Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSRodinný důvěrník: Klíč k udržení rodinného bohatství
natočil Josef Podlipný 
V novém díle podcastu Mezi Rentiéry se Vladimír a Josef zaměřují na poměrně neznámou postavu v životě úspěšných podnikatelů a rentiérů – rodinného důvěrníka.
Probíráme zásadní význam důvěrníka / kouče pro udržení harmonie, efektivní komunikace a řešení výzev, které mohou v rodinách vzniknout.
V epizodě se bavíme o situacích, se kterými se rodiny mohou potkat a ukazujeme, jakým způsobem důvěrník může zásadně změnit pohled na tíživé problémy a zablokovanou komunikaci.
Nevynecháme ani praktickou stránku věci.
Představíme 5 kritérií, která byste měli brát v úvahu při výběru svého rodinného důvěrníka nebo kouče. Jak poznat tu nebo toho, kdo přinese do rodiny neutralitu, nadhled a podporu jejích členů?
Textový přepis
Josef Podlipný
Vladimíre, ty už máš vlastní zkušenosti. Nebo alespoň jsi na začátku diskuse s rodinným koučem a důvěrníkem. Můžeš s námi nasdílet to, jak se vlastně této otázce jako rodina věnujete? A proč hlavně se jí věnujete?
Vladimír Fichtner
Možná začneme tím proč.
Protože to je samozřejmě něco, co člověku dojde až časem. Ve firmě to máme jednoduché. Když se nám něco nebo někdo nelíbí, tak jako majitelé, se s tím rozloučíme. Protože je to jednoduché. Samozřejmě nějakou dobu s tím bojujeme. Samozřejmě, snažíme se najít společnou cestu k sobě. Ale když to nefunguje, tak to řešení je: „Nefunguje to, já si dokážu představit, že to nebudeme dělat společně“. A rozejdeme se.
Takovéhle řešení v rodině ale už tak jednoduché není, pokud si nechceme rodinu zavřít na dlouhou dobu. Zavřít vztahy. Jak už to tak bývá, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, jak se říká. Naše přemýšlení, jak vlastně rodinu zvládnout, ty vztahy, jak to nezkazit, je mnohem složitější a mnohem citlivější. A co si budeme povídat, asi každý jsme to někdy zažili. Stačí někdy jedno křivé slovo, jeden zvýšený hlas, prostě nějaký konflikt je hned na světě. A nemusí být úplně jednoduchá cesta ven.
Když jsme o tom přemýšleli s Radkou, vlastně to přišlo v okamžiku, kdy to byla taková shoda náhod. U nás to přišlo v okamžiku, kdy se vrátila jedna naše kamarádka z dlouholetého pobytu v zahraničí. A já jsem si říkal. No, já bych vlastně potřeboval sám něco probrat. Měl jsem nějaké zdravotní problémy a trošku jsem se v tom plácal. Říkal jsem si, vždyť ona mi dělala kouče vlastně, tak to bychom se mohli potkat. Mohli bychom se vidět po tom, co tady 8 let nebyla. A zároveň bychom se možná mohli vrátit k tomu koučování.
Začínalo to vlastně mojí myšlenkou na koučování mě samotného. A Monika pak přijela, povídali jsme si a jak to tak fungovalo, protože mě koučovala v minulosti, velmi dobře a rychle našla cestu, jak mě dostat z nějaké křeče. Takovým tím nenásilným, příjemným způsobem, který hodně spočívá v naslouchání. A v kladení zrcadla před nás: „můžeš s tím něco udělat nebo nemůžeš, nebo co pro to můžeš udělat?“ Hrozně příjemný.
Já jsem si po téhle zkušenosti uvědomil, a de facto hned jsme se s Monikou a s Radkou domluvili, že bychom to mohli udělat pro celou rodinu. Že by si mohla popovídat s každým z nás a pak bychom se mohli sejít společně. A prostě začít řešit některé věci za její přítomnosti. Anebo individuálně. Protože některé věci člověk nechce řešit ani s rodinou, chce je řešit sám se sebou. A možná s někým, kdo je vedle něj. Takže takhle to „proč“ začínalo u nás.
No a ty Pepo, máš nějaké proč? Jak to začínalo u tebe? Nebo používáte v rodině rodinného kouče nebo někoho, s kým se občas poradíš?
Josef Podlipný
Přiznám se, že přímo profesionála, rodinného důvěrníka nebo kouče má rodina nevyužívá. Nebo nevyužíváme.
Nicméně, často se radíme s třetí osobou nebo s přáteli. A to i s profíky na danou oblast, ať už stran psychologie nebo koučingu.
Tím spouštěčem u nás byla v podstatě moje letitá zkušenost s koučinkem. Protože koučování, i významných top manažerů velkých korporací anebo podnikatelů, jsem se věnoval jako své zálibě vedle hlavního byznysu.
Přišlo mi fér vracet společnosti to, co jsem měl možnost za léta praxe v oblasti financí a správy majetku získat, tak takto vracet. I formou vhledu do toho, jak tvořit strategie, jak tvořit týmy, jak stabilizovat prostředí, jak vytvářet vhodné prostředí pro rozvoj jednotlivců nebo skupin.
A vzpomínám si, že pro mě v minulosti bylo asi nejsilnějším motivem proč využívat koučování, ať už na straně koučovaného nebo kouče to, že kouč má extrémně velký přínos právě v tom, že má nadhled. Že není součástí nějakého procesu nebo nějakého hledání řešení, a nemusí to být nutně problém.
Pokud je empatický, umí naslouchat a je vidět, že respektuje všechny účastníky té diskuse a všem dává stejný prostor, tak má velký přínos.
Nicméně jeden úplně nejkritičtější přínos, který jsem v minulosti objevil a věřím, že i pro vás posluchače může být zajímavým impulzem je, že když jsem si povolal třetí osobu, toho kouče k naší rodinné diskusi, tak jsem mohl být součástí diskuse. V podstatě na stejné úrovni jako všichni ostatní diskutující zástupci rodiny. Protože, když jsi iniciátor diskuse, tak i když říkáš „Teď si přendávám klobouk za člena rodiny a teď zase za správce“, nebo za toho, kdo to nějak drivuje, stejně tě všichni vnímají jako někoho, kdo odstartoval diskusi.
A neberou tě jako toho, který sedí na stejné úrovni u stejného stolu.
Tak to je nejvyšší level přínosu koučování. Protože na to mnohdy zapomínáme. Říkáme si, že nám komunikace v rodině funguje bezva, nebo vždyť vlastně není co zkazit. Tak holt uděláme pár chyb. Vždycky jsme to překonali. Ale nebudeme součástí té diskutující skupiny.
Vladimír Fichtner
To je výborný úhel pohledu.
To jsem si ještě tolik neuvědomil. Ale souhlasím, protože jakmile tu diskusi zahájím já, tak jsem v jiné roli. Jsem v roli toho lídra a je to tak vnímané. A to neznamená, že jím chci být. Ale děti, speciálně děti, to tak vnímají.
To je fantastický pohled!
U nás ta story ohledně kouče vlastně pokračovala trošku tak, že Monika se pobavila s klukama, ale pak začala mít zdravotní problémy a potřebovala se soustředit na sebe. Takže jsme vlastně nedotáhli ten koučovací proces a to, že by se Monika stala naším dlouhodobým rodinným koučem. Jak jsme původně plánovali.
Ale už jsme byli v takové fázi, že jsme si řekli, že to je fakt dobrý. Kluci říkali „Jo, my jsme si popovídali, to bylo dobrý“. A vlastně i oni se toho stali součástí. Tak jsme si řekli „pojďme hledat“. A nějakou dobu nám to trvalo.
Josef Podlipný
Vladimíre, to ztotožnění se celé rodiny, že toto je ta správná cesta, to už proběhlo. Říkal jsi, že Monika s vámi nemohla tu cestu absolvovat. Co jste si řekli, že budete vnímat jako klíčové vlastnosti důvěrníka, rodinného kouče, aby mohl Moniku nahradit? Jak jste na to šli? Diskutovali jste o tom v rodině nebo jak jste vybírali toho nového kouče? Ať už je to žena nebo muž.
Vladimír Fichtner
My jsme na to nešli nijak sofistikovaně. Neřekli jsme si žádná kritéria, která budeme hledat. Prostě jsme se s někým potkali a buď nám to fungovalo nebo nefungovalo.
Nechali jsme si udělat workshop pro rodinu. A děti pak řekli „No, já jsem se ani nedostal ke slovu, nějak mi to nefungovalo a nebylo to ono“. Bylo to na pocitech rodiny. Ale neřešili jsme to nějak specificky.
Josef Podlipný
Ale nebyl to vysloveně pokus/omyl.
Vladimír Fichtner
Šli jsme po někom, kdo má reference, že dělá tyhle věci. Šli jsme po někom zkušeném, ale ono to tak občas funguje, že ta chemie nezafunguje. Přitom ale ten důvěrník musí mít opravdu důvěru.
Ty jsi použil jednou slovo kouč a podruhé slovo důvěrník. Z našeho pohledu, my ještě vlastně nevíme, jaké slovo používat, ale skoro se blížíme k tomu důvěrníkovi. To je člověk, který k nám má blízko, zná nás jako své boty a umí nám pomoct s námi samými. S každým individuálně i s tou rodinnou dynamikou vztahovou, která je někdy pohodová a někdy je prostě náročná.
Myslím si, že fungujeme jako rodina docela příjemně. Ale uvědomil jsem si, když jsme grilovali před týdnem, a došli jsme k jednomu okamžiku, kdy najednou se tam začal rozvíjet nějaký konflikt, a já jsem najednou nevěděl, jak fungovat, aby to bylo ku prospěchu věci.
Protože jakmile začnou různé invektivy a člověk řekne špatně slovo a ten druhý si to vyloží úplně jinak, bere si to jako osobní útok, což nebyl můj cíl.
Tak jsem radši odešel z té komunikace, než bych přiléval oleje do ohně. Říkal jsem si. No, to je přesně to, kdy se potřebuji poradit. Kdybych tady já teď měl toho kouče. Tak on by mi pomohl to zvládnout.
Jak už jsem říkal, většinou ty věci vznikají, protože chceme něco dobrého. Ale každý pod tím dobrým vnímáme něco jiného. A může to být cesta do pekla. Takže to byla taková chvíle, kdy jsem viděl, že proto to chci. Jsme relativně na začátku, ještě nemáme všechny ty mechanismy vytvořené, nemáme pravidla. Ale to je něco, na čem chceme dělat. To je teď cesta, která je před námi.
Jak jste na tom vy, Pepo? Protože ty jsi sám koučoval, máš mnohem víc zkušeností v téhle oblasti. Já se v té oblasti psychologie cítím velmi nejistý. A ve firmě jsme s Radkou ji řídili, jak jsme chtěli. A prostě bylo to o nás dvou. My jsme se domluvili a hotovo. A bylo to dost direktivní.
Ale v té rodině to jde do určité chvíle, ale od 12, 13 let dítěte už to nefunguje. Alespoň to je naše zkušenost. A učím se, jak být partner, jak být na stejné úrovni, jak respektovat toho druhého. A neumím to tolik, jak bych potřeboval. Na to se těším, vysloveně na to, že část toho, jak se třeba chovám, posunu zase o kousek dál.
Josef Podlipný
Mě zaujalo to, co jsi řekl v podstatě v několika posledních větách: „A učím se“.
Musím říct, že já se učím celý život a rád se dělím o tuto zkušenost i s manželkou, i s dětmi, i s přáteli. Protože určitá míra pokory dává šanci poznávat nové pohledy, nové cesty a nezavírat se možnostem něco zlepšovat.
I přesto, že se stále učím, učíme se všichni jako celá rodina. Tak dílem ze zkušeností, dílem z chyb i sdílených od ostatních, a samozřejmě i dílem z procesu koučování, protože v tom procesu je asi nejhezčí, když ta chemie funguje. Pak v podstatě během koučovacího rozhovoru je kouč chvíli na straně kouče, ale někdy si to ani neuvědomí, je koučovaný. A takhle si to krásně předávají. A může to být pak pro obě strany opravdu mimořádně přínosné.
Ale i díky té zkušenosti jsem si definoval určité parametry, které by měl rodinný důvěrník nebo kouč opravdu splňovat. A o ty parametry se rád podělím s vámi posluchači i s tebou.
Ale ještě než to udělám, tak chci říct, proč se mi stále dostává ta definice na jazyk – důvěrník a kouč.
On totiž kouč, pokud nezachová důvěrnost informací, tak v podstatě není správný kouč. Ta důvěrnost informací je kritická. Něco jako zpovědní tajemství. Je to v podstatě ještě víc, než je dáno zákonem nebo nějakým morálním kodexem. Protože ten důvěrník komunikuje samostatně s jednotlivci. Přesně jak jsi popisoval. S jednotlivými členy rodiny. Potom komunikuje s rodinou, ale totéž dělá i s jinou rodinou. A vlastně pomáhá na takovém půdorysu „multi family office“.
Pomáhá vlastně vícero rodinám díky své zkušenosti, ale někdy i díky sdílené praktice nebo praktikování té zkušenosti.
Vladimír Fichtner
Než řekneš ta pravidla, která si myslím, že všichni rádi uslyší, pojďme si říct ještě pár příkladů, jak jsme toho kouče zažili. Protože potom se v těch pravidlech možná člověk líp najde. Těch příkladů, které já mám před sebou a které jsme probírali třeba s klienty, je relativně hodně.Kdy by se kouč hodil. Řeknu jednu malou věc, ale také ne nedůležitou.
Když jsme koupili nemovitost ve Španělsku, věděli jsme, že je potřeba ji přestavět. Když tyhle věci Radka dělá v Čechách, tak většinou řekne našim klukům. A oni v principu vybourají, co je potřeba, připraví to a pomáhají v téhle oblasti.
A když jsme se chystali do Španělska poprvé na bourání, tak jsme si říkali, že možná je můžeme vzít taky. Oni říkali. Jo, tak jo. A my najednou jsme se s Radkou začali bavit o tom, jestli jim máme za to zaplatit nebo ne?
Josef Podlipný
Zajímavá otázka.
Vladimír Fichtner
Já jsem říkal jo, Radka ne. V principu jsme se dohadovali, každý jsme měli argumenty na jednu i na druhou stranu. A víceméně takováhle diskuse vyvolávala mezi námi zbytečné napětí. Pak jsme to probrali s Erikou, s naší koučkou, důvěrnicí, a ona říkala, že to je jednoduché. A jak to máme udělat tedy?
Vezměte rodinu dohromady, všechny, nejenom kluky, ale i vaši dceru. Řekněte, že máte tenhle problém, tenhle spor názorů. Zeptejte se jich, jak si to oni představují. A i když odpověď bude u jednoho, já bych chtěl zaplatit. A u druhého já bych nechtěl. A všichni s tím budete v pohodě, tak to tak klidně udělejte. Protože ten problém není o tom, co je pravda. Ale o tom, aby ta komunikace byla transparentní, otevřená. A aby k ní všichni mohli rovným dílem přispět. My jsme najednou si s Radkou řekli „aha, no tak to by nás nikdy nenapadlo“. A je to maličkost, kterou ten kouč ví, protože má prostě 20 nebo 30 let zkušeností v téhle oblasti. Nebo při práci s rodinami jako jsme my. A najednou zmizel jeden velký balvan.
No úžasné. Jaké ty máš příklady?
Josef Podlipný
Já dám dva příklady.
Vzpomínám si, kdy jsme společně navštívili jednu širokou rodinu na Moravě. V podstatě čtyři samostatné rodiny dohromady tvořili desítky účastníků diskuse. A byť úsměvné, ale zároveň velmi inspirující, byly zmínky dvou okamžiků.
Jeden okamžik se týkal nedobré situace v podstatě v období těsně před Vánoci. Na Vánoce se většina z nás těší především proto, že obdaruje své blízké a vidí jim radost v očích a dojetí. A je díky tomu několikrát odměněna. Protože došlo při rodinné diskusi k nějakému konkrétnímu konfliktu, tak v podstatě si ty Vánoce pokazili. Dokonce i v uvozovkách zapomněli na některé dárky, které, jak obvykle bývá, kupujeme třeba i v průběhu roku. Protože nás to prostě napadne.
A druhý příběh. Ten se týká téže rodiny, kde tatínek něco popisoval. Otec, zakladatel rodiny. A dcera kývala „Tati, ale takhle to nebylo“. A bylo evidentní, že tatínek se na to díval ze svého úhlu pohledu. Tak, jak on to vnímal, nebo tak, jak byl v podstatě naprogramován z hlediska té komunikace. Anebo jak to programově chtěl řešit. A je evidentní, že už u proběhnuvší komunikace v minulosti si nevšiml toho, že to tak ale není.
To znamená, že ostatní členové té diskuse, ostatní členové rodiny to vnímají odlišně. A podobná reakce dokonce několik desítek minut poté zazněla i mezi partnery, kdy bylo vidět, že manžel něco říkal své partnerce. A ona říkala. Ale tak to není. A v ten okamžik je nesmírně důležité mít právě tu třetí osobu, toho profíka na své straně, který to zavčasu identifikuje a pomůže s řešením téhle té situace. Tak abychom nemuseli z té situace utíkat.
Vladimír Fichtner
Přesně tak, abychom nemuseli utíkat nebo abychom se nedostali do sporu, který znamená zkažené Vánoce. Ale nejde o zkažené Vánoce, může být zkažený víkend nebo cokoliv.
Josef Podlipný
Může být zkažená harmonie. To je možná důležité říct.
Vladimír Fichtner
A z toho víkendu člověk chce odcházet, usínat a říct bylo to fajn. Bylo to hezký odpoledne.
Ještě možná dva krátké příklady, než se dostaneme k těm k těm pravidlům.
Bavil jsem se s jedním známým, který má následující situaci. Je rozvedený, má dvě děti, dospělé děti z prvního manželství. A teď má už několik let novou ženu. A ta má také děti z prvního manželství zhruba stejného věku. On říkal „No a jak vlastně to mám dělat, tu komunikaci v rodině o majetku. Já se teď bavím s těma svýma dětma, biologickýma, ale vlastně nechci ty nový děti šidit. A já nevím jak na to“. Řekl jsem mu „Dám vám kontakt, protože to není téma, které je jednoduché. A jenom potřebujete někoho dalšího, s kým si o tom popovídat“.
A jiný člověk, s kterým se známe přes 20 let říká se mi svěřil, že má problém, snacha začala pít. A už je to déle trvající. A nevědí, co s tím. Já neříkám, že kouč to vyřeší. V žádném případě. Ale najednou na to nemusí být člověk sám. Může dostat nějakou radu od někoho, kdo má přece jenom trošku víc nabito v téhle oblasti. A zvyšuje šanci, že to dopadne lépe nebo dobře. A proto z našeho pohledu je kouč absolutně skvělá věc.
Ale pojďme na to, jak ho případně vybrat a co hledat v těch kritériích.
Josef Podlipný
Ještě než si řekneme, jak ho vybrat a co hledat v kritériích, tak mě napadl jeden kraťoučký příběh a inspiroval jsi mě k tomu s tím alkoholem.
Naši dobří známí, oba lékaři a velmi významní lékaři, měli určité období problém v rodině, protože jejich dcera propadla drogám. Sice lehkým, ale i tak návykové látce. Já si vzpomínám, řekněme že to je Pavel, mi řekl: „Po odborné stránce vím přesně, jak na to. Po rodičovské nevím vůbec nic“. I přesto, že si na pomoc povolali psychologa a následně právě kouče, jim dlouho trvalo, než si opětovně našli cestu k dceři. Někde se to prostě pokazilo. Oni nevěděli kde a potřebovali si tu cestu k dceři najít. Ale dát i jí možnost, aby si našla opětovně cestu k nim jako k rodičům i ke svým sourozencům. A říkal, že nejvíc mu pomohlo to, že kouč ho upozornil na to, že řeší tu problematiku jako celek. A nedaří se jim určit konkrétní dílčí problémy, které jim dají možnost to posouvat tím správným směrem anebo objevovat tu správnou cestu.
Vladimír Fichtner
To se mnou udělala Monika, když jsem měl ty zdravotní problémy, a já chodím rád lézt. Ona tehdy říkala „tak doktor ti řekl, že sice to bolí, ale že nebude vadit, když budeš to tělo zatěžovat. Doktorka ti to řekla jasně. Ne, není to zdravotní téma. Tak můžeš jít lézt. Chceš?“ Já na to, že chci. „Co pro to můžeš udělat?“ Zavolat synovi, že jdeme zítra lézt. „No tak, můžeš to udělat? No tak to udělej. Tady a teď“. A bylo vyřešeno. A věci, se kterýma jsem se potýkal měsíce, byly během tříhodinové diskuse pryč. A od té doby opravdu jsem jiný člověk v tomhle.
Pojďme ale na ta pravidla.
Josef Podlipný
Vážení posluchači. Věřím, že jsme vám dali spoustu námětů a odpovědí na otázku proč?
Proč mít rodinného důvěrníka nebo kouče.
A co byste měli mít na mysli, když si ho vybíráte, vám teď v krátkosti v pěti bodech napovím nebo napovíme.
Musí odpovídat potřebám a hodnotám rodiny. To je klíčové. Protože my to děláme právě pro sebe a pro tu rodinu a ideálně i pro nastupující generace. To znamená, aby i jednotliví členové rodiny, budoucí nástupníci při správě rodinného bohatství měli chuť v tom pokračovat. K nedostatečnému pokroku a zklamání z výsledků může vést chyba kouče víc než chyba účastníků diskuse.
Takže je potřeba, aby byl kouč opravdu velmi zkušeným a aby pomáhal průběžně řešit vše, co rodina považuje za důležité. Jakmile bude docházet k určité frustraci, že se to vlastně neposouvá tím správným směrem, tak to určitě ten správný důvěrník nebo kouč není.
Co může nastat, a bohužel často se to může podařit i zkušenému kouči, je zhoršení nebo prohloubení konfliktu. Protože konflikt sám nás může až paralyzovat. Nechceme diskutovat, nechceme už znovu otevírat nějakou konfliktní otázku, a i přes zkušenosti kouče se nám třeba nedaří odblokovat nějaká jednání. To je jediný okamžik, kdy je potřeba, abyste vytrvali. Protože zkušenosti kouče se neukáží okamžitě. Ten konflikt bude nějakou dobu se asi vracet nebo tzv. doutnat. Podobně jako když skončíte s grilováním nebo opékáním buřtíků, tak popel také vyhasne okamžitě.
Tak zkusme pracovat s tou dynamikou i s tím konfliktem a dejme tomu čas. To je mé doporučení.
S tím souvisí další vlastnost kouče. Kouč nesmí nikdy narušit dynamiku a pocit dostatečnosti, bezpečí a soukromí rodiny. To znamená, že když ta rodina má chuť řešit problémy tak, že se k nim nevrací, tak by kouč neměl nutit násilím tu rodinu ke změně jejich chování. Měl by jim naopak ukazovat cesty. Co jim vlastně pomůže k tomu, aby touto dynamikou fungovali dál.
A poslední důležitá vlastnost kouče. Musí být empatický a musí naslouchat. Protože pokud rodina zjistí, že není slyšená a není respektována, tak v podstatě nikdy nemůže mít důvěru v pomoc kouče ani v sebe sama. Protože se neposouvá tím správným směrem.
Proto bych vám, vážení posluchači a nám rentiérům, všem rentiérům chtěl popřát, abychom ať už vlastními silami v rodině anebo s pomocí rodinného důvěrníka nebo kouče našli vždy dostatek prostoru pro naslouchání a pro vzájemný respekt.
Ten nám totiž umožní řešit věci dlouhodobě. A především mezigeneračně.
To bylo téma rodinný důvěrník nebo kouč. Pokud vás téma zaujalo nebo si myslíte, že by tuto inspiraci ocenila ať už starší generace nebo vaši vrstevníci, nebo dokonce i někdo mladší, anebo naopak se chcete podělit o inspiraci svou vlastní, budeme rádi, když tento odkaz nasdílíte a také s námi nasdílíte vaši inspiraci.
Pro dnešek se s vámi tedy loučím, opět někdy na slyšenou u podcastu Mezi Rentiéry.
Vladimír Fichtner
Na slyšenou.