Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSRodinný dialog o bohatství v rodině
natočil Josef Podlipný 
Bavit se s dětmi o majetku může být pro rodinu rozbuškou.
Jedna nedobře položená otázka nebo strohá odpověď může vyvolat nepříjemný konflikt.
Na druhou stranu shoda přináší do rodiny harmonii, klid a umožní dětem rozkvést.
Vladimír Fichtner sdílí 3 prvky, které přispívají k rodinnému dialogu.
Poznáte důležitý koncept „klobouků”, který pomáhá podívat se na situaci v rodině jinak.
Zjistíte, jak náročnou situaci v rodině proměnit v přínosnou diskuzi.
Uslyšíte hned několik praktických a reálných zkušeností, které můžete obratem využít.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný.
Vladimír Fichtner
Mé jméno je Vladimír Fichtner a já i vás vítám Mezi Rentiéry.
Josef Podlipný
Dnešním tématem bude rodinný dialog o ochraně bohatství.
Vladimíre, v čem je tak důležitý rodinný dialog? Proč vůbec rodinný dialog?
Vladimír Fichtner
Moje zkušenost je taková, že bez dialogu to úplně nejde. To souvisí s tím, jak funguje většina věcí v našem životě. Máloco děláme úplně sami za sebe, bez našeho okolí. A většinou i firmy stavíme v nějakém dialogu, v nějaké komunikaci. A když se chceme začít starat o rodinný majetek a rodinné bohatství, tak dialog je toho nezbytnou součástí.
Josef Podlipný
Vladimíre, majetek bývá pozitivem, ale někdy i rozbuškou pro rodinu. Jak vlastně ten rodinný dialog probíhá? A řekněme si možná, s čím jste začali vy v rodině Fichtner?
Vladimír Fichtner
Ta rozbuška je samozřejmě velmi nebezpečná věc v majetku. Je potřeba do rozbouřených majetkových vod nebo diskuzí, pokud možno, vplout už s nějakými pravidly. A s tím, že už diskuse o majetku probíhá v okamžicích, kdy tzv. o nic nejde. My jsme se spolu potkali s jednou velkou rodinou, bylo to hodně příjemné setkání několika generací a nás dvou na Moravě.
A jedna z věcí, která tam padla byla: „No, tak 23. prosince byste u nás být nechtěli“.
Protože došlo k nějakému konfliktu, ale bylo vidět, že už se ten konflikt zažehnal, což bylo příjemné vidět a slyšet. Dostali jsme se k tomu, proč vlastně k němu došlo, a jedna z věcí, která nám tam přišla relevantní, když jsme si o tom povídali a rozebírali to, bylo, že ta rodina vlastně neměla pravidla, jak některé věci probírat. A když nejsou nastavená pravidla nebo jsou, ale nedodržují se, tak může být problém.
Takže my to dneska v rodině děláme tak, že s Radkou hodně přemýšlíme o tématech, která jdou kolem, a my je musíme zvednout. Prostě když se kolem nás něco stane, tak to je ten okamžik, kdy to vlastně můžeme probrat s rodinou. My jsme začali s rodinnou bankou, o které jsme se už bavili, tak nemá cenu to popisovat do detailu. Ale nám to přišlo jako málo konfliktní téma a vlastně něco, co může děti zapojit do diskuse. Takže tak jsme začali my. A důvod byl, vyhnout se diskusi o něčem konkrétním v okamžiku, kdy o to někomu jde. Že potřebuje peníze. Když si ta pravidla nastavíme předem, a člověk, kterého se to potom týká, souhlasí s pravidly, když o nic nejde, tak se mu těžko ustupuje ze svého vlastního přesvědčení, když předtím řekl: „Jasně to dává smysl, takto je to spravedlivé“.
Josef Podlipný
Zmínil si setkání na Moravě, setkání s širokou rodinou, v podstatě diskutujících tam bylo v jeden okamžik osmnáct plus my dva. Já jsem si z toho setkání odnesl jako velmi zajímavou inspiraci vyměňování si tzv. klobouků, to znamená jednotlivých rolí. Můžeš posluchačům na vlastní zkušenosti vysvětlit, co to vlastně znamená umět si vyměnit klobouk?
Vladimír Fichtner
My jsme na to použili ten příklad rodinné banky, kdy vlastně evidentně došlo ke střetu mezi jednou a druhou generací o tom, kolik peněz by mohl někdo dostat, respektive si půjčit třeba na nějaký projekt. Jedna generace říkala, to je moc. A druhá říkala ne, to je málo, potřeboval bych víc. Naše doporučení bylo to, co jsme dělali už kdysi dávno i v našich firmách.
Prostě sejít se a diskutovat o dané problematice z různých úhlů pohledů. Nejenom z pohledu toho kdo si chce půjčit, ale vzít si potom klobouk, virtuální nebo skutečný, bankéře. A nebýt v pozici kdy si chci půjčit, ale v pozici bankéře. Chci půjčit? A za jakých podmínek chci půjčit? A za jakých garancí chci půjčit? Jak vlastně se rodinná banka ochrání před tím, aby nepřišla do průšvihu?
Zdá se to jako relativně jednoduchá věc, vžít se do jiné kůže, ale skutečně jednoduchá je pouze v případě, že o nic nejde. Jakmile o něco jde, ta pravidla, která si nastavíme předem, třeba fungování rodinné banky nebo komunikace o některých věcech, nám pomáhají emoce krotit.
A možná by se i rozdávaly vánoční dárky čtyřiadvacátého, k čemuž, jak jsem pochopil, asi nedošlo po tom konfliktu. Jak říkám, byli jsme rádi, že jsme viděli, že je krize zažehnána. A diskuze a komunikace zase proudí. To je asi to nejdůležitější.
Josef Podlipný
Většině posluchačů teď asi vrtá hlavou: pravidla, výměna klobouků, role, jak to spolu souvisí? Můžeme na nějakém konkrétním příkladu ukázat, jak ta pravidla vlastně vznikala?
Vladimír Fichtner
Budu zase mluvit o naší zkušenosti, protože ta zkušenost může být v každé rodině trošku jiná. Každá rodina má trošku jinou dynamiku, jiné složení. Někde je jedináček, někde je velká rodina, někde spousta sourozenců mezi tou starší generací, někde je to obráceně. Takže vždycky se na věci budu dívat spíš z našeho úhlu pohledu anebo z toho, co jsem někde zažil, třeba při povídání s jinými lidmi.
U nás ta pravidla vznikají, řekl bych, lehce spontánně v okamžiku, kdy se něco děje a jde kolem nás nějaká situace. Popíšu to na jednom konkrétním příkladu. Já vždycky říkám, že nevím, jestli tuhle práci budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti, protože mě to baví. A říkám to mimo jiné proto, že teprve nedávno mi zemřel můj děda, který se dožil devadesáti devíti a půl roku. Ale každý týden přečetl čtyři tlusté knížky. Za týden. Opravdu. Ráno půl hodinky cvičil. Fungovalo mu tělo i mysl do poslední chvíle. A prožil fakt krásný život a velmi inspirativní.
A tak mám nějakou šanci, že se toho dožiju. Děda zemřel na podzim a my jsme byli se všemi dětmi na pohřbu. A já jsem si uvědomil, že to je zase příležitost, která se neopakuje příliš často. Když jsme se vraceli z pohřbu, tak jsme jeli vlastně ještě separátně jenom my na večeři. A já jsem otevřel téma: jak vlastně byste se chtěli rozloučit? Jak já bych se chtěl rozloučit? Jak já bych chtěl, aby bylo poslední rozloučení se mnou? A jak byste to chtěli vy? A proč jsem to otevřel? Protože jsem si uvědomil, že taková příležitost se často nenaskytne. Takže jsme měli šanci si povídat, jak se nám to líbilo nebo co se nám nelíbilo. A mohli jsme se vyhnout, a do budoucna věříme, že se vyhneme tomu „ale táta by to chtěl takhle“. Možná jste to někdy zažili. Nebo jste to slyšeli, že se rodina dohaduje, jak vlastně si přál ten, kdo zemřel, se rozloučit.
Protože je to téma, které se moc neotvírá. Ale když ho neotevřeme v klidu, bez emocí, když o nic nejde, máme potom menší šanci to jako těžký okamžik emočně zvládnout a může zbytečně dojít ke konfliktu, který se může projevit na vztazích, ale nakonec i na majetku a na spoustě jiných věcí.
„Ty sis to udělal, jak jsi chtěl a my jsme to chtěli jinak“. Úplně to tam slyším. A to je příklad toho, jak se vlastně snažíme kolem nás, když se něco děje, najít okamžiky nebo témata, která chceme uchopit a diskutovat o nich společně.
Josef Podlipný
Vláďo, napadají mě dvě otázky. První z nich je. Je tedy mezi pravidly, že žádné téma není tabu.
Vladimír Fichtner
Je to tak. Ale nemáme ta pravidla formálně určená. Spíš bych řekl, že přemýšlíme, co může vyvolat emoce a zbytečné diskuze v rodině. A tohle může být jedna z nich.
Josef Podlipný
A druhá otázka mě napadá. Hodně to je o diskuzi v rodině nebo i v širší rodině. V jakém okamžiku začala tvá rodina diskutovat o odkazu? O odkazu, který je spojen s rodinným bohatstvím?
Vladimír Fichtner
No bylo to v okamžiku, kdy já jsem si řekl vlastně co po mně zůstane jednoho dne. A zase vlastně ne úplně formálně. S každým z dětí, ale i se ženou. Se ženou jsme to probírali při obědě. A s dětmi prostě nějaké odpoledne. S každým zvlášť. A já jsem říkal:
„Hele, a co si myslíš vlastně, že bude jednoho dne můj odkaz?“
Protože já mám nějakou představu. I když i mně pomohlo se trošku nad tím zamyslet. Ale potom, v nějaké nenásilné podobě, v okamžiku, kdy byl klid a byli jsme jenom ve dvou, jsem to otevřel a bylo hrozně zajímavé slyšet, co si moje životní partnerka nebo moje děti myslí o tom, co bude můj odkaz. Kde to souhlasí s tím, co já bych chtěl a kde naopak je to nějak jinak. Ale zase opakuji, šlo to kolem, to téma. Někde jsem ho četl a říkal jsem si: já vlastně nevím co si moji blízcí myslí.
Josef Podlipný
Zmínil jsi, že někde se to potkalo. A někde to vnímání nastupující generace nebo třeba manželky Radky mohlo být odlišné. Už s tím máš vlastní zkušenost. A řadu posluchačů určitě bude zajímat, jak ses vypořádal právě s tím, když sis řekl: Je to kompletně slinkované, jsme ve shodě. A stejně tak, jak ses vypořádal s tou neshodou? S tím rozdílem, možná třeba zásadním rozdílem?
Vladimír Fichtner
Statečně. Ve spoustě věcí mě to potěšilo, že tam ten rozdíl nebyl tak velký. Ale byly tam věci, kdy jsem si říkal – Aha, a proč to tak je? Já jsem spíš analytický typ, takže já jsem přemýšlel o tom v čem to je? Proč to tak je? Aha, tady jsem něco řekl nebo tady jsem něco udělal a příště si na to budu dávat víc pozor. Teď si nosím ty poznámky z těch rozhovorů s sebou a vždycky se do toho snažím podívat. Mám je tady s sebou i dneska. Prostě mám je s sebou pořád a snažím se do toho občas podívat. Třeba když máme diskusi s dětmi, abych si je jenom připomněl, protože si to nepamatuju všechno. Abych si připomněl aha, to byl ten jejich úhel pohledu. A tohle mě možná odvádí od toho, aby ten odkaz byl úplně stoprocentně, jak bych chtěl.
Josef Podlipný
Takže je to opět o té výměně toho klobouku, dívat se na to i optikou té nastupující generace, partnerky.
Vladimír Fichtner
Jo, to je určitě dobrý úhel pohledu. Určitě. Vlastně se snažím sám na sebe se občas dívat jejich očima. A připomenout si ten pohled. Ty rozhovory nebyly dlouhé, bylo to dvacet, pětadvacet minut nebo půlhodinka. Víc asi ne. Ale hrozně užitečné.
Josef Podlipný
Osobně znám pár podnikatelů, kteří o svém odkazu ne přímo komunikovali se všemi členy rodiny, a ten odkaz je tak určitému okruhu lidí znám. Tam může dojít k zásadnímu rozdílu ve vnímání nástupců a tvůrců rodinného bohatství. Uvedu to na konkrétním příkladu, kde tvůrce nebo spolutvůrce rodinného bohatství je přesvědčen, že nástupci by si měli stejně tak jako on sám, téměř od nuly, budovat rodinné bohatství. Protože si ho budou tak jako on sám velmi vážit. A v podstatě 95 procent nebo téměř ke 100 procentům rodinného bohatství chce umístit do filantropického prostředí. To ale nemusí těmi nástupci být vnímáno jako ta správná cesta. Mohou mít určitou chuť se o část toho vybudovaného rodinného bohatství postarat. A to jako správci. Vůbec ne tak, že by ho chtěli utratit za nějaké zbytečnosti. Napadá tě, Vladimíre, co poradit ve vztahu na komunikaci v rodině? Právě těm tvůrcům rodinného bohatství, aby předešli tomu, že takovéto sdělení bude opravdu rozbuškou? Že v podstatě může vyhnat určité členy rodiny od té diskuze daleko, daleko od svých rodičů?
Vladimír Fichtner
Mně se vrací myšlenka, když se bavíme obecně o těch věcech jak finančního rodinného bohatství, tak toho vztahového rodinného bohatství. Protože ten rozměr tam vnímáme asi velmi silně oba. Neustále se mi tam vrací myšlenka, kterou mi jednou řekl jeden velmi šikovný konzultant, byl to Slovák, který říkal: „LenOn“.
On nemyslel toho slavného zpěváka, ale myslel, že všechno řeším jen já. A že všechno musí být podle mě. A já jsem vlastně pochopil, že musím říct LenOnovi goodbye. Ne musím, ale že chci, aby to nebylo jenom o mně. A o tom, jak rýsuju život, ať už ve firmě nebo v rodině, někomu dalšímu. A že součást toho odkazu je něco, co tvoříme společně. S rodinou nebo s dalšími lidmi ve firmě. A bylo to velmi důležité poznání. Vnitřní poznání, že vlastně nechci, aby se na mě vzpomínalo jako toho, co dělal je to, co chtěl. A nedalo se to s ním vydržet a nikdy nás neposlouchal. Prostě to nechci, aby byl můj odkaz. A musel mi to někdo říct. Pokud je to i váš případ, tak dejte pozor na to, abyste nebyl „len on“, ale abyste do svého odkazu zatáhli někoho dalšího.
Vladimír Fichtner
A jak je to u vás, Pepo. „LenOn“ vládne nebo je vás na to víc?
Josef Podlipný
„LenOn“ už dostal mnoho let zpátky good bye, a důvod byl zajímavý. Já jsem slyšel takový vtip a nedávno jsem ho slyšel znovu, že úplně nejvíc může vytočit manželku, když ji manžel řekne: „Ty jsi stejná jako tvoje máma“.
Dřív jsem nad tím přemýšlel, co to vlastně znamená – jestli je jakože tchýně a ne tchýně atd. A pak jsem zjistil, že v podstatě uvnitř tohoto vtipu je skryta pravda, že jsme v životě určitým způsobem tvořeni prostředím. Ale samozřejmě i příkladem svých rodičů nebo svých sourozenců.
A proto dostal „LenOn“ good bye, protože jsem si říkal, že by bylo špatné dát příklad dětem, aby dělaly chyby, o kterých já už teď vím. Jinými slovy, je třeba hledat společnou cestu, která bude udržitelná mnoho generací do budoucna. A zapomenout na tu individualitu nebo individuálnost, protože to může být past pro další generace. Oni v podstatě nebudou znát tu další cestu, tu lepší cestu.
Vladimír Fichtner
Já bych možná jenom k tomu dodal jednu věc. My dneska řešíme všichni, nebo většina z nás, jak ten majetek přejde od první ke druhé generaci. Někdo už je druhá generace a řeší, jak to přejde na třetí. Ale to, co vlastně v těch rodinách nastavujeme, je ve skutečnosti potenciální způsob chování v mnoha generacích do budoucna. Čtvrtá a pátá, šestá a sedmá. A to, co dneska řešíme s našimi dětmi, oni mají šanci, pokud jim to bude dávat smysl, potom vlastně posouvat dál na svoje děti. Pokud to bude předávané způsobem, který je replikovatelný, tak vlastně můžeme vytvářet způsoby chování v rodině, které se mohou opakovat dlouho, dlouho do budoucna. Ale pouze za předpokladu, že to bude vyhovovat všem nebo většině. A pokud to bude jenom z mé hlavy, tak vím jisto jistě, že to nebude vyhovovat už ani té první generaci nebo mojí ženě.
Josef Podlipný
A také je to obtížně předvídatelné. Protože do hlavy nám nikdo nevidí, mnohdy ani my sami. A když jsme u té replikovatelnosti. Vladimíre, od začátku, to téma zní: Dialog v rodině. Co ten dialog posouvá? Jinými slovy, jakou charakteristiku nebo jaký prvek by jsi mohl zmínit, který by bylo dobré, pokud naši posluchači v tom dialogu se chtějí posouvat, tak právě aplikovat.
Vladimír Fichtner
Já bych řekl, že férovost. Všichni musí mít pocit, že jsou slyšení. Nikdo nesmí mít pocit, že vlastně se k tomu nemohl vyjádřit. Že jeho názor není brán v potaz, aniž by mu bylo vysvětleno třeba, proč není brán v potaz.
Josef Podlipný
To znamená, všichni jsou součástí diskuze a nikdo není opomíjen.
Vladimír Fichtner
U nás ano.
Josef Podlipný
Co se stane třeba, když část té skupinky, té rodiny, je na dovolené nebo onemocní? To znamená, že se na to téma dostane, až budete všichni?
Vladimír Fichtner
Jsou věci, které probíráme individuálně s dětmi, s každým zvlášť. Ale že bychom probírali něco jen čtyři, když jeden není, to ne. Vždycky se dá zvednout telefon a připojit ho na on line. To jsme ještě nedělali, asi je lepší se sejít. Ale využíváme k tomu společnou dovolenou, nebo že máme nějaké společné věci, které nás baví. Tak tam vždycky se snažíme do toho zařadit nějakou diskuzi. No, asi bychom mohli být i trochu formálnější, tam ještě nesměřujeme. Radka říká, že přece nebudeme všechno plánovat jako ve firmě. A já říkám, že možná některé věci musíme, protože jak ta rodina roste, samozřejmě každý má svůj život a je složitější a složitější se scházet. Ale zatím se nám to daří. Takže ještě to může být trošku ad hoc někdy svolané. Ale důležitá je férovost. Lidi nesmí mít pocit, že to je nefér. V rodinné bance rozhodujeme všichni. Všichni mají jeden hlas. Děti mají víc hlasů, než máme my s Radkou. Myslím, že jsme nastaveni tak, že i kdyby se nám to nelíbilo, že s tím budeme souhlasit. Anebo se budeme snažit přesvědčit, že to tak není. Ale ne násilím.
Josef Podlipný
Napadá mě jeden dotaz. Zmínil jsi férovost. Rodinná bohatství zpravidla vznikala díky tomu, že jsme byli úspěšní podnikatelé nebo že jsme úspěšnými podnikateli. A k podnikání mnohdy patří určitá strategie, taktika, hledání ambasadorů nebo advokátů. Stran férovosti, komunikace v rodině a rodinného dialogu mě u advokáta napadá přívlastek ďáblových advokátů. Je to tak, že se snažíte vyvarovat i tomu, aby někdo z rodiny to téma slyšel dřív? A že vlastně tam tu advokacii vůbec nehledáte? Že ta férovost je opravdu tady a teď něco řešíme. A nikdo neměl náskok, že o tom přemýšlel o týden nebo o půl roku dřív?
Vladimír Fichtner
To bych řekl, že takhle dokonalí nejsme. Asi si o věcech můžeme povídat, nemáme ale určené, že bychom měli témata, o kterých se nebavíme dřív, než se sejdeme. Právě i v té diskusi předem může vznikat nějaký podnět, který je potřeba potom vzít a společně probírat. Ale tam k té férovosti patří ještě další věc. Neřešit věci v emočně napjatém okamžiku. To je hodně zásadní. Když třeba přišel jeden z našich synů, že kamarádovi z velmi úspěšné bohaté rodiny přišla exekuce, protože nezaplatil někde pokutu, a v principu se to nějak nedozvěděl. Šlo o šest tisíc korun, o nic nešlo. Ale tak jsme to využili pro diskuzi o tom, jestli mít třeba nějakou majetkovou strukturu, které se takovéhle věci nemohou stát. Jo a to je to, co je podle nás podstatné, ta zkušenost. Věci, které jdou kolem, události, které se kolem nás dějí, využívat pro diskuzi, ne v tom emočně napjatém okamžiku.
Ne ve chvíli, kdy mu nadáváte: „Ty máš exekuci, kurňa, nemůžeš si dávat pozor?“ V tu chvíli na tuhle tu diskusi není připraven. Ale když jde to téma kolem – úmrtí v rodině, exekuce, atd. Tak najednou je to jednoduchý a přirozený způsob, jak to otevřít. Ne pod tlakem.
Takže férovost a vyhýbání se do maximálního možného okamžiku tomuhle. A druhá věc. A to už dneska hezky funguje. Už jsme diskutovali třeba o tom, jestli dcera má dostat půjčku na foťák. Tak tu diskusi vlastně jsme otevřeli my s Radkou, když jsme říkali: ale nemáš žádné příjmy. Rodinná banka by ti nemohla půjčit nebo neměla půjčovat. Tak tu diskusi převzaly děti a už si to mezi sebou vyříkaly. A najednou tam nebyl dohled té starší generace, ale ta mladší generace se snažila vlastně říct, že to nejde. A hledala nějaké podmínky, za kterých by to šlo. A to je další věc. Trošku se stahovat z pozice toho LenOna. My si tady rozhodneme s Radkou jak chceme, a vy budete poslouchat. Ale vlastně dávat opravdu rovnocenný hlas i těm dalším.
Josef Podlipný
Vladimíre, děkuju. Věřím, že i pro vás posluchače je ten náš rozhovor plný inspirace a vlastní zkušenosti. Když by jsi na závěr tohoto dílu podcastu měl říct tři nejdůležitější prvky, které přispívají k rodinnému dialogu. Které to budou?
Vladimír Fichtner
Férovost a otevřenost v tom dialogu. Vyhýbání se pokud možno okamžikům, kdy je ten dialog veden v emočně napjatých okamžicích. Takže raději věci řešit předem než ex-post. Nebo až když je potřeba je řešit. A opouštění té své vedoucí úlohy. Prostě to tak je a nebudeme tady nikdo věčně. A pokud chceme, aby děti měly šanci něco dokázat, dejme jim prostor, ale i důvěru. Nesmíme jim do toho mluvit.
Josef Podlipný
Vážení posluchači, dialog, rodinný dialog je určitě pevnou a mnohdy velmi důležitou součástí rodinného bohatství. Udělejme, a to přeju nám všem, všechno pro to, aby ten rodinný dialog byl přijatelný mezi generacemi. Aby i další generace vzpomínaly na to, co se naučily v rodinném dialogu od svých rodičů nebo prarodičů. Nebo třeba i přátel. Napadne-li i vás nějaká inspirace nebo inspirativní téma, budeme rádi, když ho s námi nasdílíte. A v dalších dílech podcastu se těmto tématům určitě budeme věnovat. Mějte hezký den a pro dnešek se s vámi loučím. Na shledanou.
Vladimír Fichtner
A já bych chtěl poděkovat za to, že s námi už ta témata sdílíte. Každý váš e-mail si čteme, každý podnět a komentář na sociálních sítích si s Pepou procházíme, a je to velká inspirace pro další díly. Takže díky. A já se s vámi dnes také loučím. Mějte se krásně.