Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSPo prodeji firmy: Přemýšlejte o budoucnosti nejen z pohledu byznysu
natočil Josef Podlipný 
Podnikatelé mají často tendenci investovat peníze z prodeje firmy do nového podnikání. Je to vždy ta nejlepší volba?
V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry Vladimír Fichtner a Josef Podlipný skrze inspirativní příběhy ukazují, že rozhodnutí investovat do nové firmy může mít důsledky, na které byste neměli zapomínat.
Někteří podnikatelé mají problémy s řízením nových projektů, protože do nich vstupují bez jasné strategie. Jaké otázky byste si měli položit předtím, než se rozhodnete znovu pustit do podnikání? Na co si dát pozor, abyste zbytečně nevyměnili starost za starost? A je vhodné do toho všechno zapojit rodinu a děti?
Poslechněte si tuto epizodě, abyste si udělali více jasno v tom, co s majetkem dělat po prodeji firmy. Zjistíte, že investice nejsou jen vlastní firma, a že existují i jiné faktory, které byste měli zvážit, abyste dosáhli svých finančních a životních cílů.
Edičně upravený přepis
Josef Podlipný
Investice nejsou jen vlastní byznys. Mnoho úspěšných podnikatelů na to přijde až záhy. Nikoli až ve vysokém věku, ale po úspěšném prodeji svého podnikání.
Zrovna dnes ráno jsem seděl na terase u jednoho z miliardářů. Těsně před schůzkou mi volal: „Zapomeň na to, že přijedeš za kravaťáka.“ Tak jsem si oblékl něco méně formálního a na terase jsme diskutovali o budoucnosti jeho rodinného bohatství. Až v tento okamžik zjistil, jak naléhavé je orientovat se i v ostatních oblastech správy rodinného bohatství. Nejen ve vlastním byznysu, kde se mu podařilo díky zkušenostem a štěstěně vybudovat opravdu nesmírné bohatství.
Vláďo, ty máš určitě spoustu příběhů, ze kterých je jasné, že investice není jen vlastní byznys.
Vladimír Fichtner
Ano, je to pravda. A zároveň znám ještě víc příběhů, kdy se lidé po prodeji zase vrací a založí nový byznys. Vidíme to i na spoustě českých miliardářů. Některé příběhy známe osobně, o jiných mají povědomí všichni, protože jsou medializované. Támhleten koupit tohle a teď to najednou jde dolů. Pořád to klesá a už tam má mínus dvě miliardy.
Vlastní byznys je vlastní byznys. Vždycky je tam riziko. Když má člověk koncentrovaný majetek v jedné investici, může vždy přijít i špatná situace nejenom ta dobrá.
Je přirozené, že když prodáme, jdeme do něčeho dalšího. Protože jsme prodali, dokázali jsme to, uspěli jsme. Domníváme se, že to dokážeme i podruhé. Většinou se to nepovede, ale občas někomu ano. Je nám to blízké. Je to naše krev. Podnikali jsme celý život, tak jdeme podnikat zase.
Jeden dobrý známý prodal svojí softwarovou firmu, vzal část peněz a zainvestoval je do několika start-upů. Moc nevěděl jak na to a počítal s tím, že něco z toho vyjde a něco ne, ale v principu si od toho moc nesliboval. Naštěstí to udělal jenom s malou částí majetku, a když jsme se potkali, tak už v tom pak nepokračoval.
Takových případů je určitě víc, ale ne vždy se potkáme včas, takže občas narazíme na někoho, kdo řekne: „Sem jsem investoval peníze, a asi to nedopadne. No, mám tam docela hodně.“
Josef Podlipný
Napadá mě příběh Františka. Také úspěšně prodal svou firmu, a když jsem se po nějaké době podíval na jeho portfolio rodinného bohatství, zjistil jsem, že tam má další tři firmy. Ptal jsem se, jak je to možné. A on odpověděl: „Začala mě svrbět ruka. Potřeboval jsem se realizovat a dokázat si, že na to ještě mám.“ Má otázka zněla: „A co si od toho slibuješ?“ Odpověděl, že se to povede jako v předchozím případu. Plánoval ty firmy prodat za pět, deset až patnáct let s velkým ziskem. „A co budeš dělat těch pět, deset nebo patnáct let?“ ptal jsem se. Řekl: „Budu se starat o to, abych se tam dopracoval.“
Ale to mi nestačilo: „A kam se chceš dopracovat? Jakou hodnotu mají mít ty firmy za patnáct let?“ Odpovídal, že několikanásobnou. Bylo jasné, že peníze, které získal z prodeje předchozí firmy, jenom umístil do byznysu, o kterém je přesvědčen, že mu rozumí. Ale neměl žádnou strategii. Nešel do toho s tím, že když do toho vloží 100 milionů, musí udělat za a, za b, za c, za d, aby se postupně dostal k jedné miliardě. Jeho přesvědčení bylo, že této oblasti rozumí, a když se mu to podařilo v minulosti, podaří se mu to znovu.
Nešťastné podnikatelské záměry
Josef Podlipný
Podobný příběh se týkal Jiřího, který prodal soubor nemovitostí v hodnotě vyšších řádů stovek milionů, a byl nešťastný. Říkal: „Já je snad neměl prodávat, vůbec nevím, co s těmi penězi udělat.“ A proč? Protože o tom nepřemýšlel před prodejem!
Vladimír Fichtner
A udělal něco? Nebo kdy jste se vlastně potkali?
Josef Podlipný
Bohužel jsme se potkali až poté, co nakoupil další nemovitosti. Z těch stovek milionů mu zbyl zlomek v nižších řádek desítek milionů, který, jak říká, by mu měl stačit na spokojený život. Je to skromný člověk, takže na spokojený život by mu to opravdu mělo stačit, ale on spokojený život nežije. Je totiž nervózní z toho, jak si nově nabyté nemovitostní portfolio poradí v současné situaci. Má víc starostí, než měl s tím předchozím, protože se budovy nachází v jiných lokalitách a jsou jiného charakteru.
Přidám ještě velmi podobný příběh ze světa fotovoltaiky. Určitě jste zaznamenali nedávný růst cen energií (2022). Mnoho z nás řešilo, jak tyto náklady optimalizovat. Můj kamarád – říkejme mu třeba Tomáš – investoval do fotovoltaiky nejen s touto vidinou, ale i s vidinou využití střech na velkém komplexu průmyslových hal.
Jeho projektem byla fotovoltaika, která by měla být schopna dodávat do sítě téměř tři čtvrtě megawattu. Tedy nic malého. Když mi projekt představil, následoval dvouhodinový rozhovor, během něhož mi popisoval všechny s tím spojené trable. Na konci mě napadla jediná otázka: „Tome, a šel bys do toho znova?“ Odpověď vypálil bez rozmyšlení: „V žádném případě.“ Pak to několikrát zopakoval.
Jak se do takové situace dostal? Protože do toho šel jen s tou vidinou, že zrealizuje svůj podnikatelský záměr. Neměl dostatečně analyzovány všechny překážky, které mu stály v cestě. Neznal všechna rizika, která musel absolvovat a neměl v rámci scénáře svého přemýšlení rozmyšlené cesty, jak dopad těch rizik snížit, anebo jak se jim ideálně vyhnout.
Vladimír Fichtner
S riziky mě napadá jedna věc. Já jsem si prožil něco podobného. Dokud jsem firmu řídil, rizika jsem vlastně moc nevnímal, protože jsem je řešil. Člověk v tu chvíli ani nemá kvůli nějakému riziku čas nespat, protože jde proti němu a potýká se s ním. Aktivně ho řeší.
Ale jakmile jsem odešel z řídící pozice, najednou jsem věděl, že jsem tam všechna ta rizika nechal a že se o ně musí postarat někdo jiný. A když člověk, který to po vás přebírá, není dostatečně kvalitní, najednou si to riziko uvědomíte neuvěřitelně silně. Buď ta rizika znám a umím si s nimi poradit a když tam nejsem, tak to vnímám jako problém. Ale ještě horší je, když to ani neznám, a ještě ani nevím, co mě všechno čeká. A tím vědomím se hůř pracuje.
Celostní pohled pomáhá udržet nadhled
Vladimír Fichtner
Ale vraťme se k myšlence, že investice nejsou jen vlastní byznys. Člověk by se měl od nějaké chvíle naučit dívat se na majetek trošku jinak, a to z pohledu celostního. Ideální je, když to udělá půl roku nebo rok před tím, než firmu prodá. Aby měl čas přemýšlet, co bude s penězi dělat. Prospěšnost této teze potvrzují i moji známí, kamarádi nebo někteří klienti. Vysloveně k nám přichází a říkají: „Vladimíre, já s vámi budu dělat jako s týmem, když se mnou budete diskutovat celý pohled na majetek – ne jenom část, kterou budete mít v mandátu.“ Mívají to jako podmínku spolupráce.
Tento přístup vítáme, protože teprve když se člověk podívá společně na to, jak majetek vypadá, může si plně uvědomovat výnosy, rizika a likviditu v celé komplexnosti a na základě těchto informací vymyslet investice, které nejsou jenom vlastní byznys. Vymyslet je tak, aby fungovaly výrazně lépe, dlouhodobě, s mnohem menší mírou rizika, než když dostanu peníze, rozejdu se a koupím si webovou agenturu, fotovoltaiku, a ještě něco třetího, co dělá kamarád, kterému do toho dám nějaké peníze.
Josef Podlipný
Rád bych dodal ještě jeden rozměr. Pokud se budu dívat na investice pouze jako na vlastní byznys anebo byznys mého kamaráda, případně jenom v oboru, kterému rozumím, tak se k investicím chovám jako jejich vlastník, nikoliv správce.
S otázkou celostního pohledu a celostní správy rodinného bohatství je důležitá ještě jedna věc. Týká se vtahování dalších rodinných členů a odborníků do diskuse o tom, co patří nebo by mělo v budoucnu patřit do rodinného bohatství. Tak, abych na ta rozhodnutí nebyl sám.
Abych postupně směřoval k nějakému cíli – a ten je kriticky důležitý –, je potřeba si říct, k čemu by rodinné bohatství mělo sloužit, co by mělo být jeho přínosem a pro koho.
Nejbohatší člověk na hřbitově?
Vladimír Fichtner
Jeden můj dobrý známý v Texasu, který dělal pro dolarové miliardáře v ropném průmyslu, říkal: „Když nevíš, co chceš… Chceš být nejbohatší člověk na hřbitově nebo co?“
Co je pro mě důležité. Kde budu za 20 let od této chvíle. Co vůbec chci dělat. Jak chci, aby vypadal můj odkaz. Takové přemýšlení je nesmírně podstatná věc.
Už jsem o tom povídal v jednom z předchozích rozhovorů, tak jen připomenu, jak jsem se svých dětí a ženy ptal, co si myslí, že bude jednoho dne můj odkaz? Chtěl jsem si nastavit zrcadlo toho, co si oni myslí, k čemu já dneska směřuju, jestli to v souladu s tím, co já chci.
Dokonce jsem využil i webové servery, kde jsem si sám pro sebe ujasnil, co pro mě je a co není důležité. Protože otázka „co vlastně chci“ vypadá jako jednoduchá, ale bez toho, aby si člověk s někým popovídal – koučem, který ho navede, webovou aplikací nebo s rodinnými příslušníky –, je to složitější. Náhle dojde ke zjištění: „Aha, tam je ten cíl. K tomu může vést strategie a k té strategii vede nějaký plán. Tady jsou první kroky, druhý, třetí, jak půjdu po správné cestě.“
Najednou investice nebo vlastní byznys, který člověk řešil od rána do večera a zná v něm každý šroubek, ustoupí do pozadí a člověk se soustředím na svoji novou vizi. Už to není vize, ve které hraje hlavní roli majetek, význačnější roli získávají vztahy. Ne to, co si budu pořizovat, ale s kým si to budu užívat. Ať už je to rodina nebo lidé, kterým se tolik nedaří a můžu jim pomoct.
Ale do toho musí člověk trošku dozrát. Možná je to částečně věkem, nevím. Mně je dneska 54, tak zřejmě už mám nějakou fázi za sebou. Vidím mezi svými kamarády, kolegy nebo některými klienty, že ve 40 jsou ještě v plném rozpuku. Ještě chtějí firmu budovat a stále ji zdvojnásobovat, a ještě nechtějí diskutovat o tom, jaký je celostní pohled na majetek a co s ním budou dělat.
Člověk čas ale nezastaví. Děti vyrůstají a člověk je víceméně donucen začít přemýšlet jinak. A když je jim kolem dvaceti, už uvažuji, kdy se s nimi podělím o svoje zkušenosti. O to, co máme. Jak se o to starat. Kdy s učením v téhle oblasti začít. Dostanou peníze v padesáti? Nebo až náhodou umřu při autonehodě nebo jak to bude? Investice prostě najednou začínají získávat jiný rozměr.
Josef Podlipný
Důležité je připomenout, že tím myšlenkovým pochodem bychom v ideálním případě neměli procházet sami. Tuhle myšlenku vysvětlím na příběhu manželů Marka a Věrky.
První rozhovory s Markem jsem vedl ohledně toho, jak postupně začít vytvářet spravovaný finanční majetek. Marek mi opakovaně připomínal, že jim spokojený život zajišťují jeho firmy – kdykoliv potřebují peníze, vytáhne si je z nich. Navíc jim kryjí spoustu nákladů. Když jsme se bavili o tom, kolik je ten spokojený život stojí, bylo vidět, že jeho manželka má přesnější představu. Pomohla mu definovat konkrétní částku. V jejich případě to bylo 200 tisíc měsíčně.
Následnou diskusí jsme dospěli k výši finančního majetku, který by měli v předem určeném čase vybudovat. Zároveň k tomu, jak by ho měli spravovat, aby zachoval svou hodnotu i pro jejich tři děti a stále přitom generoval 200 tisíc korun měsíčně. A to i pro nastupující generace.
K dohodě došli i díky nepatrnému rodinnému konfliktu. Marek říkal: „Dobře, říkáš, že potřebujeme 70 až 80 milionů, tak to klidně zaokrouhleme na 100 milionů. Půjde to docela rychle, protože firma je schopna generovat 50 milionů ročně. Ale teď nepotřebujeme, aby nám finanční majetek generoval nějaké průběžné cash flow. To můžeme udělat, až firmy mít nebudeme nebo až z nich nebudeme chtít peníze vyndávat. Zkrátka až přijde správný okamžik.“
Věrka ale oponovala: „Já bych byla spokojenější, kdyby nám to generovalo už teď, anebo co nejdřív. Abychom spolu nevedli diskusi, jestli už je, nebo není ideální čas vyplatit si dividendu 50 milionů. Jestli by třeba nebylo lepší počkat rok a teď si vyplatíme třeba 12 nebo 15. A z čeho mám zaplatit školu v zahraničí pro naši dceru?“ Dost důrazně ho konfrontovala s tímhle poznáním a touto otázkou.
Na bylo Markovi vidět, jak si najednou uvědomil, že se doposud opravdu velmi intenzivně spoléhal jenom na portfolio vlastního byznysu, kterému nepochybně velmi dobře rozumí, protože ho vybudoval. A to i díky tomu, že se Věrka opravdu příkladně stará o rodinu a rodinnou pohodu.
Ale zapomněl na to, že k té rodinné pohodě přispívá právě stabilita příjmu, pravidelné cash flow. Najednou ležela na stole nejenom naléhavost vytvořit finanční majetek, ale ještě naléhavější potřeba vytvářet ho už s nějakou strategií, která nedovolí dělat příliš mnoho chyb.
Co vám zajistí klidný spánek?
Josef Podlipný
Vláďo, ty máš určitě podobný nebo jiný příběh, který ukazuje, jakou cestou myšlenkového pochodu se vydávají úspěšní rentiéři či podnikatelé, když si začínají uvědomovat – buď s něčí pomocí, nebo sami –, že investice opravdu nejsou jenom vlastní byznys.
Vladimír Fichtner
To hodně souvisí s tím, jací jsou vizionáři. Hodně podnikatelů jsou vizionáři, ale pouze ve svém oboru, ve svém úzkém zaměření. My máme to štěstí, že se potkáváme s lidmi, kteří vidí i vizi pro svůj nabytý majetek, třeba po prodeji firmy. Potkáváme se s těmi, kteří chtějí změnit začarované kolo byznys, byznys, byznys a nic víc.
Říkají: „Byznys dobrý. Část peněz si nechám a budu si něco řešit. Ale tady to už je na tu pohodu. V tom chci mít klid. Chci, aby to dlouhodobě fungovalo, aby rodina věděla, jak to funguje a jak jí to pomáhá. A i kdybych tady náhodou jednoho dne nebyl – to se stává, na každého jednoho dne odejde –, tak už to bude nastavené a mí nejbližší to nebudou muset řešit pod tlakem. Prostě z té firmy vyndám peníze včas a budou pod mojí kontrolou. Budu vědět, co se s tím majetkem děje, budu mít šanci k tomu něco říct a pozvat k tomu ženu nebo děti.”
Protože co si budeme povídat – pokud dělám firmu sám, a ne se ženou, ale třeba se společníky, tak ti často vědí víc než moje rodina. A když se něco stane, tak co se bude dít? Nikdo neví. Kdo zažil takovou situaci – třeba nenadálé úmrtí – ví, o čem mluvím. Je to v životě rodiny velmi kritický okamžik, protože najednou ztratí lídra, který neměl šanci vytyčit novou cestu.
Z mého pohledu je lepší vytvářet ten širší, celostní pohled pod svou kontrolou. Mít to v klidu. Radši mít jak příjem z firmy, tak z finančního portfolia. Klidně ať mám dva příjmy najednou. Nic se nestane. Pak jsme všichni víc krytí a víc v pohodě. I kdyby něco přestalo fungovat, mám něco diverzifikované a nestojí na tom budoucnost naší rodiny.
Josef Podlipný
O té požadované pohodě nebo potřebě klidného spánku často podnikatelé mluví, když říkají „Já vlastně nechci vyměnit starost za starost. Jednu firmu prodám, druhou koupím. V podstatě buduji nový tým.“ Nebo: „Kupuji to s nějakým zažitým pořádkem.“ Nebo: „Už to má nějakou distribuční síť a vazby na spousty partnerů, se kterými jsem se ještě nepotkal.“ Tak to může být průšvih a klidnému spánku to zřejmě nepřidá.
Cestou, jak si klidný spánek zajistit, bývá především znalost, srozumitelnost a dlouhodobá udržitelnost nové cesty, na kterou se vydávám.
Co vám, vážení čtenáři, chceme doporučit, je: určitě diskutujte o strategii, o budoucím scénáři z celostního pohledu. Tak, abyste i budoucí generaci připravili na správu rodinného bohatství. Protože správa rodinného bohatství je vytyčena především tím, že budeme přemýšlet o budoucích scénářích a budoucích rizicích, kterým se – pokud možno – nejlépe vyhněme. A zároveň pamatujme na to, že ne všechny naše zkušenosti a dovednosti jsou přenositelné. Co když naše děti třeba nechtějí v daném oboru vůbec podnikat?
Vladimír Fichtner
Dodal bych k tomu, že často vidím, jak se někdo snaží svoje děti donutit, aby převzaly byznys. My s Radkou to řešíme jinak. Říkám dětem: „Dělejte, co vás baví. Až budete chtít být v byznysu, přijďte. Můžete začít od píky a zkuste, jestli uspějete, nebo ne.“ Ale nenutíme je k něčemu.
Uvědomil jsem si, že mnohem důležitější než připravit děti na to, jak mají fungovat ve firmě, je připravit majetek na to, jak má fungovat v rodině. To je vlastně to, jak má vypadat náš budoucí byznys rentiérů. Přemýšlení jiného typu a příprava majetku na jinou situaci.
Josef Podlipný
Dodám jen: A připravit rodinu na budoucí správu rodinného bohatství, nejenom jeho vlastnění. Investice nejsou jen vlastní byznys. Existuje spousta cest, jak připravit další generaci na to, aby byla schopna zachovat hodnotu rodinného bohatství a předávat odkaz z generace na generaci.