Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSPlánování mezigeneračních majetkových struktur – Štěpán Holub
natočil Josef Podlipný 
Jak ochránit majetek nejen pro současnost, ale i pro další generace?
Plánování majetkových struktur je klíčem k úspěšnému mezigeneračnímu transferu, ale často se podceňuje. A budovatel bohatství sáhne po zkratce, která může ohrozit stabilitu a udržitelnost majetku jeho rodiny.
V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry Vladimír Fichtner, Josef Podlipný a jejich host Štěpán Holub odhalují, jak systematický přístup může předejít konfliktům a ochránit majetek i vztahy.
Štěpán Holub je uznávaný advokát s více než 20 lety praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. Studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku.
Svým klientům v kanceláři Holubová advokáti s. r. o. pomáhá vytvářet právní struktury, které zajišťují dlouhodobou ochranu a správu rodinného bohatství.
Štěpán vysvětluje, proč je důležité začít jednoduchým krokem – od přehledu majetku až po vytvoření závěti. Na příkladech ukazuje, jak mohou majetkové struktury, jako jsou svěřenské či nadační fondy, pomáhat se správou majetku.
V podcastu se dozvíte, jaké další právní nástroje pomáhají chránit rodinné bohatství před ztrátou. A také proč i nejlépe připravená struktura může narazit a ztroskotat.
Vybudovali jste rozsáhlý majetek a chcete zajistit, aby se po vašem odchodu nerozprášil? Poslechněte si tuto epizodu Mezi Rentiéry a inspirujte se konkrétními kroky, které vám pomohou začít. Sdílejte video se svou rodinou a otevřete diskuzi o tom, co je pro vás důležité.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám Mezi Rentiéry.
Dnešním tématem je plánování majetkových struktur tak, aby vyhovovaly nejen současné generaci správců rodinného bohatství, ale mezigenerační správě.
A pro mě je milou povinností představit správce rodinného bohatství, Vláďu Fichtnera.
Vladimír Fichtner
Dobrý den.
Já mám také milou povinnost přivítat mezi námi Štěpána Holuba.
Dobrý den, Štěpáne.
Se Štěpánem jsme se potkali především jako právník s klientem. Já na straně klienta s naší rodinou, kdy jsme si povídali o různých věcech.
Z diskuze, kterou jsme spolu měli, vyplynulo, že naše děti nebudou úplně dědit tak, jak jsme si mysleli, že budou dědit.
Štěpán nám pomáhá s věcmi, jako je další verze naší závěti, aktualizace našich správců pozůstalosti a opatrovníků a podobně.
Jako rodina jsme jeho klienty. Tak jsme si říkali, že to, co s námi Štěpán sdílí a s čím nám pomáhá, může být zajímavé i pro někoho dalšího.
Proto ho tady dneska máme a těšíme se na dnešní povídání.
Josef Podlipný
Štěpáne, Vláďa vás hezky představil, nicméně zkuste svou osobu a svoji expertizu přiblížit našim posluchačům.
Štěpán Holub
Jsem profesí advokát, vystudoval jsem právnickou fakultu v Praze, studoval jsem také ve Švédsku na Stockholmské univerzitě a dlouhodobě se věnuji mezigeneračnímu plánování, zejména v mezinárodním kontextu. To znamená jak v České republice, tak i ohledně majetku v zahraničí.
Vladimír Fichtner
Štěpáne, já bych ještě dodal, jak jsme se k vám dostali. Jako rodina i jako firma jsme hledali někoho, s kým bychom mohli spolupracovat a s kým by mohli spolupracovat naši klienti.
Začali jsme tenkrát od STEPU. STEP je Society of Trust and Estate Practitioners, britská organizace, která sdružuje lidi, kteří se zabývají, zjednodušeně řečeno, mezigeneračním předáváním.
Vy jste byl jeden z prvních v České republice, který absolvoval a získal dezignaci/titul od STEPU. A vím, že jste jeden ze zakladatelů nově vznikající české pobočky, do které jsem se asi jako pětadvacátý přihlásil – takže nás v ČR není mnoho.
Vím, že jako advokátní kancelář fungujete už poměrně dlouho. Můžete k tomu ještě něco říct? Jaké máte zkušenosti, jako kancelář a případně osobně?
Štěpán Holub
Kancelář zakládala moje máma a v rámci mezigeneračního plánování ji postupně předávala mně. Ještě mám kolegyni, Kláru Dvořákovou, se kterou kancelář vedeme.
Ale už od samého začátku se kancelář věnovala strukturaci majetku. Dříve to bylo zejména pro cizince, kteří investovali v České republice. Od roku 1991 jsme postupně zakládali nejrůznější majetkové struktury. Respektive ze začátku moje máma, postupně já jsem se k tomu přidal.
V současné době s mojí asi dvacetiletou praxí se snažím zaměřovat více a více na správu majetku, mezigenerační plánování a věci, které s tím souvisí.
Většinou je to v mezinárodním kontextu. To znamená, ať už pro lidi, kteří mají nějaký majetek ze zahraničí v České republice, anebo pro Čechy, kteří investují nebo mají nějaký majetek v zahraničí nebo i v ČR, samozřejmě.
Vladimír Fichtner
Skvěle, a vaše advokátní kancelář se jmenuje?
Štěpán Holub
Advokátní kancelář se jmenuje Holubová advokáti a my tam zachováváme po zakladatelce jméno.
Josef Podlipný
Štěpáne, plánování a řízení správy rodinných bohatství je o mezigenerační správě, především o tom, aby vydržela mnoho generací budoucích, nejenom tu současnou.
Jak s mezigenerační správou tedy souvisí majetkové struktury?
Můžete dát možnost navázat i správci rodinného bohatství, Vláďovi, na tu mezigenerační správu?
Štěpán Holub
Já bych udělal nejdřív krok zpátky. To je vždycky dobré, když se poskytuje první pomoc. A ono to v právu platí také.
Dřív, než začneme plánovat něco ohromně složitého, tak je dobré se zastavit a začít něčím jednoduchým. To znamená nejdřív si říct, co se vlastně má stát po mé smrti, co by děti měly dělat, kolik těch dětí vlastně mám? Tohle celé si uvědomit.
Můžu začít něčím úplně jednoduchým, že dám dohromady přehled svého majetku. Uvědomím si, jaký majetek vůbec mám, jestli ho mám jenom v České republice, jestli ho nemám třeba ve virtuálních aktivech a podobně.
A teprve potom začnu něco dělat. První krok, kterým bych měl začít, je sepsat závěť. Zejména pokud je to trošičku složitější příběh.
Pokud mám dvě děti a takový úplně nejzákladnější jednoduchý model, tak je to možná jednodušší.
Pokud je člověk rozvedený nebo žije s jinými lidmi, má další děti, tak ten příběh začíná dostávat poměrně komplexních rozměrů. Ale tam se musím zastavit. Možná, že mi stačí v první řadě vůbec sepsat závěť, jmenovat si případně správce pozůstalosti. To je první krok.
Teprve potom můžu jít dál a můžu to zesložiťovat v podstatě neomezeně dlouho. Tam už si můžu vybírat. Je tam spousta struktur, jak naznačujete, nadační fondy nebo zahraniční nadace, svěřenské fondy v České republice nebo další podobná řešení. Trusty v anglosaském světě. Těch řešení je nepřeberné množství.
Ale začal bych tím jednoduchým, a to je ta závěť a základní uklizení, abych tak řekl. Uvědomit si, kde co mám a stavět to postupně.
Josef Podlipný
Štěpáne, než se dostaneme k těm nástrojům, tak ještě slovo pro Vláďu.
Vláďo, co je hlavním cílem mezigenerační správy rodinného bohatství?
Vladimír Fichtner
Hned na to odpovím, ale ještě mě napadla jedna věc u toho uklizení, jak říkal Štěpán.
Nedávno jsme měli schůzku s jedním klientem a začali jsme se bavit o tom, co je jeho majetek, co je manželky majetek a co mají ve společném jmění a co nemají ve společném jmění.
A ani oni sami nevěděli, jak to vlastně bude.
Když jsme se bavili spolu Štěpánem, tak on upozorňoval na to, že pokud to nevíte vy, jak to má vidět notář, který řeší vaše dědictví jednoho dne? To je úplně zásadní věc. Takže já souhlasím, „úklid“ je jedna z důležitých věcí a každý bychom měli začít sám u sebe. Co vlastně máme, na koho to je napsané a dát si to písemně dohromady.
Omlouvám se, že jsem utekl z té otázky.
Jenom ji znovu připomeň, protože jsem starší člověk a už si ji nepamatuju.
Mezigenerační tam bylo, to si pamatuju.
Josef Podlipný
Jaké vidíš hlavní cíle mezigenerační správy rodinného bohatství?
K čemu by nástroje a řešení, o kterých jsme začali mluvit se Štěpánem, měly sloužit?
Vladimír Fichtner
Hodně lidí, se kterými jsem se v minulosti potkával a občas ještě potkám, má pocit, že je to cesta, jak něco daňově optimalizovat.
I když v ČR je to spíš problematičtější cesta, vzhledem k tomu, jaké máme daně pro fyzické osoby.
Někdo tím chce říct „ale já vás k tomu majetku nepustím, bude to podle mého i po mé smrti“. Pokud ke strukturám jednoho dne dospějeme, vede to ale většinou k tomu, že jsou v 80 procentech případů na západ od nás považovány za trest od předchozí generace. 80 % nástupců další generace je považuje za něco problematického, špatného. Nechápe, proč to je.
10 % neví. Jenom 10 % si je pochvaluje.
Ale většinou jsou to ti, kteří se podíleli na výstavbě té struktury. Protože mezigenerační transfer je podle mého, a podle naší rodiny, především o tom, že v rodině máme věci srovnané, diskutované, komunikované společně. To přispívá pohodě, ne křeči.
Protože často vidíme, že když se majetek neřeší a dojde k úmrtí někoho z nás, prostě jednoho dne se to stane, přináší to do rodin zbytečnou křeč. Kdyby to ten zemřelý viděl, říkal by si „To jsem fakt nechtěl“, aspoň ve většině případů.
Pro nás je mezigenerační předávání diskuze s dalšími generacemi. Diskuze o strukturách, které ještě nemáme, i když jsme před čtyřmi lety už o nich uvažovali. Ale zjistili jsme, že první musíme s rodinou začít diskutovat, být v pohodě, vyjasňovat si věci. Dneska už při rodinných radách řešíme „na to by byla dobrá ta struktura, že jo?“ Krok za krokem k tomu směřujeme. A proto jsme se také potkali se Štěpánem. Už se to blíží, ale ještě je nemáme.
Začali jsme s tím, co říkal Štěpán, mít správce pozůstalosti, kterého máme asi šestým nebo sedmým rokem. Teď budeme dělat další verzi.
Mít závěť. Teď budeme mít druhou verzi závěti ze Štěpánem a tak dále a tak dále.
Mezigenerační je u nás hlavně o tom, co říkala jednou jedna stará paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“.
My chceme být v tomhle duchu bohatí.
Štěpán Holub
Já s tím naprosto souhlasím.
Většinou je to tak, že nějaký úspěšný byznysmen (většinou je to ten chlap), založí podnik, ten skvěle funguje. Potom ho prodá a má pocit, že dalším generacím to úplně skvěle naplánuje a nastaví pravidla, která už navěky budou fungovat.
Ale tak to většinou není.
Ta pravidla se možná nastaví, budou fungovat. Za jeho života to je asi celkem bez problémů. Je i poměrně velká pravděpodobnost, že mohou fungovat během té další generace. Ale se třetí generací, a jak se různě žení a vdávají a najdou si partnery a budou mít úplně jiné priority, než měl dědeček, tak to skoro určitě bude úplně jinak.
To, co je důležité, není jenom to právní řešení, ale vlastně kontext. A to souvisí se vzděláním, se zkušenostmi těch dětí. Souvisí to, a to bych podepsal, především s dialogem mezi tou rodinou. Pokud se vrátím k právní stránce, k takové té čisté technické stránce, tam je důležité, aby to umožňovalo změny. Až druhá nebo třetí generace, anebo i ten zakladatel to bude vidět jinak.
Za každých okolností to musí prostě umožnit změny. Samozřejmě to nemusí být jednoduché. Je možné, aby se dlouho diskutovaly, ale nelze očekávat, že se jednou nastaví nějaký stroj a ten stroj poběží bezchybně během deseti dalších generací. Tak to prostě není.
Josef Podlipný
Štěpáne, Vláďo, děkuji. I v naší rodině je mezigenerační správa spojena s tím, aby přežil majetek, ale i rodinné bohatství, jehož je majetek součástí. Ne vždy tou nejdůležitější. Spíše naopak. Aby přežil nejenom ekonomické výzvy, ale i ty osobní, rodinné výzvy. A k tomu nám slouží nástroje. Nepochybně s nimi musíme umět také správně pracovat. Pojďme se teď na ty nástroje podívat.
Jaké nástroje mohou podpořit mezigenerační správu z pohledu i těch majetkových struktur?
Štěpán Holub
Od roku 2014 máme k dispozici svěřenské fondy. Pro většinu populace před 15 lety věc naprosto neznámá. Pak se díky medializaci toho institutu podařilo přivést ho na svět a do širšího vnímání veřejnosti.
Vedle toho je možné zakládat tzv. rodinné nadační fondy. Samozřejmě i rodinné nadace, ale mně to nepřijde v našem právním řádu velmi praktické. V případě nadačního fondu je to právnická osoba, v případě svěřenského fondu to sice není právnická osoba, ale do určité míry se jí blíží. To znamená, že určitý majetek vyčleněním do téhle entity, která je na mně potom do určité míry nezávislá, definují nějaká pravidla.
Ta míra nezávislosti závisí potom na tom, jak se nadefinuje zakládací dokument, zakládací listina nebo statut v případě svěřenského fondu.
Potom máme obrovskou skupinu osob, která může být zase více konkrétně nebo méně konkrétně určená. A to jsou obmyšlení, nebo se jim říká beneficienti.
To jsou příjemci majetku, což zase může být v první řadě třeba zakladatel, ale mohou to být děti, další děti, nejrůznější jiné osoby.
Funkcí celku je, že svěřenský nebo nadační fond se do určité míry chrání před těmi příjemci majetku, před těmi obmyšlenými. Oni ho mohou čerpat, mohou z něj mít nějaké požitky, ale nemohou s ním nakládat úplně volně.
Nemohou třeba za každých okolností rozhodovat, jestli něco dostanou nebo nedostanou a musí respektovat vůli zakladatele.
Dále tam máme osobu správce, což je osoba, která pouze disponuje majetkem na základě instrukcí a ve prospěch beneficientů nebo obmyšlených. Potom s tím hospodaří, případně majetek nebo výtěžky z něj rozděluje.
To jsou základní dvě právní struktury, které v různých variantách existují všude po světě.
Nevím, jestli se chcete dostat ještě na rodinné ústavy a další dokumenty. Můžeme samozřejmě k tomu určitě něco říct.
Josef Podlipný
Rodinné rady a rodinné ústavy ještě dneska zmíníme. Je to bezpochyby nástroj, který umožňuje nastavit nějaká pravidla a chránit správu rodinného bohatství před rizikem, ať už zevnitř, tak z vnějšku.
To znamená i tu mezigenerační správu. To sem bez pochyby patří.
Nicméně budování majetkové struktury je systematický proces.
Vláďa už za sebou má v rodině diskuze o majetkových strukturách, a ještě stále rodina Fichtnerů majetkové struktury nemá vytvořené.
Vláďo, i pro tebe to bylo od počátku procesem? Díval ses na to jako na něco, co není potřeba systematicky řídit nebo jste k tomu došli s Radkou a dětmi až postupem času?
Vladimír Fichtner
Na začátku jsme téměř udělali chybu jako mnozí, že jsme tu strukturu chtěli mít hned.
Měli jsme pocit, že to je to všespásné řešení, které je to správné.
Já jsem si pak zpětně uvědomil, že to je stejné, jako když se potkáváme s někým a mluvíme o investicích a on se ptá, jaký produkt má mít? My mu ale říkáme: „Počkejte, jako první potřebujeme trošku širší kontext. Potřebujeme znát, co vlastně od toho majetku chcete a jakým stylem ho spravovat. Uděláme nějaký investiční plán. Produkty tam budou, ale je to výstup přemýšlení a součást řešení. Není to všespásné, které nám potom všechno vyřeší“.
My jsme udělali v přemýšlení o strukturách téměř stejnou chybu. Ale postupně jsme došli k tomu, že je to samozřejmě proces. Uvědomili jsme si, že je potřeba víc zatáhnout další generaci do komunikace. Začali jsme si povídat, založili jsme rodinnou radu a začali jsme opravdu intenzivně komunikovat o majetku i s dětmi.
Nejenom o tom, kam pojedeme na dovolenou a kdy bude jaká narozeninová párty a podobně.
To nám otevřelo úplně nové prostory. Z našeho pohledu je to už nyní proces, který je docela rozumně řízený. Ale cítíme, že tam potřebujeme podporu různých lidí, ať to je náš rodinný kouč Erika Matwij, nebo Štěpán, který tady s námi sedí. Pomáhá nám s právními pohledy na věc a na to, jak má ta struktura vypadat.
Protože člověk se musí obklopit těmi, kteří mu pomůžou, nemůže všechno dělat sám. Je to proces, do kterého je zapojeno více lidí. Nás na Štěpánovi baví to, co říkal před chvílí: „Neřešte to složitě, pojďme udělat závěť, pak další verzi. Může to být ještě složitější, ale není to potřeba. Život přinese spoustu dalších změn a s velkou pravděpodobností tohle není poslední závěť, kterou děláme. Bude se to vyvíjet. Jak budou děti růst, jak budou přibývat lidé v rodině a jak se bude vyvíjet život i majetek“.
Dnes už vnímáme, že struktura pro nás bude jen součástí nějakého řešení. Nějaký majetek si asi s Radkou necháme na sobě až do konce života. To naše děti automaticky zdědí. Nějaký majetek bude pravděpodobně v rodinné nadaci. Ještě budeme řešit, jestli tady v Čechách nebo v Lichtenštejnsku nebo někde jinde.
A je možné, že nějaký majetek bude také v obecné nadaci. Ale to uvidíme. To ještě přinese čas a budeme to řešit.
Ale ani v tuhle chvíli už nevnímáme, že jedno řešení je to správné. Stejně jako v investicích, chceme diverzifikovat způsob držení majetku.
Josef Podlipný
Štěpáne, my jsme si tady opakovaně řekli, že se jedná o dlouhodobý proces. Vy jste tím pádem součástí diskusí v mnoha rodinách. Co vlastně rodiny pak vidí na samotném konci?
Štěpán Holub
Samozřejmě se na to můžeme dívat z čistě technického pohledu, kdy můžu vidět rodinu, která má založenou jednu rodinnou nadaci nebo rodinný nadační fond.
Vedle toho má jednu filantropickou nadaci, vedle toho majetek. Několik nemovitostí, které používají pro osobní spotřebu mají napsané sami na sebe a různě na rodinné příslušníky. Mají sepsanou rodinnou ústavu, mají případně nastrukturovaný další majetek, další společnosti, které potřebují k podnikání způsobem, který jim vyhovuje. To může být třeba nějaký produkt po té technické stránce.
Co ovšem považuji za důležitější, je komunikující rodina, kde všichni vědí, co zhruba mají čekat, co se stane, „když“. Co se stane ve druhé generaci. Jsou odpovědní, mají vzdělání, jsou schopni přistupovat s určitou pokorou a respektem k tomu, co vybudovala jejich předchozí generace. A současně přemýšlí nad generací nastupující. V podstatě takový šlechtický pohled, kdy nežiju sám v tom jednom životě, ale žiju v životě s odpovědností vůči předchozí a vůči nastupující generaci.
To si myslím, že je asi výrazně důležitější než to vlastní technické řešení po právní stránce, které může mít nekonečně podob.
Josef Podlipný
Štěpáne, jaké jsou základní kroky, které by měly vést k majetkovým strukturám?
Štěpán Holub
Základním krokem bude asi najít někoho, kdo s tím pomůže. To je v podstatě to, co říkal Vláďa. A konzultovat ten proces, to je externí pomoc.
Nicméně to, co my potřebujeme jako první je, aby si v tom ti zakladatelé udělali pořádek. Externí osoba s tím může pomoct trošičku tím, že se ptá „Jaký máte majetek?“. Možná jednoduchá otázka, ale může mít poměrně složitou odpověď. A co se má stát po smrti? To je první věc, na kterou si musíme odpovědět a začít se o tom bavit.
Druhá věc, kterou za nás externí poradce nikdy neodřídí, je vlastní dialog v rodině. Já to považuju za naprosto důležité. Pokud se cokoliv nastaví, aby to pak fungovalo i pro ty příjemce.
To jsou dvě věci, které je potřeba udělat, pokud to má dobře fungovat. A pořád ještě nejsme u toho právního řešení.
Ale je dobré, aby se někdo externí zeptal přesně na tyhle otázky. Ale člověk to může udělat i sám samozřejmě. Pokud bude mít dostatečnou morálku na to, aby zorganizoval schůzky s rodinou a sepsal si všechno. Samozřejmě se to dá.
Další věc, kterou já říkám, je vyřešit si, pokud je člověk v manželství, jaký je majetek v rámci manželství a trošičku tam „uklidit“. Protože občanský zákoník nám jaksi dává k dispozici společné jmění manželů. To je poměrně složitá věc, protože my pak nikdy nevíme, co je ve společném jmění manželů, co je v majetku manžela a co je v majetku manželky.
Takže najít řešení pro společné jmění manželů je docela fajn věc. Typicky se dělá prostřednictvím předmanželských nebo manželských smluv. To člověk nemusí vnímat jako věc, že by se měl rozvádět. Ale je potřeba si uvědomit, že 100 % manželství zaniká, 100 % společných jmění manželů zaniká. A pokud společné jmění manželů zaniká, tak se musí i vypořádat.
Jsou typicky dvě základní situace.
Buď je to rozvodem, který nás napadne v první řadě, ale ono je to i v případě smrti. Pokud někdo zemře, tak musíme vypořádat společné jmění manželů.
Teď jsou to asi dva týdny, kdy nám Ústavní soud udělal krásný judikát ohledně vnosu. Nemusím zacházet do detailů, ale šlo o to, jestli hodnota majetku, který se vnesl před dvaceti lety, bude růst nebo nebude růst o inflaci anebo o vývoj trhu. Prostě za dvacet let nemovitosti na trhu poměrně vzrostly. Takže se bavíme o tom, jaká byla hodnota předtím a jaká je teď.
Já chci jenom říct, že je to věc, která může být při vypořádání společného jmění manželů poměrně komplikovaná. Zjednodušit to, dává do určité míry smysl.
Vladimír Fichtner
Jenom jeden praktický vstup. My jsme to začali s Radkou a spolu s vámi řešit také. Jestli rozdělíme jmění, protože jsme došli k tomu, že nechceme, aby o tom, co je čí, rozhodoval notář v okamžiku, kdy zemřu a bude řešit pozůstalost a dědictví. Protože někdo to vyřešit musí a v ten okamžik, kdy to nevyřešíme my, to řeší notář, který je k tomu v ČR příslušný. A to může znamenat zbytečné prodlení z hlediska vypořádání dědictví. Může to vyvolat nějaké zbytečné diskuze v rodině a spory. Anebo to může být jasné, protože si to vyřešíme předem. Chtěl jsem jenom praktický vstup, který nás ještě donedávna ani nenapadl, že to může být téma.
Štěpán Holub
Je to tak. Buď se to vyřeší teď preventivně a nastaví se nějaká poměrně jasná pravidla – třeba tak, že všechno bude půl na půl bez dalšího. Anebo prostě všechno bude toho, na jehož jméno je to někde registrováno. Poměrně jednoduché a přehledné pravidlo.
Anebo to pak vyřeší buď rozvádějící se manželé, nebo dědici mezi sebou. Samozřejmě se velmi často dohodnou a je to všechno v pořádku.
Ale nastává mnoho situací, kdy se prostě nedohodnou a v rámci rozvodu je to úplně typické, že se nedohodnou. V rámci dědictví je poměrně časté, že se také nedohodnou. To znamená, že dává smysl nastavit pravidla hned na začátku. Vůbec to nemění nic na tom, že by se manželé neměli nebo měli milovat. Jen to nastaví pravidla pro to až za 20, 30, 50 let, kdykoliv umřou, to bude celé o trošičku jednodušší.
To je jedna věc. A s tím souvisí potom otázka, jestli některý majetek už nemá být napsaný rovnou na děti. V podstatě, proč ne? Samozřejmě, můžu se bát, že s tím děti utečou, že se mi zprotiví, zachovají se ke mně špatně. To je samozřejmě možné. To zase jsem schopen pojistit nějakými věcnými břemeny, bydlení nějakými dalšími pojistkami.
Anebo říct, že jim to prostě dám, je to jejich a ať s tím naloží, jak chtějí.
Pak diverzifikovat majetek na jednotky a říct, co je koho.
To bych řekl, že je první krok, takové zpřehlednění.
Josef Podlipný
Štěpáne, určitě souhlasím. Napadá mě hned několik rodin, kdy patriarcha měl tu sílu a odvahu zároveň přizvat nastupující generace už k dílčí správě části majetku. A vlastně ti přizvaní nástupci díky tomu, že měli krytá záda nebo mentora/kouče a měli čas se sžít se správou a vlastnictvím nějaké části majetku, postupně rostli. Netlačil je čas. Čas byl veličina, která nepochybně v mnoha rodinách vedla k tomu, že nedošlo k dohodě, protože se vyřizovala dědictví nebo rozvod, a všichni jsou vlastně pod časovým tlakem. Chtějí to do nějakého času vyřešit, protože je to trápí. A ať je to trápí jakkoliv, čas je nepřítelem správných rozhodnutí. Ta mnohdy vedou k tomu, že rozhodnutí vnímají i nastupující generace spíše jako trest než jako příležitost k dlouhodobé mezigenerační správě rodinných bohatství.