Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSSkutečně o bohatství a majetku přemýšlíte dlouhodobě?
natočil Josef Podlipný 
My jsme dlouhodobostí tak trochu posedlí.
Na první pohled si můžete asi říci „to je jasné, co dlouhodobost znamená,“ ale máme jinou zkušenost.
Setkáváme se totiž s tím, že ne vždy se člověk dívá na své bohatství a majetek s dostatečně dlouhým strategickým nadhledem.
A to se může obrátit proti němu, nejen když přemýšlí o materiálním zajištění následujících generací, ale třeba i když zakládá nějakou „majetkovou strukturu.“
Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí hned několik úhlů pohledu, které překvapí i člověka, který má delší investiční horizont.
Vedle zkušeností budovatele bohatství se v této epizodě dozvíte i cenné zkušenosti čtvrté, osmé či deváté generace bohatství.
Textový přepis
Josef Podlipný
Skutečně přemýšlíte dlouhodobě?
Tento titulek měl článek v Rentiérovi, jehož jsi autorem, Vláďo.
Co tě vedlo k této otázce?
Vladimír Fichtner
Zkušenosti s tím, co znamená slovo dlouhodobě v očích lidí, se kterými se potkáváme.
Protože pro nás jako podnikatele je přirozené, že dlouhodobě je rok, dva, tři, zítra, za týden, za měsíc.
Trošku to přeháním, ale není to padesát let. Nejsou to dvě, tři generace. Natož pak sedm generací.
Já si myslím, že je hrozně důležité si to začít uvědomovat. Pokud se chceme starat o to, aby majetek vydržel. Aby se nám nestalo, že za tři generace od nás majetek už v rodině nebude, což je častá věc, bohužel, musíme začít přemýšlet trošku jinak.
Josef Podlipný
Jak vypadalo tvé první seznámení s dlouhodobostí?
Vzpomeneš si na okamžik, kdy jsi začal o dlouhodobost opravdu intenzivně přemýšlet?
Vladimír Fichtner
První seznámení s dlouhodobostí bylo, když jsem začal vnímat, že v investičním světě existují produkty, které jsou tady 30 let nebo 50 let nebo 70 let.
PPF, kde jsem u Petra Kellnera začínal, tady byla v té době pár let. Já jsem velmi intenzivně vnímal, že nám něco chybí. PPF byla úspěšná, už si najímala různé konzultanty ze zahraničí, z Ameriky, ale byli to konzultanti. Nebyla to rodina, která by se dělila o své tajné know-how.
Dlouhodobost know-how při dlouhodobém investování, o kterém jsem vždycky přemýšlel, je nesmírně důležitá. To, jestli vytvářím know-how znovu a znovu a znovu. To se nám může stát, nebo naší třetí generaci. My jsme si o tom zrovna včera povídali s dcerou.
Říkal jsem jí „Když se my s mamkou nepodělíme o to, co jsme zažili, tak ty budeš začínat možná znova, jenom s větším majetkem na začátku. Ale uděláš ty chyby, co jsme udělali my na začátku.
Měl jsem 10 tisíc korun. Dal jsem to do nějakého certifikátu Ekoagrobanky a dodneška ten certifikát mám, ale peníze jsem nikdy neviděl. Ale ty vezmeš deset milionů nebo jiný číslo a přijdeš o to, uděláš tu chybu také. Protože jsme ti nenasdíleli některé věci.“
Když člověk začne přemýšlet nad dlouhodobostí, najednou si začne říkat, jak to vlastně funguje? Co je dlouhodobost v investičním světě?
Dneska se říká, že dlouhodobé produkty mají minimální investiční horizont sedm let. Akcie, že jsou na minimálně sedm let. To je houby dlouhodobost, s prominutím. Co to je za dlouhodobost?
30 nebo 20 let? Alespoň 30 let – to je lepší dlouhodobost.
Warren Buffett vydělal většinu svých peněz až po 65. Protože ta koule, kterou měl rozjetou a nabalovala se, se nabaluje dramaticky, až když už je dost velká.
Na začátku to vlastně není vidět. Až když máme majetek trošku větší, najednou vidíme, že tady přeskočilo deset milionů, támhle dvacet, támhle půl miliardy. Když je majetek pět miliard a o deset procent se zhodnotí, tak je to půl miliardy, pak to naskakuje rychle.
S dlouhodobostí jsem se tedy nejdřív potkal v investičním světě, kdy jsem začal poznávat, že to není rok, ani dva, ani pět, ani sedm, ani deset, ale dvacet nebo třicet.
Dneska už si myslím, že to je vícegenerační, to znamená desítky let.
Ty, Pepo, jsi příklad dlouhodobého přemýšlení o majetku. Vaše rodina, kde sice došlo k časovému přerušení díky komunismu, se o majetek stará už čtvrtou generaci.
Ty jsi G4, to je hezké. Jak to vnímáš, Pepo?
Josef Podlipný
My jsme se jako rodina setkali s dlouhodobostí v tom rozměru mezigeneračního správcovství. Poprvé, když jsme se potkali se zástupci německé dynastie, a vzpomínám si na to jako dnes, zástupce už páté generace říkal „No jo, vám se o tom přemýšlí, vy jste bohatí.“
Já jsem se ptal „Jak? Vždyť vy máte rodinné konsorcium, které generuje každý rok řádově miliardy eur, kde vidíte to naše bohatství?“
A on říkal „Ale nás je na ten majetek poměrně víc.“
Přidal tomu rozměr většího větvení rodiny a násobků jejích členů v dalších generacích.
Pak jsme měli čest se potkat se zástupcem osmé generace, pokud si vzpomínám správně. S panem Dupontem, který moc hezky popisoval, jak se jednotliví rodinní členové nevejdou ani do velkého sálu. Že by už potřebovali pomalu stadion, protože jich je opravdu velký počet.
Podobně se k tomu stavěl zástupce již deváté generace z Ameriky, který říkal „To je právě základ toho přemýšlení, protože když nebudete přemýšlet, jak má být spravován majetek, aby vydržel několik generací do budoucna, dáváte reálný základ k tomu, aby některá z nastupujících generací opět začínala z nuly.“
Jak ty, Vláďo, zpravidla říkáš „Z modráků do modráků nebo z rýžového pole do rýžového pole.“
To bylo naše rodinné seznámení s dlouhodobostí.
Vladimír Fichtner
Studie Williams Group, která zkoumala asi 3 200 rodin, přišla na to, že 70 % rodin přijde o majetek v druhé generaci. A 90 % ve třetí generaci.
A já nechci být v té kategorii, že o to přijdeme.
Nějak jsme se na to docela nadřeli, tak mi přijde škoda to nevymyslet, a nepřemýšlet o dlouhodobosti dopředu.
V článku, který jsem psal, jsem dal dohromady kolik je lidí v druhé generaci, ve třetí, čtvrté, páté, šesté, sedmé.
To si každý může spočítat sám, kolik bude dětí v každé generaci, jak to bude přibývat, jak potom začnou ti starší umírat a podobně.
Když máte dvě děti v generaci, tak za sedm generací v pokrevní linii, nemluvím o partnerech, ale jenom v pokrevní linii bude necelá stovka lidí. Sto lidí se bude muset o ten majetek dělit.
Když máte tři děti, jako máme my s Radkou, tam to vycházelo už na nějaké tisíce. To už je fakt hodně.
To je přesně to, co říkal pan Dupont nebo ti další, které jsi zmiňoval – majetek se dělí mezi hodně lidí.
To mě také zajímalo, ale možná se k tomu vrátím až za chvilku. Co je potřeba udělat pro to, aby byl majetek dostatečně velký a aby dělení bylo v pohodě?
Josef Podlipný
Je potřeba skutečně dlouhodobě strategicky o majetku a jeho správě přemýšlet.
My jsme v určitém okamžiku s Janičkou došli k závěru, že každé z dětí dostane 20 miliónů korun.
Ty, vždycky, když ten příběh zmiňuji u našich klientů, dodáváš, abych nezapomněl dodat kriticky důležitou informaci. Tak ji dodám i pro vás.
Těch 20 milionů korun je svěřeno. Reálnou hodnotu dvaceti milionů korun by měly naše děti předat i svým dětem. Každému jednomu svému dítěti.
Pokud se na to začneme dívat touto optikou mezigenerační správy majetku, je třeba si uvědomit dvě kriticky důležité informace.
První, že mezigenerační výměna se měří průměrným věkem mateřství žen. Když se podíváme do historických tabulek, zjistíme, že dříve nebylo problémem počít dítě těsně po osmnácti letech nebo dokonce „doschválit“ plnoletost, aby maminka ještě neplnoletá mohla oficiálně počít potomka.
Teď je naprosto běžné, že věk maminky je u hranice nebo nad hranicí třiceti let.
To je první klíčová informace: do budoucna se, pravděpodobně, i přes to, že se prodlužuje věk dožití, nebude potkávat tolik generací najednou.
Protože noví potomci budou přicházet do rodiny později, než bylo v minulosti zvykem.
Jinými slovy, počet let, který se počítal dříve na generaci, začínal někde u osmnáctky, dvacítky, pak překročil pětadvacet. Ty jsi zmiňoval dvacet osm let, ale podle posledních statistických údajů už bychom měli na jednu generaci počítat třicet let.
Už se nepotká 4, 5 generací, ale potkají se 3 generace.
Ty už si toho tolik nenasdílejí. Teď je přeci jen ještě možné přizvat k diskuzi prapraděda, praděda nebo prababičku, rodiče atd. Ještě to v některých rodinách je možné.
Vladimír Fichtner
Jen malá technická poznámka.
Každý se může zamyslet sám ve své vlastní rodině, kolik si toho nasdílel se svým dědou nebo babičkou, natož pak o majetku a zkušenostech s ním.
Ale i o čemkoliv jiném – v čem vyrostli, jak zažívali život. To předávání je velmi problematické, myslím, a mluvím i za svoji vlastní rodinu.
Pak se ztrácí to know-how, pak se ztrácí ta zkušenost.
To je to, proč po 3 generacích 90 % rodin už nemá nic. Protože se začíná znovu!
Josef Podlipný
Nepředávají se dostatečně mezigenerační zkušenosti, vzorce chování. Rizika, která byla spojena třeba se správou nebo s nabytím majetku.
Další moment je ta faktická generační výměna, když by velmi teoreticky v každé generaci, v pokrevní linii, byli tři potomci. Tak naše tři děti budou mít každý také tři děti. Teď se asi děsí, pokud nás poslouchají, protože to znamená třikráte 20 milionů. Jejich reálnou hodnotu.
To znamená, že nebude stačit za 30 let mít 60 milionů. Oni budou potřebovat nominálně nějakých 145 milionů.
Ty jsi hezky analyzoval i to, co je s tím z hlediska správy spojeno.
Jak tedy nahlížet na správu majetku, aby po větvení toho stromu, když tam je najednou 9 pokrevních členů nebo 12, nešli znovu do montérek? Co se musí udělat při správě majetku?
Vladimír Fichtner
9 i 12 lidí je ještě pořád v pohodě, až ty další generace tam začnou naskakovat.
Je asi nejlepší, když si každý spočítá, že to jsou opravdu velká čísla.
Ale ano, mě zajímalo nejenom kolik bude potomků, ale jestli jde udržet objem majetku na potomka.
V tom článku jsem si vzal vaši rodinu jako příklad. Říkal jsem, je 20 milionů na osobu, jak to půjde? A šlo to docela dobře, protože ta dlouhodobost, o které se dneska bavíme, není jenom o počtu lidí.
Ale také o tom, že výnosy se kumulují. Když to zjednoduším, došel jsem k tomu, že v principu stačí pro dvě děti v každé generaci na každého dospělého člena 2,5 % reálného výnosu.
Josef Podlipný
To znamená nad inflaci.
Vladimír Fichtner
Anebo 3,5 %, když má člověk tři děti a bude se to držet v každé generaci, u každého člena dál.
Pokud rodina dokáže spravovat peníze tím způsobem, že 2,5 až 3,5 % reálně ročně, to znamená nad inflaci, vydělá na majetku, tak je majetek udržitelný a nemusí se bát toho, že jich na to bude víc.
Jestliže přišel komentář, že je nás na to moc, tak to znamená, že předchozí generace nebo někdo někde udělal chybu a nedodržel dostatečnou výnosnost. Protože majetek možná jsou dnes miliardy, ale je na to 5 000 členů, je v nominální hodnotě a ne reálně. Je to hodnota, není to cash flow, které se z toho dostává. Proto najednou nevychází dostatečně moc peněz.
Když člověk přemýšlí dlouhodobě, proti němu jde počet osob v každé generaci nebo s každou generací větší a větší počet osob té rodiny. Ale co mě potěšilo, že pro něj neskutečně dobře pracuje složené úročení.
Josef Podlipný
Souhlasím. Mě teď napadá diskuse se zástupcem miliardářské české rodiny. Tomáš řekl, když jsme diskutovali o dlouhodobosti správy majetku pro budoucí generace, a poté, co si přečetl tvůj článek v Rentiérovi, že to je něco, co mu dává další důvod a smysl, jak spravovat majetek. I přesto, že je v řádech miliard nebo v jeho případě dokonce desítek miliard.
On říkal „Toho majetku je vlastně tolik, že ho ani několik generací do budoucna nemá šanci pozbýt.“
Ale najednou zjistil „Aha! Šanci ho pozbýt má. Protože my tam nemáme tyhle principy, nebavíme se o tom, jakou část a jakým strategickým přístupem budeme spravovat proto, aby žádná z budoucích generací, dokonce ani třeba desátá nebo patnáctá nastupující generace, nemusela jít znova do montérek.“
Jinými slovy, častou pastí pro rentiérská portfolia a jejich správu, pro naše rodinná bohatství, je samotná velikost rodinného bohatství.
Protože si můžeme myslet, že už je toho tolik, že není co řešit. Že se to prostě nedá spotřebovat. Dá.
Vladimír Fichtner
V jedné generaci ne, ale záleží na dalších generacích, jak to bude vypadat. Samozřejmě nemluvíme o tom, že když člověk udělá chybu s velkým majetkem, ta chyba najednou stojí stamiliony nebo miliardy.
Už jsme se také o tom bavili párkrát. Táta předal synovi rozjetou fabriku a najednou se zjistilo, že zmizela hodnota firmy 500 milionů, protože syn nevěděl, co s tím má dělat. Nastala insolvence a 30 let budovaný majetek zmizel.
To znamená, že v přechodu se pozapomnělo na předání, nebo předání neproběhlo tak, jak by mělo proběhnout. Nebo další generace neměla štěstí, to k tomu také patří. Možná by to bez něj ani předchozí generace nezvládla. Kdo ví. To je samozřejmě takový příklad, který nemůžeme nikdy už zpětně ověřit.
Ale zkušenost nám pomáhá. Když začneme přemýšlet opravdu dlouhodobě, najednou zjistíme, že možná bychom pro to měli něco udělat. Možná bychom se měli odpoutat od té dennodenní exekutivní práce a začít pracovat na něčem jiném.
A to na rodinném bohatství, ne jenom materiálním. Na vztahovém. Úplně z jiného úhlu pohledu. Ale nemusíme, jen je potom poměrně rozumná šance, že se to nepovede. Ne dneska, ale za pár generací od nás.
Josef Podlipný
Já si teď vzpomínám na některé z posledních diskusí u nás v rodině, když jsme k těm 20 milionům hledali rácio.
Ano, přiznávám, rácio jsme hledali až poté, co vznikla tahle částka. Bylo úsměvné, že jsme po mnoha diskusích došli k závěru, že bychom to nevymysleli jinak.
Takže jsme se prostě trefili, bylo tam štěstíčko. Na začátku nás k tomu vedlo to, že chceme udělat maximum pro to, aby naše děti mohly být co nejdříve samostatné. A zároveň udělat všechno pro to, aby po tom nemusely toužit. Aby pro ně byla rodina bezpečím, základem. A tahle diskuse nás vrátila do minulého století. Do čtyřicátých let, kdy začal americký psycholog, Abraham Maslow, diskutovat s vědeckou obcí o svých závěrech. O tom, jakým procentem byla u jím zkoumaných lidí naplněna určitá míra potřeby.
Až v 60. letech se to trošku zdeformovalo a dali tomu nálepku Maslowovy pyramidy.
Vladimír Fichtner
Maslow. Kdysi jsem to studoval na vysoké, měl jsem jeden semestr psychologie, takže něco mi to říká, ale moc si už nepamatuju.
Když byla naplněná na vysokou míru procent, ti lidé byli v pohodě, zjednodušeně.
Josef Podlipný
Ano.
Nejenom, že byli v pohodě, ale měli chuť i energii naplňovat další potřeby, až po tu nejvyšší potřebu seberealizace.
My jsme si říkali, že bychom měli udělat maximum i pro budoucí generace, aby základní vrstvy pomyslné pyramidy byly zajištěny, aby byla možnost získávat uznání, úctu, aby byla možnost seberealizace, musí být logicky naplněny potřeby pod touto vrstvou.
A tak jsme říkali, že v základní vrstvě potřebují bydlet. Potřebují mít dostatek majetku na energie, aby mohli svítit, topit, rozmnožovat se, cítit se v bezpečí. Aby jako rodina měli nějaké jistoty.
K tomu je potřeba nějaký majetek. Takže jsme zjistili, že když se z těch dvaceti milionů vyčlení nějaká část, která umožňuje třeba splácet poskytnutou půjčku na pořízení bydlení, nebo dopravního prostředku do rodiny, nebo na studium, ta rodina rozkvete. Jednotlivci mají základ už k dispozici a mohou růst. Protože mají příležitost.
Častá diskuse, kterou jsme vedli i s ostatními rodinami, byla v rovině úvěrů.
Já si vzpomínám, asi před sedmi lety jsem diskutoval s jednou americkou rodinou.
Říkali „My skoro neplatíme žádné daně.“
Ptal jsem se, jak je to možné? A odpověď byla „Protože všechno, co majetek generuje, generuje dovnitř struktury, dovnitř majetkové struktury. A my proti tomu máme od banky úvěrovou linku a z té financujeme naše potřeby. Náklady si promítneme proti příjmům a prostě pracujeme v podstatě s cizím kapitálem a vlastní kapitál nám roste.“
Oproti tomu zástupce české velmi bohaté rodiny, říká „Ideální život je bez úvěrů. Proč bych je měl mít, když na to mám, koupím si to z prostředků, které mám.“ Ale pak se zbaví určité míry nadvýnosu, kterou mu může generovat jeho vlastní kapitál. Za prvé.
A za druhé, třeba v období vyšší inflace, a zažili jsme to i v ČR, inflace ukusuje stejnou měrou z cizího i z vlastního kapitálu.
Dluh, který má hodnotu miliardy, už nemá hodnotu miliardy, protože z něj ukousla patnáctiprocentní inflace.
To je příběh, který ukazuje, že rozumná strategie – především z dlouhodobého hlediska mezigenerační správy – může zabránit tomu, že se majetek nejenom rozdrobí mezi jednotlivé členy rodiny. Ale že bude dlouhodobě spravován špatně.
Nicméně, Vláďo, ty máš určitě řadu dalších příběhů, které by bylo možné nasdílet s našimi posluchači. Ukázat je buď skrze tvůj článek v Rentiérovi, anebo způsob přemýšlení rentiérů.
Jaký význam má dlouhodobost při mezigenerační správě?
Vladimír Fichtner
Ještě je určitě jeden hezký příklad dlouhodobosti, se kterým docela často pracuji – a to je přemýšlení o dlouhodobosti nějaké majetkové struktury. Jestli tomu budeme říkat investiční holding nebo trust nebo svěřenský fond nebo něco podobného, je asi jedno.
Ale často se potkávám s tím, že rentiér řekne „Tady jsem vytvořil strukturu. Přeci to nebudu dávat nějakým správcům venku, když se o to můžu postarat sám.“
Já na to říkám „Jak dlouho se o to budete starat vy?“
Odpověď je „Dlouho, je mi pětapadesát let, bude to třicet let nebo padesát let nebo možná tolik ne.“
„A kdo bude potom?“ je moje další otázka
Slyším odpověď, že struktura umožňuje všechno.
Moje další otázka zní „A je to dobře, nebo je to špatně, že to umožňuje všechno? Co je v tom dlouhodobém horizontu to správné? Jak to bude vypadat 3 generace od této chvíle? Budete chtít, aby tu strukturu ovládal někdo, kdo s ní může udělat úplně cokoliv? A vy už tomu nezabráníte. Bude tak dobrý, jako jste Vy?“
Vidím před sebou obličej Petra, jak vypadal. „No, možná nebude tak dobrý jako já. Nikdo není tak dobrý, jako jsem já, že jo? To je jasný.“
Přemýšlení o dlouhodobost byla jedna z věcí, která nás s Radkou vedla k tomu, že jsme strukturu v okamžiku, kdy jsme prodávali firmu nebo podíl v ní, nezaložili. Protože jsme neviděli dál než na sebe. Jak to potom bude fungovat, když u toho nebudeme, nebo třeba u toho nebudeme chtít být nebo nebudeme moci u toho být.
Řekli jsme si, že potřebujeme první prozkoumat tu dlouhodobost. Teprve potom, co zjistíme, nebo do určité míry zjistíme, nikdy nezjistíme samozřejmě všechno, začneme přemýšlet o tom, co bude ta struktura.
Josef Podlipný
Často s rentiéry diskutujeme o dlouhodobosti. Můžeš nasdílet s našimi posluchači co je naše přidaná hodnota?
Čím pomáháme se s dlouhodobostí vypořádat a třeba i se vypořádat s nějakými krátkodobými výkyvy, které přicházejí. Skoro s jistotou můžeme tvrdit, že přicházet i v budoucnu budou.
Vladimír Fichtner
Ta největší přidaná hodnota je, že na to člověk není sám.
Protože každý podnikatel to známe. Už není žádná centrála, kam bych šel a říkal „já tady mám nějaký problém, pojďte mi pomoct.“
Je to na mně. V našem případě to bylo na mně a na Radce, kdo jsme spolu založili byznys a stavěli ho.
Najednou, když na to nejsem sám, když si můžu o věcech povídat s někým, kdo má svoji vlastní zkušenost nebo další sdílenou zkušenost od dalších lidí, mohu se vyhnout mnoha chybám, které bych asi jinak udělal.
V podnikání to bylo stejně, samozřejmě. Dělali jsme chyby, dělali jsme věci, které byly slepou cestou. Přišli jsme na to a zatočili jsme včas. Vrátili jsme se kousek, udělali jsme pár kroků zpátky a pak zase pár velkých kroků dopředu.
V tomhle je to stejné, jenom máme méně času. Některé věci se neukážou hned, když je uděláme špatně, a proto je dobré se inspirovat.
Pokud někoho tato diskuse v tuto chvíli inspiruje, že si říká „Aha, to mě nikdy nenapadlo,“ je to přesně ten důkaz, jak na to nebýt sám. To je asi nejpodstatnější.
Josef Podlipný
Vláďo, ty jsi řekl opravdu to nejpodstatnější.
Pokud, vážení posluchači, přátelé, teď přemýšlíte, zda spravujete nebo spravujeme skutečně dlouhodobě naše rodinné bohatství, je to dobrý důvod nás oslovit. Při diskusi s vámi budeme objevovat odpovědi na tuto otázku, která je opravdu kriticky důležitá pro zachování rodinných bohatství i pro budoucí generace.
Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hodně zajímavé diskuse nad otázkou „Skutečně spravujete rodinné bohatství dlouhodobě?“
Vladimír Fichtner
Mějte se krásně, na shledanou.