Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSNástupnictví v rodině
natočil Josef Podlipný 
Nástupnictví je jednou z nejdůležitějších součástí rentiérského života. Otázku, v jaké podobě předat nashromážděný majetek dalším generacím, si dříve nebo později položí každý zodpovědný rentiér.
Jaká je tedy cesta ke zdravému předání vybudovaného? Prvním krokem je už samotné uvědomění si této potřeby. Potřeby přestat být „Len onem“, člověkem, který sám rozhoduje a sám spravuje veškerý rodinný majetek.
V další krocích už začínáme rozprostírat odpovědnost na další rodinné členy. Jejich informační zapojení, a zároveň ponechání prostoru k tomu, aby se mohli v rámci rodinného bohatství sami realizovat.
V prvním rozhovoru Josefa a Vladimíra na téma nástupnictví se mimo jiné dozvíte o tom, jakým způsobem přenést odpovědnost na jiné, o tom, proč ostatním nenutit vlastní představu, nebo proč stanovit rodinného lídra.
Textový přepis
Vladimír Fichtner
Když se řekne nástupnictví, tak podnikatelé si pod tímto pojmem často představují nástupnictví ve firmě. To je velmi úzká definice.
Moje zkušenost je ale úplně jiná, a podle mě by měla být jiná. Měli bychom si uvědomit, že to je nástupnictví v péči o majetek. Ve firmě nemusím být manažer nebo generální ředitel, ale můžu ji pořád vlastnit. A musím vědět, co s ní mám jako vlastník dělat. Stejně jako s loukou, polem, s nemovitostmi, s jakýmkoliv typem majetku, s finančními aktivy.
Bavíme se o nástupnictví, ale není to jen nástupnictví ve firmě, aby byl někdo z dalších potomků skvělým generálním ředitelem. Může být. Téma nástupnictví zdaleka není takhle úzké.
Jak se rozloučit s „Lenonem“
Josef Podlipný
Vladimíre, nástupnictví je mezi rentiéry často opakované téma. My jsme se o něj podělili článkem Goodbye Lenon v zářiovém čísle měsíčníku Rentiér 2022, který vydáváme pro naše klienty. Proč si zvolit titulek Goodbye Lenon?
Vladimír Fichtner
Nástupnictví, o kterém se zcela přirozeně tolik mluví, protože jsme většinou první generace bohatství – je nám 50, 60 a potřebujeme ho začít řešit – totiž začíná u každého z nás.
Mě na toto téma přivedl jeden slovenský konzultant, který mi u oběda nasdílel svůj příběh. Vystudoval medicínu, chirurga nebo ortopeda, nejsem si jistý, a na klinice zjistil, že zajímavé operace dělá jenom přednosta kliniky. Protože to bylo na Slovensku, tak říkal: „Len on.“ Pochopil, že je v žebříčku asi třicátý sedmý a než se dostane k zajímavým operacím, uplyne příliš mnoho doby. Tak si řekl „Goodbye Len on“ a odešel. Začal dělat konzultanta a dnes je velmi úspěšný. Kdyby ale zůstal na původní pozici, nikdy by se nedočkal anebo by ho čekala velmi dlouhá cesta.
Věděl, že v mém případě udeřil hřebík na hlavičku. Pochopil jsem, že „Len on“ není jenom v jeho příběhu, ale je také ve mně. Nedošlo mi to ale hned, až když jsme začali řešit nástupnictví ve firmě a v rodině. Tehdy jsem si řekl: „Já nechci být jediný, kdo všechno řeší. Musím to nějak dát dohromady.“
Josef Podlipný
Co bylo tím prvním impulzem? Co odstartovalo tento myšlenkový pochod – nechci na to být sám, nechci být tím jediným?
Vladimír Fichtner
Možná jsem to měl trošku jednodušší, protože byznys jsme stavěli s mojí ženou Radkou a de facto od začátku společně. Potom, když ona začala dělat nemovitosti, tak jsem jí také trošku pomáhal. Vždycky jsme na to byli dva. U klientů jsme se často potkávali s tím, že oblast majetku řeší jenom jeden člověk. Většinou to byli muži, kteří jsou se vším obeznámeni a zbytek rodiny ví relativně málo. Často se stává, že když se s novým klientem bavím o majetku a zeptám se ho: „Kdo další teď ví tolik, co my?“, odpoví: „Asi nikdo.“ To je příznak, že je potřeba to řešit, že „Len on“ hraje příliš velkou roli. A že je potřeba dostat ho ze hry.
Josef Podlipný
Dostat ze hry sám sebe? To je obtížná výzva. Jaké překážky jsi musel překonávat, aby ses této výzvy zhostil?
Vladimír Fichtner
Největší překážkou jsem byl já sám, samozřejmě. Protože „nikdo ty věci neudělá tak dobře jako já.“ Ale možná jsem jediný, kdo to tak má. Musel jsem si začít uvědomovat, že jsou kolem mě lidi, kteří jsou lepší. Jsou nejen možná zkušenější, ale mají už i více energie. Mají nové myšlenky, které by mě ani nenapadly.
Měl jsem to štěstí, že jsem takové lidi potkal jak ve firmě, tak i v rodině, kde jsme tomu šli trošku naproti. Věřím, že dáváme rozumný prostor i dětem, aby se zapojily do hry. Protože asi nejhorší, co můžete v nástupnictví udělat, je vymyslet nějakou právní strukturu a nalinkovat zbytku rodiny cestu: „Dcera bude tady, syn bude tady, manželka tady – takhle to máme nalajnované. Berte, nebo neberte.“
To může znamenat velký problém. Uděláte víkendové setkání, kde jim to všem předvedete, a najednou zjistíte, že to není jejich cesta. Že to není to, co oni chtějí. Že mají o své budoucnosti, o svém majetku úplně jiné představy, že s ním chtějí zacházet úplně jinak, a že jste se netrefili.
Proto si myslím, že nejdůležitější je začít u sebe. Jakou máš zkušenost ty, Pepo?
Každý střípek tvoří mozaiku jménem rodina
Josef Podlipný
I já nedal dostatek prostoru rodině. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy mi nejstarší dcera řekla: „Tati, co to na mě zkoušíš?“ Myslela to vlastně v dobrém. A potom k tomu dodala: „To sis zase přečetl nějakou chytrou knížku, viď? Anebo jsi mluvil s nějakým chytrým člověkem, anebo jsi byl na školení nebo kurzu?“
Až časem mi došlo, že mi vlastně sdělila, že to nebylo o autenticitě sdělení anebo chuti vtáhnout rodinu do děje. Ale že to bylo o prostoru, který rodině dávám. Jak jsem se zahleděl do práce, byznysu, kultivace přátelství s kamarády, tak jsem občas zapomínal na to, že každý střípek v mozaice tvoří jednu velkou rodinu. Takže jsem v určitém okamžiku začal brát nemovitostní portfolio, vlastní práci a byznys – každou z těchto částí – jako člena rodiny.
Rozděloval jsem čas mezi jednotlivé členy rodiny tak, abych neriskoval to, z čeho mají strach rodiče, když mají druhého potomka a říkají si: „Jak to udělat, aby náš prvorozený nebo prvorozená nezačal/a na svého druhého sourozence žárlit?“ Je pochopitelné, že v určitém okamžiku – především maminka – bude věnovat více péče mladšímu sourozenci. Protože potřebuje nakrmit, přebalit, utěšit. Starší už se o sebe asi umí trošku postarat nebo už si tím prošel.
A to je právě chyba. Chyba je věnovat příliš mnoho péče jenom jednomu sourozenci. Každý by měl mít možnost konfrontovat svoje názory s tím druhým, inspirovat se, přemýšlet o tom, a hlavně by k tomu měl mít dostatek času a prostoru.
Vladimír Fichtner
Proč ti dcera řekla „co to na mě zkoušíš“?
Josef Podlipný
Protože jsem předtím věnoval výrazně víc svého času a péče tomu, aby dopadla dobře restituce. Abychom se vypořádali s novými výzvami a tím, jak jsme získali určitý majetek. Přišla i odpovědnost, podobně jako s narozením dětí, kdy jsme si s manželkou říkali: „Co teď vlastně budeme dělat? Jak zabránit příliš mnoha chybám?“ To se nedá nikde přečíst, to je vždycky poprvé.
Tak jsme se o tom společně bavili – jak budeme vychovávat děti, jak budeme hospodařit, kde budeme žít. A já na to zapomněl v okamžiku, kdy jsem vystupoval jako zástupce rodiny v restitučním procesu. Začal jsem se plně věnovat jiné oblasti a zapomněl na to, že jsou i členové rodiny, kteří už žijí. A žijí v té rodině.
Vladimír Fichtner
Takže jsi za dcerou přišel s něčím „tak, tady je to na nalinkované…“
Josef Podlipný
S nápadem. „Teď už je to tady a pojďte mi s tím pomoct, pojďte to se mnou řešit.“ Což byla chyba. Nevyslechl jsem, jak to vnímají oni, neslyšel jsem jejich názor. Říkal jsem si pouze: „Naše povinnost je získat zpátky to, co našim předkům vzali.“ A opřel jsem se do toho až moc velkou silou. V určitém okamžiku jsem energii věnoval prakticky jenom jedním směrem. Když mi dcera dala tuto zpětnou vazbu, nejdřív jsem si myslel, že asi nejsem uvěřitelný. Nebylo to tím. Bylo to tím, že jsem o rodinu přestal pečovat, že jsem na proces restituce byl sám, byl jsem „Len on“.
Lídr nerozhoduje, ale vyzývá ke spolupráci
Vladimír Fichtner
Moje zkušenost v procesu „Len on“ je následující: Prvním krokem je ujasnit si to v hlavě sám se sebou. Druhým krokem je podělit se o to nějakým způsobem s rodinou. Řekl bych, že budování rodiny je neustálý proces. Stejně jako budování vztahu k majetku, předávání zkušeností – vzájemné získávání zkušeností na různé úrovni, vzhledem k věku a podobně.
Když už se rodina shodne na tom, že „Len on“ nemá být jediný, který věci řeší, je potřeba, aby, alespoň u nás to funguje, tam byl lídr. Takový, který táhne proces nástupnictví dál. Ne proto, aby o něm rozhodoval, ale aby udržoval kontinuitu. Aby vyzýval rodinu: „Pojďme si popovídat o těch věcech, pojďme se sejít, pojďme se posunout dál.“ Protože jinak na to v dennodenním shonu není čas.
V této roli jsem se docela našel. Baví mě to, a baví mě si o tom číst, účastnit se kongresů na toto téma. Baví mě povídat si o tom s našimi klienty, protože tam člověk dostává spoustu dalších podnětů, jak některé věci řešit. A baví mě to sdílet nejenom s rodinou, ale i s dalšími lidmi kolem sebe.
Josef Podlipný
Vypadá to, že je to vcelku snadné. Někdo dá impuls, pokud si na to nepřijdeme sami, a pak je to o energii a pravidelném, důsledném a systematickém vracení k dané problematice a řešení, ideálně s celou rodinou. Objevily se nějaké překážky, na které bychom měli ostatní připravit?
Vladimír Fichtner
Když jsme prodali majoritu ve firmě, první věc, se kterou jsme se potkali, byly komentáře od našich právníků: „Měli byste postavit nějakou strukturu, soukromou nadaci, svěřenský fond nebo něco podobného.“ A my s Radkou byli pro, slyšeli jsme, že se to tak dělá.
V té době jsem se o to téma začal hodně zajímat, protože ho začalo řešit hodně našich klientů. S Radkou jsme postupně dospěli k názoru – ale postupně znamená po dlouhých měsících, půl roce, tři čtvrtě roce –, že ta struktura je hrozně studená záležitost. Nakonec jsme do toho nešli, pocitově nám to nesedělo. Až teď zpětně vím, že to je přesně cesta k tomu: „Tady to máte a berte, nebo neberte.“
A to rodina nemusí vůbec skousnout. Postupem času jsme začali řešit úplně jiné věci – rodinnou banku, povídání si o majetku, vzájemné vzdělávání. Začali jsme spolu jezdit na kongresy a podobně.
Strukturu dodnes nemáme, přestože bychom ji už dva roky mohli mít. Daňově to v ČR zatím nedává tolik smysl, ale hlavně to nedává smysl lidsky. Od lidí, kteří to dlouhé roky dělají v Americe, jsem se dozvěděl, že struktury jsou často vnímány jako něco umělého, naroubovaného, technického. Nemají nic společného se vztahy v rodině a s tím, aby to fungovalo. Má to být obráceně. Rodina si nejdřív musí povídat a pak společně něco vytvořit. Ale až po nějaké době. To je alespoň moje zkušenost. Jak to vnímáš ty?
Stavte dům, ve kterém budou spokojeni všichni
Josef Podlipný
Vnímám to podobně. My na tohle přišli úplně mimo diskusi o majetku, bohatství a nástupnictví. V okamžiku, kdy jsme vybírali dům a náš dobrý kamarád architekt říkal: „To je fajn, že se vám tento dům líbí. Vezměte si projekt a do projektu si malujte cesty, kudy budete chodit, až přijedete s nákupem. Kudy budete chodit s dětmi, kudy půjdete na zahradu, kudy půjdete k jezírku, k bazénu. A neklaďte si překážky v místech, kde je těch čar nejvíc. Stejně tak si v domě neklaďte překážky v příjemném žití.“ Jinými slovy, není důležité vybrat jen dům, ale je důležité vybrat dům, ve kterém se všichni budou cítit spokojeni.
Zapojili jsme do toho celou rodinu. Už jsme to s manželkou nestavěli jenom na tom, zda je dům v ideálním místě, s příjemnými sousedy a v dobré cenové relaci. To nejdůležitější pro nás bylo odpovědět si na otázku, jestli se nám tam bude dobře žít. Trošku jiným způsobem jsme získali odpověď na to, co je podstatou bydlení. Aby se tam všichni cítili příjemně a aby třeba v budoucnu chtěli podobně předávat bohatství dalším generacím. Až když je splněná podmínka podstaty, je možné řešit formu. Jestli to bude právní forma nadace, nebo svěřenský fond, nebo úplně něco jiného. To není v tento okamžik tak důležité.
Souhlasím i s tím, že když se někdo uchýlí k větší orientaci na formu, vytvoří si bariéry a omezí své hřiště. Najednou nevidí za obzor a uniká mu spousta souvislostí. Omezuje nejenom sebe, ale i ostatní.
Podobně to možná neprožívá každý rentiér. Někteří jsou už v pozdějším věku a potřebují najít řešení, jak své následovníky připravit na péči o bohatství. Někteří s tím ale teprve začínají a mají ještě mnoho času.
Jaký je tedy nejlepší způsob, jak na to jít? V jakém čase a s jakými posloupnými kroky? Můžeme udělat malé shrnutí?
Vladimír Fichtner
První věc je určitě začít u sebe. Je potřeba dostat „Len ona“ ze hry. Respektive, dát mu novou roli. Ne roli ředitel zeměkoule, kterou zastával doposud. Ujasnit si, kdo bude lídr – to si myslím, že je druhý důležitý krok.
Josef Podlipný
Tady se rovnou doptám, jak vypadal proces ujasnění si, kdo bude lídr? Bylo to o ochotě převzít na sebe to lídrovství, anebo o hlasování, nebo to vyplynulo přirozeně?
Vladimír Fichtner
Chopil jsem se toho vlastně přirozeně. Nebylo žádné hlasování, kdo to povede. Myslím, že není nutné o tom hlasovat, když se člověk dostatečně stáhne z ředitelské role.
Pro mě to byl dobrý podnět, na čem pracovat dál. Pracovat na firmě bylo kdysi to nejdůležitější, teď je pro mě důležité pracovat na tom, aby fungoval majetek a rodina. Je to pro mě dostatečně zajímavá intelektuální výzva.
Nedávno jsem jel s jedním z mých synů z kongresu rodinných firem. Na cestě zpátky jsme volali ženě a druhému synovi. Ptali se nás, jaké to bylo, ale manželka chtěla, aby nejdřív odpověděl syn.
Odpověděl: „Já poprvé viděl, že ty věci, co táta chce – to povídat si v rodině o majetku a nějak o tom přemýšlet a řešit rodinnou banku – vlastně řeší spousta dalších lidí. Tam bylo 120 nebo 130 zajímavých, chytrých, úspěšných lidí a rodin. Takže to možná nebude úplně blbost.“
Co to znamená pro lídrovství? Lídrem může být někdo, kdo té myšlence věří. Je otázka, jestli ji v rodině dokážeme dostatečně sdělit, aby se lídrem stal někdo jiný. U mě to tak není. Proto jako další krok vidím, že to musí mít nějakou hybnou sílu. Někoho, kdo to posouvá dál. Amatérsky, profesionálně, to je jedno. Ale někoho, kdo to posouvá. Co může být další krok?
Josef Podlipný
Jít do toho a nebát se omylů, a někdy názorových střetů. Nebát se diverzity, různorodosti. Velmi důležité je vytvořit si čas a prostor na přemýšlení. Myslím, že se vyplatí tomu tu energii věnovat. Sice se říká „nikdy není pozdě“, ale někdy opravdu pozdě být může. Když si jen vezmeme, kolik zkušeností jsme za naše životy nabyli. Předat zkušenosti přirozeně, nikoliv „tady to máš, vezmi si to a dělej si s tím, co chceš“, také zabere čas a sebere energii.
Od velmi úspěšných podnikatelů a miliardářů jsem paradoxně slýchal, že „na to je ještě čas, já je chci ochránit toho byznysového tlaku a od ne vždy příjemného byznysového prostředí. Chci jim dopřát dětství, spokojený život manželky nebo manžela.“ I mezi ženami jsou rentiérky a úspěšné podnikatelky, na to nesmíme zapomínat. Po pravdě řečeno, ženy se obvykle dožívají i vyššího věku, takže většina majetku možná do budoucna přejde právě do jejich rukou.
My muži bychom neměli zapomínat na to, že je na to musíme také připravit. Nenechat je na to potom samotné.