Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSMáte nemovitosti v zahraničí? Tyto chyby mohou vaše dědice stát miliony!
natočil Josef Podlipný 
Vlastnit nemovitosti v zahraničí zní prestižně.
V rámci EU je nákup relativně jednoduchý.
Ale co se stane, když náhle zemřete – a vaše rodina zjistí, že zákony ve Španělsku, Rakousku nebo Chorvatsku fungují jinak než v Česku?
Co když místo jednoduchého řízení nastane právní chaos, spory mezi dědici a hodnota vámi odkázaného majetku významně poklesne?
Mezi Rentiéry tentokrát dorazil advokát Štěpán Holub. Štěpán má více než 20 let praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. Studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku.
V této epizodě Josef Podlipný a Vladimír Fichtner se Štěpánem probírají chyby, které dělají čeští majitelé mezinárodního majetku nejčastěji.
Proč závěť sepsaná v Česku nemusí platit v jiných zemích EU – a co s tím.
Jedna správně napsaná věta vaší rodině může ušetřit soudní tahanice v zahraničí. Přitom to většina lidí netuší.
Jaká jsou rizika u dědictví mimo EU a proč může být nejlepší řešení vlastnit majetek přes struktury.
Poslechněte si tuto epizodu a zjistíte, jak předejít problémům, které si často uvědomíme až pozdě – a jak ušetřit nejen peníze, ale hlavně zbytečný stres pro vaše blízké.
Textový přepis
Josef Podlipný
Štěpáne, než se dostaneme ke konkrétním případům, můžete nám stručně nastínit, proč je důležité přemýšlet o mezinárodních právních strategiích při vlastnictví majetku ve více zemích?
Štěpán Holub
Samozřejmě. Důležité je v tomto kontextu přemýšlet, pokud máme nějaký majetek v zahraničí anebo pokud cestujeme. V Evropské unii je totiž výrazně více pravidel, která regulují majetek a otázky dědictví. Aby vše dopadlo takovým způsobem, jak chceme, je potřeba nad tím trošku dopředu přemýšlet.
Josef Podlipný
Přátelé, abychom si to dali do kontextu s reálnou událostí, vzpomínám na rodinu, která vlastnila a stále vlastní nemovitosti v České republice, Itálii, Rakousku, Německu a Španělsku. Otec rodiny náhle zemřel a já si vzpomínám na to, že všichni členové rodiny, pozůstalí, žili v dobré víře, že závěť, která byla vystavena, platí a podle českého práva se dle ní mohou řídit po celém území Evropské unie. Následně zjistili, že tomu tak úplně nebylo. Štěpáne, jak často se setkáváte s tím, že někdo vychází z nějakého předpokladu a pak zjistí, že nebyl připraven na tyto situace?
Štěpán Holub
Já se samozřejmě setkávám poměrně často s lidmi, kterým zemřel někdo v rámci rodiny a kteří přicházejí s nějakým problémem a často jsou překvapeni. Bohužel se nesetkávám tak často s těmi, kteří by byli schopni nad těmito otázkami přemýšlet dopředu a naplánovat si nějakou strategii. V této souvislosti je potřeba říct, že pravidla v rámci Evropské unie, která byla harmonizovaná v rámci celé Unie do určité míry v roce 2015, jsou přesto poměrně rozdílná. Je tam velká řada rozdílů mezi jednotlivými zeměmi, třeba co se týče neopomenutelných dědiců. To jsou v České republice děti, kterým náleží povinný díl z dědictví. V případě jiných zemí po Evropě je to řešeno jinak. Někdy jsou neopomenutelnými dědici také třeba manželky, manželé, na což my nejsme zvyklí. Tohle všechno hraje poměrně zásadní roli, jak to celé nakonec dopadne. To znamená, že je potřeba přemýšlet, kde mám majetek, případně kde žiju a tomu přizpůsobit celou situaci, aby to dobře dopadlo.
Josef Podlipný
Štěpáne, dobrým příkladem je přístup rodiny Fichtnerů. Pokud si dobře vzpomínám, tak jste i vy sám ocenil přístup Vládi, když při koupi nemovitosti ve Španělsku všechny tyhle věci řešil. Můžete na nějakém příkladu, nejenom Vládi, ukázat, jaké jsou rozdíly v té legislativě a na co je potřeba myslet? Mám na mysli třeba takový jednoduchý rozdíl, pokud to dobře chápu, že Rakousko přikládá velkou váhu dědičným právům nezletilých a něco podobného.
Štěpán Holub
Samozřejmě Vláďa je dobrým příkladem té rodiny nebo těch, kteří přemýšlejí nad těmito otázkami dopředu a jsou si vědomi, že sami nejsou nesmrtelní. Což je fajn. V tomto případě to základní, co jsme řešili a co by měl řešit každý, pokud se trochu pohybuje v mezinárodním prostředí, je zvolit si právo, kterým se bude řídit případné dědictví. V tomhle případě jsme říkali, že to bude Česká republika. Samozřejmě to může být i někde jinde. Pro nás většinou Česká republika bude první a celkem logickou volbou. Situace může být komplikovaná v momentě, kdy třeba žijeme v létě ve Španělsku nebo v Portugalsku a v zimě v České republice. Nebo tam máme větší část majetku a podobně. Já nejsem odborníkem na jiná dědická práva v rámci Evropské unie, ani ostatních zemí. To znamená, že nemůžu přesně říct rozdíly, kde, kdo, jakým způsobem dědí. Ale základní myšlenka toho všeho je, že my nemůžeme předpokládat, že v zahraničí to prostě pojede podle stejného režimu, jako by to bylo v České republice.
Pokud se možným komplikacím chceme vyhnout, je nejjednodušší říct, ať se to řídí podle českého práva a příslušný je český notář. A pak to celé dědictví a vyřizování pozůstalosti bude probíhat postupem, na který jsme zvyklí.
Vladimír Fichtner
To je asi to nejdůležitější, co nás vedlo k tomu, abychom o těchto věcech přemýšleli. A ještě, než jsme se potkali a dali dohromady naši novou verzi závěti, tak jsme i ve Španělsku sepsali s místním notářem, že chceme, aby se věci řešily podle českého zákona. Vy jste tomu, Štěpáne, dal hezkou formu a správné formulace. I v té naší nové verzi české závěti, kde je prohlášení, že chci, aby to bylo podle českého zákona, velmi pregnantně formulované. Proč jsme do toho šli? Protože víme, že věci budou trošku jednodušší. Možná nebude všechno bez problémů, ale dokud se pohybujeme v rámci Evropské unie, tak od roku 2015 existuje tato legislativa. Že si můžu zvolit, podle jakého práva budu vypořádávat své dědictví v různých zemích. Když to neudělám, tuto deklaraci, tak se každé dědictví bude řešit v každé zemi, kde mám majetek. Respektive bude se řídit těmi pravidly v té dané zemi.
To vlastně znamená, že nemám pod kontrolou, jak k tomu přerozdělení majetku dojde a bude to pravděpodobně dost jinak, než si myslím.
Štěpán Holub
Je to tak. Řekl jste dvě velmi důležité věci, které je potřeba říct nahlas a zdůraznit. A to je, že strategicky je samozřejmě dobré za prvé sepsat závěť u notáře, protože pokud sepíšeme závěť u notáře, tak máme jistotu, že závěť bude v pořádku. A hlavně máme také jistotu, že se najde. Protože v našem případě je založena v evidenci u notářů a na začátku projednávání pozůstalosti se vždycky klade dotaz, jestli závěť existuje nebo neexistuje. To znamená sepsat závěť u notáře pro to, aby se našla. Druhá věc, kterou jste řekl a myslím, že stojí za to ji zdůraznit, je to, že jste sepisovali závěť i ve Španělsku. Sice to v principu asi není úplně nutné, protože pokud sepíšu závěť jednu, zvolím si tam právo a soudy v České republice, tak de facto ve Španělsku je to zbytečné. Ale pokud se zahájí dvě pozůstalostní řízení a je jasné, že u českého notáře říkáme, že se to bude řídit českým právem a ve Španělsku se to také říká, bude se to řídit českým právem. Španělé to jednoduše zastaví a nebudou v tom pokračovat a výrazně se procesně zjednoduší situace a všechno poběží jenom v České republice. Takže já bych opravdu doporučoval třeba stručnou, ale krátkou závěť udělat i v té zemi, kde mám nějaké svoje další zájmy.
Vladimír Fichtner
Teď přemýšlím, jestli ve Španělsku máme závěť, nebo jenom nějaké prohlášení, které jsme vydali u notáře. To ještě budeme spolu muset probrat. To nechme na naší privátní schůzku. Ale v každém případě jsme u španělského notáře vyjádřili naši vůli, že chceme, aby se vše řešilo podle českého práva v případě, že zemřeme. Nejsem si jistý slovem závěť, ale to si ještě ověříme spolu.
Štěpán Holub
Hlavně je podstatné to, aby ty dokumenty, i v ČR i někde jinde, byly v určité harmonii, odpovídaly si a nemluvily proti sobě. To je klíčové.
Josef Podlipný
Štěpáne, vy jste před chvílí zmínil i evropské dědické nařízení platné od roku 2015, které pomáhá sjednotit pravidla dědění napříč Evropskou unií. Když byste teď v pár větách měl možnost přiblížit, jak to funguje a na co je potřeba dbát, co byste řekl?
Štěpán Holub
Já už jsem říkal, že můžeme zvolit právo, kterým se dědictví a projednávání pozůstalosti obecně řídí. Pokud to nezvolíte, bude se pozůstalost projednávat v té zemi a podle toho práva, kde jste měli obvyklý pobyt, což u některých lidí je jednoduché. U někoho, jak jsem říkal, když bydlí půl roku jinde a další půl roku zase v jiném členském státě, to nemusí být tak jasné. Stejně to nemusí být jasné v okamžiku, kdy se rozhodneme, že budeme třeba dlouhodobě na důchod žít někde jinde a v ten moment zemřeme. Ten obvyklý pobyt je taková poměrně neuchopitelná otázka. Nemusí být za každých okolností úplně jasné. To je jedna rovina. Jak to probíhá po praktické stránce? Po praktické stránce to probíhá tak, že dědictví projednává buď český notář, nebo někdo jiný a postupuje standardním způsobem s tím, že v okamžiku, kdy projedná dědictví, vydá usnesení nebo ekvivalent, a na základě toho pak soud může vydat evropské dědické osvědčení.
To je takový hodně dlouhý, hodně nepřehledný, ale zcela jednotný formulář, který je přeložený do všech jazyků Evropské unie. Když je tento formulář vydaný a potvrzený, podle toho státy nebo katastry nemovitostí v jednotlivých zemích už mají povinnost zapsat bez dalších apostyl a ověřování změnu vlastnictví rovnou. To znamená, že už se nevydává další dokument, který bylo potřeba vydávat v době, kdy ještě evropské dědické nařízení neexistovalo. Vypadá to hrozně jednoduše, ale mám mnoho praktických zkušeností, třeba s evropskými dělnickými osvědčenými ze Švédska. Švédové jsou takoví velmi, řekl bych, neformální. Zatímco v České republice máme tu rakouskou štábní kulturu a zase jsme velmi formalističtí. Když to Švédi napíšou neformálně, tak katastrální úřady pak mají v České republice problém se svým formalistickým přístupem to někdy zapsat a uznat. To znamená, že samotné sepsání evropského dědického osvědčení je dobré konzultovat předem, aby to bylo napsáno tak, aby to v té druhé zemi opravdu prošlo.
Já jsem byl překvapený, ale je to vlastně realita, že půlka evropských dědických osvědčení nefunguje jednoduše v té druhé zemi, byť by to tak v podstatě mělo být a od toho to nařízení vlastně je.
Vladimír Fichtner
Je relativně mladé, začalo platit v roce 2015. My, když jsme to ve Španělsku probírali s notářem, tak úplně nevěděl, co tam má napsat. Takže teď už vím, díky tomu, co máme společně dané dohromady v závěti, co mu můžu předložit, aby tam příště napsal přesněji. Protože vaše formulace jsou z mého pohledu pregnantní. Jak jste to říkal? Rakouská štábní kultura je mi bližší. A oni to tam možná tak neberou, tak to asi bude stačit. Ale jasně, je to relativně nová věc. Je to 9 let stará legislativa, ale přináší velkou výhodu. Ale je také dobře říct, že to funguje v Evropské unii, ale nefunguje to ve zbytku světa, kde se pořád můžeme potkávat se spoustou starostí a je potřeba i na to myslet.
Štěpán Holub
Tam jedeme podle klasického mezinárodního práva soukromého a my máme svoje mezinárodní právo soukromé a třeba Kanada, nebo kdokoliv další má své vlastní mezinárodní právo soukromé. Ta jsou velmi často v harmonii, ale velmi často si odporují nebo o některých otázkách mlčí zcela. Takže pokud se budeme pohybovat mimo Evropskou unii, se svým majetkem nebo se svým životem, samozřejmě je téměř nezbytné sepsat případně závěti jak v České republice, tak v té druhé zemi. V praxi to pak bude fungovat tak, že pokud někdo zemře, tak velmi často se bude nějaké pozůstalostní řízení nebo jeho ekvivalent projednávat v té jiné zemi. Současně to znamená, že se budou projednávat dvě dědická řízení, tady i tam. To je stav, který jsme měli do roku 2015. A není to úplně jednoduché. Probíhá tam velmi často „forum shopping“, to znamená, že různí dědici s různými zájmy soutěží o to, kde se to rozhodne první a může z toho být poměrně velká rvačka a velká mela. Pokud rodina nebo pozůstalí jsou nějakým způsobem rozhádaní a pokud je větší majetek, jediný, kdo na tom pak vydělává, jsou advokáti.
A rodina střádá.
Vladimír Fichtner
Ne střádá, ale strádá.
Štěpán Holub
Strádá. Pardon.
Vladimír Fichtner
Ale to je krásné, přeřeknutí…
Štěpán Holub
…pak začne rodina střádat asi.
Vladimír Fichtner
Je jedna důležitá věc, že zase tomu, když se nepohybuje v rámci Evropské unie, můžeme jít naproti tím, že budeme majetek v zahraničí vlastnit přes nějakou strukturu. To znamená, že tam nebude docházet k dědění majetku, protože bude zavřený pod strukturou.
Štěpán Holub
Samozřejmě. Pokud uzavřeme majetek do nějaké struktury, trustu, nadace a podobně nebo pod nějaké společnosti, je velká pravděpodobnost, že tyhle otázky dědictví vlastně nebudeme muset řešit.
Josef Podlipný
Majetkové struktury, podobně jako rodinné rady mohou bezpochyby zabránit spoustě chyb. Nicméně pojďme ještě nasdílet i ty nejčastější chyby, které si lidé bohužel zažijí až v okamžiku, kdy je objeví při správě majetku v různých zemích.
Štěpán Holub
Co se týče nejčastějších chyb, tak všechno pramení z toho, že neplánujeme včas a dobře přípravu na smrt, která zcela jistě přijde. Já si myslím, že nejčastější chyby vyplývají z toho, co už jsme si tady říkali. Prostě předpokládáme, že všechno pojede podle našich pravidel, na která jsme zvyklí. To ale neplatí. Velmi často jsou jiným způsobem řešeny formy sepsání závěti. Velmi často existuje spousta neopomenutelných dědiců. My předpokládáme, že jsou to jenom děti. Ve skutečnosti to může být ještě někdo jiný. No a samozřejmě, na co také velmi často zapomínáme, jsou otázky daňové. V mnoha zemích dědictví podléhá poměrně masivnímu zdanění, na které nejsme zvyklí. U nás v té nejbližší rodině máme dědickou daň nebo nějaký ekvivalent v nulové výši. Ale to určitě není standardem v řadě dalších zemí světa.
Josef Podlipný
Přátelé, dnešní epizoda nám ukázala, jak složitý může být právní labyrint při správě mezinárodního majetku. Štěpán Holub nám poskytl cenné rady, jak se v tomto prostředí orientovat a jak minimalizovat rizika. Štěpáne, děkujeme, že jste si udělal čas a sdílel s námi Vaše zkušenosti a odborné názory na tuto oblast.
Štěpán Holub
Já děkuji za pozvání a těším se třeba někdy na příště.
Josef Podlipný
Jedna myšlenka na závěr – pokud vlastníte majetek v zahraničí, je klíčové konzultovat svou situaci s odborníky, aby vaše hodnoty byly chráněny i pro budoucí generace.