Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSKdyž rodina přijde o veškerý majetek
natočil Josef Podlipný 
Josef Podlipný sdílí příběh své rodiny, která v 50tých letech přišla o majetek, a cestě k jeho obnově.
Textový přepis
Vladimír Fichtner
Pepo, tvoje rodina měla majetek v rodech už kdysi dávno, protože vaši předkové byli úspěšní. V tom za první republiky pokračovali vaši prarodiče – jak ti tví, tak ti od tvé ženy Jany –, kteří měli velké úspěchy v podnikání a sedlačení. Ale přišel rok 1948, znárodňování a také měnová reforma v roce 1953. Majetek, který generace tvých předků budovaly, najednou zmizel.
Rád bych se tě zeptal, jaké to bylo? Jak jsi to prožíval, když ses to dozvěděl? Kdy ses to dozvěděl a byl jsi už dost starý, abys chápal souvislosti? Zajímalo by mě, jak jsi prožíval fakt, že rodina o majetek přišla? Případně, jak to prožívali tvoji rodiče nebo tvoji prarodiče?
Josef Podlipný
Pamatuji si, jak jsme už nesedlačili, ale obdělávali jen malé políčko, pozemek mezi nějakými cestami. Společnými silami a dílem pomocí strojů jsme vybírali hromady kamení, abychom tam mohli pěstovat brambory. Divil jsem se, proč se plahočíme na takovém nevelkém poli s kameny, proč si nevybereme jiný kus úrodné půdy a nepěstujeme ty brambory tam.
Babička to nesla mnohem bolestivěji, tak mi můj tatínek vysvětloval, že tento pozemek jsme dostali přidělen. A že za něj vlastně můžeme být rádi, protože nám v minulosti ani nepatřil. Teprve tehdy jsem si začal uvědomovat, že se v minulosti asi stala nějaká křivda. Pak jsem to nějaký čas jenom akceptoval a moc jsem to neřešil.
Doma v rodině se o tom tolik nemluvilo. Spíš v náznacích. Babička občas zavzpomínala na měnovou reformu a na to, jak měli nachystané peníze na koupi krásné vily, jenže pak jim z těch peněz zbyla jen plná truhla bankovek bez hodnoty.
Vladimír Fichtner
Ještě mě zajímá, jak rodina nesla břímě ztráty majetku, kterou asi většina z nás považuje při pohledu do zpětného zrcátka jako ne úplně spravedlivou. Jak jste se s tím vyrovnávali? Jaké trauma to bylo?
Josef Podlipný
Napadá mě snad jediná stručná odpověď: Hrdě. Rodina to prostě akceptovala jako fakt. A snažila se pečovat o nás, mladší nastupující generaci. To znamená děda s babičkou o své dva syny. A ti dva synové zase o své děti tak, aby to nepoznaly. Aby je to nepoznamenalo do budoucího života. Aby nedělaly rozhodnutí na základě nějaké předchozí křivdy a nedej bože se nechtěly někomu mstít.
Spíše poukazovali na to, co se v těch těžkých dobách stalo. Že i v těch těžkých časech, kdy děda byl neprávem obviněn a hnán k soudu za to, že neodvedl předepsané dávky, se snažil pomoci svým blízkým nejenom v rodině, ale zaměstnancům. Nesl za ně s babičkou určitou míru odpovědnosti, tak ukazovali tu lepší tvář. Ne tu ošklivou. Ne tu bolestivou. Říkali, že stálo za to těm lidem pomáhat, že stálo za to nějaké dávky krátit a schovat je. Dát je potřebným a použít je samozřejmě i pro sebe.
Ukazovali, že dobro se vyplácelo i v rodinách. Rodina, která byla v příbuzenské linii a byla méně zasažena restriktivními opatřeními anebo ztrátou bohatství, pomohla té, která byla zasažena více.
Vladimír Fichtner
Takže rodina v těžkých časech objevovala rodinné bohatství?
Josef Podlipný
Ano. Širší rodinu to ještě více stmelilo. Místo toho, aby to vazby nějak rozbilo a udělalo z těch charakterních a morálně dobře nastavených lidí v uvozovkách mrzáky.
Vladimír Fichtner
Takže se potvrdila věta, kterou jsem psal ve své knížce Rodinné Bohatství, citaci zkušené staré paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“. Vy jste v rodině vnímali jiný rozměr bohatství – ten lidský a vztahový.
Josef Podlipný
Bylo období, kdy rodina neměla vůbec žádné peníze. Naopak měla dluhy a měla i vykonstruované dluhy typu, že když se něco neodvedlo, vázl na tom dluh a ten se musel buď splatit penězi, anebo zvýšenými dávkami.
Nové možnosti po pádu komunistů
Josef Podlipný
V okamžiku, kdy v roce 1991 už legislativa umožňovala podat žádost o vrácení alespoň části vydatelného majetku, odstartoval strýc Rudolf diskuzi v rodině. A já, protože mě to už dříve zajímalo a cítil jsem se plný energie a elánu, a zároveň jsem měl touhu opětovně získat to bohatství do rodinné správy, jsem se k tomu přihlásil. Říkal jsem: „Já si to beru za své. Pokud dostanu mandát od celé rodiny. Nikoliv od několika jednotlivých členů, ale opravdu stoprocentním hlasováním, tak se toho zhostím.“ Ale to jsem ještě netušil, jak to bude těžké.
Vladimír Fichtner
Rodina se tedy dozvěděla, že je možné dostat část majetku zpět, zabojovat o něj. Tento okamžik mě zajímá. Jak jste tohle prožívali? Rodiče nebo prarodiče – nevím, kdo v té době ještě vlastně žil. Jak to na vás zapůsobilo? Pamatuješ si ten okamžik, kdy to přišlo?
Josef Podlipný
Pamatuji si to zcela přesně. Já si to představoval – jak se říká mezi dětmi – jako Hurvínek válku.
Řekl jsem si fajn, legislativa to všechno popsala, tak to nebude nic složitého. Prostě do toho půjdeme. Cítil jsem určitý závazek vůči předchozím generacím. Především těm nežijícím. Bohužel to byl závazek i vůči mému dědovi, který v ten čas už nežil.
Chtěl jsem to takzvaně vybojovat, dosáhnout toho. U babičky – v ten čas už bohužel nežil ani můj otec – jsem vnímal trošku jiné pocity. Ona měla na jednu stranu radost, že se ta možnost objevila. Zároveň jsem viděl určité dvě obavy. První, aby ten okamžik, který bolestivě prožívala s dědou – ale spousta jiných rodin prožívala totéž, mnohdy třeba ještě horší a v horší podobě – , abychom někdy v budoucnu neabsolvovali také my. Úplně to neříkala, ale bylo to z ní cítit.
A druhou obavu jsem cítil ještě intenzivněji – abychom nebyli zklamaní, že se to nepovede. To znamená – moc nevěřila, alespoň zpočátku, že ten majetek získáme.
Boj o navrácení rodinného majetku
Vladimír Fichtner
Pak přišla ta těžká práce vybojovat to. Co to znamenalo? Co to obsahovalo? Jak to trvalo dlouho? Jak ses to dozvěděl? A co bylo na konci, když jsi měl v ruce nějaký dokument a tam to bylo černé na bílém a ty jsi to měl rodině představit? Jak to na ni zapůsobilo?
Josef Podlipný
Snadno vypadající otázky, ale náročné odpovědi. Pokusím se je rozdělit do dvou částí.
První část byla náročnější, než jsem čekal. Zákon totiž říká, že lze požádat o to, co lze doložit. A doložit bylo nutné i to, že jsme třeba darovali, nebo naši předci darovali, majetek v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek. Těch obratů zákonodárců tam bylo bezpočet.
To, co bylo možné doložit výpisem z pozemkových knih, různých registrů smluv, bylo vcelku snadné. Nicméně, když někdo něco bral, bezpochyby neměl touhu o tom sepisovat rozsáhlé a velmi přesné protokoly. O spoustě majetků nebyly dohledatelné nebo snadno dohledatelné žádné doklady. Pak připadal v úvahu princip čestného prohlášení, doložen nebo podpořen svědeckými výpověďmi. To bylo těžké období. Ani ne tak proto, že jsme se museli domluvit, koho můžeme oslovit, kdo tu svědeckou výpověď může poskytnout a je k tomu oprávněn. Ale především ve chvílích, kdy jsem se s těmi lidmi setkával a oni vzpomínali a popisovali to příkoří.
Při těch vzpomínkách bylo vidět, že znovu otevírám staré rány. Což mi bylo velmi nemilé, protože já je žádal o pomoc. Viděl jsem jejich touhu pomoci, ale vzpomínky na to, co se dělo strašného – třeba i jejich rodinám –, je naprosto zdrtily.
Když jsem to potom sdílel dovnitř naší rodiny, rány se otevíraly znovu. Babička mnohdy plakala nebo tu komunikaci nechtěla dokončit. Takže shromáždit dostatečně neprůstřelné podklady pro to, aby žádosti muselo být vyhověno, to byl opravdu ten nejtěžší úkol.
Závazek vůči předchozím generacím
Vladimír Fichtner
Co ti dávalo sílu to dotáhnout?
Josef Podlipný
Teď to bude znít jako sebemrskačství, ale i ta bolest a ty příběhy. Že jsem si teprve v ten okamžik uvědomil, že to je opravdu můj a náš závazek vůči těm předchozím generacím. A musíme to vybojovat, že to za to stojí. Jinak by se asi, jak se říká, obrátili v hrobě, kdybychom to vzdali. Cítil jsem to jako povinnost.
Čím více jsem se o tom dozvídal, tím více jsem cítil i určitý závazek ty příběhy vyprávět dál. A vyprávět je tak, jak jsem je slyšel. I přesto, že jsem něčemu z toho ani nechtěl věřit. Přišlo mi to nemožné. Jak je možné, že se něco takového může dít? Jak je možné, že někomu můžu něco vzít? A přitom ho ještě potrestat za to, že jsem ho vzal na hůl, nebo že jsem mu ten majetek sebral? Jak je to možné?
Vladimír Fichtner
Takové příběhy patří ke každé rodině, měly by patřit k jejímu bohatství. A teď nemluvíme jenom o bohatství finančním, ale i tom, jak člověk vybudoval firmu, jaké byly začátky…
Konec dobrý, všechno dobré
Tvůj příběh je nesmírně silný. Jaké to bylo, když ses dozvěděl, že se to povedlo nebo aspoň částečně povedlo? Jak to bylo? Jak jsi to zažíval? Kdy se to stalo? Pamatuješ si to? Jak jsi to předal rodině? Jak jsi to předal babičce, pokud v té době žila?
Josef Podlipný
To byla radost. Radost a štěstí.
Vladimír Fichtner
Jak se ta zpráva k tobě dostala? Ty jsi vytáhl nějakou obálku?
Josef Podlipný
Obvykle to byla forma rozhodnutí soudu nebo pozemkového fondu. Ale už v okamžiku, kdy byly splněny zákonné podmínky, byla velmi vysoká pravděpodobnost, že dojde k naplnění. Snad až na případy, kdy odmítli něco vydat, protože část pozemků byla zastavěna podnikem, který odpovídal za státní hmotné rezervy. Nebo tam byl podnik se zahraniční majetkovou účastí – zákon chránil zahraniční vlastníky. Až na tyto výjimky už při splnění všech náležitostí bylo téměř jisté, že k vydání dojde.
Když jsme to měli černé na bílém, bylo to potvrzení, že jsme se vydali správnou cestou. Dojít k cíli nebylo ale jenom na mně. Chtělo to obrovskou podporu celé rodiny a mnohdy probíhaly diskuze dlouho do noci. Přemýšlení, kde člověk, kterého potřebujeme oslovit, asi teď může bydlet, nebo jak se vlastně jmenoval, pokud ještě žil. Byla to spousta debat, někdy více, někdy méně příjemných.
Vladimír Fichtner
Co říkala babička na to finální rozhodnutí? Protože ona určitě byla jeden z těch lidí, kteří – vzhledem k tomu, jakou měla historickou zkušenost – do poslední chvíle v navrácení majetku nevěřili. Jak se to dozvěděla? Od koho? Nebo jsi jí to řekl ty?
Josef Podlipný
Řekli jsme si to vzájemně všichni. Nebylo to tak, že by se to dozvěděl někdo první a ten to šířil v rodině dál. Babička tehdy říkala, že je vlastně ráda, že to tak dopadlo. Jako rodina jsme se tehdy i dohodli, že velkou část, prakticky veškerý majetek, necháme vydat na babičku a nikoliv na někoho z nás. Byť se tomu babička nejdřív bránila, ale nám to přišlo jako nejvhodnější řešení. Ona s dědou byla ta, která o ten majetek přišla.
Takže jsme i v té fázi radosti a zadostiučinění, a zároveň závazku vůči našim nastupujícím generacím, byli ochotni se semknout a říct: „Babi, bude to na tebe. Na tebe to bude všechno napsané a pak se společně poradíme, co s tím budeme dělat dál.“
Poučení pro další generace
Vladimír Fichtner
Mám poslední otázku, Pepo. Myslíš, že by vaše rodina byla víc v pohodě, kdyby tenkrát už znala něco jako filozofii Ochrany bohatství – Wealth Protection. Že by to pomohlo?
Josef Podlipný
S odstupem času, Vladimíre, vím – ne myslím –, ale vím, že by to pomohlo.
Tehdy jsem si to ale nemyslel. Tehdy jsem byl přesvědčený, že nešlo nic udělat, že to byl osud. Špatný okamžik v životě předchozích generací. Teď jsem přesvědčen o tom, že kdyby tehdy rodiny, které potkal podobný osud, měly možnost přemýšlet o možných scénářích a hodnotě bohatství pro nastupující generace – co bohatství tvoří a jak je rozloženo, jak je diverzifikované –, tak by ten osud vypadal jinak.
O tom, co tvoří bohatství, jsem se přesvědčil právě v těch bolestivých fázích, během vyslechnutí příběhů. To bylo znovuobjevování toho, co se v minulosti vlastně dělo. Ale do té doby jsme se o tom v rodině v podstatě nebavili – děda s babičkou, ani můj otec s maminkou to nechtěli moc otevírat, protože v nás nechtěli zanechat určitou pachuť anebo pocit křivdy.
Přitom to patřilo k hodnotám bohatství, které je naší povinností předávat dalším generacím, aby nezapomněly na to, že je důležité mít nějaký morální základ. Že je důležité pomáhat těm, kteří nemají to štěstí, aby měli dostatek majetku pro spokojený život. Aby přemýšlely nad tím, že bohatství nemáme jenom pro sebe, ale že jsme odpovědni za to, že bude sloužit i nastupujícím generacím. A spousta dalších a dalších přínosů, které jsou se správou bohatství spojeny tak, že jsou zároveň závazkem pro toho, kdo se o bohatství stará, kdo je jeho správcem.
Vladimír Fichtner
Dneska jako rentiér víš, že Ochrana bohatství je něco, k čemu vaše rodina směřuje.
Josef Podlipný
Ano, a budu rád, když i nastupující generace, naše tři děti a jejich děti – teď už máme prvního vnoučka – budou ty příběhy a bohatství schopni chránit i pro své budoucí potomky.