Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSKdy a jak s dětmi začít mluvit o majetku
natočil Josef Podlipný 
Většina rodinného bohatství se rozpustí s druhou či třetí generací. Častým důvodem je to, že první generace nedokáže předat své hodnoty a majetek tak, aby si ho ty budoucí generace vážily a měly ho jako pomocníka, a ne břímě.
V této epizodě se Vladimír a Josef ponoří do důležitého tématu, jak do správy majetku zapojit děti. Sdílí své osobní zkušenosti a výzvy, se kterými se potkali, když s dětmi diskutovali o rodinném bohatství.
Dozvíte se, proč a jak využívat při vzdělávání dětí hry a simulace, aby už od mládí pochytily důležité finanční koncepty. Role charity a filantropie je při zapojování dětí do správy majetku také velmi důležitá, protože jim vštěpuje smysl pro zodpovědnost a správcovství.
Zaposlouchejte se do této epizody a zjistěte, jak ve své rodině podporovat pozitivní a informovaný přístup ke správě majetku a zajistit hladký přechod bohatství na další generace.
Textový přepis
Josef Podlipný
Vláďo, kdy a jak jsi začal řešit majetek se svými vlastními dětmi?
Vladimír Fichtner
Ve chvíli, kdy začalo být co řešit. Ve chvíli, kdy jsme prodali většinový podíl ve firmě, nastal čas začít řešit majetek i s dětmi.
Josef Podlipný
Poděl se s námi o nějakou podrobnost.
Vladimír Fichtner
Dětem bylo kolem 15, 25 a 26.
Josef Podlipný
Jaké byly začátky?
Vladimír Fichtner
Jaké byly? Hledali jsme cestu, jak na to.
Naše nevýhoda je, že jsme často první generace bohatství a nemáme to know-how od koho převzít.
Začátky byly takové, že zkusíme tohle a zkusíme tamto.
Mě tyhle věci obecně zajímají, takže jsem je začal studovat poměrně intenzivně díky tomu, že jsem přestal být ředitelem společnosti. Už jsem se stal jenom spolumajitelem a pro kolegy mentorem, řekněme, který dělá to, co ho baví. A nemusí už dělat to, co ho nebaví.
Začal jsem mít prostor na studium těchto věcí a vypadalo to, že jako první budeme řešit nějakou strukturu, nadační fond nebo svěřenský fond. Něco, co bylo spojeno s tou transakcí.
S Radkou jsme ale došli k tomu, že to je něco, co nám vůbec nevyhovuje. Já jsem pak zjistil, že většina těch struktur je dělaná velmi studeně, bez účasti dětí a další generace. Je to hodně řešené technicky.
A to je důvod, proč většina z nich, alespoň na západ od nás, dřív nebo později zkolabuje. Proč 80 % lidí následující generace říká „My vůbec nechápeme, proč to máme.“ To řešení je to pro ně trest a ne benefit.
10 % neví.
A 10 % říká „To je výborný, to máme dobře vymyšlený.“
S Radkou jsme postupně došli k tomu, že jedna z klíčových věcí je zapojit do starání se o majetek a do přemýšlení o majetku, děti. Co nejdříve. Pomoci tomu řešení, aby bylo multi-generační.
Nikoli „Tady jsem to vymyslel a berte nebo neberte.“ U nás to bylo takhle.
Ty máš za sebou ale mnohem víc generací rodinného bohatství.
Ty nejsi první generace, i když – jak se to vezme. Už jsi o tom vyprávěl kdysi v podcastu.
Jak to bylo u vás? Kdy jste začali zapojovat děti, Pepo?
Josef Podlipný
Pozdě. To je stručná odpověď.
A ano, máme spolu už epizody, kde sdílím větší detail. Teď to jen krátce připomenu.
My jsme získali část majetku v restituci, takže já zastupuji čtvrtou generaci naší rodové větve.
K tomu pozdě jenom doplním, že s určitou odpovědností jsme převzali majetek a jako součást rodinného bohatství jsme převzali i příběhy, které se s majetkem pojily. Jak vznikl, jaké souvislosti jsou spojeny s těmi předchozími generacemi. Pokora, respekt a zároveň chuť zachovat hodnotu majetku, anebo ho ještě zvětšit, zastínila právě tu včasnost zapojení dětí do jeho správy.
Vlastně jsem se pak nemohl divit tomu, když mi jeden z našich potomků řekl, že určitou součást majetku považoval za nechtěného sourozence. Za někoho, kdo jim vzal po určitý okamžik pozornost jejich otce, možná jim vzal i lásku jejich otce. Protože se věnoval něčemu, co v ten okamžik považoval za důležité. A nepovažoval za tolik důležité zapojit rodinu do diskuze o důležitosti nebo principech správy rodinného majetku.
Takže musím říct zcela upřímně – u nás jsme s tím začali později.
Vladimír Fichtner
Kolik zhruba bylo dětem, vzpomeneš si?
Josef Podlipný
V době, kdy jsme majetek v restituci získali, ještě děti nebyly na světě.
Ale když jsme ho zvětšovali, už postupně na světě byly.
Když už měly rozum z toho, co se kolem nich děje a mohly se k tomu i vyjádřit, já jsem ještě neměl stále dostatek sil a energie je k té diskuzi přizvat.
První taková větší zkušenost byla odmítnutím, kdy dcera řekla „Tati, nemůžeš se zlobit, že se na tuto část majetku díváme jako na nechtěného sourozence, kterému jsi věnoval větší pozornost. A možná jsi připravil po určitou dobu o svou pozornost nás. Své děti.“
Vladimír Fichtner
Kdy bys dnes, poté, co víš, se začal s dětmi bavit? Kolik by jim bylo?
Josef Podlipný
Neváhal bych už od věku třeba 7, 8 let.
S jistotou můžu říct, že od 10 let výše bych chtěl diskutovat s dětmi vše hlavně srozumitelně. Což by mohlo být přínosem.
Moc dobře si vzpomínám na příběh Filipa, který se s námi nedávno setkal. On vzpomenul svého nejmladšího potomka, syna, který společně s ním poslouchal náš podcast.
Ne proto, že by mu tatínek řekl „Tady si sedni a pojď poslouchat podcast Mezi Rentiéry.“
Ale proto, že se tam nějak nachomýtl. My jsme v tom díle opakovaně zmiňovali slovo rentiér.
A tak se syn svého tatínka ptal, co to vlastně je. Dílem si nabral něco z našeho podcastu. Když se ptala manželka, maminka tohoto ještě neplnoletého syna, co to vlastně je rentiér, syn pohotově zareagoval a začal jí to vysvětlovat.
Filip říkal, že bylo velmi příjemné si uvědomit, že i v tomto věku jeho syna, kterému je lehce nad hranicí 10 let, se o ta témata může zajímat.
Vladimír Fichtner
U nás to bylo tak, že my jsme s celou tou šíří majetku začali děti seznamovat tak, jak jsem říkal.
Ale třeba s finančními aktivy, co jsou akcie, dluhopisy, fondy apod., jsme s nimi hráli naši hru Finanční svoboda už od 10 let věku.
Eliška hrála ve druhé třídě na základní škole. V podobném věku, který jsi zmínil. V 7, 8 letech jsou děti úplně v pohodě. To my, dospělí, máme tu bariéru – co je ta akcie nebo ten dluhopis, dividenda.
Jim to je úplně jedno. Oni se v té hře naučí, jak to funguje. Stejně jako se v monopolech naučí slovo hypotéka. A hrají to jako hru.
Jde o to, jakým způsobem jim to představíme. Má to v sobě jednu krásnou věc, kterou jsi zmínil.
Když jim představím slovo akcie, dluhopis, dividenda, burza, pohyby na burze nahoru a dolu, v 7, 8, 10 nebo ve 12 letech nenásilně, přirozeně, hrou – mají pak sami motivaci se o to zajímat. To vím přesně od jednoho našeho klienta, který s námi hrál Finanční svobodu se svými syny i s manželkou.
Říkal mi, že pak se mnou mluvil a probírali jsme něco, kde padlo slovo dividenda nebo něco podobného.
A syn se ptal „Tati a my máme taky nějakou dividendu?“
Když jim dáme prostor, přináší to další generaci motivaci se něco dozvědět, protože oni jsou velmi zvídaví. Nám to dává možnost jim to vysvětlit v okamžiku, kdy to chtějí slyšet. Ne kdy jim to chceme nacpat do hlavy.
Jedna z nejhorších věcí, jak něco dělat s dětmi je „Tady si sedni a nauč se to.“
To dopadne jako ve škole, že jo? Když to dopadne dobře, tak se to nadrtí a za čtrnáct dní už to nevědí.
Ale když chtějí poznávat, je to základ toho, abychom mohli vůbec něco předat.
Jak to vidíš ty, Pepo?
Josef Podlipný
Rané počátky, které jsi mi právě připomněl, a je velmi příjemné na to zavzpomínat, byly také spojeny s hrou Finanční svoboda.
Určitě si vzpomeneš na naše první setkání, které proběhlo zhruba v roce 2005, 2006.
My jsme jako odměnu za to, že jsme začali tvořit nový koncept poradenství v bankovním prostředí, získali nejenom možnost si zahrát hru Finanční svoboda pod tvým vedením a tvých kolegů, ale získali jsme i tu hru a možnost hrát ji pak s dalšími.
Já jsem začal hrát se svými dětmi a se svou manželkou. Jako jedno z cenných poznání si uvědomuji, že tam zafungovalo to, co funguje i u monopolů. V okamžiku, kdy se hra hraje, všechny principy, všechna pravidla i samotné peníze, které jsou jenom papírky, mají obrovský význam. Až magický. Vtahují hráče do hry, do přemýšlení o různých strategiích, do hledání odpovědí na předchozí chyby.
Ale v okamžiku, kdy jsme hru uklidili, ležela ve skříni a ty bankovky neměly vůbec žádný význam. Byly zcela bezcenné.
Nicméně ta strategie a způsob přemýšlení hráčům v hlavách zůstaly. Takže aniž bychom na to přímo cílili, při hře jsme učili sami sebe, ale i naše děti, správcovskému přístupu.
Ne něco vlastnit a shromažďovat. Jak ty s oblibou říkáš – zaplavat si jako strýček Skrblík v mincích, ale přistupovat k majetku s pokorou. Hledat takovou strategii a takové principy, kterým budu rozumět a budu je schopen předávat i dalším generacím.
Vladimír Fichtner
Já jsem nedávno o víkendu s kolegyní Šárkou hrál s rodinou jednoho deseti miliardáře. S jeho dospělými i lehce nedospělými dětmi.
Hráli jsme simulaci života od 30 let do 60 a pak od 60 do 90 let, kdy se hraje rentiérský scénář.
Což je té rodině samozřejmě bližší, ale potřebovali se naučit i ty základní principy běžného investování.
Dohráli jsme – skvělý zážitek jako vždycky. A pak hned jsme měli první společnou schůzku o majetku. V průběhu té schůzky padaly opakovaně reference na to, co jsme před tím prožili ve hře. Jak to šlo nahoru, dolů, co se dělalo když, a jaké měli strategie, každý tým to hrál trošku jinak. To byla úplně úžasná věc.
Samozřejmě zážitek z té hry, jednoduchý pro pochopení, kdy je to prostě hra a za dvě minuty víš, jak to ty děti vtáhlo.
A o hodinu a půl později už řešíš reálné peníze. Ale máš tam tu hru, můžeš se zase k ní vrátit, můžeš si zahrát, zase prožít jiný scénář.
Připomnělo mi to moc zajímavé časy, kdy jsme to řešili s našimi dětmi. A bylo to opravdu výborné.
Z mého pohledu je třeba začít relativně co nejdříve.
Většina lidí dělá tu chybu, že začne pozdě. Nebo si říká, že začne až to bude sám vědět, až bude mít všechny odpovědi.
Hups, nebudu je mít nikdy, to je ten problém. Pořád se mám co učit, dodneška se mám co učit. Přestože si myslím, že vím docela dost, tak také vím, že spoustu věcí ještě nevím. Je třeba dát si velký pozor na to, abychom nezačali pozdě.
Josef Podlipný
Mě teď napadají dvě otázky. Na které už jsi svým způsobem odpověděl.
Položím tu první.
Jak často se setkáváme s otázkou rentiéra, správce, budovatel rodinného bohatství, kdy má děti zapojit do diskuse o majetku, o jeho správě. Jak je to často?
Vladimír Fichtner
Málo. Relativně málo, protože většinou jsme to my, kteří vyprovokují tuto diskuzi. A řekneme, že je potřeba co nejdřív. Protože většina lidí myslí, že má čas.
Většina našich klientů je ve věku 50, 55, někdo 60. Mají děti od 18 do 30, řekněme.
A říkají si „Ještě nějaký čas, ještě vydržím nějakou dobu, ještě budu mít pořád šanci to předat v klidu.“
To je ale otázka, to nikdo nevíme!
Přestože ta proaktivní otázka přichází relativně málo, respektive souvisí s věkem dětí – čím starší, tím je to relevantnější. Když jsou děti pod 18, tak mám pocit, že všichni říkají „No tak ještě je čas a nemusíme“.
My ale doporučujeme to mít nastavené trošku jinak a přiměřeně věku začít děti seznamovat s některými věcmi. Mám také zkušenost s rodinou, kdy otci je 70, dětem 50, ale děti nevědí, ještě neměli čas se o tom pobavit.
Jak utíká čas, je to samozřejmě čím dál tím složitější. Člověk ve vyšším věku už nemá tolik energie, nemá možná tolik trpělivosti. A už má nalajnované, jak by to chtěl. A vlastně pustit do toho někoho dalšího, aby mu to trošku zbořil oponenturu té mladší generace už není tak jednoduché.
To vidím jako velmi problematickou záležitost do budoucna.
Protože pokud se nepodaří otci zakladateli děti zapojit intenzivněji, vzdát se své vedoucí úlohy, toho svého „LenOna“, který to všechno vybudoval, vytáhnul sám a dodneška spoustu věcí řeší za děti, tak ony nebudou vědět, co s tím.
Spadne jim to do klína a budou dělat stejné chyby jako my jsme dělali, když nám bylo 30.
Ale my jsme je dělali s deseti tisíci korun.
Oni to budou dělat se stamiliony. Tu chybu udělají stejnou. Prostě přijdou třeba o všechno nebo o půlku.
Xkrát jsme si tady o tom povídali. I zkušený podnikatel může přijít o spoustu peněz, když si nedá pozor.
Pro děti, které nemají tolik zkušeností, kterým rodiče nedali příležitost si to vyzkoušet nebo získat zkušenosti, to může být velmi nebezpečné.
Třeba to dopadne dobře, pracujeme na tom! Ale je to opravdu velmi složitá věc.
Josef Podlipný
Vážení posluchači, docela častý příběh budovatelů rodinného bohatství, ať už to jsou ženy nebo muži, protože v jednom díle sdílíme i to, jak se ženy postupně zapojují do správy rodinného bohatství, bývá to, že budovatelé hledají své nástupce trošku přirozeně. Protože si říkáme, že asi nebudeme žít nekonečně dlouho, nebo nebudeme mít nekonečně dlouho tolik energie a elánu se o rodinné bohatství starat.
Proto býváme pyšní na to, když slovy jednoho z našich budoucích klientů, se děti stanou těmi malými šéfy. Nechají si vytisknout vizitku „malý šéf“. Chodí s námi do firmy a poznávají nějaké souvislosti byznysu, prostředí, ve kterém podnikáme.
Ale často zapomínáme díky tomuto nadšení, že to není jenom o byznysu. Že to je o osvojení principů, o hledání cest, o sdílení i toho špatného, nejenom toho dobrého. Nejenom pozlátka a ukazování, jak může tatínek nebo maminka jezdit v drahém voze a každý rok být na několika dovolených se svými dětmi. Na to mnohdy zapomínáme.
Vzpomínám si, že Tomáš, otec toho „malého šéfa“ říkal, že on už více let kolem sebe pozoruje mezi svými vrstevníky, že začínají dělat něco jinak než on.
Pravda, měl dílem štěstí, protože se mu podařilo za to období udržet rodinné bohatství velikosti více než miliardy.
Ale sám si teď uvědomuje, že už je to vlastně tak velké, že to není úplně jednoduché prodat. A že to je možná postavené tak, že i kdyby ten jeho syn byl už plnoletý, že by si obtížně poradil s tím, aby to rodinné bohatství spravoval.
Protože je to postavené hodně na Tomášovi, na jeho schopnostech, na jeho dovednostech, na jeho kontaktech.
A to není úplně jednoduché převzít. Tomáš tak zjistil, že i když si myslel, že svého syna zapojil včas, tím, že se stal jeho nepsaným malým šéfem na vizitce, nepřipravil ho ale na správu rodinného bohatství.
Vladimír Fichtner
Já myslím, že to je úděl nebo problém většiny z nás.
Že dlouhou dobu s dětmi komunikujeme jen benefity, nebo ony vidí jenom benefity a nevidí starosti, nevidí nejistotu toho rozhodování.
My dneska, když se bavíme o majetku, tak ho řešíme společně. Řešíme cashflow, a že něco nevíme. Děti najednou vidí, „Aha, tak nemusí jenom vědět, není to úplně jasné.“
Vidí, že některé věci zrají, a že k nim potřebujeme další informace. A nic se nestane mezi jedním měsícem a druhým, protože jsme neměli čas si ty informace získat. Nebo jsme měli jiné priority, které se najednou vyvrbily.
Lépe se seznamují se skutečnou realitou správcovství majetku, namísto toho, aby to bylo “Jasně, je to takhle, tady si uděláš trojčlenku a nemáš co řešit.“
Protože tak to může vypadat – „vždyť tatínek s maminkou to mají jasný. Oni to dokázali. Takže to bylo vždycky jednoduché. To se něco spočítá, někdo se najme, někam se něco prodá, je to hotovo.“
To je velmi špatný obrázek reality! A může v konečném důsledku na tu další generaci působit velmi destruktivně.
Takže zapojovat, zapojovat do starostí, do nejistoty, aby věděli, že to je normální!
Josef Podlipný
I vztah v rodině, manželský slib, je o dobrém i zlém. A mělo by to tak fungovat i při vtahování dětí do diskuse o správě rodinného bohatství.
To, jak můžeme pokazit vztah, vstup dětí do diskuze o správě rodinného bohatství, už jsme s vámi sdíleli.
Pojďme se teď alespoň krátce podívat na to, jak naopak můžeme podpořit vstup dětí do této diskuse.
My často mluvíme o charitě a filantropii jako o něčem, co může být velkou podporou a zároveň oporou těmto diskuzím.
Můžeš nasdílet toto téma s našimi posluchači?
Vladimír Fichtner
Když jsme tři roky žili ve Státech, zjistili jsme, že tam filantropie a charita je součástí běžného života každého.
Vysokoškoláci musí dělat charitativní činnost, mají to jako součást studia. Od základních škol se dělají různé charitativní akce.
Když jsme přijeli zpět do ČR, tak jsme něco takového uspořádali v místní škole.
To, co dělala americká škola, jsme pomohli vytvořit místní malé škole. Jedna třída na každém ročníku devítileté školy. Takže 200 žáků.
Rozjeli jsme akci, která v konečném důsledku vedla k tomu, že škola posbírala během deseti ročníků asi dva miliony korun. Což na takovou školu je úplný zázrak.
Spoustu věcí byli schopni pořídit a posunout se dál.
Ale co bylo pro mě nejhezčí, že procesu vytváření lepší budoucnosti se zúčastnila nejenom naše dcera, ale i její spolužáci a všechny děti, které prošly v průběhu let tou školou.
Vlastně se na tom podílely a zjistily, že to je něco, co k životu patří. Nebo co možná není tak cizí, jak to někdy vypadá.
Že se toho můžou zúčastnit, že to můžou sami vytvářet, a to je obrovská věc, co se týče charity a filantropie. To je něco, do čeho se dá zapojit i relativně mladá generace. Opravdu první, druhá třída klidně.
Mám na mysli dvě části. Nejenom rozdávání – tady máš nějaký rozpočet a můžeš to někomu věnovat. Popřemýšlej komu a začni odpovědně přemýšlet o tom, jak to rozdat nebo jak někomu pomoct.
Ale je velmi přirozené se zapojit i do toho, že musí ty peníze někde vzniknout, aby se mohla dělat filantropie. Nejlepší na to je vytvořit nějaký fond, nějakou nadaci, která bude mít jmění, jako má Nobelova nadace. Ne třeba té velikosti, ale ten koncept.
A z toho jmění, z jeho výnosů, když se o něj bude dobře starat, bude financovat právě filantropické aktivity. Což bude znamenat, že může být stabilita v příspěvcích, že to nebude jeden rok tolik a druhý rok nic, protože se firmě nedařilo.
Vlastní jmění nadace může generovat příspěvky a část z nich může jít na bohulibé účely. U filantropie je důležité, že má obě strany – jak rozdávání, tak starání se o majetek.
Najednou úplně jednoduchým způsobem dokážeme přitáhnout děti velmi mladého věku k tomu, aby to něco vydělávalo.
A jak to bude vydělávat?
No jako v té hře – dividendy, akcie, dluhopisy, hotovost, úrokové sazby.
Není to složitá věc. Je to velmi přirozené a dětem velmi blízké. Já jsem asi nepotkal dítě, které by to odmítalo nebo se považovalo za toho, kdo se účastnit nebude.
Josef Podlipný
Já si vzpomínám na jeden příběh, který mě dodnes rozesmává.
Dcera jednoho našeho rodinného přítele se o charitě vyjádřila, že to jsou druhé Vánoce.
Nebo další dítě opravdu nízkého věku řeklo „Teď jsem byl nejšťastnější na světě,“ nebo něco podobného. Už si nevzpomínám úplně doslovně.
Ale je velmi výhodné, že s charitou a filantropií jsou spojeny emoce.
Když dopřejeme našim dětem, našim partnerkám nebo partnerům a rodině, třeba i širší rodině, tento zážitek, ten emotivní náboj prožít, charita nebo filantropie k té emoci ještě přidá smysl.
Najednou si s emocí spojíme tu smysluplnost, že jsme opravdu zlepšili svět nebo někomu, kdo potřeboval, jsme pomohli.
Další level, který se nabízí díky tomu, že to je návykové a emoce jsou silné, velmi silné, takže máme chuť to zopakovat. Ne později, ale spíš dříve. A hlavně to opakovat pravidelně, a nás to logicky nutí k přemýšlení o tom, co pro to máme udělat.
Takže to není tak, že otec zakladatel přichází za dětmi a říká jim „Takhle, děti, fungovala Nobelova nadace nebo takhle funguje Harvardské univerzita.“
Oni prahnou přirozeně po tom najít princip, který se jim snadno spojí s tím příběhem.
A říkají si „Aha“. Ten „aha moment“ jim dává možnost osvojit si i roli správce, který se méně soustředí na vlastnictví a víc se soustředí na prospěch, který by rodinné bohatství mělo generovat. Ideálně nekonečně dlouho.
Kdo z vás, posluchačů, ještě nevyužívá filantropie a charity a vtažení rodinných příslušníků do této oblasti, neváhejte. Bude vás to všechny bavit a velmi vám to pomůže v dlouhodobé udržitelnosti vašeho rodinného bohatství.
Vláďo, co říct na závěr? Dnešním tématem bylo, kdy a jak řešit majetek s dětmi.
Vladimír Fichtner
Je to jako se vším.
Děti budou mít zájem, když budou mít motivaci.
Motivaci můžou získat, právě přestože se budou využívat prvky filantropie nebo charitativní činnosti. Jednak tím, že do rozdávání peněz budou zataženi. Třeba do organizace, jako to bylo ve škole, kde jsme to řešili s naší dcerou a se všemi jejími spolužáky, kteří opravdu to spoluorganizovali a spoluvytvářeli.
To je jedna z těch nejdůležitějších věcí, že tam je druhá strana. A to je starání se o peníze, aby mohly přinášet to dobro.
Hodně lidí vidí jenom rozdávání – někomu dáme. Ale je tak přirozené sklouznout na druhou stranu.
Stejně jako s dětmi třeba řešíme rodinnou banku. Rodinná banka řeší potřeby jednotlivých členů rodiny, když si na něco potřebují půjčit.
Zbytek rodiny hraje roli správců, a přirozeně se učí.
Půjčíme mu nebo mu nepůjčíme?
Kolik na tom vyděláme?
Je to hrozně jednoduché zatažení do hry.
Nemusí o tom člověk moc přemýšlet.
A je to opravdu bezbolestné, řekl bych.
Málo lidí ale si to uvědomuje. Lidé dávají dětem peníze nebo půjčují, ale nezatahují rodinu do procesu. To znamená, že ty děti jsou slepé, nevědí.
Že si můžou půjčit, a jak se vlastně půjčuje. Nevědí, jak být na druhé straně toho kapitálu. A pak jim to chybí. A to je škoda.
Začít co nejdříve dobře motivovat, využít k tomu filantropii, charitu a případně to, že si spolu popovídáme jako teď my dva. Občas s některými rodinami jen sdílíme zkušenosti a je to ve skutečnosti hrozně příjemné.
Josef Podlipný
Mně naše diskuse dala možnost si vzpomenout na doslovná slova toho malého chlapce, který řekl
„To byl nejlepší den v mým životě!
Pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět někdy na slyšenou.
Vladimír Fichtner
Já se budu těšit, že se někdy při podobné diskuzi třeba společně potkáme. Mějte se krásně.