Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSJak vybrat správce rodinného majetku
natočil Josef Podlipný 
Správa rodinného majetku není jen o číslech, ale především o lidech, důvěře a dlouhodobé strategii.
Jak najít správce, který skutečně pochopí vaše potřeby a bude respektovat hodnoty vaší rodiny?
Josef Podlipný přináší unikátní zkušenosti z výběru správců, ať už šlo o správu lesů nebo finančních aktiv.
S Vladimírem Fichtnerem diskutuje o tom, jak je důležité jasně definovat očekávání, zapojit do procesu celou rodinu a vytvořit transparentní pravidla.
Na příkladech z ČR i zahraničí ukazují, jak důležitá je nejen odbornost, ale i schopnost správce naslouchat a respektovat dlouhodobou vizi rodiny.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný. Vítám vás Mezi Rentiéry.
Vladimír Fichtner
Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a dneska si budeme povídat o tom, jak vybrat nejlepšího správce majetku.
Josef Podlipný
Na to se opravdu těším.
Vladimír Fichtner
Koho jiného si pozvat než zástupce čtvrté generace bohatství, který má zkušenosti s touto problematikou skoro 30 let? Je jím Pepa Podlipný.
Pepo, první otázka, která mě napadla, když jsem se připravoval na tento podcast, je: kdy jsi poprvé vybíral správce? Jak jste došli k tomu, že je potřeba někoho vybrat? A jak sis ho nakonec vybral? Jak se to osvědčilo? Co byl poznatek z výběru, resp. co jste si pro rodinu z toho odnesli? Kdy to bylo? Začněme tím, kdy to bylo poprvé a v jaké situaci.
Josef Podlipný
To si pamatuji skoro přesně. Byl to zlom let 1992 a 1993. Musím říct, že výběr správce rodinného bohatství nebo jeho části je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí a zároveň možná nejvíce rizikovým rozhodnutím. My jsme naštěstí neutrpěli žádnou ztrátu a neprošli jsme žádným rizikovým prostředím. Spouštěčem byla správa lesů, kde rozsah škod, které by mohly nastat při nesprávné správě a vymáhání různých pokut a poškození ostatních sousedících majitelů lesů, nás až přinutila k hledání odborné správce.
Vladimír Fichtner
Takže jste si uvědomili, že může přijít nějaká ztráta nebo riziko spojené s tím, že se nebudete dobře starat o les, což asi nebylo něco, co jsi se učil ve škole.
Josef Podlipný
Přesně tak. Nebyla to ani má odbornost, ani bratrova, ani strýcova. Já jsem na to tehdy nahlížel jako na něco, co je nejenom o naší odpovědnosti vůči budoucím generacím. Aby se strom mohl vytěžit, neroste jenom nižší řády let, ale jsou to vyšší řády desítek, v několika málo případech dokonce i stovek let. Takže je potřeba k tomu takto přistupovat. Zároveň škůdci, kteří mohou v lese řádit, typicky třeba kůrovec, neznají žádné hranice. Není to tak, že by se zabydlel u vás a řekl si: „Tady to je sousedovo, tam už nepoletím“. Nesprávná správa může opravdu zdevastovat desítky a stovky hektarů lesa. Zničit práci až dvou generací, které se podílely na správě tohoto majetku.
Vladimír Fichtner
Jak jste tedy vybírali? Vybíral jsi sám nebo vás bylo víc? Tenkrát jsi byl v dnešním věku tvých dětí, ne? Kolik Ti bylo – třicet?
Josef Podlipný
Byl jsem poměrně mladý a nezkušený, takže jsem na to šel zdravým selským rozumem. Řekl jsem si, že budu přinášet rodině nějaké informace a s rodinou budeme hledat optimální řešení. Ty informace budu přinášet s podporou lidí, kterým věřím, kteří jsou o něco starší, mají více zkušeností a někteří z nich jsou i odborníky. Takže jsem oslovil pár známých, ať už z Lesů České republiky nebo vysloveně lidí, kteří vystudovali tento obor, a říkal jsem jim: „Pojďte mi pomoct, rád vás přizvu k tomuto jednání. Možná budete i vy těmi správci, anebo pomůžete naši správu nasměrovat do správných rukou“. To byla první věc. Druhá byla, že jsem pro rodinu primárně nehledal správce jednotlivce, ale firmy. Protože jsem si uvědomoval, že uchovat toto kvalitní know how a zajistit správu není v silách jednoho člověka. Sám jsem viděl, jak to bylo stresující pro mne, bratra a strýce, když jsme se měli o tématu bavit a rozhodnout se. To byly dvě roviny – přizvat lidi, kterým důvěřuji a komunikovat s rodinou velmi otevřeně všechny obavy, ale třeba i všechna doporučení. A druhá rovina – nehledat jednotlivce, ale ideálně firmu.
Vladimír Fichtner
Moje zkušenost je taková, že je nesmírně důležité vědět, co chci. A jak jste se s touto oblastí popasovali, když jste tu zkušenost neměli? Jak jste vlastně mohli vědět, co chcete? To bylo právě přes ty kontakty, které jsi měl, že ti pomohly zformulovat zadání?
Josef Podlipný
My jsme věděli, jaké je naše očekávání. My jsme přesně věděli, nebo velmi přesně, co od správy očekáváme, co má naplňovat. Ale neuměli jsme to propojit se zkušenostmi. Jestli je někdo vůbec schopen ta naše očekávání naplnit, jak náročné to bude, jestli na to potřebujeme jednu firmu nebo pět, jestli to bude stát takový balík peněz, anebo menší a jak moc to zasáhne do ekonomiky té správy. Na to jsme potřebovali experty, aby nám pomohli. To je něco podobného, jako když budu připravovat fúzi dvou firem. Já budu vědět, nebo naše rodina bude vědět, proč to dělá. Ale nebudeme se zcela přesně orientovat v právních kličkách, nějakých normativních pravidlech a načasování. K tomu přivoláme právní kancelář, daňového experta a spoustu dalších, třeba včetně zástupce jedné ze čtyř největších poradenských firem. To bude dostatečnou zárukou, že neuděláme nějakou fatální chybu. Takže jsme na to šli podobně. Šlo nám hodně o zkušenosti a ty jsme testovali. Ne sami, protože my jsme neuměli zhodnotit, jestli firma má dostatek zkušeností. Ale právě přes důvěru v odborníky, které jsme přizvali. Vytvořili jsme takový poradní orgán odborníků a nás, zástupců vlastníků. Společně jsme v téhle radě, v tomto orgánu, hodnotili zkušenosti firem, které se o to ucházely.
Vladimír Fichtner
OK, říkal jsi, že jste měli jasno v očekávání. To bylo tím, že jste měli tento panel odborníků, že jste si to očekávání zformulovali? Nebo to vycházelo z nějakých historických zkušeností vaší rodiny? Nebo z toho, co už jste věděli o lesním hospodářství? Jak to, že se vám povedlo to očekávání mít jasné a srozumitelné? Protože i to, myslím, není úplně triviální záležitost.
Josef Podlipný
Není. Měl jsem dokonce srovnání s jedním vlastníkem, který mi na začátku odmítl prodat les. Později mi ho nabízel, ale to už jsem zase neměl zájem já, jako zástupce naší rodiny. On, a jeho rodina, měl jiné očekávání od lesního hospodářství. On se soustředil na krátkodobé zisky, takže v podstatě vyplenil asi pětasedmdesát hektarů lesa. Začal tam dělat školky, prodával vánoční stromky a já nevím co všechno. Naše očekávání bylo úplně jiné. My jsme přemýšleli o dlouhodobé správě, o dlouhodobém prospěchu. Nám nešlo o krátkodobé zisky, ale o dlouhodobou udržitelnost.
Když jsme definovali tato očekávání těm odborníkům, oni nám přesně říkali, že potřebujeme naplnit tohle, tohle, tohle a tohle. Vytvářeli společně s námi set hodnot, postupů a schopností, které jsme potom testovali na těch uchazečích.
Vladimír Fichtner
Rozumím. Když mluvíš o realistickém očekávání, je to stejné jako v našem byznyse, ve Wealth managementu. Když za námi přišel náš největší klient, přišel s velmi realistickým očekáváním dlouhodobého výnosu, s dlouhodobou vizí, co chce dosáhnout. Nepřišel s tím, abychom mu ukázali, co bude za rok a podle toho se rozhodne, jestli s námi bude pracovat nebo ne. Když přijde někdo takový, já řeknu: „Za rok poznáte spoustu věcí – jak komunikujeme, jak jsme srozumitelní, ale ne jestli jsme dobří nebo nejsme, protože to souvisí. To, že budeme v mínusu neznamená, že jsme špatní. A to, že budeme v plusu, ještě neznamená, že jsme dobří“.
Když děláte dlouhodobou strategii, ať už pěstujete les nebo se staráte o finanční aktiva, musíte vyhodnocovat trošku něco jiného. Základní přístup je mít mindset dlouhodobého správce, který má rozumná očekávání. Potom máme rozumnou šanci se domluvit na spolupráci.
Vzhledem k tomu, že jste přemýšleli o tom, že to má být firma, která má zkušenosti, automaticky z toho vypadla rodina. Ta tu zkušenost neměla a neměla zázemí svoji vlastní firmy, která by to mohla spravovat. Nebo ne?
Josef Podlipný
Úplně to tak nebylo. Pravda byla, že na začátku jsme měli trošku ambici být toho součástí. To znamená spravovat i něco málo, aby nám to nezlomilo vaz, úplně sami. Abychom byli ve hře, abychom věděli, jak se to dělá, jaké starosti jsou s tím spojené. Nicméně jsme zjistili, a to bylo další z kritérií, které jsme testovali na těch uchazečích, že je také nutné mít někoho, kdo umí velmi zkušeně pracovat s emocemi. Kdo nám nabídne emoční stabilitu – co dělat dřív, co později a čím se nestresovat. Co je naopak dobré plánovat dopředu a mít na to nějakou strategii. Uvedu to na příkladu. Poměrně velká emoční zátěž je, když zjistíte, že v sousedním lese řádí kůrovec. To vám řekne, teď asi nepoužiji přesný výraz, dozor nad lesním hospodářstvím. Upozorní vás na to, že tam je zvýšená míra rizika. Klasický první emotivní tlak na vás je, že jdete vynadat vedlejšímu vlastníkovi, nebo ho donutit k nějaké činnosti.
Mnohem racionálnější způsob je mu nabídnu třeba pomoc: „Příště to může potkat mě, pojďme se domluvit. Nabízím ti kapacitu naší správcovské firmy. Ona ti tam osadí lapače nebo vykácíme část na hranici našich lesů a zajistíme rychlý odvoz“. To je způsob, který navrhne expert, protože ví, jak to riziko zmírnit nebo jak se mu dokonce vyhnout. Vás jako vlastníky logicky napadne první to, co jsem říkal hned na začátku – běžím za tím vlastníkem nebo mu do telefonu a říkám: „kamaráde, máš tam kůrovce, co s tím uděláš? That´s it. A už se o tom nechci bavit. A běda, jak to napadne moje stromy“.
Vladimír Fichtner
Pojďme ještě dál. Když máš vybráno, kdo pro tebe bude dělat, máš dobře dohromady daná očekávání, jak dosáhneš toho, aby byl správce sladěn s tebou? Jak zajistíš soulad tvé dlouhodobé vize s tím správcem? Protože i pro něj to může být vlastně krátkodobě ekonomicky nevýhodné. I pro něj by možná bylo lepší vytěžit ten les během pěti let, vytřískat z toho, co se dá a pak už je to jedno, půjde k někomu dalšímu. Jak zajistíš ten soulad?
Josef Podlipný
Teď jsi uhodil hřebíček na hlavičku. To je možná to nejtěžší a zároveň nejdůležitější. Já se přesunu z lesa a lesního hospodářství do Ameriky ke správě nemovitostního portfolia. Nicméně to platí stejně i pro ten les. Velmi důležité se ukázalo být to, jak vám správce naslouchá. Otestujte si, jak vám naslouchá, protože jedině tak, že bude rozumět nejenom číslům, ale i potřebám a hodnotám rodiny, má správa šanci na dlouhodobý úspěch. V opačném případě to budou jen a jen starosti. Zároveň je v zájmu rodiny mít transparentní procesy a nějaká pravidla. Tak se dá zajistit to, že bude správce jednat v nejlepším zájmu rodiny. Když bude opravdu transparentně předem, ale i v průběhu správy, všechno komunikovat. Ano, budou nějaká základní pravidla. Neříkám, že úplně na všechno. Ale bude základní rámec a bude existovat rodinná rada, která dohlíží na činnost správce nebo správců. V několika případech se třeba hodí i více firem. Tak má rodina schopnost být toho součástí, dohlížet na výkon správce, ale zároveň nehodnotit ex post nějaké období. Přijímat názory, nápady, náměty správce nebo správců, protože i ta rodina musí být schopna naslouchat a dávat jasné náměty, inspiraci, a hlavně jasná zadání. Protože jinak si to správce bude dělat po svém tak, jak je zvyklý.
Viděl jsem mnoho případů, kdy správa byla na první pohled v rukou odborníků a pak jsem se divil, že se ty rodiny se správcovské firmou rozcházely ve zlém. Zrovna v Americe byl jeden takový případ, kdy jsem doporučil rodině s českými kořeny naší správcovskou firmu a pak mi psal majitel té firmy a omlouval se, že se ke mně asi dostane informace, že tam nastal problém. Ten problém nešlo vyřešit jinak než rozlukou. Tím byla zpráva ukončena. Když jsem se následně pídil, co bylo tou hlavní příčinou, tak to bylo to, že si to ti naši přátelé udělali sami, protože nechtěli být součástí. Oni se spoléhali na naše doporučení. Nevybudovali si důvěru, kterou je nutné testovat i v průběhu. V tomto případě, přátelé, buďte opravdu téměř dogmatičtí. Důvěru ve správcovskou firmu musí mít celá rodina, nejenom vy jako nestor nebo patriarcha rodiny. Ne 5 členů ze 7. Celá rodina musí toho správce přijmout, tvořit pravidla a být toho součástí. Někdo víc, někdo méně. To je nepochybně možné, ale nejde někoho vynechat. Protože v případě té rozluky v Americe to bylo tak, že o všem rozhodli rodiče. Jejich děti do toho přinášely i své pohledy a vlastně nasvědčovaly, že tady tohle funguje jinak, než bychom si přály. Tady vidíme nějaký problém. Rodiče o tom dlouho nechtěli komunikovat, protože jim to přidělává starosti. Až to bouchlo tak, že to byly jenom seznamy výtek. Ale po dlouhé době správy, takže spousta věcí byla designovaná tak, jak si správcovská firma myslela, že to dělá pro rodinu nejlépe, jak bylo možné.
Vladimír Fichtner
Zase použiju příklad z našeho podnikání. Nesmírně důležité je, aspoň pro nás, nemít slepou důvěru klientů, ale minimálně informovaný souhlas. Proto my dáváme tolik energie do povídání si o tom, co nás vůbec čeká, když půjdeme do nějakého vztahu, do vzájemného vzdělávání. Proto my píšeme tolik věcí. Vždycky říkáme – všechno vám dáme písemně, protože my potřebujeme, abyste si to alespoň prostudovali, přečetli v nějakém rychlém sledu, abyste tušili, o co se jedná a abyste do toho postupně začali zatahovat i další generace. Proto se s nejmenšími členy rodin našich klientů potkáváme v okamžiku, kdy je jim třeba 8, 10 let na prvním hraní Finanční svobody. Protože je potřeba začít co nejdříve. Souhlasím a rozumím tomu, co proč není dobrá slepá důvěra. Protože potom je šance budovat důvěru skutečně v průběhu let a postavit na tom spolupráci.
Josef Podlipný
Vždy, když jsme potvrzovali jako rodinná rada nějaký postup, občas se i Janička kvůli tomu smála, jsme uváděli: „bezvýhradně schvaluji“. Bylo to za každého jednoho člena rodinné rady. My jsme si to definovali jako bezvýhradnou důvěru, že to, co děláme, je ve prospěch správy rodinného bohatství. To „bez výhrad“ je tam strašně důležité!!
Dokud jsme k tomu měli nějaké výhrady nebo nějaké otázky, tak jsme jako rodinná rada nerozhodli. A ano, v několika málo případech to třeba znamenalo, že k tomu rozhodnutí jsme došli až za několik dnů, někdy třeba i týdnů. Pokud nešlo o život, tak si myslím, že to byl dobrý způsob, jak správu dělat efektivně.
Vladimír Fichtner
Takže kombinace rodiny a externího správce, alespoň ve vašem případě, o kterém jsi mluvil, je o tom, že rodina má kontrolní funkci, ale opravdovou. Nejen formální. Zajímá se o věci – proč je něco tak a něco jinak? A až když bez výhrad souhlasí, řekne „Jo, můžeme do toho jít“.
Josef Podlipný
Ano. Jen když šlo o život, zjednodušeně řečeno, měla správcovská firma schopnost reagovat okamžitě. Když hoří.
Vladimír Fichtner
Tak musí něco vyřešit, a ne volat a čekat týdny…
Josef Podlipný
…jestli mají hasit nebo ne. Přesně tak. Ale jinak to podléhalo vždy, a podléhá, rozhodnutí rodinné rady.
Vladimír Fichtner
Máte nějakou část majetku, kterou řešíte úplně sami jako rodina?
Josef Podlipný
Jasně! A není to proto, že bychom nechtěli správce. Je to proto, že nás to baví. Velká část finančních aktiv je v Americe, protože nemovitostní portfolio generuje řády spíše nižších, ale i tak, milionů dolarů. Takže to bobtná. Když jsme hledali nějakého parťáka tady, který by nám s tím pomohl, nebylo to úplně jednoduché. Každý poukazoval na to, že regulace a určitá pravidla nedávají tu možnost.
Vladimír Fichtner
Řešili jsme to společně i my. Nemůžeme se starat o americká aktiva pod americkou firmou. Jsou tam daňové a regulatorní otázky. Jakákoliv firma starající se o nějaké americké instituce nebo osoby, může podléhat americké regulaci, což tady v Evropě nikdo samozřejmě nechce. To úplně chápu. Pojďme už jenom shrnout, Pepo, vaši cestu a vaši zkušenost – ať to hezky předáme našim posluchačům i s mašličkou.
Josef Podlipný
Děkuji, budu se snažit. Teď mluvím za celou rodinu, mám pro vás čtyři doporučení.
- Určitě zvažujte klíčové vlastnosti správce, jako je zkušenost, důvěryhodnost a schopnost dlouhodobě plánovat. Protože pokud vám jde o dlouhodobou správu, mělo by jít i správci o dlouhodobou správu.
- Pravidelně monitoruje činnost správce a zajišťuje transparentní komunikaci. To je na vás. To není na tom správci. Ve vašich rukou je správa. Vy k tomu zvete další správce. Není to tak, že delegujete a nemusíte toho být součástí.
- Kombinujte odborné znalosti externích poradců se svými vlastními. Pokud se nebudete v oblasti vůbec orientovat, nebudete schopni poskytnout informovaný souhlas.
- Založte, pokud ji ještě nemáte, rodinnou radu. Ta vám pomůže komunikovat v celé rodině. Pomůže vám nastavit zrcadlo správci nebo správcům a vymáhat řešení v případě konfliktu mezi vámi jako rodinou, nebo dokonce v rodině, po správci anebo po jednotlivých členech rodiny. Rodinná rada vám umožní trvale komunikovat o vašich rodinných bohatstvích.
Pokud vám jde o dlouhodobou správu rodinných bohatství po dobu několika nastupujících generací, věřím, že vám tato čtyři doporučení k tomu dopomohou.
Vladimír Fichtner
Já bych jenom doplnil jednu nebo dvě věci. A to je dlouhodobý soulad s protistranou nebo s externí firmou. My to řešíme tak, že většina našich příjmů pochází z toho, že klientům opravdu vyděláme. Po odečtení nákladů, které na ten výdělek jsou vynaložené. Takže ukazujeme, že dáváme ruku do ohně společně. Hledejte nějaký takový názor.
A poslední věc – když vám někdo řekne „nevím, ale zjistím“, tak ho obejměte a řekněte si, že tomu můžete věřit. Protože jenom málo lidí je ochotno říct „nevím, ale zjistím“. Většina lidí ví všechno na světě. To je správce, kterého pravděpodobně nechcete.
Josef Podlipný
Tohle podepisuji. A přeji vám, abyste potkávali nejvíce těch, kteří řeknou „nevím, ale zjistím“.