Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSJak podpořit podnikatele v rodině a nezničit přitom vztahy
natočil Josef Podlipný 
Dali synovi 100 milionů. Jeho tři projekty ale zkrachovaly. Kde se stala chyba?
Mnoho rodin úspěšných podnikatelů a rentiérů stojí před zásadní otázkou: jak podpořit mladé členy rodiny v podnikání tak, aby se z pomoci nestal problém?
Dát peníze je snadné. Ale jak nastavit pravidla, podmínky a komunikaci, aby rodina zůstala jednotná, majetek chráněný – a mladý podnikatel (či podnikatelka) motivovaný, zodpovědný a svobodný?
V této epizodě sdílí Vladimír Fichtner a Josef Podlipný nejen praktické zkušenosti ze svých rodin, ale také příběhy klientů, kde se podpora povedla – i kde vedla k rodinnému napětí a finanční ztrátě.
Zajímá vás…
Jak říct dětem „ano“ a přitom zůstat opatrný investor i milující rodič?
Jaký typ podpory posiluje vztahy – a jaký je naopak může zničit?
Poslechněte si tuto epizodu a dozvíte se, jaké chyby rodiny nejčastěji dělají při podpoře podnikání svých dětí a získáte inspiraci, jak se jim vyhnout.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dnes se společně podíváme na pár klíčových otázek, kdy a jak podpořit mladé členy rodiny, když chtějí podnikat. Také co udělat pro to, aby podpora byla příležitostí a ne hrozbou. A jak motivovat mladé členy rodiny k samostatnosti a odpovědnosti.
Vladimír Fichtner
Jak tě znám, už máš určitě připravený příklad, jak to někde fungovalo nebo nefungovalo. Začněme tím.
Josef Podlipný
Představte si rodinu, kde jsou 3 děti. Všechny 3 děti už dospělé. Manželé velmi inteligentní. I jejich děti už absolvovaly vysoké školy v zahraničí. Velmi ambiciózní rodina. Jejich nejstarší syn dostal takzvaně důvěru. Jeho tatínek, říkejme mu Karel, řekl „Máš naši důvěru, a tady je z našeho společného měšce 100 milionů na rozjezd tvého podnikání.“ A to bylo všechno.
Vladimír Fichtner
Byl to dar?
Josef Podlipný
Oni neformulovali, jestli to je dar, půjčka nebo část majetku, kterou může jejich nejstarší syn spravovat a využít pro podnikání. Řekli „tady máš důvěru, tady máš peníze“ a syn do toho skočil takzvaně rovnýma nohama. Obklopil se skupinkou svých spolužáků, rozjeli několik startu-pů – slovy tři. Všechny tři zkrachovaly, respektive z toho posledního vystupovali s hlubokou ztrátou. Ty první 2 zkrachovaly. Pak na jedné z rodinných rad, oni neměli ještě úplně formalizovanou rodinnou radu, otec s maminkou projevili hlubokou nespokojenost s tím, jak jejich nejstarší syn zachází s majetkem. Jeho sourozenci se ho zastali a říkali „No jo, ale my jsme si vlastně neřekli, jak s tím pracovat. My jsme mu vlastně nepodali žádnou pomocnou ruku. My jsme vlastně společně nic nediskutovali. V podstatě my jsme o tom ani nevěděli.“ Jeho dvě sestry, už dospělé, říkaly „Brácha dostal peníze a my se až teď dozvídáme, že je prošustroval, slovy vás, rodičů. Není pozdě se o tom teď bavit?“
Přišli trošku bolestivě na to, že je potřeba také nastavit pravidla nebo se bavit o tom, jak budou podporovat podnikání v rodině. A ztráta je stála třičtvrtě z půjčené, nebo jak říkáš ty, darované částky. To znamená pětasedmdesát milionů, to není úplně málo.
Vladimír Fichtner
To je takové školné.
Mě napadá, že v těchto věcech, stejně jako v podnikání, buď můžeme mít pravidla, nebo nebudeme mít pravidla. Ale když nebudeme naše firmy budovat systematickým způsobem, dopadne to asi stejně, pokud nebudeme mít velké štěstí. Pokud tomu ale dáme systém, hlavu a patu, strategii, vizi a konkrétní pravidla, co se může a co se nemůže, má to mnohem větší šanci. Když jsme my začínali s rodinnou bankou, než jsme poskytli první půjčky, tak jsme řešili s dětmi objem majetku a diskutovali jsme o tom, že majetek nemůže být umístěn v jednom projektu a že ho musíme dostatečně diverzifikovat. A došli jsme k nějakým limitům, kolik můžeme půjčit kterému z našich dětí maximálně, aby to pro majetek nebyl průšvih, pokud by se to nepovedlo. Protože je normální, že se věci nepovedou. Nám se také spousta věcí v životě a v podnikání nepovedla, ale je velmi důležité říkat si pravidla.
My jsme si řekli, jak to bude – jsou tam úroky, očekává se nějaká splátka atd. Tohle všechno jsme si řekli předem. Ale v případě té rodiny to zřejmě neudělali. V tomhle případě mi přijde, že rodiče udělali největší chybu. Ani ne v poskytnutí toho daru, ale že se předem nebavili o tom, jak se o peníze starají oni. Předpokládali, že to je jasné. Ale jasné je to nám – třeba mně s Radkou, protože jsme si pětadvacet let o tom povídali.
Josef Podlipný
Přesně tak. Předpokládat nestačí. A já si myslím, že na příkladu tvých dvou synů se dá velmi hezky ukázat, jak k tomu přistupovat. Jak stanovit hranice podpory, jak nastavit pravidla. A to je určitě první doporučení. Přátelé, diskutujte o podpoře. Jako celá rodina diskutujte až do okamžiku, kdy budete jednotní, že podporu chcete poskytnout. Kdy si vyjasníte milníky a způsoby, jak měřit, že podpora má být dále podporou, anebo dokonce že dosáhla nějaké horní hranice, kdy už víc podpořit neumíte nebo nemůžete. To si myslím, že je dobrým základem, aby nedošlo ke zmaru. V případě Karla a jeho syna, nejstaršího potomka, došlo ke zmaru nejenom majetkovému, ale i lidskému. Jeho syn byl nějakou dobu, slovy Karlovy manželky, paralyzován a na rodinné radě se neprojevoval. Protože se dílem styděl za to, že připravil rodinu o pětasedmdesát milionů a velkým dílem, možná tím větším, se zlobil na to, že zrovna na jeho příkladu, na jeho chybě se rodina učí.
Ale ne jenom na jeho chybě, byla to chyba celé rodiny.
Vladimír Fichtner
To určitě nebyla jenom jeho chyba. Skoro bych řekl, že to nebyla jeho chyba. Je hrozně podstatné bavit se při podpoře dalších generací o různých scénářích toho, jak to dopadne a co co z toho bude. Když to dopadne dobře, tak… Můj mentor v Americe, Charles Doran, říkal: „Úspěch má mnoho otců, ale ztráta nebo selhání nemá žádného.“ Ano. Ale je potřeba o selhání mluvit dopředu. Jako co bude, když ty věci nedopadnou? Je to normální. Neměli bychom se zlobit, že něco nedopadne. Neměli bychom se zlobit, že přijdeme o nějaké peníze. To je školné za zkušenosti. To je život. My jsme začínali s nulou, když jsme ztratili 10 000 nebo 100 000, tak to byl pro nás průšvih. A samozřejmě se to stalo v průběhu let, kdy člověk pracoval. Prostě jsme udělali chyby, které nás stály peníze. Ale tyhle děti začínají s větším objemem, takže udělají možná procentně stejnou chybu, akorát už mají větší objem. Takže to může víc bolet. Alespoň z toho absolutního pohledu.
A proto je dobré si ujasnit, jak k tomu přistoupit předem a co se bude dít, když to nedopadne. Tak se ti to odečte z dědictví nebo je to školné, které dostanou děti jako možnost? Někdo půjde do školy, ty sis to vybral na start-upu. Každá rodina to může mít jinak. Ale je potřeba přemýšlet o těch scénářích dopředu. Znám rodinu, kde otec se synem podnikají. Nebo tak podnikají- nepodnikají. Otec dal synovi kapitál pro pohybování se v kryptoměnové světě. A teď mi přijde, že není úplně jasné, jestli mají společný podnik, nebo to byla půjčka. Cokoliv syn vydělá, si nechá a bude to jeho? Nebo to byl rodinný kapitál, který když se zhodnotí, bude čerpat celá rodina, celá rodina bude bohatší? Co se stane, když se to nepovede? Když se tyhle diskuze vedou dopředu, je to transparentní, když jsou u toho všichni. Ideálně, když tam jsou další dvě děti. Když si o tom povídají společně, je najednou jasné, že všichni k tomu můžou něco říct a všichni ví, co se bude dít.
Ano, my říkáme v rodině, že je to půjčka. Očekáváme, že dostaneme jako rodina úroky zpátky. Očekáváme, že dostaneme jistinu. Očekáváme, když se to nepovede, že máme nějakou zástavu. Třeba. Nebo nemáme. To záleží na typu byznysu. Jeden syn dělá s nemovitostmi, tam je to jednoduché. Druhý syn ne, ale má také k dispozici menší kapitál. Říkali jsme si s dětmi, když půjčujete někomu, kdo vám proti tomu dá nemovitost, která je v dobrém stavu, ideálně když se pronajímá, tak mu můžete půjčit klidně víc než tomu, kdo vám nedá kromě svého slova, že to vrátí, žádnou záruku. Takže limit je různý pro každý typ půjčky a při diskuzi v rodinné radě to slyšely všechny děti. Dneska už se učí přirozeně, že kdybych někomu půjčil, tak se musím koukat na zástavu. Nebo tam není zástava? Tak mu nesmím dát tolik, protože se to nemusí povést.
My se sice bavíme o jejich podpoře, ale ve skutečnosti je to i škola života, která je učí zacházet s některými věcmi, i pro jiné situace.
Josef Podlipný
Vláďo, a to mě přivádí k další otázce. Jak určit ten okamžik, kdy člen rodiny potřebuje pomoc? Pomoc s rozjezdem podnikání, nebo i pomoc, která nemusí být nutně v každém ohledu finanční? K tomu se krátce dostanu přes příběh Pavla. Pavel podpořil svoji dceru, která rozjížděla start-up. Káťo, když nás teď slyšíš, určitě jsi pyšná na to, že vaši rodinu zmiňuji. Káťa už teď neřídí start-up. Ona řídí společnost, která se stává lídrem na trhu. Tento příběh dopadl dobře. A dopadl dobře proto, že včas zachytili, že teď je ten okamžik, kdy by mohlo bez podpory rodiny dojít k selhání. Finanční i mentorské. Protože Káťa studovala v daném oboru, měla skvělé myšlenky, měla výborný projekt a měla trošku obavu, že bude složité najít financování. Když oběhla pár výzkumných ústavů a fakult, zjistila, že každý má hluboko do peněženky, a nesmírně jí pomohla rodina. Pomohla jí ve dvou věcech. Že byla velmi důsledná, to znamená, chtěla po Kátě projekt a podnikatelský plán. Aby obhájila, jak se ten projekt bude vyvíjet a jakou podporu potřebuje. A rodina Kátě pomoc dopředu nabídla a deklarovala.
Jak určit ten správný okamžik, kdy pomoct?
Vladimír Fichtner
My jsme to udělali tak, že když jsme prodali majoritu ve firmě, tak jsme dětem řekli „Zakládáme rodinnou banku a když budete něco chtít a potřebovat, tak přijďte.
Josef Podlipný
Je to taková příležitost, výzva.
Vladimír Fichtner
Z našeho pohledu je důležité to nechat na těch nástupcích. Když budou chtít, přijdou. Když nebudou chtít, je to na nich. Nemůžeme je k tomu nutit a nechceme do nich projektovat naše myšlenky. Stejně tak vědí, že můžou přijít pro radu, když budou chtít. Na workshopu se možná dozvěděli, že nám to dokonce dělá radost, když si přijdou pro nějakou radu. Ale naše rada vždycky končí slovy nebo větou: „Je to tvůj byznys, dělej si to, jak chceš.“
Josef Podlipný
To je nesmírně důležité.
Vladimír Fichtner
Protože jsme zjistili u jednoho z našich synů, že přišel pro radu a bral ji jako slovo Boží. Tatínek s maminkou něco řekli, a tak to budu poslouchat. My jsme si to naštěstí velmi rychle uvědomili. On říkal „Tak já to udělám takhle, jak říkáte.“ A my jsme mu řekli „NE. To je náš názor. Ty si to udělej, jak chceš. Nechceme nikdy slyšet, že my jsme ti to řekli, a proto jsi to udělal takhle. Je to tvůj byznys, tvoje zodpovědnost, tvoje budoucnost, anebo tvůj průšvih. Ty musíš dělat rozhodnutí. A neboj se toho. Samozřejmě, že můžeš udělat chybu. Samozřejmě, že se to nemusí povést. To je v pohodě. Ale nikdy nesmíš říct ‚Vy jste mi to řekli, tak jsem to tak udělal‘“.
Josef Podlipný
Vláďo, jak ty hranice nastavit, aby nebyly příliš svazující? Protože se asi i časem ukázalo při podpoře tvých synů, že to, o čem jste diskutovali na začátku, nemusí platit donekonečna. Je to tak?
Vladimír Fichtner
Jasně. Věci se vyvíjí a je potřeba reagovat na to, co se děje. My jsme si řekli nějaký limit pro našeho syna, který se zabývá developmentem – nákupem staré nemovitosti, předěláním a prodejem. Řekli jsme si nějaké finanční limity a on se v jeden okamžik blížil tomu, že už dal nemovitost na prodej a hledal další, ale ještě neměl splacený ten úvěr. A byl na hraně limitu. Ale identifikoval další nemovitost, která by mohla být dalším projektem. Tak jsme ten limit navýšili o 50 % s tím, že jsme to probrali, prodiskutovali a řekli si důvod, proč to děláme. Řekli jsme si, že kdyby se mu nepovedlo splatit tu předchozí nemovitost, kdyby ji náhodou neprodal, to se může stát vždycky, tak by mohlo dojít k tomu, že by neměl na to rozvíjet byznys dál. Radka by byla schopná převzít ten projekt, protože dělá také takové věci, a pokračovat. A rodina by na tom v principu neprodělala. Prostě byla ta zástava dostatečná, která nám vyhovovala, a i my jsme věděli, co s tím.
Takže jsme to otevřeli na rodinné radě. On přišel, že má problém. A to je zase to, o čem se bavíme často, Pepo. Komunikace, komunikace, komunikace. Prostě je potřeba se bavit, a ne vždycky to je jednoduchá komunikace. To si dokážete představit, když se někomu něco nedaří v rodině nebo v byznysu, tak nemá úplně náladu všechno sdílet. Anebo to v něm bublá, pak to, jak říká Erika, „vybobluce“ najednou. Ale dokud se bavíme, tak je to dobré. Prostě je potřeba být flexibilní, respektive mít pravidla a říkat si „Dobře, možná ta pravidla můžeme zvážit, jestli jsou tak striktní a pojďme si říct podmínky, za kterých to můžeme schválit.“ A zase to, co jsem říkal před chvílí, sice řešíme jeden případ, ale protože u toho jsou další děti, tak vlastně vidí nějaký způsob chování, způsob přemýšlení a můžou ho zařadit do svého způsobu přemýšlení, do své znalostní výbavy. K tomu si přidají další příklady, se kterými se potkají, třeba když poslouchají podcast. A ta šance, že rodinné bohatství do budoucna zůstane, že oni budou vědět, jak předávat jednoho dne dál dalším generacím, protože si vzpomenou na to, co zažili, je vyšší.
Josef Podlipný
Když se bavíme o podpoře podnikání. Byla tady zmíněna nejen ta finanční podpora. Jaké další typy podpory pomáhají rozjezdu mladých podnikatelů v rodině?
Vladimír Fichtner
Já už jsem párkrát řešil s dětmi, že se můžeme sejít s některým z našich klientů nebo našich přátel a popovídat si o nějakých věcech, kterým oni rozumí ve svých oborech a já k nim třeba mám daleko. Nebo naopak zase děti některých našich klientů nebo přátel byly poslány k nám, aby se s námi pobavily o nějakých věcech. Někdy je jednodušší se bavit mimo rodinu než v rodině. A nejzajímavější je samozřejmě se bavit i v rodině i mimo rodinu, přinášet ty znalosti z různých zdrojů. Takže, řekl bych, že další jsou kontakty. Kontakty, které člověk má a které může vzájemně využít mezi svými přáteli, kamarády, známými.
Josef Podlipný
Pojďme se podívat na poslední bod této diskuze – jak motivovat mladé lidi k samostatnosti. Je to takový závěr všech typů podpor. Jak je motivovat, co pro to udělat?
Vladimír Fichtner
My máme rodinnou banku. Když naše děti budou mít něco, o čem budou přemýšlet, nemusí řešit, kde by na to vzali. A můžou jako první přijít do rodinné banky a můžeme to probrat. U nás fungovalo to, že jedno z těch tří dětí se toho chytlo a pak už ty další případy byly jednodušší, protože tam jde o ten začátek. A najednou to bylo. Už jsme se o tom bavili kdysi dávno v nějakém podcastu, o rodinné bance. Tenkrát jeden z našich synů chtěl půjčit překlenovací úvěr na auto, aby dobře prodal staré a dobře koupil nové. A aby nebyl v té křeči, pod časovým tlakem na obou stranách. A to u nás spustilo ten způsob „Tak já bych taky možná mohl“. Přišel druhý syn, že by vlastně opustil zaměstnání a zkusil by development. A tak dále a tak dále. Takže je potřeba ten první příklad v rodině, ale my jsme to nikomu nenutili. My jsme řekli, že je tady ta možnost.
Josef Podlipný
Jen připomenu pro posluchače, protože ty už jsi to zmínil, dejte jim možnost činit vlastní rozhodnutí s vlastní odpovědností. Nemluvte jim takzvaně do toho, pokud si sami neřeknou o pomoc. To je nesmírně důležité a rozvoji prospívající. A jen připomenu, že i v samoučícím se projektu diskusí v rodině platí: „Dáte-li vašim potomkům rybu, nasytíte je pro jeden den. Naučíte-li je rybařit, nasytíte je pro celý jejich život.“
Vladimír Fichtner
A co u vás v rodině? Jak funguje podpora mladší generace?
Josef Podlipný
To je skvělá otázka. My jsme nějakou dobu hledali způsob, jak podpořit mladší generaci. A přistupovali jsme k tomu velmi obezřetně, protože jsme si uvědomovali, že ta podpora je možná. Protože majetku, který spravujeme, je dostatek a spíše nadbytek i pro více generací do budoucna. Ale zároveň by neměla vytvořit pocit, že už se nemusím moc snažit, že když budu potřebovat, můžu si říct o podporu. Nějak to v rodině prodiskutujeme a s podporou můžu dopředu počítat. Postupně jsme tou diskuzí definovali právě pravidla, co jsme jako rodina ochotni podpořit, ale zdůrazňuji jako rodina, ne jako rodiče. Zároveň, jak dlouho jsme ochotni tu podporu realizovat. Takže v drtivé většině se jedná o podporu vratnou. Jak jsi i ty říkal, formu půjčky. A co jsme připraveni podpořit tak, že se jedná o nevratnou darovanou částku anebo čas. Náš čas, který nám je nejdražší, naše kontakty, které si nechceme pokazit, naši důvěru. A když jsme tohle společně diskutovali, umožnilo nám to vytvořit společný rámec, pod který se, slovy našich dětí, můžeme všichni podepsat. A jsme na to pyšní, že jsme to vymysleli a že to funguje.
Děti vědí dopředu, na co si mohou vyžádat jaký typ podpory. To nevyužívají úplně maximálně jak by mohly, z čehož máme radost. Zároveň se učí jeden od druhého, protože i tím obhajováním svého projektu mají hned spoustu nejen oponentů, ale i příznivců. Fanoušků, jak říkají naše děti. Protože my pak hoříme vášní pro ten projekt, se kterým třeba přišla Deniska jako nejstarší dcera. Nebo pro další z projektů, se kterým přišla naopak nejmladší Verunka. Oni nás pro svůj projekt nakoupili, a to musí odpracovat. To se nestane samo. Takže takhle k tomu přistupuje my. A učíme se chybami. Těch chyb jsme udělali spoustu a nebojíme se dalších.
Vladimír Fichtner
Pojďme to nějak shrnout. Pepo, ty jsi takový systematický, na rozdíl ode mě. Zkus říct ta pravidla v pár větách na závěr.
Josef Podlipný
Přátelé, podporujte mladou generaci v osobním růstu a odpovědnosti. Co vám v tom určitě pomůže, budou jasná pravidla a komunikace s celou rodinou. Podpora, která je ideálně přislíbena, nabízena, ale čeká na vyžádání. To znamená podpora, která není nucena vašim potomkům. Kontrola pokroku. Průběžná kontrola, která dává možnost vtahovat podpořeného i celou rodinu do diskuze, jak se daří projekt realizovat. Mentoring a strategické plánování i využití kontaktů určitě budou dobrým základem nejenom ochrany vašich rodinných bohatství, ale i dobrých vztahů. Protože úspěch chce každý následovat. A pokud podpoříte mladé členy vaší rodiny, v úspěchu budou určitě chtít i jeho sourozenci anebo jejich rodiny následovat tento úspěch i pro další generace. A to vám ze srdce přeji.