Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSFilantropie a charita jako součást rodinné identity
natočil Josef Podlipný 
Filantropie není jen o dávání peněz na dobročinné účely.
Pro úspěšné rodiny může být nástrojem pro uchování hodnot, budování soudržnosti napříč generacemi a způsobem, jak vrátit společnosti něco zpět.
Jak ale přistupovat k filantropii tak, aby byla dlouhodobě smysluplná a udržitelná? Co udělat pro zapojení celé rodiny. Jak najít oblasti, které dávají smysl nejen dnes, ale i pro budoucí generace? A jak si z filantropie neudělat jen „odpustek“, ale něco, co rodinu skutečně obohatí?
V této epizodě sdílí Vladimír Fichtner a Josef Podlipný své osobní zkušenosti s filantropií a charitou. Proberou nejen historickou tradici pomoci, ale i to, jak se k ní přistupuje dnes. Diskutují také o rozdílu mezi charitou a filantropií, a o tom, jak se tento přístup dá využít k uchování rodinného dědictví po generace.
Pokud přemýšlíte o tom, jak smysluplně propojit rodinné bohatství s pozitivním dopadem na svět, tato epizoda vám přinese cenné inspirace.
Textový přepis
Josef Podlipný
Filantropie a charitativní činnost jsou důležité součásti rodinné identity. A je potřeba hned na úvod říci, že filantropie/charita není jen o podpoře potřebným. Může sloužit i jako prostředek k uchování a předávání rodinných hodnot.
Vladimír Fichtner
Pepo, vaše rodina s rodinným majetkem pracuje po restitucích už víc jak třicet let. Kdy jste se dostali poprvé k pojmům charita nebo filantropie?
Josef Podlipný
Já jsem se s nimi potkal v době, kdy jsem žádal o vydání majetku jako zástupce celé široké rodiny. Při diskuzích s mnohdy staršími lidmi, většinou to byli padesátníci, spíše šedesátníci a výše. Zjistil jsem, že doba dříve měla samozřejmě bohaté a chudé, potřebné a ty, kteří jim mohli pomoci. Ale to, co jsem tolik neznal, protože jsem prošel obdobím normalizace a komunismu jako dítě, mě velmi silně oslovilo. To je sounáležitost, komunita, potřeba pomáhat, být něčeho součástí, dělat něco smysluplného. To mi hrozně moc imponovalo. Přišlo mi to strašně důležité. A poměrně důležité nám to začalo přicházet i v době diskuzí v rodině s Janičkou, když jsme diskutovali o velikosti majetku. Protože to byl okamžik – nic nemáme a najednou máme dostatek. Více než dostatek, máme nadbytek. A co s tím? Jak s tím pracovat? Jak hledat užitek, abychom se z toho v uvozovkách nezbláznili? Jak to zařídit, aby to nepokazilo naše děti? Aby to nevytvořilo nějaké pnutí mezi našimi rodinami a okolím? Komunitou, která nás obklopuje, mezi našimi dětmi a jejich vrstevníky?
Přišli jsme na to, že asi jedna z nejlepších a možná i nejsnazších cest je věnovat se charitě a filantropii.
Vladimír Fichtner
To znamená, že poprvé jsi to začal vnímat v devadesátých letech, když ses bavil se starší generací padesátníků, kteří si to ještě pamatovali ze staré doby.
Josef Podlipný
Ano. Oni mi třeba říkali, že i šlechtic, pokud nebyl deformován úplně divným myšlením a amorálním způsobem nakládání s lidmi a s majetkem, tak nenechal zahynout zvíře na poli, které tahalo pluh. On setsakramentsky pečoval o to, aby bylo v pořádku, v klidu, aby zase mohlo s tím rádlem vyjet. Stejně tak pečoval o lidi. Protože viděl, jak se ten oráč nadře, když vede býka nebo koně. Chtěl vymyslet nebo koupit nějaký stroj, aby to šlo rychleji a efektivněji, aby lidé nebyli udření, a mohli příští den také nastoupit do práce. Když měl komorníka, tak se staral o to, aby byl komorník v pohodě. Protože nechtěl každou chvíli jiného člověka, který o něj bude pečovat a dávat pozor, aby ve společnosti vypadal k světu, neměl díru na kabátě. Prostě se starali.
Vladimír Fichtner
A slova charita nebo filantropie pro tebe tedy znamenají starat se o ostatní, o komunitu?
Josef Podlipný
Charitativní a filantropický prvek vidím ve dvou rovinách. První: hledat něco smysluplného, co mi přináší radost? Ve většině případů ano. Musím trošku sebekriticky říct, že to možná přináší největší radost tomu, kdo daruje. Mělo by to přinášet radost, aby to bylo smysluplné, aby to učilo s pokorou přistupovat ke všem věcem ve správě rodinného bohatství. A zároveň v rovině filantropie, aby to bylo udržitelné, mohlo to fungovat stovky let. Nejen aby to bylo smysluplné jednotky týdnů nebo měsíců, aby se to nedělalo jen pro dobrý pocit, nějaké zadostiučinění. Nebo, jako v dobách silného vlivu církve, jako odpustek. Udělal jsem zlou věc, zaplatím si odpustek a už je to všechno ok, a můžu zase dělat zlé věci. Ne, ne, naopak. Něco dělám, protože to dělá svět lepším a chci to dělat dlouhodobě.
Vladimír Fichtner
Já musím říct, že pro mě prvek dlouhodobosti a udržitelnosti projektů, je jeden z nejzásadnějších. Protože vidím, že když dáš něčemu šanci a podpoříš to každý rok, tak z toho může vyrůst úplně něco jiného, než když jeden rok dáš, druhý rok nedáš. Třetí rok dáš půlku, protože nevíš, jak to dopadne, nebo sis to rozmyslel. Něco se ti nelíbilo, jak to dělali apod. Kontinuita a udržitelnost jsou nejdůležitější. Většina projektů filantropie v zahraničí na západ od nás, staví nadační jmění sama. Nobelova nadace je typický příklad samofinancování nadace, která dělá to, co dělá. Všichni to víme. Nepotřebuje k tomu další dary od donorů, od dárců, ale sama se spravuje, sama podporuje věci, které si myslí, že dávají smysl. V tom je ta udržitelnost nejdůležitější. Byl jsem třeba v dozorčí radě Nadace Charty 77, už je to docela dlouho.
Ale tam, v té době, se každý rok bojovalo o to, kdo nám dá, kdo nás podpoří. Místo toho, aby lidé, které bavilo podporovat, věnovali svoji energii podpoře. Tomu, aby podpora dávala smysl, aby našli správné příjemce podpory. Tenkrát byla moje myšlenka příliš radikální „Tak pojďme vytvořit nějaké nadační jmění, abychom se nemuseli v uvozovkách doprošovat nebo žádat o nějaké dotace nebo se spoléhat na někoho. Ale abychom sami měli ve svých rukou, co budeme dělat.“
Možná by stálo za to, Pepo, ještě zmínit rozdíl mezi termíny charita a filantropie. Jaké vnímáš rozdíly v těch pojmech? Někdo možná přemýšlí, jestli tam je nějaký rozdíl nebo jestli to je synonymum.
Josef Podlipný
Já to vnímám tak, kdyby tady byla Janička, tak to možná ještě řekne lépe, protože ona v té oblasti se realizuje citlivěji. Filantropie je projektovým, dlouhodobým a udržitelným rozšířením charity. To neznamená, že charita je méně a filantropie je více. Já to vnímám tak, že to je učící se proces. Ideální je začít s charitou. To znamená, najít něco smysluplného, něco, čeho můžeme být součástí nejenom finančně. Je skvělé být toho součástí i lidsky, opravdu jako dobrovolník. Někam prostě přijít, s něčím pomoct opakovaně a vtáhnout do toho různé generace. Protože, ať znalé více či méně této oblasti, většinu to velmi silně vtáhne a najednou to vytvoří společné téma pro celou rodinu nebo pro nějakou komunitu. Budou tím všichni žít, což je nepochybně velmi důležité. Charita je vlastně tím, že umíme také něco dát.
Constantin Kinský řekl skvělou věc: „Nejdůležitější je dávat to, čeho máme nejméně.“ Pokud máme dostatek peněz, většinou ale nemáme dostatek času. Čas je jediná veličina, která je prostě dána. Máme takzvaně vyměřeno a je dobré dát svůj čas. Jestli to je konzultace nebo pomoc někomu na zahradě při sečení trávy nebo doprovázení seniora třeba na nákup, to je úplně jedno. Ale pokud tomu dáme ten čas, je to podle mě asi nejvíc, co můžeme udělat pro to, abychom se naučili dělat charitu. Filantropie, jak jsem říkal, je evoluční vývojová řada. Tu vnímám, že je i o tom, abychom se učili realizovat tu tvou historicky radikální myšlenku – vytvořit majetek, starat se o něj tak, že něco generuje. A s kapitálem naložit tak, aby to někomu nebo něčemu pomohlo. Jestli to je rodinný projekt nebo velký projekt, ke kterému se připojíme nebo naplňování hodnot a dlouhodobé vize rodiny anebo několika rodin, které se v tom spojí, je vlastně jedno.
Důležité je, abychom to neodflákli, aby to bylo něco, co dlouhodobě udržitelně dává smysl.
Vladimír Fichtner
Souhlasím. Bylo velmi příjemné slyšet od Constantina to s tím časem. Protože jsem si vzpomněl, kolik času jsem věnoval různým projektům. Nebo když chodím učit finanční gramotnost do škol nebo něco podobného. Já to chodím dělat, protože vidím výsledek. Je fajn poslat někam peníze, a to je také potřeba, protože ne vždycky člověk může pomoct osobně. Ale mít šanci vidět tu změnu a mít šanci vzít třeba s sebou rodinu nebo někoho z rodiny a ukázat jemu, jak to funguje a jak to mění některé životy, to je moc příjemné.
Pojďme dál. Ty jsi mluvil o dvou rozměrech filantropie/charity. Jeden je ten rozměr, který asi vnímáme všichni přirozeně. Prostě stane se nějaké neštěstí, můžeme pomoct osobně, finančně a nějakou energií. Ale ty jsi zmínil na začátku ještě druhý rozměr a to je, že to může pomáhat rodině řešit věci a dávat ji dohromady.
Můžeš k tomu říct příklad třeba z vaší rodiny nebo od lidí, které znáš? A co vám zafungovalo a co tím vlastně myslíš?
Josef Podlipný
Zmíním příběh rodiny, který je podobný i příběhu naší rodiny. Ale mluvím o jiné rodině, která nám do jisté míry v některých ohledech mohla být a byla i vzorem. Tato rodina je vícegenerační. Do charitativní činnosti se zapojují od dědy a babičky, oni jsou dlouhověcí, takže věřím, že všichni se dožijí možná i přes 100 let. Zapojují se 4 generace od malých prťat až po seniory a vždycky se jich sjede celý autobus. To je strašně zajímavé, strašně silné. Pravidelně podporují místní komunity, takže když někdo přijede do jejich kraje, je to na Vysočině, jakmile vysloví jejich příjmení, každý ví. Každý. Je jedno, jestli se bavíte s řidičem autobusu, který tam projíždí nebo se starostou. Oni žijí komunitou a komunita žije jimi. Zástupce komunity říkal, že tato rodina je hodnotovým odznakem té komunity. A komunita je otisknutá v té rodině.
Když jsem se před pár lety bavil s nejstaršími členy té rodiny, tak jsem se ptal, co je vedlo k tomu, že se na tom podílejí všichni? Nejstarší členka rodiny mi připomněla důležitost určité solidarity. Dokonce to pojmenovala tehdy jako povinnost být součástí komunity, ve které žiji.
V případě charity je potřeba si uvědomit, že nejsme v žádném skleníku. Jsme prostě v nějakém prostředí, ve kterém žijeme a chceme žít, a chceme se tam mít dobře. Ale také chceme, aby se měli i ti ostatní dobře. Protože svět, a to poslední dobou pozoruji hodně a až hmatatelně, se radikalizuje. Je mnoho lidí, mnoho komunit, kterým není dobře. A když dovolíme, že se ty nůžky příliš rozevřou, pak se nemůžeme divit, že se narodí další Hitler. Nebo další jemu podobný, kdo zburcuje masy těch nespokojených, které všichni přehlíží. Nikdo je nevidí, každý před tím chce zamhouřit oči. A pobijí v uvozovkách ty úspěšné, ale hloupé, kteří se spoléhali na to, že tím světem nějak proplují. Ne, prostě jsme součástí nějaké komunity. To je otázka charity.
Ve filantropii vidím strašně důležitý prvek odpovědnosti, nejen sounáležitosti. Převzít odpovědnost za to, že se právě o nějaký projekt filantropie starám. To je skvělé pro mladou generaci. Přizvat nástupníky, mladší generaci k tomu, aby šli něco tvořit. Buď svého vlastního a zastřeší to celá rodina, anebo společně jako rodina nebo více rodin. A ti lidé tím žijí. Učí se na tom komunikovat, spravovat, podnikat a dělat projekty. Prostě učí se žít. Ať se jedná o charitu nebo o filantropii, vracím se zpátky k tomu, co jsem říkal na začátku, největší radost a největší užitek to nese tomu, kdo je poskytovatelem.
Vladimír Fichtner
Za mě je tam ten pohled užitku, ale také pohled správy nadačního jmění. Ve chvíli, kdy zapojíte další generaci nejen do poskytování užitku a výběru projektů a vyhodnocování žádostí a podobně, ale i do toho, aby to mohlo trvat dlouhodobě. Aby vzniklo nadační jmění, z jehož výnosů se potom financuje charitativní/filantropická činnost, je přirozený způsob, jak seznámit děti a nastávající generaci i v relativně malém věku s koncepcí renty. S koncepcí toku peněz, s cash flow z majetku, s koncepcí diverzifikace majetku. Protože i malé děti mají chuť pomáhat. Je to pro ně velmi často přirozené. Proto propašovat do toho i koncept starání se o to, aby to mohlo fungovat dlouhodobě a chápání principů, aby nedošlo k tomu, že peníze se rodí v bankomatu, je nesmírně důležité.
Spousta dětí to tak má, že vidí rodiče jít do bankomatu pro peníze, nebo koupit něco hodinkami, kartou. Nevidí tu práci, která k tomu byla zapotřebí. Proto si myslím, že i starání se o majetek je hezkým způsobem spojený s touto činností. Ty jsi v jeden okamžik říkal, že je důležité si vybrat to, co vás baví, zjednodušeně. Jak jste si vybírali vy. Kde vy jste si našli tu vaši vášeň? Co vás baví?
Josef Podlipný
Nás baví podpora společenských akcí, to znamená sbližování lidí v komunitě. Baví nás podpora zdravotnictví, protože si uvědomujeme, že jen ve zdravém těle je zdravý duch, jak se říká. Nevím, kdo to řekl, ale mně se to připomnělo dva dny před mými šestapadesátinami, když jsem prošel infarktem. Zdraví není něco, co by člověk měl brát jako samozřejmost. Je potřeba se o to starat. Zdravotnictví v České republice je na velmi, velmi vysoké úrovni, ale stojí to balík peněz. To je fakt neuvěřitelné. Zafinancovat CT znamená mít kapitál 75 až 90 milionů korun, což není úplně málo. A přitom tento typ vyšetření umí zachránit masy životů, opravdu strašně moc. Lidem umí nejenom zachránit život, ale i z komplikovanější operace udělat zážitek, na který budou spíše s úsměvem vzpomínat, protože tam dojde ke kvalitnímu vyšetření. Proto my se díváme na výběr oblastí, které podporovat, skrze optiku hodnot rodiny. Musí to jednoznačně respektovat hodnoty rodiny. I kdyby to bylo sebelepší, sebe populárnější, pokud by to nesplňovalo naše hodnoty, tak to ani nepřinese nikdo na rodinnou radu jako námět. Musíme v tom najít smysluplnost činnosti a aby byla opakovatelná. Tak si my vybíráme oblasti, které dlouhodobě podporujeme a podporovat budeme.
Vladimír Fichtner
Základní jsou tedy společenské aktivity a zdravotnictví. A je potřeba těch oblastí mít víc? Nebo je to účel, že máte dvě? Je to moc nebo málo? Jste s tím spokojeni? Měli jste víc oblastí třeba v minulosti a došli jste k tomu, jaký fokus je lepší?
Josef Podlipný
Měli jsme i ochranu životního prostředí. Stále nám přijde velmi smysluplné mít i tuhle oblast. Pokud bude špatná, nebudeme schopni vycházet na ulici jinak než s kyslíkovou maskou – když to hodně přeženu – nebudeme žít úplně spokojeným životem. Nikdo, ať budeme mít bohatství sebevětší. Ale říkali jsme si, a my to pravidelně vyhodnocujeme, že v těch jednotlivých oblastech už se realizují i jiné projekty. To neznamená, že ve zdravotnictví a ve společenských aktivitách ne. My plánujeme na zhruba deset a více let dopředu, a tak nám to přišlo, že teď je ta správná doba, kdy se ve zdravotnictví prosazuje větší měrou robotizace a spousta dalších prvků. Teď je dobré takzvaně neusnout na vavřínech, dupat do toho, abychom se nedivili po nějaké čase, že nám zastarává přístrojové vybavení, kvalita lékařů a spousta dalších jiných věcí. A předhání nás země, které teď nám závidí, co máme.
Díváme se hodně z pohledu racionality a hodně z pohledu hodnot. Takže máme dvě oblasti.
Vladimír Fichtner
Protože už se blížíme ke konci dnešního povídání, ještě mě zajímá jedna věc, která se dělá docela často v zahraničí, ale v Čechách jsem ji vlastně asi moc neviděl. Zajímalo by mě, co si o tom myslíš. Venku, když někdo dá nějaký dar, tak je to často spojené s jeho jménem – jeho stipendium nebo jeho budova spojená s tím darem, nebo jeho univerzita apod.
V ČR si nejsem vědom, že bych to tady sledoval. Neříkám, že to potřebujeme. Myslíš si, že by to pomohlo, kdyby se taková věc nabízela? Kdyby odkaz dárce nebo rodiny někde zvěčnili tímhle způsobem? Nebo spíš si myslíš, že by to odrazovalo?
Josef Podlipný
Já na tohle mám názor, který není jednotným názorem naší rodiny, ale i přesto ho řeknu. Já nemám ještě dostatek odvahy Na to, aby právě nějaké stipendium nebo nějaký odkaz byl spojen se jménem naší rodiny. Kdybychom třeba zviditelnili příspěvek na CT – tolik milionů a tahle rodina. Nedávno se mě jeden můj dobrý kamarád ptal, proč tu odvahu nemám. Já jsem na to odpověděl bez přípravy: „Protože ještě neuplynula další generace, která změní náhled na tuhle oblast z pokřivení, kterým jsme si prošli skrze komunistický režim. Kdy, kdo nekrade denně ani hodinu, okrádá svou vlastní rodinu.“ Teď jsem to možná zkomolil, ale něco v tomhle smyslu. Kdo dělá něco poctivě, tak je podezřelý a tak dál. Ještě to v lidech někde je. Někdo se podle toho chová. Někdo se snaží podle toho nechovat, ale furt to tam může naskočit a já nemám tu odvahu stát po boku těch odvážných, jako jsou třeba manželé Vlčkovi. Jsou skvělí, to, co udělali s Cibulkou. A mohl bych jmenovat další.
To jsou aktivity, které by měly být houšť stále více a stále viditelnější. A já bych za to byl rád. A v určitém okamžiku se k tomu určitě přidáme. Ale teď ještě nemám odvahu.
Vladimír Fichtner
Rozumím tomu, Pepo, a přeju si, aby společnost vnímala ty, kteří mají šanci pomáhat, jako pomocníky. Jako někoho, kdo může věci posunout vpřed, a ne jako někoho, komu je potřeba závidět nebo říkat oni to asi ukradli, protože jinak by ty prachy mít nemohli. Asi tam dojde, ale chvilku to bude trvat. Rozumím tomu, co říkáš.
Josef Podlipný
My nechceme vděk. To je spíš o tom, že bychom rádi, aby tou myšlenkou žili i naši potomci a aby si spojili s tím stipendiem naší rodiny něco, až budou vzpomínat za třeba 200 let. To by bylo fajn, ale nepotřebujeme žádný vděk. Spousta lidí si myslí, že to, když se něco zveřejní, ať je to firma nebo jednotlivec, že to dělá proto, aby ho někdo poplácal po ramenou. To vůbec tak není.
Vladimír Fichtner
Děkuju za to, že jsi nasdílel všechno, co jsi dneska sdílel o charitě a filantropii. Bylo to moc zajímavé.
Josef Podlipný
Přátelé, já bych jen dodal, že filantropie není jen o finanční podpoře. Může hrát zásadní roli v budování a zachování rodinných hodnot vašeho rodinného bohatství. A ze srdce vám přeji, aby se vám zachování vašeho rodinného bohatství opravdu dařilo po mnoho generací i do budoucna.