Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSFamily Governance – klíč k mezigeneračnímu zachování rodinného bohatství
natočil Josef Podlipný 
Téměř každý, kdo chce zajistit dlouhodobou prosperitu rodiny a minimalizovat riziko ztráty majetku, se dříve či později setká s pojmem Family Governance. Jedná se o soubor pravidel a praktik pro správu majetku a udržení rodinných vztahů napříč generacemi.
Josef Podlipný a Vladimír Fichtner sdílí své osobní zkušenosti s Family Governance. Vladimír začíná srozumitelným vysvětlením, o co vlastně jde. Josef přidává důležitou složku, na které Family Governance stojí.
Každá rodina je jiná a má jiná pravidla i pro rodinné rady, jak je možné slyšet z příkladu Vladimíra i Josefa. Family Governance také není jen o formálních pravidlech, ale také o neformálních setkáních a zážitcích, které posilují rodinné vazby.
Tato epizoda podcastu Mezi Rentiéry je plná konkrétních příkladů. Nabízí inspirativní pohled na to, jak zajistit, aby rodina dokázala úspěšně přecházet mezi generacemi a přitom si udržela pevné a respektující vztahy.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a vítám Vás Mezi Rentiéry.
Vladimír Fichtner
Dobrý den. Moje jméno je Vladimír Fichtner. Dnes si budeme povídat o tom …
Josef Podlipný
…jak prospívají pravidla správy rodinného bohatství – jinak řečeno Family governance – jeho zachování, a to i pro budoucí generace.
Vladimír Fichtner
Skvěle. Pojďme na to. To mě baví.
Josef Podlipný
Family Governance.
Co to vlastně je?
Pro mnohé to může být úplně cizí slovo, cizí pojem.
Pojďme začít krátkým vysvětlením, co vlastně Family Governance obsahuje.
Vladimír Fichtner
Hmm, když jsem se potkal s tím termínem poprvé, tak mi nejvíc pomohlo, když jsem si vzpomněl na jiný anglický termín, a to byl Corporate Governance.
Způsob řízení firmy, zjednodušeně.
Něco, co člověk musí řešit, když firma roste. Tak, aby dál fungovala, aby dodržovala kvalitu, aby měla spokojené zákazníky, aby měla spokojené zaměstnance.
„Šroubů“, které je potřeba správně nastavit, je hodně. Když má člověk dobrou Corporate Governance, tak firma má rozumnou šanci, že může dobýt svět.
A v rodině je to podobně.
Family Governance jsou nějaká pravidla, kterými se mohou rodiny řídit, když chtějí dlouhodobě prosperovat a mít před sebou lepší budoucnost než takovou, že rodina o majetek přijde.
V 70 % už ve druhé generaci a v 90 % ve třetí generaci.
Pro mě je to nástroj toho, jak můžeme zvětšit šanci, že jako rodina o materiální statky nepřijdeme.
Josef Podlipný
Já to mám úplně stejně.
Mnoho lidí už se mě ptalo, jestli ta pravidla mají nějakou právní vymahatelnost, váhu?
Vždycky jsem pokrčil rameny a řekl „Nemají.“
Je to něco, co zobrazuje dohodu v rodině, což je možná mnohem důležitější než právní vymahatelnost.
Ještě k tomu určitě přidám dva další prvky, které jsou také k nalezení v Corporate Governance. Jsou to smluvní dohody, to mohou být akcionářské dohody nebo dohody společníků, případně dědická smlouva. Nebo jakýkoliv jiný, mnohdy i vymahatelný, dohodnutý způsob nakládání s majetkem anebo správou rodinného bohatství.
Nepochybně tam patří i klíčové prvky a orgány, zejména rodinná shromáždění, rodinná rada a další.
K Family Governance se nám tedy přidávají pojmy jako akcionářská dohoda nebo ještě nejmenovaná rodinná ústava. To jsou právě ta pravidla, rodinná shromáždění a rodinná rada.
Najednou je toho moc – jak to uchopit, aby to rodině pomáhalo?
Vláďo, ty máš osobní zkušenost ve své rodině.
Můžeš s námi nasdílet, jak jste se začali s Family Governance seznamovat vy?
Vladimír Fichtner
Myslím, že je dobře ještě zmínit jednu věc. A to, že základem toho, aby rodina mohla být bohatá ve smyslu, jak říkala jedna stará paní – naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze – je, že si rodina rozumí.
To, co mě tady zajímá je širší definice bohatství.
A aby si rodina rozuměla, znamená, že spolu musí především mluvit, že musí komunikovat, že musí navzájem respektovat jedna generace druhou a lidé v rodině, mezi sebou, sebe navzájem.
Family Governance může být způsob, jak tomuto rodinnému porozumění, jak k němu přispět.
Pepo, možná by stálo za to, kdybys řekl, co to vlastně Family Governance je. Ze svého úhlu pohledu, jako mladšímu bráchovi.
Ty jsi říkal rodinná ústava, rodinná setkání, rodinná rada a další témata, ke kterým se možná dostaneme.
Ale jak to celé vnímáš ty?
Josef Podlipný
Já to vnímám jako komunikaci v rodině. Jako řízená setkávání se nejenom kvůli výročím, grilovačce, anebo setkávání části rodiny jeden na jednoho nebo pár členů.
Je to definice zásad, pravidel, která pomáhají otevírat jakákoliv témata. Aby nebyla nevyřčená přání nebo různé dohady.
„Vždyť on to přeci ví, jak jsem to myslel.“
Aby byla komunikace otevřená, upřímná, ne zraňující.
Aby uměla položit dobrý základ zachování rodinného bohatství, které nepochybně není jenom o majetku.
Je ale o vztazích, porozumění, společných hodnotách, o chemii rodiny. O něčem, co máme důvod předávat dalším generacím – o příbězích, poučení.
Vladimír Fichtner
Na co bych možná upozornil je to, že fungování rodiny, komunikace v rodině, to není zdaleka jenom pro ty, co mají miliardu na kontě a úspěšnou firmu.
To by se v principu mělo učit v základní škole.
Protože to může do života té rodiny přinášet mnohem větší klid.
Často se člověk potkává s rodinami, které spolu nemluví tolik. Nebo mluví spolu, protože jdou spolu oslavit sedmdesátku zakladatele rodu, nebo něco podobného.
Ale ve skutečnosti spolu mluví hrozně málo.
Já jsem žil v tom, že jsme jako rodina s našimi dětmi docela komunikovali dobře.
Ale to, že jsme komunikovali a měli jsme v té komunikaci velké rezervy jsem pochopil až poté, co už čtvrtým rokem řešíme třeba rodinnou banku. Druhým rokem rodinnou radu, kdy se potkáváme každý měsíc na čtyři až pět hodin s našimi dětmi a s Radkou a povídáme si o tématech, která jsme předtím nikdy neotevřeli. Nikdy. A povídáme si o tom, jak spolu mluvit.
Povídáme si třeba o tom, jak nepředpokládat.
To, co jsi říkal ty, Pepo.
Často problém v komunikaci vzniká z toho, že předpokládám, že přece on ví, že já tohle nemám rád. Nebo že tohle chci.
A ten člověk to neví nebo si to nepamatuje, nebo to úplně špatně vysvětlil.
A jenom si to říct na rovinu a respektovat, co ten druhý prožívá není vůbec tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.
Proto máme rodinnou radu s naším koučem, s Erikou. Erika na schůzkách s námi je a pomáhá nám právě lámat některé komunikační bariéry. Pomáhá nám rušit nějaké naše vzorce chování, které další členy rodiny mohou odtahovat od rodiny. Namísto toho, aby je přitahovaly.
Mám velkou radost, že si myslím, že děláme velké pokroky.
Když jsme jeli teď ze Španělska s mým synem, najednou mi říkal:
„Víš, to bych ti, tati, před dvěma lety neřekl. To jsme si ještě tolik ne povídali.“
Tak mi přeběhl mráz po zádech. A zase přeběhl v tuhle chvíli.
A říkám si „Jo, to je ono.“
Nebo když děti přišly a říkaly „A kdy je příští rodinná rada?“ Protože jsem jí zapomněl dát do kalendáře a ony najednou měly zájem samy, kdy to máme příště.
Už jsme dospěli do toho, že cítí, že jim to něco dává. A zajímá je, kdy to bude příště, protože mají něco, co by potřebovaly a chtěly probrat.
To mě velmi, velmi těší.
Josef Podlipný
Mě díky tomuto vyprávění a vlastní zkušenosti v naší rodině napadá, že Family Governance je metoda, jak vytvořit bezpečí pro všechny.
Bezpečí pro ty, co vybudovali nebo převzali do správy majetek od svých předků.
Ale stejně tak i bezpečí pro nástupce, kteří se teprve se správou seznamují a učí se, jak se jí zhostit.
Díky tomu, že Family Governance buduje pocit bezpečí, dává možnost se projevit, říct si o pomoc, nebýt na to sám.
A dává stejně tak i možnost zúčastnit se jednání i odborníkům, ať už to jsou odborníci z řad koučů nebo právních, daňových nebo investičních poradců.
Takže za mě je Family Governance záruka bezpečí, pokud je dobře postavená.
Vladimír Fichtner
Díky tomu, že rodina komunikuje, nastává jedna věc – může si předávat zkušenosti.
Když se člověk sejde na oslavě sedmdesátky zakladatele rodu, neznamená to, že si tam povídáme, co se nám v byznysu podařilo, co se nám nepodařilo. Jak támhleta nemovitost funguje nebo co byl za problém se správou tohohle typu majetku atd.
Protože na to není čas, není na to ani prostor. Očekává se od takové oslavy něco jiného. Ale když má člověk prostor jít do těch věcí a sdílet zkušenosti, zvyšuje šanci, že další generace má šanci se alespoň nějakým chybám vyhnout. Přestože spoustu věcí si musí zažít sama. A musí sama udělat svoje chyby.
Ale už ví, na jaké chyby si může dát včas pozor. A neopakovat třeba to, co my jsme zažili. A může know how rodiny prosperovat. Může růst, může se rozšiřovat.
Mám pocit, že když k té intenzivní komunikaci nedochází, není divu, prostě zcela přirozeně, že po třech generacích rodiny ztrácí majetky.
Protože prostě další generace už nic neví. Nepamatuje dědečka nebo se s maminkou o tom nikdy nebavili.
Teď má v ruce dvacet milionů jako budoucí rentiér, které tatínek vydělal. Nebo třicet nebo čtyřicet, to dneska není zas takové téma, že by to nešlo.
Ale utratí to, protože prostě neví, jak na to. A je jedno, jestli to je miliarda nebo sto milionů nebo deset milionů nebo milion.
Ta zkušenost se ztrácí, lidé si o tom nepovídají. A když si o věcech nepovídají, nemůžou se divit, že to majetkově ale i vztahově nemusí fungovat dobře.
My dneska s dětmi probíráme věci, které zažíváme s Radkou v našem vztahu. A sdílíme si to, a nestydíme se to říct: „Tady jsme se nepohodli, tady máme nějaké trable, tady se učíme komunikovat tak, abychom se nezranili.“
Děláme to, nejsme neomylní, ale do té diskuze zatahujeme i děti a sdílíme to s nimi.
A ony sdílí s námi zase svoje trable.
Sedíme u stolu a říkáme si, co by mohlo pomoct. Je nás na to víc, a to je úžasné.
Josef Podlipný
My jsme komunikaci v našem rozhovoru povýšili na otevřenou rodinnou komunikaci, ne jenom jeden s jedním.
Mnoho posluchačů teď určitě zajímá nejen třeba konkrétní příběh, ale jak začít. Jak se s Family Governance ve své vlastní rodině vypořádat.
Já to otevřu kraťoučkým příběhem, který se v poslední době hodně opakuje. Slýchám ho od dětí našich vrstevníků, které říkají: „My nemáme informace. Naši nás chránili před starostmi, trablemi, ať už v podnikání nebo svými osobními. A přitom se bavíme furt o komunikaci.“
Co tedy doporučit našim posluchačům, aby začali Family Governance stavět na dobrých základech? Aby jim to pomohlo a nebylo toho moc najednou?
Vladimír Fichtner
Když budu mluvit za nás a naše zkušenosti, na které jsi se mě ptal, tak pro nás je třeba důležité, že se scházíme pravidelně. To znamená jednou za měsíc na čtyři až pět hodin.
A většinou za přítomnosti našeho kouče.
Josef Podlipný
Kdo to organizuje?
Jak moc dopředu to máte domluvené?
Na jakých místech se scházíte?
Jak to probíhá?
Zkus nám nabídnout nějakou ochutnávku.
Vladimír Fichtner
Scházíme se doma, protože to je pro nás nejjednodušší. Občas je někdo online.
Dcera začíná studovat v zahraničí, tak to jinak ani nepůjde. Nebude moci být na každou rodinnou radu.
Důležité je, že se scházíme pravidelně doma za přítomnosti kouče. V nepřetržité čtyřhodinové seanci. Teď zvažujeme, jestli neuděláme dvakrát dvě hodiny měsíčně. Protože v online, pokud to budou čtyři hodiny, už můžou být možná dost. To budeme zkoušet.
Ale potřebujeme se scházet pravidelně. To je hrozně důležité.
Co se týče organizace, logistiku asi nejvíc řeším já. Anebo ve spolupráci s Erikou, naší kočkou. Někdy to dám do kalendáře já, někdy ona. Ale za rodinu to řeším já.
Logistiku jsem si vzal na starost, protože asi nejvíc vnímám, že chci, aby se to povedlo a stalo se to pro mě důležitou součástí mého života.
Absolutně potvrzuju to, co jsi říkal, že musí být všichni společně. Když tam jeden není, tak to radši neuděláme.
Radši přehodíme termín a změníme datum.
Protože největší trable vznikají v okamžiku, kdy já bych se domluvil se synem a druhý by u toho nebyl. Slyšel by, že se něco stalo a něco jsme mu půjčili. Ale vlastně by nevěděl, proč a za jakých podmínek. Předpokládal by něco.
Pak by přišel on s tím, že vždyť jste bráchovi půjčili.
To je průšvih. U nás, kromě pravidelnosti je další pravidlo – všichni společně.
Já, Radka a naše tři děti. Začínali jsme, když Elišce bylo patnáct, před pár lety.
Není potřeba se obávat toho, že by to děti nedaly. Jasně, že ze začátku víc mlčela. Měla uši našpicováné, protože samozřejmě v baráku stejnak slyší, co se kde šustne, dokud žije dítě s vámi.
Ale takhle to dostala oficiálně. Bráchové mluvili na rovinu. Učili jsme se postupně víc a víc se navzájem otevírat.
Ne nedůležité byly ještě další dvě věci.
To, abych se stáhnul z „výsluní“, aby děti neříkaly „Když myslíš tati, tak to tak uděláme.“
My tomu ve firmě říkáme Goodbye LenOn. LenOn po slovensky = jen on.
Abych to prostě nebyl jenom já, kdo komunikaci „převálcuje“ svou netrpělivostí a snahou, aby některé věci byly rychle. Tak to není nedůležité
Vidím to v mnoha rodinách, jak otci, zakladateli nebo možná někdy i matce zakladatelce to může dělat problémy. Občas se bavíme s někým. Pamatuju jednoho klienta Josefa, ptali jsme se ho, jak řeší filantropii v rodině.
A on říkal: „Jo, my jsme se rozhodli, že budeme dávat tady.“
A já jsem se ptal: „Vy jako rodina jste se rozhodli?“
Měl tam ženu, takže nemohl říct, že jo.
Řekl: „Vlastně já jsem se rozhodl prostě, protože mám přirozené rozhodovat o věcech, dávat věci do pohybu, dělat to rychle.“
A to je poslední věc, kterou bych řekl na začátku, která je pro nás důležitá.
Není pro nás důležitá rychlost, ale vyjasnění si v klidu, vyjasnění si těch názorů a shoda.
Ne rychlost.
Což je úplně proti mému podnikatelskému vnímání. Rychlost je vždycky důležitá, ale tady ne.
Tady je důležité dát si prostor navzájem, shoda.
Tolik za mě.
Ale co u vás v rodině, Pepo? Vy to řešíte ještě mnohem déle než my.
K čemu jste postupně došli, že je důležité při takových setkáních?
Josef Podlipný
I přesto, že o něco déle, řešíme to velmi podobně.
Vypíchnu jen pár věcí, které už jsi naznačil, ale třeba jsi to neřekl přímo.
Účast v našem případě není povinná, je žádoucí.
Pak jsou rodinné rady, kdy jde o hodně. Jsou tam třeba předkládána nějaká témata, ke kterým je potřeba získat názor všech členů rodiny a tam je účast povinná. Ale ve většině případech je žádoucí. Zároveň platí pravidlo, nemusí být aktivní. Jinými slovy, může se účastnit člen rodiny tak, že opravdu poslouchá. Ty jsi to spojil s příběhem nejmladšího potomka, Elišky.
Být na rodinné radě a poslouchat, o čem se diskutuje, neznamená tam nebýt.
Zároveň máme takové pravidlo, že i přesto, že je vhodné, aby se každý sám jednotlivý člen rodiny k nějakému tématu vyjádřil, nemusí se vyjádřit na té rodinné radě. Může na nejbližší nebo kdykoliv později. Anebo si může vyžádat krom času i nějaké doplňující informace, které mu pomohou se nad tím zamyslet.
To je nepochybně osvobozující a důležité, stejně tak jako externí třetí osoba – kouč nebo mediátor.
Někdo, kdo pomáhá udržet dynamiku a směr diskuze. Protože pokud by to byl jeden ze členů rodiny, nepochybně to komunikaci brzdí. A někdy ji to dokonce znemožňuje.
V našem případě i střídáme místa, protože byť je domov, a měl by být, bezpečným přístavem pro rodiče i jejich děti. Občas se i děti chtějí pochlubit svou domácností nebo nějakým prostředím.
Tím pádem to zvedá laťku z pohledu toho zážitku. Že to není jenom o formálním setkání, byť už se to trošku blíží i rodinnému shromáždění, které je vůbec o společných zážitcích, o něčem, na co se těšíme.
Snažíme se, a ne vždycky se to povede, aby rodinná rada nebyla vysloveně překvapením. Z hlediska témat. To znamená, že témata jsou známá dopředu. Jsou známy i podklady dostatečně dopředu, aby se nad tím každý účastník mohl nějak zamyslet. Aby se na to mohl připravit.
Ale co jsme si v pravidlech zakázali, je diskuse o připravených tématech před rodinnou radou.
Jinými slovy – k tématu nezískám další ambasadory a nesnažím se přetlačit díky ambasadorství části rodiny jednoho ze členů, u kterého očekávám, že to nebude tak jednoduché z hlediska přijetí.
To je velmi dobré pravidlo, které opravdu pomáhá.
To jsou v kostce asi ta nejzákladnější pravidla.
Možná ještě zmíním dvě z hlediska času a nějakých vyrušení.
Jedním z nich je, že když máme definovanou rodinnou radu třeba v pracovní den, ale v pozdější čas od pěti do devíti, což už je docela pozdní čas, tak nepřesahuje devátou. Za žádnou cenu. I kdybychom měli rozdiskutované nejdůležitější téma na světě.
Protože dcera potřebuje třeba uspat vnoučka, který jde následující den do školky. Nebo si potřebuje ještě něco vyřídit další člen rodiny. Takže respekt jednoho k druhému.
A druhé pravidlo je, když si potřebuju něco vyřídit a vím, že mi třeba někdo bude volat v rámci rodinné rady a je to důležité, tak se průběh rodinné rady přeruší.
Protože to dopředu oznámím. Řeknu, že očekávám, že mi v šest hodin bude volat třeba elektrikář, protože se potřebujeme domluvit na termínu revize nějakého objektu.
OK, znamená to, že rodinná rada má přesně definovanou přestávku. Od 6:00 do 6:15.
Já mám patnáct minut na vyřízení.
Je to o respektu jeden k druhému a o pravidlech i včetně toho, že v rámci diskuze nemám mobil v ruce. Neesemeskuju se svým partnerem nebo partnerkou, a tak dále. Prostě poslouchám, dělám si poznámky, reaguji, když chci.
Vladimír Fichtner
Souhlasím. Když si člověk zadá Family Governance do vyhledavače, vyjedou různé prvky Family Governance – rodinná ústava, rodinná shromáždění, rodinná rada, rodinná banka a další věci.
Ale v konečném důsledku to, na co my jsme si zatím přišli je, že prostě je to všechno o komunikaci.
Jsou to ve skutečnosti komunikační nástroje, které nám pomáhají mít nějakou agendu.
Možná trošku specifičtější, ale ve skutečnosti je to o komunikaci a velkém budování velkého respektu mezi sebou navzájem.
Z toho máme určitě radost a máme pocit velkého posunu vpřed.
Dennis Jaffe je člověk, který se touto problematikou zabývá celý život, napsal knihu Borowed from Your Grand Children/Vypůjčeno od vašich vnoučat.
Je to člověk, kterého jsme také pozvali na říjen do České republiky, aby s námi a s našimi klienty sdílel svoje celoživotní zkušenosti a moc se na to setkání těším. Dennis ve své knížce, která shrnuje zkušenosti 100letých a víceletých rodin shrnuje, kolik z nich procentuálně v druhé generaci, ve třetí, ve čtvrté, v páté dělá rodinnou radu. Nebo má rodinnou ústavu nebo i má program na vzdělávání další generace.
A je vidět, že s přibývajícím počtem generací to rodiny objevují více a více. Jak je to důležité tyto věci řešit a mít je trošku formálnější.
Ono to souvisí s tím, že my jako první generace – je nás pět, dva rodiče a tři děti – spoustu věcí můžeme mít neformálních, protože to se dá zvládnout.
Ale ve chvíli, kdy už je to třetí generace, je tam dvacet lidí různého věku, už to začíná být složitější a je potřeba jít tomu trošku naproti. Je to jako s firmou.
Když má člověk firmu o pěti lidech, všichni vědí všechno. Ještě o dvaceti lidech všichni všechno vědí. S 50 lidmi to už tak není. Při 200 lidech už ani nevíte, kdo pro vás dělá, protože to prostě nemůžete vědět. Kdybyste to věděl, asi je něco špatně.
A s rodinou je to podobně. Ze začátku to jde určitě méně strukturovaně.
Ale je potřeba, z mého pohledu na to myslet, přemýšlet. A jakmile je dětem 15, už moc neváhat a přemýšlet o tom, jak na to, aby předávání zkušeností a vzájemné ukazování respektu, stahování se, že to není jenom o mně, ale i o nich, má přijít na řadu.
Josef Podlipný
Vláďo, mě zaujalo, a v jednom z našich dílů podcastu jsi už sdílel tuto inspiraci, že jste začali s rodinnou bankou
Vám, posluchačům, kteří nás teď posloucháte v díle Family Governance, určitě doporučuji epozodu o rodinné bance vyhledat a poslechnout si.
Můžeš říct hlavní přínos rodinné banky ve vaší rodině?
Vladimír Fichtner
Zase zlepšil komunikaci v tom, že děti začaly přicházet s věcmi, které je zajímají. A ke kterým by možná nemohly mít šanci se dostat, dokud by neměly šanci si půjčit.
V bance jim ve 28 letech nebo v 26 nebo ve 30 nemusí nikdo půjčit, vzhledem k tomu, že nemají žádnou dlouhou historii.
Ale rodina může mít motivaci jim dát šanci vyzkoušet si nějaké věci.
Takže jedna stránka rodinné banky je větší šance, že děti nebo ten, kdo přichází do rodinné banky, ukáže, co ho baví, co ho zajímá. Protože tam přichází se svým tématem, ne s něčím, co mu nutíme.
„Nechceš se podívat támhle? Nebo nechceš podnikat?“
Ne. Prostě přijde, když ho to zajímá, což je nesmírně důležité. Ta vnitřní motivace.
A druhá věc. Ostatní členové rodinné banky se učí vzájemně, komu půjčit a komu nepůjčit a za jakých podmínek.
Učí se spravovat kapitál, i když vlastně nenápadným způsobem.
To si myslím, že je také nesmírně důležitá role rodinné banky, aspoň v našem případě.
Josef Podlipný
Velmi zajímavé.
K tomuto tématu jsme připravili malý bonus.
Na webu https://www.fichtner.cz/mr-rodina/
získáte 20 otázek k letnímu přemýšlení o Family Governance.
Vladimír Fichtner
Já bych jenom řekl, že těch 20 otázek jsme dali dohromady před letošním létem a byly součástí našeho letního čísla časopisu pro klienty.
Věřím, že můžou inspirovat i vás a přeji hezké přemýšlení.
Mějte se krásně.
Josef Podlipný
Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den.