Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSKdyž děti litují, jak s nimi rodiče (ne)řeší majetek
natočil Josef Podlipný 
První generace bohatství dosáhla téměř nemožného…
Tvrdou prací a obětováním vybudovali rodinné bohatství, o kterém se jim možná ani nesnilo.
To ale neznamená, že jsou neomylní…
Občas udělají něco nebo něco neudělají, a tím svým dětem řádně zkomplikují život.
Josef Podlipný sdílí silný příběh dvou bratrů, kteří se museli tvrdě postavit svým rodičům. Tento konflikt téměř vedl k rozpadu rodinných vztahů.
Jak to dopadlo?
Dalo se tomu předejít?
Jaké ponaučení si z toho můžeme vzít mi pro své rodiny?
Co je pro členy rodiny důležitější více než samotný majetek?
To se dozvíte v tomto a následujícím díle podcastu Mezi Rentiéry.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dnešním tématem je -Když druhá nebo třetí generace lituje, co předchozí generace nedělala anebo udělala.
Vladimír Fichtner
Nebo to neřeší.
Toto téma nás napadlo, protože jsi byl na zajímavé akci úspěšných lidí ve velmi uzavřené skupině. Probíraly se různé zkušenosti rodin, které mají nebo měli byznys a dneska řeší něco dalšího.
Potkal jsi se tam s několika nesmírně zajímavými příklady, o kterých jsme si řekli, že by stálo za to je nasdílet. Máš slovo, o čem to bylo?
Josef Podlipný
Děkuji. Kdykoliv bych byl tebou, Vláďo, vyzván na sdílení většího detailu, samozřejmě ho rád dodám. Pokud vás posluchače bude větší detail k příběhům anebo k naší diskusi zajímat, budeme rádi, když nám napíšete.
Prvním z příběhů, který mě hodně silně zasáhl, byl příběh dvou bratrů. Zmínili, že museli skoro, jejich slovy, dát nůž na krk svým rodičům, aby se vzdali majetku a jeho správy, nejenom řízení, v jejich prospěch.
To vyústilo v rodinnou krizi, která nakonec byla zažehnána. V určitý okamžik to nicméně vypadalo, že rodiče ztratí své dva syny.
Oba synové se shodli na tom, že tak, jak je nastavená správa majetku a jejich role při správě, jim nevyhovuje. Zároveň se shodli na tom, že možná až direktivní – ty tomu říkáš „Lenonovská“ – forma vedení rodiny jim neumožňuje se ani nadechnout. Vytlačuje je do nějakého prostoru, ve kterém se necítí dobře.
A protože ještě před sebou viděli mnoho, mnoho let budování svých vlastních rodin, nechtěli být takhle zotročeni majetkem. Chtěli se raději majetku i rodiny vzdát. To bylo strašně silné.
Vladimír Fichtner
Jedna poznámka a jedna otázka.
Říkáš „lenonovská“ forma řízení. Ne každý nás poslouchá od začátku, ne každý ví, kdo co znamená. „Len on“ přístup znamená, kdy je všechno o mně, kdy moje ego všechno opanuje, já rozhoduji o všem a rýsuji všem, jaký budou mít život. Lenonovský přístup egoistický přístup.
Josef Podlipný
Možná někdy až diktátorský.
Vladimír Fichtner
Moje otázka zní, kolik je, orientačně, let dětem a rodičům?
Josef Podlipný
Oba dospělí, už ženatí, oba s dětmi.
A věk? Jeden mladší, druhý starší – od třiceti pěti do lehce přes čtyřicet.
Vladimír Fichtner
Takže rodičům je šedesát, pětašedesát?
Josef Podlipný
Plus pětadvacet let až třicet, ano.
Můžeme si říct, že „žába na prameni“ z hlediska změn v rodině byla stále s menší a menší energií. Nedovolovala těm, kteří měli přehršel energie a chuti něco dělat, nejen pro sebe, ale pro celou rodinu, se rozvinout a přicházet s nápady a realizovat je.
Vladimír Fichtner
Já se schválně ptám na věk, protože vidím, když se potkáváme s našimi klienty nebo i mezi známými a kamarády, jak těžké je takové věci řešit, když je lidem už třeba pětasedmdesát. Jejich dětem je padesát.
To už moc nejde. Nebo nevidím moc úspěšných vzorů, které by to v tomhle věku ještě dokázaly rozumně řešit. Možná existují, nechci říct, že ne. Ale člověk už nemá tolik síly, nemá tolik energie.
My se potkáváme s otázkou „Kdy to mám s těmi dětmi začít řešit?“ velmi často. Téměř vždy, když máme schůzku, děti ještě nevědí, že rodina má určitý majetek. Tuší, protože si žijí dobře, ale netuší, že objem majetku je opravdu významný.
Padne vždy otázka „Jak jim to mám říct? A ještě počkáme…“
Já se vždycky ptám, kdy chtějí začít? Až jim bude pětasedmdesát, bude pozdě!
Proto jsem se na věk zeptal, přijde mi, že hraje svoji roli. Možná i v tomhle příběhu, který neznám do detailu. Ale ty jsi říkal, že na tebe zapůsobil velmi silně.
Josef Podlipný
Ještě dodám k tomu příběhu, že jsem v určitý okamžik ocenil odvahu těch kluků, že se postavili víc svému otci než oběma rodičům. Byť jejich maminka stála na straně otce.
Pak jsem si ale říkal, že už chápu, proč oba litují, že to první generace neřešila.
Protože i v jejich hlavě to vytváří určitý vzorec chování, který není úplně dobrý.
Oni chtěli, alespoň to tak formulovali, obětovat to nejcennější – vztahy a rodinu – aby se mohli realizovat, být v pohodě se svou vlastní rodinou a budovat rodinné bohatství.
To znamená riskovali, že začnou také z nuly. Tím nemám na mysli majetkově. Ale z nuly bez sdílené zkušenosti, od tatínka, od maminky, možná i od předchozí generace, kterou jim zatím ještě rodiče nenasdíleli. To by se mohlo stát velkou chybou.
Nakonec to dopadlo dobře. Protože si rodiče uvědomili, sice pod tlakem, ale uvědomili, že by přišli i oni o to nejcennější. O své potomky. Zabrzdili nebo dokonce zařadili zpátečku a prostor svým dětem vytvořili.
Vladimír Fichtner
Myslím si, že když druhá generace lituje, že první něco neřeší nebo neřešila, měli bychom toto mít vždycky na paměti, abychom tuto chybu neudělali.
Ty už jsi čtvrtá generace, ale já jsem zástupce té první generace. Nechci, abychom udělali chybu, která vede k tomu, že se děti postaví proti nám. To je v mé mysli úplně příšerná představa.
My jsme to s Radkou řešili čtyři, pět let zpátky. Když jsme si říkali, co od života chceme. Řekli jsme si – aby k nám děti rády jezdily, abychom byli společně v pohodě. Ale to bylo na začátku, že jsme si řekli, co vlastně chceme od života.
Zjistili jsme, že si nechceme jít každé ráno zaplavat do trezoru plného zlaťáků, jako to dělal strýček Skrblík. To nám nic nepřináší. Ale chceme, abychom byli společně a aby nás společně život bavil.
Myslím si, že je dobré slyšet o takových příbězích, které sdílíš a říct si, jestli to chceme nechat dojít takhle daleko. My určitě ne.
Josef Podlipný
Ani oni to nechtějí.
Já jsem měl možnost mluvit chvilku s oběma bratry samostatně. Pak jsme mluvili dohromady. A ještě jsme měli to štěstí, že v uzavřené skupince diskutujících lidí, se k nám přidal i zástupce šlechtického rodu. Který přinesl do diskuze i zkušenost mnoha generací, nejen dvou nebo čtyř.
Bylo zajímavé, jak jeden z bratrů reagoval na mou otázku. Oni už jsou ve věku, kdy mají začít připravovat postupně své nástupce.
Říkal jsem „Dobře, co jste identifikovali jako chyby, kterým se chcete vyhnout, které nechcete opakovat, aby nenastal stejný problém?“
Oni zmiňovali naslouchání, znát názor rodiny, vtáhnout ji do hledání odpovědí na otázky. Ptát se každý jeden druhého na to, co od toho očekává, co naopak nechce. Co mu brání, z čeho má strach nebo do čeho by s radostí rád vstoupil. Diskutovat a znát to ze všech úhlů pohledu a sdílet tyhle informace a mnoho dalšího.
Já jsem pokračoval „OK, a můžete vyloučit to, že neuděláte jinou, třeba dosud neobjevenou, chybu? Že vás vaše děti nepostaví před hotovou věc, podobně jako vaši rodiče?“ Jak jeden, tak druhý vyhrkli, že to vyloučit nemůžou, a naopak z toho mají strašný strach.
Zástupce šlechtického rodu do toho přinesl úplně skvělý pohled: „Protože vy se soustředíte na věci, které vám strach vytvářejí. Vy se soustředíte na rodinu, vám jde o to, aby rodina fungovala. Aby se o rodině dobře mluvilo. Aby neutrpěla rodina, kultura rodiny, i její pověst.
Jasně, pak máte strach, protože když by něco pověst pochroumalo, utrpí to, co pro vás má tak vysokou hodnotu. Je vidět, že máte strach i o ty peníze.“
Řekl vysloveně peníze, neřekl majetek nebo rodinné bohatství.
„Protože máte strach o peníze, byť můžete přijít se spoustou i lidsky pochopitelných argumentů, že to děláte pro blaho rodiny, pro to, abyste zajistili další potomky atd., máte strach o peníze. O ty také můžete přijít. Takže si dáváte nálož strachu, která vás dřív nebo později dovede k riziku, které může vyústit v to, že vás vaše děti postaví do stejné role, jako vy jste postavili svoje rodiče.
Rozhodni se: buď společná správa majetku, anebo dokonce vlastnictví a správa, nebo rodina, my, vaše děti.“
Oba souhlasili a ptali se „Co je tedy řešením?“
Protože my už jsme tohle téma diskutovali nejenom ve vlastní rodině, ale i se spoustou dalších našich klientů, říkal jsem jim: „To, že se budete dívat na jinou úroveň, na principy a charakterové vlastnosti, na něco, co vám umožní se trošku vzdálit majetku anebo té perspektivě, že rodinná pověst utrpí.
Když jdu po principech a hledám, které hodnoty přijme celá rodina. Každý jeden její člen a chce je dál posouvat do další generace a obhajovat je a pracovat s nimi. Pak je to úplně o něčem jiném. Rodina žije těmi hodnotami, společnými vizemi, společnými cíli a má méně důvodů si nenaslouchat, protože neřeší jen svůj strach o to, že přijde o pověst nebo o peníze.“
Skvělé bylo, že ten šlechtic říkal: „Takhle to přesně máme my. Když spravujeme majetek, nezveme ke správě všechny členy rodiny, tu rozvětvenou rodinu. To by bylo strašně nebezpečné, protože tolik lidí by do toho kecalo, že bychom se nikdy nedohodli. Dáváme příležitost se určité role chopit těm, kteří o to mají zájem. A všem ostatním, skrze přijatá pravidla, odsouhlasená samozřejmě všemi, dáváme závazek, že oni z toho budou jako beneficienti mít přínos. Také budou schopni ovlivňovat správu, kontrolovat ji. Jsou součástí, ale ne přímo exekutivní rolí. A funguje to. Protože jsme se na tom dohodli.
Jsou to přijatá pravidla, která se ale z generace na generaci mohou lehce upravovat tím, jak přichází změněná dynamika rodiny s novými členy rodiny.“
Říkal, že sice třeba partneři nebo partnerky pokrevní rodové linie nemají do všeho možnost mluvit, ale jsou posloucháni. Jejich názory, nápady a náměty nejsou nevyslyšeny, protože ti, co se o rodové bohatství starají, si řeknou, že to je dobré a jak se život mění, tak teď na to umí zareagovat.
Vladimír Fichtner
Já myslím, že šlechtické rody jsou pro nás velmi zajímavou inspirací. Na druhou stranu oni řeší už tu široce rozvětvenou rodinu.
My řešíme většinou jako první generace nebo druhá generace, nebo možná čtvrtá generace, relativně menší rodiny. Musíme se učit přemýšlet o té filozofii, k čemu vlastně peníze jsou.
Proč jsou pro nás důležité, nebo co s nimi chceme? Vezmeme si je do hrobu? Ale rakev nemá kapsy. Tak co s nimi vlastně budeme dělat? Pro nás je ještě pořád důležité ujasnit si přístup k majetku.
Je to o tom, abychom všechno spotřebovali, nebo co s tím vlastně budeme dělat?
Postupem času si ujasněme věci, které dělají šlechtické rody, které zvládly mezigenerační výměnu nebo přesun. Protože spousta lidí, kteří měli velké majetky, to nezvládla.
Oni už to mají zažité v generacích, už to nemusí tolik diskutovat, oni už vědí, že jsou správci.
Oni už vědí, že to není o tom, že to všechno utratím a povedu si svůj život. Berou tu roli zodpovědně. Vědí, že starat se o majetek je náročná práce. Vědí, že k tomu patří nějaké vracení společnosti, pomáhání lidem, kteří neměli takové štěstí v životě apod. Tak to je pro většinu lidí, kteří mají majetek.
Pro mě je vždycky nesmírně zajímavé bavit se zástupci šlechtických rodů, ale pak vím, že si z toho musím vybrat ještě to, co potřebuju já teď. V tenhle okamžik, protože ještě jsem relativně na začátku.
Josef Podlipný
I když já jsem čtvrtou generací, rád s vámi posluchači nasdílím, co si ze zkušeností rodových dynastií vybírám já.
Mně se líbí, a pomáhá mi, dívat se na správu rodinného bohatství v širším kontextu. To znamená zjišťovat, co bude vyhovovat nejen mně, ale i nastupující generaci a generaci dětí našich dětí.
Pak mi přijde velmi rozumné racionálně přemýšlet o části rodinného bohatství, kterou pracovně nazývejme majetkem, tedy o aktivech. K tomu mě přivedla také jedna šlechtická rodová větev, kdy její zástupce říkal: „Určitou část majetku my nedělíme.“
Ptal jsem se, čím to je dané? Jestli tam mají rodové kořeny? Nebo jsou s tím spojený nějaké vzpomínky a nechtěli by o majetek přijít z toho důvodu?
Bylo zajímavé, že oni se na to dívají víc racionálně než přes emoce.
Říkal tehdy, že rácio jim velí nedělit majetek, který vydělává sám na sebe.
To je v podstatě taková Nobelova nadace, takové perpetuum mobile. Funguje to, je schopno to zachovat svou vlastní hodnotu, a ještě to něco generuje. A to něco to generuje pro rodinu, ale třeba i pro komunitu. Pro širší společnost. Je to schopno odevzdávat zpět té společnosti.
To říkal, že až na úplné výjimky, se nedělí. Chtějí to zachovat jako celek.
Já jsem si říkal, že to je pochopitelné. Když mi v autě funguje motor, tak co by mě mělo přesvědčit ho rozpůlit? Že budu mít dva? Ale ani jeden nebude fungovat.
To mi přišlo velmi moudré.
Stejně moudré mi přišlo přemýšlení, ke kterému jsme dospěli i ve vlastní rodině, když jsme se dívali na náročnost správy.
A teď to zjednoduším. Když budu mít tři bytové jednotky, byť na stejné adrese, asi se o ně musím starat sám. Protože sehnat firmu, která mi se správou těchto tří bytových jednotek pomůže, s veškerou administrativou kolem toho, a ještě spolu se spoustou dalších časově náročných úkonů, asi nenajdu.
Ale když budu mít portfolio 150, 200, 300 bytů nebo portfolio, které bude rozumně diverzifikované a jeho součástí bude finanční majetek ve stovkách milionů nebo dokonce miliard, můžu si vybírat. Vyberu si určitě ne rychle, ale po rozmyslu a po diskuzi v rodině.
Co tím získám?
Nemusím tomu věnovat tolik času a energie. Můžu věnovat čas sobě, rodině, komunitě. Můžu věnovat čas tomu, aby hodnoty a důležité charakterové vlastnosti a vize rodiny přežily z generace na generaci.
Pak snižuji míru rizika, že druhá nebo další generace bude o té předchozí přemýšlet v kontextu, že jí je líto, že něco neřešila.
Vladimír Fichtner
To byl velmi zajímavý příběh, co říkáte?
Další se od Pepy dozvíme příští týden.
Na shledanou.