Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSBalanc mezi starostí a svobodou – Michal Hanus
natočil Josef Podlipný 
Pozvání Mezi Rentiéry přijal Michal Hanus, podnikatel a investor, který v roce 1994 spoluzaložil a následně prodal IT firmu Logos. Stál u zrodu vývojářského studia Geeva, platformy Ušetřeno.cz a mnoha dalších start-upů. Mnozí jej viděli v poslední řadě pořadu České televize Den D. Dnes se svými partnery investuje v rámci venture kapitálového fondu Chenen.
Josef Podlipný, Vladimír Fichtner a jejich host Michal Hanus v této epizodě spojují investování, výchovu dětí i naplněný život.
Michal sdílí své 30leté investiční a podnikatelské zkušenosti. Předává inspiraci, jak ve svých dětech buduje respekt k bohatství, aby z nich nevyrostla „zlatá mládež”. Odhaluje, jak vytvořit balanc mezi nabitým pracovním a rodinným životem.
Co je v investování a budování firem či start-upů důležité? Michal říká, že není nutné hledat dalšího jednorožce.
Poslechněte si příběhy o tom, jak jeho děti investují, obchodují s akciemi a rozumí finančnímu trhu lépe než mnozí dospělí.
Zjistíte, jak naučit děti, aby bohatství chápaly jako odpovědnost, nikoliv jako samozřejmost.
Dozvíte se, proč je důležité najít balanc mezi kariérou, rodinou a volným časem, aby správa majetku nepohltila život.
Textový přepis
Josef Podlipný
Michal Hanus je, vážení posluchači, úspěšný podporovatel rozvíjejících se firem, soustředící se nejen na internetové společnosti české, ale i zahraniční. Ale také ho můžete znát z úspěšného populárně naučného pořadu, Den D.
Michale, co vlastně jste? Jste investor, mentor, správce rodinného bohatství, jak si vás mohou zařadit naši posluchači?
Michal Hanus
Je potřeba říct, že každý z nás má za sebou nějakou minulost a nějakým způsobem se vyvíjí. Kdybych měl říct, co jsem byl před 20 lety, nebo před 10, nebo dnes, určitě se to bude velmi lišit.
Na začátku to bylo o tom, že jsem s kolegy ze školy založil několik vyšších desítek firem. Nás to v té době bavilo. Začali jsme v rámci IT, potom jsme investovali do firem – pár jsme jich koupili, pár jsme prodali. Postupem času se nám i podařilo vybudovat jednu z největších, v té době vlastně největší, IT firmu v ČR. A podařilo se nám ji úspěšně prodat.
Když jsme měli IT firmu, tak jsme samozřejmě investovali do různých technologií. Některé už v té době nedávalo smysl mít v IT firmě, takže jsme udělali několik spin-offů. Příkladem může být třeba Geeva, což byla herní platforma. Ale my jsme byli firma, která dělala bankovní software a software pro velké telekomunikační firmy.
Postupem času jsme dělali z těchto spin-offů samostatné firmy.
Teď ještě udělám skok dozadu.
My jsme si vždycky řekli, jaké budou na trhu v následujících pěti až deseti letech zajímavé trendy. Když jsme začali dělat IT, měli jsme tu myšlenku hrozně jednoduchou. V ČR moc nebyla softwarová řešení na zakázku. Nám bylo jasné, jak vznikaly makléřské firmy, začínalo se obchodovat s akciemi, přicházely banky, že to bude něco, o co na trhu bude obrovský zájem. Jedna z našich prvních zakázek byla italská firma Olivety, která sem dodávala bankomaty. Ty prostě neměly ovládání v češtině a neměly napojení na banky. Jedna z našich velkých zakázek byla, že jsme na míru výrobci hardwaru napsali řešení. Takže jste si vybral peníze z bankomatu, nebo jste si vypsal v té době zůstatky účtů a další věci.
Postupem času, jak jsme rostli v IT, začínali jsme investovat. Většinou to byly investice, které souvisely s tím, co jsme v té době dělali.
Třeba kolem roku 2000, když už fungoval internet a bylo jasné, že se to posouvá dál k transakčnímu internetu, tak jsme hledali možnosti transakčního internetu. Snažili jsme se investovat do firem a do technologií, které s tím byly spojené. A někdy kolem let 2006, 2007 tam byla celá řada investic do domén a doménových portfolií.
Následně jsme vnímali, že se začíná na internetu hodně využívat porovnání. Typický příklad v té době byl Money supermarket. Tak jsme založili firmou Ušetřeno, která měla za cíl porovnávat bankovní a telekomunikační produkty a zároveň je prodávat.
Nám bylo tak trošku jasné, že pro banky, které mají stejné produkty, je hodnota v tom, jak se odlišit v prodeji a způsobu prodeje. Tohle nám dávalo smysl a také se to postupem času potvrdilo. Když firma měla milion klientů, zase přišel krok, kdy se nám ji podařilo úspěšně skupině ČSOB prodat.
Stejně tak se nám to podařilo v nemovitostech. Tehdy jsme udělali, z dnešního pohledu něco normálního, ale před osmnácti lety to byla revoluční věc. Začali jsme prodávat nemovitosti tak, že jsme je mezi sebou dokázali porovnat. To znamená třeba, že jsme dokázali udělat virtualizaci projektů. Každému projektu developera, každému většímu bytu jsme udělali jejich vlastní stránky. Zároveň jsme vyrobili porovnávače, kdy jste si skutečně mohli porovnat podle parametrů nemovitost, například podle toho, kam dosáhnete s hypotékou. Nebo podle regionu, části Prahy, kde tu nemovitost chcete mít.
Když byla tahle firma dostatečně veliká, podařilo se nám ji prodat strategickému investorovi.
Takhle těch projektů vznikaly víceméně desítky, jak jsem o tom mluvil. Pro mě je tam takový jeden milník. My jsme v té době hodně pracovali v komunitě. Protože start-upy a věci kolem start-upů byly o tom, že jsme se potkávali s novými lidmi, poskytovali jsme konzultace a snažili jsme se v rámci toho pomáhat té nové generaci start-upistů. Často se nám samozřejmě povedlo i třeba získat nějakou příležitost na investici, ale hodně jsme začali dávat část svého času zpět do komunity. Vraceli jsme, co jsme víceméně na začátku dostali.
Trošku do toho zapadá i projekt Den D. Já jsem ho viděl v Americe, kde se to jmenovalo Shark Tank.
Skutečně to bylo o tom, že se úspěšní investoři a podnikatelé snažili kultivovat prostředí nových investic a nových investorů. Snažili se to udělat jako takový vzdělávací pořad, ale byla tam i zábava. Ale hlavně tam bylo vzdělání ze strany lidí, kteří měli značné bohatství a byli jedničky ve svých oborech. Vždycky byla snaha ukázat, jak by jeden konkrétní příklad, nebo jedno konkrétní podnikání, mohlo vypadat, na co si dát pozor a kde jsou podle nich úskalí pro ty nové investory.
V ČR byly první série reality show. Ale tak to být nemělo. Byl jsem vůči tomu poměrně kritický a přímo panu režisérovi jsem říkal, jak si myslím, že by to mělo vypadat. Co na tom dělají špatně, co na tom dělají dobře, jak by to asi mělo vypadat.
Nakonec to skončilo tak, že mě přemluvili a účastnil jsem se té poslední řady Dne D. Důvod, proč jsem tam šel, byla snaha kultivovat podnikatelskou aktivitu na začátku. Byla to snaha říct, co funguje, co nefunguje.
Třeba tam přišli výrobci triček a začali vyprávět, jak budu dělat trička. Ale když jsme si zeptali, jakou mají marketingovou strategii, kde mají zjištěnou výrobu, kolik stojí jedno tričko, když jich budou vyrábět milion, tak vlastně neměli odpověď. Snažil jsem se jim vysvětlit, kde je potřeba začít. Kde se dá tričko sehnat, jak se dá vyrobit, jak k tomu dělat marketing. Takové základní tipy a triky.
Nebo tam byl výrobce, který chtěl vyrábět sněhové řetězy z tahoku. Ten pán už byl trošku starší, tak jsem mu zcela vážně začal říkat, že nám to nedává smysl a je určitě spousta inovativních věcí. Snažili jsme se ho spíš nasměrovat do vědecké komunity na vysokou školu. Tam by se o těch věcech dalo bavit, kde by se s tím dalo pracovat.
To byl můj záměr, proč jsem se snažil do toho jít. Vysvětlit, co je to byznys plán a proč je důležitý. Vysvětlit, kde sehnat investice, kde se investuje na začátku, když firmy vznikají. Co to jsou Friends & Family Money, co to jsou nějaké Series A investice na začátku.
Zároveň když tam přišla firma, která už vyráběla a měla dostatek zboží, snažili jsme se jim vysvětlit, že to už není správně, aby měli angel kapitál a angel investory. Ale spíš, že by měli seriózně zvážit třeba oslovení velkých zahraniční firem, které se v té oblasti pohybují.
Snaha byla kultivovat prostředí a dát nějakou zpětnou vazbu. Tehdy jsme viděli snad 100 začínajících firem. Ano, část z toho byli lidé, kteří to s podnikáním zase tak vážně nemysleli. Spíš se chtěli jenom ukázat v nějaké reality show. Ale částečně to byly úspěšné firmy, úspěšní podnikatelé, zajímavé nápady. Někdy právě to, jak dojít od nápadu k úspěšné firmě, je to know-how. Ze sta nebo tisíce dobrých nápadů vznikne jedna, možná dvě úspěšné firmy. A po cestě je potřeba lidem říkat, jak jít co nejsnáze, protože hledat slepé uličky je sice hezké, ale nedává to ekonomicky smysl.
Josef Podlipný
Michale, vaše kariéra je nepochybně velmi pestrá. Zkušenosti z pořadu Den D by evidentně vydaly na celý díl tohoto podcastu. Jak Vaše účast změnila Váš náhled na investory a lidi obecně?
Michal Hanus
Bylo moc hezké a hodně dobré vidět to, že spousta lidí má dobrý nápad. Bylo dobře vidět také to, co jsem se snažil tehdy vysvětlovat. To, že má někdo dobrý nápad, neznamená, že do toho investor bude chtít investovat.
Snažil jsem si vysvětlit, co jsou základní body, kdy má investice pro investora vůbec smysl. Snažil jsem se vysvětlit, že to není investice do nápadu, ale spíš do týmu. Je to investice do toho, jak je posunout, jak jim pomoct, když mají něco, co investorovi dává smysl. Vnímá, že tým je toho schopen dosáhnout. Vnímá to, že když se do toho s nimi pustí, zvýší se pravděpodobnost, že to celé dopadne dobře. Pojede to rychleji, lépe se definuje produkt, lépe se uvede na trh.
Hlavně pro nás vždycky start-upy byly o tom, že jsme investovali do týmu, který na to z našeho pohledu měl. Nebyla to investice tolik o penězích, jak je to často vnímáno. Ale spíš o mentoringu, často jsme si prostě vyhrnuli rukávy a šli jsme si s nimi do firmy sednout. Tak se nám podařilo firmy posunout, vybudovat, projít dětskými nemocemi. Zvednout obrat ze 100 000 na miliony, desítky milionů, stovky milionů. Na konci dne pak najít i strategického partnera, kterému se ty start-upové firmy daly prodat.
Jedna věc je, že člověk udělá nápad, který je celosvětový. Dnes se tomu říká unicorn nápad, nebo unicorn firma. To znamená, že má kapitalizaci nad jednu miliardu dolarů. Ale to se dělá těžko, protože musíte být úspěšní globálně.
Někdy je daleko snazší, a je k tomu mnohem víc příležitostí, být jednička na lokálním trhu. Rozumět uživateli na domácí scéně.
Pro nás to byla kombinace. Měli jsme pár úspěšných firem jako byla třeba zmiňovaná Geeva, která byla mezinárodní. Měli jsme investice do hry Finanční svoboda, která byla mířená hlavně na americký trh.
Snažili jsme se ale i o investice do lokálního prostředí, což byl třeba porovnávač nemovitostí, nebo finančních produktů. To byly věci, kdy můžete skutečně udělat nějakou platformu, nebo něco celosvětově zajímavého a je to jednička, dává to smysl. Ale stejně tak je spousta příležitostí na lokálním trhu. Nechci říkat, že je to snazší, ale příležitostí je také hodně. Dneska to je vidět na tom, že nápad, který v Anglii funguje nějakým způsobem, u nás může fungovat velmi dobře, ale principy jsou úplně jiné.
Ne z každého, kdo udělá internetový server nebo aktivitu na internetu, se stane Facebook. Ale je celá řada příležitostí, kdy na úspěšnou firmu stačí nápad nebo díra na trhu, nebo se trefit do příležitosti, která bude za následující 2, 3 až 5 let na trhu, ta správná.
Josef Podlipný
Michale, díky. Teď se nabízí říct, že podpora hry Finanční svoboda v Americe vás přímo propojila s mým byznys partnerem, s Vláďou Fichtnerem. V okamžiku podpory hry Finanční svoboda jste se poprvé začal seznamovat s principy správy rodinného bohatství, s nějakou mírou zapojení dalších generací? Anebo jste touto myšlenkou žil už dříve, než jste se poznali?
Vladimír Fichtner
My jsme se potkali ještě mnohem dřív.
Michal Hanus
Přesně tak.
Vladimír Fichtner
My jsme se potkali ještě v Pioneer Investments. Potkali jsme se kolem roku 1998.
Je to už dlouho.
Michal Hanus
Bylo to v éře toho transakčního internetu. To znamená v době, kdy jsme se snažili firmám pomáhat dělat transakce na internetu. Jednou z těch firem byl Pioneer. Psali jsme pro ně aplikaci, která na internetu dokázala sbírat poptávku od lidí. Dnes je na to slovo digitalizace, ale tehdy ta aplikace dokázala příležitosti nebo zájmy člověka nějak automatizovat. Člověk někam zavolal, tam někdo napsal tužkou na papír, že František Novák by si rád koupil investiční produkt firmy Pioneer. My jsme to převedli na tehdy moderní platformy a udělali jsme to tak, že se to celé zautomatizovalo.
Potom profesionálové z Pioneeru měli rovnou poptávku, která byla udělaná buď z internetu, nebo prostřednictvím call centra. Byla centralizovaná. Také se ty poptávky dokázaly řídit pomocí sítě prodejců nebo produktů. Zároveň na centrále dokázali lépe spravovat databázi klientů a jejich zakázek.
Vladimír Fichtner
Já bych, Michale, jenom zdůraznil, že to bylo před 30 lety!
Michal Hanus
Ano, ano.
Vladimír Fichtner
Dneska to totiž vypadá normálně. Ale já si pamatuju, jak jsme si posílali z Bostnu do Prahy diskety.
Michal Hanus
Ano, přesně tak.
Vladimír Fichtner
Protože normální internet ještě neexistoval. Je hrozně důležité, a to bych rád potvrdil, že jste měli vždycky nějakou vizi a že jste byli daleko před trhem. Na začátku jsme se potkali ty jako dodavatel já jako zástupce odběratele, a tam jsme se začali bavit.
Když jsem potom v roce 2003 založil firmu, zase jsme se začali bavit obráceně a povídat si o dalších věcech.
Michal Hanus
Já myslím, že už před těmi třiceti lety jsme se začali bavit o tom, kdo jak investuje, jaké má portfolio a jak to funguje. Protože IT firma vydělávala a pro nás byla vždycky otázka, jak peníze dále investovat. My jsme je nechtěli investovat jenom do byznysu, ale chtěli jsme si samozřejmě vytvořit i nějaký majetek pro rodinu a zázemí, které by odpovídalo tehdy tomu, že jsme byli šéfové úspěšně IT firmy.
Vladimír Fichtner
Michala nebylo potřeba přemlouvat, že má peníze z firmy dávat stranou. Protože spolu se svými kolegy chápal automaticky, že diverzifikace majetku je důležitá.
Michal Hanus
Tady zazněla jedna věc. Když někomu řeknu, že jsem dělal transakční systém na obchodování s akciemi, tak říkají „no a?“
A já jim říkám, že to bylo před třiceti lety.
A ti lidé se mě ptají, a to už byl internet?
Skutečnost je taková, že my jsme s využitím internetu a transakčním internetem začali relativně brzy. Díky tomu jsme psali software pro firmy jako byl Pioneer nebo Patria. Komerční bance jsme napsali velkou část jejich internetového bankovnictví.
Byli jsme v tom relativně úspěšní, protože jsme na začátku chápali, kam se internet může vyvinout a byli jsme prostě na začátku. To je dávno a nemá cenu vyprávět, jak to bylo. Je potřeba se posunout tam, kde jsme teď.
Tím se tak trošku dostáváme k tomu, že pro mě investice byly od začátku zajímavá věc. Vždycky jsem věděl, že když vydělám nějaké peníze, tak to tím nekončí.
Když vyděláte nějaké peníze, musíte se o ně potom i dobře postarat. Ve chvíli, kdy obchodujete s firmami, často se povede, že štěstí přeje připraveným. Často se povede jeden, dva, tři obchody. Nám se jich v kariéře daří relativně hodně a vždycky si klademe otázku, co s těmi penězi dál.
Řekněme si to upřímně, mám rodinu, mám zázemí a nechci pracovat navždy takovým tempem, jako jsem dělal na začátku.
Takže když se na to podívám z dnešního pohledu, už jsem víc investor. Už nejsem v exekutivních rolích, nesnažím se vést firmy a být jako ředitel nebo investor každý den ve firmě.
Ale spíš se snažím vybalancovat si život. Na začátku před 30 lety jsem neměl děti, neměl jsem rodinu, neměl jsem zázemí, práce pro mě byla vším. Dneska se skutečně posouvám k tomu, že už se víc snažím pracovat i s časem.
Vychoval jsem dvě děti a snažím se, abych na ně měl dostatek času. Abych s nimi trávil dovolené anebo když má dítě první koncert, neříct „hele, sorry, ale já mám valnou hromadu“.
Je to o vybalancování času mezi investice a pracovní část. Nějaký čas chci určitě strávit s dětmi a s rodinou. A samozřejmě chci i čas, který mám pro sebe. Jak říkám, snažím se to vyvážit. Vždycky je dobrá vyváženost. I na pláži se dá udělat conf call s kolegy, dá se i na lodi udělat mezi 8 a 12 dopoledne série věcí, kdy posunete byznys, zkontrolujte e-maily, projdete s kolegy, jak se podařily plány, které měli. Uděláte pár pondělních meetingů jako normálně, ale je někdy těžké pustit kameru.
Josef Podlipný
Abyste je neprovokoval?
Michal Hanus
Aby to nebylo provokativní, i když už ta doba je dneska jiná. Ve firmách, které dneska máme, jsme měli třeba call centrum a část lidí nebyla v ČR. Pamatuju si, že jedna holka z call centra to operovala celé z Bali, jestli si dobře pamatuju asi tři měsíce. Říkala, že je digitální nomád, je jí jedno, že je časový posun a díky internetu je schopná vzít telefon vlastně kdekoliv. Takže dneska to není o tom, že musíte být v kanceláři.
Vladimír Fichtner
Já bych ale, Michale, ještě zdůraznil jednu věc, aby nezapadla.
Ty jsi řekl, že se docela věnuješ dětem, aby věděly, co s majetkem. Docela hodně věcí sdílíš, jsi jeden z těch, kteří i v tomhle ohledu jdou hodně dopředu. Můžeš k tomu něco povědět?
Michal Hanus
Je to pravda. Já vycházím z toho, jak jsem to měl u sebe. První zkušenost s investováním jsem dostal v minulém režimu, když mi bylo tak 10 let a můj děda mi vysvětloval, jak se obchoduje s akciemi. Ukazoval mi tehdy noviny z předválečné doby, kde byly tabulky, jak se obchodovaly akcie. Mě to hrozně zajímalo a překvapilo, proč to vlastně dělá.
Dneska to chápu, a i díky tomu jsem si od začátku uvědomoval, že je potřeba o investicích přemýšlet. Je potřeba se na investici dívat tak, že mám volné finanční prostředky. Ale to není o tom, že je chci utratit, ale chci je nějakým způsobem dobře spravovat. Teď tady zaznělo spravovat, mít prostředky…Ale komu ty prostředky pak předám, nebo jak to funguje?
Já jsem měl to štěstí, že jsem měl kolem sebe už i před třiceti lety lidi, kteří se o svoje peníze dobře starali. Viděl jsem ty dobré i ty špatné příklady. A tak jsem si z toho udělal závěr, že když chci svůj majetek, který se mi podařilo vydělat, spravovat a někam ho posunout dál, tak hlavně musím mít komu.
Když budu 12 hodin v práci a děti vyrostou někde na prestižní škole v Americe, jaký vztah budou mít ke mně? Jaký vztah budou mít k investicím? Někdy si říkám, že jsem to možná trošku přehnal, když moje děti měly svoje investiční portfolia na základní škole. Byl jsem za to kritizován paní učitelkou, že je to blbost. Ale pak, když jsem viděl svoji starší dceru, která v covidu (tehdy jí bylo pod 15 let) udělala svoje investiční portfolio, ve kterém měla asi 10 firem, které tehdy měly šanci udělat vakcínu. Protože si řekla, že prostě vydělají ti, kdo budou mít vakcínu. Pamatuju si, kolik vydělala na Moderně! Myslím si, že kupovala asi za 4 dolary a za 360 prodávala. A pamatuju si také, jak mě potom „vyškolila“, když se mě ptala, jestli může v létě jet do Španělska, Já jsem říkal, že jsem zvědavý, kdo jí to zaplatí.
A ona odpověděla, že prodá jednu akcii Moderny, možná dvě.
Takže když chcete mít děti ve stavu, že jim můžete majetek předat a nemusíte se bát, co se s ním stane. Nemusíte si zakládat svěřenský fond, ve kterém stanovíte přesná pravidla. Ale víte, že děti s těmi akciemi umějí pracovat.
Tak je to podle mě správně. Nevím, jestli to někdy nepřeháním, protože nutím děti tradovat, nutím děti mít svoje investiční portfolia, nutím je obchodovat s pákou. Ale ne proto, abych je nutil vydělávat peníze, ale proto, aby to pochopily a poznaly.
Vladimír Fichtner
Já myslím, že to je hrozně důležité, že je vystavuješ té realitě. Vždycky mě fascinuje, jak se lidi bojí, aby děti nezneužily ty peníze, které jednoho dne dostanou. A proto je zavřou do svěřenského fondu, což je v ČR ještě jiné téma. Trošku těžké.
Michal Hanus
U nás je to ještě trošku těžké díky zapojení některých politiků do svěřenských fondů.
Vladimír Fichtner
Ale nedává to moc smysl. To, co dává smysl, je samozřejmě děti vystavovat realitě. My máme rodinnou banku, ty s dětmi od malička, relativně do malého věku, obchoduješ. Hráli jsme Finanční svobodu poprvé, než holkám bylo 10,12 let.
Michal Hanus
Já si to pamatuju.
Vladimír Fichtner
Realita a to, že si vyzkouší ty věci, je mnohem důležitější než to, že jim to narýsuje někdo ve svěřenském fondu. A takhle to bude. Proto svěřenské fondy na západ od nás nefungují. 80 % potomků říká, že to je za trest, co si to na ně vymysleli jejich předkové.
Pak se soudí, stejně se to rozpadne, nedává to smysl. Protože vidět 100 let dopředu, ale i 10 let vidět dopředu nejde. Člověk umí možná vidět 20 let dopředu, ale život přinese spoustu změn. A to, co musíme, aspoň z mého pohledu – já jsem o tom přesvědčený, je pomoct dětem, aby získaly zkušenost. Aby získaly dovednosti. Když u toho můžeme být a třeba i něco říct, když budou chtít, fajn. Když ne, tak si natlučou samy. My jsme si také natloukli xkrát, ale to nás otrkalo. Proto jsme dnes tam, kde jsme.
Michal Hanus
Je to pravda, je to jasné, co říkáš. Kontext je takový, že chci mít dostatek času pro to, abych se mohl věnovat svým aktivitám a koníčkům. Měl životní standard, na který jsem zvyklý. Ale zároveň si moc dobře uvědomuju, že v tom je potřeba mít potomky. Mít děti je skvělé, že si je člověk užije, je to hrozná legrace. Vždycky máme sportovní aktivity dohromady, snažíme se cestovat dohromady, a to něco, co mi dává velký smysl.
Samozřejmě je to strašně časově náročné. A ty jsi to asi řekl – já se vždycky na to dívám pohledem do budoucna. Když si řeknu, že chci být nějaký čas s dětmi, chci mít prostor na svoje koníčky a chci zároveň fungovat v rámci portfolia investic firem.
Snažím se prostě to vše vyvážit. Ano, byl jsem teď pracovně v Americe, tak jsem si naplánoval schůzky tak, abych byl schopen si třeba odpoledne zahrát golf, když už tam bylo hezky. Stejně tak jsem byl na telefonu díky časovému posunu každý den hodinu dvě s dětmi a s rodinou.
A jasně, když máte témata jako investice, tak je to tisíckrát jednodušší. Samozřejmě někdy je těžké to vyvážit, ale tak to je.
Proč musím být 12 hodin v práci a jet nějaký krysí závod, když nemusím? Proč mám dát děti do prestižní americké školy, když moje dítě po dvou letech, co tam dodělalo střední, řeklo, že už do Ameriky nechce. Tam jsou lidé nekulturní, omezení svými názory, na té střední. S tím byl velký problém. Tak proč jim to neumožnit? Je to na nich.
Teď mám druhou dceru v Anglii. Anglie je na vzdělání úplně jiná. Dcera je na umělecké škole. V pátek odpoledne mají část, která se jmenuje portfolio a investování. Dělají to docela dobře, dali jim na začátku nějaké virtuální peníze a teď ve škole svítí žebříček, kde všechny děti, které se toho účastní, mají pořadí, jak si v té investiční hře vedou. Ale je hloupé, když je dítě před panem učitelem.
Na druhou stranu se tomu směju a říkám si, že jsem to asi neudělal úplně špatně. Dítě, které je kulturně vzdělané, baví ho kreslení, tancování, je víc umělecky zaměřená, tak proč jí do toho nutit. Buďto chápe tu vyváženost a balanc, naučil jsem jí to. Má investiční portfolio, o které se stará, vedle toho má svoje koníčky a zájmy, které ji baví. Tak to je podle mě vyváženost.
Protože jsem viděl ta portfolia a viděl jsem, jak se o ně na denní bázi starají, tak si říkám, že takhle to má být.
Když mi dcery říkají „tati, já jsem teď tady vysvětlovala třem svým spolužákům, co je to akcie“ a je jí 19, tak je to divné. Je skvělé, když prestižní pražské gymnázium má ročníkovou práci na toto téma, a kantoři to podporují. Ale znalosti a obecné povědomí o tom, jak investovat, jak se starat o peníze, jsou žalostné.
Josef Podlipný
Michale, bezpochyby je dobrým základem to, když děti postupně vyzrávají a zkušenosti získávají i s vaší podporou. Naše posluchače bude určitě zajímat, kolik je vlastně teď už mladým ženám?
Michal Hanus
Otázka na tělo. 19 a 17.
Josef Podlipný
My jsme se hodně bavili o tom, že jim jdete příkladem. Hodně s nimi diskutujete, dostávají možnost získávat své vlastní zkušenosti se správou nějakého majetku.
Jak je to s hodnotami? Jaké hodnoty s nimi sdílíte a jak je připravujete na to, aby někdy v budoucnu byly schopny převzít odpovědnost za rodinné bohatství?
Michal Hanus
Vy jste tu otázku položil velmi správně.
Je otázka kdy začít. Někdo si myslí od první třídy, někdo si myslí od páté třídy, někdo si myslí od 18. To asi nebudu komentovat. Podle mě ve chvíli, kdy děti zvládnou matematiku, zvládnou nějaké základy a začínají se trošku rozvíjet, seznamovat s dějinami, s tím, jak svět funguje, tak český systém nemá vůbec nic, co by je dávalo do reality, zejména finanční reality. Z mého pohledu je třeba s tím začít ve věku, kdy chápou ten svět. Tak s nimi začít pracovat a vysvětlovat jim, že jsou z rodiny, která má nějaké finanční prostředky a ty jim něco umožňují. Nejdůležitější je říct, že když mají peníze, nedělá to z nich někoho lepšího. Spíš je jim potřeba vysvětlit, co to pro ně může znamenat – že můžou víc cestovat, nebo že můžou častěji jet někam na dovolenou. Ale také, že to s sebou přináší práci. To znamená, starat se, přemýšlet o tom. Není to jenom o finanční matematice nebo investici do akcií, ale je to o celém mindsetu.
Ty peníze tady jsou. Není to tak, že když mám peníze, někoho si můžu koupit. Ale znamená to, že na jednu stranu se o ně musím starat, a na druhou stranu můžu mít vyšší životní standard. Můžu si vybrat školu, můžu cestovat atd. Je to prostě potřeba dětem vysvětlit. To, že má člověk víc, neznamená, že si může na oběd dát dva steaky. Ale to, že si může vybrat lepší restauraci. Ale to nic neznamená, to je prostě jenom materiální požitek.
Na druhou stranu to, že mám majetek, je určitý závazek. Je to prostě nějaká míra toho, že ho musím nejenom využívat, ale také spravovat, starat se. A trošku přemýšlet o tom, jak s tím majetkem nakládat.
Myslím si, že změna mindsetu je to, co dělá rozdíl. Protože jsem to viděl na spoustě spolužáků holek, kteří byli z bohatých rodin. Prostě chodili a peníze dávali na obdiv. K čemu? To není ten mindset. Ten mindset je skutečně o tom, jak říkal můj kamarád, že prostě k obědu dva steaky nesníš. A samozřejmě čím víc věcí máš, tím víc jsi jejich otrokem.
To je prostě potřeba dobře rozmyslet, děti to na začátku naučit a vysvětlit jim ten balanc mezi tím, že to bohatství něco umožňuje, něco naopak přináší, něčím je svazující, něčím může prostě lidi posunout. Je potřeba jim vysvětlit, že můžou být díky penězům víc, a teď nechci použít výraz „v pohodě“. Ale můžou si dovolit daleko víc věcí. Také samozřejmě musí ale počítat s tím, že o finanční prostředky a celé portfolio je potřeba se starat a dát tomu čas. Ale svoboda nebo větší možnosti jsou potom snáz dosažitelné.
Josef Podlipný
Michale, celým tímto dílem se prolíná slovo čas a vy popisujete spoustu aktivit.
Kde na to berete čas? Kde berete tu energii? Jaké praktiky, návyky vám pomáhají to celé zvládnout?
Michal Hanus
To je také dobrá otázka.
Já jsem se nad tím už několikrát zamýšlel a říkal jsem si, že všechno, co dělám, mě baví.
Baví mě rodina, baví mě koníčky, baví mě práce. Snažím se v práci vždycky vidět něco pozitivního. Je to snaha o vytvoření týmu, být v tom prostředí, snažím se být kreativní. Třeba v jedné firmě jsme vymýšleli, že když udělají vyšší zisky, nebo dosáhnou nějakých čísel, které na začátku roku vypadaly nemožné, tak uděláme zajímavý team building, pojedeme na hory, nebo na zahraniční dovolenou. Já k tomu primárně přistupují tak, že chci, aby mě věci bavily. Když dělám nějakou činnost, ať už je to koníček, čas s dětmi, rozvoj lidí v práci, tak mě to především musí bavit.
Bavili jsme se o přenášení zkušeností, proto se snažím zapojit do aktivit, kde můžu pomoct. Teď konkrétně třeba do aktivity Realiťák roku. Snažím se v rámci toho, protože v realitách jsem se docela často pohyboval, přenést zkušenost, co to je nemovitost, jak investovat do nemovitostí nebo jak hodnotit realitní makléře. Jsem součástí komise, která se snaží trošku kultivovat to prostředí. Snažíme se říkat, co ano, co ne, co by mělo a nemělo být. A v rámci Realiťáka roku je kongres, který se koná na Havaji. To je takový dobrý příklad toho, že to může být vlastně docela dobrá zábava. Spojení příjemného s užitečným.
Nikdo nevěří, že na té Havaji je kongres a lidé se tam osm hodin denně vzdělávají. Ale ono to tak je. Vstávají relativně brzo, mají setkání, mají rozhovory s mentory. A ano, určitě zbyde i chvíle času na to jít se vykoupat, nebo si zasurfovat.
Vladimír Fichtner
To zásadní je dělat, co člověka baví. Ty to učíš svoje děti, jdeš jim příkladem. My to našim dětem říkáme od malička. „Nedělejte, co my vám řekneme, ale dělejte, co vás baví“. Protože jakmile jim narýsujeme nějakou cestu, a to může být i ta majetková přes svěřenecký fond, nemusí je bavit. Oni si najdou tu svou cestu.
Michal Hanus
Jo. Vždycky říkám, že je to jejich život a jejich cesta. Já je budu asi usměrňovat, aby nešly do některých slepých uliček, ale rozhodně jim nechci říct „tohle je práce, kterou bys měla dělat. Ty budeš doktor, nebo ty budeš investor, nebo ty budeš majitel firmy“. Je to jejich život.
Já jim k tomu můžu dát na začátku podporu, můžu jim dát asi to nejdůležitější, co se jim dá dát, a to je vzdělání. Nejenom formou, že jim zaplatím školné, ale že najdu část svého času, kdy jim třeba pomůžu. U starší dcery, když si vybrala ročníkovou práci, tak potřebovala nějaký support. Tam mě to docela bavilo, protože to dělala hodně kreativní formou. To jsou věci, kdy já si čas rád najdu a je to investice, která se mi tisíckrát vyplatí. Protože přesně jak to říkáš, když jim řekneme „tak a půjdeš na tuhle školu a budeš doktor a musíš tohle a musíš tamto“, tak výsledkem bude akorát velký odpor. A to může být klidně nemovitostní portfolio, které jim dáš. A dítě řekne „Ne, ne, ne, tati, já ho nechci!
To je něco, čeho se chci rozhodně vyvarovat. Hlavně chci dětem dát prostor, aby si řekly, co je baví. Protože já jsem měl to štěstí, že jsem dělal věci, které mě bavily.
Josef Podlipný
Michale, to je asi nejvíc pro všechny naše posluchače, slyšet reálný život, reálné zkušenosti, ještě podtrženo, tím, že vás to celou dobu baví. A vedete k tomu i své děti.
Myslím si, že všichni naši posluchači tyto rady mohou jen ocenit.
Pojďme na závěr nasdílet stručné doporučení. Kdybyste teď měl udělat takovou retrospektivu vašeho života v násobcích desetiletí, kdy jste postupně sbíral zkušenosti, postupně jste začal podporovat své děti a vidíte i na nich, jak se posouvají. Co byste našim posluchačům doporučil? Jaké kroky dělat?
Michal Hanus
Začíná to jednou hrozně důležitou věcí, která se tady prolnula mnohokrát, a to je vzdělání.
Není to o tom, že budu mít čtyři tituly před jménem a tři tituly za jménem. Pro mě byla vysoká škola o tom, že mě naučila se učit. A to si myslím, že je nejdůležitější, co mě naučila. Chápal jsem, jak se rozvíjet, chápal jsem, jak se učit a celý život se vlastně částečně věnuju tomu, že se učím, posouvám, dozvídám. To si myslím, že je strašně důležité.
Je to někdy ale těžké. Lidská pohodlnost říká „no, tak si to přečteš zítra“ atd.
Takže je to fakt o tom říct, jak by se člověk měl rozvíjet, co jsou moderní trendy, co jsou zajímavosti. Dneska se vypráví o bitcoinu – kdo z vás ví, na jakých matematických modelech je bitcoin postavený, kde se dá koupit, kam se dá uložit, jak je to bezpečné?
Josef Podlipný
Něco málo vím. Ale nemám ho v portfoliu.
Michal Hanus
Přesně tak. Jsou lidé, kteří k tomu víc přilnuli a investují do něj. Jsou lidé, kteří si myslí, že to je hloupost. Ale celé je to o tom, že by člověk měl pochopit, o čem to je. Stejně tak moderní technologie, internet, využití nových služeb na internetu. Kdo z vás ví, co je to Reddit? Prostě tohle je to vzdělání a to, co mi škola dala. Myslím si, že moje úspěšnost je i díky tomu, že se neustále snažím učit a rozvíjet. Já vím, že jsem třeba uváděl v retrospektivě, že jsem se hodně věnoval mobilním telefonům a platformám. Ale psal se rok 2000. Dávali jsme si tehdy sázky, kdy přijde mobil s velkou obrazovkou a nebude mít klávesnici. Nikdo se netrefil, ale netrefili jsme se třeba o rok. A plánovali jsme to na pět, nebo 7 let dopředu.
Takhle je to se vším. Pokud chápete kontext, rozumíte mu, tak chápete, že dneska investice do AI je tak trošku rozmělněna do technologických titulů, které jsou na burze. Protože největší hráči, kteří se dneska v AI vyskytují, jsou Microsoft a Nvidia. A teď bychom mohli v celém podcastu hovořit o firmách, které jsou v tom zapojené.
Ve chvíli, kdy pochopíte, v čem je AI posune dopředu, pochopíte, kde jsou z toho peníze, tak začnete chápat, jak vlastně investujete do, nebo s AI. A o tom to je.
Hlavní je celoživotní vzdělávání a celoživotní přístup k tomu, že škola života je opravdu hrozně důležitá. Druhý krok, který vidím na sobě, je, že štěstí přeje připraveným. My jsme spoustu zakázek v IT získali jenom proto, že jsme byli na tom místě, měli jsme dobrou reputaci, dělali jsme to. A svým způsobem to štěstí vždycky někde je, vždycky někde vyskočí a vždycky se něco povede. Po čtyřech neúspěších to nesmíte vzdát.
To si myslím, že je hrozně důležitá věc. Připravenost a kreativita, a schopnost dělat věci.
Pak si myslím, že je hrozně důležitá další věc. V Americe většina lidí, když skončí univerzitu, tak se snaží založit si svůj start-up, založit si svůj byznys, něco rozjet, být v něčem inovativní, něčeho dosáhnout.
Tady v ČR školy plodí, a teď to nemyslím zle, myšlenkově zaměstnance, manažery. Být zaměstnaný ve velké korporaci je pro lidi u nás něco strašně důležitého.
Vůbec tu nevyznívá podpora toho zkusit něco svého, rozjet něco svého, být něčím úspěšný. V tomhle je školství hodně divné. Já jsem to vždycky přirovnával ke krysímu závodu a pak mě za to všichni v komentářích pod články nenáviděli. Nemyslím to ale zle.
Pro spoustu lidí může být zajímavá vlastní cesta, pak mají i zajímavý životní příběh, tak jako ho mám třeba já. A i když jsem nabídky na to jít pracovat do korporace a mít po vysoké škole zajímavý plat měl, tak jsem je nikdy nepřijal. Vždycky jsem se snažil jít svojí cestou. Něco vybudovat a při tom budování si to užít. Tak to je možná další bod.
A pak je tam určitě ten životní přístup, myšleno hodnoty.
Není to o tom, kolik vyděláte, ale je to o tom, jak dokážete vybalancovat to, že vyděláte nějaké prostředky, máte čas na to být s rodinou a zároveň si život s těmi koníčky a se vším užíváte.
Josef Podlipný
Michale děkujeme. Děkujeme, že jste si udělal čas, že jste se podělil o spoustu inspirace a o svůj životní příběh.
Věřím, že i posluchačům tento podcast přinesl spoustu inspirace, nápadů a možná i podnětů něco ve vašich rodinách změnit, vylepšit anebo podporovat, především dlouhodobě. Jak říkal Michal, celoživotně. Stejně tak, jako studium.