Josef Podlipný

3 způsoby, jak si poradit s riziky americké dědické daně

2. 5. 2023 by Josef Podlipný

Přijít o 40 % majetku není nic příjemného.

V této epizodě se Vladimír a Josef zabývají problematikou americké dědické daně a jejím dopadem na české rentiéry.

Dozvíte se, jak funguje americká dědická daň a jaké jsou její důsledky pro české občany, kteří mají majetek či investice v USA.

Dále objevíte možnosti pro ochranu vašeho dědictví před zátěží americké dědické daně, která může pozůstalým poměrně zkomplikovat život.

Zjistíte, proč vás příliš velké zaměření na náklady investičního řešení může stát v konečném důsledku velký balík peněz.

Poslechněte si tento podcast a získejte cenné rady, jak se vyhnout této dani nebo alespoň minimalizovat rizika s ní spojená.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vítejte Mezi Rentiéry. Moje jméno je Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, tady je Vladimír Fichtner a i já vás vítám dnes Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude americká dědická daň.

Ta alternativa má některé zajímavosti. Třeba to ADR neboli americké depozitní certifikáty, o kterých jsem mluvil. Řeknu ještě jeden příklad, kdy alternativa nemusí být vhodná. A kdy možná může být rozumnější podstoupit americkou dědickou daň. A je na zvážení, zda ano nebo ne. Pokud byste se rozhodli obchodovat, třeba byste chtěli brazilské akcie. Tak si je buď můžete nakoupit v Sao Paulu na burze brazilské, anebo hodně z brazilských firem se obchoduje v New Yorku. Na New York Stock Exchange třeba, ve formě ADR, ve formě těch depozitních certifikátů. A to rozhodnutí, jestli jít do ADR a podstupovat nebezpečí dědické daně nebo jít do lokálního trhu, může být trošku složitější. Protože lokální brazilský trh může být spojený s menší transparentností, s menší likviditou, s většími potenciálními legálními problémy. Možná v Brazílii nás to tolik nenapadá, ale kdybychom před dvěma lety o tom mluvili v Rusku, tak možná bychom si to dokázali představit víc, že tam mohou být nějaká rizika. A dneska si dokážeme představit to samé.

Není to toto. Přestože v Čechách máme společné jmění, a je to častý případ, jak jmění držíme, tak české banky z devadesáti devíti procent neví, co je společný účet. Vždycky ten účet je jednoho z nás a druhý k němu může mít přístup. Ale legálně to je účet jenom toho jednoho člověka. Což je tristní, samozřejmě. Je to velký průšvih, protože v okamžiku, kdy dojde k úmrtí, tak se ten účet zablokuje a řeší se dědictví z tohoto účtu. Ale do té doby, než je vyřešeno, tak může být vůbec problém se k tomu účtu dostat. A v zahraničních destinacích, v západních zemích, běžně existuje respektování toho společného účtu. Teď, když jsme si zakládali účet ve Španělsku, protože jsme tam kupovali nemovitost, ta španělská banka účet založí na dvě osoby. Takže já i Radka jsme legálními vlastníky tohoto účtu napůl. Což mimo jiné znamená, že se na tom účtu pojišťuje dvakrát větší částka, protože na každé rodné číslo je to 100 tisíc, automaticky je to pojištěno na 200 tisíc eur. Což samozřejmě někdy nemusí stačit, ale není to špatně.

Na shledanou.

Edukace dětí o penězích a investování

24. 4. 2023 by Josef Podlipný

Jak pomoci dětem neopakovat chyby naše, ani těch druhých?

Jak dětem nenáročnou formou povědět o akciích, dluhopisech a finančním světě?

Můžeme to nechat na škole, ale sami asi víte, že od učitelů nezazní ty důležité věci.

V tomto díle podcastu se dozvíte, že učení dětí formou hry může být přínosem pro rodinné bohatství.

Tady pak najdete více informací o workshopu pro děti.

Textový přepis

Kolegyni v New Yorku se stalo něco jiného. Ona byla taková drobná, a po jedné hodině finanční gramotnosti, kterou v té škole vedla, tam přišel takový velký chlap, asi původem Ir, měl obrovská ramena, a říkal: „Vy jste ta co učí moje děti tady tu finanční gramotnost nebo tu hru?“ A ona: No, to jsem já.“ Fakt drobná holčina. A říkala si, co je? A on pokračoval: „No, ještě nikdy jsem nezažil, jako že by se můj kluk začal zajímat o akcie, nebo něčí kluk tak brzo a úplně. Nádhera. Děkuji vám, usnadnila jste mi život“.

Rentiéři, rodiče, pokud budete chtít pomoct dětem v edukaci, tak určitě využijte naší nabídky a přihlaste děti na workshop Finanční svoboda. Ať už ten víkendový pro dospělé děti, nebo ten pro malé děti, který je o několika hodinách hry a vzájemné edukace.

Nicméně pojďme zpátky k tématu. Edukace je určitě klíčová, protože nám pomáhá připravovat třeba děti na budoucí ochranu rodinného bohatství. Co se pod tím významem edukace ještě může všechno schovávat?

Vladimír Fichtner

Tak my tam vidíme především v té první fázi, že je to ten zážitek. Ty jsi se mě ptal na několik příkladů a já bych ještě uvedl další jeden příklad, na který si vzpomínám a byl taky hrozně zajímavý. V té hře se můžete i spálit a udělat něco špatně. A já si pamatuju skupinu bankéřů v jedné bance, která taky využívá tu hru pro vzdělávání svých bankéřů. Přišli a říkali: „jé tady jsou nějaký Monopoly nebo Dostihy a sázky„, tak se začali těšit, protože si nejdříve mysleli, že budou nějakém nudném školení. Ale začali jsme hrát. A ten první začátek je třeba od třiceti let klienta do šedesáti. A ve čtyřiceti letech ta jedna skupinka bankéřů zbankrotovala. Protože neměli pojistku pro klienta a přišel prostě nějaký životní průšvih, který se může stát vždycky. A oni tak seděli nad těmi kartičkami, měli nějaký majetek, ale ne moc. A najednou se cash flow rodiny dramaticky změnilo, protože ten, kdo živil tu rodinu, tak zemřel. A oni po pěti minutách, kdy vlastně nevěděli, co s tím, vzali ty karty, a tak je všechny strčili doprostřed stolu. A řekli „to nejde„.

Mějte se krásně, na shledanou.

Workshop dlouhodobého investování pro děti

4 oblasti správy rodinného bohatství

17. 4. 2023 by Josef Podlipný

Založit firmu, vydělat peníze, vybudovat majetek, to je bez pochyby úspěch.
Jenže tím to nekončí.
O vybudované rodinné bohatství je potřeba se postarat, aby se nezačalo rozpadat.

V této epizodě se Vladimír a Josef zaměří na čtyři klíčové oblasti, které by měl každý správce rodinného bohatství zvládat. Dozvíte se užitečné tipy a rady, které vám pomohou dosáhnout finanční stability a rodinného klidu.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, mé jméno je Josef Podlipný a opět Vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner a vítejte Mezi Rentiéry i ode mě.

Josef Podlipný

Dnešním tématem budou 4 oblasti správcovství. Proč? Protože to je nejčastější otázka, kterou nám pokládají rentiéři. Miliardáři, kteří mají za sebou úspěšné budování rodinného bohatství. A o tyto oblasti se především zajímají.

Když si nandám ten klobouk rentiéra, tak řeknu jednu věc, která je asi evidentní, ale je dobré ji možná i říct nahlas. Vždy přemýšlím o celkovém majetku. Vždy s Radkou přemýšlíme o celku. Nikdy nepřemýšlíme o tom, že máme nemovitost, máme podíl ve firmě, ale vždy to má nějaké souvislosti. A samozřejmě, někdy se bavíme víc o nemovitostech, někdy se bavíme víc o finančních aktivech, nebo kolik si koupíme proti-inflační dluhopisů. Ale v konečném důsledku vždy řešíme celek. No a to může být i z pohledu struktury majetku. Někdy bude zavřený v nějaké nadaci, část majetku budeme mít na sobě jako na soukromých osobách. Něco už řeší rodina nebo rodinní příslušníci z pohledu majetku. Ale vždy se snažíme vidět ten komplex. Protože když máte nájemní dům, také neřešíte a nevidíte jen jednotlivé byty. Je potřeba mít i ten dům v pořádku, ten celek vnímat. A to je ta výhoda, když vidíte celek. Ať už jako poradce nebo jako rentiér. Pak vidíte věci, které jinak vidět nejsou.

A z pohledu rizik toho chceme vidět vždycky co nejvíce, co nejvíce souvislostí, protože pak se těm rizikům můžeme dobře vyhnout nebo lépe vyhnout.

Josef Podlipný

Vladimíre, další důležitou oblastí, kterou rentiéři, a to především jako první, nebo když mají štěstí druzí v řadě budovatelů rodinného bohatství, mají na mysli, je předání nástupnictví. Jak klíčová je tato oblast z pohledu ochrany rodinného bohatství z tvého pohledu?

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že to záleží na tom, jak máme staré děti. Když je dětem 5 let, tak to asi člověk tolik neřeší, ale když je jim osmnáct, dvacet, pětadvacet nebo třicet, tak to už řešíme. Už vnímáme, že to je věc, kterou je potřeba řešit.

Děkuji za oba příběhy, Vladimíre. Věřím, že jsou inspirací i pro naše posluchače.

Třetí, stále se opakující oblast, kterou rentiéři zmiňuji, je investiční poradenství. A to především z toho důvodu, že díky svému umu, zkušenosti, někdy i štěstěně, vybudovali rozsáhlý majetek. A nechtějí vyměnit takzvaně starost za starost. To znamená, když začínají posilovat tu složku finančního majetku, tak chtějí mít partnera. Partnera, který jim s tím pomůže, který jim může být i oponentem z hlediska jejich názorů. Jak důležitou tuto oblast investičního poradenství vnímáš z pohledu rentiéra?

Vladimír Fichtner

Je to důležitá oblast, protože bohaté rodiny, které mají třeba své peníze ve Švýcarsku, mají velkou část ve finančních aktivech. Třeba i UBS Family Office publikoval průzkum, který říká, že 65 procent majetku mají bohaté rodiny ve finančních aktivech. Takže investiční poradenství má váhu. Ve Švýcarsku 65 procent má na tom majetku, což není úplně málo. Je to vlastně největší část koláče. A já, když jsem začal jezdit do Států, tak jsem si na konferencích začal všímat jedné věci, která mě překvapovala. Tam nikdo nemluvil o tom, kterou akcii si teď koupil a co prodal. Ale tam lidé mluvili o tom, jakou mají filozofii, jaký mají přístup k přemýšlení, jak přemýšlí o investicích. A já jsem ze začátku vůbec nechápal proč. Až postupem času, jak jsem se seznamoval s touto oblastí až jsme se rozhodli se ženou, že do ní taky vstoupíme sami, tak jsem pochopil, že pro dlouhodobého investora je potřeba hlavně se sladit v tom filozofickém pohledu na věc. Že to není o tom, co koupím teď. Co koupím zítra, co koupím pozítří.

Ale, jak se na svět vůbec dívám. Takže investiční poradenství je hodně důležité. Abych odpověděl na tvoji otázku. Ale druhá věc je, druhého posuzovat, nikoli podle toho, co zrovna teď řeší a říká v médiích. Ale jak přemýšlí, jak uvažuje. A jestli to je v souladu s tím, jak bych přemýšlel já. Já vždycky klientům říkám, že když my budeme přemýšlet podobně jako vy, tak vy budete v pohodě. Vy nebudete mít pocit, že musíte tu práci dělat místo nás. Když ale přemýšlíme jinak, když vás nezajímá ochrana bohatství, zajímá vás výnos za každou cenu a nevadí vám, že o všechno přijdete… Tak pro vás nejsme.

Josef Podlipný

Rozumím, Vladimíre, investiční poradenství postavené na dobré strategii, na nějakém plánu může být pro mnoho z rentiérů samozřejmostí. Co ale samozřejmostí třeba není? Někdo si to spravuje sám, někdo k tomu využívá poradenství přátel, někdo hltá média a nebo jednotlivé ikony. Co si myslíš, že je právě v této oblasti klíčové?

Vladimír Fichtner

Já bych byl velmi rád, Pepo, kdyby to, co říkáš, bylo samozřejmostí: Filozofie stojící za poradenstvím, plán, nějaká strategie. Z mých praktických zkušeností tomu tak často není. Když lidé věci řeší sami, často sklouznou k tomu, že řeší produkty. A podobně to ale je, když mají mnozí portfolia od svých privátních poradců nebo privátních bankéřů. Málokdy je tam ta filozofie vidět. Málokdy to má hlavu a patu. Mně přijde, že někdy to je jako když pejsek s kočičkou vařili dort; co šlo kolem a zrovna se to hodilo, tak to ten klient dostal nebo si koupil, protože se to o tom psalo v médiích.

Josef Podlipný

Okamžitě mě napadá jedna otázka. Co je toho příčinou? Je to proto, že rentiér v ten okamžik to nevidí jako důležitou oblast a tím pádem využívá nabídky, která mu tak jako cvakne do nosu? Nebo je to z nějakého jiného důvodu, proč se to děje? Vždyť přece když rentiér buduje svůj majetek, tak obvykle má velmi dobrý plán.

Vladimír Fichtner

Já myslím, že to je naší nezkušeností právě s tím správcovstvím. Že to je ta základní příčina. Protože když 20, 30 let něco děláte, najednou si řeknete, že asi by to mělo mít nějakou hlavu a patu a strategii. Stejně jako když budujete firmu, tady by to asi mělo být podobně. Riziko toho amatérského přístupu, řekněme, spočívá v tom, že najednou už máte moc peněz na to, zkazit to. A proto člověk občas radši nic nedělá. Ale při 15% inflaci a 100 milionech korunách v hotovosti, to není dobrá strategie, to nicnedělání. A druhou příčinou je, a to většinou funguje v těch komerčních vztazích než když to člověk řeší sám (v angličtině se říká „you get what you pay for“), že dostanete, co si zaplatíte. A jestliže vaše protistrana má motivaci vám něco prodat, tak prostě vám něco prodala. Někdy se tomu říká akcie, někdy forex, někdy krypto, někdy něco úplně jiného. Ale prostě prodejce vám prodal něco, dostal svoji odměnu a je mu jedno, jak to bude dál.

Na shledanou.

Rodinný dialog o bohatství v rodině

3. 4. 2023 by Josef Podlipný

Bavit se s dětmi o majetku může být pro rodinu rozbuškou.

Jedna nedobře položená otázka nebo strohá odpověď může vyvolat nepříjemný konflikt.

Na druhou stranu shoda přináší do rodiny harmonii, klid a umožní dětem rozkvést.

Vladimír Fichtner sdílí 3 prvky, které přispívají k rodinnému dialogu.

Poznáte důležitý koncept „klobouků”, který pomáhá podívat se na situaci v rodině jinak.

Zjistíte, jak náročnou situaci v rodině proměnit v přínosnou diskuzi.

Uslyšíte hned několik praktických a reálných zkušeností, které můžete obratem využít.

Textový přepis

Osobně znám pár podnikatelů, kteří o svém odkazu ne přímo komunikovali se všemi členy rodiny, a ten odkaz je tak určitému okruhu lidí znám. Tam může dojít k zásadnímu rozdílu ve vnímání nástupců a tvůrců rodinného bohatství. Uvedu to na konkrétním příkladu, kde tvůrce nebo spolutvůrce rodinného bohatství je přesvědčen, že nástupci by si měli stejně tak jako on sám, téměř od nuly, budovat rodinné bohatství. Protože si ho budou tak jako on sám velmi vážit. A v podstatě 95 procent nebo téměř ke 100 procentům rodinného bohatství chce umístit do filantropického prostředí. To ale nemusí těmi nástupci být vnímáno jako ta správná cesta. Mohou mít určitou chuť se o část toho vybudovaného rodinného bohatství postarat. A to jako správci. Vůbec ne tak, že by ho chtěli utratit za nějaké zbytečnosti. Napadá tě, Vladimíre, co poradit ve vztahu na komunikaci v rodině? Právě těm tvůrcům rodinného bohatství, aby předešli tomu, že takovéto sdělení bude opravdu rozbuškou? Že v podstatě může vyhnat určité členy rodiny od té diskuze daleko, daleko od svých rodičů?

Vladimír Fichtner

Vladimír Fichtner

To bych řekl, že takhle dokonalí nejsme. Asi si o věcech můžeme povídat, nemáme ale určené, že bychom měli témata, o kterých se nebavíme dřív, než se sejdeme. Právě i v té diskusi předem může vznikat nějaký podnět, který je potřeba potom vzít a společně probírat. Ale tam k té férovosti patří ještě další věc. Neřešit věci v emočně napjatém okamžiku. To je hodně zásadní. Když třeba přišel jeden z našich synů, že kamarádovi z velmi úspěšné bohaté rodiny přišla exekuce, protože nezaplatil někde pokutu, a v principu se to nějak nedozvěděl. Šlo o šest tisíc korun, o nic nešlo. Ale tak jsme to využili pro diskuzi o tom, jestli mít třeba nějakou majetkovou strukturu, které se takovéhle věci nemohou stát. Jo a to je to, co je podle nás podstatné, ta zkušenost. Věci, které jdou kolem, události, které se kolem nás dějí, využívat pro diskuzi, ne v tom emočně napjatém okamžiku.

Ne ve chvíli, kdy mu nadáváte: „Ty máš exekuci, kurňa, nemůžeš si dávat pozor?“ V tu chvíli na tuhle tu diskusi není připraven. Ale když jde to téma kolem – úmrtí v rodině, exekuce, atd. Tak najednou je to jednoduchý a přirozený způsob, jak to otevřít. Ne pod tlakem.

Takže férovost a vyhýbání se do maximálního možného okamžiku tomuhle. A druhá věc. A to už dneska hezky funguje. Už jsme diskutovali třeba o tom, jestli dcera má dostat půjčku na foťák. Tak tu diskusi vlastně jsme otevřeli my s Radkou, když jsme říkali: ale nemáš žádné příjmy. Rodinná banka by ti nemohla půjčit nebo neměla půjčovat. Tak tu diskusi převzaly děti a už si to mezi sebou vyříkaly. A najednou tam nebyl dohled té starší generace, ale ta mladší generace se snažila vlastně říct, že to nejde. A hledala nějaké podmínky, za kterých by to šlo. A to je další věc. Trošku se stahovat z pozice toho LenOna. My si tady rozhodneme s Radkou jak chceme, a vy budete poslouchat. Ale vlastně dávat opravdu rovnocenný hlas i těm dalším.

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuju. Věřím, že i pro vás posluchače je ten náš rozhovor plný inspirace a vlastní zkušenosti. Když by jsi na závěr tohoto dílu podcastu měl říct tři nejdůležitější prvky, které přispívají k rodinnému dialogu. Které to budou?

Vladimír Fichtner

Férovost a otevřenost v tom dialogu. Vyhýbání se pokud možno okamžikům, kdy je ten dialog veden v emočně napjatých okamžicích. Takže raději věci řešit předem než ex-post. Nebo až když je potřeba je řešit. A opouštění té své vedoucí úlohy. Prostě to tak je a nebudeme tady nikdo věčně. A pokud chceme, aby děti měly šanci něco dokázat, dejme jim prostor, ale i důvěru. Nesmíme jim do toho mluvit.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dialog, rodinný dialog je určitě pevnou a mnohdy velmi důležitou součástí rodinného bohatství. Udělejme, a to přeju nám všem, všechno pro to, aby ten rodinný dialog byl přijatelný mezi generacemi. Aby i další generace vzpomínaly na to, co se naučily v rodinném dialogu od svých rodičů nebo prarodičů. Nebo třeba i přátel. Napadne-li i vás nějaká inspirace nebo inspirativní téma, budeme rádi, když ho s námi nasdílíte. A v dalších dílech podcastu se těmto tématům určitě budeme věnovat. Mějte hezký den a pro dnešek se s vámi loučím. Na shledanou.

Vladimír Fichtner

A já bych chtěl poděkovat za to, že s námi už ta témata sdílíte. Každý váš e-mail si čteme, každý podnět a komentář na sociálních sítích si s Pepou procházíme, a je to velká inspirace pro další díly. Takže díky. A já se s vámi dnes také loučím. Mějte se krásně.

Čemu věnovat pozornost před převodem majetku na další generace

27. 3. 2023 by Josef Podlipný

Převod majetku na děti je velký krok.

Není divu, že ho mnozí úspěšní majitelé firem odkládají.

Josef Podlipný přináší zajímavý pohled, kterým se na majetek můžete dívat, a díky tomu lépe nastavit majetkové vztahy (nejen) v rodině.

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner a vítejte Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dobrý den, mé jméno je Josef Podlipný a také Vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Pepo, dneska bych se tě rád zeptal na jednu věc, kterou jsem zjistil nedávno. O které ty mluvíš a mně přišla úplně fantastická. A to je, že nemusíme možná řešit vlastnictví a jestli všechen majetek převedeme na někoho z našich dětí nebo ne, případně ho zavřeme do nějaké struktury. Protože to je nesmírně závažná otázka – jak to bude s převodem majetku. Možná mezitím ale můžeme řešit něco jiného, a to je správcovství spojené s majetkem.

Vlastně, my jsme se s Radkou tomu tématu trošku vyhýbali. A oddalovali ho tím, že jsme začali řešit rodinnou banku. A vlastně jsme tím tak trošku dali přístup k našemu majetku a k penězům našim dětem. Takže si můžou z té banky půjčit za nějakých podmínek a principů, které je potřeba dodržovat. A díky tomu jsme nemuseli řešit, jestli někomu něco dáme. Protože dětem je 28, 27, 17 a my máme pocit, že o tom potřebujeme ještě přemýšlet.

Ty jsi nedávno při jedné schůzce řekl, že není potřeba řešit vlastnictví za každou cenu a okamžitě. A že vlastně můžeme řešit správcovství. A já jsem si říkal, že to je hrozně zajímavá myšlenka. Můžeš se podělit o tuhle myšlenku s našimi posluchači?

Josef Podlipný

Určitě rád.

Možná ale než začnu s tou myšlenkou, tak je potřeba si říct, že existují v základě tři role… Ale asi nalezneme i více než tři.

Vlastník, správce a uživatel.

My jsme před časem začali diskutovat o těchto třech rolích a hledali jsme, co je jejich charakteristikou. Co jsou tzv. pozitiva a negativa, když v té roli člověk je. To bylo nesmírně obohacující. Pro nějaké zjednodušení vždycky pomáhají příklady. Pomáhaly i naší diskusi. Já jsem to tehdy uváděl na příkladu služebního auta. Ne každý tento zážitek má, ale drtivá většina podnikatelů nebo i manažerů, zaměstnanců má nějakou zkušenost se služebním autem.

To služební auto, když vlastním, tak si říkám, umístil jsem do toho kapitál. A nemusí mě zajímat možná ani kdo s tím autem jezdí. Nemusí mě tolik zajímat, jestli to auto je obouchané, protože daňově optimalizují a po nějakém čase to auto možná v rámci operativního leasingu pošlu k jinému majiteli. A prostě dívám se na to jako vlastník.

Druhý protipól může být uživatel. To je člověk, který do toho nevložil žádný kapitál. Jenom z toho čerpá užitek. Takže ani jeho tolik netrápí, jestli to auto je špinavé nebo čisté, jestli je natankované nebo s prázdnou nádrží. Trápí ho to samozřejmě jen v okamžiku, kdy spěchá na schůzku a zjistí, že tam opravdu není ani na dojezd k benzínce.

Mezi nimi je správce. Správce si přivstane, aby to auto vyluxoval. Aby se mu v něm dobře jelo. Dívá se, jestli nemá sjeté pneumatiky, nebo jestli pravidelně absolvuje s autem kontrolu. Aby až v něm pojede anebo poveze svou rodinu, která je mu nadevše drahá, ji nepřipravil o život nebo o nějaký dobrý zážitek. Správce se na to dívá úplně jinak, protože on chce čerpat užitek, ale zároveň chce zachovat podstatu, která ten užitek zajišťuje.

A v ten okamžik jsem si říkal, že je vlastně strašně důležité vytáhnout toho vlastníka i uživatele do role správce. A v ten okamžik si budou rozumět. A není důležité, jestli jsem teď vlastníkem nebo jen uživatelem.

Mnohem důležitější je, abychom uměli uchopit roli správce a dívat se na majetek, na rodinné bohatství, jako správce.

Vladimír Fichtner

Velmi inspirující.

Přesně. Teď jsi vlastně uhodil hřebíček na hlavičku. Vlastník většinou na ten majetek pohlíží tak, že i jemu nese nějaký užitek. A v podstatě ho moc nezajímá, co bude poté, až o ten užitek ztratí zájem. Ať už svým odchodem z tohoto světa nebo jakýmkoliv jiným rozhodnutím.

Kdežto správce chce, aby to udělal v tom módu, jak to mají nastaveno už ve svém DNA šlechtické rody. Kdy šlechtické rody přebírají majetek se závazkem předat ho dalšímu rodinnému příslušníkovi nebo správci, nástupníkovi, což nemusí být nutně rodinný příslušník, v lepším stavu, než ho převzali. A to je úplně jiné nastavení.

Vladimír Fichtner

A teď mě, Pepo, hrozně zajímá a věřím tomu, že naše posluchače také, jak jsi tuhle myšlenku správcovství začal sdílet v rodině? Asi tomu pomohly vaše předchozí generace, které mohly ten majetek budovat. Takže už asi něco máte v sobě. Nějakou myšlenku, předávání bohatství a správcovství. Ale stejně. Kdy jsi to poprvé otevřel třeba se svými dětmi? Kolik jim bylo? Jak jsi to otevřel? Máš nějakou inspirace pro nás? Tip, příběh, jak tys to řešil, který by nás mohl trošku inspirovat?

Jak na to můžeme jít třeba my.

Josef Podlipný

Nebyla to žádná řízená diskuse. V podstatě to vyplynulo tak nějak samo. Tím, jak se bavíme o správě rodinného bohatství a s tím spojenými strastmi i radostmi. A mezi ty příběhy logicky patří právě i příběh rozloučení se s jedním z hospodařících subjektů. Tak děti v určitém okamžiku samozřejmě měly šanci nejenom navnímat to, jak k tomu přistupujeme s Janičkou (s manželkou). Ale v podstatě i k tomu říct to své. Jestli by to chtěly také tak. Co chtějí, aby po nich zůstalo, byť jsou ještě mladí a nemusí tuto otázku řešit. Nicméně je vlastně osvobozující poslouchat to, jak o tom přemýšlejí. A velkou výhodou pro celou rodinu je, že se vlastně vzájemně inspirujeme. Takže není to jenom předání inspirace od současných správců nebo spolutvůrců rodinného bohatství, ale je to v podstatě vzájemná inspirace, která tento dialog, o tom stát se správcem a jak se stát správcem, popohání kupředu. My jsme v podstatě vlastně všichni správci, a jen někdo je vlastníkem. A v určitém okamžiku jsme zjistili, že není důležité tolik to vlastnictví, ale že je mnohem důležitější si vyzkoušet tu roli správce.

Vladimír Fichtner

Přesto, Pepo, někdy jste tu diskusi v rodině s dětmi museli začít. Napadne tě nějaký příklad, jak jste na to šli? Nebo jste v rodině měli ten příklad, který jsi nám tady před chviličkou říkal, o tom služebním voze? Nebo co jsou tipy, o které se můžeš podělit? Zkušenosti, které by se nám mohly hodit, až budeme s našimi dětmi mluvit o tom správcovství? Protože přirozenější role jsou uživatel a majitel. To vlastně řeší většina lidí, jestli dají něco dětem nebo nedají. A to správcovství? My sami na něj ještě nejsme zvyklí. Je to nový koncept, takže my sami se vlastně učíme být správci. A vy tím, že už to za sebou máte v několika generacích, to správcovství vnímáte určitě silněji. Přirozeně to vnímáte silněji, ale my ostatní ne. Jsme první generace, která to vlastně řeší, natožpak abychom to uměli s dětmi nějak sdílet nebo je do toho zatáhnout. Máš tedy nějaký nápad, myšlenku, typ, zkušenost?

Něco jako: Tohle se mi osvědčilo, tohle naopak bylo úplně jako špatný.

Josef Podlipný

Já to uvedu na příkladu. My jsme s manželkou vlastně s dětmi v určitém okamžiku přemýšleli o našem rodinném sídle. Teď to ještě umocnila nastupující energetická krize. Říkali jsme si, že máme obrovský barák a v podstatě na sebe koukáme jen my dva. Ještě s námi žije moje maminka, což je vlastně také velká výhoda v určité mezigenerační rozdílnosti, v názorech a náhledech na věc. Ale vlastně zcela racionálně, jako vlastníci, bychom si mohli říct, že možná nastává okamžik, kdy bychom mohli tuto nemovitost opustit a koupit jinou. Nebo dvě jinde. Menší. Tak, aby nám vyhovovaly.

V určitém okamžiku, nejprve společně s Janičkou, a pak jako celá rodina, jsme došli k závěru, že by to byla velká chyba. Že vlastně správce se na tu nemovitost nedívá jenom jako vlastník z hlediska toho, jaký užitek přináší jemu, ale v podstatě jako ten správce, který zajišťuje hodnotu rodinného bohatství i pro další generace. A říkali jsme si, že to je vlastně fajn, že se můžeme v téhle nemovitosti potkávat všichni. Bez jakýchkoliv omezení. Můžou sem za námi přijet děti, mohou tady přespat, mohou přijet děti i s vnoučaty. Zatím jenom s jedním vnoučetem. A v podstatě nám dávalo víc a víc smysl, aby se celá široká rodina o tu nemovitost starala jako o nějaký klenot. O něco, co je pevným bodem na té zeměkouli, kam se vždycky mohou sjet a tam spolu strávit čas, diskutovat a užívat si život a vlastně se vzájemně inspirovat. Takže jsme vlastně tu roli správců převzali i z hlediska rozhodnutí o tom, jestli tuto nemovitost budeme v rodině držet, anebo jestli ji v nějaký správný okamžik prodáme.

Vladimír Fichtner

Co se týče té nemovitosti, tak vlastně taky nasdílím jednu zkušenost. Když jsme jezdili na dovolené v minulosti, tak jsme vlastně pořizovali, řekněme, čtyři pokoje. Pro nás a naše děti už jako dospělé anebo téměř dospělé. A vlastně jsme přišli třeba ze sjezdovky nebo z pláže, všichni zalezli do svého pokoje, a tím skončila komunikace. A od určité chvíle jsme pochopili, že potřebujeme jiný prostor. Třeba pronajmout si celou chalupu, kde jsou čtyři ložnice, ale všechno ostatní je společné, a my se můžeme vlastně potkávat, žít a komunikovat.

Takže dobře rozumím tomu, co říkáš. Proto si už dneska velmi pečlivě vybíráme prostory, které mají to společné.

Ale pojďme ještě na jednu věc. Jaké tři kroky je třeba udělat, abychom se při tom předávání konceptu správcovství – vlastníků – uživatelů vlastně nespálili. Nebo abychom to udělali dobře, abychom to dětem vysvětlili dobře. Jsou nějaké věci, co je potřeba udělat? Nebo co se tobě ve vaší rodině osvědčilo? Co jsou věci, které mohou pomoci ten správcovství koncept podpořit v rodině?

Josef Podlipný

Určitě mezi první patří diskutovat o rozdílnosti těch rolí. A pojmenovat opravdu ty rozdíly a zároveň ty společné vlastnosti, kdy vždycky je tam nějaký průnik.

Druhá věc je hledat v tom udržitelnost a dlouhodobost. Jak v té diskusi, ale i v právě v těch rolích. I jako vlastník budu zřejmě chtít po nějaké období ten majetek nebo nějakou tu hodnotu vlastnit. Stejně tak jako správce. Stejně tak jako uživatel budu chtít, aby ta hodnota nezanikla, protože právě z té hodnoty mi plyne ten požitek. Takže dlouhodobost a udržitelnost.

A třetí. Komunikovat. To je v podstatě nejdůležitější prvek. Ta komunikace totiž umožní vyvarovat se chyb. A já to uvedu na jedné chybě, o které jsem přesvědčen, že právě chybou může být.

My často přemýšlíme o tom, jakou právně daňovou strukturu spojit s majetkem. A většinou o tom přemýšlíme právě v roli vlastníka, nikoliv správce. Je velmi osvobozující se přesunout do té role správce, protože v ten okamžik si můžeme uvědomit, že určitý typ právně daňové struktury majetku může zkomplikovat život těm budoucím správcům, kteří to budou chtít předat zase těm dalším a dalším a dalším generacím.

A jako příklad uvedu časově omezenou existenci svěřenského fondu. Svěřenský fond, mohu se mýlit, posluchači mě opraví anebo se na mne nebudou zlobit, pokud to řeknu nesprávně, ale tuším, že může existovat jen 99 let. Ne déle. Ale já si přeju, aby správa rodinného bohatství mohla existovat třeba sedm generací. S sedm generací se, vážení posluchači, určitě do devadesáti devíti let nevejde. A stejně tak majetek vzít a někam ho darovat celý přeci nezajistí dlouhodobost a udržitelnost toho správcovské módu. Jak mohu chtít po sebelépe nastavené nadaci nebo nějakém třetím subjektu, aby následoval odkaz rodiny a jejich budoucích generací? I po stovky let do budoucna? Nemohu to po nich chtít.

Vladimír Fichtner

Myslím, že to je velmi inspirativní povídání, Pepo. Při jedné z diskuzí, kterou jsme měli s další rodinou, kterou jsme potkali, padla otázka, a možná by stálo za to touto otázkou dneska skončit. Zní: Proč by děti neměly být vlastně nejdřív vlastníci?

Josef Podlipný

Protože vlastnictví svazuje. Mnohem bohatší přemýšlení má správce. On nemá hranice. Představte si, že vlastníte nemovitost. Ta nemovitost je na konkrétní adrese, nepřesunete jí někam jinam. Ale když tu nemovitost budete spravovat, můžete dojít k závěru, že to nemusí být nutně právě tato nemovitost. Že to může být nějaká jiná. Nebo že to ani nemovitost nemusí být. Že by to měl být třeba dílem nemovitý majetek, dílem finanční majetek a dílem třeba byznys. Správce se na tu budoucnost dívá bez určitých bariér. Vlastník je omezen.

Vladimír Fichtner

Skvěle, Pepo, děkuji ti za dnešní povídání a vám všem děkuji za to, že jste se dneska připojili Mezi Rentiéry. Mějte se krásně. Vladimír Fichtner se s vámi dnes loučí.

Josef Podlipný

I já se s vámi loučím a znovu na slyšenou někdy příště.

4 zabijáci rentiérského bohatství

20. 3. 2023 by Josef Podlipný

Všichni teď už víme, že naše bohatství ohrožuje inflace.
To platí ale jen pro bohatství, které nic nevydělává.

Pokud je bohatství „uloženo“ ve firmě, nemovitostech, pozemcích, akciích, dluhopisech, fondech nebo kryptoměnách, pokud je uloženo ve zlatých mincích, stříbru, známkách, obrazech, starých autech nebo ve vínu, číhají na něj úplně jiní zabijáci.

O některé z nich se s vámi podělíme v tomto podcastu.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný a se mnou je tu opět Vladimír Fichtner.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, i já Vás rád vítám opět Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešní téma bude „4 zabijáci rentiérského bohatství“.

Jednak to bylo okamžik, kdy jsme měli šanci prodat majoritu ve firmě. Já jsem viděl, že ta firma už nemusí být jenom o mně a o Radce, ale o dalších lidech, de facto generaci, která ji může vést dál. Získali jsme v ně velkou důvěru. Takže to nástupnictví, přestože nebylo z rodiny, hodně pomohlo v tom, že jsme najednou začali mít šanci se vůbec bavit o tom správcovství. Nebo vůbec přijít na to, že ten koncept existuje. Mít na to prostor byla jedna z důležitých věcí. A druhá věc, že jsme si řekli: „ Už máme dost na to, aby jsme ty věci začali i chránit.“

To neznamená, že ten podnikatelský duch tam není, že ten podnikatelský duch neexistuje nebo zmizel. Ale ten správcovský dneska už má větší váhu v tom našem rodinném přemýšlení než ten podnikatelský. Protože to už jsme vlastně dali někomu dalšímu, ať to žene dál.

Takže asi to nám pomohlo. Co pomůže každému je těžko říct, ale vidím u lidí, kteří už jsou firmy pryč a zůstávají jenom jako akcionáři, ne jako výkonný management, že je to pro ně jednodušší. Máme klienty, kteří mají velké majetky a jsou jenom akcionáři.A máme ty, kteří jsou i těmi výkonnými řediteli, a tam není prostor prostě přemýšlet jinak. Mně přijde, že je těžké to dostat do té své hlavy a porovnat se s tím konfliktem. Ale ten, kdo už je v pohodě, jenom akcionář, toho prostoru má víc.

Josef Podlipný

Posluchačům jsme vysvětlili, co je podnikatelský přístup. V čem je vlastně to podnikatelské přemýšlení tím zabijákem?

Vladimír Fichtner

Tím hlavním zabijákem je zůstat v tom podnikatelském módu, který ale znamená, že velmi riskuji. Sázím na jednu kartu. Sázím na to, že moje firma to vždycky zvládne. A mám v pomyslném košíku jenom jedno vejce. Sice zlaté vejce, ale ono se občas stane, že to prostě už nezvládnu. Přijdou vnější okolnosti. Může se stát něco se mnou. Nikdo z nás si nemyslí, že večer nebo druhý den bude v černé kronice, že se mu něco stalo při autonehodě nebo něco podobného. Ale stává se to. A pak to může být velký průšvih pro celý majetek. Takže toto je první potenciální zabiják bohatství. A stalo se nám, že klient zahynul ve čtyřiceti šesti letech při autonehodě. Stalo se, že člověk odešel během roku a pak už nemáte na nic čas, když onemocníte. Teď řešíme s jedním klientem zapojení jeho rodiny, jeho dětí – padesátiletých dětí – do toho majetku.

2-3 dny z pracovního týdne. O víkendu to neřeším.

Josef Podlipný

Takže 2-3 dny z pracovního týdne.

Vladimír Fichtner

Ale to je o tom, že čtu, zajímám se o věci. Už to není jen tím, že jsem opustil tu exekutivní roli ve firmě a vlastně neřeším e-maily a kalendář. Dělám, co mě baví, potkávám se se spoustou zajímavých inspirativních lidí, a to je součást správcovství. To, že se sejdeme společně my dva s dalšími třemi, čtyřmi zajímavými lidmi a čtyři hodiny si s nimi povídáme o tom, co všechny z nás zajímá a nemáme předem připravenou agendu. Tak prostě to je 4 hodiny v týdnu. A když o tom přemýšlíme s Radkou nebo se bavíme s dětmi o majetku, řešíme rodinnou banku, to jsou všechno prvky, které je potřeba do toho započítat. Do času stráveného na téma majetku. Není to dennodenní rutina – ráno přijdu, otevřu počítač, odpovím na e-maily, podívám se na schůzky, co tam mám v kalendáři. Ne. Je to povídání o tom, jestli budeme mít nemovitost ve Španělsku nebo nebudeme, nebo něco jiného. A jak se dětmi budeme bavit o různých věcech apod. Takže to, že já trávím dneska víc než polovinu času správcovstvím neznamená, že takto s tím musí někdo začít. Já jsem začínal na pár hodinách. Ale musíte začít. Dvě hodiny měsíčně, čtyři hodiny měsíčně, osm hodin měsíčně. Začněte! Nečekejte.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, máme za sebou čtyři zabijáky rentiérského bohatství. Možná, že vás napadnou i další. Nicméně pojďme si zopakovat ty čtyři zabijáky rentiérského bohatství, se kterými je potřeba určitě pracovat, Vladimíre.

Vladimír Fichtner

První je podnikatel versus správce. Nastavit si ty správné myšlenky v hlavě. Druhý je individualismus, nebýt na to všechno sám. To může být nebezpečné – být sám na věci. Třetí věc je nezkušenost správce a relativně pomalé získávání zkušeností nějakým sériovým způsobem. A čtvrtým zabijákem je prostě nenajít si čas.

Josef Podlipný

A protože se naplnil čas i tohoto podcastu, tak se s vámi loučí Mezi Rentiéry Josef Podlipný. Mějte hezký den a znovu se těším na slyšenou.

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

3 zlatá pravidla pro rentiérské bohatství

13. 3. 2023 by Josef Podlipný

Každý rok se v našem týmu díváme do zpětného zrcátka. Co se stalo? Co má vliv na bohatství naše i našich klientů?

Hledáme poučení, která si můžeme vzít z minulosti. Vybíráme taková, která můžeme použít i v letech následujících.

Poslechněte si zlatá pravidla pro správu rentiérského bohatství.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a i já vás vítám dnes Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešním tématem je stále opakující se diskuse. Každý rok se díváme do zpětného zrcátka, co se stalo. Hledáme poučení společně s našimi rentiéry a zároveň se díváme dopředu na ten rok, který probíhá. Obvykle je možné určit nějaká zlatá pravidla, něco, co tuto diskusi každý rok vlastně provází. Jaká to jsou pravidla, Vladimíre, která by měl každý rentiér mít na mysli?

Vladimír Fichtner

Děkuju za otázku. Velmi zajímavá otázka.

Těch pravidel je určitě povícero, ale pojďme si alespoň nějaká shrnout.

Jedna z věcí, kterou každý den zažíváme, je přehršel informací o tom, co se bude dít za týden, za měsíc, za rok. Předpovědi jednoho analytika, druhého analytika a třetího specialisty. A všichni se předhání. A všichni máme pocit, že všichni vědí, co bude a jaká bude budoucnost. Realita je taková, že to nikdo neví.

Josef Podlipný

Vladimíre, je to jako s předpovědí počasí?

Vladimír Fichtner

Je to horší.

Předpověď počasí má alespoň nějakou šanci na to, aby to vyšlo. Ale tyhle…Já nevím, jestli Warren Buffett to kdysi řekl, že se dívá na finanční kanály jen, když se chce pobavit.

Já musím říct, že dneska už ve svém věku, a po té zkušenosti, kterou mám víc jak třiceti let v investičním světě, tak to vnímám velmi podobně.

Když někdo řekne předpověď, tak si řeknu: Tak to je asi scénář. Nedávno se objevilo: „Česká koruna zkolabuje“. A všichni hned začali řešit, co bude, když česká koruna zkolabuje. Protože to řekla, myslím, Nomura, řekl jsem si a říkal jsem to i kolegům: Tak jestli něco nebude, tak že česká koruna dneska nezkolabuje, protože to někdo předpověděl. A ta šance, že se to vyplní, je malá. Není to tak, že si myslím, že bychom s tímto scénářem neměli pracovat. Ale není to jenom jediný scénář.

První pravidlo, které doporučujeme každému, je: Nedívejte se na předpovědi, co přesně přijde. Nehledejte skvělou křišťálovou kouli, která vám bude věštit budoucnost přesně.

Naopak. Přemýšlejte scénářově. A to je druhé pravidlo.

Josef Podlipný

To znamená, Vladimíre, když je něco předpovězeno, ať už s jakoukoliv pravděpodobností, tak bychom na to měli nahlížet tak, že to rozšiřuje seznam možných scénářů.

Vladimír Fichtner

Přesně tak. Naprosto přesně to říkáš, Pepo. Pokud někdo dodneška nemyslel na to, že koruna může zkolabovat, tak dělal velkou chybu. My jsme na to mysleli a myslíme na to dlouhodobě. A proto ta řešení, která doporučujeme, s tím počítají. S tímto scénářem. Ale není to jediný scénář, s kterým počítat. Protože, co když se nenaplní? To není o tom, jaká je ta pravděpodobnost. Možná je to 1 %, že se naplní tento scénář kolapsu, možná 5 %. No a co, že to je v uvozovkách jenom pět procent? Já nechci s malou pravděpodobností zchudnout, když budu mít všechno v koruně. A všechno v ČR. I když je to jen malá pravděpodobnost.

Josef Podlipný

Rozumím. Napadá mě, že teď řadu posluchačů asi vystraší to, že seznam těch scénářů může být opravdu veliký. A může dokonce i trvale bobtnat. Existuje opět nějaké pravidlo, které umožní nenechat na sebe nasypat stovky, tisíce nebo stovky tisíc scénářů tak, aby se v tom člověk ještě nějak zorientoval?

Vladimír Fichtner

První, co je důležité si uvědomit je, co jsou ty závažné a kritické scénáře. Já myslím, že ty to říkáš Pepo, nebo nějaký tvůj kamarád, říká. „Když se na mě řítí stádo slonů, neřeším komáry“.

Takhle je potřeba o tom přemýšlet. Přemýšlet o těch zásadních, nejdůležitějších věcech.

Například měna bude slabá, kolabující nebo silná. Nebo nebude dělat nic. Bude tam, kde je pořád.

Protože trefit ten správný okamžik je sice přáním nás všech, ale jako správce je potřeba si uvědomit, že bych to musel dělat celý život. Ne v jednom okamžiku. Ale celý život bych musel trefovat ty správné věci ve správný okamžik. A jako správce je potřeba se naučit přemýšlet jinak. Je potřeba se naučit přemýšlet systematičtěji a strategičtěji. Potřebuju za rok mít nějaké peníze třeba v dolaru, protože dítě půjde studovat do Ameriky. Pokud se na to chci připravit, a neřešit, že mám všechen majetek v koruně, třetinu těch dolarů vyměním dneska, třetinu za půl roku a třetinu za rok. A možná mezitím se pohne dolar. Ale já si rozložím to rozhodnutí v čase. To je systematický přístup, který mohu uplatňovat desítky let. A nezklame mě. Není geniální. Mnohem geniálnější a profitabilnější je pořídit si křišťálovou kouli, která funguje. Vědět, že teď je nejlepší čas pro příštích 12 měsíců nakoupit dolar. A všechno koupit dneska. Bohužel je potřeba najít prodejnu, kde prodávají ty správné křišťálové koule.

Já jsem ji ještě nenašel.

Josef Podlipný

Pro nezávazné setkání se mnou navštivte adresu https://www.fichtner.cz/mezi-rentiery/ setkání. A teď zpět k tématu.

Často slýchám, že když už se někdo dopracuje ke křišťálové kouli, k ní nemá ten správný návod. Co je tím správným návodem, jak dlouhodobě zvolit správnou strategii? Je to o tom hledat inspiraci všude, kde inspiraci lze nalézt. Nebo je to víc o tom diskutovat o těch způsobech a nebýt na to sám?

Vladimír Fichtner

Ta diskuse je vždycky důležitá, určitě. Zapojení rodiny, anebo spíš možná ještě zapojení dalších lidí, od kterých se můžu něco naučit, inspirovat. Podívat se, jak mají svůj majetek rozložený ty nejbohatší rodiny světa apod. To jsou dneska statistiky, které se dají dohledat a můžeme si říkat: Aha, proč oni mají v těch finančních aktivech 65 % a proč já mám všechno ve firmě a v nemovitostech? A přemýšlet o tom. Ne hned vědět, je to tak nebo tak. Ale přemýšlet o tom, v čem to je. Kde může být zakopaný pes. Takže inspirace zvenku, od jiných rodin, od dalších úspěšných lidí je to, co může pomáhat. Samozřejmě potom třeba i vnitřní inspirace v rodině. Když rodina tu zkušenost nemá z předchozích generací, je těžké jí tam hledat. Ale je potřeba poznávat třeba s dětmi nebo s životními partnery, jak o tom přemýšlet a tu inspiraci hledat.

Takže systematičnost, přemýšlení dopředu, neřešení požárů. Ale chápání toho, že požár může přijít.

Josef Podlipný

Vladimíre, ty jsi zmínil systematičnost, ale zároveň jsi zmínil i rodinnou diskusi. Jak zapojit rodinu do diskuze o tom, co dělat strategicky, dlouhodobě, udržitelně.

Vladimír Fichtner

No, jedna z věcí, která je poměrně náročná, je předání zkušeností. Nám je dneska přes 50, už máme zkušeností na rozdávání. Ale podělit se o ně s dětmi, o tom, co může být během třiceti let, co se může stát a podobně, není triviální. Protože některé věci je potřeba zažít. Každý žijeme v jiné době, každý žijeme s jinými zkušenostmi, s jinými informacemi.

A jedna z věcí, třeba, která se nám osvědčuje, když pomáháme rodinám a našim nástupcům, je mít trošku časový přesah nad věcmi. Třeba zažít si v nějaké simulaci sto dvacet let života s investicemi. A během víkendu, během dvoudenního hraní si v principu ty děti samy zažijí že… Z pár korun se dají udělat desítky milionů. Nebo z desítek milionů se dají udělat stovky milionů jenom tím, že člověk má nějaký systém, jakým může k investování přistupovat.

A že si zažije poprvé to, čemu se říká dlouhý investiční horizont. Protože když něco děláš dobře šedesát let, začínáš s 200 tisíci korunami a skončíš opravdu s desítkami nebo možná někdy i se stovkami miliónů. Jenom proto, že máš systém. Naučíš se, co máš dělat při poklesech. Ta prostá zkušenost, i když je simulována, zažít 120 let, je k nezaplacení. Je nesmírně obohacující.

A nám se osvědčuje vlastně u všech budoucích generací. Všichni naši klienti a jejich děti, které dosáhnou věku cca 16,17 let, vlastně takovýto víkendový kurz podstupují. Ten má pak nějaké návazné moduly. Ale tohle je skvělý přístup, jak dětem ukázat časový horizont. Díky tomu, že jim je teď sedmnáct nebo třicet, je zatím nepochopitelný, protože oni vidí jen pár let dopředu. A taky pár let zpátky. Ale ještě nemají tu zkušenost.

Josef Podlipný

Vladimíre, mě jen napadá otázka: když žijou těch několik třicet letech nanečisto, tak oni společně nějakou dynamikou té skupiny objevují ta řešení? Nebo jedou podle nějakých pravidel?

Vladimír Fichtner

V podstatě je objevují sami.

Josef Podlipný

Vladimíre, spolu jsme teď diskutovali o tom, jaká jsou zlatá pravidla pro rentiérská portfolia, pro bohatství tak, aby byla rodinná bohatství ochráněna i pro další generace. Do čeho tedy v tomto roce investovat a hlavně jak investovat tak, aby ta rodinná bohatství neutrpěla?

Vladimír Fichtner

Investovat systematicky, s rozvahou, dobře o tom přemýšlet. Já vždy říkám lidem, kteří prodávají své firmy: Pojďme se začít bavit o tom, co s těmi penězi uděláte. Půl roku před tím, než je dostanete na účet. To je možná termín, který není úplně přesný. Ale v tom posledním půl roce už to člověk tuší. Bude to v lednu, pojďme se sejít v létě. Přemýšlet o tom dopředu, trošku se naučit, jak vlastně přemýšlet. Ne o byznysu, ale o finančních aktivech. Co s nimi dělat, kolik dát do nemovitostí, kolik nechat v nějakém byznysu, do private equity, do dluhopisů nebo jiných věcí, které zatím člověk nepoznal, to se nenaučíte ze dne na den. O tom je potřeba se dozvědět, nechat to pracovat, přemýšlet.

Máš jinou zkušenost s lidmi, s kterými se potkáváš? Jak dlouho to trvá?

Josef Podlipný

Potvrzuji, že je potřeba si udělat z času i inspirace svého přítele. Nikoliv svého protivníka. Protože čím méně času budu mít na rozhodování, tím více budou řídit moje další kroky emoce.

Vladimír Fichtner

Já si pamatuju jednoho klienta, kterého jsme potkali. Je to pár let zpátky. A on už měl v té době více jak 100 milionů korun na účtu nebo v hotovosti. S kýmkoli se potkal, tak mu jeho řešení nedávalo smysl. Tak radši nedělal nic. Tenkrát to tolik nevadilo, protože byla inflace „jenom“ 3 %. Ze sta milionů jsou to tři miliony ročně, dvě stě padesát tisíc měsíčně. A to ho potom přimělo k tomu, že… by, sakra, měl zrychlit v tom přemýšlení. Dvě stě padesát tisíc mít nebo nemít na filantropické věci, které on hodně podporuje. Tak co říkáte? To je hřích. Proč jsem to neudělal dřív? Proč jsem o tom nepřemýšlel dřív? To už se nedá dohnat.

A je jasné, že každého z nás zajímá, do čeho konkrétně investovat. Aby to naše bohatství, finanční bohatství, bylo ochráněno. Můžete si něco koupit, ale nebude to mít hlavu a patu.

Naše zkušenost je taková, že poté, co 5, 10 let někdo něco dělá se svými penězi, a pak přijde za námi, nevidíme žádnou strategii. To je jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Prostě kdo šel kolem a mohl něco prodat a měl dost prodejní argumentace, tak něco prodal. A podle toho ta řešení vypadají.

Ne. Pojďte na to jinak. Přestaňte se zajímat o to, jaké jsou předpovědi. Pracujte s různými scénáři budoucnosti. Připravte se na to, že mohou přijít emoce. A že to všechno se dá vyřešit nějakým systematickým přístupem. Strategií, která má nadhled, dlouhodobou filozofii. Třeba filozofii Ochrany bohatství, nebo jinou. Ochrana bohatství je to, co nám je blízké. I lidem, se kterými pracujeme.

Ale to nejdůležitější je, musíte mít systém, který vytrvá desítky let. A nebudete ho každé 2 roky předělávat, protože jinak se nedočkáte úspěchu.

Josef Podlipný

Ještě mě napadá, že řada správců rodinného bohatství říká, že nechce vyměnit starost za starost. V podstatě starost to bude tehdy, pokud tomu přemýšlení budeme věnovat nedostatek času, nebo na to budeme sami.

Vážení posluchači, dnes jsme diskutovali o tom, co udělat, a hlavně jak se chovat, aby vaše rodinná bohatství byla ochráněna. A aby je bylo možné předat i budoucím generacím.

Opět se s vámi budeme těšit v příštím díle podcastu.

Mé jméno je Josef Podlipný a přeji Vám hezký den.

Vladimír Fichtner

Mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se s Vámi opět někdy Mezi Rentiéry.

Co udělat pro to, abychom v těžkých časech neměli se svými investicemi trápení?

6. 3. 2023 by Josef Podlipný

Majitelé firem řeší jeden problém za druhým.
Nejprve COVID, pak energetická krize, inflace, tlak na mzdy atd.
Do toho ještě poklesy na akciích a dluhopisech.
Starost za starostí.

Ale dá se s tím něco dělat. V tomto díle uslyšíte hned 3 způsoby, jak zajistit, aby vás finanční aktiva rodinného bohatství netrápila a mohli jste klidněji spát.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači. Vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný a se mnou je tu dnes Vladimír Fichtner. Ahoj Vláďo.

Vladimír Fichtner

Ahoj Pepo a dobrý den všem.

Josef Podlipný

V tomto díle uslyšíte tři způsoby, jak zajistit, aby vás rodinné bohatství netrápilo.

Mezi Rentiéry v podstatě stále hledáme optimální řešení, jak nevyměnit jednu starost za starost druhou. A přitom vidíme především u úspěšných podnikatelů, u úspěšných a bohatých rentiérů, že mají takové vnitřní pnutí, takový boj vnitřní. Jestli se spolehnout na své vlastní schopnosti a svou zkušenost. Anebo využít pomoci druhých. I třeba těch, kteří jim nabízejí adopci zdravého selského rozumu.

Proč se tohle děje? Mezi rentiéry, mezi úspěšnými podnikateli, kteří vybudovali obrovské bohatství a jsou si vědomi své odpovědnosti i vůči ostatním generacím?

Vladimír Fichtner

To je zajímavá otázka.

Tak určitě je to proto, že to, co jsme vybudovali, známe. Známe každý šroubek, když jsme tu firmu postavili od nuly. Se svými partnery nebo někteří z našich klientů třeba se svými rodiči. A tak nám nic neunikne a víme, že máme všechno pod kontrolou. Respektive myslíme si, že máme vše pod kontrolou až do chvíle, kdy přijde nějaký neočekávaný průšvih.

Pro někoho to byl COVID. Pro někoho to může být krize, která přišla v energiích a v dalších oblastech. A to prostředí je velmi nepředpověditelné. Najednou se ukazuje, že firmy, které za COVIDu prosperovaly, tak mohou zkrachovat i díky tomu, jak naplnily sklady zbožím, o které byl při COVIDu obrovský zájem. A protože my máme ty věci pod kontrolou, tak máme pocit, že se nám nic stát nemůže.

Ale ona je to taková iluze. Bohužel to tak není a čím jsme starší, tím máme méně energie, méně invence. Pokud nemáme další následovníky, kteří by to za nás vzali a dokázali překonat různá nebezpečí, tak koncentrovat majetek jen do jednoho byznysu, jednoho sektoru, do své vlastní firmy, vlastně založené na nás, může být velmi nebezpečné a potenciálně zničující.

Na to je potřeba myslet. Ale to je ten důvod, proč se nám nechce z toho našeho zaběhnutého stylu.

Když se člověk podívá na trošku delší horizont, najednou si uvědomí, že chce, aby majetek překonával nebo zvládl desítky nebo možná stovky let. To, co jsme vybudovali se ženou, vlastně nechceme, aby zmizelo s námi, až odejdeme. Budeme rádi, když se o ten majetek budou děti rády starat a budou vědět, jak na to. A když se budou starat způsobem, že i třeba další pokolení budou vědět, jak na to. A když budou taky schopni s tím majetkem pomáhat jiným lidem, kteří třeba neměli takové štěstí. To je ale najednou jiná hra, a zajímavá hra. Jiná a pro nás neznámá. Nebo pro většinu z nás. Ne každý má to štěstí, že měl v rodině předky, kteří by nasdíleli, jak se starat o majetek. Jako třeba ty, Pepo. A nevím, jestli jsem odpověď na tvoji otázku.

Josef Podlipný

Odpověděl a děkuji za odpověď. Dnes je těžká doba. Uvědomujeme si to všichni, a to především ti, kteří spravují nějaké bohatství. Co nejčastěji v dnešní těžké době rentiéři řeší a jaké mají trápení?

Vladimír Fichtner

Asi různé. Volal mi jeden dlouholetý klient, kterému říkám: „Jak se máš, Zdenku?“

A on : „Hele, já nevím. Nějaký dobrý zprávy bych potřeboval“. No a vlastně řešil něco ve firmě, také něco v rodině, nějaké zdravotní starosti. Řešil něco se svými padesátiletými dětmi, a já jsem ho zastihl v takovém okamžiku, kdy toho trápení bylo docela dost.

Vladimíre, promiň, já tě teď stopnu. Posluchače určitě zaujalo scénářové přemýšlení. Pojďme na nějakém konkrétním příkladu ukázat, jak vlastně to scénářové přemýšlení funguje.

Vladimír Fichtner

My dnes vlastně říkáme, že naši klienti mají v portfoliu, podle svého investičního profilu, 10 až 25 % proti-inflačních dluhopisů. Dluhopisů, které vynášejí inflaci. Kolik je inflace, si každý může zkontrolovat. Kolik byla v průběhu roku 2022, si každý může najít. My jsme ty dluhopisy začali klientům doporučovat v roce 2019, kdy ještě inflace byla velmi nízká. A třeba na euru se tenkrát účtovaly záporné úroky a vypadalo to, že se to může stát i na koruně.

My jsme si vlastně v té době řekli, jaké mohou být scénáře vývoje ekonomiky včetně inflace.

Takže první scénář byl o tom, že vše bude status quo. Ekonomiky pojedou. V roce 2019, všechno bylo růžové, v pohodě, ekonomiky rostly, nezaměstnanost nízká, ale inflace byla také nízká a dokonce to vypadalo, že může být záporná. Řekli jsme si, že když přijde takový scénář a třeba bude záporná inflace, že proti-inflační dluhopisy jsou skvělé, protože ty nesou přinejhorším nulu. My už jsme viděli v té době, že na euru se účtovaly mínusové záporné sazby.

A kdyby to nastalo i na koruně, my bychom mohli mít nulu, což je mnohem lepší, samozřejmě. Takže jsme si řekli, že pro takový scénář záporné inflace je to vlastně dobrý produkt, který patří do portfolia. Ne jediný produkt v portfoliu, ale takový, který do toho portfolia patří.

Druhý scénář, který jsme zvažovali, že může obecně v ekonomikách přijít, je třeba náročný scénář stagflace, kdy ekonomika neroste nebo klesá a inflace přitom je vysoká. A zjistili jsme, že i pro tento scénář proti-inflační dluhopisy jsou zajímavé.

Další scénář, o kterém jsme přemýšleli, je scénář pomalého růstu. Třeba jako v Japonsku. A když jsme se podívali, jestli by se nám proti-inflační dluhopisy hodily i do tohoto scénáře, zjistili jsme, že ano.

Nemít trápení je docela silné slovo. Ale určitě chceme snížit jeho míru, když člověk s něčím pracuje.

Josef Podlipný

Klidně spát, možná tomu říkejme.

Vladimír Fichtner

Klidně spát. I portfolio, které máme, může klesnout. Může klesnout samozřejmě podle toho, co se bude dít. My nemůžeme jít proti trhu. Ale snažíme se najít co největší počet období, kdy je v pohodě. A nemusí se to vždycky povést. Naše portfolio může být mínus 20, 30 %. To se může stát, není to nemožné, ale musíme být v klidu. Pořád musíme vědět, proč tam jsme. Musíme vědět předem, že jsme s tím scénářem počítali. A musíme v tu chvíli dělat to, co máme předpřipravené. To znamená předpřipravenost kroků v těch scénářích. To jsem nezmínil. Taky jedna z důležitých věcí, jak reagovat. Když přišel COVID, akcie klesly. Portfolia klesla o 20, 30 procent. Nebo akciové indexy. A my jsme při COVIDu, když ten pokles byl asi měsíční – konec února až konec března, mám pocit ve 2020 – tak my jsme dvakrát při poklesech nakupovali do portfolií. Nevěděli jsme kde to skončí.

V tom zpětném zrcátku, když jsou těžké časy, tak většinou člověk vidí větší pohodu a větší klid. Když americké indexy klesly v roce 2022 o nějakých 20, ale také 30, 35 procent v těch nejnižších okamžicích, tak ta rentiérská portfolia byla třeba mínus 5 procent, 7 procent. Ale když se k nim přidaly ještě proti-inflační dluhopisy, které vydělaly 15, 18 procent za rok, a nebylo jich málo v tom portfoliu. Přidaly se dividendové akcie, které u těch největších firem klesaly mnohem méně, to znamená přidala se i tato část té strategie. Tak najednou zjistíte, že portfolio není v poklesu. Ale že je třeba na nule nebo lehce v plusu. Záleží na tom, v jakém okamžiku v roce 2022 jsme byli. Ale proti tomu, co se dělo v tom trhu to byla velká pohoda. A to je hrozně příjemné vidět. Takže my vlastně přemýšlíme, co se bude dít, když přijde krize. Které firmy to nejlépe zvládnou? To je přesně to přemýšlení scénářového typu.

Ty jsi v tom článku psal o jednom člověku, kterého jsi potkal nebo se kterým jsi mluvil, anebo mluvíš opakovaně. A popisoval jsi ten jeho příběh. Můžeš ho nasdílet alespoň ve stručnosti?

Josef Podlipný

Jedná se o velmi úspěšného podnikatele, miliardáře, který vytvořil společně s rodinou bohatství velkého rozměru. A on si uvědomuje, že to bohatství je opravdu velké, a jeho rolí správce je to bohatství chránit. A i přesto zároveň hovoří velmi zaníceně o příležitosti, která se mu naskýtá na zahraničním trhu. Ta příležitost je za mimořádně atraktivních podmínek.

Vladimír Fichtner

A co to znamená konkrétně, Pepo? Ať si to představíme. Co je ta příležitost?

Josef Podlipný

V čem? V čem, Pepo, můžou být fatální?

Dlouhou dobu jsi působil v bankovnictví. Viděl jsi spoustu příběhů. Spoustu podnikatelů jsi potkal. Viděl jsi hodně jak těch úspěšných příběhů, tak jsi viděl i ty příběhy, které nedopadly. O těch se tak často v ČR nemluví, protože u nás to, že něco nedopadlo, je spíš stigma.

V Americe to je dobře. Něco se nepovedlo, ale máš další zkušenost. Tady se ty příběhy tolik nesdílí. Možná dneska už youtubeři různé fuckupy sdílí víc, s různými podnikateli. Ale dřív to nebylo vůbec typické.

V čem to může být fatální? Ten instinkt dravce. Už chápu, co myslíš … „Aha, zaútočím na něco“.

Ale v čem může být fatalita toho instinktu.

Josef Podlipný

V podstatě ve dvou věcech.

První je v tom, že když se nechám zradit svou předchozí zkušeností a vírou v sebe sama, tak mohu právě přehlédnout velké riziko, ale tím i přijít o kredit. A upřímně, v podnikatelském prostředí, stejně tak jako ve vztahu k bance, je ten kredit velmi důležitý. Nejenom ta ekonomika.

Vladimír Fichtner

Teď máš na mysli opravdu ten finanční kredit nebo morální kredit?

Josef Podlipný

Ne ne, právě morální i podnikatelský.

Když v bance budu mít otevřené úvěrové linky, které budou jak investičního tak provozního charakteru. A budu mít vinkulované směnky a bude na můj byznys navázán nějaký dodavatelsko-odběratelský řetězec. Tak všichni velmi bedlivě sledují to, jak jsem úspěšný. Jak se mému byznysu daří.

A když najednou zjistí, že v tom byznysu je něco, co je toxické, co je nebezpečné, tak mohou zapochybovat nejenom o mně jako o někom, kdo reprezentuje ten byznys. Ale o tom byznysu samotném. To je první rovina velkého nebezpečí. A ta druhá.

Vladimír Fichtner

Někdo zvenku může mě a moje zdravé chování vnímat jako případné nebezpečí pro sebe sama. Protože to zhorší ten náš vztah. Třeba úvěrový. A řekne si, on se zase zadlužil. A teď kdoví, jak to dopadne a ještě je to v jiné zemi. A tak dále.

Josef Podlipný

Vladimír Fichtner

Myslím, že my jako podnikatelé máme v sobě ten podnikatelský agresivní přístup. Že to se v nás pořád bije. A jedna z věcí, kterou se potřebujeme naučit, je správcovský přístup k majetku. To, co ty máš díky pokolením, která byla před tebou. A díky majetku, který jste už budovali kdysi dávno, než jste o něj přišli. Pak jste ho zase dostali zpátky nebo vybojovali jste si ho zpátky.

Takže myslím si, že pro nás to poučení je, naučit se být správci. Je to těžké, protože to je proti naší přirozenosti. Můžu říct za sebe, že pro mě je to nesmírně zajímavá oblast. Tím, že zase něco objevuji, zase je to něco nového. A přitom to považuju za nesmírně důležitou věc. Takže tomu docela dávám velkou prioritu ve svém životě. Přemýšlet o těchto věcech. A ono to souvisí s tím, že se člověk musí uvolnit. Tu existující práci už nesmí mít sám. Třeba musí mít někoho, kdo ji místo něj řídí, protože na to je potřeba mít prostor.

Mějte hezký den a pro dnešek se s vámi loučím.

Vladimír Fichtner

Asi ta první věc vůbec je, a to není jen o švýcarském bankovnictví, si uvědomit, proč tu banku mám. Jestli jí mám od toho, aby mi dávala rady a měl jsem tam ty peníze uložené. Jestli ji mám od toho, abych tam ukládal hotovost a nic s ní nedělal, v principu neinvestoval. Nebo jestli ji mám jako, jak my říkáme, investiční platformu. To znamená, že si založím bankovní účet, jeho součástí se stane nějaký investiční účet a z toho investičního účtu se investují peníze do celého světa. Do různých instrumentů.

Ať jsou to akcie, dluhopisy, ETF, nebo jiné finanční nástroje. Takže naše doporučení je používat banky především, když už je používáme, jako platformy. To znamená jako něco, kde legálně ty peníze leží a odtud se investují jinam. Pokud byste si banky nechali jako místo, kde chcete ukládat hotovost, tak to má svá rizika. To je něco, co asi můžeš klidně nasdílet ty. Protože je to téma, které je ti velmi blízké.

Josef Podlipný

Já jsem sám zažil vlastně historii krachu, pádu IPB. Mnoho z našich posluchačů si jistě vybaví okamžik, kdy velká banka v České republice z ničeho nic zavřela. A Česká národní banka oznámila, že je vlastně tato banka ohrožena. A vlastně byla ohrožena svými vlastními klienty. Paradoxně fronty čekatelů na peníze přivedly tuto banku velmi rychle do náruče tehdy ČSOB. A daňoví poplatníci, my – daňoví poplatníci, pokud se nemýlím, tak jsme zaplatili účet asi 100 miliard korun českých. Což není úplně málo. Co z toho plyne za ponaučení, Vladimíre?

Vladimír Fichtner

No, že banky je dobré využívat jako platformu. Ne nutně jako místo, kde mám všechny peníze uloženy. Zjednodušeně. Ve všech evropských bankách, nebo asi ve všech, platí pojištění vkladů 100 000 euro. Což pro nás, rentiéry, není úplně velká částka. Když tam budeme mít celá rodina, pětkrát 100 000 euro, tak nás úplně asi nepotěší, když by ta banka zkrachovala.

Proto je důležité používat banku více jako prostor, když mám vklady, tak je tam diverzifikuju. A první věc, která je hezká ve Švýcarsku, je, že ty velké švýcarské privátní banky umí vklad, který jim svěříte diverzifikovat. Což dneska, když jsou třeba vyšší úrokové sazby na koruně, i na dolaru a začínají být i na euru, tak se může hodit.

Tak ono na to bezpečí jsou různé úhly pohledu. Další věc, kterou my u švýcarských bank řešíme, a měl by to každý řešit u svých bank nebo svých investičních platforem, pokud chce přemýšlet o bezpečí, je jejich velikost, případně rating. Prostě jejich šance, že budou trvat dlouhodobě.

A dneska, po finanční krizi, která přišla v roce 2008, 2009 vznikly celosvětové takzvaně „systematicky důležité finanční instituce“, které v Čechách je možné najít na stránce České národní banky. V Evropě je možné je najít, v Americe je možné je najít, ve světě je možné najít.

Tyhle systematicky důležité instituce jsou takové, o kterých regulátoři říkají, že kdyby zkrachovaly, tak to vlastně nemůžeme úplně dopustit. Protože by vyvolaly dominový efekt, který by mohl i velmi zdravé společnosti napojené na banky, což jsou všechny v principu, a zdravé finance lidí, by mohl poškodit.

Takže Američané to vyřešili kdysi v té finanční krizi tak, že jednu banku nechali zkolabovat. A pak už řekli – to je zlé, to vypadá nebezpečně, tak vlastně vklady garantovali.

V Evropě to bylo to samé. V roce 2008, 2009, v jeden okamžik byla velká nervozita. Kam mám dát peníze, abych o ně nepřišel? I u těch největších bank, to vypadalo, že to nemusí být bezpečné.

A tenkrát myslím, že Němci přišli s tím, že garantujme všechny vklady ve všech bankách. A ustaly veškeré tlaky na banku. To je to, o čem ty jsi mluvil o IPB kdysi dávno. Tak vlastně lidé přestali řešit, kde mají peníze, protože stát jim garantoval, že všechno je bezpečné.

Stát potom pochopil, že garance úplně veškerého bezpečí ve všech bankách je bianko šek pro každého, kdo chce podvádět. Stojí peníze. Takže to nemusí být úplně optimální řešení.

A proto přišel po celém světě koncept se systémově důležitými bankami. Který my doporučujeme zvažovat, když člověk přemýšlí o tom, v jaké bance si otevře účet.

V Rentiérovi ukazujeme seznam cca 30, 40, 50 bank, podle velikosti.

A některé banky mají finanční aktiva 500 miliard franků a některé tisíc miliard.
Vlastně některé jsou systémově důležité a některé nejsou systémově důležité. A to může být věc, kterou při ochraně bohatství je třeba vzít do úvahy, kterou tu investiční platformu využívám. Jak je velká, jak je systematicky důležitá. A ona ta velikost, o které mluvím, jaký má rating případně, a ta velikost je taky důležitá, protože ve finanční krizi 2008, 2009 se ukázalo, že co je velké, to hůř krachuje. To je složitější nechat padnout.

A my vždycky chceme být v situaci, kdy když přijde problém, abychom ho neřešili jenom my dva a náš klient. Ale aby ho řešil ten nejvyšší management na světě. Aby ho řešily státy, aby ho řešili konkurenti. Protože když by kolaboval jeden z největších hráčů na tom trhu, tak to ovlivní konkurenty. A ten business může přestat existovat. A v bankovnictví z hlediska důvěry je to samozřejmě velmi důležité. A my nevíme, jestli v příštích desítkách let nepřijde někam problém, včetně švýcarského bankovnictví.

Takže přemýšlejte o tom, jak banku využíváte. Jestli jako vkladovou instituci nebo jako platformu, to je bod jedna. Bod dva je určitě velikost, rating, systémová důležitost. To jsou faktory bezpečí, které je potřeba brát do úvahy.

Neznamená to, a to bych zdůraznil, že systémově důležitá instituce nemůže zkrachovat. I ta může zkrachovat, ale my hledáme řešení, která jsou nejvíce bezpečná. A velikost a systematická důležitost nám nahrávají do karet, když to bezpečí hledáme.

Josef Podlipný

Dnes jsme se bavili o bezpečí švýcarského bankovnictví.

A tak, jak bylo řečeno, nejenom bezpečná švýcarská velká privátní banka je zárukou bezpečí vašeho bohatství. To, co je zárukou a větší jistotou, že vaše bohatství zůstane v bezpečí, je strategie.

Pokud budete mít strategii, která vám dlouhodobě umožní bohatství zachovat, z hlediska jeho hodnoty a předat ho i dalším generacím, tak pak teprve můžete klidně spát.

Budete-li chtít vědět víc, dozvědět se větší detail, ať už o švýcarském bankovnictví, nebo o samotné strategii ochrany bohatství, rádi vám nabídneme větší detail skrze měsíčník Rentiér nebo v reakci na vaše případné dotazy.

A znovu se budeme těšit u dalšího dílu podcastu Mezi Rentiéry.

Loučím se s vámi, mé jméno je Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

A loučím se i já, Vladimír Fichtner. Nashledanou.

Josef Podlipný

Nashledanou.

Rodinná banka: 2 roky zkušeností s provozem

13. 2. 2023 by Josef Podlipný

Jak si vlastně začít v rodině povídat o majetku?
Co vede k otevřené komunikaci v rodině?
Jak jednoduše zapojit nastupující generaci do diskuze?

Vladimír Fichtner ve své rodině před dvěma lety zavedl „rodinnou banku”.
Nástroj, který používají už desítky let bohatí lidé z celého světa, ale v České republice je zatím poměrně neznámý.

Může být rodinná banka vhodná i pro vás a vaši rodinu?

Textový přepis

Josef Podlipný

Jak pomáhá rodinná banka mezigenerační správě majetku a proč jste ji u vás doma zvolili?

Vladimír Fichtner

Rodinná banka je jednoduchý koncept, jak se s dětmi začít bavit o majetku. Našim potomkům je 28, 27 a 17 let a každý je trošku jinak orientovaný – jednoho baví podnikání, druhý se jeví spíše jako typický zaměstnanec a třetí bude možná umělec. To ještě uvidíme, v sedmnácti letech se člověk profesně pořád vyvíjí.

S manželkou Radkou jsme hledali platformu, která by nám pomohla najít způsob, jak si o majetku společně začít povídat. Takovou, která by nám pomáhala hledat cesty, jak by děti mohly mít z majetku prospěch, zejména v první fázi produktivního života.

První transakce rodinné banky

Josef Podlipný

Každá rodina je výjimečná a je to živý organismus, který je potřeba podporovat, kultivovat. A každá komunikace je svým způsobem náročná na to, aby rodinu naopak nerozbila. Jak velká výzva je rodinná banka, ona diskuze uvnitř rodiny o sdílení bohatství a o jeho použití pro jednotlivce, byť je součástí rodiny?

Vladimír Fichtner

Pro nás to byla ta nejmenší výzva. Asi proto jsme jako první začali řešit rodinnou banku. Vzniklo to vlastně v okamžiku, kdy jsme dětem řekli: „Už není úplně potřeba všechny finanční věci řešit s běžnou bankou. A pokud si budete chtít půjčit, tak přijďte. Rodinná banka vám nabízí možnost zafinancovat něco, na co třeba nemáte.“

První přišel jeden z našich synů, že si chce koupit nové auto. Ale že by potřeboval pomoct, aby mohl při prodeji auta udělat dobrý obchod. Potřeboval překlenout cash flow – koupit nové dřív, než prodá to staré. Aby mohl s oběma stranami v klidu vyjednávat a udělat co nejlepší obchod.

A my toho využili a řekli: „Tak se o tom pobavíme jako rodina. A poprvé jako rodinná banka. Tak co potřebuješ?“

Celou situaci nám vysvětlil a já řekl: „Tak se k tomu jednotliví členové rodiny vyjádřete, co vy na to?“

První promluvila jeho přítelkyně, která byla součástí debaty: „No, já myslím, že by si nemusel kupovat každou chvíli nové auto.“

Syna ale auta baví a zatím mu to vždycky vycházelo tak, že na tom vydělal, takže proč ne. Ale bylo zajímavé slyšet přítelkyni, která říkala, že by možná nemusel.

A pak se diskuse rozjela. Brácha se vyjádřil, ségra se vyjádřila, Radka se vyjádřila, já jsem se vyjádřil. A začali jsme si povídat o tématu, které jsme do té doby společně neprobírali. Každý si věci řešil sám. Když jsme si my potřebovali půjčit v bance, s dětmi jsme to neřešili a oni stejnou situaci neřešili s námi. A to první, co se vlastně ukázalo jako nesmírně zajímavé, bylo, a pokračuje to dál, že to je komunikační platforma.

To není o té bance. Je to o tom, že si společně povídáme, že si vzájemně vyjasňujeme názory na některé věci. A tu naši první diskuzi ukončil druhý z našich synů, který řekl: „Kdyby to bylo jenom na mně, já bych mu ty peníze půjčil.“ S tím nakonec všichni souhlasili a přišla první půjčka. Překlenovací úvěr z rodinné banky.

Josef Podlipný

Dobrá. Hovořil jsi o tom, že se jako první vyjádřila synova přítelkyně. Znamená to tedy, že se diskuze v rámci rodinné banky účastní i širší rodina? Nejsou to jenom děti a manželka?

Vladimír Fichtner

My to tak děláme. Záleží i na tématech a na tom, jak je rodina definovaná. Ale my si uvědomujeme, že přítelkyně, nebo přátelé naší dcery, se mohou jednoho dne také stát součástí rodiny. A my je tak bereme relativně od začátku a nemáme nic, co bychom s nimi nemohli probírat. Speciálně věci v rodinné bance. Ono to pomáhá tříbit myšlenky. A je dobře, když u toho partneři našich dětí jsou. Je to dobrá možnost, jak s nimi začít navazovat společnou komunikační linku.

Josef Podlipný

Přítelkyni nápad na koupi nového vozu úplně nepotěšil. Je stále synovou přítelkyní?

Vladimír Fichtner

Není, ale nemyslím, že to s tím mělo něco společného.

Co když rodinná banka řekne ne

Josef Podlipný

To může být ukázka toho, že rodinná banka může vytvořit i problém, třeba komunikační. Vznikaly takové problémy, anebo pokud nevznikaly, jak byste si s nimi poradili? Je na to nějaký recept? Znáš například nějakou zkušenost z jiné rodiny, která už rodinnou banku praktikuje několik generací?

Vladimír Fichtner

Možná na to nějaký recept je. Ale jeden z nejdůležitějších je udržet otevřenou komunikaci. To je to, proč rodinnou banku děláme.

Když jsme řešili další úvěr, to už byl úvěr na podnikání druhého z našich synů, řešili jsme vlastně podobné věci – bavili jsme se společně. Ale musím říct, že asi největší a nejzajímavější diskuzi jsme měli v okamžiku, kdy rodinná banka řekla ne.

Respektive, my s Radkou jsme řekli ne, že se nám to úplně nelíbí. A to bylo v okamžiku, kdy přišla naše 17letá dcera a řekla, že by si chtěla půjčit 35 tisíc na foťák. Fotí hezky, a že by tedy ráda dostala půjčku, jako bráchové.

Přišla s tím na konci letních prázdnin, během kterých jsme se jí několikrát ptali, jestli by si neměla sehnat nějakou brigádu. Ale neměla na to čas. S Radkou jsme pak řekli: „Ale my si nemyslíme, že by rodinná banka měla půjčit někomu, kdo nemá příjem nebo kdo nic nevydělává. Protože nevidíme způsob, jak by banka mohla dostat půjčku zpátky.“

Diskuzi následně přebrali naši synové a jejich přítelkyně. Začali si povídat o tom, jestli existuje cesta a podmínky, za kterých by banka byla ochotná členu rodiny peníze půjčit. V tu chvílí jsme s Radkou zažili asi největší radost. Když děti a jejich blízké osoby hledaly cestu, jak to udělat. Ale přitom, aby to nebylo na úkor rodinného majetku. Skončilo to v nádherné debatě, kdy děti vymyslely, jak by to šlo a definovaly podmínky, za kterých by byly ochotny naší dceři na foťák půjčit.

Zapojily se do toho i ty přítelkyně našich synů, které říkaly: „Tohle je dobrá brigáda, tahle je úplně špatná, támhle to udělej a tam by to mohlo vyjít.“ No, a o měsíc později už podmínky byly splněny. Dcera měla příjem a dostala půjčku na foťák. Ale to nejhezčí bylo, že my diskuzi jenom odstartovali a zbytek rodiny už ji vedl sám. Seděli jsme v pozadí a měli nesmírnou radost, jak komunikace funguje, jak se hledala řešení, jak to bylo otevřené na obě strany. A jak tam například od syna, který si půjčoval na byznys, padala tato slova: „Proč myslíš, že jsem si půjčil? No abych šestnáct hodin makal. To není žádná legrace, půjčit si peníze.“ A to jsou konstatování, která od rodiče nikdy nevyzní tak silně, jako když je řekne brácha, který s tím má vlastní zkušenost.

Takže zatím jsme za ty dva roky nezažili nějakou nepohodu nebo něco neřešitelného. Zažili jsme, že jsme řekli „NE“, ale pak jsme se připojili k souhlasu, protože děti vymyslely, jak na to.

Rodiče i děti jako rovnocenní partneři

Josef Podlipný

To, co brání nepohodě nebo krizovým situacím, je tedy otevřený dialog, komunikace, ochota nejenom naslouchat, ale i společně hledat řešení. A chápu správně, že to je také o přijetí odpovědnosti vlastní, ale i kolektivní?

Vladimír Fichtner

A třetí věc. Ta nás teprve čeká, ale myslíme si, že je potřeba po určité době a určitém objemu půjček (nebo třeba objemu jedné půjčky) začít banku formalizovat – mít někde napsáno, proč jsme to udělali a za jakých podmínek, jaká je zástava a jak to bude fungovat dál.

Takže:

nečekat dlouho,
dělat to společně,
a postupem času trošku víc formalizovat.

Poslední krok nás brzy čeká, je to důležité i z pohledu daňových konsekvencí a podobně. Člověk přece musí vědět, komu dal nějaké peníze, že to má třeba daňové důsledky nebo nemá. A vždy je lepší to mít podložené nějakým dokumentem.

Nástupnictví v rodině

6. 2. 2023 by Josef Podlipný

Nástupnictví je jednou z nejdůležitějších součástí rentiérského života. Otázku, v jaké podobě předat nashromážděný majetek dalším generacím, si dříve nebo později položí každý zodpovědný rentiér.

Jaká je tedy cesta ke zdravému předání vybudovaného? Prvním krokem je už samotné uvědomění si této potřeby. Potřeby přestat být „Len onem“, člověkem, který sám rozhoduje a sám spravuje veškerý rodinný majetek.

V další krocích už začínáme rozprostírat odpovědnost na další rodinné členy. Jejich informační zapojení, a zároveň ponechání prostoru k tomu, aby se mohli v rámci rodinného bohatství sami realizovat.

V prvním rozhovoru Josefa a Vladimíra na téma nástupnictví se mimo jiné dozvíte o tom, jakým způsobem přenést odpovědnost na jiné, o tom, proč ostatním nenutit vlastní představu, nebo proč stanovit rodinného lídra.

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Když se řekne nástupnictví, tak podnikatelé si pod tímto pojmem často představují nástupnictví ve firmě. To je velmi úzká definice.

Moje zkušenost je ale úplně jiná, a podle mě by měla být jiná. Měli bychom si uvědomit, že to je nástupnictví v péči o majetek. Ve firmě nemusím být manažer nebo generální ředitel, ale můžu ji pořád vlastnit. A musím vědět, co s ní mám jako vlastník dělat. Stejně jako s loukou, polem, s nemovitostmi, s jakýmkoliv typem majetku, s finančními aktivy.

Bavíme se o nástupnictví, ale není to jen nástupnictví ve firmě, aby byl někdo z dalších potomků skvělým generálním ředitelem. Může být. Téma nástupnictví zdaleka není takhle úzké.

Jak se rozloučit s „Lenonem“

Josef Podlipný

Vladimíre, nástupnictví je mezi rentiéry často opakované téma. My jsme se o něj podělili článkem Goodbye Lenon v zářiovém čísle měsíčníku Rentiér 2022, který vydáváme pro naše klienty. Proč si zvolit titulek Goodbye Lenon?

Vladimír Fichtner

Nástupnictví, o kterém se zcela přirozeně tolik mluví, protože jsme většinou první generace bohatství – je nám 50, 60 a potřebujeme ho začít řešit – totiž začíná u každého z nás.

Mě na toto téma přivedl jeden slovenský konzultant, který mi u oběda nasdílel svůj příběh. Vystudoval medicínu, chirurga nebo ortopeda, nejsem si jistý, a na klinice zjistil, že zajímavé operace dělá jenom přednosta kliniky. Protože to bylo na Slovensku, tak říkal: „Len on.“ Pochopil, že je v žebříčku asi třicátý sedmý a než se dostane k zajímavým operacím, uplyne příliš mnoho doby. Tak si řekl „Goodbye Len on“ a odešel. Začal dělat konzultanta a dnes je velmi úspěšný. Kdyby ale zůstal na původní pozici, nikdy by se nedočkal anebo by ho čekala velmi dlouhá cesta.

Věděl, že v mém případě udeřil hřebík na hlavičku. Pochopil jsem, že „Len on“ není jenom v jeho příběhu, ale je také ve mně. Nedošlo mi to ale hned, až když jsme začali řešit nástupnictví ve firmě a v rodině. Tehdy jsem si řekl: „Já nechci být jediný, kdo všechno řeší. Musím to nějak dát dohromady.“

Josef Podlipný

Co bylo tím prvním impulzem? Co odstartovalo tento myšlenkový pochod – nechci na to být sám, nechci být tím jediným?

Vladimír Fichtner

Možná jsem to měl trošku jednodušší, protože byznys jsme stavěli s mojí ženou Radkou a de facto od začátku společně. Potom, když ona začala dělat nemovitosti, tak jsem jí také trošku pomáhal. Vždycky jsme na to byli dva. U klientů jsme se často potkávali s tím, že oblast majetku řeší jenom jeden člověk. Většinou to byli muži, kteří jsou se vším obeznámeni a zbytek rodiny ví relativně málo. Často se stává, že když se s novým klientem bavím o majetku a zeptám se ho: „Kdo další teď ví tolik, co my?“, odpoví: „Asi nikdo.“ To je příznak, že je potřeba to řešit, že „Len on“ hraje příliš velkou roli. A že je potřeba dostat ho ze hry.

Josef Podlipný

Dostat ze hry sám sebe? To je obtížná výzva. Jaké překážky jsi musel překonávat, aby ses této výzvy zhostil?

Vladimír Fichtner

Největší překážkou jsem byl já sám, samozřejmě. Protože „nikdo ty věci neudělá tak dobře jako já.“ Ale možná jsem jediný, kdo to tak má. Musel jsem si začít uvědomovat, že jsou kolem mě lidi, kteří jsou lepší. Jsou nejen možná zkušenější, ale mají už i více energie. Mají nové myšlenky, které by mě ani nenapadly.

Měl jsem to štěstí, že jsem takové lidi potkal jak ve firmě, tak i v rodině, kde jsme tomu šli trošku naproti. Věřím, že dáváme rozumný prostor i dětem, aby se zapojily do hry. Protože asi nejhorší, co můžete v nástupnictví udělat, je vymyslet nějakou právní strukturu a nalinkovat zbytku rodiny cestu: „Dcera bude tady, syn bude tady, manželka tady – takhle to máme nalajnované. Berte, nebo neberte.“

To může znamenat velký problém. Uděláte víkendové setkání, kde jim to všem předvedete, a najednou zjistíte, že to není jejich cesta. Že to není to, co oni chtějí. Že mají o své budoucnosti, o svém majetku úplně jiné představy, že s ním chtějí zacházet úplně jinak, a že jste se netrefili.

Proto si myslím, že nejdůležitější je začít u sebe. Jakou máš zkušenost ty, Pepo?

Každý střípek tvoří mozaiku jménem rodina

Josef Podlipný

Tady se rovnou doptám, jak vypadal proces ujasnění si, kdo bude lídr? Bylo to o ochotě převzít na sebe to lídrovství, anebo o hlasování, nebo to vyplynulo přirozeně?

Vladimír Fichtner

Chopil jsem se toho vlastně přirozeně. Nebylo žádné hlasování, kdo to povede. Myslím, že není nutné o tom hlasovat, když se člověk dostatečně stáhne z ředitelské role.

Pro mě to byl dobrý podnět, na čem pracovat dál. Pracovat na firmě bylo kdysi to nejdůležitější, teď je pro mě důležité pracovat na tom, aby fungoval majetek a rodina. Je to pro mě dostatečně zajímavá intelektuální výzva.

Nedávno jsem jel s jedním z mých synů z kongresu rodinných firem. Na cestě zpátky jsme volali ženě a druhému synovi. Ptali se nás, jaké to bylo, ale manželka chtěla, aby nejdřív odpověděl syn.

Odpověděl: „Já poprvé viděl, že ty věci, co táta chce – to povídat si v rodině o majetku a nějak o tom přemýšlet a řešit rodinnou banku – vlastně řeší spousta dalších lidí. Tam bylo 120 nebo 130 zajímavých, chytrých, úspěšných lidí a rodin. Takže to možná nebude úplně blbost.“

Co to znamená pro lídrovství? Lídrem může být někdo, kdo té myšlence věří. Je otázka, jestli ji v rodině dokážeme dostatečně sdělit, aby se lídrem stal někdo jiný. U mě to tak není. Proto jako další krok vidím, že to musí mít nějakou hybnou sílu. Někoho, kdo to posouvá dál. Amatérsky, profesionálně, to je jedno. Ale někoho, kdo to posouvá. Co může být další krok?

Josef Podlipný

Jít do toho a nebát se omylů, a někdy názorových střetů. Nebát se diverzity, různorodosti. Velmi důležité je vytvořit si čas a prostor na přemýšlení. Myslím, že se vyplatí tomu tu energii věnovat. Sice se říká „nikdy není pozdě“, ale někdy opravdu pozdě být může. Když si jen vezmeme, kolik zkušeností jsme za naše životy nabyli. Předat zkušenosti přirozeně, nikoliv „tady to máš, vezmi si to a dělej si s tím, co chceš“, také zabere čas a sebere energii.

Od velmi úspěšných podnikatelů a miliardářů jsem paradoxně slýchal, že „na to je ještě čas, já je chci ochránit toho byznysového tlaku a od ne vždy příjemného byznysového prostředí. Chci jim dopřát dětství, spokojený život manželky nebo manžela.“ I mezi ženami jsou rentiérky a úspěšné podnikatelky, na to nesmíme zapomínat. Po pravdě řečeno, ženy se obvykle dožívají i vyššího věku, takže většina majetku možná do budoucna přejde právě do jejich rukou.

My muži bychom neměli zapomínat na to, že je na to musíme také připravit. Nenechat je na to potom samotné.

« Previous Page