David Řehulka

Vítejte do kasina…

Rudolf v něm hraje blackjack.

V prvních dvou kartách dostane součet karet 17.

Je už ale posilněn alkoholem, věří si, a tak požádá o další kartu.

Krupiér se ho zeptá: „Jste si opravdu jistý?”

Rudolf odpoví: „Ano!”

Neuvěřitelné se stává skutečností.

Krupiér vytahuje čtyřku!

Součet karet je 21 = výhra.

Kasinem se začne rozléhat Rudolfův jásot a nadšení.

Lidé okolo tleskají a zvyšují své sázky.

Nadšené ale bude spíše kasino, protože ví něco, na co lidé pod vlivem emocí zapomínají.

Přestože Rudolfovi měl teď pravdu, tak ve skutečnosti zahrál toto kolo hloupě.

Teď se na něj usmálo štěstí, ale příště mu to už vyjít nemusí.

Možná si říkáte, že v tomto případě je to přeci jasné.

Jasné je ale také to, že lidé v investování sází na svou pravdu a přichází o peníze…

Příklady hloupého chování

Psycholog a expert na chování lidí na finančních trzích (behaviorální finance) Dr. Daniel Crosby nabízí další dva příklady:

1. Máte kamaráda, který vsadil značnou část svých peněz na extrémně riskantní investici, povedlo se mu to a získal velký výnos? Nehledě na výsledek je váš přítel hlupák.
2. Nebo snad vaše známá prodala své akciové investice těsně před krachem v roce 2008? Má kliku, ale neznamená to, že je chytrá.

Daniel Kahneman, jeden z průkopníků oboru behaviorálních financí a autor knihy Myšlení rychlé a pomalé, vysvětluje, že díky zkreslenému zpětnému pohledu (hindsight bias) lidé mnohdy hodnotí kvalitu svých rozhodnutí nikoliv podle toho, jestli při nich byl použit rozumný proces, ale podle toho, jestli byl výsledek dobrý nebo špatný.

To je jeden z důvodů, proč lidé mají tendenci využívat investic, které fungovaly v nedávné minulosti – vidí jen pozitivní výsledek a zelená čísla, ale na jejich fundament se už se tolik nedívají.

Úspěšné investování v průběhu celého života, které by mělo fungovat desítky let ale nemůže být založeno na štěstí. Musí mít základy v systematickém přístupu, který je využíván jak v dobrých, tak ve špatných časech a nikdy není opuštěn jen proto, že se něco, co je v současnosti populární, neshoduje s dlouhodobou strategií.

Aktivní fondy nejsou řešení

Aktivně řízené fondy mají oproti pasivní strategii jednu výhodu. Mají totiž teoretickou šanci porazit index. V honbě za dosažením alfy, tedy nadvýkonnosti oproti benchmarku, neustále analyzují jednotlivé akcie a ostatní produkty, realokují své portfolio a skáčou mezi investičními filozofiemi, aby jim neunikla ta, která v současnosti má potenciál index porazit.

Jeden z důvodů, proč jejich výkonnost pokulhává, přestože aktivně řízené fondy vedou často velmi chytří a schopní lidé, jsou poplatky.

Tyto poplatky vznikají nejen kvůli tučným výplatám pro jejich manažery, ale také kvůli transakčním nákladům za každý nákup a prodej. Čím častěji se mění složení portfolia fondu, tím více vzniká transakčních nákladů.

Pasivní investování dlouhodobě poráží aktivní

Pasivní investiční filozofie dlouhodobě tu aktivní nejen poráží, ale dává jí opravdu pořádný výprask.

Při porovnání manažerů large-cap fondů s pasivním investičním přístupem vychází nejnovějšího výzkumu SPIVA Scorecard na povrch, že v posledních 5 letech bylo 75% aktivních fondů poraženo indexem, za posledních 10 let to už bylo 82% a v 20letém horizontu dokonce 94%.

A to všechno před poplatky.

Tedy ano, stále existuje určitá šance, že si člověk zvolí takový fond, který i po odečtení poplatků porazí jeho benchmark, ale s přihlédnutím k tomu, jak mizivá je tato šance na úspěch, můžeme konstatovat, že kdo takové rozhodnutí udělá, může mít sice pravdu, ale stále býti hlupák.

Aktivní investování se lépe prodává

Přestože jsou posledních 30 let aktivně řízené fondy na ústupu, ještě pořád mají řadu svých zastánců. Na rozdíl od pasivních fondů, které sledují indexy, se manažeři aktivních fondů
snaží tyto indexy porazit a dosáhnout tak lepšího výsledku.

Do boje vstupují ale se značnou nevýhodou.

Jelikož ve vedení aktivně řízených fondů často sedí opravdu vzdělaní lidé, je jasné, že nebudou pracovat zadarmo.

Podle knihy The Fundamental Index právě manažerské poplatky spolu s transakčními náklady vydají ročně za podvýkonnost někde mezi 0,5% a 2%.

Pouhá 2% nemusí zprvu znít jako mnoho, ale vezměte si, že investice v hodnotě 1 milion Kč by při zhodnocení 10% ročně vyšplhala po 30 letech na 17,4 milionu, zatímco stejná investice po odečtení 2% ročních poplatků dosáhne jen na 10 milionů.

Dalším faktorem může být skutečnost, že manažeři rok co rok zavírají své fondy, kterým se nedařilo, a tyto fondy se proto už nemusí objevit při zkoumání výsledků výkonností. Tomuto jevu se říká iluze přeživších (survivorship bias).

Badatelé Arnott, Bekrin a Ye totiž přišli na to, že kdyby se do výkonnosti započítaly i výsledky zaniklých fondů, způsobilo by to podvýkonnost mezi 2% a 4%. Kdybychom se tedy vrátili k příkladu výše, tak výkonnost 6% (výchozí 10% návratnost mínus 4% roční podvýkonnosti) udělá ze stejné investice tentokrát pouze 5,7 milionu.

Pravidla kvalitního dlouhodobého investování

Investiční přístupy, které dlouhodobě fungují mají většinou následující charakteristiky:

• jsou diverzifikované,
• mají nízkou obratovost,
• nízké poplatky a
• počítají s behaviorálním zkreslením nebo výkyvy v náladě investorů.

Ty, které dlouhodobě nefungují jsou pravým opakem: drahé, nediverzifikované, často obchodované a se špatným chováním nepočítají a ani samotní investoři svým emocím nerozumějí.

Většina behaviorálních nástrah je většinou eliminována následujícími jednoduchými pravidly, jejichž názvy na papíře působí téměř jak z dob udatných rytířů:

Konzistentnost – vysvobodí nás ze spárů vlastního ega, emocí a strachu ze ztráty, zatímco se můžeme soustředit na důsledné a systematické dodržování naší investiční strategie.

Čistá mysl – dáváme prioritu podloženým faktům a panicky se nebojíme katastrofických, byť nepravděpodobných scénářů. A přílišně nejásáme nad líbivými scénáři.

Odvaha – zautomatizujeme proces investování: děláme to, o čem náš mozek ví, že je to nejlepší, i když naše srdce a žaludek to moc dobře nenesou (například investování při poklesech).

Proto ve Fichtner Wealth Managers dodržujeme jasné a předem nastavené investiční strategie, řídíme se jednoznačnými čísly a ukazateli pro kontrolování rizika a učíme klienty zacházet s emocemi spojenými s investováním. Proto náš přístup přináší dlouhodobě dobré výsledky.

Mnoho investorů má v dnešní době své portfolio dostupné skrze jediné kliknutí v aplikaci na telefonu, či po přihlášení do webového rozhraní.

Je to dobře?

Pokud s tím umíme pracovat, nemusí to být sebemenší problém. Ukazuje se ale, že přístup k informacím o krátkodobých tržních pohybech může být pro mnoho investorů zcela zbytečný, či dokonce nežádoucí.

Propad trhů aneb rudé vidění

Ve Fichtner Wealth Managers plánujeme na desítky let dopředu a můžeme tak s jistotou konstatovat, že propad jednou určitě přijde, ať už dříve nebo později.

Proto bychom neměli být překvapení, když se v takové situaci ocitneme. A přesto se rok co rok velké části investorů přitíží, když zaznamenají nestabilitu či poklesy na trhu.

Dovolte mi následující myšlenkový experiment: Čím častěji kontrolujete své portfolio, tím více zvyšujete šanci, že v něm postřehnete nějakou ztrátu. Uvědomění si možnosti ztráty zvyšuje emoční náročnost péče o portfolio a může vést ke zbytečným ztrátám, např. díky emocemi řízeným prodejům při poklesu trhu.

Je to opravdu tak.

Pokud se na své portfolio podíváte odteď za 15 let, i kdyby byl trh a ekonomika zrovna v -40% recesi, hodnota vašeho majetku se stále bude zelenat. V případě, že ale budete svá aktiva nervózně kontrolovat každý druhý den, snadno vás rozhodí i -5% pohyb, jenž nastává velmi často.

Z tabulky vidíme, že malé i větší fluktuace na trhu jsou zcela běžné, a obsesivní kontrolování výkonnosti portfolia na tom nic nezmění. Aby dlouhodobá investiční strategie fungovala, je potřeba být disciplinovaný a nepodléhat svým úzkostem či jiným emocím.

Z výzkumů behaviorálního investování plyne, že riziko postřehnutí ztráty okolo -2 % se pro člověka, který portfolio kontroluje nikoliv denně, ale pouze čtvrtletně, snižuje zhruba dvojnásobně, přesněji z 25 % na 12 %. (Benartzi a Thaler, 1995)

Méně častými kontrolami portfolia tak snižujete riziko špatného úsudku na základě červeného zbarvení portfolia. Krátkozraká averze k riziku (myopic loss aversion) je totiž jev, kdy jsou investoři příliš ovlivněni aktuálními propady a jsou schopni pouze krátkodobého výhledu, což v důsledku negativně ovlivňuje jejich dlouhodobou výnosnost. (Thaler et al.,
1997)

Velkoplošný experiment ukázal, že u jednotlivců, kteří dostávají informace o výkonnosti svých investic příliš často, následně klesá odvaha investovat do rizikovějších instrumentů a okrádají se tak o potenciál lepších dlouhodobějších výnosů.
(Larson et al., 2016)

Co mám tedy dělat?

Když společnost Fidelity mezi lety 2003 a 2013 pozorovala, kteří z jejich klientů mají největší výkonnost, ukázalo se, že vlastníci těch nejúspěšnějších investičních účtů buď umřeli, nebo úplně zapomněli, že u Fidelity nějaký účet mají.

Proč to tak je?

Pod vlivem emocí můžeme totiž napáchat ve svém portfoliu nejvíce škod.

Ze studia behaviorálního investování víme, že jsou lidé nevědomky ovlivněni množstvím kognitivních chyb a zkreslení ve svém uvažování.

Mezi ně patří i efekt nepřiměřené reakce (over-reaction bias) a efekt nadměrné sebedůvěry (over-confidence bias).

Investor tedy na základě aktuálních zpráv může dojít k závěru, že nyní trh „tutově“ půjde dolů, a radši z něj na chvíli vystoupí.

Co se ale stane v případě, že se zmýlí?

Následující graf ukazuje, co by se s vaším majetkem stalo, kdybyste mezi roky 1980 a 2018, tj. v průběhu cca 10 000 obchodních dní, nebyli na trhu zainvestovaní 5, 10, 30 nebo 50 nejlepších obchodních dní.

Pokud je dlouhodobý investor nervózní, když si nemůže zkontrolovat své portfolio alespoň jednou denně či párkrát týdně, má zcela jistě špatně nastavenou investiční strategii nebo
s ní není v souladu.

Volatilita (jak poklesy, tak růsty) v průběhu dnů, týdnů či měsíců by dlouhodobého investora měla nechat chladným, jelikož nemá zásadní dopad na dlouhodobou výkonnost jeho portfolia.

Důležité je nedělat zbrklá rozhodnutí a ukvapené závěry, ale zkrátka zůstat zainvestovaný.

Ve sledovaném 38letém období bylo dohromady zhruba 10 000 obchodních dní.

Tomu, kdo trhy úpěnlivě sledoval a následně spekuloval na jejich pohyby stačilo vynechat pouhých 5 klíčových dní a jeho konečný majetek by se snížil o 40 %.

Kdyby to zpackal desetkrát, měl by méně než polovinu.

Troufli byste si i nyní zahrát podobnou ruletu?

Investování je jednoduché, nikoliv snadné

Řekne se to lehce. „Zůstanu zainvestovaný, výkonnost portfolia si zkontroluji maximálně jednou za čtvrt roku, a nehledě na aktuální dění ve světě budu posílat pravidelnou investici.“

Jakmile ale přijde na lámání chleba, kdekdo začne být skeptický. Chápeme proč. Všichni jsme lidé a všichni máme podobné emoce. Někdy může být velmi obtížné nedovolit jim, aby nám zakalily úsudek.

Jak jste se cítili ve čtvrtek 24. února 2022, když jste se dozvěděli o invazi na Ukrajinu? Dostali jste strach o své peníze?

Pokud ano, vraťte se k tomuto článku například za 10 let a pochopíte, že mírné rozvlnění trhů vlivem konfliktu v dlouhodobém horizontu vlastně nic moc neovlivnilo.

Jako Fichtner Wealth Managers kontrolujeme portfolia klientů pravidelně, aby oni nemuseli.

Úloha investičního poradce

Sledujeme dění na trzích a používáme několik metod a systémů, abychom zaručili, že jsou jednotlivá portfolia vždy v souladu s cílovou alokací a preferovanou mírou rizika. Když je potřeba udělat nějakou rebalanční změnu, tak ji uděláme. A když naopak vznikne příležitost k výhodnému nákupu (a tím optimalizaci dlouhodobé strategie), tak to řešíme.

Ti, kteří poradce nemají a investují na vlastní triko, se vystavují riziku ukvapených závěrů. To nejhorší, co můžete udělat je neuvážené odklonění se od vlastní dlouhodobé strategie – například na základě aktuálních zpráv, horkých investičních tipů či strachu.

Stavějte mezi sebe a potenciální budoucí špatná rozhodnutí překážky, které vás buď zastaví, nebo minimálně zpomalí na dostatečně dlouho, abyste se mohli zamyslet ještě jednou a důkladněji.

Samozřejmě je nejprve nutné sestavit takové portfolio, které nevyžaduje každodenní sledování. Takové, které má největší šanci přežít i nečekané události tzv. černé labutě. I s tím našim klientům pomáháme.

Většina lidí věří, že jejich děti patří mezi největší úspěchy jejich života a byli by pro ně ochotni udělat cokoliv.

Tato láska k dětem ale vytváří jeden z největších paradoxů rodinného bohatství: Mnoho rodičů usilovně pracuje celé dny a noci, aby vybudovali rodinné bohatství, ale současně se strachují, že jejich finanční úspěch bude mít na děti a vnoučata negativní dopad.

S přihlédnutím k tomuto paradoxu není překvapující, že někteří z nejbohatších lidí světa veřejně prohlašují, že nechají svým nástupcům pouze relativně malé procento svých finančních aktiv.

Máme generace důkazů, že finanční dědictví může jeho příjemcům přinést velké újmy – ať už ve formě nízké sebeúcty, problematického navazování vztahů s ostatními, závislostí nebo celkový pocit bezvýznamnosti. Ale ačkoliv jsou tato rizika velmi reálná, „všechno rozdat“ není jediným řešením.

Jak vychovat zodpovědné, nezávislé a produktivní děti, namísto tzv. „trust fund babies“ neboli volně přeloženo „rozmazlených mimin svěřenského fondu“?

Tuto otázku si položila i Jill Shipley, ředitelka jednoho amerického family office a současně ji pro zjednodušení zkrátila na: „Jak zařídím, že tyto peníze nezničí dětem život?“

Mnoho rodičů s finančními prostředky má strach, že se z jejich dětí stanou typická mimina svěřenského fondu (nebo rodinné nadace) – líná, rozhazovačná a rozmazlená. Současně existují opodstatněné obavy, že zděděné peníze mohou způsobit izolaci, závislosti, zpomalení emocionálního vývoje a deprese. (Levy, 2008)

Pomyšlení, že po dosažení cíle zařídit lepší život rodině by mohly tyto statky způsobit pravý opak, tedy mít negativní dopad na rodinné vztahy a na vývoj a spokojenost dětí, je strašidelné.

Ať už děláme cokoliv, v rodičovství neexistují žádné záruky, vysvětluje Shipley. Neexistuje žádné magické řešení, které by zařídilo, že děti budou stát nohama na zemi a budou nezávislé a zodpovědné. Ale existují určité metody, díky kterým mohou rodiny vzkvétat napříč generacemi.

Začněte se zrcadlem

Je užitečné se zamyslet nad vlastními návyky a chováním. Kázat vodu a pít víno k úspěchu nepovede.

Jaké chcete, aby vaše děti byly?

Laskavé, štědré, finančně zodpovědné, pozitivní, poctivé a plné energie? Zamyslete se nad tím, co děláte, abyste jim tyto vlastnosti předvedli.

Pokud vždy létáte first class, vaše děti budou vždy také očekávat první třídu. Pokud vás neuvidí zapojovat se do aktivit, které mají význam – jako práce, dobrovolnictví nebo jejich výchova – může se stát, že si těchto aktivit také vážit nebudou. To určitě neznamená, abyste žili jako žebráci.

S nadsázkou řečeno, poskytněte svým dětem zážitky jak ze skyboxu, tak i z tribuny.

Pečujte o důvody, proč se zvednout z gauče

Dospívání s výjimečně finančně úspěšnými rodiči či prarodiči může vrhat stín na vyrůstající generaci. Může to být paralyzující a nejspíše bude nemožné dosáhnout stejného standardu.

Pečujte a oslavujte tedy zájmy a sny vašich dětí, nehledě na to, jestli se shodují s těmi vašimi (a nehledě na potenciál, který v nich vidíte, protože ten se pravděpodobně odvíjí od vašeho měřítka úspěchu, nikoliv od toho jejich).

Když lidé sní o výhře v loterii, často říkají, že první věc, kterou přestanou dělat, je jejich práce. Zdědění majetku (i relativně malého) může snížit potřebu chodit do práce, aby bylo za co jíst, a může být lákavé s ní skoncovat, když se některý úkol stane příliš náročným.

Stejně jako Jill Shipley za všechny roky práce s bohatými rodinami nezažila nikoho tak šťastného a spokojeného, že se nemusí zvednout z gauče, tak i mezi našimi klienty se potvrzuje, že přestože dříve nebo později dospěli do bodu, od kterého už pracovat zkrátka nemusí, tak si vždy nějakou práci najdou. Je to prostě lidská přirozenost.

Všichni potřebujeme nějaký smysl a cíl. Ať už je to oddanost k tomu být táta v domácnosti, věnování svého času a schopností potřebným skrze dobrovolnictví nebo chození do běžného zaměstnání.

Pozitivní psychologie se shoduje, že klíče k prožití naplňujícího života zahrnují zapojení se do nějakého projektu či úkolu, smysluplné vztahy, službu ostatním, zaměření se na vděčnost, a dosahování úspěchů a výsledků.

Podporujte tedy nezávislost a věnujte čas a prostředky tomu, abyste pomohli dětem odhalit, co jim přináší radost.

Mluvte i o nepříjemných věcech

Není žádné náhrady za otevřenou, upřímnou a transparentní komunikaci, zejména, když je to těžké.

Někteří rodiče se ptají, kdy a jak začít s dětmi mluvit o přesunu bohatství – probrání detailů o tom, co zdědí a kdy. Některým je samotné nakousnutí onoho tématu tak nepříjemné, že zkrátka zaujmou postoj, že informace děti zjistí, až tu oni sami nebudou. Existují i rodiče, kterým je 70 či 80 a o svých 50 – 60letých dětech tvrdí, že jsou stále „příliš mladé“ na to, aby se dozvěděly o dědictví.

Málokdy slyšíte někoho říkat, že se to dozvěděl příliš brzy, naopak mnohem častější jsou případy dědiců, kteří jsou smutní nebo zklamaní, protože o ničem nevěděli, dokud nebylo „příliš pozdě“, aby se mohli ptát na otázky. Aby se cítili připraveni majetek spravovat, a aby z něj vůbec benefitovali.

Správný čas na informování tedy není tentýž den, kdy jsou aktiva převedena na jejich účet, nebo den kdy obdrží výplatu ze svěřenského fondu/rodinné nadace či výpis z účtu. Protože tehdy už nezbývá žádný čas na to se emocionálně připravit, nebo se stát finančně zodpovědnými.

Nehledě na to, kdy se rozhodnete se o tyto informace podělit, vaše děti už nejspíš tuší, že jsou od ostatních odlišné. Ať už díky intuici, nebo Googlu.

Vytvořte prostředí pro předávání znalostí

Během uplynulých Vánoc nám naše 76letá babička už poněkolikáté vštěpovala do hlavy důležitost rozumného hospodaření s penězi a současně apelovala, abychom volné finanční prostředky co nejvíce alokovali do akcií.

Na podobné chvíle člověk snad v průběhu života nikdy nezapomene, a pořádně si rozmyslí, než udělá nevhodné finanční rozhodnutí.

Z praktického pohledu zvažte vytvoření plánu pro přípravu vyrůstající generace na jejich role a povinnosti dnes a v budoucnu.

Mluvte s nimi o tom, co to znamená být dědicem, beneficientem svěřenského fondu/rodinné nadace, akcionářem v rodinném podniku, nebo členem správní rady společnosti. Co znamená být v té roli dobrý.

Přístup k těmto přípravám bude odlišný pro každého člena rodiny, a zatímco bude ukotven v rodinných hodnotách, může se měnit v závislosti na osobnosti člověka a také způsobu učení.

Rozvíjet můžete od zvládání komunikace, řešení konfliktů, přes finanční gramotnost a vůdčí schopnosti až po rozvoj osobnosti a filantropii.

Dále vyhledávejte možnosti, jak se vaši nástupci mohou vypořádat s životem dědiců, včetně stigmatu, které přichází z toho, že je člověk vnímaný jako mimino svěřenského fondu.

Podnikatelé věnují svůj čas hlavně svému byznysu a správě majetku. Výrazně méně času věnují rozvoji lidského, intelektuálního i vztahového kapitálu ve své rodině.

Dejte dětem volnost a svobodu

Novinový redaktor Hodding Carter citoval moudrou ženu: „Jsou pouze dva přetrvávající odkazy, které můžeme zanechat našim dětem. Jedním jsou kořeny a druhým jsou křídla.“

Děti potřebují slyšet ne, a potřebují mantinely, pravidla a strukturu, aby se v průběhu vyrůstání cítily bezpečně. Kořeny jsou zapuštěny skrze vlastní příklad, projevování lásky a soucitu a vytváření bezpečného prostředí, ve kterém děti mohou být opravdu samy sebou.

Jakmile se děti začnou přeměňovat v mladé dospělé, mají potřebu se odlišit. Potřebují prostor a podporu při nalézání svého vlastního směru, musí si vyzkoušet spadnout a znovu se postavit. To jsou ta křídla.

Rodinné bohatství tento rozvoj může výrazně omezit. Obzvlášť když jsou peníze použity k zamáznutí následků špatného chování, jako nástroj k dosažení nezaslouženého nebo k budování závislosti na tom, co si za peníze kupujeme.

Řečeno jednoduše – nerodičujte skrze svou peněženku.

Zastavte se předtím, než řeknete uklízečce, ať po vašem dítěti uklidí. Zamyslete se,, než využijete své známosti a prostředky, abyste svému dítku sehnali práci. Zastavte se, než zablokujete kapesné, když vaše dítě jednou nestihne rodinnou večeři. Zamyslete se, než vytvoříte taková pravidla, která vám dávají vliv a kontrolu z hrobu.

V obtížích existuje hodnota. V neúspěších se naučí lekce. Charakter člověk buduje cesta, nikoliv dosažení cíle.

Podporujte své děti a vybavte je vším potřebným, ale neochraňujte je přespříliš. Ani všechny peníze světa nedodají vašemu dítěti důvěru v sebe sama (ani vnitřní, ani vnější) – tu si musí získat sami.

Závěrem

Dar přebytku, kvůli kterému jste vy a vaše rodina tvrdě dřeli, s sebou přináší množství výhod, příležitostí a výzev. Peníze mohou odstranit strach, aby vaše rodina měla zajištěné všechny základní potřeby a mnohdy umožní dětem, vnoučatům a budoucím generacím volnost a finanční záruku při prozkoumávaní jejich zálib.

Abyste vychovali produktivní, nezávislé, štědré a skromné děti, nestačí se spolehnout pouze na peníze. Věnujte čas i energii dalším částem rodinného bohatství.

Začněte u sebe a dobře se podívejte do zrcadla. Podporujte sny svých dětí, a přitom mějte na paměti, že jejich vnímání úspěchu může být odlišné od toho vašeho. Mluvte v rámci rodiny otevřeně, upřímně i o nepříjemných věcech. Předávejte zkušenosti, vaše úspěchy ale i vaše obavy a nezdary.

Nakonec, peníze mohou být využity jako nástroj pro podporu vztahů, rozvoje a nezávislosti. Dávejte si ale pozor, abyste je nevyužívali jako cukr a bič v propojení s mocí a kontrolou.

Pokud Vás téma rodinného bohatství zajímá, možná vás zaujme i naše brožura Celostní pohled na rodinné bohatství. Sdílíme v ní zkušenosti se 4 typy rodinného bohatství, strukturou bohatství i to, jak nepřijít o majetek během tří generací.