Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSKroky k vytvoření funkční majetkové struktury – Štěpán Holub
natočil Josef Podlipný 
Pokračování rozhovoru se Štěpánem Holubem, uznávaným advokátem s více než 20 lety praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. První část má název Plánování mezigeneračních majetkových struktur.
Štěpán studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku. Svým klientům v kanceláři Holubová advokáti s. r. o. pomáhá vytvářet právní struktury, které zajišťují dlouhodobou ochranu a správu rodinného bohatství.
V této části se dozvíte, jak fungují rodinné rady, jejich význam pro udržení harmonie a zajištění otevřené komunikace mezi generacemi.
Co je rodinná ústava, jak ji správně vytvořit a proč je důležité, aby byla výsledkem vzájemné diskuze?
Proč je důležité považovat majetkové struktury za živý organismus, který vyžaduje průběžné aktualizace?
Jakým způsobem zapojit děti do správy majetku, předávat jim odpovědnost a zajistit, aby respektovaly hodnoty a cíle rodiny?
Textový přepis
Štěpáne, bavíme se o základních krocích, o postupném a systematickém přístupu k tomu, abychom vytvořili majetkovou strukturu. Doplnil byste ještě nějaké kroky, případně mýty, které jsou s těmi kroky spojeny?
Štěpán Holub
My jsme si teď řekli o tom, že je dobré rozdělit majetek a zpřehlednit ho, abychom věděli, co je koho. To je asi krok číslo jedna.
Ten druhý krok, který je z právního pohledu potřeba udělat, pokud jde o smrt, je zamyslet se nad tím, jestli potřebuju nebo nepotřebuju udělat závěť. Což u jednotlivých jednoduchých struktur, v případě, že mám dvě děti a chci, aby to dědily spolu s manželkou každý jednou třetinou, není víceméně co řešit. Mohu to nechat na zákonném řešení.
Ale pokud je to jakkoliv složitější, nebo to chci jinak, je dobré sepsat závěť. Závěť vždycky doporučuji sepsat u notáře. Za prvé je jistota, že bude sepsaná dobře. Za druhé je základní jistota, že po smrti se závěť stoprocentně najde. Protože první, co notář vždycky dělá, když projednává dědictví, koukne se do příslušného rejstříku a závěť tam buď je, anebo tam není. Takže se najde.
Když bude někde v šuplíku ručně sepsaná, samozřejmě to jde, ale je možné, že v ní budou nějaké chyby. Za druhé možná nebude sepsána a za třetí se možná nenajde.
Čili je třeba sepsat závěť, prodiskutovat a uvědomit si, co se po smrti má stát.
Josef Podlipný
Štěpáne, vy jste mluvil o sepsání závěti a prodiskutování.
Napadá mě otázka, co třeba dědická smlouva? Protože ne každý ví, jaký je rozdíl mezi závětí a dědickou smlouvu.
Štěpán Holub
Samozřejmě dědická smlouva je také možná. Je to pořízení pro případ smrti. Je to jiný typ. Já jsem to chtěl trošičku zjednodušit. Ale samozřejmě lze uzavřít dědickou smlouvu, kdy zůstavitel s dědici uzavře vlastně něco podobného jako závěť, ale budou tam vzájemná práva a povinnosti.
To znamená – dostaneš majetek, když něco splníš – když to zjednoduším. Ale i když je to dědická smlouva, opět by se měla sepsat u notáře a v zásadě bude ten proces podobný. To, co je podstatné, je předchozí diskuze. V případě dědické smlouvy samozřejmě bude o to intenzivnější s dědici, protože dopředu se řekne, co se má stát. Ale že se sepíše u notáře bude stejné v obou případech.
Takže sepíšu závěť nebo dědickou smlouvu. Musím pamatovat na jedno období, a to zejména pokud toho majetku je víc nebo je ve složitější struktuře, abych jmenoval správce pozůstalosti. To je osoba, která okamžikem smrti nastoupí a hned se může začít o majetek starat.
Je ideální, když to není někdo, s kým zemřu současně, ale třeba někdo, kdo má důvěru a je mimo rodinu. To je osoba, která pronajme nemovitost okamžitě, prodá hnijící ovoce dřív, než je to potřeba. V podstatě nastoupí naprosto okamžitě a ujímá se pouze udržování majetku, aby nepřišel k úhoně a aby se nerozpadl.
Nebo v případě, že se bavíme o byznysu, může třeba jmenovat nového jednatele, nový statutární orgán a podobně. Ale podstatné je, že se ujímá okamžikem smrti. A když projednávání dědictví bude trvat třeba půl roku, rok nebo i delší dobu, po celou tuhle dobu existuje papír, kdo tím správcem dědictví nebo správcem pozůstalosti po novu je. A ten může okamžitě jednat a zajistí, aby se o majetek nepřišlo.
Takže správce dědictví, respektive správce pozůstalosti, bych určitě doporučil jmenovat.
Co dává smysl v případě, že se pohybuji v mezinárodním prostředí – pokud se pohybují po Evropské unii nebo mám majetek mimo ČR, je zvolit si příslušnou jurisdikci, podle jakého právního řádu se bude pozůstalost projednávat.
Když mám třeba majetky v Itálii a půl života žiji v Itálii a půl života v ČR, je dobré opravdu zvolit buď ČR nebo Itálii, aby bylo naprosto jasné, že pozůstalost se bude projednávat v tom příslušném členském státě Evropské unie.
To lze od roku 2015 a je to docela fajn věc, která to opět zjednoduší. Hlavně lze zkonzultovat s právníkem potom, jak to bude s neopomenutelnými dědici, jestli moje děti musí v každém případě dostat nějakou určitou část majetku nebo nemusí apod. A v každém členském státě je to trochu jinak, trochu chaos bych řekl, nekonzistence.
A proto je dobré si ujasnit, v jakém státě to bude.
Pokud už začnu řešit věci ohledně úmrtí, můžu přemýšlet i nad situacemi, že nezemřu, ale budu v kómatu v nemocnici. A můžu se zamyslet nad tím, že chci, aby třeba nějaká osoba vystupovala jako můj opatrovník. Můžu sepsat dříve vyslovená přání a v podstatě přemýšlet ještě o těchto situacích. A i ty situace se dají případně vyřešit u notáře.
Asi důležitější v těchto případech je to pro ty, kdo nejsou sezdaní. Protože pokud je někdo na JIPce a nemůže jakkoliv komunikovat a nemá manželku, ale družku, přítelkyni a podobně, tak té se bude velmi obtížně do té nemocnice dostávat. Velmi obtížně bude nahlížet do zdravotnické dokumentace, ale tyhle věci mohu předem vyřešit také a připravit se i na tohle.
To nesouvisí úplně s mezigeneračním plánováním, ale se smrtí to souvisí.
Pokud jsem ještě u toho základního kroku, co se stane po smrti, tak ještě je potřeba vyřešit digitální aktiva. A to je opět velký chaos.
Je to částečně řešené u některých finančních instrumentů, u nejrůznějších úložišť je to řešené a někde ne. A tam je potřeba „uklidit“ a zapřemýšlet opět, co kde mám, a stanovit pravidla. V podstatě umožnit pozůstalým, aby se vůbec dozvěděli, co kde po světě v tom virtuálním světě mám.
To je stejně důležitá věc a asi to zasluhuje samostatnou diskuzi. To je možná na jiný podcast. Ale podstata je, že i nad touhle oblastí bych měl přemýšlet, uklidit a nastavit pravidla.
Josef Podlipný
Nepochybně v této části příprav na majetkovou strukturu pomáhají dva nástroje, které jsou často zmiňovány a vy už jste je, Štěpáne, zmínil.
Rodinné rady a rodinné ústavy.
Se zasedáním rodinných rad má Vláďa ve své vlastní rodině bohaté zkušenosti.
Vláďo, nasdílej s našimi posluchači, k čemu rodinná rada slouží?
A pak vás, Štěpáne, poprosím o případné doplnění a rovnou uvést, k čemu slouží rodinná ústava. Co to vlastně je.
Vladimír Fichtner
O rodinné radě jsme si povídali už několikrát. Slouží k tomu, abychom komunikovali v rámci rodiny o věcech, na které si normálně nenajdeme čas. Takže když se sejdete se svojí rodinou jednou za měsíc na pět hodin. Ještě za přítomnosti vašeho rodinného kouče, tak můžete probrat opravdu spoustu věcí, na které se u oběda s rodinou nedostane. A slouží to přesně k tomu, abychom si vyjasnili to, kde by mohly být nějaké sporné body nebo nejistoty nejenom ohledně majetku, ale obecně ohledně očekávání našich vzájemných vztahů a podobně.
Myslím si, že to je naprosto klíčovou součástí toho, aby mezigenerační transfer jednoho dne, a rodinné bohatství v širším slova smyslu, mohlo existovat.
Josef Podlipný
Vláďo, díky.
Štěpáne, když se podíváte na nástroj rodinné rady a díváte se na to jako na něco, co nepochybně přispívá k soudržnosti rodiny a zároveň může bránit konfliktům. Napadá vás nějaká častá chyba, kterou vídáte při jednání rodinné rady, nebo dokonce ze zápisů z rodinných rad, která pak i blokuje sjednání úspěšně mezigeneračně přenositelné rodinné ústavy?
Štěpán Holub
Já nevnímám jako problém fungování rodinné rady, ale vidím jako problém, když rodinná rada vůbec není. Respektive, nemusíme se bavit o složitých pojmech. Prostě lidi si musí povídat o tom, co vlastně chtějí oni, co chtějí děti, a musí se vzájemně respektovat a vyměňovat si informace a své pohledy, a dostat se k dialogu.
Je základní chyba, že mnoho rodin se k tomu nedostane. Vy jste použil to slovo patriarcha. Pokud si to představím s lehce negativním nastavením, pokud mám opravdu toho silného otce, který víceméně nepřipouští diskuzi, pak ta diskuze prostě nevznikne.
A to si myslím, že je ta základní chyba. Protože děti vždycky budou mít nějaký svůj pohled na život. Někdy se shoduje s otcem, někdy se neshoduje s otcem, a už to je možná špatně. Pokud otec nebo celá rodina najde odvahu a chuť řešit věci týkající se otázek smrti a otevřeně se o nich bavit, tak odpracovali velkou část toho všeho.
Pak to můžeme pojmenovat rodinná rada nebo jakkoliv jinak. Podstatné je, že ten dialog nastává.
Takže já vnímám jako největší problém se k té diskuzi vůbec dostat. Když už pak probíhá, tak z ní něco vypadne a buď to bude více nebo méně formální. To už asi nepovažuju za tak důležité. Pokud má rodina více majetku, je to složitější, komplikovanější nebo dospěje k tomu, že je potřeba to nějakým způsobem formalizovat, tak můžeme dojít k nějakému formálnímu dokumentu, který se třeba sepíše.
Ale já se chci vždycky vrátit k takové právnické moudrosti a to je, že žádná smlouva nemůže být lepší než její strany.
O té ústavě nebo o jakémkoliv dokumentu, který z toho vypadne, to platí úplně stejně.
Takže pokud mám strany, které nebudou respektovat ústavu nebo jakkoliv to pojmenujeme, tak ta v praxi fungovat nebude. Pokud bychom měli chodit k soudu a měli se v rámci rodiny soudit a vymáhat povinnosti z rodinné ústavy soudem, samozřejmě je to možné, ale to asi nikdo nechceme a touhle cestou se rozhodně nechceme vydat.
To znamená, že my chceme, aby ústava byla primárně dodržována dobrovolně a na základě jejich souhlasu. Na základě vzájemné diskuze, na základě toho, že to tak chtějí. Jedině tak může fungovat.
Pokud se dostanu k rodinné ústavě jako pojmu, tak první, co je potřeba říct je, že právní řád jako takový nezná nic jako rodinná ústava. Spíš je to úzus. A z toho vyplývá také, jestli je to závazný nebo nezávazný dokument.
Může to být pár nějakých bodů, které vznikly z rodinné diskuze.
Může to být strukturovaný dokument.
Může to být velmi detailní jízdní řád. Co se stane, když…
Otázka závaznosti a vymahatelnosti je v podstatě k nějaké velké diskuzi.
Znamená to, že tam máme velkou volnost, ale zase se vracím k tomu, pokud neproběhne diskuse předtím, tak to stejně nebude fungovat. Ať už to bude závazné nebo nezávazné. To je jenom výstup, který možná až si přečteme za deset let, tak si vzpomeneme, že tenkrát jsme se o tom bavili a tohle vlastně bylo důležité. Anebo, pokud někdo v rodině zemře, tak si všichni vzpomenou, co bylo pro všechny důležité.
To je asi důležité, aby třeba děti, které byly ještě malé, věděly, co táta/děda/kdokoliv z rodiny tenkrát chtěli a co bylo jejich cílem. A jaké úsilí jim to dalo, aby majetek vybudovali. A co s tím majetkem chtěli udělat. Zajistí to určitou míru pokory další generace vůči rodičům, prarodičům a podobně.
To si myslím, že je její hlavní smysl. Ale ne to, abychom měli primárně tvrdý právnický dokument se smluvními sankcemi, které se budou uplatňovat, pokud někdo něco nesplní. Samozřejmě jde to, ale bude to až v druhé řadě.
Josef Podlipný
Štěpáne, moc se mi líbí ten příměr, že žádný dokument nemůže být lepší než strany toho dokumentu, které se podepisují nebo vyjadřují k nějakým pravidlům.
Mě napadají dvě rodiny. Petra a Káti, kteří trpělivě vyjednávají už mnoho let v rodině, diskutují všechna témata z mnoha úhlů pohledu. Mají už nepochybně dobře propracovanou rodinnou ústavu, kterou Kátinými slovy už několikrát měnili a doplňovali. Přizvali nastupující generace, které se toho v minulosti třeba tolik neúčastnily, jakmile dovršily nějakého věku a schopnosti a ochoty se na tom podílet.
Oproti tomu stojí rodina Milana a Jitky, kde Milan bohužel už není mezi námi. Nic takového neprojednávali hlavně proto, že chtěli chránit děti před starostmi, možná i sebe, před tím, aby z nich neudělali zlatou mládež. A ještě ze dvou manželství. Děti se vůbec nemají chuť dohodnout. Každý má na správu rodinného bohatství jiný názor. Trpí tím Jitka, vdova po Milanovi, protože nechce být jejich soudcem a zároveň žalobcem. Nepochybně to vede k hlubokým ztrátám, ať už na lidských vazbách širší rodiny, tak i na spravovaném majetku.
Když se podíváme zpátky přes tyhle dva nástroje rodinné rady, přes rodinnou ústavu, na jednotlivé kroky, a řekněme, že už tohle všechno ty rodiny odpracovali, už to mají za sebou.
Co ještě zbývá k té majetkové struktuře?
Štěpán Holub
Dodržovat to a průběžně to aktualizovat.
Samozřejmě, pokud se nám to podaří, je to živoucí organismus. Veškerý majetek je potřeba opravovat, udržovat, v ideálním případě rozmnožovat, pokud to jde. A s tím přicházejí samozřejmě nějaké průběžné problémy nebo průběžné výzvy, které je potřeba naplnit.
To znamená, už na začátku by měla být ta řešení designovaná takovým způsobem, aby bylo možné kriticky se nad nimi zamyslet a v případě potřeby je měnit. To je poté, řekl bych, techničtější stránce.
Druhá věc, je permanentní vzdělávání, vzdělávání nás samotných. Vzdělávání i dětí od útlého věku, vychovávání k samostatnosti, odpovědnosti a respektu vůči rodině.
To jsou konstantní věci, které musíme dodržovat nebo následovat, pokud chceme, aby majetek zůstal v přiměřeném stavu tak, jak má zůstat.
Josef Podlipný
Znamená to tedy, že když rodina o tom komunikovala, má jednotný názor, jak se má spravovat rodinné bohatství a zároveň má pravidla, která byla diskutována a jsou všemi přijata, že to je první vstup do diskuze o majetkových strukturách? Kdy, Štěpáne, už může třeba přijít za vámi jako za expertem a chtít hledat společně s vámi nějaké řešení, které tomu bude odpovídat?
Štěpán Holub
Mně samozřejmě přijde lepší, když se účastním toho dialogu už od začátku. Nemusím být u všech detailů, ale když mohu víceméně tak, jak jsme si to tady teď říkali, rodinu nebo aspoň toho zakladatele trošičku vést.
Samozřejmě každý si může číst a přemýšlet samostatně, ale je dobré provázet lidi tím procesem od samého začátku a přijde mi to důležitější, než je vést k nějakému detailu, protože já to za ně nevymyslím, samozřejmě.
Je to majetek klienta, to znamená, že klient si to musí odpracovat v té podobě, že musí vědět, co s majetkem v konečném důsledku chce vlastně dělat. Proč ho vůbec vytváří, schraňuje. Samozřejmě jednodušší je nic nemít, protože se nemusíte o nic starat. Ale proč mít majetek a co se s ním stane je věc, kterou já za ty lidi nevymyslím. Ale můžu se zeptat a můžu je postupně navádět.
Vladimír Fichtner
Já bych řekl, že třeba pro naši rodinu je důležité mít vás od začátku u té diskuze, protože chápete kontext té rodiny. Proto jsme se s vámi sešli, vlastně se všemi dětmi, na začátku, abychom si všichni v rodině řekli: „Štěpán je ten člověk, který nám sedí, jsme s ním v pohodě“. Protože potřebujeme, aby i ty děti byly v souladu, abyste si v principu sedli a rozuměli.
A znalost kontextu naší rodiny je nesmírně příjemná právě v okamžicích, kdy už se začínáme ponořovat trošku do větší hloubky. Vy víte, že jsme něco řekli před týdnem, před 14 dny, před měsícem. A už i v diskuzi o struktuře to nějakým způsobem reflektujete.
Takže souhlasím. Přijít jenom se strukturou už je pozdě. Mnohem příjemnější je mít vás u celého procesu, alespoň pro naši rodinu.
Štěpán Holub
Já myslím, že je to optimální řešení v podstatě pro kohokoliv, když poradce zná kontext, protože pak jedině může dělat ta nejlepší doporučení, nebo se nejlépe ptát a na nic se nezapomene. Nebo pokud se na něco zapomene, nebude to tak důležité.
Ale ne každý to chce dělat, najde si na to čas, najde si na to peníze, najde si na to energii.
Všichni všechno odkládají. Nikdo nemá na nic čas. Já nemůžu než pogratulovat, že jste to začali dělat strukturovaně a včas.
Josef Podlipný
Štěpáne, padla tady celá řada důležitých kroků. Můžete nám teď ty kroky shrnout?
Štěpán Holub
Co se týče shrnutí, lze v první řadě doporučit, aby si každý udělal pořádek v tom, co vlastní a co chce, aby se s jeho majetkem následně v rámci mezigeneračního plánování stalo.
Je dobré nastavit společné jmění, pokud ho má případně majetek distribuovat mezi rodinu.
Je dobré sepsat závěť, nastavit pravidla pro to, co se má stát v dlouhodobějším kontextu.
A následně případně i jmenovat správce pozůstalosti dopředu.
Pokud mám toto hotové, můžu přemýšlet nad tím, abych vytvořil nějaké nadační, svěřenské fondy a podobně, případně nastavil strukturu tak, aby dlouhodobě fungovala. To vše je podpořeno dialogem celé té rodiny. V ideálním případě tak, aby byli zapojeni jednotliví členové, aby byli dostatečně vzdělaní, zkušení, chápaví a byli kvalifikovaní.
A mohli dělat rozhodování spolu se zakladatelem.
Když už tohle všechno běží, je potřeba přemýšlet nad tím, abychom to udržovali a všechno průběžně aktualizovali, vylepšovali, kontrolovali majetek, rozmnožovali ho a podobně. A pak už si to jenom užívat.
Josef Podlipný
Pokud vám, vážení přátelé, přijde také důležité nebrat majetkové struktury jako nějakou jednorázovou záležitost, ale chcete se na to dívat jako na systematický řízený proces, který trvá delší čas, a potřebujete se sjednotit na řešení diskuzí v rodině, která bude opakovanou diskusí na daná témata, a zároveň chcete najít pravidla, která budou vyhovovat nejenom vám, ale i nastupujícím generacím, budeme rádi, když nás oslovíte.
Rádi vám nabídneme nejenom naši expertízu a vhled do problémů, které diskutujete. Nabídneme vám možná i inspiraci, jak to řeší jiné rodiny nebo jak to řeší generace, které už třeba i 100 a více let své bohatství a rodinné bohatství chrání a rozmnožují.
Vladimír Fichtner
Štěpáne, nezbývá než poděkovat, že jste si našel čas pro nás a naše posluchače a diváky. Protože věřím tomu, že jak pro nás, tak i pro ně, to, co jste povídal, bylo inspirativní.
Díky moc a budeme se těšit někdy příště zase na shledanou.
Štěpán Holub
Já také děkuji a také se těším třeba někdy na shledanou.
Josef Podlipný
Děkuji, byl to inspirativní rozhovor a věřím, že i pro vás posluchače.
A opět někdy na slyšenou.