Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSOdvrácená strana správy rodinného bohatství
natočil Josef Podlipný 
Správa rodinného majetku často přináší nejen radost z bohatství, ale i řadu výzev.
Může být majetková struktura být pro rodinu spíše břemenem než přínosem?
Jak čelit tichým konfliktům v rodině?
Co může narušit soulad a vzájemnou důvěru v rodině?
Vladimír Fichtner a Josef Podlipný odhalují skryté stránky správy majetku – od komplexnosti struktury investic až po mezigenerační konflikty.
Zjistíte, jak vám pravidelné rodinné rady a jasná pravidla mohou pomoci udržet rodinný majetek v bezpečí.
Poznáte, jak velký význam má předcházet rodinným konfliktům pomocí otevřené komunikace a rozdělení zodpovědnosti – odlehčíte si od stresu a zvýšíte šanci na trvalou prosperitu vašeho majetku.
Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, jak zajistit stabilitu a harmonii v rodinném bohatství, tato epizoda vám poskytne užitečné rady.
Textový přepis
Vladimír Fichtner
Dnes si budeme povídat o náročnosti a odvrácené tváři správy rodinného bohatství.
Josef Podlipný
Přesně tak. Dnešním tématem se budeme věnovat rizikům, konfliktům a nástrahám, kterým čelí rodiny při správě velkého majetku.
Pokud vás něco trápí anebo se naopak těmto nástrahám chcete vyhnout, věříme, že to pro vás bude zajímavé téma.
Pojďme se rovnou podívat na výzvy při správě rodinného bohatství.
První, která mě napadla, když jsem se díval do historie na příběh jedné známé rodiny, proto nebudu jmenovat a budu říkat třeba Jiřího a Jany, byla komplexnost majetkových struktur. Vím, že v minulosti, když jsem něco takového vyslovil jako výzvu, tak jsi říkal:
„Ten příběh mě zajímá.“
Vladimír Fichtner
To mě zajímá, tak povídej.
Josef Podlipný
Jiří vytvořil v rámci svého podnikání, opět vynechám detail oboru, ale je v jednom oboru mimořádně procentuálně zastoupen, má obrovský spletenec firem.
Mnoho firem, velké množství majetku, a pak k tomu začal přidávat ještě další třídy aktiv.
Když se sám díval na ten byznys a na vzájemná propojení, říkal si – „já si vlastně nejsem úplně jist, proč jsem to takhle vytvořil. Vím, že mi vždycky radil zkušený právník, daňař, náš firemní ekonom a možná i intuice vytvářet společnost pro daný konkrétní projekt.“ Měl dost starostí s tím, aby tuhle komplexnost představil na rodinné radě svým potomkům.
Jeho manželka mu řekla, že se ztratila po prvních pěti minutách, když začal malovat toho šíleného pavouka.
Vladimír Fichtner
Udělal chybu. Měl první ukázat, jak fungují jihokorejské čeboli. To jsou jihokorejské konglomeráty, kde já, když jsem poprvé viděl tu strukturu jako analytik možná před třiceti lety, jsem úplně nevěřil, co se všechno dá vytvořit. Jak jedna firma může vlastnit druhou, jak to může být provázané a nikdo vlastně pořádně neví, co se tam děje. Možná kdyby představil první tuhle strukturu a pak tu svojí, možná by zjistili, že ta jeho je hrozně jednoduchá ještě v porovnání s tím, co se dá ve světě udělat.
Vždy je dobré dávkovat to od toho složitějšího, co není moje, k tomu mému, což je potom jednodušší.
Josef Podlipný
Máš pravdu. Nicméně Jiří dostal ten políček, on to tak i nazývá, dvakrát.
Podruhé ho dostal, když musel Janu přivést do dvou bankovních domů, které společně pomáhaly financovat jednu část jejich byznysu.
Manželka tam v podstatě byla, i jeho slovy, jenom jako stafáž. Přišla podepsat, že o tom ví, že tam bude nějaká úvěrová linka, protože mají společné jmění manželů.
Zástupce risku v jedné z bank říkal: „Víte, ale máme tady ještě přeci jenom pár nejasností. My bychom se vás vlastně chtěli zeptat, co, kde a s jakými procenty se váže k vaší osobě jako vlastníkovi?“
A ona říkala: „Vidíš, já jsem ti to říkala. Ani tady pán, a to je odborník, se v tom nevyzná.“
Komplexnost majetkových struktur tedy může být velkou výzvou. Jiří se na to díval spíše jako na výzvu, která by mohla komplikovat život nástupcům, protože jeho bývalý obchodní partner, rozešli se v dobrém, měl menší autonehodu. Poté měl komplikovanější operaci, něco s vyhřezlými plotýnkami, co mu na nějaký čas komplikovalo život.
A Jiří říkal: „Kdyby se něco takového stalo a rodina by se mě nemohla zeptat na některé detaily, tak by se v tom asi ztratili.“ A vzpomenul si na toho „riskaře“ z banky, kdy se v tom ztrácí i odborník, který rutinně pracuje s takovými pavouky a s takovou komplexitou.
Vladimír Fichtner
Komplexnost…Stačí se podívat na některá portfolia třeba v oblasti finančních aktiv. Občas člověk potká někoho, kdo má pět privátních bank. Třeba nemá ani tak velký majetek, ale má 5 privátních bank. V každé bance má poměrně výrazné portfolio.
Když se podíváte na ta portfolia potom dohromady, zjistíte, že to nemá moc žádnou logiku, respektive vůbec to ani neví o dalších částech portfolia.
Když někdo koupí do portfolia akcii a některé portfolio už ji tam má, najednou je tam. Banky spolu nekomunikují, samozřejmě. Musí to řešit ten člověk a ten to musí zajistit, aby to bylo nějakým způsobem konzistentní.
Někdo má portfolio rozsekané do příliš malých pozic. Diverzifikace je dobrá, ale nesmí se to přehánět, protože to se odráží v té komplexnosti. Komplexnost znamená, že se v tom nevyznám. Dříve nebo později. To není nutně jenom o další generaci, ale je to i o mně. Někde něco přehlédnu, někde něco opomenu. Potom kontrolu nemůžu vykonávat úplně tak, jak bych chtěl.
Rozumná je míra komplexnosti, která vychází z nějakého strategického pohledu.
Mám opravdu velký majetek, chci mít 3 velké banky ve světě. OK, dobře to může dávat smysl. Možná i těch 5 může dávat smysl, ale tam už to začíná být, a já jsem to viděl u jednoho klienta, nebezpečné. Když jsme se bavili právě o tom, jak vypadá portfolio, kde, co má a podobně, on říkal jednu věc: „Vladimíre, když víte, kolik máte, tak vlastně nejste dost bohatý.“
To byl takový hezký komentář, ale pak jsme se shodli na tom, že není špatné vědět, kde, co mám a proč to mám a k čemu to slouží.
To není o pocitu, ale spíš o tom, že opravdu nic nepřehlédnu, mám věci pod kontrolou.
Josef Podlipný
Pojďme se podívat na další z výzev.
Poměrně důležitou výzvou jsou rodinné konflikty.
Rodinný konflikt není nic nenormálního. Určitě ses, Vláďo, s něčím setkal, ať už vyřešeným konfliktem, anebo doutnajícím, který se podařilo ještě uhasit, než vzplál.
Napadá tě nějaký příběh?
Vladimír Fichtner
Já jsem se potkal s myšlenkou rodinných konfliktů poté, co jsme prodali majoritu ve firmě. A začal jsem studovat, jakým způsobem se starat o majetek a jak k němu přistupovat.
V jedné z nejznámějších knížek, která se zabývá trusty neboli svěřenskými fondy, jsem našel fascinující větu, o které jsem tenkrát do té doby nevěděl.
A to je, že 80 % beneficientů, kteří čerpají z trustů nějaké benefity do budoucna, je považuje za zlo, za přítěž a za trest od předchozí generace.
10 % si není jisto.
Jen 10 % říká, že to byl dobrý nápad.
Uvědomil jsem si, a postupem času jsem si to ověřoval na dalších studiích a rozhovorech s lidmi více na západ od nás, že je moc důležité, aby i taková struktura vznikla v souladu s další generací.
Takže my, přestože jsme už při té transakci měli návrhy na to, jak může vzniknout nějaká majetková struktura, jsme došli k tomu, že mnohem důležitější je začít si povídat s dětmi a přemýšlet o tom, co je pro nás důležité, co chceme, co nechceme, co chtějí ony. Začali jsme víc komunikovat.
Začali jsme mnohem víc přemýšlet o tom, jestli mít takovou strukturu nebo jestli ji nemít. A proč ji mít. Dodnes ji nemáme, ale směřujeme tam. Ale nemáme ji, protože nechceme dopadnout jako těch 80 % rodin, kde nástupci říkají, že to bylo za trest. Právě proto, že se nekomunikuje.
Jak to vidíš ty, Pepo?
Josef Podlipný
Potvrzuji, Vláďo, že rozdílné názory, především mezigenerační, mohou být zdrojem konfliktů. Bez komunikace se o těch rozdílných názorech ani nedozvíme. To se dozvíme až v okamžiku, kdy konflikt nastane.
Když se podíváme na rozdílné mezigenerační názory, je dobré vzpomenout i rozdílné zájmy. Je nepochybně naprosto pochopitelné, že mladá generace se chce realizovat. Pracuje s nějakou dynamikou, s inovátory. Tím může bez problémů uvažovat o investici do private equity, venture capital oblastí, do startupů. Protože jsou mladí.
Oni vědí, že i když podstoupí nějakou míru rizika, pravděpodobně se bez problémů dožijí nějakého efektu.
Ale když se pak na to podívá patriarcha, který majetek vybudoval a ví, co ho to stálo úsilí, co všechno pro to musel obětovat, mnohdy na to není ani pyšný. Protože si říká, že obětoval zdraví, možná dílem i vztahy a sebe sama.
Ten se na to dívá úplně jinou optikou. Nejenom svým věkem, ale určitou obavou, že přijde o to, co vytvořil a už nebude mít tolik času, sil, možná i energie to budovat znovu.
Najednou tam jsou úplně odlišné zájmy.
Jeho nástupce říká: „Tati, vždyť to je ložené. Vidíš, to je startup v našem oboru. Známe to, umíme ho mentorovat, umíme ho koučovat, umíme ho posunout finančně, umíme to řídit.“
A nechápe, že se táta na to dívá tou optikou: „Ano, znám to, ale proč bychom to měli dělat? Co nám to přinese?“ I s tímhle je potřeba pracovat.
Vladimír Fichtner
Rodinné konflikty samozřejmě vznikají z emocí, které člověk má. My jsme si to zažili s Radkou také několikrát. Ten, kdo někdy hledal externího ředitele do firmy místo sebe, asi ví, o čem mluvím.
Stalo se nám to v průběhu dvaceti let opravdu párkrát, že jsme někoho našli a byla to špatná volba. V tu chvíli má člověk strach o budoucnost byznysu. Strach o to, co bude. Strach z toho, jestli tu myšlenku, kterou měl na začátku, někdo dovede dál, nebo jestli to dítě úplně nezničí. Ten strach samozřejmě může přicházet i z rodiny, protože člověk vidí na dětech, že nemají tolik zkušeností. Na druhou stranu, zkušenost se nedá předat, zkušenost si musí každý sám vybudovat.
Proto jsme jako jednu z prvních věcí zavedli rodinnou banku v rodině, abychom dali šanci dětem tu zkušenost získávat. Ne jim říkat, jakou jsme měli my.
Důvod byl, abychom snížili šanci na konflikty. Abychom mohli říct: „To je tvůj byznys, dělej si to, jak chceš. My jsme tady jako rodinná rada a schválili jsme si nějakou úvěrovou linku vůči tobě. Ale jak to budeš dělat, jestli tě zajímají naše názory, my ti je můžeme říct, ale v konečném důsledku je to tvůj byznys. Nechceme slyšet, že nám řekneš někdy do budoucna – ale vy jste říkali. Ne, je to tvůj byznys.“
My se snažíme konfliktům vyhýbat tím, že si oddělujeme hromádky. Necháváme děti růst jejich vlastním způsobem, budovat si svoje vlastní zkušenosti. Ale samozřejmě také komunikujeme o věcech, které máme společné a o majetku, který spravujeme společně.
Josef Podlipný
Vláďo, ty jsi rozdílné zájmy mezigeneračně velmi efektivně spojil s emocemi. Já bych k tomu ještě rád dodal kraťoučký příběh Petra a Zuzany. Petr je, myslím, o 12 až 15 let starší než my.
Měli takový malý konflikt se svým nejstarším synem. Petr mě poprosil, jestli bychom jeho, Zuzanu a jejich syna přijali na chviličku na poslech na rodinnou radu.
Na rodinné radě jsme cosi projednávali, a to cosi se týkalo hodně emocí. Udržet objektivitu a klid i v těžkých chvílích, držet se strategie, znamená pracovat s emocemi.
Jejich syn Martin, když rodinná rada skončila, protože přišli až na závěr, říkal:
„Vidíte, mami a tati, tady jste měli názornou ukázku, že moje návrhy byly ty správné. Měli jsme se držet plánu, ne podlehnout vašim obavám a strachu, že to dopadne špatně, protože jsme udělali unáhlený krok. Prodali jsme investice, když klesaly, a teď se vám do nich nechce jít, protože z nich máte strach. A ještě mi říkáte, že jsme utrpěli ztrátu. Ale dopředu, na začátku, když jsme zvolili nějakou strategii, tak jste s tím souhlasili a byli jste s tím OK.“
Jejich dospělému synovi umožnila taková diskuse o strachu, o obavách a stresu nasvítit to, že i mladší generace může být v jeden okamžik moudřejší, protože ta starší je samozřejmě vystrašená. Říká si, jestli se vůbec dožijeme návratu akcií, které klesnou, zpátky nahoru. Dívá se na to úplně jinou optikou v ten daný okamžik. A ještě navíc poměrně s nižší mírou znalostí. Jejich syn Martin studoval Matfyz a byl velmi zkušený statistik a stratég škálování. Všechny tyhle metodiky mu byly vlastní. Projektové řízení, práce s riziky. Ale dle jeho slov tahal za kratší konec provazu.
V ten okamžik byl, jako kdyby nepatřil do rodiny. Taťka s mamkou mu řekli: „Ne, my máme velký strach a my nevěříme, že se to vrátí zpátky.“
Vladimír Fichtner
Ve finančních aktivech, to je oblast, která je nám velmi blízká i profesně, je kladen velký důraz na to, aby o emocích člověk věděl dopředu. Proto jsem kdysi dávno vymyslel strategii Wealth Protection/Ochrana bohatství. Protože kdyby syn s rodiči probral nějakou strategii, o které asi netušili, co to znamená do takové hloubky, že ceny akcií mohou klesat, mají velkou volatilitu a jsou opravdu na dlouho a je potřeba dodržet investiční horizont 10, 15 let minimálně.
Kdyby měl plán na to, co bude dělat, když akcie klesnou o 10 %, o 20, o 30, o 40 o 50, tak jako ho máme my, ne až když to přijde, ale předem víme, co budeme dělat. A probíráme to s klienty. Šance na to, že by emoce nepřevážily a rodina by třeba z investic vycouvala v nevhodný okamžik, by byla vyšší.
Co si budeme povídat, všichni víme, že rozhodnutí, kdy jsme někdy odešli z něčeho, protože se nám to nezdálo a pak se ukázalo, že by to vlastně dopadlo dobře, je hodně.
Pamatuju si, jak jsme, co se týče finančních aktiv, hráli na jedné privátní střední škole hru Finanční svoboda se studenty.
Kluci měli úplně jinou taktiku než holky. Byly tam týmy, kde bylo víc holek a týmy, kde bylo víc kluků. Oba týmy dopadly rozumně. Akorát, že kluci si brali páku, hodně riskovali, kupovali, prodávali a neustále riskovali.
Holky jely takovým klidným způsobem, nic se nedělo. Já bych řekl, že spravovaly portfolio Wealth Protection způsobem. Nakonec to dopadlo dobře v obou případech. Každý si tam zažil to svoje. Někdo víc klidu, někdo víc dobrodružství.
Ale nebylo jasné, jak to dopadne. Jenom se tomu musel dát čas. Takže šance, že některé věci dopadnou rozumně, je někdy mnohem větší, ale když převáží emoce v našem rozhodování, není to nikdy dobře.
Josef Podlipný
Vláďo, souhlasím. Nejen různé generace mohou mít odlišný názor na investiční příležitosti a rizika. Bezpochyby i různá pohlaví se mohou dívat na rozdíly svou optikou.
Já se trošku vrátím k rodině Petra, Zuzany a Martina. Oni potom jako trojice všichni prahli po nějakém návodu, po nějakém námětu, jak se s tím vypořádat.
Ty jsi poradil velmi zkušeně rozpracovat strategii na nějaké i systémové řízení a zároveň nasvítit i rizika. Aby to viděli, aby viděli, jaký pád může přijít, jak se budou chovat. To je velmi dobré.
My jsme k tomu přidali ještě dva náměty.
První – zavést rodinnou radu. Protože oni neměli v rodině rodinnou radu. To znamená, že se o věcech bavili tak, že Martin přišel nejprve za taťkou a sedl si s ním a celé to s ním probíral. Pak Petr říkal, že ale musí ještě přesvědčit mamku, protože přece jenom to jsou společné peníze. Tak on zase přišel za mamkou, zase diskutoval s ní. Ale ani se svými sourozenci, ani s oběma rodiči to neprobírali dohromady.
To znamená, že každý věděl část. Možná většinově ji věděli všichni, ale neprobíhala žádná rodinná rada, která by měla šanci nejenom všechny komunikačně dostat na stejnou úroveň, ale nepochybně i nastavit nějaká pravidla, nějaký koncept, který by mohl i pracovat s emocemi a s budoucností mnohem efektivněji.
Naše druhé doporučení bylo přizvat někoho z odborníků, klidně i mimo rodinu. Protože na některá témata je dobré mít profíka, který to dělá dnes a denně. Má už spoustu příběhů a zkušeností, na kterých umí reálně nasvítit, co v budoucnu ta rodina bude nepochybně prožívat.
U rozdílných zájmů je dobré připomenout také to, že zájmy mohou definovat i potřebu někam investovat anebo něčemu se vyhnout.
Napadá mě jedna rodina, kde jsou opravdu velmi rozdílné děti. Dokonce manželka z této rodiny říkala: „Nám asi dceru někdo vyměnil v porodnici, protože to není možné. My jsme všichni lékaři a ona je malířka a fotografka. A chce po světě poznávat nová místa a všechno si zaznamenat štětcem na plátno“. Jejich nejstarší dcera tíhne k tomu, aby měli ve spravovaném majetku také umění, protože říká, že umění je v zásadě nikdy neklesající aktivum. Maminka, otec a jejich další dva synové jí říkají: „Ty ses zbláznila, ne? Dokud si na to nesáhnu a nemám to absolutně pod kontrolou, tak nevěřím, že to je pravé, že to je originál. Vždyť je takových falzifikátů na světě. Nedej bože si koupíme něco. To nám to jedině ty namaluj a až budeš slavná, tak možná naši potomci to někdy budou moct zpeněžit, protože většinou až po smrti toho malíře to má nějakou hodnotu.“
Tím ji vlastně vždycky utnout. A ona říká: „Já těmi diskusemi o majetku trpím, protože oni mě nikdy nepustí ke slovu. Nedají mi šanci ukázat, že tohle aktivum je opravdu dobrou součástí majetku“. No a vlastně ten konflikt vždycky se rozhoří jenom těmi rozdílnými zájmy.
Ona zase nerozumí medicíně a ani jí rozumět nechce, protože říká: „Vždyť i vy nevíte stoprocentně, jestli léčíte správně. Takže je to také alchymie.“
Vladimír Fichtner
Z mého pohledu je určitě důležité na rodinné radě slyšet všechny. To je jedna z věcí, a jedno z pravidel, které náš kouč prosazuje od rána do večera. Myslím, že už jsme se naučili dát šanci každému.
Dokážu si představit řešení, které by mohlo fungovat i pro Janu. Třeba se řekne, že část majetku je prostě oddělená a spravuje ho Jana. Ať se snaží. Já bych to tak udělal, protože by dostala zodpovědnost za něco, co ji baví. Šance, že by poznala sama, jestli to dává smysl nebo ne, anebo naopak té rodině ukázala nové obzory, je podle mého vysoká. V každém případě se něco naučí, což je to nejcennější.
Josef Podlipný
100% souhlas. Rodina Jany mě přivedla ještě na další výzvu, resp. riziko či komplikaci při správě rodinného bohatství. Uvidíme, do jaké kategorie si to zařadíte.
To je vyhoření anebo delegování správy. Protože rodiče Jany, když ji viděli mnohokráte plakat v beznaději, že ji neposlouchají, že jí nedávají možnost se zapojit do správy, se rozhodli.
Respektive patriarcha, tatínek, skoro bouchnul do stolu, že on bude spravovat majetek za svého života a až tady nebudou s manželkou, ať se o to děti postarají po svém. Klidně každý jenom o svůj díl. Snažil se svým rozhodnutím jenom eliminovat nekonečné hádky a možná z pohledu Jany i ponižování, že ona do toho nemá co mluvit, protože je vede nesprávným směrem.
Až přišel okamžik prozření, a to ženy opravdu mívají. Třeba dlouho mlčí, ale pak přijdou s geniálním nápadem.
Maminka Jany řekla: „A tak co kdybychom podporovali nějakou uměleckou školu, nebo nějakou komunitu umělců, nebo znaleckou kancelář, která by pomohla i investorům, aby nekupovali falzifikáty.“
Jana pookřála a říkala, že jestli jí rodina umožní vytvářet podmínky pro racionální způsob, jak spravovat dlouhodobě majetek se zaměření na umělecký směr, aby podpořila i další umělce, tak se v tom bude ráda angažovat.
A najednou už byli zase rodinou. Jana přicházela se spoustou nápadů, jak jejich spravovaný majetek využít pro dobrou věc. Její mladší bráchové přinášeli nápady, jak efektivně peníze vynaložit a v jaké výši, aby majetek neutrpěl. Jana mohla financovat znaleckou kancelář, nějaké aukční síně a vlastně i samotné umělce. Když by se tohle nestalo, Jany tatínek říkal, že už byl blízko toho, že to chtěl položit. Stresovalo ho to víc a víc. Aniž by si to uvědomoval, pohyboval se na hranici vyhoření. Byl ve stresu, v napětí a vlastně sám sebe nutil, aby spravoval majetek sám.
Vladimír Fichtner
Jak je vidět, starat se o majetek je těžká práce, je třeba se jí věnovat. Je třeba tomu dát čas, energii a je to něco, co je spojené s emocemi.
Ale když víme, proč to děláme, když máme jasný účel, k čemu nám bohatství slouží, tak je to něco, co i za tu odvrácenou stranu asi stojí. Že to není proto, abychom ukazovali drahá auta. Ale když pomáhá rozvíjet lidi kolem nás, komunity kolem nás a život v zemi, kde žijeme. Když to pomáhá našim dětem růst. Co myslíš?
Josef Podlipný
Vláďo, děkuji. Určitě souhlasím. Na závěr pár doporučení pro naše posluchače a čtenáře.
Zaveďte rodinné rady.
Pravidelně se budete setkávat s ostatními členy rodiny a zajistíte tak nejenom transparentnost, ale i udržení společné vize.
Deleguje odpovědnost, a to nejen v rodině, ale i na profesionály. To obohatí vaši diskusi a mnohdy zabrání i konfliktu, který bude vytvořen komplexitou majetkových struktur anebo rozdílnými názory.
Předcházejte konfliktům skrze mediátory, kouče a profesionální poradce.
A úplně nejdůležitější. Plánujte dlouhodobě, ne jenom s cílem okamžitých výsledků, protože to má šanci přizvat k diskusi nejenom starší, ale i mladší generace, protože dlouhodobý cíl vás nepochybně spojí.
Závěrem tohoto dílu vám přejeme, aby vaše rodinná bohatství byla v těch správných rukou a dlouhodobě udržitelná.