Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSJak prodej firmy ovlivní rodinu (vás, partnera/ku a děti)
natočil Josef Podlipný 
Co se stane, když prodáte svou firmu?
Změní se jen podoba majetku, nebo přichází s tím i nečekané emocionální výzvy?
Jak prodej firmy ovlivňuje život zakladatele i vztahy s partnery, dětmi, když náhle zmizí z jejich života něco významného?
V této epizodě podcastu se Josef Podlipný a Vladimír Fichtner dělí o své zkušenosti a zážitky, které s sebou přináší prodej firmy či konsolidace majetku.
Uslyšíte několik příkladů, jak se rodiny vypořádaly s prázdnotou po prodeji firmy a jak našly svou cestu skrze nové aktivity a hodnoty.
Chcete vědět, jak se efektivně připravit na tyto změny a ještě více posilnit svou rodinu?
Nenechte si ujít cenné tipy a osobní příběhy, které mohou být klíčem k zachování harmonických vztahů po prodeji firmy.
Textový přepis
Josef Podlipný
Prodej rodinné firmy, s tím spojené možné změny v našich rodinách mohou někdy zásadně změnit dynamiku v rodině, možná i očekávání.
Vláďo, ty jsi prodával část firmy, takže máš vlastní zkušenost a určitě budeme rádi čerpat z této vlastní zkušenosti.
Nasdílím s vámi i částečný prodej aktiv v naší rodině. A podělíme se i o příběhy dalších úspěšných rodin.
Josef Podlipný
Co to udělá s rodinou, když se prodají hlavní aktiva nebo něco, co tu rodinu doteď spojovalo?
Vladimír Fichtner
To záleží na tom, jak byla rodina zapojená do toho byznysu. A případně, kolik je nástupcům let. U nás to mělo vliv jenom na nás s Radkou. Děti nebyly nějakým způsobem zataženy. Bylo jim asi 15, 25, 26, takže nebyly do firmy nijak zapojeny a ani neměly chuť. My jsme jim vždycky říkali „Dělejte to, co vás baví, to je to nejdůležitější. A když budete chtít ve firmě, můžete“. Ale nikdo nemá velkou ambici firmu řešit a budovat v ní kariéru nebo něco podobného. Čas od času se v ní někdo vyskytne a pomáhá. Ale není to velké zapojení. Kluci mají teď už svoje byznysy. Jeden už několikátým rokem, druhý teď začíná, a dcera šla zrovna studovat do zahraničí. Takže to u nás mělo vliv na mě a na Radku.
A to takový, že jsme najednou začali mít trošku víc času. Ne úplně hned. Chvilku trvá, než člověk předá svoje žezlo. Ale v této chvíli, což je čtyři roky poté, toho prostoru už máme docela hodně. A to je dobře, protože máme jiné věci, které potřebujeme dělat a které potřebujeme řešit.
To je asi u všech stejné. Mám kamaráda, který je také klientem, a prodával už před 15 lety. Pro něj zůstat v té firmě bylo nesmírně náročné, protože prostě přišel někdo nový, kdo si to představoval úplně jinak. Přišla korporace, ne rodinný byznys. Najednou se změnila atmosféra v té firmě a on s tím nemohl nic dělat. Dva roky bojoval s větrnými mlýny, protože měl závazek zůstat 2 roky ve firmě. Pro většinu lidí, kteří prodají a musí ve firmě zůstat, je to velký kulturní šok. Najednou to není o nich, nemůžou rozhodnout, nemají tu pravomoc. A ještě přichází někdo, kdo tomu možná rozumí, ale jak to dopadne vlastně nikdo netuší.
Takže je to náročné období. Pro nás nebylo tolik náročné, protože nový management a noví spolu akcionáři, které jsme si vybrali, jsou lidé, kteří mají naši plnou důvěru. Honza Valášek, nový spolumajitel firmy a generální ředitel, je prostě skvělý chlap, který má věci srovnané. Na rozdíl ode mě to není „diktátor“, který musí schválit všechno, co se v té firmě řeší. Ale zatahuje do toho celý tým a já vidím, jak firma a lidé rostou před očima. To jsem jim nedokázal já umožnit, protože jsem byl příliš u vesla.
Mám z toho obrovskou radost. Ale to mi také dává šanci být v klidu a nebudit se hrůzou, co se stane. Protože i když máme minoritní podíl, věříme tomu, že firma může mít velmi zajímavou hodnotu do budoucna, což se naplňuje. Z toho mám velkou radost. Ale vždycky se může něco zkazit.
V tomto máme klid a máme prostor pro věci, které nás s Radkou baví. Třeba být tři měsíce v zimě ve Španělsku. Aby nás mohla bavit modrá obloha, sluníčko a 20 °C přes den.
Co vy, Pepo? Jakou vy máte zkušenost?
Josef Podlipný
Možná až genetickým základem našich aktiv je půda. My jsme část majetku jako rodina zrestituovali. Spojím s tím zkušenost, kdy nám předci říkali, že půda se nikdy neprodává, ta se pouze kupuje.
Tato zkušenost tedy není úplně spojená s prodejem firmy nebo nějakého aktiva. Nicméně u půdy probíhala, a možná v některých částech naší země ještě stále probíhá, fáze takzvaného scelování. Se scelováním si můžete spojit i vlastnické změny. Jinými slovy to, co jsme v určitém okamžiku třeba spolu vlastnili s bratrem a se strýcem, se najednou stalo naším výhradním vlastnictvím, a ještě se několik pozemků v rozumných rozlohách, obvykle v řádech hektarů nebo desítek hektarů, spojilo. Najednou jsme zjistili, že s touto změnou může být spojena dokonce až ztráta identity. Něčeho, co nás spojovalo, k čemu jsme se stále scházeli a bavili jsme se o tom, kdo tam bude hospodařit, jak se tam bude hospodařit, jakou budoucnost to má. Jestli to třeba někdy vyjmeme z pozemkového fondu, proměníme to ve stavební parcely a tak dál.
Když najednou to pomyslné spoluvlastnictví třech osob nebo rodin přešlo do vlastnictví jedné osoby nebo jedné rodiny, zjistili jsme, že tam není to, co tam bylo předtím. Že nemáme důvod se k tomuto tématu scházet a vlastně nám něco chybí.
Mnohem silněji to cítil jeden náš společný známý, který prodával velké konsorcium, byznys, už jako třetí generace. Asi si dovedete představit, že za tři generace už se dá vytvořit něco opravdu velkého. Pro jejich rodinu to bylo tak velké, že byť do toho byla zapojená, až na dva nebo tři nástupce. Teď si nejsem úplně jist, ale na minoritní podíl nástupců do toho všichni byli zapojeni. A najednou padlo rozhodnutí, že to prodají.
Ta rodina byla úplně v háji. Několik generací. Najednou jim zmizel smysl jejich života. Oni absolutně ztratili rodinnou identitu. Ten můj dobrý kamarád přivolal odborníky, aby jim s tím pomohli, protože z toho byli v těžké depresi.
Říkal, že tomu mohli předejít, kdyby se byli bývali ve fázi prodeje a před prodejem bavili, co je budoucnost, k čemu směřují. Našli by si dopředu jiný způsob, jiný smysl, vizi, jiný cíl, tak by si s tím velmi snadno poradili. V jejich případě opravdu vysloveně ztratili rodinnou identitu tím, že prodali.
Přitom mnoho z jejich blízkých i vzdálených přátel říkalo, že musejí být nejšťastnější lidé na celém světě. Teď mají balík peněz, obrovskou volnost. Mohou s tím nakládat, jak chtějí. Každý do toho může mluvit. Každý může přijít s nějakým nápadem. A oni byli úplně rozklížení. Nevěděli, co dřív, co později, kdo a jak má právo do toho mluvit. Byl to traumatizující zážitek, který, pokud si dobře vzpomínám, trval skoro rok. To znamená rok, kdy si okolí myslelo, že jsou nejšťastnější na světě, pro ně byl cestou peklíčkem. A to si myslím, že jsem to velmi zjemnil.
Vladimír Fichtner
Byl jsem na kongresu rodinných firem na Slovensku a potkal jsem tam také Denisu Materovou. Povídali jsme si asi hodinku o různých věcech. „Zdravím, Deniso, doufám, že pořád sledujete náš podcast.“
Denisa říkala, že její táta, když se ho nějaký novinář ptal, co by vlastně chtěl, odpovídal:
„Já bych chtěl být tím rentiérem.“
Člověk, který vybudoval obrovský byznys, říkal, že by chtěl být tím rentiérem.
Já jsem si uvědomil, že my si zažíváme ten rentiérský mód v tuhle chvíli. Že to je ten mód, kdy už člověk není v práci od rána do večera, ale pořád se rád potkám s našimi klienty a povídám si o nějakých věcech. Ale už neřeším maily a schůzky. Občas mi zavoláš, že máme v pondělí natáčení, a já říkám „Aha, jo, děkuji, jsem rád, že jsi mi to připomněl“.
Začínám být v tomhle lehce pošpanělštěný. Najednou mám prostor vidět kolem sebe jiné věci. A od té doby, co jsi měl, Pepo, infarkt, jsem absolvoval tolik preventivních prohlídek. Celé léto jsem si říkal, že si musím spočítat, kolik jsem tomu věnoval.
Josef Podlipný
To ti schvaluji.
Vladimír Fichtner
Věnoval jsem tomu opravdu hodně, určitě to bylo několik hodin každý týden.
Už mám, doufám, skoro všechno za sebou a začal jsem se věnovat víc věcem, které mě baví. Třeba jsem si najal učitele zpěvu, a mám dvě hodiny zpěvu dvakrát, třikrát týdně.
Ale také jsem se začal věnovat víc rodině. Jak mít šanci udržet ji dohromady. Jak mít šanci, aby nás to spolu bavilo dlouhodobě. Jak nepodlehnout takové té větě, kterou občas člověk slýchá. „To se u nás stát nemůže, že se rozpadne, že se nebudeme bavit s dětmi nebo že ty vztahy nebudou fajnové.“ Každý z nás si to myslíme, ale je to hrozně nebezpečná věta, z ní vycházíme.
Takže já musím říct, že si asi užívám ten rentiérský mód, protože objevuji nové oblasti života. Radka to samé. Také objevujeme to, na co nás upozornila Erika Matwij, naše koučka, že jsme z firmy odešli. Možná jeden den v týdnu nebo dva dny v týdnu, nebudu to přehánět. Radši řeknu jeden, aby mě nikdo nepomluvil, že nechodím tolik do práce. Radka také. Děti nám najednou odešly. Dcera šla studovat do zahraničí a my máme syndrom prázdného hnízda. Učíme se, co budeme dělat, jak to budeme dělat, jaké máme kamarády, s kým se budeme stýkat.
Co my spolu? My jsme spolu ten byznys budovali. Od rána do večera jsme byli spolu a najednou je tu otázka „co my spolu, když ne byznys?“ Našli jsme nový prostor pro sebe, a to jsou elektrokola. Máme oba špatná kolena, takže se nám trošku hůř už pohybuje. Najednou máme kola a poznáváme nový způsob pohybu a začínáme mít nové zážitky.
Je to trošku hledání, ale základ, aby člověk mohl být rentiérem, je mít na to prostor.
Josef Podlipný
Já si vzpomínám na zajímavou diskusi s jedním velmi významným člověkem muslimské víry. Tam není výjimkou, že má muž třeba 7, 15, 20 žen.
A on říkal: „Prodej firmy nebo nějakých aktiv, to je v podstatě totéž, jako když vdáváš svoji dceru do jiné rodiny“.
Připodobnil to k tomu, že ji jakoby prodává. A zajímavý nebyl snad ten příměr samotný, ale že on se svojí manželkou, a hlavně s maminkou vnímali, že tam je právě ten syndrom prázdného hnízda, najednou něco chybí.
My jsme si tehdy s Janičkou říkali: „OK, prodej nějakých aktiv, něčeho, co nás spojuje, co bylo rodinnou vášní, nejen nás jako rodičů…teď najednou máme na sebe víc času. To nepochybně.“ A kladli jsme si otázku, zda nám něco chybí? Čas od času jsme museli uznat, že ano. A to, co nám chybělo, jsme se snažili vyplňovat spíše hodnotově a zážitkově.
Z práce, z finančních aktiv jsme se začali přesouvat do roviny těch nefinančních. Zjišťovali jsme, stejně tak jako jedna velmi moudrá starší dáma, že rodinné bohatství není jenom o tom materiálu, ale hlavně o vztazích, hodnotách, společných zájmech, zážitcích. Na to jsme se soustředili a soustředíme stále víc.
Určitým zadostiučiněním pro nás je to, že to cítí stejně i děti. V podstatě nám říkají, že by si k tomu dospěly dřív nebo později samy, ale díky diskusím a našim tužbám k tomu dospěly dřív. K rozhodnutí, že je potřeba se soustředit na hodnoty, společné zážitky.
Vladimír Fichtner
Důležitým předpokladem je firmu předat někomu dalšímu. Někomu, komu věřím, kdo vím, že mi v ní neudělá paseku. Ať to jsou nástupci nebo externí management. Ani jedno není triviální, ale je třeba vytvořit si prostor. Jinak se rentiérství nedočkám.
Josef Podlipný
Přesně tak, stoprocentně vyzkoušenou cestou, a zkuste si o tom popřemýšlet i vy, je stmelit rodinu kolem nějakého rodinného projektu.
My jsme začali řešit filantropii v nadaci. Konkrétní projekty, které nás jako rodinu nebo i širší rodinu spojují. Najednou to nebylo o kapitálu, o ziscích, ale primárně o prospěchu, co to komu a jak dlouho bude přinášet. To je úplně jiný rozměr.
Je to tak silný náboj, že je schopen překlenout mezeru, která logicky vznikne po prodeji firmy. I když můžeme pochybovat, zda jsme udělali s prodejem dobře, protože firmu budoval třeba už náš děda s babičkou a naši rodiče se na tom podíleli.
Ale jakmile vás spojí něco, co bude vaší společnou hodnotou, vaší společnou vizí, tak mi určitě, Vláďo, potvrdíš, že něco podobného zažíváš ve vlastní rodině, anebo máme inspiraci od našich klientů, se to dá snadno překlenout.
Je to v podstatě nová firma nebo nová výzva, která může nepochybně také přizvat i ty, kteří doteď nebyli tak aktivní. Najednou jim to začne dávat smysl.
Vladimír Fichtner
Mně se nedávno jeden klient ptal, jak jsme začínali, co jsme vlastně dělali.
Říkal jsem mu, že já osobně jsem začínal přemýšlením o svém odkazu, abych nedopadl jako Alfred Nobel. Možná to někteří znají, někteří ne. Tak to jen zopakuji.
Když zemřel bratr Alfreda Nobela, vyšel nekrolog. Ne však o jeho bratrovi, ale omylem o něm. Vynálezce dynamitu, spousta mrtvých lidí…
Jemu se ten nekrolog nelíbil. Tak si říkal, že musí udělat něco, aby byl jeho odkaz lepší.
Dneska, když se řekne Nobel, extrémně málo lidí řekne dynamit. Většina lidí si vzpomene na Nobelovu nadaci.
Povedlo se mu to, protože o odkazu přemýšlel do budoucna.
Já jsem začal také odkazem. Začínal jsem tím, že jsem si ho ujasnil sám pro sebe a pak jsem se ptal svých dětí a své ženy, co si myslí o mém odkazu.
Porovnával jsem: „já jsem tady, oni jsou tady, někde se to překrývá a někde se to ještě nepřekrývá. Chci, aby se to překrývalo?“ To byla pro mě hrozně zajímavá věc.
Další věc byla, že jsme začali řešit rodinnou banku. Řekli jsme našim dětem, že už si nemusí chodit půjčovat do banky, můžou přijít do rodinné banky. A to jsme my všichni. Budeme rozhodovat o těch projektech společně, jestli do něčeho dáme nebo nedáme peníze. Třeba do nějakého byznysového projektu někoho z nich.
Tím se budeme učit vzájemně, co to znamená dát někam peníze, půjčit si peníze. Zároveň budeme dávat příležitost každému jít svým směrem, dělat to, co ho baví.
Pokračovali jsme s rodinnou radou, kde se scházíme každý měsíc na čtyři až pět hodin pod dohledem našeho kouče a bavíme se o tématech, jak spolu mluvit, jak si povídat, jak dojít k nějakému závěru. Probíráme spoustu věcí, které jsme dříve neprobírali. Kouč jako takový potom hraje roli i v dalších věcech, kdy člověk potřebuje řešit něco jeden na jednoho, co má ve své hlavě nebo partnerské vztahy a podobně. Také k tomu ho využíváme.
Po tvé epizodě s infarktem, jsme začali řešit trošku intenzivněji zdraví.
Takhle jsme asi začínali my. Ale je to každého cesta, každý má trošku jiný způsob jak na to. Ale je dobře si na to vytvořit časový prostor.
Josef Podlipný
Vláďo, dnešní diskuse mi připomíná slova jednoho z našich největších klientů, který při nedávném setkání říkal:
„Ale mně se v životě po prodeji firmy nic nezmění, nebo alespoň nic zásadně nezmění.“ Což mi připomíná i diskuse v naší rodině, kde jsme vždycky na rodinné radě říkali, že je to o dlouhodobém plánování a hledání společných cílů. Takže vyčlenit část majetku pro financování zdraví anebo nějakých inovativních projektů dává možnost přizvat všechny, každého jednoho člena rodiny, protože každý chce být zdráv. A stejně tak i mladší generaci, která může mít na něco trošku jiný názor než my starší. Protože svět se vyvíjí a vybízí nás k tomu, abychom byli těch změn součástí.
Vladimír Fichtner
Uvidíme, co se změní nebo nezmění v životě našeho největšího klienta po prodeji firmy. On už není v exekutivní pozici, takže z tohoto pohledu má určitě pravdu. Mimo jiné se o tom poradil i s Denisem Jaffe, člověkem, který to řeší celý život a který přijel na tři dny jenom pro nás a několik našich klientů se bavit právě o těchto tématech. A nejenom s námi jako zástupci starších generací, ale i s našimi dětmi.
Josef Podlipný
Na závěr dnešního dílu podcastu malé shrnutí, možná doporučení.
Komunikujte otevřeně o svých pocitech a očekáváních ve spojení s prodejem firmy nebo nějaké třídy aktiv. To je určitě první důležité doporučení.
Druhé důležité doporučení – hledejte intenzivně, ale dejte si na to i čas, společné aktivity, které vás jako rodinu budou pro období po prodeji firmy spojovat, nikoliv rozdělovat.
Soustřeďte se na nefinanční bohatství, na hodnoty, na nějakou vizi, možná odkaz, na cíle, které budou naplňovat nejenom vaše generace, ale třeba i mnoho nastupujících generaci po vás.
A zapojte mladší generaci. Když přizvete mladší generaci do procesu hledání budoucna vaší rodiny v době před, v rámci a po prodeji firmy, budete určitě více spokojení správci rodinného bohatství, protože na to nebudete sami.
Vladimír Fichtner
Prodej firmy určitě vaši rodinu změní. I když možná někdy máte pocit, že to nemusí být tak významná věc. Tak se na to připravte, hlavně ať to dopadne co nejlépe.