Co 55letého rentiéra naučil infarkt – lekce o zdraví a správě majetku

natočil Josef Podlipný

 

Josef Podlipný zažil na začátku června život ohrožující situaci – dostal srdeční infarkt. I když žije zdravým životním stylem, sportuje, chyběl kousek a nemusel se dožít svých 56. narozenin.

Naštěstí vše dopadlo dobře a Josef se s námi může podělit o své myšlenky a prožitky z průběhu infarktu a o přípravu, která mu přinášela klid, a také několik věcí, které na základě své zkušenosti změní ve své rodině.

Správa majetku v krizové situaci není jednoduchá. Vladimír Fichtner s Josefem zdůrazňují důležitost přípravy na krizové situace, jako je infarkt nebo jiné život ohrožující události. Jasně definované role, jako jsou správce pozůstalosti a opatrovník, mohou rodině pomoci zvládnout náročné situace s menším stresem.

Rodinná komunikace je v náročných chvílích vypjatá. Josef otevřeně sdílí, jak to probíhalo u něj a co by příště udělal lépe, aby jeho blízcí nebyli v takovém stresu.

Nečekaná situace může zastihnout i zdravého člověka, ale to neznamená, že bychom měli péči o zdraví podceňovat. Josef dokazuje, že investice do zdraví se vyplatí. Zároveň sdílí jednu drobnost, kterou podcenil a teoreticky se díky ní mohl infarktu vyhnout.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner.

A opět vás vítám Mezi Rentiéry.

Mám radost, že tu osobně opět vidím i Pepu Podlipného.

Ahoj, Pepo.

 

Josef Podlipný

Ahoj, Vláďo.

 

Vladimír Fichtner

Jak se máš?

 

Josef Podlipný

Ahoj, Vláďo, mám se skvěle, a i já vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Proč tak speciálně dneska vítám Pepu?

Protože Pepa mi před měsícem volal a ptal se „Sedíš?“

Já říkal „No, jsem v autě, sedím.“

„Já volám z JIP.“

Říkal jsem „Aha, OK.“ Ale měl svůj optimismus v hlase a úsměv, tak jsem věděl, že nic dramatického se neděje.

A Pepa pokračoval „Měl jsem infarkt.“

Jsme rádi, že jsi v pořádku, Pepo. Že jsi infarkt přežil, protože jak mi říkal můj pan doktor, infarkt je život ohrožující situace.

Jak je možné, že člověk jako ty, který sportuje, stará se o sebe, dostane infarkt?

 

Josef Podlipný

Lékaři říkají, že za to může zvýšený cholesterol.

Já říkám – možná pocit nesmrtelnosti, který u mě nebyl tak silný, ale když bych býval k tomu sebepečování přidal i nějaký pravidelnější monitoring, možná bych tomu předešel. Těžko říct. Člověk zpětně nemůže úplně hodnotit.

Ale čím jsem si zcela jist, tak i zdravého člověka to může potkat. I člověka, který by tím byl zcela překvapen. Jako úplně největší strachovou zátěží pro mě bylo to, že jsem si uvědomil „ale tohle se mohlo stát kdekoliv“. Mohl jsem být sám třeba na kole 120 kilometrů od baráku, nebo jsem mohl řídit supersport po okruhu. Nebo jsem mohl pilotovat letadlo. Nebo jsem mohl být v exotické zemi, kde vážně nechcete onemocnět, natož být operování.

Takže jak se to stalo? Nebo co toho bylo příčinou? Velmi pravděpodobně cholesterol.

 

Vladimír Fichtner

Tak co se stalo? Já jsem slyšel, co se stalo – trvalo to 37 minut, mám to nahrané. To jsi vyprávěl tři dny poté, cos mi volal poprvé.

Já bych potřeboval teď trošku v kostce, co se stalo, ale ne na třicet sedm minut.

 

Josef Podlipný

Zkrácenou verzi.

 

Vladimír Fichtner

Výrazně zkrácenou, protože mám spoustu jiných otázek, které si myslím, že jsou asi důležitější probrat.

Co se stalo? V tvých pětapadesáti letech, si dovolím doplnit.  Těsně před dalšími narozeninami.

 

Josef Podlipný

Budu konkrétní. Stalo se to 3. 6., narozeniny mám 5. 6. Kdybyste mi chtěli příští rok třeba pogratulovat.

Infarkt znamená, že srdce, ač se o něj staráte před tím dobře anebo špatně, se dostane do kritické situace, kdy není schopno anebo má ztíženou roli zásobovat okysličenou krví celé tělo, všechny orgány.

Začalo vysílat signály, které když budete sportovat a nebudete dělat něco, co by samo o sobě už vyvolávalo tyhle náročné stavy, vás určitě překvapí, i mě překvapily. Zničehonic špatné dýchání, rychlé bušení srdce, trnutí spodní čelisti, velká bolest v levé ruce. Velmi, velmi nepříjemný pocit, na který, protože už měl takové poslíčky v období předcházejícím, už jsem reagoval, jako že to není normální. Oslovil jsem telefonicky dva ze svých velmi dobrých přátel, oba jsou odborníci, to musím říct.

Jeden z nich je na slovo vzatý odborník, který i vede široký tým, když zachraňují životy lidem v období infarktu.

Právě tento člověk mi do telefonu řekl „To je jasný, musíš ke mně na kliniku, to je prostě infarkt.“ Takže to se stalo.

 

Vladimír Fichtner

OK, já jsem ještě chtěl tu část, jak jsi se sám odvezl do nemocnice. Mně přišla hrozná, když jsem to slyšel. Až na to, že tebe to uklidňuje.

 

Josef Podlipný

Prosím vás, teď to berte tak, že člověk v krizové situaci, ať je jakkoliv stár a moudrý, dělá chyby. Já si tu chybu uvědomuji. Standardní postup by byl zavolat rychlou, nechat se dovézt do obvykle nejbližšího zdravotnického zařízení. Můj postup byl částečně nerozumný, ale částečně také racionální.

Ta racionalita je spojena s tím, že jsem si řekl OK, já mám strach. Měl jsem ho. A strach nebudu mít tam, kde se cítím dobře. Mezi lidmi, kterým věřím, na pracovišti, které má nějaké renomé.

Druhá věc je, že já opravdu rád řídím auto. Jestli je rychlé nebo pomalé, teď není důležité. Uklidňuje mě to.

Náhoda tomu chtěla, do jisté míry i štěstěna, že v mezičase, kdy jsem se rozhodoval, co udělám, nastaly dva okamžiky.

První byl telefonát se záchrankou, kde mi řekli, kam mě dovezou. Tam já ale nechci. Takže jsem tenhle proces stopnul.

Druhý okamžik byl, že se mi udělalo najednou dobře. Fakt dobře. Najednou jako kdybych mohl zapomenout na tu předchozí událost.

Tak jsem se připravil, nasedl jsem, nerozumně, to připouštím, a zamířil do toho konkrétního zdravotnického zařízení, kde jsem měl i komplikované parkování.

Přijel jsem tam, tam všude mraky aut. Já jsem ještě hledal parkovací místo, až jsem najel do prostoru, kde se jedno uvolnilo. V protisměru byl hned někdo další, tak jsem na něj pokynul, že ne, to je moje.

 

Vladimír Fichtner

Pepa je hrozný slušňák. Asi jste to pochopili i z našich podcastů. Každého pustí, každému dá přednost. Ale teď tomu člověku nedal přednost.

 

Josef Podlipný

Ale slušně, on to pochopil. Pokračoval dál v hledání parkovacího místa, možná ještě dalších 15 minut.

Ale co vám musím říct. V ten okamžik, kdy jsem z auta vylezl a zamkl ho, už mi bylo zase špatně.

Takže na emergency jsem dokráčel velmi pomalým krokem a poté, co jsem jim sdělil příčinu mé návštěvy – nechlubil jsem se cestou autem, to věděl jejich nadřízený a to stačilo – mě hned usadili do kolečkového křesla. To jsem absolvoval poprvé a doufám, že naposledy ve svém životě. Není to nějaký hrozný zážitek, ale nechcete jezdit v kolečkovém křesle.

Po prvním natočeném EKG ta paní nebo slečna odběhla s výzvou ke mně: „Nezvedejte se, zůstaňte ležet.“ Vzápětí přiběhlo asi pět lidí, kteří už mě začali připravovat na vyšetřovací místnost. Kde už mě převlékli do anděla, jak tomu říkají (v tom oblečení nechcete chodit na veřejnosti). Napíchli mi žílu, připravovali mě na operaci a okamžitě jsem šel na operační sál.

 

Vladimír Fichtner

Co ti proběhlo hlavou?

 

Josef Podlipný

To je strašně zajímavá otázka.

Strach, který v určitém okamžiku byl, se přesunul do roviny rekapitulace. Nezapomněl jsem na něco?

Co budou dělat moji nejbližší?

Přežiju to?

Ale ne z pohledu, že tady ještě potřebuji nějakou dobu být, ne. To byl spíš takový mix racionálních vln a myšlenek, které říkaly:

„Tohle mám ošetřené, OK. O tomhle všichni vědí. No, možná ne úplně o všem.

Stihl jsem všechno dokončit? Jo, jo.

Následující den máme natáčení podcastu.

Mám nějaké schůzky. Stihl jsem je, než jsem dojel do zdravotnického zařízení nějak vyblokovat, aby mě ti lidé nesháněli?“

Prostě spousta myšlenek. Myslím si, že mnozí z vás, když to neprožíváte anebo jste to neprožili, a já vám přeju, abyste to nikdy neprožili, si řeknete – proč o tom takhle přemýšlel?

Já o tom nechtěl přemýšlet, ale to vám do té hlavy jde samo.

A co bylo hned z toho plynoucí ponaučení?

Přemýšlejte o tom všichni. Když se to neděje. To vám totiž umožní hledat řešení bez emoční nálože.

Jednou emoční náloží, která se stala v té dějové lince, kterou jsem teď popisoval, bylo to, že já jsem nebyl úplně takový hazardér (použiju tenhle výraz), že bych rovnou si řekl, že sednu za volant.

Já jsem volal svému jednomu z nejlepších kamarádů. On do telefonu hned řekl „já se jdu okamžitě převléknout a jedu pro tebe.“

Protože je nejenom velmi dobrý kamarád, ale také velmi moudrý člověk, vzápětí si uvědomil, že o svého kámoše nechce přijít. Nechce ho vést, protože by si možná neporadil s tím, kdyby zkolaboval v autě na cestě.

Tak mi volal „Hele, nezlob se, já do toho nemůžu jít. Má to tyhle důležitý konsekvence.“
Kdybych s ním tohle býval probíral dřív, než se to stalo, věděl bych, že mu ani nezavolám, protože to je blbost.

A asi bych přišel i na nápad raději najít jinou cestu než řídit sám.

 

Vladimír Fichtner

To, co mě zajímá a věřím tomu, že i mnohé posluchače je, co sis odškrtnul, že máš dobře?

 

Josef Podlipný

Samozřejmě půjdu od konce.

Kdyby to dopadlo špatně, správce pozůstalosti mám odškrtnuto. Prostě někdo by uměl pomoci rodině a nejbližším v té fázi, než by se přesunula vlastnická i správcovská role na další subjekty, na další lidi.

 

Vladimír Fichtner

Takže správce pozůstalosti u notáře máš jmenovaného. Všichni ví, kdo to je. Celá rodina je s tím v pohodě. A nenastane okamžik, kdy tvůj vlastnický podíl je zablokován do doby vypořádání dědictví, ať je to v nemovitosti, ve firmě, v holdingu, kdekoliv.

Nedochází tam k právnímu vakuu na dobu, někdy i několika let.

OK, super.

 

Josef Podlipný

Druhá věc, kterou jsem si odškrtl a zároveň byla výzvou k akci, je opatrovník.

Protože opatrovník vás zastupuje v době, kdy žijete a nemáte možnost, zjednodušeně řečeno, se o sebe sami postarat.

Vy určíte nebo projevíte přání, aby tím byly konkrétní osoby. Ale teprve soud rozhodne, že se tak opravdu stane. Ale to není za hodinu. To obvykle v ČR, možná v zahraničí to trvá jinak dlouho, ale v ČR je obvyklé, že to trvá třeba 5-6 týdnů. Pak teprve je opatrovník jmenován.

 

A proč to říkám? Tím pádem není nač čekat. Když se ten proces má spustit, je lepší ho spustit hned, než za x týdnů nebo měsíců a čekat na to, až teprve nastoupí člověk v roli opatrovníka.

Takže standard, ta pravidla, v rodině máme. Život ohrožující událost nebo něco v téhle dimenzi to automaticky spouští.

Ale já jsem, přátelé, měl velké štěstí a musím to takhle říct.

Nejenom, že jsem byl ve skvělých rukách. Naše zdravotnictví je na neuvěřitelně vysoké úrovni. Měl jsem i to štěstí, že mezi tou událostí a okamžikem, kdy i ti odborníci se klonili k tomu, že to má dobré vyhlídky, neuplynuly dny, týdny, měsíce nebo roky. Byly to spíše hodiny.

Takže ta akce, která tím byla vyvolána – jmenování opatrovníka – nebyla potřeba spouštět.

Takže bylo potřeba to stopnout, protože spouštěč je buď rodina, nebo zdravotnické zařízení.

 

Vladimír Fichtner

Spouštěč jmenování opatrovníka.

 

Josef Podlipný

Ano, té žádosti na soud.

Nebo někdo, kdo by teoreticky také opatrovníkem mohl být. To znamená třeba místní samospráva. Toto jsou vlastně hlavní zdroje spouštěče akce „Soude, jmenuj opatrovníka.“

 

Vladimír Fichtner

Máš jmenovaného opatrovníka u notáře. Respektive, vyjádřil jsi vůli, kdo by jím měl být. Soud může a často přihlédne k tomu, koho sis přál, v okamžiku, kdy nejsi schopen o tom rozhodovat sám.

A proces byl spuštěn, protože to trvá nějakou dobu. Anebo je dobré počítat s tím, že tam je 5, 6 týdnů mezera, což není tak kritické jako při správci pozůstalosti, kdy to můžou být dlouhé měsíce a klidně několik let.

 

Josef Podlipný

Z tohoto časového pohledu to vypadá, že to kritické není.

Nicméně to další, co jsem si právě ne úplně mohl odškrtnout, tak nasvítilo, že to kritické může být.

Protože najednou si uvědomíte – něco se stalo. Já jsem do té doby, než jsem už ležel na JIP po operaci, nic neřešil. Prostě tam je potřeba být nápomocen tomu profesionálnímu personálu, který se o vás stará než něco vyřizovat.

I když jako úsměvnou příhodu řeknu, že po cestě a předtím jsem volal se spoustou odborníků a lidí a přátel.

Jeden ze dvou na začátku jmenovaných mi volal v době, kdy jsem byl ve vyšetřovací místnosti, kde vás vyšetřují. Lékař, který mě přišel vyšetřit, viděl, kdo mi volá. Byl to o několik úrovní jemu nadřízený. Tak si myslím, že i lidsky, ale zároveň z tohoto logického důvodu, mi ten telefon podal.

A když jsme začali hovořit, tak říkal „Víte, já bych vás fakt potřeboval vyšetřit.“

Oklikou se dostávám k tomu, že když už jste v té klidovější fázi, když už ležíte na JIP, všichni vás monitorují a máte veškerou péči, začnete přemýšlet.

No a co dál?

A co dál vlastně? Tak koho informovat? Koho prvního? Jak ho informovat?

První, koho jsem informoval, byla pro někoho logicky, pro někoho méně logicky, moje manželka Janička.

To, že řeknete někomu něco s úsměvem i uklidněním a v dobré náladě nezabrání tomu, že na druhé straně se ten člověk nezhroutí.

Takže co jsem si v ten okamžik uvědomil, bylo přemýšlet o krizových situacích a mít pro každého, někdy bohužel přizvaného, účastníka krizové situace plán, co má pak dělat, když se to dozví. Na koho se má obrátit, na koho se může spolehnout?

To, když nemáte dopředu, tak na vás jenom někdo navalí krizovou situaci.

Já jsem ji v podstatě řekl „Jsem na JIP, jsem sice po operaci.“ Ale jí se honilo hlavou milion myšlenek, včetně té – Přežije to?

To nechcete dělat svým nejbližším. Ale když bychom měli, a to my nemáme, respektive tvoříme to právě, mustr, takový plán, situační řešení – když nastane, kdo se toho účastní, v jaké roli, co je potřeba udělat, co dřív, co později. Tak člověk možná méně zmatkuje, ale hlavně na to není sám

A plačící manželka na druhé straně aparátu nepřidá ani vám.

Takže v ten okamžik, i když jsem do toho telefonátu šel s přesvědčením, že ji uklidním, jsem byl sám během pár vteřin roztěkaný.

Takže hned začala jít tepovka ohromně nahoru atd. Co tím chci říct?

Pak ani nemůžete po manželce nebo po jiném blízkém člověku chtít, aby on informoval další. Ona plakala. Jak při tom, když budete plakat, máte někomu něco vysvětlit, natož ho uklidnit?

Takže pak se mi honilo hlavou, kdo bude další? Kdo bude třeba v ten okamžik “emočně silnější?“ A to není míněno v nedobrém slova smyslu.

To nejsou úvahy, které by se vám měly honit hlavou.

Úplně nejvíc se mi honilo hlavou po téhle zkušenosti, jak to přijme moje maminka.

Takže najednou rychlé přemýšlení – musí se u ní sjet celá rodina i s vnoučkem. Předtím se musím domluvit s lékařem, aby vystavil recept a zajistil nějakou lékařskou pomoc, když by byla potřeba, aby tam bylo nějaký sedativum. Aby v okamžiku, kdy člověk dostane tu emoční facku, aby to v podstatě přežil. Abych si pak nevyčítal, že já už jsem v pohodě, ale na vedlejší lůžko vezou moji maminku.

 

Vladimír Fichtner

Takže správce pozůstalosti, opatrovník, to obojí u notáře.

Potom rodinný plán, co dělat, když …Co má člověk dělat, když se to dozví.

 

Zajímavá inspirace určitě pro každého, kdo nás poslouchá. Co dalšího tě napadá?

 

Josef Podlipný

Pak už to bylo jedno za druhým. Já z toho vypíchnu jenom pár důležitých věcí.

Poté, co mě už následně vyšetřovali, velmi uklidňující bylo, že všechna vyšetření vycházela dobře. Až na vysoký cholesterol a tak dál. K němu se ještě vrátím.

Proč vycházela dobře?

Drtivá většina těch lékařů říkala „protože jste sportovec, protože žijete zdravým způsobem a máte to srdce vybaveno dostatečnými rezervami.“ To není, že bych se na to měl teďka nějak spoléhat a v podstatě na to žehrat. Vůbec ne.

Spíš to říkám z toho důvodu – berte to jako výzvu.

Pohybujte se. I kdybyste na to měli málo času, tak každých deset minut, kterých tomu budete věnovat, vám můžou zachránit možná i život. Minimálně životní podmínky po takové události. Nemusí to být nutně infarkt. Protože mě řekli při vyšetření srdce, a bylo jich mnoho po operaci, že to má spoustu limitů navíc. V podstatě byste nemusel nikdy už zaznamenat nějaká další omezení. Nebudou. Protože to srdce si s tím poradí. Zareagoval jsem včas, což byla také velmi důležitá deviza.

Nicméně pohyb, to je to důležité, co jsem si uvědomil, že to je fakt strašně důležité. I kdyby to měla být jen chůze se psem nebo rychlejší chůze nebo lezení po stěně. Vím, že ty rád lezeš, nebo plavání, prostě cokoliv.

 

Vladimír Fichtner

To jste zatím neměli v rodinné ústavě, ale ocitne se to tam?

 

Josef Podlipný

No jasně.

Jako programově podporovaná aktivita, rodinná, individuální, to je jedno.

Druhá věc, která je ještě důležitější, je pravidelný monitoring.

Já jsem se před zhruba pěti lety připravoval na závod Dolomitenmann. Nebudu zacházet do detailů, co to je. Jaké zážitky jsou s tím spojené.

Jenom řeknu, protože to byla náročná příprava, jsem také procházel komplexními prohlídkami, které mi řekly, že jsem zdravý člověk. Super. Neseš nějakou zátěž. Super. Ale od té doby komplexní pravidelný monitoring neprobíhal.

Samozřejmě mám spoustu přátel lékařů, takže když jsem cokoliv potřeboval, bylo to zařízeno. Ale aby vás někdo pravidelně monitoroval, odebral sedm, deset zkumavek krve, udělal všechny rozbory, vyšetřil vám srdce, plíce a spoustu jiných orgánů a životních funkcí, to vlastně ne.

 

Když by se to dělo, tak by se velmi pravděpodobně přišlo na to, že mám zvýšený cholesterol. Velmi pravděpodobně by se pak nemuselo stát to, že jedna z hlavních cév byla ucpaná z 95 %. 95 % je sakra hodně. Už zbývalo jen 5 %. Ucpala by se zcela. Což znamená, že sval je bohužel v případě srdce orgánem, který umírá, a s ním i ten člověk. To, že se něco takového stane, je nevratné.

Jizva, která tam vznikne, nebo ztráta schopnosti svalu pumpovat, je nevratná.

To není tak, že ochabne a pak ho znova jako napumpujete, znova ho nacvičíte.

Ne, to prostě ztratí svoji elasticitu, svoji výkonnost.

 

Vladimír Fichtner

Já si, Pepo, pamatuji, jak jsme se bavili a ty jsi říkal: „Jsem v pohodě, můžu dělat všechno. Ale kdybych neměl takové srdce, jako mám, kdybych se o sebe nestaral, v minulosti nesportoval a nehýbal se, jsou případy, kdy po infarktu člověk nemůže létat letadlem.“

 

Josef Podlipný

To je další důležitý moment, který jsem si uvědomil ve chvíli, kdy máte třeba v rámci holistického pohledu majetek tak daleko, že se k němu obtížně dostanete lodí. Autem to nejde. V ten okamžik je pro vás hodně důležité mít buď zajištěno, aby majetek fungoval sám. Nebo aby vás někdo uměl zastoupit. Anebo aby majetek byl, neříkám, že vždy snadno, ale nějak restrukturalizovatelný. To znamená vyměnitelný za jiné aktivum, které je pod kontrolou nebo by do budoucna pod kontrolou mohlo být.

Já jsem třeba nevěděl, že opravdu existuje pooperační stav na nekonečně dlouho, ne, dokud se to vyřeší, který zakazuje létání.

Pak je mezi stav, kde vy jste povinni říct, že musíte mít k dispozici kyslík, takže po celou dobu letu dýcháte kyslík. Pro případ, že dojde k nějakému zhoršení, tak ho musíte mít k dispozici. Nevím, jestli je tím vybavena každá letecká společnost. Samozřejmě vypadávající masky v havarijním systému tohle zajišťují, ale jestli může vypadnout jenom jedna, fakt nevím.

Pokud máte private jet, tak se i tohle dá pořešit. Není to problém, ale nechcete řešit tyhle starosti.

 

Vladimír Fichtner

Na mě to mělo vliv v tom, že jsem si říkal, že je dobře, že ujdu 10 tisíc kroků denně nebo něco podobného. Protože to není o tom, že infarkt přežiju. Spousta lidí přežila infarkt, ale jde o to, jak ho přežiju.

Člověk si říká, že infarkt se dneska asi dá zvládnout, když to člověk jako nepodcení. A má štěstí a rychle se dostane na sál a tak dále.

Ale následky můžou být. Záleží na tom, v jaké jsem kondici.

 

Josef Podlipný

To nepochybně. Záleží samozřejmě i na průběhu operačního výkonu i následné pooperační péče. To nepochybně. Tady s vámi nasdílím, a znovu budu chválit zdravotnictví. Dneska jsou schopni odoperovat vaše srdce tak, že vám zavedou vodič do ruky. V mém případě pravé. A operují vám srdce, a vy se díváte na monitor. Celou dobu to vidíte. Uklidňujícím hlasem vás provádějí tím procesem.

A i přesto, že vás upozorňují na to, že se může něco stát – nebudu vás strašit, co všechno – je to v podstatě uklidňující zážitek.

Nicméně nikoho by určitě neuklidnilo to, že i po úspěšné operaci může jít do plné invalidity.

A to souvisí přesně s tím pohybem a tím, co dělá člověk předtím.

 

Vladimír Fichtner

Z pohledu našeho povídání jsme si řekli o věcech, o kterých jsme se bavili v podcastech – správce pozůstalosti, opatrovník, koho informovat. Aha, to také nemáme pověšené v naší rodině.

To je inspirace.

Pohyb. Pravidelný monitoring jako něco, co se octne ve vaší rodinné ústavě. V naší určitě také. Na příští rodinné radě to určitě otevřu.

Aby majetek mohl fungovat bez tebe, což souvisí zase s mezigenerační předáním, s tím, jak je rodina zapojená, nebo jestli to je všechno na mně. A všechno mám v hlavě, ani já sám nevím, kde všechno mám.

Také se mi to stalo, když jsem se ptal jednoho klienta: „Karle, a kdo všechno ví o tom, co vlastně všechno máte?“

No asi nikdo.

Ani ta informace, kde, co všechno mám, komu jsem půjčil, vlastně není k dispozici.

Což vím, že u tebe a u vaší rodiny není ten případ. Ale vždy se dá něco zlepšit. A hlavně je třeba si uvědomit, že když to dělám všechno sám, dřív nebo později to skončí. Prostě nebudu tady.

Co s tím bude dál?

Nenechávat příliš dlouho to předávání.

Vím, že my zrovna na tom pracujeme docela intenzivně v rodinách, ale tahle událost, která se ti stala – a jsme rádi, že dobře dopadla – je, myslím, dobrá připomínka, že jsou věci, které je dobré nepodceňovat.

 

Josef Podlipný

Co ještě zmíním, byť to spousta z vás posluchačů určitě čte mezi řádky nebo mezi slovy.

I přesto, že budete v rodině mít skvělou komunikaci. Nebo možná právě proto, můžete žít v mylné představě, že jste si všechno vlastně řekli.

Ptejte se, jestli je to jasné a hlavně aktualizujte.

I za cenu, že vám to bude někdy připadat jako ztráta času. Vždyť to je vlastně prkotina, to přece nemusím říkat, na to si přijdou sami. Nebo to najdou.

No asi jo. Ale za jak dlouho? Jak moc stresu na ně naložíte? Tím, že to budou hledat anebo že to najdou pozdě?

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že v tomhle může být vzorem, nebo alespoň podle toho, co tak vnímám, britská královská rodina. Která má předem plány, co se bude dít, když.

V seriálu Koruna, který jsem sledoval, je kódové slovo… X znamená zemřel ten a ten. A všichni ví, co se bude kdy dít.

To je možná až příliš, možná to nemusíme dotáhnout do takové dokonalosti, ale z mého pohledu je to lepší písemně než „per huba“. Nějaká pravidla si říct a mít. Tady to otevřu a vím, co mám dělat. Je to příjemnější. Třeba na to člověk zapomene, že to má. Může se to stát.

Ale šance, že někomu to dojde. Hele, máme to v té knížce. Musíme to zažít, jo? Zatím to nemáme zažité a člověk nemá tu šanci tak často.

Já bych řekl, že je to skvělá příležitost, jak si o některých věcech povídat s rodinou, jak k tomu rodinu motivovat.

A věřím tomu, že třeba i tenhle podcast, když ho pustíte někomu dalšímu ve vaší rodině, může i vás i vaše děti a partnery motivovat k tomu, abyste si našli trošku času se zastavit. A pobavili se i o takových věcech. Protože to můžou mít ti, kteří zůstanou trošku jednodušší.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím a jenom z toho vypíchnu.

Hlavně o tom diskutujte, když se nic z těch rizik nenaplňuje. Když jste v klidu, v pohodě a můžete o tom přemýšlet a hledat různé cesty řešení.

Já to připodobním k jedné události, která se reálně stala už před mnoha lety. Když budete stát na rozpálené dálnici v koloně aut a najednou zničehonic vám přestane fungovat auto. Vy v autě budete mít své nejbližší, třeba i malé děti, nepůjde klimatizace. Bude tam hrozné vedro.

Co vám pomůže?

Vědět, že někomu můžu zavolat nebo že se podívám na nějaký manuál v autě, který mi řekne. Nejde zapalování? Tak se podívej, jestli nemáš spálenou někde tuhle pojistku, najdeš ji tam a tam.

Ale pokud to nebudete mít, budete bezradní, budete zmatkovat, všichni budou zmatkovat a někdo to může odnést.

 

Vladimír Fichtner

Diskuze o věcech, když o nic nejde, je mnohem příjemnější.

Já si pamatuju, jak jsme se s našimi dětmi bavili před pár lety, když jsme byli na pohřbu mého dědy, který se dožil devadesáti devíti a půl roku.

Když jsme šli zpátky z obřadu, tak jsme se ještě zastavili společně na oběd. Jenom s úzkou rodinou a bavili jsme se. Přišlo slovo na to, jak bychom kdo chtěli, kde bychom chtěli být pohřbeni.

Bylo to, že nikdo nemusí řešit, vždyť táta chtěl tohle. A pohádat se kvůli tomu, což jsem taky zažil, že se rodina pohádala. Vždyť to ten zemřelý nechtěl.

Proč? Já vím, že to je možná zbytečnost, ale vzruší to emoce, které přichází a které můžou rodinu dramaticky narušit.

Kvůli nesmyslu. Tomu člověku už je to asi jedno, ale pozůstalí to můžou řešit.

Takže asi to nejdůležitější je být připraven na různé scénáře, být připraven na různé okamžiky, být v pohodě a sportovat. Každé ráno. V kolik chodíš do bazénu? Ne, to radši říkat nebudeme. V kolik to je? V pět?

 

Josef Podlipný

Není úplnou výjimkou, když to je kolem páté nebo půl šesté. Když je to den, který začíná cestou do Prahy nebo někde po republice anebo dál, může to být i čtvrtá ranní.

Já vás nikoho nepřesvědčuju, že máte vstávat ve čtyři ráno a jít do bazénu.

Ale k čemu vás chci přimět – přemýšlejte, kdy najdete vhodný čas na pohyb. Protože vás to musí bavit. A když vás to nebude bavit, nebudete to chtít opakovat.

Zároveň vás chci vyzvat k tomu, abyste přemýšleli o rizicích, která lze nějak pojmenovat a ošetřit, protože to vám všem dá hodně klidu a času na hledání optimálních způsobů řešení.

A k čemu bych vás naposledy chtěl vyzvat? Přemýšlejte o těch věcech, když se to neděje.

 

Vladimír Fichtner

Jsme rádi, že tě máme, Pepo.

Díky moc za dnešní povídání.

S vámi všemi se budeme těšit někdy příště zase na shledanou Mezi Rentiéry.

Mějte se krásně.

 

Josef Podlipný

Já Vám přeji hezký den, mějte se krásně a ať vás provází jenom pozitivní události v životě.

 

O autorovi Josef Podlipný

Ve finančním světě začínal v roce 1991. Zkušenosti nabral mimo jiné v A.T. Kearney, IPB, ČSOB a České spořitelně. Vedle majetku v ČR vybudoval i rozsáhlé nemovitostní portfolio v USA.
Ačkoliv by pracovat nemusel, pomáhá Josef ve Fichtner Wealth Managers jako partner a vedoucí obchodu úspěšným lidem chránit a zhodnocovat rodinné bohatství.
Josef Podlipný je čtvrtá generace správců rodinného bohatství, rozvíjí tradici péče o komunitu i odpovědné řízení majetku, který byl rodinnými předky budován.