3 způsoby financování růstu firmy a rizika s nimi spojená
Je lepší sáhnout po bankovních úvěrech, po emisích dluhopisů nebo po prodeji části firmy?
To bylo téma diskuze Josefa Podlipného, Vladimíra Fichtnera a jednoho majitele úspěšné firmy.
Každý přístup k financování v sobě ukrývá příležitosti a někdy i fatální rizika. Kdo má sílu peněz a jak to ovlivňuje naše podnikání?
Vy máte nyní možnost vyslechnout si názory a konkrétní příběhy, abyste získali nadhled na tuto problematiku zásadní pro rozvoj firmy.
Textový přepis
Josef Podlipný
Pojďme začít příběhem.
Jirka byznysově roste každý rok řádově o vyšší desítky miliónů, nebo stovky miliónů v některých letech.
V určitém okamžiku za námi přišel a říkal: „Tak pánové, jdu se za vámi poradit. A jdu se podělit o to, jak o tom přemýšlím.”
Na naši otázku: „Jak tedy teď financujete růst svého podnikání?”, zmínil to, že primárně přes bankovní úvěry.
Vláďo, na co myslel Jirka v tom okamžiku, kdy k nám přišel? Co byla jeho motivace? Proč šel k nám?
Vladimír Fichtner
Jo, jo, vzpomínám si na Jirku. On mluvil o tom, že by ho zajímalo, jestli by nebylo lepší než bankovní úvěr, vydat třeba emisi dluhopisů nebo prodat část svojí firmy.
A to bylo to téma, o kterém jsme se bavili celé dvě hodiny, které jsme tomu věnovali.
Důležitost zapojení širší rodiny (nejen) do rozhodování o financování
Josef Podlipný
Přesně tak. Dvě hodiny jsme diskutovali nejenom různé možnosti, které Jirku napadaly, anebo my jsme věděli, že existují, ale hlavně jsme s Jirkou diskutovali rizika a změnu, kterou by podstoupil, kdyby využil pro růst svého podnikání jiný nástroj než bankovní úvěry.
Také jsme s Jirkou velmi diskutovali, jestli růst podnikání je jediná mantra, kvůli které přišel, nebo zda tam je ještě něco dalšího, co by s námi chtěl probrat.
Další téma Jirka nakonec definoval naprosto jasně: Udržitelnost rodinného bohatství a vtažení rodiny do hledání řešení.
A proč to zmiňuji?
Podle nás to není žádná odbočka z hlavního tématu. Zmiňuji to proto, že Jirka se přišel za námi dvěma poradit, ale přišel sám. Až při diskusi s námi si uvědomil, jak je nesmírně cenné, aby u majetkových diskusí a třeba i hledání optimálního způsobu financování růstu byznysu byla širší rodina. Aby na rozhodnutí a na přemýšlení nebyl sám.
Tolik malá odbočka, ale pojďme se ale vrátit k tématu růstu byznysu.
Vladimír Fichtner
Jirka se hlavně zajímal o financování růstu, takže pojďme se věnovat tomu financování.
On využíval velmi efektivně bankovní financování za velmi rozumných úrokových sazeb.
Josef Podlipný
Možná je dobré pro naše čtenáře připomenout, proč za velmi rozumných úrokových sazeb.
Jirka říkal, že jeho byznys má úvěrovou historii v několika bankách už mnoho let. Banky ho znají a je pro ně mnohem snadnější spočítat rizikovost další investice do jeho byznysu. Svá rozhodnutí opírají nejenom o jeho dosavadní zkušenost a jeho úspěchy, ale také o majetek, který zatím není úvěrem nijak zatížen.
Nepříjemná zkušenost s ukončením bankovního úvěru
Vladimír Fichtner
Jirka si správně uvědomuje jednu věc. Banka, která vám dává úvěr, může změnit názor a může vám ty peníze stáhnout.
Já jsem to zažil v roce 2008, kdy se k nám takhle zachovala ČSOB. Stáhla nám peníze z kontokorentu, přestože k tomu nebyl z naší strany žádný důvod. Ale protože jsme byli ve špatném sektoru, tak prostě v dobách přicházející finanční krize najednou kontokorent nebyl.
Jeden kamarád mi říkal, že to zažil úplně stejně se stejnou bankou. Ale co jsem potom zažil nebo slyšel, tak se to dělo ve více bankách. Nebyla to jenom ČSOB.
Ale kdybychom tenkrát neměli svoje peníze nebo někoho, kdo by nás podržel, tak už bychom možná nebyli.
Josef Podlipný
To znamená, že ses zničehonic dozvěděl, že nemáš kontokorent?
Vladimír Fichtner
Já jsem zavolal do banky a oni mi řekli: „No, ale tady už účet nemáte.”
Říkám: „Jak účet nemám?”
„No Vy ho máte na nedobytných pohledávkách na centrále.”
Ptal jsem se: „Cože? Vždyť vám nedlužíme ani korunu.”
Protože jsem vyrostl ve financích, tak jsem věděl, že musíme mít všechno zaplacené na korunu přesně včas. Ani jedno zpoždění.
No ale byli jsme ve špatném sektoru. Prostě banka si vyhodnotila segment, ve kterém jsme podnikali, jako nebezpečný a stáhla všechny úvěrové linky z tohoto segmentu bez ohledu na to, jestli byl někdo lepší nebo horší, schopnější se s tou krizí potkat nebo méně schopný.
My jsme propustili lidi. V prvním kvartále 2009 už jsme byli v zisku. Vůbec to banku nezajímalo.
Přišli jsme na centrálu a tam byl takový týpek typu exekutor a říkal: „Tak buď ten kontokorent zaplatíte hned nebo do roka nebo do dvou. Vyberte si. A tady máte ještě dozajišťovací směnky.”
Naprosto nechutný jednání. Bohužel to tak je. A je dobré to vědět.
Jirka si to uvědomuje. Přestože banka poskytuje nějaký úvěr, tak si to může rozmyslet, peníze stáhnout a on musí být připraven i na jinou variantu.
Josef Podlipný
Vláďo, to je bolestivá zkušenost. Nicméně známe se už nějaká léta, tohle nebyl tvůj hlavní byznys. Je to tak?
Vladimír Fichtner
Ne, to byla vzdělávací firma, kterou jsme měli spolu s mými kolegy Petrem Pavláskem a Karlem Kořeným, KFP s.r.o.
Josef Podlipný
Vážení čtenáři, a teď si představte, že by to byl váš hlavní byznys.
O to naléhavěji zní otázka hledání optimálního způsobu financování růstu byznysu.
Pojďme se tedy podívat na možnosti, jak financovat růst byznysu a co to znamená z pohledu rizik i dalších faktorů.
Diverzifikace bankovního financování
Vladimír Fichtner
Co se týče bankovního úvěru, určitě je dobrá diverzifikace u více bank.
Nám v té nepříjemné situaci nabídla individuální řešení Raiffeisenbank a díky tomu jsme byli schopní to zvládnout.
Vím, že jeden můj kamarád, kterému banka stáhla 20 milionů z jeho primárního byznysu, našel řešení v jednom investorovi, který mu v tu chvíli půjčil. A v jednom odběrateli ze západního Německa, který mu poskytl vlastně šanci a peníze. Víceméně překlenovací úvěr.
Takže ukončení úvěru se dá vyřešit, ale je dobré nebýt závislý v tom úvěru jenom na jedné instituci. Je dobré nebýt závislý na jedné časové fixaci. Na jedné úrokové sazbě. Nějaký úvěr může být s proměnlivou úrokovou sazbou, nějaký s fixní úrokovou sazbou. Dá se to kombinovat.
Diverzifikace úvěrových zdrojů v rámci bankovního financování a v rámci různých tranší toho úvěru nemusí být špatná věc, která to riziko může snížit.
Emise firemních dluhopisů
Jirka přišel s tím: „Hele, co nějakou emisi dluhopisů vydat?” Byla to docela zajímavá diskuse, protože jsme si povídali o tom, co to vlastně znamená.
Já jsem říkal: „Jiří, za kolik si financujete dneska ten úvěr? A kolik si myslíte, že byste musel dát v dnešních dobách, v dnešních úrokových sazbách?”
Bylo to v době, kdy úrokové sazby ČNB byly 7 %.
„Tak kolik si myslíte, že byste musel platit úrok na dluhopisu, aby to pro někoho, kdo nechce riskovat, respektive si uvědomuje riziko privátního kapitálu, kolik byste musel dát, aby to dávalo smysl?”
„Z našeho pohledu byste musel nabídnout 12 až 15 % na výnos takového dluhopisu, aby tam byla proti sazbě ČNB nějaká rozumná přirážka.”
Josef Podlipný
Ano, to si uvědomuji. A také si vybavuji překvapivý výraz Jirky, protože si nemyslel, že to bude takhle vysoký rozdíl oproti bankovnímu financování.
Ještě víc jsme navnadili k navazující diskusi Jirku, když jsme zmínili, jak vypadá financování třeba u developerů.
Nabídka financování developerského projektu s výnosem 32 %
Vladimír Fichtner
Já jsem říkal Jirkovi: „Jiří, já jsem teď dostal možnost odkoupit podíl od jednoho investora na velkém developerském projektu nad půl miliardy.”
Potkal jsem se s nějakým zprostředkovatelem, který to nabízel. A ten v principu nabízel roční výnosnost 20 %. Při takovém, řekněme, půl miliardovém obchodu.
Ten zprostředkovatel říkal: „No, Vladimíre, a to je dobrý, ne? Dvacet procent za rok.”
Já jsem se ptal: „A proč se toho ten člověk vzdává, když je to tak dobré, tak výhodné?”
Člověk se nesmí nechat zaslepit výnosností.
Pár dní po setkání s Jirkou mělo tohle povídání o developerském projektu ještě další pokračování.
Ten samý člověk se mi ozval a říkal: „Hele, ta výnosnost by mohla být i 32 %. My jsme to teď nějak přepočítávali a kdyby se tam ještě udělaly nějaký úpravy v projektu apod, tak by to mohlo být i 32 %.”
Říkal jsem sarkasticky: „Tak to je ještě lepší.”
Samozřejmě si každý, kdo si někdy půjčoval peníze, dokáže představit, co znamená platit úrok 15, 20 nebo 30 %. To je smrtelný úrok. I pro skvěle fungující firmu to není vůbec žádná legrace.
Investoři do dluhopisů očekávají rizikovou přirážku a stabilitu
Bavili jsme se tedy s Jirkou o tom, že když chce vydat dluhopisy, aby se upsaly, musí mít rozumnou výnosnost.
Když jsou sazby od ČNB 6 nebo 7 % a v bance dostanete 6,5 % víceméně bez rizika, tak nemůže nabídnout 8. Musí to být nějaká větší přirážka.
Samozřejmě, když ten dluhopis nemá mezinárodní rating, tak nemůže být na mezinárodním trhu. Prostě je logické, že v době, kdy jsou sazby 7 %, je výnos třeba 12 až 15 % pro velmi rozumný projekt. Ne extrémně rizikový projekt typu developerského, o kterém jsem mluvil před chvílí.
Josef Podlipný
Vzpomínám si, že Jirka také ocenil navazující diskusi na úrokovou míru i z hlediska udržitelnosti tohoto typu financování.
Kdy jsme Jirkovi říkali, že vzhledem k tomu, že spousta korporátních dluhopisů má stále větší a větší problémy, lze očekávat, že některé emise, byť registrované a schválené Českou národní bankou, zkrachují.
To znamená, investoři přijdou třeba o všechny vložené prostředky, nejenom o zajímavé výnosy. Pak budou mít mnohem větší strach jít do dalších investic stejného typu anebo otočit investici, která doběhne své maturity. To znamená, že dluhopis skončí svou splatností.
Pak by logicky by měl Jirka mít zájem si tuto formu financování zachovat. Ale najednou mu ti investoři řeknou: „Hele Jirko, nezlob se. Sice to dopadlo dobře a my jsme za to rádi, ale my už do toho nejdeme.”
Jirka si uvědomil, že i udržení tohoto typu financování růstu byznysu může být do budoucna velmi obtížné.
Vladimír Fichtner
Firemní dluhopisy mají v dobách vyšších úrokových sazeb menší míru stability a splatnosti. Některé firmy nebudou schopny splatit svoje dluhopisy.
Samozřejmě jsou na trhu i takoví podvodníci, kteří vydávají dluhopisy na s.r.o., které bylo včera založené, a už dneska si půjčuje dvacet pět milionů. O těch se ale nebavíme. Bavíme se o korektních podnikatelích.
S každým ztížením úrokového prostředí přichází složitější situace. Někdo, kdo si před pár lety vydával dluhopisy a půjčoval si za 4 nebo 5 %, najednou dnes už nemůže dávat 5 %t. To je to, o čem ty mluvíš. Ale musí nabídnout 10 nebo 12 %, aby to bylo konkurenceschopné.
Každý investor, který vidí, že korporátní dluhopisy fungují čím dál složitějším způsobem v těžkém prostředí s vyššími úroky, si uvědomuje, že je potřeba mít vyšší výnos, anebo že to riziko už nechce podstupovat, a proto neprodlouží úvěrovou linku.
Závěr našeho povídání s Jirkou byl:
Vydávání dluhopisů není úplně levná varianta a doba není úplně příznivá na to, aby to bylo jednoduché.
Je dobré vědět, že tato varianta existuje. Ale někdy jsou pro ni lepší časy a někdy zase složitější.
Zrovna teď je doba trošku složitější, jsou vysoké úrokové sazby a financování vydáváním dluhopisů není úplně triviální.
Financování pomocí private equity a venture kapitálu
Josef Podlipný
Jirka, vzpomínám si, zmínil i svou zkušenost s M&A transakcemi.
Nedávno kupovali za vyšší řády stovek milionů korun nějaký řetězec, který teď nebudeme specifikovat.
Jako poradenskou firmu využili jednu z velké čtyřky – KPMG, Ernst & Young, PWC a Deloitte. Nebudeme dělat reklamu konkrétní firmě.
Nicméně Jirka a jeho společník nabrali ve firmě i zkušenosti z této oblasti. Tak se zmínil o private equity a venture capital financování.
Byla to velmi spontánní reakce.
„OK, tak korporátní dluhopisy ne. A co teda investice typu private equity a venture capital?”
Vladimír Fichtner
Tam je potřeba vidět, že člověk musí platit ještě víc, v principu.
Tím, že se vzdám svého podílu ve své firmě, tj. nabídnu spolupodíl někomu dalšímu, kdo vlastně chce ještě víc, než je požadavek na dluhopisový výnos.
Josef Podlipný
Ještě víc ve financích anebo máš na mysli ještě nějaký jiný rozměr?
Vladimír Fichtner
První věc je výnos. Prostě 20, 30 % je něco, co je potřeba odevzdat někomu dalšímu, když ho pustím do své firmy.
Protože proto to podnikání děláme, že jo? 30 % výnosu – kde to jinde najdu?
Jenom ve svém vlastním podnikání, když se mi daří a funguje to dobře.
Ale to znamená, že se o to také musím podělit, když tam pozvu někoho dalšího jako spolupodílníka nebo spolumajitele nebo investora typu venture capital.
Tyto fondy potřebují dosahovat vysokou míru výnosnosti a počítají s tím, že některé projekty nevyjdou. Některé musí naopak přinést mnohonásobně více.
Takže v průměru 20, 30 % je takové minimum. Bez toho oni do toho úplně nepůjdou. A je samozřejmě otázka, jestli do toho člověk chce jít a dělit se s někým o taková procenta.
Prodejem podílu ztrácíte možnost vlivu
Josef Podlipný
Já k tomu přidám i jeden lidský emoční rozměr.
Vzpomínám si na známého, kterého jsem potkal v roce 2011 v Americe, a pak následně v pár letech následujících. Budu mu říkat česky Pavel. Logicky vám posluchačům dojde, že se jmenoval jinak, ale to teď není důležité.
Pavel zmínil velmi bolestivou zkušenost s investicí dalšího investora, kterého přizval ke svému podnikání. Měl síť restaurací. Byl původem šéfkuchař, opravdu srdcař. Vařil neskutečně božsky. To se nedá ani popsat. Už teď se mi sbíhají sliny, když pomyslím na některé jeho pokrmy.
Jeho investor nebo spoluinvestor ho v určitém okamžiku začal nutit měnit koncept jeho restaurací. Protože mu to přišlo byznysově zajímavější.
Pavel, i za cenu velké ztráty, musel skoro jednu pětinu toho řetězce restaurací zpeněžit. Prodat to, co budoval mnoho let, na co se fakt nadřel. To, co vydupal z hlíny, musel prodat, aby vyplatil toho investora. A už se na to místo nevrátil. Po pěti letech jsem se s ním viděl a bavili jsme se o tom, jestli se mu podařilo obnovit podnikání na tom místě.
A on říkal, že ne. Nemohl se těm lidem podívat do očí. Prodal restauraci, ve které byl v každém kvartálu osobně, aby se na něj podívali. Aby se s ním viděli, aby si mohli potřást rukou, aby mohli ochutnat něco, co opravdu připravoval se svým týmem.
A teď najednou tam bylo něco jiného. V jednom okamžiku třeba Starbucks. OK, možná se na něj nezlobili tolik, slovy Pavla, ale on se zlobil sám na sebe, že udělal tu chybu, že pustil do rodiny, do svého byznysu někoho, kdo má úplně jiné nastavení. Kdo se na jeho byznys díval jenom přes čísla.
Financování pomocí rodinné banky
Vladimír Fichtner
Já jsem teď potkal jednoho mladého kluka, který dělá docela zajímavý byznys. 17 let mu je, bude mu 18 teprve.
Přesně mluvil o nějakém financování. Dostal už nějaké peníze od rodičů nebo rodiče u něj zhodnocují. Rodinná banka prostě funguje docela dobře.
Říkal, že se domlouval s jedním klukem, který má také nějaké peníze, že by mu dal nějaký podíl.
A já jsem mu říkal „podíl je to poslední, co bys měl dávat. Nedávej podíl. Já sám jsem udělal tu chybu, že jsem v minulosti ho dal.“ Jestli něčeho opravdu lituji, tak je tohle, co říkáš ty o Pavlovi. Ten příběh mi to připomněl.
Každý má na svět trošku jiný pohled. Když přijdou těžké časy, najednou ty pohledy nemusí být vůbec sladěné. Obě cesty mohou být správné, ale nejsložitější je kompromisní cesta, kterou najednou někdo má pocit, že dělá. Abychom tedy udělali dobře všem, vezmeme nějakou střední cestu.
To nemusí znamenat – jedna cesta může být dobře, druhá může být dobře. Kompromisní, může být špatně.
Proto jsem mu říkal „Nepouštěj do toho byznysu nikoho dalšího. To je až poslední varianta, kterou někdy udělej.“
A on říkal, že to si musí napsat. To bylo moc příjemný povídání. Radil jsem mu „Jdi za rodiči, jdi do rodinné banky. A řekni si o víc peněz tam. Anebo když nechceš nebo rodinná banka už nemá dostatečný kredit anebo kreditní linku vůči tobě. Tak se domluv s tím člověkem, že mu dáš deset procent z toho, co ti půjčí.“
Mluvíme o statisících korunách, ne o milionech nebo sta milionech nebo miliardách v tuto chvíli. Ale určitě může jednoho dne mluvit takovým způsobem.
Říkal jsem mu „vezmi si jasně definovaný úrok, ten mu zaplať, tomu člověku. A máš čistý stůl. Nemáš sporu o tom, že jsi splnil to, co jsi řekl. Nemusíš se za pár let s někým bavit o tom, že ty jsi myslel, že mu dáš podíl na nějakém byznysu. Ale ne podíl ve firmě, jenom podíl na tržbách atd. Vyhni se tomu.“
To je financování v malém. Ale věci, o kterých se bavíme, často vypadají, že se bavíme o miliardářích. Lidech, co mají stamiliony. Ale v mnoha případech všechno, o čem se bavíme z různých úhlů pohledů, je aplikovatelné i na někoho, kdo má mnohem menší objem majetku. Jednotky milionů, první statisíce anebo desítky milionů třeba.
Josef Podlipný
Určitě potvrzuji a potvrdím to jedním krátkým příběhem Honzy z fitness sítí.
Honza vybudoval skvělý fitness. V jednom z nich jsem byl a nevěřil jsem vlastním očím. Bylo to lepší než v zahraničí ty nejvyhlášenější gymy.
V určitém okamžiku Honza vzpomínal na trpkou zkušenost, kdy se mu naskytlo zněkolikanásobit síť fitness. Více jak ztrojnásobit.
Říkal si „No to je skvělý, prostě takhle to je rozjetý. Klientela si nás žádá, chce nás mít na víc místech v ČR.“ Přišel za ním investor s tímhle nápadem. Nový investor, který říkal „No ještě mám silného partnera, který to financuje. To je prostě dar“ Tehdy to nazval jako dar z nebes nebo dar shůry.
Až časem zjistil, že to byl dar, ale jenom pro jednu stranu. Protože ten další investor se dostal velmi přímou cestou k účetnictví jeho fitness sítě. A v účetnictví hledal možnost daňové optimalizace svých kontraktů. Takže náhle mu přinesl krabici plnou účtenek za nové stroje, které ale v jeho fitness nikde nebyly a nikdy nebyly. A nikdy ani nebudou. Protože on většinou vybudoval ta fitness s úplně novým vybavením, nepřebíral ta vybavení od předchozího provozovatele.
Když se ohradil, že to je nebezpečné, tak mu ten jeho parťák říkal: „To neřeš. Na to nikdo nepřijde. Daňově to je čistý, máš na všechno doklady.“
Ale to, že to fitness nebylo možné naplnit stroji stokrát ve větším počtu, vůbec ten byznysový parťák, neřešil.
Tak tehdy Honza udělal jediné. Přišel za svou rodinou a řekl „Jsem v těžkým průšvihu a potřebuji od vás půjčit, abych rychle vyplatil svého dosavadního parťáka.“ Podařilo se to a zachránil tu situaci!
Vladimír Fichtner
To mi připomíná jednu věc, se kterou jsem se potkal v oblasti filantropie. Je ale relevantní i pro tohle přemýšlení. A to je „power of money“ – síla peněz. Jakmile máte investora, který má příliš velkou sílu, může to začít zneužívat. V tom filantropickém ohledu já jsem se potkal, řekla mi to šéfka JP Morgan pro střední a východní Evropu, že někde v Londýně měla filantropickou aktivitu nebo byla tam nějaká charita. Myslím, že to bylo v jižním Londýně. Přišel investor, který říkal „Já vám dám hodně peněz, ale musíte to samé postavit v severním Londýně. Protože tam já jsem domácí a potřebuji, aby tam taky něco fungovalo.“
Oni neměli tu ambici to udělat, nebylo to jejich přirozené směřování. Neměli tam základnu, neznali tu situaci a tak dále a tak dále.
V principu přijali peníze, rozjeli tu aktivitu a ta o pár let později zkolabovala. A ten investor řekl „Já už z toho odcházím a už to dál nechci financovat.“
Protože to nebylo přirozené, bylo to naroubované, takové umělé, tak to prostě nefungovalo dál. Je hrozně důležité si vždycky uvědomit to, kdo má tu sílu těch peněz.
Je jedno, jestli je to banka nebo akciový investor. Je třeba dávat na to pozor, aby síla nebyla příliš velká, pokud se ten investor nebo banka ukáže jako špatný parťák.
Když mám úvěrovou linku od banky, tak já vždycky vím, co budu dělat, když mi banka ty peníze stáhne. Vždycky to vím poté, co jsem zažil. Protože už to nechci nikdy zažít.
Mám nějakou záložní variantu, třeba přes lombardní úvěr ve švýcarské bance. Kdy vím, že proti portfoliu si půjčím peníze jednoduše rychle a nikdo mě nebude moci vydírat.
Na to je třeba si dávat velký pozor při financování. Aby se člověk nedostal do téhle situace, která někdy může být neřešitelná, pokud na ní nemyslí dopředu.
Josef Podlipný
Určitě to, co říkáš, je velmi důležité. Být připraven na změnu dosavadních podmínek financování vašeho byznysu je možná to nejcennější a nejdůležitější zároveň.
Mně to připomíná i příběh Radka, který měl v minulosti, a už nemá – protože prozřel, závodní stáj. V určitém okamžiku za ním přišel velmi úspěšný podnikatel a říkal „Můj syn závodí a ty máš skvělou stáj. Vidím, že máš výborné techniky, mechaniky, výborný vozový park, zkušenosti – u tebe ten můj synátor vyroste.“
Ten můj kamarád, Radek, říkal „Jo, to zní rozumně. Tak pojďme se nad tím konceptem sejít.“ V určitém okamžiku zjistil, že právě ta síla peněz by ho uvrhla do prostředí, které by neměl pod kontrolou. Které by bylo násobně více nákladově zátěží jeho dosavadnímu byznysu.
Najednou z nějakého okruhového závodního týmu by se stal závodní tým nadnárodní, který jezdí vytrvalostní závody. To je úplně o jiných autech, úplně o jiné technice, úplně o jiném týmu mechaniků, a hlavně o úplně jiných nákladech.
On i přesto, že ho to hrozně lákalo, protože miluje závodní auta, říkal „Ne, do toho nepůjdu. Promiň, na to nemám sílu.“
Kdyby tady teď seděl s námi, tak na něm bude to nadšení vidět, i přesto, že už tu stáj nevlastní.
Vzdal se té vidiny, že bude dělat něco za peníze někoho dalšího, protože věděl, že když by ten někdo další z toho najednou vystoupil, tak ty náklady Radkovi zůstanou.
Vladimír Fichtner
To samozřejmě může být výhoda třeba financování přes dluhopisovou emisi. Pokud dluhopisy rozprodává člověk větší mase investorů a ne jednomu velkému investorovi. Tam ta „power of money”, ta síla peněz je distribuovaná do většího množství lidí.
Ale samozřejmě může přijít někdo, kdo řekne ostatním majitelům dluhopisů „Já to od vás koupím“, a ovládne to.
Pořád je potřeba dávat pozor na to, aby koncentrace financujícího kapitálu nebyla kriticky příliš vysoká. A abych věděl, co s tím budu dělat, když se mi ten parťák nebude líbit.
Josef Podlipný
Určitě souhlasím, a proto, vážení přátelé, je dalším nástrojem – ne vždy však vhodným – i prodej licence nebo franšíza. Která může ušetřit nějaké peníze při rozjezdu nového byznysu. I zde je potřeba ale myslet na to, že ani tento způsob financování nemusí být tím, co vám přinese klidné spaní.
Napadá tě nějaký příklad z téhle oblasti využití, třeba prodeje licence nebo franšízy?
Vladimír Fichtner
Mě ne, Pepo, ale tebe určitě ano. Tak povídej.
Josef Podlipný
Je to příběh, který bude opravdu velmi stručný.
Kateřina milovala pletení a šití. V podstatě byla už od dětství zřejmě módní návrhářkou. Prostě tu oblast milovala. Realizovala se v ní. Nejprve strojila panenky, pak strojila své kamarádky a sebe.
A nakonec si říkala „mně to vlastně jde, mám obrovský zájem, tak začnu prodávat franšízu.“
Jenže s prodejem franšízy přišly i další návrhářky, které měly úplně jiné nároky na materiál, na styl oblékání, na prostředí, ve kterém ta franšíza byla realizovaná, a úplně jinou klientelu. Tu dosavadní klientelu.
Protože také šily na ty panenky ve většině případech. Kateřina se najednou podívala na tu svoji franšízu a říkala „to už ale nejsem já, to už není můj odkaz.“ A tak ji dost bolestivě vlastně ukončovala.
Protože franšízant po ní chtěl část zmařené investice. On do toho vložil kapitál. A bohužel ve dvou případech do toho vložil kapitál zástupce rodiny, která měla svého rodinného právníka.
Kačku to hodně bolelo.
Bolelo ji to hlavně proto, že ona svůj vlastní byznys tím potrestala. V určitém okamžiku neměla na ty kvalitní materiály, které si nechala vozit z exotických krajin. Protože musela tzv. zaplácnout díru po odchozím franšízantovi.
Takže určitě i tento způsob má svá úskalí a svá rizika, byť může být někdy jako způsob vhodný pro financování byznysu.
Vladimír Fichtner
Prostě všechno má své výhody i svá omezení. Ať je to investice nebo financování našeho byznysu, je potřeba se dobře zamyslet nad riziky předtím, než se do něčeho pustíme. Protože když se nad nimi nezamyslíme a necháme se jenom pohltit tím, že budu třikrát větší, může to mít nepříjemné konce.
Josef Podlipný
Pokud vás tato témata zajímají a pokud pro vás byl tento podcast přínosem, budeme rádi, když nás oslovíte anebo budete tento díl podcastu sdílet mezi vašimi přáteli.