Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSFirma mi ročně vyplácí 100 milionů. Co s nimi?
natočil Josef Podlipný 
Podnikatel má úspěšnou firmu, která mu vyplácí každý rok zisk převyšující 100 milionů korun. Zdánlivě radost. Ale je to několikanásobně více, než utratí. A každý rok řeší, že vlastně neví, co s tím.
V této epizodě Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí své zkušenosti a příběhy, jak přemýšlet o majetku a jeho růstu, ať se jedná milion, deset, sto nebo pět set milionů ročně.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dnešním tématem je 100 milionů ročně, pravidelně – a co s tím?
Vladimír Fichtner
To je hezké téma.
Josef Podlipný
Ale pro někoho, Vláďo, je to starost.
Já jsem se nedávno bavil s miliardářem, který nevypadal nikterak ustaraně, protože se vrátil z pobytu v zahraničí s celou rodinou.
Ale jako starost označil právě těch 100 miliónů ročně. A mluvím o muži ve věku ještě ani ne 50 let, plném síly. Říkal „Mám starost, prostě mám 100 milionů a každý rok přemýšlím co s tím.“
Vladimír Fichtner
Každý rok má dividendu 100 milionů z firmy, nebo ze svých byznysů.
Josef Podlipný
Každý rok přemýšlí, co s tím.
A mě napadla hned jedna protiotázka „OK, Igore, a co tedy s tím děláš?“
On na to opáčil „většinou to dopadne tak, že to strčím tam, odkud ty peníze přišly. To znamená zpátky do firmy.“
Odpověděl jsem „ok, ale ty říkáš každý rok 100 milionů, tak to vlastně díky tomu posiluješ ten stroj. A tím pádem z toho vypadává ne 100 milionů, ale stále víc. Takže mluvíš o 100 milionech reálné hodnoty – že je to furt víc, že tím i pokrýváš inflaci a tak.“
„Ne, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, já to tam prostě dám zpátky.“, říkal on.
Ptal jsem se dál, zda to ovlivní nějak hodnotu té firmy?
A on zase odpověděl „O tom jsem taky takhle nepřemýšlel. No asi moc ne.“
Vladimír Fichtner
Mělo by.
Josef Podlipný
Ale to byla jeho vlastní replika, že „asi moc ne.“
A když jsem se zeptal, jestli to ovlivní nějak jeho spokojenost, tak on řekl „No, zbavím se té starosti.“
Vladimír Fichtner
Mě zaráží, když člověk řekne, že neví, co s tím.
Že s tím má starosti. Z mého pohledu, když dostanete 100 milionů, je to možná příležitost.
Někdo to považuje za výzvu, pro někoho je to zodpovědnost. Z mého pohledu je to vždycky práce. Starat se o majetek je práce. A starat se o něj tak, aby se ten majetek nerozpustil, je těžká práce. Myslím, že pan Schwarzenberg o tom mluvil, několikrát jsem to slyšel. A tomu se dá pomoct tím, že člověk má nějaký systém, že o tom nějakým způsobem přemýšlí.
Otázky, které jsi měl na Igora, vlastně směřovaly z mého pohledu k tomu, jestli má nějaký systém.
Když za námi přichází klient (a máme takové klienty), který říká „mám tady dalších 100 milionů“, tak naše role je říct „tohle je ten systém, na ten jsme domluvení, a tohle je to řešení.“ A klient na to „Jasně, není problém“. Není to ale starost!
Takže první věc, která mě napadá, že to je práce. Je potřeba se o to postarat, ideálně, když k tomu využiji nějaký systém, který mám nastavený – filozofii přístupu, systém apod.
Jakou ty máš zkušenost s tím, jak se starat o 100 milionů, když je dostanu?
Josef Podlipný
Použiji příběh jiného rentiéra, v tomto případě ženy, která říká „Když si chci koupit novou kabelku, tak nepotřebuji čerpat z dividend, protože na to si vydělám. Ale když chci zajistit rodinu a zajistit si schopnost věnovat čas a energii chodu firmy a spoustě dalších jiných úkonů, tak pro to potřebuji vytvořit nějaké podmínky.“
Takže ona se na to dívá z pohledu užitku.
Říká „potřebujeme o sebe pečovat co se týče zdravotnictví, potřebujeme být v klidu, že máme na financování chodu rodiny, potřebujeme financovat z něčeho filantropii.“ A spoustu dalších a dalších potřeb si popíše, a jde jakoby od konce.
Když potřebuje tolik peněz – kolik, z čeho, jak pravidelně a s jakou jistotou bude čerpat? A tím pádem ji to definuje tu potřebnou velikosti majetku.
A když pak po diskusích, ať už v rodině s nějakým přizvaným odborníkem nebo třeba jen v rodině, dojde k závěru, že současné rozložení rodinného bohatství je příliš převáženo tu v byznysu, tu v nemovitostech, tu v alternativních investicích nebo dokonce i ve finančním majetku, tak ji to vede i k tomu, aby rizika spojená s výpadkem některých příjmů řešila. Takže ona potom hledá řešení i tak, že najednou zjistí, že je nesmysl to vrátit zpátky do byznysu. Když potřebuje posílit třeba složku finančního majetku, tak ji posílí, ale posiluje ji právě s tou jistotou, že z toho bude pravidelný příjem na financování potřeb.
Vladimír Fichtner
Ty jsi říkal, že na to jde odzadu. Když se podívám na své poznámky, tak vlastně také říkají, že rozvoj rodinného bohatství je relativně ta poslední část, kterou mám v nějakém systematickém seznamu.
Na začátku jsem mluvil o systému, o důležitosti systematického přístupu. Protože když dělám něco, o čem vím, jak to chci dělat, nebo když vím, kam chci dojít, tak se ty věci dělají jednodušším způsobem.
Najednou starost o majetek není tak složitá, jak může vypadat. Najednou to není starost, ale je to OK, je to součást mojí práce a hotovo.
Je totiž dobré si uvědomit, že když se nestaráme o majetek, tak ten majetek zpustne. Zkuste nasekat celý rok trávu na zahradě u vašeho domu, zkuste ten dům nechat vypnutý dva roky a pak se tam jeďte podívat. A tak to je se vším majetkem. Je jedno, jestli to je firma – zkuste se nevěnovat vaší firmě dva roky, když jste tam doteď byl hlavní člověk, který o všem rozhodoval.
Josef Podlipný
Já jen doplním – zkuste nekomunikovat v rodině dva roky. Najednou nemáte rodinu!
Vladimír Fichtner
Takže ano, je to práce. Když chceme mít rozumné výsledky, tak je potřeba jet podle pravidel, alespoň to je moje zkušenost.
Pravidla mohou vést k tomu, že mají výsledek – někdy lepší, někdy horší. Tak to pravidlo trošku změním a půjdu dál.
S klientem, o kterém jsem mluvil, máme celkovou strukturu majetku. U toho majetku máme ale předtím domluvenou nějakou filozofii starání se. Alokaci majetku máme do různých typů aktiv – byznys, nemovitosti, finanční aktiva, měny, regiony. A první věc, kterou s klientem řešíme každý rok je, že se vždycky podíváme, jak jsme na tom. Jestli ten plán, který chceme mít, dodržujeme. A on se samozřejmě mění. Člověk si koupí nemovitost, tak vzroste váha nemovitosti, prodá nemovitost, zase to poklesne. Firmě se daří nebo nedaří, její ocenění v portfoliu je větší nebo menší.
První věc, kterou řešíme systematicky, je, jestli nám ta alokace a diverzifikace sedí.
A když ne, tak hotovostí, která přichází, upravujeme mezery, které kde vznikly.
To je první věc, kterou řešíme. Souvisí to s tím, že občas přichází nějaká příležitost na trh nemovitostí a možná tam člověk chce být trošku více investovaný. Nebo spadly akcie, tak si je chce nakoupit při poklesu. A tak dále. Sledujeme, co se děje, ale neustále máme na mysli ten velký obrázek, tu velkou strategii a to, aby nám ten obrázek seděl.
Není potřeba každý den sledovat, jestli mám v nemovitostech o procento víc nebo míň. Ale jednou za rok, když přijde dividenda, je dobré si říct, takhle to teď máme, zhruba. Pojďme vyplnit ty správné mezery!
To je podle mě první krok, který se mi velmi osvědčuje. Co tobě, Pepo?
Josef Podlipný
Já opět vzpomenu klientku Kateřinu, která říkala, že první krok je uvědomit si užitek na konci, a že proto to všechno dělá.
Tehdy jsem jí říkal „Kateřino, teď chvilku zapomeňte na to, co si za ty peníze všechno můžete pořídit vy nebo rodina. A zapřemýšlejte nad tím, čím jsou opravdu pro vás peníze, těch 100 milionů ročně v našem příkladu, vlastně důležité.“
A v okamžik, kdy si odpověděla na otázku, čím jsou pro ni důležité, a padaly různé příklady od svobody, volnosti rozhodování, nezávislosti na geopolitickém prostředí, ve kterém v současné době je majetek zaparkován a ve kterém žije celá rodina, tak se zvýšila naléhavost přesně toho, co jsi zmínil. Mít strategii!
I přes to, že ji v čase mohou upravovat. To je jasné. Ale hlavně ji mít.
Vladimír Fichtner
Protože když člověk nemá strategii, když neví, k čemu směřuje, vlastně neví, co má být výsledek. Když nevíš, že máš jít do Říma, kam půjdeš? Nevíš? Tak teď půjdeš jinam, na sever, na jih…
Když člověk neví kam směřuje, zvyšuje tu starost. Ta starost nezmizí.
Co s těmi penězi? Každý rok trávíš energii na tom, co s nimi budeš dělat – kam to teď dám? Támhle? Na to nemám čas, musím ještě něco řešit s dětmi nebo vnoučaty, a ve firmě. A najednou se ztrácí kouzlo elegantního řešení. Ne že by to nešlo vyřešit, ale je to náročné, bolí to. A je to zbytečné.
Josef Podlipný
Občas slýchám „Přes třísky nevidíš les.“
Tímto příkladem můžeme ukázat, že pak mohou uniknout zákonitosti nebo zdravý selský rozum nebo vyzkoušené praktiky, které fungují už mnoho generací.
Zrovna u Kateřiny jsme řešili to, co často říkají mořeplavci „Sebelepší vítr bez směru cíle? Nemá smysl vyplout.“
Je opravdu důležité si uvědomit, čím je pro nás rodinné bohatství důležité. Pokud je to právě bezpečí, svoboda, volnost rozhodování nebo zajištění životní úrovně, tak nám to dá šanci najít to správné řešení.
Vladimír Fichtner
U nás poté, co si odsouhlasíme filozofii a strategii, a přijdou nové peníze, většinou ten první krok bývá říct si, kde, co chybí a kde budeme něco posilovat. Kde je nějaká příležitost, třeba i větší, a třeba budeme malinko víc převážení. Ale už máme něco, čeho se můžeme chytit. Pevný bod ve vesmíru, podle kterého jedeme.
Další věc, kterou často řešíme, a ty jsi to už zmínil, je filantropie a charita. My neřešíme kolik půjde peněz do jakého projektu, ale kolik majetku to bude z těch nových peněz. Jak bude posílen fondový kapitál té charity nebo ta jistina, ze které se potom z výnosů financují filantropické nebo charitativní činnosti.
Protože to je další velká část „spotřeby“. Podporovat komunitu, podporovat věci, které mě baví a přinášejí mi štěstí. My víme, že ze 100 milionů jde 80 do filantropie. A ten filantropický kapitál má strukturu, investiční alokaci, diverzifikaci a podobně. A je jednoduché se o to postarat, protože už pravidla máme a víme, jak na ně.
Josef Podlipný
Zůstaňme ještě chvilku u čísel.
Ty jsi zmínil osmdesát milionů, které pomohou financovat filantropické cíle rodiny.
Mám tomu rozumět tak, že pokud je filantropickým cílem financování čtyřmi miliony na roční bázi, a pokud je nadace schopna zhodnocovat finanční kapitál osmdesát milionů tak, aby ty čtyři miliony mohla vydat, tak vlastně drží stále těch osmdesát milionů, ideálně i v reálné hodnotě nekonečně dlouho. A každý rok, opět v reálné hodnotě, má čtyři miliony na financování filantropické činnosti? Je to tak? Chápu to správně?
Vladimír Fichtner
Ano, ale to podstatné, co jsem chtěl zmínit, že přichází 100 milionů nových peněz a já řeším mimo jiné otázku, jestli to půjde na posílení nadačního jmění nebo na jiné účely. Jestli něco půjde do firmy, na Private Equity a podobně.
Je to další typ umístění peněz. Ale filantropie z našeho pohledu hraje v životě mnoha rentiérů větší a větší roli. Čím větší majetek je, tím víc zjišťuješ, že to opravdu neprojíš. Ano, možná si dám tři řízky k obědu, ale chci to hlavně vracet komunitě. Podělit se s dalšími lidmi o štěstí, které jsem měl. A ne nutně jenom se svojí rodinou.
Chtěl jsem zdůraznit, že v systému přístupu k novým penězům s rodinou nebo i s klienty řešíme, kolik z toho příkladu 100 milionů, půjde do filantropické části.
Josef Podlipný
A hlavní motivací není ani tak suma, která z těch osmdesáti milionů je jako výnos, ani těch osmdesát milionů. To hlavní je, že tím posouváte do lepších zítřků společnost, ve které žijeme, jednotlivé členy rodiny a také budujete odkaz, který budou i nastupující generace mít chuť předávat dál. Je to tak?
Vladimír Fichtner
Rádi bychom.
Josef Podlipný
Filantropie je bezpochyby důležitá součást ochrany a budování rodinného bohatství. Tomuto tématu jsme se věnovali v podcastu číslo 32.
A teď se pojďme vrátit zpátky k otázce „co dělat se 100 miliony ročně, aby to nebyla starost?“
Řekli jsme si, že je dobré mít strategii, a je důležité vědět, proč tu strategii vytváříme. Je dobré na to nebýt sami, k pomoci si přizvat rodinu, ideálně i nějakého odborníka, aby to byla udržitelná strategie. A nebylo to zleva doprava, abychom prostě teď nevymysleli strategii, kterou za rok nebo dokonce za pár měsíců budeme měnit.
Napadá tě ještě něco, aby 100 miliónů opravdu přinášelo užitek a té starosti tam bylo pomálu?
Vladimír Fichtner
To je hodně spojené s tím, co od těch peněz očekávám. Já přemýšlím, jestli jsem někdy potkal takového člověka, ale asi ne.
Když sem po roce1989 začaly přicházet cizí filmy, rád jsem se koukal na strýčka Skrblíka. On si každé ráno nebo večer šel zaplavat do svých zlaťáků.
A já jsem asi nepotkal člověka, který by měl pocit, že si musí jít zaplavat do svých zlaťáků.
Naopak potkávám lidi, kteří něco budují. Jejich cílem není budovat bohatství, jejich cílem je mít dobrý produkt, který jim zjednoduší život a díky tomu zjistí, že mají úspěšnou firmu. Nebo chtějí budovat vztahy na vesnici, aby ta komunita byla víc spolu, lidi se znali, když někdo bude něco potřebovat.
Josef Podlipný
Aby si pomohli.
Vladimír Fichtner
Aby si pomohli a podobně. To je jedna z věcí, která by u jakékoliv částky – deseti tisíc, milionu jednoho nebo sto – měla být na začátku. Vlastně co je důležité? To, co jsi říkal ty nebo co mě dělá šťastným? A často člověk zjistí, že to není to, že v trezoru strýčka Skrblíka je o jednu řadu zlaťáků víc.
Josef Podlipný
Souhlasím.
Ne nadarmo se říká, že zlato oslepuje. Pak můžeme zapomenout na ty mnohonásobně důležitější věci. K budování komunity, aby se nám žilo dobře, chci na závěr říct jeden opravdu kraťoučký příklad.
Jednou jsme přijeli k mému opravdu dlouhodobému kamarádovi. Přijeli jsme dvěma auty a zaparkovali. Protože jsem věděl, že během nějaké hodinky budu odjíždět, tak on nezavřel bránu a nechal ji otevřenou. Diskutovali jsme asi necelých 30 minut a najednou měl telefonát. Volal mu soused a ptal se, jestli je doma? „Jo, proč? Potřebuješ něco?“ Soused mu ale řekl „Ne, koukám ale, že máš otevřenou bránu.“
Vytvářet si prostředí, které nám zajistí bezpečí nebo klid, dobré spaní nebo pomoc mezi sousedy, nemusíme nutně penězi.
Je důležité mít dobře srovnané hodnoty a vědět, k čemu jsou pro nás peníze důležité.
Vladimír Fichtner
Stálo by za to ještě dopovědět jednu věc.
Pokud nevíte, co se stamiliony, je to pro vás starost a pokud vás to trápí, je určitě spousta lidí, kteří vás o ně rádi připraví. A je to hned. Člověk si to ani neuvědomí a tam si koupí letadlo, jachtu a najednou zjistí, že udělal špatný obchod jenom proto, že chtěl mít tu starost z krku.
Mnohem rozumnější je přemýšlet o tom, co je pro mě důležité, co mě dělá v životě šťastným, jaký mám před sebou cíl.
To je jedna z věcí, kterou my s Pepou začínáme, když si s někým novým povídáme. Sedneme si ve třech nebo čtyřech, když tam jsou partneři na druhé straně stolu, a povídáme si. Protože tam je potřeba začít a neřešit, co teď udělám. Protože to, co teď udělám vede k nějakému produktu nebo k útratě, kterou jsem ani udělat nechtěl, jenom abych to měl ze stolu. To řešení, jak už jsem tady zmínil, potom ale není elegantní a nemá hlavu a patu. A za rok přichází další křeč.
Takže vyhněte se tomu a přemýšlejte o věcech trošku jinak. Pak to bude mnohem příjemnější a zjistíte, že to je de facto docela pohoda.
Josef Podlipný
A zároveň je to mezigeneračně přenositelné. Pokud budete dělat něco, co bude i nastupující generace považovat za vyhovující řešení, nemusíte mít obavu ani o sebe, ani o vaše rodinné bohatství, ani o své pravnuky, protože se postarají o sebe i o prostředí, ve kterém žijí.
Vážení posluchači, pro dnešek se s vámi loučím a těším se opět na slyšenou.
Vladimír Fichtner
Na shledanou.