Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSFilantropií k lepšímu světu kolem nás
natočil Josef Podlipný 
Kdo ji zkusil, nejspíš potvrdí, že filantropie patří mezi příjemnější části rentiérského života. Pocit, když člověk dá kus svého pro dobrou věc, je k nezaplacení.
Vladimír s Josefem v tomto díle podcastu Mezi Rentiéry sdílí své zážitky a zkušenosti s filantropií. Najdete v něm mimo jiné inspiraci:
- Nemusíte být rentiérem, abyste mohli pomáhat
- Jak do filantropie zapojit děti a využít ji ke stmelení rodiny
- Čím může být inspirací Nobelova nadace
Ať už se filantropii věnujete nebo hledáte způsob jak začít, poslechněte si tuto část, abyste získali jiný úhel pohledu, nakopnutí a náměty na přemýšlení.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dnešním tématem bude, jak v pozici správců, rentiérů, můžeme zlepšovat svět kolem nás.
Vladimír Fichtner
To je krásné téma, na to se těším.
Ale myslím si, že nemusíme zlepšovat svět jenom jako rentiéři. Já jsem určitě začínal, a naše rodina, jako budoucí rentiéři. A když na to bude prostor, tak se můžeme i o to podělit.
Josef Podlipný
Určitě, i já se těším a pojďme rovnou na to.
Když se řekne filantropie nebo charita – proč zrovna toto by měla řešit rodina, rentiér nebo správce rodinného bohatství?
Vladimír Fichtner
Jak jsem říkal, já si nemyslím, že to je jenom téma pro rentiéry. Já myslím, že to je téma pro každého, komu jde o to, aby svět kolem nás byl lepší.
My jsme začínali s prvním projektem ve chvíli, kdy dcera šla do základní školy. A ta základní škola byla poměrně dost podinvestovaná, zničená předchozí paní ředitelkou. Tam nebyly ani míče na fotbal pro tělesnou výchovu. Tam nebylo nic. Ale nastoupilo tam rok nebo dva roky předtím nové vedení a dramaticky se snažilo to změnit.
Já jsem přišel za paní ředitelkou, protože jsem měl nějakou zkušenost, jak se podporovaly školy v Americe. To bylo vlastně v okamžiku, kdy jsme se vrátili z Ameriky. Přišel jsem za paní ředitelkou a ona čekala, co je zase za nějaký průšvih. Rodič, který si jde stěžovat. Já jsem se zeptal – s čím vám můžu pomoct? A ona na mě vytřeštila oči a říkala: Jak pomoct? Odpověděl jsem: „Já vím, že jste psali, že je problém tady s tím, támhle s tím. Pomohlo by vám posbírat třeba nějaké peníze do školy?“
A ona, že to by hodně pomohlo.
Tak já jsem s ní nesdílel projekt, který jsem viděl v Americe. Protože tam ty charitativní věci jsou typické a školy je často dělají a my jsme je tam zažili. Pak jsme to nazvali ve Všenorech Benefiční zábavné odpoledne, Benefice Všenory je současný název. Bylo to o tom, že se lidi, učitelé a rodiče, děcka dali dohromady. A něco vymysleli, nějaké aktivity, které té škole mohly přinést peníze navíc.
Nebylo to samozřejmě jenom o penězích, bylo to o tom, že to budovalo komunitu, budovalo to vztahy mezi těmi lidmi. A já musím říct, že za těch deset nebo možná už 11 let, co to pokračuje, ta tradice, u které jsem kdysi dávno měl tu šanci být na jejím úplném začátku, takže to nejvíc, co mě asi na tom těší, je, že těmi deseti ročníky prošli… (Malá škola, 200 dětí v celé škole)….všechny děti, které se toho zúčastnily, což byla celá škola vždycky, si odnesly, že něco takového je možné.
Že je možné se něčeho takového zúčastnit. Že něčemu takovému možné přispět. A už v jejich myslích, doufám, to zůstane navždy. A určitě někdo z nich bude i ten, který řekne. Hele, nemohli bychom něco udělat? A to mě na tom těší nejvíc.
Josef Podlipný
Zajímavé a inspirativní zároveň.
Vladimír Fichtner
Byl to úžasný zážitek a samozřejmě to mělo výborný vliv i na rodinu. Protože dcera, která tam chodila, se účastnila a doma jsme si o tom povídali. Bylo to náročné dát to dohromady, vymyslet ten model, roztlačit ten vlak. Ale kdo má trošku chuti a energie, tak to zvládne. Zapojit do toho ostatní a potom to taky předat, protože to nebylo o tom to dělat donekonečna. Hned první rok se nám podařilo dát dohromady 5, 6 lidí, kteří se na tom velmi aktivně podíleli. A po asi pěti, šesti letech jsem z toho vystoupil. Pak z toho vystoupily další dvě holky, které to dělaly. A už to nabralo novou energii, nové lidi a mám radost, že to pokračuje. Uvidíme, jak dlouho to bude pokračovat. Asi navždy. Ale vedení školy Všenory, Renata, Alena, jsou tam extrémně důležité.
Já si pamatuju, že jsme přišli za učiteli poprvé s paní ředitelkou Renatou. Ona jim představila ten koncept a všichni si řekli, zase nějaká práce navíc. Taková ta reakce no tak, co jste si tady vymysleli.
Potom, když jsme vybrali v prvním ročníku asi 150 tisíc pro takhle malou školu, to byly úplně neuvěřitelné peníze, které všem těm kantorům pomohly pořídit něco, co potřebovali do hodin. Oni neměli ani mapy, neměli míče na tělocvik. To si člověk říká, jak to je vůbec možné. No ale bohužel to tak bylo. A najednou to začalo i u těch učitelů dostávat kredit. Samozřejmě to trvalo 2, 3 roky, než se do toho zapojilo víc lidí. Ale to zapojení – z toho mě doteď běhá mráz po zádech. Děcka, jak jsou zapojená, učitelé, komunita, rodiče. Na to jsem pyšný, že jsem u něčeho takového byl na začátku.
Josef Podlipný
Moc hezké, Vladimíre. Z toho příběhu určitě i posluchači zaregistrovali, že příklady táhnou. Důležité je začít. A vlastně to přináší radost, když nějaký projekt nebo jednotlivce nebo nějakou charitu podpoříme.
Vladimír Fichtner
Ale ať to není jenom o mně. Nasdílej i nějaké své příběhy, zkušenosti, jak ty a jako rodina vnímáte tuhle oblast.
Josef Podlipný
Moc rád je řeknu. Širší rodina i přátelé si v podstatě notují, když se bavíme o této oblasti, a to v několika úhlech pohledu.
První, že vlastně pomáháme tvořit nějakou tradici, nějaký odkaz. Ať už přímo v rodině, přenositelný i mezigeneračně. Tak právě příkladem přitahujeme pozornost i dalších, kteří by mohli pomoct. A opakovaně se potkávám s postupem, který je trefný i na naši rodinu. Když jsme koupili třeba nový zahradní traktor nebo motorové nůžky a spoustu dalších a dalších pomocníků, tak to se členové rodiny vůbec nebránili přiložit ruku k dílu a zkrášlovat naši zahradu. Anebo něco udělat.
Ale to byla jenom první energie, ta první chuť. Vždyť to bude jednoduché, tak to prostě udělám. Tak pojezdím traktorem zahradu.
Když jsem potom o pomoc žádal následně, tak vždycky byla nějaká důležitější věc – tu se připravovat do školy, tu pomoct mamince s vařením. Nebo nějaká jiná činnost, naléhavější, samozřejmě „důležitější“.
A shodli jsme se vlastně i v tom širším kruhu přátel, že když se to spojí s dobrovolničením, s nějakou dobrovolnou činností, že jdeme pomoct upravit třeba park u kojeneckého ústavu nebo to místo realizace není naše vlastní domácnost, tak najednou je tam ta energie, ta chuť i ta radost. Vůbec nikdo neřeší nějaký zástupný problém nebo nějakou námitkou se nesnaží vyhnout této práci. Ale naopak se pak chlubí tím, jak to bylo skvělý a kdy už tu událost zopakujeme.
A přitom to může být nesmírně poučné. Třeba návštěva nějakého „ústavu“, kde odloží maminky své dítě, ať už z toho důvodu, že jsou třeba drogově závislé nebo z jiného důvodu, a pak se podíváte na to malé nemluvně nebo už dospívající dítko, vidíte, o co všechno ho vlastně život nebo jeho rodiče připravili. A o to více si vážíte toho, co vám rodiče dali do vínku anebo co dáváte vy svým dětem nebo blízkým.
Může to být velmi silné emočně a zároveň svou pomocí můžete zlepšit prostředí právě i těm, kteří neměli štěstí, ať už majetkové nebo podporou rodiny.
Vladimír Fichtner
Mohu potvrdit, že zapojování do charitativních činností je mnohem vítanější než zapojování do nějaké práce kolem domu nebo nějakého vlastního majetku. S tím mám stejnou zkušenost.
A ono je to víc nabíjející, když se člověk podělí o svoji práci, svoji energii s někým jiným. A vidí výsledky, tak chápu, že z toho má lepší pocit než z posekané trávy na vlastní zahradě.
Josef Podlipný
Velkou výhodou této oblasti, když se jí věnujeme jako budovatelé rodinného bohatství nebo správci nebo jako rodina, je i to, že se vlastně tvoří přirozeně určitá komunita. Potkáváme se s ostatními, kteří se také na tu oblast koukají z pohledu určité společenské a individuální odpovědnosti. A tím pádem se můžeme vzájemně inspirovat. Což i pro vás, posluchače může být zajímavá výzva, pokud se chcete potkat s někým, kdo přemýšlí podobně. Nebo tu danou oblast objevuje, tak se můžete vlastně potkat s velmi dynamickou skupinou. S někým, kdo vám otevře další prostory. Máš i s tímhle zkušenost?
Vladimír Fichtner
Projekt, který jsme rozjeli jako rodina v té škole, ten byl vysloveně komunitní. Tam to bylo velmi silné.
Ale možná bych nasdílel ještě další příklad, spíš pro inspiraci, co se dá také dělat. A z čeho jsme měli nesmírně silné zážitky.
Před pár lety jsme začali dělat to, že jsme našim dětem dali částku sto tisíc korun s tím, že ji mohou rozdělit mezi projekty, které jsou jejich srdci blízké.
Oni to rozdělili, přemýšleli o tom a byli donuceni popřemýšlet, jak s penězi zacházet. A kde můžou přinést nějaké dobro, které je blízké jejich srdci.
Každý to udělal samozřejmě trošku jinak. Bylo to v září a my jsme od těch obdarovaných potom tajně získali individuální poděkování pro každé z našich dětí.
A to byl jediný dárek, který dostali pod stromeček. Někdo dostal knížku s věnováním, někdo dostal video s poděkováním. Někdo dostal děkovný dopis. A byly to nejhezčí Vánoce!
Josef Podlipný
A určitě hezká inspirace.
Vladimír Fichtner
My jsme to potom udělali i ve firmě. Každý z kolegů dostal bonus, který mohl věnovat. A to poděkování jsme zařídili stejně. Oni rozdali někomu peníze v září a na vánočním večírku, firemním, nedostali žádné dárky. Ale každý dostal individuální poděkování od toho obdarovaného. A byl to stejný zážitek.
Jedna z věcí, která samozřejmě trošku pomáhá, a teď se vrátím k rentiérskému pohledu na věc a k předávání majetku, když se ta rodina zúčastní takové věcí, tak souhlasím, že vidí perspektivu i jiného života.
A druhá věc je, učí se být štědrá. V rodině, i když se člověk snaží být spravedlivý, tak nikdy nebude dávat každému stejně. Protože jednomu je dvacet osm, druhému je osmnáct. Každý je jiné fázi života, každý si zvolil svoji cestu, nějakou jinou.
A i když se snažíme, aby to bylo zhruba stejně, tak to prostě nedokážeme. To nejde. Ale ve chvíli, kdy rodina má tu štědrost, přístup, že nemá problém peníze někomu věnovat, tak ani potom neřeší, jestli tenhle nedostal o něco víc nebo o něco míň.
To je věc, kterou já jsem si kdysi přečetl v nějaké knížce, která se zabývá rentiérskými vztahy. A říkal jsem si, to je hrozně dobrý způsob, jak přispět k tomu, abychom snížili potenciál nějakých konfliktů do budoucna. Možná je nevymažeme, samozřejmě neznamená to, že to je automatické.
Ty máš určitě také další příklad, jak tě vidím.
Josef Podlipný
Já navážu na to, co jsi zmiňoval ohledně zaměstnanců ve firmě. Protože od toho okamžiku si ze mě opakovaně rodina dělala legraci, že jsem plačka. Já jsem totiž to poděkování dal u nás pod stromeček. A pak jsem se chtěl podělit o ten obsah, ale tak mě to dojalo, že jsem to nedočetl a musel jsem poprosit dalšího člena rodiny, aby to dočetl za mě. A bylo vidět, že dojetí v ten okamžik bylo na někom víc, na někom méně znát. Ale bylo vlastně v celé rodině. Bylo to moc silné a velmi, velmi hezké.
A druhý příklad, který mě napadá, se týká toho, jak vlastně děti přistoupily k myšlence trvalosti podpory. To, že mám možnost vyčlenit z rodinného bohatství nějakou částku a podpořit dobrou věc anebo někoho, kdo nemá to štěstí, že by měl dostatek. To je opravdu skvělý počin hodný následování. Nicméně mě se strašně líbilo, jak se najednou objevila sama od sebe v podstatě spontánně myšlenka, že to byl strašně emotivní a příjemný pocit a chtěl bych to dělat opakovaně. A jestli bude příště zase k dispozici takováhle suma?
Říkal jsem si : „No, nevím. Co udělat pro to, aby mohla být trvale? Kolik pro to vyčlenit třeba majetku a jak se hlavně o něj starat, aby to trvale generovalo takovýto objem financí anebo takovouto možnost podpory“.
To znamená trvale si dát třeba do kalendáře čas pro dobrovolničení. Trvale si odebrat zisk, ne podstatu finančního majetku. Něco, čím budu podporovat. Něco, co zaslouží dělat opakovaně.
A to bylo možná úplně nejvíc. Ne jenom nadšení a chuť se o to nadšení podělit, ale zároveň i hledání cesty pro trvalost. Pro to, aby to mohlo fungovat i mnoho generací do budoucna. Taková malá Nobelova nadace. Přitom ta nebyla vůbec zmíněna.
Vladimír Fichtner
Já bych řekl, že je velké téma pro naši komunitu rentiérskou v ČR. Protože většina nadací, většina organizací, které dělají nějakou dobrovolnou činnost, stráví extrémně mnoho energie na získávání prostředků každý rok. Namísto toho, aby se věnovali tomu, co je baví, tomu, co je jejich srdci blízké. Pomoci bližnímu nebo nějaké aktivitě.
Už kdysi dávno, když jsem byl v dozorčí radě Nadace Charty 77, se většinou řešilo, kde vezmeme ty peníze. Hrozně moc často.
Takže když jsem se potkal s konceptem Nobelovy nadace, která je samofinancovatelná, která má kapitál, ze kterého živí samu sebe a všechny ty dobré věci, které podporuje, tak jsem si říkal, že to je něco, co je potřeba, abychom o tom mluvili v ČR.
Aby my jsme to přinášeli do hlav těch, kteří už mají majetek. A aby vlastně postupně vytvářeli větší nebo menší Nobelovy nadace. Které budou fungovat tak, že budou z kapitálu, které mají, generovat výnosy a z těchto výnosů financovat ty dobročinnosti.
Protože pak to může být opakovaně. Pak nezáleží na tom, jestli přijde úsporný balíček nebo jestli mají podnikatelé dobrý rok nebo špatný rok. Pak můžu kontinuálně budovat lepší svět a je to velmi zásadní věc.
A musím říct, že s Radkou tenhle cíl máme a směřujeme k němu. S některými našimi klienty už řešíme část majetku jako nadační. A směřuje to přesně k této činnosti. Pokud něco dalšího chci v životě dokázat, tak je pomoci tuhle kontinuitu podpory a lepšího světa kolem nás rozjíždět. S těmi, kteří o to mají zájem.
Josef Podlipný
Vážení posluchači, určitě se shodneme, že nestačí dobročinnost a dobrá chuť. Je potřeba vytvořit podmínky pro trvalou činnost tohoto typu.
Vláďo, napadá tě ještě nějaký příběh, který by mohl být inspirací pro rentiéry, naše posluchače?
Vladimír Fichtner
Myslím, že to, co jsem říkal – jednak zapojit se sám. A na to nepotřebuju peníze, na to potřebuju mít tu chuť a energii. Když jsme začínali, před deseti, jedenácti lety, tak to bylo jenom o tom. S čím můžu pomoct. A pak tomu věnovat čtyři, pět, možná osm hodin týdně. Což není úplně jednoduché. Druhá věc byla učit to někoho dalšího. Jak to rozdávání a obdarovávání zpět může fungovat. To si myslím, že máme každý prostor. A potom typ Nobelovy nadace. To je asi další příklad. To jsou ty asi nejsilnější.
Ale tebe určitě napadá ještě nějaký příklad, jak tě znám.
Josef Podlipný
Mě napadá jeden příběh. Samozřejmě jsem se setkal v minulosti se spousty zástupců určitých konkrétních projektů nebo charitativních organizací. Bohužel ve valné části to bylo tak, že mě někdo třeba předložil projekt a potřeboval peníze, což je logické.
Vzpomínám na dva takové konkrétní příklady. Zmíním jenom jeden z nich, protože ten byl nejsilnější.
Když jsem se podíval na ekonomiku toho projektu, tak jsem v podstatě zjistil, že by až na provozní financování těch, kteří se o ten projekt starají, byl samofinancovatelný. A tuto námitku jsem v určité části diskuse vznesl. A předkladatel toho projektu byl evidentně velmi zaskočen. Byla to žena velkých zkušeností v této oblasti. A i přesto tím byla zaskočená. Nicméně nejprve určitou míru zklamání vystřídalo nadšení, protože říkala „No jo, vy vlastně máte pravdu“. Já jsem totiž poukázal na to, že ona nepřichází s projektem podpory příjemců té služby, tj. té charity. Ale že přichází s projektem pomoct hendikepovaným, ať už fyzicky nebo psychicky, s určitým omezením fungujícím lidem, kteří se podílí na činnosti té dobrovolnické/charitativní organizace. A to je jiný příběh.
Říkal jsem. Když to zarámujete, děláme tuto oblast. Benefitem jsou tito spokojení zákazníci. Příjemci té naší činnosti. A nedostává se nám na financování zaměstnanců, kteří by jinak sehnali velmi obtížně zaměstnání. Protože by je nezaměstnal nikdo, kdo by nezískal buď nějakou dotaci od státu anebo neměl podobný problém mezi blízkými.
To znamená, neměl to pochopení. Tak určitě seženete někoho, kdo vám s tím pomůže. Ale pokud ho budete shánět každý rok, tak se může stát, že vaše organizace nepřežije několik blízkých let anebo desítek let. A velmi pravděpodobně nepřežije okamžik, kdy bude nedostatek prostředků. A všichni, kdo je mají, se budou snažit zachránit to, co je kritické.
A tak jsem jí říkal „trošku zužte služby, které poskytujete. Dělejte jenom to, co je opravdu kriticky důležité. A místo toho část finančního majetku investujte. A je jedno, jestli zvolíte strategii podobnou Nobelově nadaci nebo Harvardské univerzitě nebo jakémukoliv jinému inspirací naplněného projektu. Jestli začnete s koupí nemovitostí, anebo naopak s dobrou strategií ochrany finančního majetku, to je na cestě, kterou si zvolíte. Ale určitě si vytvořte základ, zdroj budoucího příjmu, abyste nebyli závislí jenom na těch, kteří budou nadšeni tou vaší myšlenkou. A budou ochotni vám pomoci.“
Pak jsem se s touto ženou viděl, to bylo po pěti nebo po sedmi letech, spíš blíž k té sedmičce. A ona mi ukazovala, jak se jejich projekt posunul a přicházela za mnou s tím nápadem, že se budou spolupodílet na projektu, o kterém věděla, že ho pomáháme podporovat finančně. Ne s potřebou financí. A to bylo nesmírně obohacující a bylo to v podstatě odměnou za tu naši předchozí diskusi. I přes to, že jsme ji finančně podpořili.
A musím přiznat, že za období těch sedmi let, jsme ji podpořili jenom jednou. Možná, že podruhé už se zdráhala přijít s tou prosbou, protože si říkala, že už nás prokoukli, že vlastně potřebujeme financovat zaměstnance a ne ten projekt samotný. Nebo už právě věděla jak na to a nepřišla.
Nicméně opravdu velmi zajímavé bylo to, jak změnili mindset, jak změnili nastavení toho projektu. A v podstatě z projektu, který byl závislý na penězích od dárců, se dostali do situace, že měli samofinancující se projekt.
Vladimír Fichtner
Já myslím, že samofinancující se projekt je inspirací nejenom pro ty, kteří chtějí dělat charitativní filantropickou činnost, ale i pro naše rentiérská portfolia. V principu to, co řešíme každý z nás je taková jakoby Nobelova nadace. Chceme prostě, aby náš majetek vydělával peníze. Aby se jistina zhodnocovala minimálně o inflaci. Aby výnos, který je nad inflaci, jsme rozdělili pro nějaké projekty. Jednak pro rodinu. A jednak pro projekty, které dává smysl podporovat. To je něco, co si myslím, že je inspirací pro všechny a pojďme na tom pracovat.
Josef Podlipný
Vážení posluchači, chceme-li dlouhodobě podporovat dobré věci a měnit svět kolem nás a vlastně nastavit i dobře odkaz ve své vlastní rodině, určitě stojí za to se postarat především o naše rodinná bohatství tak, aby byla schopna generovat dostatek prostředků na tuto podporu.
A zároveň se věnovat generacím, které po nás budou tuto činnost chtít dělat i nadále.
Pro dnešek se s vámi loučím. Přeji Vám krásný den a pokud i vy se chcete podělit o inspiraci z této oblasti, budeme rádi, když nás oslovíte.
Mějte hezký den. A za mne, Josefa Podlipného, někdy na slyšenou.
Vladimír Fichtner
Pokud vás zajímá tahle oblast nebo znáte někoho dalšího, koho by naše povídání v této oblasti mohlo inspirovat, budeme rádi, když s ním nasdílíte tento pořad a dnešní kapitolu.
Já se s vámi budu těšit zase někdy na shledanou.