Po prodeji firmy: Přemýšlejte o budoucnosti nejen z pohledu byznysu
•
Mezi Rentiéry •
Josef Podlipný 
Podnikatelé mají často tendenci investovat peníze z prodeje firmy do nového podnikání. Je to vždy ta nejlepší volba?
V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry Vladimír Fichtner a Josef Podlipný skrze inspirativní příběhy ukazují, že rozhodnutí investovat do nové firmy může mít důsledky, na které byste neměli zapomínat.
Někteří podnikatelé mají problémy s řízením nových projektů, protože do nich vstupují bez jasné strategie. Jaké otázky byste si měli položit předtím, než se rozhodnete znovu pustit do podnikání? Na co si dát pozor, abyste zbytečně nevyměnili starost za starost? A je vhodné do toho všechno zapojit rodinu a děti?
Poslechněte si tuto epizodě, abyste si udělali více jasno v tom, co s majetkem dělat po prodeji firmy. Zjistíte, že investice nejsou jen vlastní firma, a že existují i jiné faktory, které byste měli zvážit, abyste dosáhli svých finančních a životních cílů.
Textový přepis
Josef Podlipný
Mnoho úspěšných podnikatelů na to přijde záhy, až v okamžiku nikoliv vysokého věku, ale právě po úspěšném prodeji svého podnikání. Zrovna dneska ráno jsem seděl na terase u jednoho z miliardářů, který mi těsně před schůzkou volal a říkal „zapomeň na to, že přijedeš za kravaťáka“. Tak jsem musel kvůli tomu obléknout něco méně formálního a na terase jsme diskutovali o budoucnosti jeho rodinného bohatství. Bylo zřejmé, že až v tento okamžik zjistil, jak je naléhavé se orientovat i v ostatních oblastech správy rodinného bohatství. Nejen ve vlastním byznysu, kde se mu podařilo díky zkušenosti, a jak i on sám připouští díky štěstí, vybudovat opravdu nesmírné bohatství. Vláďo, ale ty máš určitě spoustu příběhů, ze kterých je jasné, že investice není jen vlastní byznys.
Vladimír Fichtner
Ano, je to pravda a zároveň bych řekl, že znám ještě víc příběhů, kdy lidé poté, co prodají, se vrací. Zase založí nějaký svůj nový byznys. A vidíme to i na spoustě českých miliardářů. My některé příběhy známe osobně, některé znají všichni, protože jsou i medializované.
„Támhleten koupil tohle a teď to najednou jde dolů a pořád to klesá a už tam má mínus dvě miliardy.“ Vlastní byznys je vlastní byznys. Vždycky tam může být riziko. Když má člověk koncentrovaný majetek v jedné investici, vždycky může přijít i špatná situace. Ne jenom ta dobrá, ale jiná. Je přirozené, když prodáme, takže jdeme do něčeho dalšího. Protože jsme prodali, dokázali jsme to. Tak je jasné, že to dokážeme podruhé. Většinou se to nepovede, ale občas někomu ano. Je jasné, že je nám to blízké, protože je to naše krev. Prostě jsme podnikali celý život, tak jdeme podnikat zase.
Jeden dobrý známý prodal svojí softwarovou firmu, vzal část peněz a zainvestoval je do několika startupů. Moc nevěděl jak na to, tak něco z toho vyjde a něco z toho nevyjde, ale v principu s tím moc nepočítá. Naštěstí to udělal jenom s malou částí majetku A pak jsme se potkali a už dál nepokračoval. Ale ne vždy se potkáme včas, takže občas člověk narazí na někoho, kdo řekne „Tady jsem dal peníze, a asi to nevypadá, že by to dopadlo. No, mám tam docela hodně“. Ale já určitě nejsem sám, kdo zná takovéhle příběhy, Pepo.
Josef Podlipný
Napadá mě příběh Františka. Také úspěšně prodal svou firmu. Za nějaký okamžik, když se podíval na své portfolio, portfolio rodinného bohatství, o které se stará, tak zjistil, že tam má další tři firmy. Ptal jsem se, jak je to možné. A on říkal: „No když mě začala svrbět ruka a já jsem se potřeboval realizovat, potřeboval jsem si dokázat, že na to ještě mám“. Má otázka zněla „A co si od toho slibuješ?“ Že se to povede jako v předchozím případu, že ty tři firmy prodá třeba za pět, deset nebo dokonce připustil i za patnáct let, s velkým ziskem. Má otázka, která mě hned napadla, ho hodně vykolejila. „A co budeš dělat těch pět, deset nebo patnáct let?“ Budu se starat o to, abych se tam dopracoval. „A kam se chceš dopracovat? Jakou hodnotu to má mít za těch patnáct let?“
No. Několikanásobnou. V podstatě bylo jasné, že peníze, které získal z prodeje té předchozí firmy, jenom umístil do byznysu, o kterém je přesvědčen, že mu rozumí, ale neměl žádnou strategii. On do toho nešel s tím, že do toho vloží 100 milionů. Musí udělat A, B, C a D, aby se dostal k jedné miliardě, ale šel do toho s tím, že této oblasti rozumí a když se mu to podařilo v minulosti, proč by se to přece nemělo podařit znovu? A podobný příběh se netýkal Františka, ale Jiřího, který prodal nemovitost, respektive soubor nemovitostí v hodnotě vyšších řádů stovek milionů a byl nešťastný. Říkal „já jsem je snad neměl prodávat. Já nevím, co s těmi penězi udělat“. No, protože o tom nepřemýšlel před prodejem toho nemovitostního portfolia
Vladimír Fichtner
A udělal něco, nebo kdy jste se vlastně potkali?
Josef Podlipný
Bohužel jsme se potkali až poté, co nakoupil nemovitosti další, takže z těch stovek milionů mu zbyl zlomek, který, jak říká, by mu měl stačit na spokojený život. Ten zlomek je v nižších řádech desítek milionů. Já ho nepochybně považuju za skromného člověka, takže na spokojený život by mu to opravdu mělo stačit. Ale on spokojený život nežije, protože on je nervózní z toho, jak to nově nabyté nemovitostní portfolio si v současné situaci vlastně poradí. Má víc starostí, než měl s tím předchozím. Protože je to nemovitostní portfolio v jiných lokalitách, je to nemovitostní portfolio jiného charakteru. Není to úplně tentýž příběh, ale velmi podobný, který se týká fotovoltaiky. Určitě, vy posluchači, jste nedávno zaznamenali, možná i sami osobně kauzu růstu cen energií. A mnoho z nás řešilo, jak optimalizovat tyto náklady. A nejenom s touto vidinou, ale i s vidinou využití střech na velkém komplexu průmyslových hal investoval do fotovoltaiky můj kamarád, říkejme mu třeba Tomáš. A když mi popisoval při rozhovoru, který trval možná kolem dvou hodin, všechny trable s tím spojené, tak mě na konci v podstatě napadla jediná otázka: Tome, a šel bys do toho znova? Jen pro vás posluchače, jedná se o fotovoltaiku, která by měla být schopna dodávat do sítě téměř tři čtvrtě megawattů. To znamená, není to nic maličkého. On říkal „V žádném případě ne.“ V žádném případě ne a několikrát mi to zopakoval, i sám sobě. Protože do toho šel jenom s tou vidinou, že zrealizuje svůj podnikatelský záměr. A neměl dostatečně analyzovány všechny překážky, které mu stojí v cestě. Všechna rizika, která bude muset absolvovat a neměl vlastně v rámci scénáře svého přemýšlení rozmyšlené cesty, jak snížit dopad těch rizik, anebo jak se jim ideálně vyhnout.
Vladimír Fichtner
S těmi riziky mě napadá jedna věc. Bavíme se o tom, že investice nejsou jen vlastní byznys. Já jsem vlastně si prožil něco podobného. A pak se dostanu k těm rizikům. Dokud jsem firmu řídil, tak jsem rizika vlastně moc nevnímal, protože jsem je neřešil. Ano. Člověk nemá ani v tu chvíli čas nespat kvůli tomu, že je nějaké riziko, protože jde proti němu a potýká se s tím. Ale jakmile jsem z firmy odešel z té řídící pozice, tak najednou jsem věděl, že jsem tam ta rizika všechna nechal a že je někdo jiný, kdo se o ně může starat.
A když ten člověk, který to přebírá po vás, není dostatečně kvalitní, tak si člověk to riziko najednou uvědomí úplně neuvěřitelným způsobem. A to souvisí s tím, že buďto znám a vím, že tam jsou a umím si s tím poradit, ale když tam nejsem, tak tak to vnímám problematicky. Anebo dokonce když to neznám, ještě ani nevím, co mě všechno čeká, ještě hůř se mi s tím pracuje. Ale vraťme se k té myšlence, že investice nejsou jenom vlastní byznys. Člověk by se měl od nějaké chvíle naučit se dívat na majetek trošku jinak, a to z pohledu celostního. Ideálně když to udělá ještě před tím, než prodá svoji firmu a má na to půl roku, rok – přemýšlet, co bude dělat s těmi penězi. Určitě to potvrzují mí známí, kamarádi nebo i někteří klienti. Vysloveně k nám přichází a říkají „Vladimíre, já s vámi budu dělat jako s týmem, když se mnou budete diskutovat celý pohled na majetek, ne jenom část, kterou vy budete mít mandátu“. A mají to jako podmínku spolupráce.
My to vítáme, protože teprve když se člověk podívá společně na to, jak ten majetek vypadá, tak si může uvědomovat výnosy, rizika, likviditu v celém svém komplexu a vymyslet investice, které nejsou jenom vlastní byznys. Vymyslet je tak, aby fungovaly mnohem lépe, dlouhodobě, s mnohem menší mírou rizika, než když dostanu peníze, rozejdu se a koupím si támhle webovou agenturu, támhle fotovoltaiku a támhle ještě něco třetího, co jeho kamarád vlastně dělá. Tak tak mu do toho dám nějaké peníze.
Josef Podlipný
Vladimíre, velmi inspirativní. Rád bych dodal ještě jeden rozměr. Pokud se budu dívat na investice pouze jako na vlastní byznys anebo byznys mého kamaráda, nebo v oboru, kterému rozumím, tak se v podstatě chovám k investicím jako jejich vlastník, nikoliv správce. Co je velmi důležité, a souvisí to s právě otázkou celostního pohledu a celostní správy rodinného bohatství, je vtahování do diskuze o tom, co do rodinného bohatství patří nebo by v budoucnu patřit mělo, i další členy rodiny, další odborníky tak, abych na ta rozhodnutí nebyl sám.
A abych postupně směřoval k nějakému cíli. A ten je vlastně kriticky důležitý, je potřeba si v určitém okamžiku říct, k čemu by to rodinné bohatství vlastně mělo sloužit, co by mělo být jeho přínosem a pro koho?
Vladimír Fichtner
Jeden můj kamarád a dobrý známý v Texasu, když jsme využívali jeho kancelář, dělal pro miliardáře v ropném průmyslu. Pro dolarové dolarové miliardáře v ropném průmyslu v Texaském zálivu. Tak říkal „Ale když nevíš, co chceš, no tak to chceš být nejbohatší člověk na hřbitově nebo co?“ Přemýšlení o tom, co je vlastně pro mě důležité, kde budu za 20 let od této chvíle, co vlastně chci dělat, jak chci, aby vypadal můj odkaz, to je jedna z věcí, která je nesmírně důležitá. Už jsem o tom povídal, ale jenom to připomenu. Já třeba jsem se svými dětmi i se ženou se ptal, co si myslí, že bude můj odkaz jednoho dne. A schválně jsem si chtěl nastavit zrcadlo toho, co si oni myslí.
K čemu já vlastně směřuju, je to v souladu s tím, co já chci? A dokonce jsem využil i webové servery, kdy jsem sám pro sebe si ujasnil některé věci. Co je pro mě důležitější, co pro mě není důležité a co vlastně chci. Protože ono to vypadá jako jednoduchá otázka, ale bez toho, aniž by si člověk možná popovídal s někým, s nějakým koučem, který ho trošku navede, nebo já s tou webovou aplikací jako bývalý ajťák, anebo si popovídal s rodinnými příslušníky, tak je to složitější. Jakmile se tam člověk dostane, najednou zjistí „Aha, tam je ten cíl. K tomu cíli může vést nějaká strategie, k té strategii potom vede nějaký plán. A tady jsou první kroky, druhý krok, třetí krok, jak půjdu tou správnou cestou.“ Takže najednou ty investice nebo ten vlastní byznys, který člověk řešil od rána do večera, zná každý šroubek, co se kde děje, tak ustoupily do pozadí a najednou se soustředím na novou vizi, novou misi, svojí.
Je trochu jiného typu, kde hraje roli majetek, hrají tam roli vztahy, a to je součástí toho rodinného bohatství! Zdaleka to není jenom majetek. Vztahy, řekl bych, jsou ještě důležitější. Začíná tam hrát větší roli, ne co si budu pořizovat, ale s kým to budu užívat. Ať už je to rodina nebo lidé, kterým se třeba nedaří tak dobře. Ale člověk do toho trošku musí dozrát. Možná je to částečně věkem, nevím. Mně je dneska 54, tak možná už mám nějakou fázi za sebou. Vidím mezi svými kamarády, kolegy nebo některými klienty, že když jim je 40, tak jsou ještě v plném rozpuku a ještě chtějí tu firmu budovat, ať je dvojnásobná, zase dvojnásobná, zase dvojnásobná a nechtějí diskutovat o tom, jaký je celostní pohled na majetek a co s tím budou dělat. Ale čas člověk nezastaví a děti vyrůstají a najednou to člověka přitlačí nějakým směrem a podle mě je víceméně donucen začít přemýšlet o něčem jinak.
Když dětem začne být 20 let, kdy se podělím s nimi o moje zkušenosti, o to co máme, jak se o to starat, kdy se začnou učit v téhle oblasti? Dostanou peníze v padesáti? Nebo až umřu náhodou při autonehodě nebo jak to bude? Prostě najednou investice začínají mít jiný rozměr.
Josef Podlipný
Důležité je připomenout, že tím myšlenkovým pochodem bychom opravdu v ideálním případě neměli procházet sami. A mně se to dobře vysvětlí na příběhu manželů Marka a Věrky. První rozhovory s Markem jsem vedl koncentrované na to, že se začne postupně vytvářet nějak spravovaný finanční majetek. Marek mi opakovaně připomínal, že jim spokojený život zajišťují jeho firmy, že když peníze potřebují, tak si prostě z firem ty peníze vytáhne. Spoustu nákladů i firmy kryjí. V okamžiku, kdy jsme se bavili o tom, kolik je vlastně ten spokojený život stojí, tak už bylo vidět, že jeho manželka má přesnější představu a vlastně mu pomohla definovat konkrétní částku, v jejich případě to bylo 200 tisíc měsíčně.
Tak jsme dospěli pak nějakou následnou diskuzí k tomu, jaký finanční majetek by měli v jakém čase vybudovat, a zároveň jak by ho měli spravovat. Aby ten finanční majetek v podstatě zachoval svou hodnotu i pro jejich tři děti a aby byl stále schopen generovat reálnou výši této potřebné částky 200 tisíc korun měsíčně, a to i pro nastupující generace, nejenom pro ně samotné. V určitém okamžiku bylo vidět, že se začíná rodit takový nepatrný rodinný konflikt, protože Marek říkal „to je jasný, říkáš, že potřebujeme 70 až 80 milionů, tak to klidně zaokrouhli na 100 milionů a tak to vytvoříme. To půjde docela rychle, protože firma je schopna generovat ročně 50 milionů. No tak takto je to je dobrý, ale teď nepotřebujem, aby ten finanční majetek nám generoval nějaký průběžný cash flow. Až někdy. Až prostě nebudeme mít ty firmy a anebo nebo až nebudeme mít chuť z těch firem ty peníze vyndávat. Pak přijde ten správný okamžik.
Jeho manželka ale říkala. „Víš, já bych byla spokojenější, kdyby nám to už generovalo teď anebo co nejdřív. Abychom neřešili spolu takovou tu diskuzi, že teď není úplně ideální čas si vyplatit dividendu 50 milionů. Bylo by lepší počkat rok. Teď si vyplatíme třeba 12, 15. A z čeho já mám zaplatit tu školu v zahraničí naší dceři?“ A dost silně ho konfrontovala s tímhle poznáním a s touhle otázkou. A na Markovi bylo vidět, že si najednou uvědomil, že se doposud opravdu velmi silně spoléhal jenom na to portfolio vlastního byznysu, kterému nepochybně velmi dobře rozumí, protože ho vybudoval. Vlastně i díky tomu, že jeho manželka se skvostně, opravdu příkladně stará o rodinu, o rodinnou pohodu. Ale zapomněl na to, že k té rodinné pohodě přispívá právě stabilita příjmu. To znamená pravidelné cash flow. A najednou byla na stole naléhavost nejenom vytvořit ten finanční majetek. Zároveň s tím bylo naléhavější stále více vytvářet ho už s nějakou strategií, která dovolí vytvářet majetek a nedělat příliš chyb. Nicméně, Vláďo, ty máš určitě podobný nebo nebo jiný příběh, který ukazuje, jakou cestou myšlenkového pochodu se třeba vydávají úspěšní rentiéři či podnikatelé, když si začínají uvědomovat, buď s pomocí někoho, nebo sami, že opravdu investice nejsou jenom vlastní byznys.
Vladimír Fichtner
Tak ono to hodně souvisí s tím, jací jsou vizionáři. Hodně podnikatelů jsou vizionáři, ale v tom svém oboru, v tom svém úzkém zaměření. My máme to štěstí se potkávat s lidmi, kteří vlastně vidí i vizi pro ten svůj nabytý majetek, třeba po prodeji firmy. A potkáváme se s těmi, kteří chtějí trošku změnit to začarované kolo jenom byznys, byznys, byznys. Oni říkají „Byznys, dobrý to chci. Část těch peněz si nechám a budu si něco řešit. Ale tady to už je na tu pohodu, s tím chci mít klid. Chci, aby to dlouhodobě fungovalo. Chci, aby rodina věděla, jak to funguje a jak jí to pomáhá. A i kdybych tady náhodou nebyl jednoho dne, prostě to tak bývá, na každého jednoho dne odejde, tak už to bude nastavené, nebude se to řešit pod tlakem. Prostě z té firmy vyndám peníze včas pod mojí kontrolou.
Budu vědět, co se s tím děje. Budu mít šanci k tomu něco říct. Budu mít šanci taky k tomu, k té nové struktuře majetku pozvat děti nebo i ženu. Protože co si budeme povídat – pokud dělám firmu sám a ne se ženou, třeba se společníky, tak ti společníci často ví víc než moje rodina. A když se něco stane, tak vlastně co se bude dít? No nikdo neví. Kdo zažil takovou situaci, třeba nenadálého úmrtí, tak ví o čem mluvím A je to velmi kritický okamžik v životě té rodiny, protože najednou ztratí nějakého lídra a ten neměl šanci vytyčit tu novou cestu. Z mého pohledu je lepší dělat ten širší, celostní pohled a na nové oblasti pod svojí kontrolou. Mít to v klidu a radši mít jak příjem z firmy, tak příjem z toho finančního portfolia. Klidně ať mám dva příjmy najednou, nic se nestane, protože pak jsme všichni víc v pohodě. I kdyby tohle přestalo fungovat, tak tady mám něco diverzifikované a nestojí na tom budoucnost naší rodiny.
Josef Podlipný
O té požadované pohodě nebo potřebě klidného spánku často podnikatelé mluví, když říkají „já vlastně nechci vyměnit starost za starost. Jednu firmu prodám, druhou koupím. V podstatě buduji nový tým nebo to kupuju s nějakým zažitým pořádkem nebo s nějakou distribuční sítí, vazbami na spousty partnerů, se kterými jsem se doposud třeba ani nepotkal. To může být průšvih a klidnému spánku to zřejmě nepřidá.“ Cestou, jak ten klidný spánek si zajistit, bývá především znalost, srozumitelnost a dlouhodobá udržitelnost té nové cesty, na kterou se vydám. Takže to, co vám, vážení posluchači, chceme nabídnout, je: určitě diskutujte o strategii, diskutujte o tom budoucím scénáři z celostního pohledu. Tak, abyste i budoucí generaci připravili na správu rodinného bohatství. Protože správa rodinného bohatství je především o tom, abychom přemýšleli o budoucích scénářích, o budoucích rizicích a pokud možno se těmto rizikům vyhnuli. A zároveň pamatujme na to, že ne všechny naše zkušenosti a dovednosti jsou přenositelné. Co když naše děti nechtějí třeba v daném oboru vůbec podnikat?
Vladimír Fichtner
Jenom bych dodal k tomu, Pepo, co říkáš. Často vidím, že někdo se snaží svoje děti donutit, aby převzaly byznys. My s Radkou to řešíme jinak. Říkám dětem „Dělejte, co vás baví. Až budete chtít být v byznysu, okay, tak pojďte. Můžete začít od píky a zkuste, jestli uspějete nebo ne.“ Ale nenutíme je k ničemu. A já jsem si uvědomil, že mnohem důležitější, než připravit děti na to, jak mají fungovat ve firmě, je připravit majetek na to, jak má fungovat v rodině. To je vlastně to, jak má vypadat ten náš budoucí byznys rentiérů. Přemýšlení jiného typu a příprava majetku na jinou situaci.
Josef Podlipný
Já k tomu jen dodám: A připravit rodinu na budoucí správu rodinného bohatství, nejenom jeho vlastnění.
Josef Podlipný
Vážení posluchači, dnes jsme se bavili o tom, že investice nejsou jen vlastní byznys, že existuje spousta cest, jak připravit další generaci na to, aby byla schopna zachovat hodnotu rodinného bohatství a předávat odkaz z generace na generaci. Pokud vám přišel tento podcast zajímavý i jako inspirace pro někoho z vašich přátel, budeme rádi, když budete tento podcast sdílet.
Josef Podlipný
Pokud vás naopak napadá nějaké téma, kterému by bylo dobré se v podcastu Mezi Rentiéry v budoucnu věnovat, neváhejte ho s námi nasdílet.
