Šlechtický přístup k rodinnému majetku

natočil Vladimír Fichtner

Dlouhodobá správa majetku.
Kdo s ní má velké zkušenosti?

Zcela určitě šlechtické rody, které se o svůj rodinný majetek starají stovky let. Josef Podlipný se za svůj život setkat se spoustou šlechticů a v tomto díle podcastu sdílí hned několik lekcí, které se naučil a sám je využívá ve správě svého majetku.

Jaký vliv mají rodinné obrazy na majetek?
Co představuje hrozbu i pro šlechtice, kteří toho hodně zažili?
Jaké užitečné potěšení v majetku hledat?
Jakou charakterovou vlastnost by měli dobří správci majetku pěstovat?
To, a mnohé další se dozvíte v této epizodě podcastu Mezi Rentiéry.

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, mé jméno je Vladimír Fichtner a vítám vás dnes Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Mé jméno je Josef Podlipný a také vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Pepo, dneska bych se s tebou chtěl bavit o šlechtickém přístupu k majetku.

Sice nejsi šlechtic, ale já vím, že mezi tvými známými nebo i kamarády, jsou lidé, kteří ze šlechtického prostředí pocházejí. A jestli znám někoho, kdo má k tomu prostředí nejblíž a může se o něco podělit, tak jsi to ty. Takže dneska je na tobě, aby ses s námi podělil o to, co z této oblasti už víš.

Má první otázka je, jestli si vzpomeneš kdy, a případně za jakých okolností, sis poprvé uvědomil, že je možné se tím šlechtickým přístupem k majetku nějak inspirovat.

Josef Podlipný

Vzpomenu. Vzpomínka se váže k mému prvnímu nebo několika prvním setkáním s již nežijícím šlechticem z rodu Kinských. Josef byl člověk, ze kterého vyzařovala energie, určité charisma, obrovský přesah a zároveň velká pokora. A i přesto, že byl zástupcem šlechtického rodu, tak se choval neobyčejně skromně.

A já jsem si v ten okamžik, byť jsem byl malý, vzpomněl ještě na vzdálenější vzpomínku, kdy jsem jako dítě chodil na návštěvu k tetičce, která vlastnila zámeček. Dodnes si pamatuji, že jsem měl tendenci lézt na dělo, které bylo v chodbě před obrovskou kuchyní s krásným krbem. A všude byly samé obrazy, trofeje a spousta krásných věcí. A tetička mi stále vyprávěla příběhy. Říkala mi, co se v minulosti stalo, proč se to stalo a jaké z toho plyne poučení. Byly to pro mě spíš takové pohádky, ale v podstatě vždycky poučné.

Až později,když podobně začal vyprávět i právě zmiňovaný pan Kinský,  jsem si uvědomil, že vlastně ty příběhy byly opravdu reálnými příběhy jejích předků nebo jejími vlastními.

Vladimír Fichtner

To znamená příběhy byly to první s čím jsi se potkal, když jsi se potkával se šlechtickými rody a zástupci šlechtických rodů?

Josef Podlipný

Ano. A dodnes si mnoho z těch příběhů pamatuju.

Vladimír Fichtner

A je nějaký příklad, o který se podělíš?

Josef Podlipný

Určitě. Já jsem zmiňoval, že na chodbách zámků a hradů existuje velké množství obrazů. Já jsem si v minulosti myslel, že ty obrazy tam jsou proto, že ty šlechtické rodiny měly dostatek peněz oproti těm chudším, tak se mohly nechat vymalovat. A že vlastně to je tou hlavní příčinou. Ale to tak vůbec není.

A pak jsem si říkal, že by tam byly jako připomínka těch předků, aby se jejich nástupci báli dělat chyby? Jakože pozor! Vidím to – já jako tvůj strýc nebo otec nebo matka. Ani to není ten hlavní důvod.

Ten hlavní důvod byl opět ten příběh. V podstatě kdykoliv jsem se potkal s někým, kdo patřil k zástupcům šlechtických rodů a procházeli jsme nějakými prostory, kde byly obrazy, tak se velmi snadno ten příběh propojil s tou konkrétní osobou. To znamená, byla to v podstatě vzpomínka, která byla materiálně právě v tom obraze zhmotněna. Ale vzpomínka protkaná neuvěřitelným množstvím inspirace a hodnotných příběhů.

Vladimír Fichtner

Moc zajímavé. Ještě nějaký další?

Josef Podlipný

Možná jeden příběh, který je určitým poučením. Pan Kinský, když přebíral zámeček, který předchozí režim zdevastoval. V podstatě nevím, jestli to řeknu úplně správně, ale v zámku byla odchovna vepřů. Tak on říkal, že je ochoten investovat velkým dílem finanční kapitál i svou vlastní energii. Byl ochoten jít i do rizika, že to bude stát mnohem víc, než se na začátku odhadovalo. Samozřejmě s určitou mírou podpory státu, protože památkově chráněná budova měla i spoustu regulí, co se tam mohlo udělat, co se naopak nesmělo, jak se to mělo udělat. Tím pádem to bylo logicky finančně mnohonásobně náročnější, než kdyby vyměnil dřevěná špaletová okna za nějaká,třeba plastová.

A on tehdy říkal, že bude spokojen, když sedmá nastupující generace na něj vzpomene a řekne, že se tehdy rozhodl správně. V podstatě správcovským přístupem k tomu majetku se nesnažil jenom vytěžit z toho existujícího majetku co šlo, ale naopak zachovat jeho hodnotu, nebo tu hodnotu ještě zvednout tak, aby byla zachována dalším generacím. A to nejen generacím jeho nástupců, ale i všech lidí, kteří se do té nemovitosti nebo do toho parku přijdou podívat. Jen tak posedět a strávit volný čas v tomto prostředí.

Takže vlastně zachovat hodnotu i pro generace nastupujících lidí, kteří s tím majetkem v podstatě nemusí mít vůbec žádný vztah.

Vladimír Fichtner

Děkuji za tyhle ty příběhy. Mně to připomíná jednu věc. Kdy jsme se před čtyřmi nebo pěti lety zpátky potkali s Radkou s jedním člověkem a on nás vlastně přivedl k tomu, že máme s našimi dětmi sdílet příběhy. A nejenom toho, že se nám něco povedlo, což se projevuje v tom, že jedem na dovolenou, nebi si můžeme dovolit třeba věci, které si někteří lidé dovolit nemůžou. Ale abychom s nimi sdíleli to, jak těžké to bylo. Že to nebylo vždycky zadarmo.A naopak to bylo 15 let krve a potu. A vůbec ne jednoduchých situací. A asi každý, kdo podniká, tak ví, o čem mluvím. Jak se chvilku daří, chvilku se nedaří. Chvilku je člověk na hraně nějaké exekuce a pak to zase vybere, protože se mu do toho nechce spadnout. My jsme se vlastně od té doby začali více bavit s dětmi i o těch začátcích. O tom, jak to nebylo vůbec vždy jednoduché. A vlastně máme pocit, že to pomáhá tomu, aby si více toho majetku do budoucna mohli vážit. Takže to jsou také vlastně příběhy, které se k nám dostaly, i když jiným způsobem.

Ale zpátky ke zkušenostem se šlechtickými rody. O čem se šlechtici nejčastěji baví, když mluví o majetku? O tom, že si koupili nový Mercedes nebo že byli na nějaké luxusní dovolené nebo o čem je normální se bavit, když se baví o majetku. Nebo se vůbec nebaví o majetku, jak to je?

Josef Podlipný

Asi nemohu odpovědět úplně o čem se šlechtici baví, protože nejsem šlechtického rodu. I když v dnešní době kdo ví, nemáme rodokmen zpracovaný mnoho stovek nebo tisíc let zpátky. Mohu jen tušit, o čem se baví.

Vladimír Fichtner

Když jsi se jako bankéř bavil se šlechtici, bylo to tak, že přišli a řekli: Podívejte, mám nové auto. Anebo je to jako v různých pořadech v televizi, kde mě baví docela sledovat tu modrou krev, protože mi přijde, že může být pro nás rentiéry jejich způsob přemýšlení velkou inspirací. Tam vlastně vždycky vidím přístup, že majetek je práce, je to závazek. A není tam žádné předvádění co všechno mají. Což občas člověk vidí u některých v uvozovkách zbohatlíků, u kterých to vypadá, že k penězům přišli relativně lehce.

Josef Podlipný

Určitě i mezi aristokraty najdeme někoho, kdo se tzv. zamiluje do moci, do velikosti majetku. Těch příkladů existuje mnoho. Stejně tak mezi šlechtici najdeme rodiny, které si váží té ctnostné části, že bylo ctí a výsadou patřit k nějakému šlechtického rodu. A ta čest a výsada se dědila vlastně rodově po mnoho pokolení dál. A šlechtici hodně mluví o trpělivosti. Já to možná teď spojím také s jedním příběhem, kdy jsme se bavili o tom, jak dlouho trvá, než vyroste les, který se pak dá z části zpeněžit. Ale to, že je ta hmota – dřevo, zpeněžené neznamená, že ten les zanikne. On musí být znovu obnoven. A v podstatě to jsou vyšší desítky let, než znovu umožní těžbu. Dobře si vzpomínám, jak tehdy také zástupkyně šlechtického rodu, která ještě žije, proto ji nebudu jmenovat, mi položila tehdy takovou zajímavou otázku – jestli vím, jak dlouho roste dub. A já jsem fakt neznal odpověď. Vladimíre, víš jak dlouho roste dub?

Vladimír Fichtner

No, asi dlouho, sto let do dospělé podoby?

Josef Podlipný

Já jsem si tehdy tipnul, že to může být i 600 až tisíc let. A ona říkala – zapomeň, až dva tisíce let! Když si představíme dva tisíce let, to je skutečně hodně generací. Tehdy říkala, že není úplnou výjimkou, že je borovice stará třeba sto padesát let. Tuším, že v ČR je někde stará i 176 let. To je víc než několik generací. Takže v podstatě šlechtici a správci nějakého majetku se učí trpělivosti. A hodně hovoří o tom, co vlastně museli vykonat. Oni se baví víc o té cestě, co museli vykonat pro to, aby něco vytvořili. Ne o tom majetku. A pak si vzájemně většinou sdílejí zkušenosti právě ze správy toho majetku. Jak složité je udržet třeba dobrého hospodáře, dobrého správce. Jak složitá je logistika kolem toho, aby třeba hospodaření právě v lesích o mnoha desítkách nebo stovkách hektarů bylo ekonomicky udržitelné? Jak zajistit, aby majetek neztrácel na hodnotě, a přitom přinášel užitek nejenom té rodině, která ho spravuje, ale i třeba širší obci.

Protože, co si budeme povídat, do šlechtických rodů mnohdy dílem svěřené správy, mnohdy majetkovým vstupem, patří majetky, které ta rodina nepotřebuje jen pro vlastní potřebu. Takže po zámku nás provází třeba i zástupce právě toho šlechtického rodu. A tím pádem si v podstatě nechá koukat trošku do soukromí, protože v tom zámku třeba i bydlí. Takže většinou víc řeší, jak žít skromně a přitom předat správu a tu skromnost dalším generacím. A mají i určitou obavu z toho, aby právě ti nástupci nepodlehli moci.

Vladimír Fichtner

To je asi téma, které zajímá hodně lidí, kteří dneska jsou první generace – prodali své firmy, mají majetek a vlastně nechtějí, aby děti byly zkažené díky tomu majetku. A nikdo s tím nemá zkušenost, hodně lidí se toho obává a přemýšlí jak na to, aby to nebyl problém. Abychom dali dětem šanci najít si svojí vlastní cestu a aby neměly pocit, že cesta jsou peníze za každou cenu.

Zpátky ke šlechtickému přístupu a k vaší rodině, Pepo. Když jsi začal poznávat ten šlechtický přístup a porovnával jsi to s vaším přístupem k majetku v rodině, díky restitucím, které jste měli. A  od určitého věku už jsi prostě bankéř a s penězi jsi pracoval. Tak já tam trošku propojení s těmi šlechtici vidím, Z čeho jsi měl radost, že děláte stejně nebo podobně?

Josef Podlipný

V podstatě těch oblastí je víc, ale jedna dominuje. Že nám nešlo o to, abychom něco vytvořili za doby našich životů, myšleno života mého a mé ženy Janičky. Že jsme byli spokojení a jsme spokojeni s tím, že položíme zdravý základ budování něčeho, co třeba dobuduje generace ne našich dětí, ale dokonce dětí našich dětí.

Vladimír Fichtner

Inspirující. A ještě je něco dalšího, významného, z čeho jsi měl radost, a říkal jsis: Jo, to děláme, jako pan hrabě?

Josef Podlipný

Pak mě napadá ještě jedna věc. A já si teď vzpomínám na slova babičky, která říkala: Pozemky se vždycky jen kupují, nikdy neprodávají. Takže jsme si uvědomovali, že nejde ani tak o to vlastnictví, ale jde o to, aby to rodinné bohatství přinášelo radost nejenom nám. Protože ta radost nebo lépe řečeno užitek, když to přinese někomu dalšímu, tak se ta radost násobí. Velké uspokojení nebo zadostiučinění bylo to, když jsme se o tom s někým bavili nebo to sdílely naše děti a velmi snadno získávaly následovníky této myšlenky. Ne oponenty, kteří by jim říkali, to je blbost. Naopak, ve většině případů to právě i ostatní nadchlo natolik, že o tom začali reálně uvažovat. Takže začali přemýšlet o filantropii nebo o jiném pohledu na bohatství.

Vladimír Fichtner

Tak teď jsi nasdílel, z čeho jsi měl radost, že už jste vlastně jako rodina dělali. A řekl si, že to aristokraté dělají podobně, to mám radost. Co bylo takové nejvýznamnější, kdy jste si s Janičkou řekli, že je to dobré, to bychom vlastně taky měli začít dělat? Co byla ta nová inspirace? Bylo něco takového? Díky tomu, že jste řešili restituce, tak já tam opravdu vnímám spoustu podobností mezi vámi i v tom, jak třeba přistupovat k některým věcem i k té pokoře. Díky tomu, jak jste ztratili jako rodina majetek a vlastně jste zažívali věci, o kterých jsme si už povídali. Takže je zřejmé, že tam jste našli něco nového, takového, co může pomoct každému z nás?

Josef Podlipný

Našli. I když to bylo bolestivější hledání. My jsme vlastně především v období té restituce otevírali Pandořinu skřínku, v mnoha případech. Otevírali jsme bolestivý děj z minulosti. A až později jsme si uvědomili, jak nesmírně obohacující to je, protože kdyby se to nestalo, tak by na to bylo zapomenuto. Protože babička s dědou (děda záhy odešel z tohoto světa), ale babička neměla příliš energie a chuti s námi tyhle příběhy sdílet. Ty zkušenosti, názory, celý ten děj. Když by v podstatě nebylo restituce, tak by velmi pravděpodobně drtivá většina těchto příběhů byla zapomenuta. Takže my jsme si vlastně uvědomili, že předávání toho rodinného bohatství je právě i o těch příbězích, o těch poučeních, názorech, cestách. A že je nesmírně důležité najít chuť a energii to předávat dál. Komunikovat. V podstatě nás to naučilo lépe komunikovat.

Vladimír Fichtner

Je něco, Pepo, co naopak jste si třeba řekli s Janičkou, že to není úplně ono? Z hlediska toho přístupu, co jste zažili? Ale tys to možná už trošku řekl, že jsi viděl lidi, kteří se tím bohatstvím trošku chlubili. A že to možná není o šlechtickém přístupu obecně, ale že to prostě je o přístupu k majetku. Někdo má pokoru a je jedno, jestli je šlechtic nebo rozený miliardář, nebo právě nedávno vzniklý. A někdo má naopak ten pocit, že musí světu ukázat.

Josef Podlipný

Já teď půjdu daleko do historie. Někdy na sklonku sedmnáctého a začátku osmnáctého století bylo relativně dost šlechty, až mě to překvapilo. Třeba ve Španělsku bylo sedm až osm procent obyvatelstva šlechtického původu, což není úplně málo. V Evropě to bylo tak kolem procenta. Teď už jí podle mě v poměru k obyvatelstvu není tolik. A proto může ten šlechtic snáz propadnout té moci, kterou mu dává majetek nebo šlechtický titul. Najednou on, jediný z milionů dalších lidí, má erb, má rodový titul, který se dědí, má obrovské množství majetku. A může ten majetek používat nesprávně. Takže to, co jsme si my řekli je, že budeme dělat všechno pro to, aby se nám to nestalo. A zdaleka nemáme majetku tolik, jako třeba  u některého šlechtice. Ale i tak by se to mohlo stát, takže ho nezneužijeme. V podstatě ho nepoužijeme jako páku moci nebo nátlaku. A to dovnitř i vně rodinu. Protože já jsem četl o jednom šlechtickém rodu, že se právě ty vazby, ty osobní vazby, rozpadly díky tomu, že ten, kdo ovládal většinově majetek, ho použil jako nástroj pro ovládání těch ostatních členů rodiny. A to je špatně.

Vladimír Fichtner

Rozumím skvěle, Pepo, děkuji moc. Jenom musím říct, že připomínka toho šlechtického, více generačního pohledu na svět je jedna z věcí, která je, myslím si, pro nás všechny důležitá. Ať máme víc peněz nebo méně peněz, tak prostě mít trošku nadhled je dobré. Připomíná mi to některé lidi, se kterými se občas potkám, kteří vlastně chtějí rozhodovat sami o majetku. Jako patriarcha rodu. Takhle to bude, a berte nebo neberte. Prostě někdo to tak má, někdo to chce jinak. My to spíš s Radkou chceme podobně jako vy s Janičkou, spíš víc společně než direktivně rozhodovat. Děkuji moc za sdílení příběhů o šlechtickém přístupu, možná trošku k majetku. A možná i toho, jak k tomu přistupuje. Díky moc.

Josef Podlipný

Děkuj. Já na závěr bych se rád s posluchači podělil o taková tři základní pravidla. Důležité je přistupovat k rodinnému bohatství s pokorou. Stejně tak důležité je o rodinném bohatství hovořit, mluvit o něm s jednotlivými členy rodiny a tím pádem nebýt na jeho správu sami. A poslední doporučení, které bych vám posluchačům rád nabídl, tak je těšit se z rodinného bohatství. V podstatě nehledat potěšení, ale radost, protože ta radost může být trvalá. To potěšení může být jenom krátkodobé.

Vladimír Fichtner

Mě možná ještě napadá jedna věc, Pepo, kterou jsme spolu zažili u jedněch našich klientů, velké rodiny na Moravě, kteří říkali: „Už babička nám říkala – žijte tak, abyste zítra nemuseli litovat, když o všechno přijdete“.

Josef Podlipný

A to podepisuji.

Vladimír Fichtner

Díky moc za to, že nás posloucháte. Díky, Pepo, za sdílení všech zážitků. Mějte se krásně, na shledanou.

Josef Podlipný

Také Vám přeji hezký den a na slyšenou.

O autorovi Vladimír Fichtner

Vladimír začínal ve finančním světě začínal již v roce 1991, kdy nastoupil jako šestý člověk k Petru Kellnerovi do PPF. V 1995 se pak přesunul do Pioneer Investments, kde později působil jako generální ředitel. V roce 2003 opustil svět korporátu a založil se svojí ženou Radkou investičně poradenskou firmu, která je dnes Fichtner Wealth Managers. Majoritu ve firmě se ženou prodali v roce 2020 a Vladimír opustil pozici ředitele.
Vladimír je dnes předsedou představenstva Fichtner a.s. a pomáhá manažerskému týmu zavádět u klientů principy family governance nezbytné pro úspěšné mezigenerační předávání majetku nebo efektivní nastavování filantropických projektů s důrazem na samo-financovatelné nadace.