Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSSČemu věnovat pozornost před převodem majetku na další generace
natočil Josef Podlipný 
Převod majetku na děti je velký krok.
Není divu, že ho mnozí úspěšní majitelé firem odkládají.
Josef Podlipný přináší zajímavý pohled, kterým se na majetek můžete dívat, a díky tomu lépe nastavit majetkové vztahy (nejen) v rodině.
Textový přepis
Vladimír Fichtner
Dobrý den, dámy a pánové, moje jméno je Vladimír Fichtner a vítejte Mezi Rentiéry.
Josef Podlipný
Dobrý den, mé jméno je Josef Podlipný a také Vás vítám Mezi Rentiéry.
Vladimír Fichtner
Pepo, dneska bych se tě rád zeptal na jednu věc, kterou jsem zjistil nedávno. O které ty mluvíš a mně přišla úplně fantastická. A to je, že nemusíme možná řešit vlastnictví a jestli všechen majetek převedeme na někoho z našich dětí nebo ne, případně ho zavřeme do nějaké struktury. Protože to je nesmírně závažná otázka – jak to bude s převodem majetku. Možná mezitím ale můžeme řešit něco jiného, a to je správcovství spojené s majetkem.
Vlastně, my jsme se s Radkou tomu tématu trošku vyhýbali. A oddalovali ho tím, že jsme začali řešit rodinnou banku. A vlastně jsme tím tak trošku dali přístup k našemu majetku a k penězům našim dětem. Takže si můžou z té banky půjčit za nějakých podmínek a principů, které je potřeba dodržovat. A díky tomu jsme nemuseli řešit, jestli někomu něco dáme. Protože dětem je 28, 27, 17 a my máme pocit, že o tom potřebujeme ještě přemýšlet.
Ty jsi nedávno při jedné schůzce řekl, že není potřeba řešit vlastnictví za každou cenu a okamžitě. A že vlastně můžeme řešit správcovství. A já jsem si říkal, že to je hrozně zajímavá myšlenka. Můžeš se podělit o tuhle myšlenku s našimi posluchači?
Josef Podlipný
Určitě rád.
Možná ale než začnu s tou myšlenkou, tak je potřeba si říct, že existují v základě tři role… Ale asi nalezneme i více než tři.
Vlastník, správce a uživatel.
My jsme před časem začali diskutovat o těchto třech rolích a hledali jsme, co je jejich charakteristikou. Co jsou tzv. pozitiva a negativa, když v té roli člověk je. To bylo nesmírně obohacující. Pro nějaké zjednodušení vždycky pomáhají příklady. Pomáhaly i naší diskusi. Já jsem to tehdy uváděl na příkladu služebního auta. Ne každý tento zážitek má, ale drtivá většina podnikatelů nebo i manažerů, zaměstnanců má nějakou zkušenost se služebním autem.
To služební auto, když vlastním, tak si říkám, umístil jsem do toho kapitál. A nemusí mě zajímat možná ani kdo s tím autem jezdí. Nemusí mě tolik zajímat, jestli to auto je obouchané, protože daňově optimalizují a po nějakém čase to auto možná v rámci operativního leasingu pošlu k jinému majiteli. A prostě dívám se na to jako vlastník.
Druhý protipól může být uživatel. To je člověk, který do toho nevložil žádný kapitál. Jenom z toho čerpá užitek. Takže ani jeho tolik netrápí, jestli to auto je špinavé nebo čisté, jestli je natankované nebo s prázdnou nádrží. Trápí ho to samozřejmě jen v okamžiku, kdy spěchá na schůzku a zjistí, že tam opravdu není ani na dojezd k benzínce.
Mezi nimi je správce. Správce si přivstane, aby to auto vyluxoval. Aby se mu v něm dobře jelo. Dívá se, jestli nemá sjeté pneumatiky, nebo jestli pravidelně absolvuje s autem kontrolu. Aby až v něm pojede anebo poveze svou rodinu, která je mu nadevše drahá, ji nepřipravil o život nebo o nějaký dobrý zážitek. Správce se na to dívá úplně jinak, protože on chce čerpat užitek, ale zároveň chce zachovat podstatu, která ten užitek zajišťuje.
A v ten okamžik jsem si říkal, že je vlastně strašně důležité vytáhnout toho vlastníka i uživatele do role správce. A v ten okamžik si budou rozumět. A není důležité, jestli jsem teď vlastníkem nebo jen uživatelem.
Mnohem důležitější je, abychom uměli uchopit roli správce a dívat se na majetek, na rodinné bohatství, jako správce.
Vladimír Fichtner
Velmi inspirující.
Vlastník, správce, uživatel. Rozlišovat, kdo je kdo. To je velmi zajímavá inspirace. A jak jsi na to přišel, že by měly existovat tyhle role? Vzpomeneš si na ten okamžik, kdy sis říkal, že je něco špatně? Nebo co byl ten spouštěč takového přemýšlení?
Josef Podlipný
Nebyl to jediný spouštěč. Ale pamatuji si to dodnes, protože to byl okamžik, kdy jsem se rozloučil s bývalým hospodářem na našich pozemcích, na poli. Já jsem přijel na to pole, aniž bych měl nějaké hluboké znalosti jako zemědělec. Díval jsem se na tu půdu a přišlo mi, že ta půda je v určité malé svrchní vrstvě v podstatě příjemná na omak. Zabořil jsem prsty až po dva články, ale dál jsem se nedostal. Ta půda dole byla téměř zabetonovaná. A tak jsem si říkal, jak dlouho bude schopna rodit? Není to náhodou tak, že ten uživatel pouze čerpá z té půdy energii? A po určitém období nám vlastníkům tu půdu vrátí a řekne: „Hele, nezlobte se, ale tady prostě nic neroste, maximálně pejřka. Tak si to vezměte a čau“.
Říkal jsem si, že je potřeba, aby i ten uživatel se o půdu staral jako její správce, aby oral, hnojil, měnil osevní systém tak, aby tam nebyla stále tatáž plodina. Ale aby ta půda dostala možnost si oddechnout.
Vladimír Fichtner
Takže sis to poprvé uvědomil při nějaké konfrontaci s tím správcem, který se staral o vaši půdu. A co jsi mu řekl a jak na to reagoval?
Josef Podlipný
Byl to první, a věřím i poslední, důvod tykání. On byl starší než já, dobře se znal s mým otcem, bohužel v té době už nežijícím. Já jsem nevěděl, jak mu to při vykání říct, aby to bylo stručné sdělení. Nacvičoval jsem si to nějak a říkal jsem si: tak přijdu za ním a řeknu:
„Vy, Pepo, (byl také jako já Josef) odvádíte tu práci špatně. Já tady vidím chyby a nelíbí se mi to jako vlastníkovi. Omlouvám se touto cestou Josefovi za to, že jsem využil statutu tykání proto, abych mu to řekl velmi stručně a srozumitelně. Takže jsme si potykali a vzápětí jsem mu řekl, že takto si nepředstavuji hospodaření na našich pozemcích. A že pokud se něco zásadně nezmění, budeme se muset rozejít. A věřím, že v dobrém, protože pro něj to může být poučení, aby nepřišel o další pozemky, které má pronajaté.
Vladimír Fichtner
A co on na to?
Josef Podlipný
No, potěšen nebyl.
Argumentoval tím, jak drahé stroje koupil, jak moc se snaží, aby ta půda byla stále půdou úrodnou. Ale po asi dvouminutové konfrontaci, kdy jsme si v rámci dialogu vyměnili názory, uznal, že ta chyba nastala. A sám vlastně hledal cestu, jak to napravit. I přesto jsme se rozešli, ale v dobrém.
Vladimír Fichtner
Takže už je jiný správce nebo jiný uživatel, který má více správcovský přístup?
Josef Podlipný
Ano, přesně tak. A ten naopak přichází s tím: „Co bychom ještě mohli udělat, aby ta půda vydržela rodit? Ne jen pro tu nastupující generaci – naše děti, ale třeba pro sedmou generaci, která bude nastupovat po nás“.
Vladimír Fichtner
Z toho plyne asi i jedna věc, že vlastně správcem nemusíš být vždycky jenom ty. Jenom musíš dohlédnout na to, aby ten uživatel měl, pokud možno, správcovství přístup. Ten podobně dlouhodobý přístup, jako máte vy v rodině.
Josef Podlipný
Anebo ho do té role přitáhnout. Inspirovat ho, aby o tom chtěl přemýšlet jako správce, to je velmi důležité.
Vladimír Fichtner
Tak to je asi důležité ve všech oblastech. Jestli se bavíme o půdě, nemovitostech, finančních aktivech. Prostě správcovský přístup k majetku někoho jiného je úplně jiný, než když ti prodám za každou cenu cokoliv co mám na skladě a po mně potopa.
Josef Podlipný
Přesně. Teď jsi vlastně uhodil hřebíček na hlavičku. Vlastník většinou na ten majetek pohlíží tak, že i jemu nese nějaký užitek. A v podstatě ho moc nezajímá, co bude poté, až o ten užitek ztratí zájem. Ať už svým odchodem z tohoto světa nebo jakýmkoliv jiným rozhodnutím.
Kdežto správce chce, aby to udělal v tom módu, jak to mají nastaveno už ve svém DNA šlechtické rody. Kdy šlechtické rody přebírají majetek se závazkem předat ho dalšímu rodinnému příslušníkovi nebo správci, nástupníkovi, což nemusí být nutně rodinný příslušník, v lepším stavu, než ho převzali. A to je úplně jiné nastavení.
Vladimír Fichtner
A teď mě, Pepo, hrozně zajímá a věřím tomu, že naše posluchače také, jak jsi tuhle myšlenku správcovství začal sdílet v rodině? Asi tomu pomohly vaše předchozí generace, které mohly ten majetek budovat. Takže už asi něco máte v sobě. Nějakou myšlenku, předávání bohatství a správcovství. Ale stejně. Kdy jsi to poprvé otevřel třeba se svými dětmi? Kolik jim bylo? Jak jsi to otevřel? Máš nějakou inspirace pro nás? Tip, příběh, jak tys to řešil, který by nás mohl trošku inspirovat?
Jak na to můžeme jít třeba my.
Josef Podlipný
Nebyla to žádná řízená diskuse. V podstatě to vyplynulo tak nějak samo. Tím, jak se bavíme o správě rodinného bohatství a s tím spojenými strastmi i radostmi. A mezi ty příběhy logicky patří právě i příběh rozloučení se s jedním z hospodařících subjektů. Tak děti v určitém okamžiku samozřejmě měly šanci nejenom navnímat to, jak k tomu přistupujeme s Janičkou (s manželkou). Ale v podstatě i k tomu říct to své. Jestli by to chtěly také tak. Co chtějí, aby po nich zůstalo, byť jsou ještě mladí a nemusí tuto otázku řešit. Nicméně je vlastně osvobozující poslouchat to, jak o tom přemýšlejí. A velkou výhodou pro celou rodinu je, že se vlastně vzájemně inspirujeme. Takže není to jenom předání inspirace od současných správců nebo spolutvůrců rodinného bohatství, ale je to v podstatě vzájemná inspirace, která tento dialog, o tom stát se správcem a jak se stát správcem, popohání kupředu. My jsme v podstatě vlastně všichni správci, a jen někdo je vlastníkem. A v určitém okamžiku jsme zjistili, že není důležité tolik to vlastnictví, ale že je mnohem důležitější si vyzkoušet tu roli správce.
Vladimír Fichtner
Přesto, Pepo, někdy jste tu diskusi v rodině s dětmi museli začít. Napadne tě nějaký příklad, jak jste na to šli? Nebo jste v rodině měli ten příklad, který jsi nám tady před chviličkou říkal, o tom služebním voze? Nebo co jsou tipy, o které se můžeš podělit? Zkušenosti, které by se nám mohly hodit, až budeme s našimi dětmi mluvit o tom správcovství? Protože přirozenější role jsou uživatel a majitel. To vlastně řeší většina lidí, jestli dají něco dětem nebo nedají. A to správcovství? My sami na něj ještě nejsme zvyklí. Je to nový koncept, takže my sami se vlastně učíme být správci. A vy tím, že už to za sebou máte v několika generacích, to správcovství vnímáte určitě silněji. Přirozeně to vnímáte silněji, ale my ostatní ne. Jsme první generace, která to vlastně řeší, natožpak abychom to uměli s dětmi nějak sdílet nebo je do toho zatáhnout. Máš tedy nějaký nápad, myšlenku, typ, zkušenost?
Něco jako: Tohle se mi osvědčilo, tohle naopak bylo úplně jako špatný.
Josef Podlipný
Já to uvedu na příkladu. My jsme s manželkou vlastně s dětmi v určitém okamžiku přemýšleli o našem rodinném sídle. Teď to ještě umocnila nastupující energetická krize. Říkali jsme si, že máme obrovský barák a v podstatě na sebe koukáme jen my dva. Ještě s námi žije moje maminka, což je vlastně také velká výhoda v určité mezigenerační rozdílnosti, v názorech a náhledech na věc. Ale vlastně zcela racionálně, jako vlastníci, bychom si mohli říct, že možná nastává okamžik, kdy bychom mohli tuto nemovitost opustit a koupit jinou. Nebo dvě jinde. Menší. Tak, aby nám vyhovovaly.
V určitém okamžiku, nejprve společně s Janičkou, a pak jako celá rodina, jsme došli k závěru, že by to byla velká chyba. Že vlastně správce se na tu nemovitost nedívá jenom jako vlastník z hlediska toho, jaký užitek přináší jemu, ale v podstatě jako ten správce, který zajišťuje hodnotu rodinného bohatství i pro další generace. A říkali jsme si, že to je vlastně fajn, že se můžeme v téhle nemovitosti potkávat všichni. Bez jakýchkoliv omezení. Můžou sem za námi přijet děti, mohou tady přespat, mohou přijet děti i s vnoučaty. Zatím jenom s jedním vnoučetem. A v podstatě nám dávalo víc a víc smysl, aby se celá široká rodina o tu nemovitost starala jako o nějaký klenot. O něco, co je pevným bodem na té zeměkouli, kam se vždycky mohou sjet a tam spolu strávit čas, diskutovat a užívat si život a vlastně se vzájemně inspirovat. Takže jsme vlastně tu roli správců převzali i z hlediska rozhodnutí o tom, jestli tuto nemovitost budeme v rodině držet, anebo jestli ji v nějaký správný okamžik prodáme.
Vladimír Fichtner
Co se týče té nemovitosti, tak vlastně taky nasdílím jednu zkušenost. Když jsme jezdili na dovolené v minulosti, tak jsme vlastně pořizovali, řekněme, čtyři pokoje. Pro nás a naše děti už jako dospělé anebo téměř dospělé. A vlastně jsme přišli třeba ze sjezdovky nebo z pláže, všichni zalezli do svého pokoje, a tím skončila komunikace. A od určité chvíle jsme pochopili, že potřebujeme jiný prostor. Třeba pronajmout si celou chalupu, kde jsou čtyři ložnice, ale všechno ostatní je společné, a my se můžeme vlastně potkávat, žít a komunikovat.
Takže dobře rozumím tomu, co říkáš. Proto si už dneska velmi pečlivě vybíráme prostory, které mají to společné.
Ale pojďme ještě na jednu věc. Jaké tři kroky je třeba udělat, abychom se při tom předávání konceptu správcovství – vlastníků – uživatelů vlastně nespálili. Nebo abychom to udělali dobře, abychom to dětem vysvětlili dobře. Jsou nějaké věci, co je potřeba udělat? Nebo co se tobě ve vaší rodině osvědčilo? Co jsou věci, které mohou pomoci ten správcovství koncept podpořit v rodině?
Josef Podlipný
Určitě mezi první patří diskutovat o rozdílnosti těch rolí. A pojmenovat opravdu ty rozdíly a zároveň ty společné vlastnosti, kdy vždycky je tam nějaký průnik.
Druhá věc je hledat v tom udržitelnost a dlouhodobost. Jak v té diskusi, ale i v právě v těch rolích. I jako vlastník budu zřejmě chtít po nějaké období ten majetek nebo nějakou tu hodnotu vlastnit. Stejně tak jako správce. Stejně tak jako uživatel budu chtít, aby ta hodnota nezanikla, protože právě z té hodnoty mi plyne ten požitek. Takže dlouhodobost a udržitelnost.
A třetí. Komunikovat. To je v podstatě nejdůležitější prvek. Ta komunikace totiž umožní vyvarovat se chyb. A já to uvedu na jedné chybě, o které jsem přesvědčen, že právě chybou může být.
My často přemýšlíme o tom, jakou právně daňovou strukturu spojit s majetkem. A většinou o tom přemýšlíme právě v roli vlastníka, nikoliv správce. Je velmi osvobozující se přesunout do té role správce, protože v ten okamžik si můžeme uvědomit, že určitý typ právně daňové struktury majetku může zkomplikovat život těm budoucím správcům, kteří to budou chtít předat zase těm dalším a dalším a dalším generacím.
A jako příklad uvedu časově omezenou existenci svěřenského fondu. Svěřenský fond, mohu se mýlit, posluchači mě opraví anebo se na mne nebudou zlobit, pokud to řeknu nesprávně, ale tuším, že může existovat jen 99 let. Ne déle. Ale já si přeju, aby správa rodinného bohatství mohla existovat třeba sedm generací. S sedm generací se, vážení posluchači, určitě do devadesáti devíti let nevejde. A stejně tak majetek vzít a někam ho darovat celý přeci nezajistí dlouhodobost a udržitelnost toho správcovské módu. Jak mohu chtít po sebelépe nastavené nadaci nebo nějakém třetím subjektu, aby následoval odkaz rodiny a jejich budoucích generací? I po stovky let do budoucna? Nemohu to po nich chtít.
Vladimír Fichtner
Myslím, že to je velmi inspirativní povídání, Pepo. Při jedné z diskuzí, kterou jsme měli s další rodinou, kterou jsme potkali, padla otázka, a možná by stálo za to touto otázkou dneska skončit. Zní: Proč by děti neměly být vlastně nejdřív vlastníci?
Josef Podlipný
Protože vlastnictví svazuje. Mnohem bohatší přemýšlení má správce. On nemá hranice. Představte si, že vlastníte nemovitost. Ta nemovitost je na konkrétní adrese, nepřesunete jí někam jinam. Ale když tu nemovitost budete spravovat, můžete dojít k závěru, že to nemusí být nutně právě tato nemovitost. Že to může být nějaká jiná. Nebo že to ani nemovitost nemusí být. Že by to měl být třeba dílem nemovitý majetek, dílem finanční majetek a dílem třeba byznys. Správce se na tu budoucnost dívá bez určitých bariér. Vlastník je omezen.
Vladimír Fichtner
Skvěle, Pepo, děkuji ti za dnešní povídání a vám všem děkuji za to, že jste se dneska připojili Mezi Rentiéry. Mějte se krásně. Vladimír Fichtner se s vámi dnes loučí.
Josef Podlipný
I já se s vámi loučím a znovu na slyšenou někdy příště.