Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSS5 klíčových principů, jimiž se řídí bohatí lidé, aby si udrželi majetek
natočil Josef Podlipný 
Někteří bohatí chtějí, aby se jejich odkaz nesl dál, aby z jejich dětí vyrostli zodpovědní jedinci a aby jejich rodinné bohatství vydrželo po generace.
Jiní sice mají rozsáhlé majetky, ale také rozpadlé rodiny, jsou zklamaní, vnitřně strádají a touží po hlubokých a opravdových vztazích.
Josef Podlipný v létě 2024 sepsal pro Hospodářské noviny pět klíčových principů, které odlišují první skupinu od té druhé.
Na základě více než 30letých zkušeností v oboru, ale i svých vlastních, přidávají v této epizodě Josef společně s Vladimírem Fichtnerem více kontextu a leckdy i důležitá doplnění.
Článek v Hospodářských novinách
Otevřený článek zde na webu
Textový přepis
Vladimír Fichtner
Dnes si budeme, Pepo, povídat o tvém článku, který jsi napsal pro Hospodářské noviny a který zaujal spoustu lidí.
Ale protože byly dovolené, spousta lidí si ho nevšimla a mohli by o něj přijít.
Věřím, že když si o něm budeme i povídat, půjdeme možná ještě do větší hloubky a dostaneme se k podstatě věci, kterou stručný novinový formát tolik neumožňuje.
Článek se jmenoval: Pět klíčových principů, jimiž se řídí bohatí lidé, aby si udrželi majetek.
Když jsem ten článek viděl, napadlo mne, proč oslovili z Hospodářek tebe jako autora?
Tušíš to? Já to asi tuším.
Josef Podlipný
Nevím to jistě, ale mohu se domnívat, že ze dvou důvodů.
Prvně – zastupují čtvrtou generaci rodinného bohatství.
A druhak – historie správy rodinného majetku je zasažena i turbulentní časy. Válkou, znárodněním, měnovou reformou, a to nepochybně přineslo i odpovědi na předchozí chyby, možná i nepoložené otázky a velké výzvy.
Vladimír Fichtner
Pojďme na první princip.
Josef Podlipný
První princip je diverzifikace.
Mé předky a následně i mne poté, co jsme získali část rodového majetku v restituci, válka a znárodnění naučili, že je velkou chybou mít veškerý majetek v jedné zemi.
Vladimír Fichtner
Psal jsi tam, že mít většinu majetku mimo Českou republiku je rozumnější řešení.
Proč zrovna většinu?
Nebo zásadní část majetku, takhle myslím, že jsi to nazval.
Josef Podlipný
Když to otočím a budeme mít zásadní část majetku v zemi, ve které žijeme, kde jsme i daňovými rezidenty, bezpochyby nás to bude takzvaně uspávat.
Bude nám to možná připadat jako nejlepší možné řešení, protože tady to přece známe, tady máme přátele, máme tady právníky, máme tady daňaře, máme tady možná i přátele v oblasti legislativně daných pravidel, třeba i ve vládě.
A říkáme si, že tady nám přeci nic nehrozí.
A to je právě to nebezpečí, mít většinu majetku tam, kde mám pocit bezpečí a pocit jistoty. I díky zkušenostem se správou to znamená, že začnu mít dřív nebo později klapky na uších i na očích a začnu přehlížet rizika.
Vladimír Fichtner
Já bych doplnil, že to trošku souvisí i s velikostí české ekonomiky a s postavením České republiky uprostřed Evropy.
Kde válečné konflikty přes nás pochodovaly tam a zpátky prostě proto, že jsme geograficky tam, kde jsme. Proto máme asi tak hezké holky, protože se tady mísily geny. S tím bych to spojil.
Když bych byl v Americe, určitě si dokážu představit, že můžu mít polovinu majetku v Americe.
V ČR si to úplně představit nedokážu, vzhledem k téhle situaci – to bych jen doplnil.
Josef Podlipný
I v článku jsem zmiňoval velikost republiky, byť jsme v srdci Evropy. Teď mě napadá, že když jsem byl v Americe a bavil jsem se o České republice, stále jsem hledal, jak bych upřesnil mému parťákovi v diskusi, kde to vlastně je. Protože se podle mě stále stává to, že Česká republika je zaměňována s Čečenskou republikou. A spousta dalších jiných příběhů nás určitě může napadat.
Pak jsme se dostali k počtu obyvatel a on říkal svojí asistentce „small town“. Prostě malé místo.
To bylo nepochybně spouštěčem diskuzí o tom, kde mít většinovou část majetku.
Nicméně odpověď na otázku proč?
Nechceme, aby o to další generace přišly nějakou neočekávanou událostí.
Vladimír Fichtner
A nejen další generace, jsou věci, které můžou postihnout i nás.
Ve druhém bodě jsi mluvil o tom, jak důležité je mít plán a strategii, jak se starat o majetek a nenechat to jenom na štěstí.
Josef Podlipný
Ty jsi mi vzal z úst ten spouštěč, protože pokud nemám plán nebo strategii, a známe to z byznysu, opravdu se spoléháme jen na náhodu nebo štěstí.
I v našem případě přispělo štěstí velkým dílem k tomu, kde jsme teď, jak je majetek veliký a jak je spravován.
Do jisté míry byl spouštěčem změn i okamžik, kdy jsme se my dva potkali poprvé, a to byl rok 2005 nebo 2006, pokud si dobře vzpomínám.
To už bylo v době, kdy jsme velkou část majetku měli ve správě a už jsme nějak diverzifikovali.
Americká část portfolia vznikala až po nemovitostní krizi.
Ale i přesto je dobré připomenout, že právě tyto typy inspirací, ať už od poradců anebo od rodin, které se také snažily vypořádat s výzvami z hlediska správy a nějaké velikosti majetku, nás vedly k tomu, že se postupně majetek začal diverzifikovat.
Plán a strategie umožňují nasvítit ještě jednu, možná až kriticky důležitou, část.
Hodně správců rodinných bohatství se soustředí víc na samotnou velikost majetku a poněkud zapomíná na to, že majetek je nutné udržet v kondici a také by měl něco generovat.
Velké chyby se dělají třeba… zjednoduším to – když pronajímám nemovitost, někdo se uklidňuje tím, že to nese nájem a počítá výtěžnost nemovitosti k původní ceně, za kterou nemovitost pořídil.
Když se potká s někým, kdo už má delší zkušenost, řekne mu: „No ale podívej se na optikou, kolik má teď ta nemovitost tržní hodnotu a kolik nese.“
Najednou zjistí, že v ČR je nájemní výtěžnost tak mezi 2–3 % čistého, když to jde dobře.
V Americe není výjimkou dosahovat výtěžnosti v třeba i 17, 18 %. Rozumný průměr je kolem 15 %.
Pravdou je, že ne všechno vám zůstane. Odvedete daně, nějaké náklady jsou spojené se správou atd. Ale i tak může být ten výnos několikanásobný.
Je to v bezpečnějším prostředí, a ještě vyšší výnos.
Co je nepochybně důležité, a to právě plán a strategie nasvědčují, že umožňují rozkládat aktiva a zmírňovat rizika výpadku třeba cash flow, které potřebujeme pro spokojený život.
Kolik potřebujeme pro spokojený život?
Mnoho lidí, když má příjem, tak nepočítá.
Říkají si, že to je v pohodě, vždycky platili účty, vždycky něco zbylo.
Ale když se jich zeptáte, kolik potřebují měsíčně nebo ročně na spokojený život, aby to nebylo ani moc, ani málo, podle současných výdajů, manželé na sebe většinou pokukují.
Většinou muž kouká na ženu a ptá se, kolik to je?
Ale ruku na srdce, kolik z vás ví, kolik potřebuje?
Je dobré využít plán a strategii v opačném gardu, říct si, že tohle potřebuju. Co k tomu potřebuju za strukturu majetku? Jak velký by majetek měl být, aby tohle fungovalo i po generace. To znamená třeba stovky let, a bylo to schopno generovat v reálné hodnotě takové cash flow?
Proto jsou strategie a plán velmi důležité.
Vladimír Fichtner
Skvěle. To docela hodně souvisí s dalším bodem, o kterém jsi psal.
A tím je aktivní účast na spravování majetku.
Protože někdo občas říká „Dělejte si, co chcete.“ Předá to svým privátním bankéřům a pak se trošku diví co se děje.
Proč je aktivní účast z tvého pohledu tak důležitá?
Josef Podlipný
Hodně majetku v naší zemi vzniklo především v devadesátých letech. Nebo má své kořeny v devadesátkách. Byznys byl ve většině případů řízen tvrdou, direktivní a mnohdy sebe obětující se technikou.
Manažeři byli nesmlouvaví a nejednali ani se svými byznys partnery, natož podřízenými, nebo dokonce i s rodinou, v rukavičkách. To je potřeba přiznat.
Pak přišla doba, kdy poradci nasvítili nějaké jemné techniky a říkali:„Naučte se delegovat nebo se udřete. Takový výdej energie vás zahubí. To všechno nemáte šanci zvládnout, když to roste a roste, abyste znali každý milimetr své firmy, každý šroubek.“
A tak manažeři začali utíkat k tomu, že jim delegování zachrání život. Stalo se to až takovou mantrou – prostě deleguji.
To je ta past na mnoho správců, když si myslí, že dobrý způsob je delegovat.
Někdy to přehánějí v tom duchu, že řeknou tady to máte, za rok nebo za nějaký čas se sejdeme, uděláme součet. Já se na to podívám a řeknu vám, jestli budeme dál pokračovat nebo ne.
To je velmi nebezpečné.
Pokud toho nejsem aktivně účasten, jak se můžu zlobit na pomyslného správce nebo poradce, že udělal chyby?
Vladimír Fichtner
Nebo že něco udělal?
Možná bych to udělal také, kdybych byl v obraze…
Josef Podlipný
Přesně. Aktivní účast je nepochybně důležitá pro to, abych mohl dávat informovaný souhlas. Ne abych někoho k něčemu zmocnil.
Vladimír Fichtner
Abych to neodpracoval všechno, ale kontrolu si musím uchovat.
To souvisí, Pepo, i s dalším bodem, o kterém píšeš.
A to, že pro velkou část úspěšných rodin je prioritou plánování nástupnictví.
Jak říkám, z mého pohledu to hodně souvisí, protože když vím, co dělám, když jsem v obraze, mám co předávat.
Když budu slepě říkat „Jo, dělejte si, co chcete.“
Co budu předávat? Větu „dělejte si, co chcete, milí správci“? Nikdo se nepostará nikdy o své vlastní peníze lépe než každý sám. Tak to prostě je.
Co to nástupnictví?
Josef Podlipný
Všichni jsme příkladem svým dětem, aniž bychom si to uvědomovali, nebo i svým životním partnerům.
Nástupnictví má hned několik rovin.
My jsme se tomuto tématu věnovali i v jiných dílech podcastu, nyní jen vypíchnu tři polohy.
První – je třeba o nástupnictví přemýšlet včas, ne až v pozdním věku, kdy nám budovatelům rodinného bohatství anebo správcům dochází síly a energie. A už si říkáme, že už to musíme někomu předat, aby nás to nezabilo.
Druhá – i nástupcům musíme dát čas se na to připravit. Když bychom podcenili to první, co se stane? Za prvé nástupcům dáváme špatný příklad, protože jsme to na ně hodili nebo to na ně spadlo neočekávanou událostí. Za druhé je vystavíme tomu, že od nás převezmou sice správu, ale bez ničeho. Bez manuálů, bez not, bez zkušeností, bez diskusí.
Třetí věc je předávání hodnot, zkušeností, které se bude dít jenom tehdy, pokud toho budeme součástí.
Pokud budeme schopni být mentorem i koučem, parťákem pro diskuzi, ale zároveň i tím, kdo strpí, že nástupci budou dělat své chyby. Budou objevovat své vlastní cesty a budou s určitou mírou svých zkušeností a znalostí schopni reagovat na měnící se svět, na nějakou dynamiku.
Proto je nástupnictví a zapojení rodiny tak důležité. My jsme to prožili v naší rodině. My jsme přišli o továrny, statky, o malý lovecký zámeček. I když ne úplně o celý, to bylo v příbuzenstvu, ale o jeho příslušenství.
Já si jenom pamatuju, jak jsem jako malé dítě na ten zámeček chodil, sedával jsem u děla a hrával jsem si tam.
Ale vůbec nevím, jak složitá byla správa třeba takové nemovitosti. Už vůbec nevím, jak se v rodině objevila a proč byl postaven zámeček. Proč to nebylo třeba selské stavení nebo nějaké stavení pro majitele továrny.
Tohle jsou příběhy, které by zanikly, když bychom se k nim včas nedostali a nebyli je schopni převyprávět, anebo alespoň diskutovat s některými nástupci v naší rodině.
Vladimír Fichtner
U nástupců je důležitá ta věc, že po nich nemůžeme chtít, aby za 14 dní věděli to, co se my učíme 30 nebo 40 let.
Nemůžeme po nich chtít, aby přebírali jenom naše zkušenosti. Musíme jim dát prostor dělat jejich vlastní chyby. A to vyžaduje čas.
Souhlasím s tebou, když vidím, že to otec zakladatel začíná v některých rodinách řešit, když je mu 75 nebo 80 let, už to nejde úplně dobře. On už cítí, že nemusí mít čas, takže se snaží spěchat. Ale spěch může vést ke zbytečné křeči v rodině, protože nástupce říká „vždyť já to ale nezvládnu, to není tak jednoduché.“ Není to triviální.
Musím říct, že jsem rád, že hodně našich klientů je podobného věku, jako jsme my dva – kolem pětapadesáti let.. Ty jsi o rok starší.
Josef Podlipný
Ale nevadí mi, když mě omladíš.
Vladimír Fichtner
Protože ještě máme energii, ještě máme chuť. Naše děti ještě nemají svoje rodiny, nemají pět nebo tři děti každé. To by jim už neumožnilo se vůbec ničemu věnovat.
Je to asi trošku jednodušší, než kdybychom měli začínat za 25 let.
Josef Podlipný
Ano, s tím souhlasím.
Vladimír Fichtner
Posledním bodem, o kterém jsi psal, byla filantropie.
My jsme filantropii zmiňovali v různých podcastech, občas jsme se jí dotkli.
Když píšeš o pěti klíčových věcech, proč tam je ta filantropie?
Josef Podlipný
Filantropie je nepochybně důležitým principem, který umožňuje zapojit kohokoliv z rodiny, dokonce i ze širší rodiny, a téměř v jakémkoliv věku. Třeba i ve věku pod deset let není problém dostat do hry tohoto člena rodiny tím, že se účastní nějaké akce. A vidí, že dělá svou činností někomu radost. Především děti jsou hravé. My na to jako dospěláci občas zapomínáme, dělat někomu radost nebo dělat něco smysluplného, co zaujme každého jednoho člena rodiny. Není to jenom zájem jednotlivce, ale i rodině to dává obrovský náboj, spoustu energie a sil, které jim pomáhají se vypořádat s různými nástrahami a výzvami.
Jednou z nástrah, se kterou filantropie bezpochyby pomáhá, je, že chceme být spravedliví.
Vladimír Fichtner
V rodině, mezi sebou?
Josef Podlipný
V rodině, mezi sebou nebo obecně.
Vladimír Fichtner
Každému dítěti stejně.
Josef Podlipný
Ano – Tobě jsem dal tužku, Ty tady máš také tužku a ty také.
Že ti dva další potomci tužku vůbec nepotřebují, že už jich mají 50? Dal jsem tobě, tak vy máte také. Já nechci tužku, já chci něco jiného. Tobě jsem dal něco v nějakém věku? OK, ale těm ostatním je míň. Co tedy s nimi? Mají to dostat také teď v tenhle čas? Nebo až dovrší ten věk?
Každý třetinu firmy? Spousta nástrah!
Vladimír Fichtner
Spousta potenciální „nespravedlnosti“.
Josef Podlipný
Filantropie umožňuje se soustředit spíš na to, k čemu správa a vlastnictví nebo činnosti slouží než na podstatu vlastnictví.
A tím, že nasvítí význam a přínos, snáz se odpovídá na výzvy typu, že rodinný člen onemocněl a potřebujeme mu pomoct.
Ne třetinou majetku, ale třeba polovinou.
A ti ostatní s tím nemají vůbec problém, protože si říkají, že to naplní důležitý účel. Něco důležitého, co je v našem hodnotovém nastavení, to přinese.
Vladimír Fichtner
Filantropie mění lidi, když mají za úkol někomu pomoct. Začnou zkoumat životní osudy lidí kolem sebe, kteří neměli tolik štěstí. Nemusí tolik závidět, když vidí, jak jsou na tom mnozí ostatní, jak na tom mohou být mnohem hůř. To je dobré.
Josef Podlipný
Přesně tak. A zároveň to přispívá i k učení se správy. Protože když dělám radost, chci ji dělat pořád!
Vladimír Fichtner
Já souhlasím!
Josef Podlipný
Ale abych ji mohl dělat pořád, k tomu potřebuji prostředky.
Tím pádem se musím o majetek dobře starat, abych ty prostředky na to měl. Nebo abych měl čas na to dělat filantropii. Potřebuji nějakou rozumnou správu, ne jenom příjem. Když všechno budu dělat sám, kdy budu dělat filantropii? Také potřebuji spát a nabírat energii.
Filantropie umožňuje učit se i principy správy.
Vladimír Fichtner
Jo, souhlasím. Filantropie je hezká v tom, že má obě strany.
Stranu potřeb, ne mých, ale potřeb někoho jiného. Což může být emocionálně velmi uspokojující, pomáhat takovým věcem
Tak má i stránku, že se musím starat o kapitál, aby přinášel příjem dlouhodobě, aby filantropie mohla pokračovat. To hezké je, že se to dá řešit od relativně malého věku.
Čím delší mají naši následníci prostor se učit a účastnit se, tím jednodušší to pro ně jednoho dne bude, když mají ten prostor.
Skvěle, Pepo, díky moc za sdílení tvé zkušenosti s námi i se čtenáři Hospodářských novin. Zkušenosti tvé rodiny, čtvrté generace bohatství i zkušenosti spousty lidí, se kterými ses potkal. Ať jsou to naši klienti nebo další lidé, se kterými se znáš a mluvíš s nimi.
Budeme se těšit na další článek.
Pro vás, které zajímá článek, který už vyšel v Hospodářských novinách, odkaz najdete pod videem.
Mějte se krásně, na shledanou.
Josef Podlipný
Já bych se na závěr rád podělil o to, co máme vytesané jako myšlenku v rámci našich rodinných rad: Musíte myslet na nečekané. To někdy přijde. Plánovat vaši budoucnost. V rámci plánování budoucnosti musíte také myslet na to, že to není jen o penězích, ale o hodnotách a vztazích. Pokud uděláte všechno pro to, aby rodina žila hodnotami a byly pro ni důležité vztahy, pak se vám podaří vaše rodinné bohatství zachovat i pro budoucí generace.
A to vám všem přeji.