Apple Itunes
Spotify
Stitcher
RSS4 zabijáci rentiérského bohatství
natočil Josef Podlipný 
Všichni teď už víme, že naše bohatství ohrožuje inflace.
To platí ale jen pro bohatství, které nic nevydělává.
Pokud je bohatství „uloženo“ ve firmě, nemovitostech, pozemcích, akciích, dluhopisech, fondech nebo kryptoměnách, pokud je uloženo ve zlatých mincích, stříbru, známkách, obrazech, starých autech nebo ve vínu, číhají na něj úplně jiní zabijáci.
O některé z nich se s vámi podělíme v tomto podcastu.
Textový přepis
Josef Podlipný
Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný a se mnou je tu opět Vladimír Fichtner.
Vladimír Fichtner
Dobrý den, dámy a pánové, i já Vás rád vítám opět Mezi Rentiéry.
Josef Podlipný
Dnešní téma bude „4 zabijáci rentiérského bohatství“.
Když se řekne 4 zabijáci, tak mě hned napadá, jestli jsou to zabijáci z vnějšku, na které je potřeba se připravit? Obezřetně se dívat kolem dokola, jestli na mě něco útočí, anebo to mohou být dokonce i zabijáci zevnitř?
Vladimír Fichtner
Dneska si budeme povídat spíš o tom, co se skrývá v nás a co může nás, jako rentiéry, ohrožovat. Takže věřím tomu, že jsou to spíš ty vnitřní zabijáci.
Josef Podlipný
Ty máš, Vladimíre, zkušenost nejenom s budováním rentiérského bohatství, rodinného bohatství, ale i s jeho ochranou. Jaký zabiják je podle tebe opravdu ten největší? Nebo možná ten, se kterým se rentiéři setkávají nejčastěji?
Vladimír Fichtner
Já jsem si to dlouhou dobu neuvědomoval, ale postupem času, jak člověk získává majetek sám, jak se potkává s více a více rentiéry, tak se to vlastně začalo klubat. Uvědomil jsem si spolu s kolegy, protože to nebylo jenom moje poznání, ale poznání týmu, že jedním z největších nebezpečí a potenciálních zabijáků našeho rentiérského bohatství je myšlenkové nastavení podnikatel versus myšlenkové nastavení správce. Protože podnikatel a správce peněz nebo správce majetku, to jsou vlastně úplně jiné disciplíny. A kdo si to neuvědomí, kdo se o svůj majetek, který vytvořil, i nadále bude starat jenom jako podnikatel, může potkat některé nepříjemnosti, které možná na ten majetek mohou mít poměrně devastující vliv. Ale to jsi určitě potkal, Pepo, také, nebo ne? Určitě jsi potkal lidi, kteří to podnikání žijí dnes a denně a nedokáží si představit něco jiného. A vlastně ještě nemají dost. Ještě jsou v té rozletové fázi a chtějí budovat nadále. A pro ně to správcovství není moc zajímavé. Nebo máš jinou zkušenost?
Josef Podlipný
Nikoliv. Mám stejnou zkušenost. My oba jsme, Vladimíre, blíženci, to asi můžeme posluchačům prozradit. Říká se, že blíženci mají i sami v sobě vnitřní rozpor. Vladimíre, jak těžké je vybalancovat ve vlastní hlavě, při správě ochranného bohatství právě ten vnitřní rozpor? Byznysmen, podnikatel, který budoval a stále chce i to bohatství budovat a správce – ochranář, který chce už nějakou část toho majetku chránit. A možná zkusme nejprve pojmenovat tyhle dvě osoby, které jsou pak v jedné. Jakou mají charakteristiku ty osoby?
Vladimír Fichtner
My jako podnikatelé musíme být netrpěliví. Pořád chceme něco měnit, aby to bylo lepší. Děláme to proto, aby naše byznysy a naše myšlenky, které jsme dali dohromady, rostly. Aby firma rostla. Protože je logické, že jde nahoru nebo dolů, ale nikdy to není tak, že se nic neděje a je stabilní. Prostě víme, že musíme. Musíme růst. Musíme jako podnikatelé neustále podstupovat rizika, protože když je nepostoupíme, tak šance, že se neprosadíme, je vysoká. Takže podnikatel ještě možná navíc musí neustále pozitivně myslet. Velmi intenzivně, protože kdyby pozitivní myšlení nebylo naší součástí, tak bychom to museli vzdát už po prvním týdnu. Nebo měsíci nebo roce. Prostě nevydrželi bychom to dvacet let. Takže netrpělivost, neustálá změna, přijímání rizika, pozitivní myšlení a také zaměření na růst. To je podnikatel, to je moje DNA.
A správce to má trošku jinak. Správce je možná více blízký tobě. A určitě už delší dobu než mně. I díky tomu, jakou máte rodovou historii, řekni ten správcovství pohled Ty. I to, jak se liší od toho podnikatelského.
Josef Podlipný
Správce, jak ty Vladimíre s oblibou říkáš, už má vlastně dost. Má dost toho adrenalinu a má dost sebeuspokojení v tom smyslu, že vlastně si nepotřebuje neustále dokazovat, že to zvládne on nebo jeho skvělý tým. A nechce se spoléhat na to, že bude mít neustále, i svým způsobem, štěstí, že se podaří opět překonat překážky. Takže je oproti podnikateli naopak velmi trpělivý, zvažuje všechna, možná i ta nejméně pravděpodobná, rizika a snaží se těmto rizikům vyhnout nebo jejich dopad maximálně snížit. A snaží se nebýt na rozhodnutí z hlediska ochrany bohatství sám. Snaží se do té diskuse vtahovat i rodinu a blízké přátele. Kdežto u podnikatele to je přece jen mnohdy sólová hra. Protože prozradit něco, co je v podstatě ještě na světě nerealizovaného, může podnikateli přinést velkou míru rizika, že to udělá někdo za něj. Udělá to dřív. Správce se nebojí diskutovat, a naopak se nebojí přijmout i názory jiných, což je ale těžké.
Vladimír Fichtner
Pojďme, Pepo, ten individualistický přístup ještě probrat za chviličku, protože to je jeden z těch dalších zabijáků, o kterých se bavíme. Pojďme ještě zůstat u podnikatele versus správce. Pro podnikatele ta mantra byl: růst, růst, růst. Pro správce…
Josef Podlipný
Zachování hodnoty.
Vladimír Fichtner
OK.
Josef Podlipný
I pro budoucí generace.
Vladimír Fichtner
V tom smyslu ochrany bohatství, vlastně zachování hodnoty v reálné podobě.
Josef Podlipný
A hodnotami v tomto případě není míněn jenom finanční majetek. Hodnotou je právě i ten příběh, kde se ten finanční majetek vzal, jaký s ním je spojen odkaz. Jaké jsou závislosti jednotlivých osob, třeba v širší rodině, na tom majetku.
Vladimír Fichtner
Ještě bych možná přidal jednu věc. Jako podnikatel jsem se vždycky díval dopředu a měli jsme nějakou vizi na rok, na dva, na pět, ale i na deset na dvacet let. Ale správce má ten horizont ještě asi o něco delší, ne?
Josef Podlipný
Tam to jsou spíše generace dopředu, takže správce vlastně přemýšlí třeba o pěti až sedmi generacích dopředu, což jsou v podstatě stovky let.
Vladimír Fichtner
Doufám, že už teď je jasnější, kdo je podnikatel a kdo je správce. A že je také zřejmé, jak těžké je to skloubit sám v sobě. Ty ses ptal, jaké to je – ty dvě osoby vevnitř. Z mého pohledu, mi pomohly asi dvě věci.
Jednak to bylo okamžik, kdy jsme měli šanci prodat majoritu ve firmě. Já jsem viděl, že ta firma už nemusí být jenom o mně a o Radce, ale o dalších lidech, de facto generaci, která ji může vést dál. Získali jsme v ně velkou důvěru. Takže to nástupnictví, přestože nebylo z rodiny, hodně pomohlo v tom, že jsme najednou začali mít šanci se vůbec bavit o tom správcovství. Nebo vůbec přijít na to, že ten koncept existuje. Mít na to prostor byla jedna z důležitých věcí. A druhá věc, že jsme si řekli: „ Už máme dost na to, aby jsme ty věci začali i chránit.“
To neznamená, že ten podnikatelský duch tam není, že ten podnikatelský duch neexistuje nebo zmizel. Ale ten správcovský dneska už má větší váhu v tom našem rodinném přemýšlení než ten podnikatelský. Protože to už jsme vlastně dali někomu dalšímu, ať to žene dál.
Takže asi to nám pomohlo. Co pomůže každému je těžko říct, ale vidím u lidí, kteří už jsou firmy pryč a zůstávají jenom jako akcionáři, ne jako výkonný management, že je to pro ně jednodušší. Máme klienty, kteří mají velké majetky a jsou jenom akcionáři.A máme ty, kteří jsou i těmi výkonnými řediteli, a tam není prostor prostě přemýšlet jinak. Mně přijde, že je těžké to dostat do té své hlavy a porovnat se s tím konfliktem. Ale ten, kdo už je v pohodě, jenom akcionář, toho prostoru má víc.
Josef Podlipný
Posluchačům jsme vysvětlili, co je podnikatelský přístup. V čem je vlastně to podnikatelské přemýšlení tím zabijákem?
Vladimír Fichtner
Tím hlavním zabijákem je zůstat v tom podnikatelském módu, který ale znamená, že velmi riskuji. Sázím na jednu kartu. Sázím na to, že moje firma to vždycky zvládne. A mám v pomyslném košíku jenom jedno vejce. Sice zlaté vejce, ale ono se občas stane, že to prostě už nezvládnu. Přijdou vnější okolnosti. Může se stát něco se mnou. Nikdo z nás si nemyslí, že večer nebo druhý den bude v černé kronice, že se mu něco stalo při autonehodě nebo něco podobného. Ale stává se to. A pak to může být velký průšvih pro celý majetek. Takže toto je první potenciální zabiják bohatství. A stalo se nám, že klient zahynul ve čtyřiceti šesti letech při autonehodě. Stalo se, že člověk odešel během roku a pak už nemáte na nic čas, když onemocníte. Teď řešíme s jedním klientem zapojení jeho rodiny, jeho dětí – padesátiletých dětí – do toho majetku.
Ale jeho žena je těžce nemocná a on na to nemá vůbec myšlenky. Zcela přirozeně, protože chce být s ní každou vteřinu, kterou může. A dělají všechno pro to, aby to zvládli. Takže je dobré tomu jít trošku naproti, dokud můžu a dokud je všechno v pohodě.
Josef Podlipný
Díky Vladimíre, příklad každého, ať už utrpení nebo složité situace, může těm ostatním pomoct, protože budou připraveni na to, když by je to potkalo samotné.
Vladimír Fichtner
To je moje zkušenost, ale možná tam hrají roli i třeba partneři nebo partnerky těch lidí, se kterými pracujeme. Ty máš velkou zkušenost i z této oblasti.
Josef Podlipný
My to s manželkou máme tak, že Janička je víc opatrná. A tím pádem jsme se v tom myšlení potkali v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že ten majetek už je větší, než jsme původně byli zvyklí. Dílem samozřejmě díky našim předkům. A za druhé ten podnikatelský mind set, že může z toho majetku odebrat velkou část, kterou se nám třeba za našich životů už nemusí podařit znovu vybudovat. Takže my jsme se v podstatě v určitém okamžiku shodli nejenom z titulu opatrnosti a nastavení mé manželky, ale i z titulu velikosti majetku. A dopadu toho rizika z hlediska jeho případné obnovy. Takže ano, je pak velmi silné nebýt na to sám. A v konfrontaci s těmi ostatními členy rodiny si odpovědět na otázku, jestli už máme dost a k čemu vlastně ten majetek má sloužit.
Vladimír Fichtner
Já myslím Pepo, že hezky navazuješ na toho druhého „zabijáka“ rodinného bohatství. A to je individualismus. Vy s Janou jste velmi silný pár a probíráte věci společně. My s Radkou jsme taky vybudovali byznys společně, a tak jsme zvyklí ty věci neustále probírat. A oba víme poměrně dost. Když potkávám manželské páry, kdy často ten kluk bývá ten salesman, technik, a holka ten finanční ředitel, protože je potřeba tu kasu chránit, tak si myslím, že tam druhý zabiják rentiérského bohatství nehrozí. Ale tam, kde ten kluk postavil firmu se svými partnery, a ne s životním partnerem, tak tam vidím, jak to je hodně postavené jenom na té jedné osobě. A jak je relativně těžké pro tu rodinu vlastně se dostat do hry. Protože často ten patriarcha si to řeší jak on potřebuje a nikdo v rodině nemá nutně pocit, že to má pomáhat řešit.
Ale to může být velmi nebezpečné právě v okamžiku, kdy se něco stane. A proto my se chceme s partnery našich klientů aspoň jednou za rok sejít, chvilku si popovídat. Jenom vlastně vědět, kdo jsme. A aby ten kluk svojí ženě řekl: „Tohle jsou lidi, se kterými děláme deset let. Jsem s nimi spokojený a když bude nejhůř, tak tady je na ně kontakt. Zavolej a projdete to spolu možná znovu, jako jsme to prošli my, ale jsou to lidi, kterým důvěřuji“.
Takže individualismus může být opravdu nebezpečný a někdo k tomu má větší dispozice, někdo menší podle toho, jak ta firma vlastně vyrostla.
Josef Podlipný
Vladimíre, děkuju. Dvě hrozby pro rodinné bohatství jsme si už řekli. Dvě nám ještě zbývají. Jaké to jsou?
Vladimír Fichtner
Jedna je nezkušenost správce. Protože ne každý má rodovou historii, jako máte vy, Pepo, v rodině. A my ostatní nemáme na čem stavět. My můžeme stavět jenom na tom, co se teď naučíme, co se dozvídáme. A já vždycky říkám, že u nás, v tom našem byznyse se potkáváme se spoustou zajímavých inspirativních lidí, a tudíž i se spoustou zajímavých přístupů, pohledů a myšlenek. A ty můžeme vlastně sdělovat dál, pokud jsou relevantní pro jinou situaci, v jiné rodině. A díky tomu se učíme mnohem rychleji, než kdybychom šli sériově metodou pokusů a omylů jenom sami za sebe. Tak to by nám trvalo generace jenom v naší rodině to zvládnout. Takže to je asi jedna z věcí, kterou také hodně klienti oceňují. To povídání, kdy se dozvídají něco zajímavého ne nutně od nás, ale de facto od jiných úspěšných lidí.
Josef Podlipný
Rozumím tomu správně, že je to hodně o inspiraci?
Vladimír Fichtner
Určitě. Vzájemná inspirace, že to řešení není jednobarevné, černobílé, ale je vícevrstvé a těch věcí, které je potřeba řešit, je hrozně moc. Takže ano, inspirace, myslím si, ta vzájemná inspirace je jedna z věcí, která nás všechny posouvá nesmírně dopředu. Souhlasím.
Josef Podlipný
Vladimíre, ty jsi zmínil nezkušenost správce. Já bych se chtěl zeptat, jak ty poznáš, že ten, kdo inspiraci poskytuje, je zkušeným. Máš nějaký takový indikátor nebo něco, co můžeme poradit i posluchačům? Jak v podstatě si z té inspirace vybrat něco, co nás opravdu může inspirovat a nasměrovat tím správným směrem.
Vladimír Fichtner
Možná je malinko jednodušší popsat, jak poznám, když je nezkušený. A ono to souvisí s tou první charakteristikou podnikatel versus správce. Nezkušený správce má třeba veškerý majetek nebo převážnou část jenom v ČR, nebo jenom v české koruně. Prostě tady je firma, tady mám nemovitosti a vlastně jsem v pohodě až do té doby, než přijde nějaký průšvih na koruně nebo než přijde válečný konflikt až k nám. Nezkušený správce se chová víc jako podnikatel, riskuje. Aniž by to tušil, tak vlastně riskuje víc, než by měl. Správce uvažuje ve scénářích. Koruna bude silná, koruna bude slabá, nebo dokonce zkolabuje. Mám to vyřešené? A správce říká, ano, mám to vyřešené. Možná to nebude geniální řešení, protože neuteču den před kolapsem, ale bude to rozumné, to zvládneme. Nezkušený správce nepřemýšlí moc ve scénářích, prostě má jeden scénář a podle toho jede, protože na to je zvyklý z podnikání. Já jsem řekl u podnikatele, že musí mít pozitivní myšlení.
Jako správce musíme být trošku paranoidní. Ne příliš, abychom z toho onemocněli, ale musíme hledat ty potenciální průšvihy předem, protože když už ten průšvih přijde, pak už nic nevyřešíte. Nebo extrémně málo. Speciálně když máte velký majetek. Když budete mít 100 tisíc korun, tak si je možná ještě vyberete z bankomatu a utečete někam. Ale se sto milionem už to neuděláte úplně jednoduše. Takže na to je potřeba dávat pozor. A takhle já poznávám spíš tu nezkušenost.
Josef Podlipný
Děkuju. S tím určitě souhlasím. Věřím, že to pomůže i vám, posluchačům. A Vladimíre, poslední, čtvrtý zabiják.
Vladimír Fichtner
No, ten je jednoduchý. Možná už to tady trošku vyplynulo: Mít málo času na majetek. Jak říká pan Schwarzenberg: O majetek je potřeba se starat. A není to jednoduché, ale pokud si nenajdete čas, tak nenajdete čas vlastně vůbec se stát správcem.
Josef Podlipný
Omlouvám se, ale teď mě hned napadla otázka. Určitě nás poslouchá řada úspěšných podnikatelů, zaměstnaných lidí s rodinami, s koníčky, se spoustou zájmů. Jaký čas vlastně máš na mysli? Kolik času má věnovat správce ochraně rodinného bohatství? Dá se to takhle zjednodušeně říct?
Vladimír Fichtner
No, já bych řekl, že většinu. Je to stejně jako s tím podnikáním. Když mu budu věnovat sto padesát procent svého času, tak mám šanci, že to vydrží. Samozřejmě přeháním. Vím, že to je jenom 100 procent, ale prostě musí to být extrémní nasazení. A pokud se chci stát úspěšným správcem, musím tomu věnovat velkou energii. Anebo samozřejmě musím mít inspiraci a třeba intenzivní komunikaci s někým dalším, kdo mi to správcovské know-how pomůže vybudovat. Protože nechci dělat chyby, nechci jet sériově, potřebuju to třeba rychleji.
Josef Podlipný
Vladimíre, určitě teď drtivou většinu posluchačů zajímá, jak to máš ty. Kolik času věnuješ ochraně bohatství?
Vladimír Fichtner
Já bych řekl, že dneska tak už půlku času. Tak dva dny.
2-3 dny z pracovního týdne. O víkendu to neřeším.
Josef Podlipný
Takže 2-3 dny z pracovního týdne.
Vladimír Fichtner
Ale to je o tom, že čtu, zajímám se o věci. Už to není jen tím, že jsem opustil tu exekutivní roli ve firmě a vlastně neřeším e-maily a kalendář. Dělám, co mě baví, potkávám se se spoustou zajímavých inspirativních lidí, a to je součást správcovství. To, že se sejdeme společně my dva s dalšími třemi, čtyřmi zajímavými lidmi a čtyři hodiny si s nimi povídáme o tom, co všechny z nás zajímá a nemáme předem připravenou agendu. Tak prostě to je 4 hodiny v týdnu. A když o tom přemýšlíme s Radkou nebo se bavíme s dětmi o majetku, řešíme rodinnou banku, to jsou všechno prvky, které je potřeba do toho započítat. Do času stráveného na téma majetku. Není to dennodenní rutina – ráno přijdu, otevřu počítač, odpovím na e-maily, podívám se na schůzky, co tam mám v kalendáři. Ne. Je to povídání o tom, jestli budeme mít nemovitost ve Španělsku nebo nebudeme, nebo něco jiného. A jak se dětmi budeme bavit o různých věcech apod. Takže to, že já trávím dneska víc než polovinu času správcovstvím neznamená, že takto s tím musí někdo začít. Já jsem začínal na pár hodinách. Ale musíte začít. Dvě hodiny měsíčně, čtyři hodiny měsíčně, osm hodin měsíčně. Začněte! Nečekejte.
Josef Podlipný
Vážení posluchači, máme za sebou čtyři zabijáky rentiérského bohatství. Možná, že vás napadnou i další. Nicméně pojďme si zopakovat ty čtyři zabijáky rentiérského bohatství, se kterými je potřeba určitě pracovat, Vladimíre.
Vladimír Fichtner
První je podnikatel versus správce. Nastavit si ty správné myšlenky v hlavě. Druhý je individualismus, nebýt na to všechno sám. To může být nebezpečné – být sám na věci. Třetí věc je nezkušenost správce a relativně pomalé získávání zkušeností nějakým sériovým způsobem. A čtvrtým zabijákem je prostě nenajít si čas.
Josef Podlipný
A protože se naplnil čas i tohoto podcastu, tak se s vámi loučí Mezi Rentiéry Josef Podlipný. Mějte hezký den a znovu se těším na slyšenou.
Vladimír Fichtner
Na slyšenou.