Archives for Březen 2025

Vlastnit nemovitosti v zahraničí zní prestižně.
V rámci EU je nákup relativně jednoduchý.

Ale co se stane, když náhle zemřete – a vaše rodina zjistí, že zákony ve Španělsku, Rakousku nebo Chorvatsku fungují jinak než v Česku?

Co když místo jednoduchého řízení nastane právní chaos, spory mezi dědici a hodnota vámi odkázaného majetku významně poklesne?

Mezi Rentiéry tentokrát dorazil advokát Štěpán Holub. Štěpán má více než 20 let praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. Studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku.

V této epizodě Josef Podlipný a Vladimír Fichtner se Štěpánem probírají chyby, které dělají čeští majitelé mezinárodního majetku nejčastěji.

Proč závěť sepsaná v Česku nemusí platit v jiných zemích EU – a co s tím.

Jedna správně napsaná věta vaší rodině může ušetřit soudní tahanice v zahraničí. Přitom to většina lidí netuší.

Jaká jsou rizika u dědictví mimo EU a proč může být nejlepší řešení vlastnit majetek přes struktury.

Poslechněte si tuto epizodu a zjistíte, jak předejít problémům, které si často uvědomíme až pozdě – a jak ušetřit nejen peníze, ale hlavně zbytečný stres pro vaše blízké.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Štěpáne, než se dostaneme ke konkrétním případům, můžete nám stručně nastínit, proč je důležité přemýšlet o mezinárodních právních strategiích při vlastnictví majetku ve více zemích?

 

Štěpán Holub

Samozřejmě. Důležité je v tomto kontextu přemýšlet, pokud máme nějaký majetek v zahraničí anebo pokud cestujeme. V Evropské unii je totiž výrazně více pravidel, která regulují majetek a otázky dědictví. Aby vše dopadlo takovým způsobem, jak chceme, je potřeba nad tím trošku dopředu přemýšlet.

 

Josef Podlipný

Přátelé, abychom si to dali do kontextu s reálnou událostí, vzpomínám na rodinu, která vlastnila a stále vlastní nemovitosti v České republice, Itálii, Rakousku, Německu a Španělsku. Otec rodiny náhle zemřel a já si vzpomínám na to, že všichni členové rodiny, pozůstalí, žili v dobré víře, že závěť, která byla vystavena, platí a podle českého práva se dle ní mohou řídit po celém území Evropské unie. Následně zjistili, že tomu tak úplně nebylo. Štěpáne, jak často se setkáváte s tím, že někdo vychází z nějakého předpokladu a pak zjistí, že nebyl připraven na tyto situace?

 

Štěpán Holub

Já se samozřejmě setkávám poměrně často s lidmi, kterým zemřel někdo v rámci rodiny a kteří přicházejí s nějakým problémem a často jsou překvapeni. Bohužel se nesetkávám tak často s těmi, kteří by byli schopni nad těmito otázkami přemýšlet dopředu a naplánovat si nějakou strategii. V této souvislosti je potřeba říct, že pravidla v rámci Evropské unie, která byla harmonizovaná v rámci celé Unie do určité míry v roce 2015, jsou přesto poměrně rozdílná. Je tam velká řada rozdílů mezi jednotlivými zeměmi, třeba co se týče neopomenutelných dědiců. To jsou v České republice děti, kterým náleží povinný díl z dědictví. V případě jiných zemí po Evropě je to řešeno jinak. Někdy jsou neopomenutelnými dědici také třeba manželky, manželé, na což my nejsme zvyklí. Tohle všechno hraje poměrně zásadní roli, jak to celé nakonec dopadne. To znamená, že je potřeba přemýšlet, kde mám majetek, případně kde žiju a tomu přizpůsobit celou situaci, aby to dobře dopadlo.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, dobrým příkladem je přístup rodiny Fichtnerů. Pokud si dobře vzpomínám, tak jste i vy sám ocenil přístup Vládi, když při koupi nemovitosti ve Španělsku všechny tyhle věci řešil. Můžete na nějakém příkladu, nejenom Vládi, ukázat, jaké jsou rozdíly v té legislativě a na co je potřeba myslet? Mám na mysli třeba takový jednoduchý rozdíl, pokud to dobře chápu, že Rakousko přikládá velkou váhu dědičným právům nezletilých a něco podobného.

 

Štěpán Holub

Samozřejmě Vláďa je dobrým příkladem té rodiny nebo těch, kteří přemýšlejí nad těmito otázkami dopředu a jsou si vědomi, že sami nejsou nesmrtelní. Což je fajn. V tomto případě to základní, co jsme řešili a co by měl řešit každý, pokud se trochu pohybuje v mezinárodním prostředí, je zvolit si právo, kterým se bude řídit případné dědictví. V tomhle případě jsme říkali, že to bude Česká republika. Samozřejmě to může být i někde jinde. Pro nás většinou Česká republika bude první a celkem logickou volbou. Situace může být komplikovaná v momentě, kdy třeba žijeme v létě ve Španělsku nebo v Portugalsku a v zimě v České republice. Nebo tam máme větší část majetku a podobně. Já nejsem odborníkem na jiná dědická práva v rámci Evropské unie, ani ostatních zemí. To znamená, že nemůžu přesně říct rozdíly, kde, kdo, jakým způsobem dědí. Ale základní myšlenka toho všeho je, že my nemůžeme předpokládat, že v zahraničí to prostě pojede podle stejného režimu, jako by to bylo v České republice.

Pokud se možným komplikacím chceme vyhnout, je nejjednodušší říct, ať se to řídí podle českého práva a příslušný je český notář. A pak to celé dědictví a vyřizování pozůstalosti bude probíhat postupem, na který jsme zvyklí.

 

Vladimír Fichtner

To je asi to nejdůležitější, co nás vedlo k tomu, abychom o těchto věcech přemýšleli. A ještě, než jsme se potkali a dali dohromady naši novou verzi závěti, tak jsme i ve Španělsku sepsali s místním notářem, že chceme, aby se věci řešily podle českého zákona. Vy jste tomu, Štěpáne, dal hezkou formu a správné formulace. I v té naší nové verzi české závěti, kde je prohlášení, že chci, aby to bylo podle českého zákona, velmi pregnantně formulované. Proč jsme do toho šli? Protože víme, že věci budou trošku jednodušší. Možná nebude všechno bez problémů, ale dokud se pohybujeme v rámci Evropské unie, tak od roku 2015 existuje tato legislativa. Že si můžu zvolit, podle jakého práva budu vypořádávat své dědictví v různých zemích. Když to neudělám, tuto deklaraci, tak se každé dědictví bude řešit v každé zemi, kde mám majetek. Respektive bude se řídit těmi pravidly v té dané zemi.

To vlastně znamená, že nemám pod kontrolou, jak k tomu přerozdělení majetku dojde a bude to pravděpodobně dost jinak, než si myslím.

 

Štěpán Holub

Je to tak. Řekl jste dvě velmi důležité věci, které je potřeba říct nahlas a zdůraznit. A to je, že strategicky je samozřejmě dobré za prvé sepsat závěť u notáře, protože pokud sepíšeme závěť u notáře, tak máme jistotu, že závěť bude v pořádku. A hlavně máme také jistotu, že se najde. Protože v našem případě je založena v evidenci u notářů a na začátku projednávání pozůstalosti se vždycky klade dotaz, jestli závěť existuje nebo neexistuje. To znamená sepsat závěť u notáře pro to, aby se našla. Druhá věc, kterou jste řekl a myslím, že stojí za to ji zdůraznit, je to, že jste sepisovali závěť i ve Španělsku. Sice to v principu asi není úplně nutné, protože pokud sepíšu závěť jednu, zvolím si tam právo a soudy v České republice, tak de facto ve Španělsku je to zbytečné. Ale pokud se zahájí dvě pozůstalostní řízení a je jasné, že u českého notáře říkáme, že se to bude řídit českým právem a ve Španělsku se to také říká, bude se to řídit českým právem. Španělé to jednoduše zastaví a nebudou v tom pokračovat a výrazně se procesně zjednoduší situace a všechno poběží jenom v České republice. Takže já bych opravdu doporučoval třeba stručnou, ale krátkou závěť udělat i v té zemi, kde mám nějaké svoje další zájmy.

 

Vladimír Fichtner

Teď přemýšlím, jestli ve Španělsku máme závěť, nebo jenom nějaké prohlášení, které jsme vydali u notáře. To ještě budeme spolu muset probrat. To nechme na naší privátní schůzku. Ale v každém případě jsme u španělského notáře vyjádřili naši vůli, že chceme, aby se vše řešilo podle českého práva v případě, že zemřeme. Nejsem si jistý slovem závěť, ale to si ještě ověříme spolu.

 

Štěpán Holub

Hlavně je podstatné to, aby ty dokumenty, i v ČR i někde jinde, byly v určité harmonii, odpovídaly si a nemluvily proti sobě. To je klíčové.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, vy jste před chvílí zmínil i evropské dědické nařízení platné od roku 2015, které pomáhá sjednotit pravidla dědění napříč Evropskou unií. Když byste teď v pár větách měl možnost přiblížit, jak to funguje a na co je potřeba dbát, co byste řekl?

 

Štěpán Holub

Já už jsem říkal, že můžeme zvolit právo, kterým se dědictví a projednávání pozůstalosti obecně řídí. Pokud to nezvolíte, bude se pozůstalost projednávat v té zemi a podle toho práva, kde jste měli obvyklý pobyt, což u některých lidí je jednoduché. U někoho, jak jsem říkal, když bydlí půl roku jinde a další půl roku zase v jiném členském státě, to nemusí být tak jasné. Stejně to nemusí být jasné v okamžiku, kdy se rozhodneme, že budeme třeba dlouhodobě na důchod žít někde jinde a v ten moment zemřeme. Ten obvyklý pobyt je taková poměrně neuchopitelná otázka. Nemusí být za každých okolností úplně jasné. To je jedna rovina. Jak to probíhá po praktické stránce? Po praktické stránce to probíhá tak, že dědictví projednává buď český notář, nebo někdo jiný a postupuje standardním způsobem s tím, že v okamžiku, kdy projedná dědictví, vydá usnesení nebo ekvivalent, a na základě toho pak soud může vydat evropské dědické osvědčení.

To je takový hodně dlouhý, hodně nepřehledný, ale zcela jednotný formulář, který je přeložený do všech jazyků Evropské unie. Když je tento formulář vydaný a potvrzený, podle toho státy nebo katastry nemovitostí v jednotlivých zemích už mají povinnost zapsat bez dalších apostyl a ověřování změnu vlastnictví rovnou. To znamená, že už se nevydává další dokument, který bylo potřeba vydávat v době, kdy ještě evropské dědické nařízení neexistovalo. Vypadá to hrozně jednoduše, ale mám mnoho praktických zkušeností, třeba s evropskými dělnickými osvědčenými ze Švédska. Švédové jsou takoví velmi, řekl bych, neformální. Zatímco v České republice máme tu rakouskou štábní kulturu a zase jsme velmi formalističtí. Když to Švédi napíšou neformálně, tak katastrální úřady pak mají v České republice problém se svým formalistickým přístupem to někdy zapsat a uznat. To znamená, že samotné sepsání evropského dědického osvědčení je dobré konzultovat předem, aby to bylo napsáno tak, aby to v té druhé zemi opravdu prošlo.

 

Já jsem byl překvapený, ale je to vlastně realita, že půlka evropských dědických osvědčení nefunguje jednoduše v té druhé zemi, byť by to tak v podstatě mělo být a od toho to nařízení vlastně je.

 

Vladimír Fichtner

Je relativně mladé, začalo platit v roce 2015. My, když jsme to ve Španělsku probírali s notářem, tak úplně nevěděl, co tam má napsat. Takže teď už vím, díky tomu, co máme společně dané dohromady v závěti, co mu můžu předložit, aby tam příště napsal přesněji.  Protože vaše formulace jsou z mého pohledu pregnantní. Jak jste to říkal? Rakouská štábní kultura je mi bližší. A oni to tam možná tak neberou, tak to asi bude stačit. Ale jasně, je to relativně nová věc. Je to 9 let stará legislativa, ale přináší velkou výhodu. Ale je také dobře říct, že to funguje v Evropské unii, ale nefunguje to ve zbytku světa, kde se pořád můžeme potkávat se spoustou starostí a je potřeba i na to myslet.

 

Štěpán Holub

Tam jedeme podle klasického mezinárodního práva soukromého a my máme svoje mezinárodní právo soukromé a třeba Kanada, nebo kdokoliv další má své vlastní mezinárodní právo soukromé. Ta jsou velmi často v harmonii, ale velmi často si odporují nebo o některých otázkách mlčí zcela. Takže pokud se budeme pohybovat mimo Evropskou unii, se svým majetkem nebo se svým životem, samozřejmě je téměř nezbytné sepsat případně závěti jak v České republice, tak v té druhé zemi. V praxi to pak bude fungovat tak, že pokud někdo zemře, tak velmi často se bude nějaké pozůstalostní řízení nebo jeho ekvivalent projednávat v té jiné zemi. Současně to znamená, že se budou projednávat dvě dědická řízení, tady i tam. To je stav, který jsme měli do roku 2015. A není to úplně jednoduché. Probíhá tam velmi často „forum shopping“, to znamená, že různí dědici s různými zájmy soutěží o to, kde se to rozhodne první a může z toho být poměrně velká rvačka a velká mela. Pokud rodina nebo pozůstalí jsou nějakým způsobem rozhádaní a pokud je větší majetek, jediný, kdo na tom pak vydělává, jsou advokáti.

 

A rodina střádá.

 

Vladimír Fichtner

Ne střádá, ale strádá.

 

Štěpán Holub

Strádá. Pardon.

 

Vladimír Fichtner

Ale to je krásné, přeřeknutí…

 

Štěpán Holub

…pak začne rodina střádat asi.

 

Vladimír Fichtner

Je jedna důležitá věc, že zase tomu, když se nepohybuje v rámci Evropské unie, můžeme jít naproti tím, že budeme majetek v zahraničí vlastnit přes nějakou strukturu. To znamená, že tam nebude docházet k dědění majetku, protože bude zavřený pod strukturou.

 

 

Štěpán Holub

Samozřejmě. Pokud uzavřeme majetek do nějaké struktury, trustu, nadace a podobně nebo pod nějaké společnosti, je velká pravděpodobnost, že tyhle otázky dědictví vlastně nebudeme muset řešit.

 

Josef Podlipný

Majetkové struktury, podobně jako rodinné rady mohou bezpochyby zabránit spoustě chyb. Nicméně pojďme ještě nasdílet i ty nejčastější chyby, které si lidé bohužel zažijí až v okamžiku, kdy je objeví při správě majetku v různých zemích.

 

Štěpán Holub

Co se týče nejčastějších chyb, tak všechno pramení z toho, že neplánujeme včas a dobře přípravu na smrt, která zcela jistě přijde. Já si myslím, že nejčastější chyby vyplývají z toho, co už jsme si tady říkali. Prostě předpokládáme, že všechno pojede podle našich pravidel, na která jsme zvyklí. To ale neplatí. Velmi často jsou jiným způsobem řešeny formy sepsání závěti. Velmi často existuje spousta neopomenutelných dědiců. My předpokládáme, že jsou to jenom děti. Ve skutečnosti to může být ještě někdo jiný. No a samozřejmě, na co také velmi často zapomínáme, jsou otázky daňové. V mnoha zemích dědictví podléhá poměrně masivnímu zdanění, na které nejsme zvyklí. U nás v té nejbližší rodině máme dědickou daň nebo nějaký ekvivalent v nulové výši. Ale to určitě není standardem v řadě dalších zemí světa.

 

Josef Podlipný

Přátelé, dnešní epizoda nám ukázala, jak složitý může být právní labyrint při správě mezinárodního majetku. Štěpán Holub nám poskytl cenné rady, jak se v tomto prostředí orientovat a jak minimalizovat rizika. Štěpáne, děkujeme, že jste si udělal čas a sdílel s námi Vaše zkušenosti a odborné názory na tuto oblast.

 

Štěpán Holub

Já děkuji za pozvání a těším se třeba někdy na příště.

 

Josef Podlipný

Jedna myšlenka na závěr – pokud vlastníte majetek v zahraničí, je klíčové konzultovat svou situaci s odborníky, aby vaše hodnoty byly chráněny i pro budoucí generace.

 

 

 

Bohatství nestačí předat. Je třeba naučit děti, jak s ním správně zacházet.

Mnoho úspěšných rodin řeší stejnou otázku: jak připravit děti a vnoučata na to, aby jednou zvládly spravovat rodinné bohatství s pokorou, zodpovědností a kompetencí?

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

V diskuzi s Josefem a Vladimírem probírají, jak systematicky vzdělávat nastupující generace, proč je dobré začít s výchovou k finanční zodpovědnosti už v dětství a jaké nástroje a programy mohou s přípravou opravdu pomoci.

Co udělat dnes, abyste si za 10 let neřekli: „Měli jsme je lépe připravit“?
Ochrana mezigeneračního bohatství začíná u vzdělání nové generace.

Zkušenosti z praxe, příběhy z rodin, které už cestu nástupnictví úspěšně procházejí, a konkrétní doporučení: to vše uslyšíte v této inspirativní epizodě.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Eriko, pojďme rovnou na téma, které je nesmírně důležité. Jak připravit nastupující generace na správu rodinných bohatství? Na to, aby byly plnohodnotnými partnerkami a partnery svým mnohdy úspěšným rodičům nebo prarodičům?

 

Erika Matwij

To je velké téma. Vždy se nás ptají, jestli je brzy nebo není brzy. Proto doporučuji začít si povídat s dětmi od malého věku, přizpůsobit to věkovým možnostem a kapacitě dítěte, co to znamená mít penízky, co znamená mít bohatství, co znamená bydlet v domě, co znamená pomáhat jiným. Přizpůsobit to věku a mluvit o tom stejným způsobem. Děti mají názor, mají o tom obrázek a přes naše hodnoty je do toho můžeme vtahovat. Myslím si, že není limit, kdy je v tomto vzdělávat. Postupně k tomu přidávat všechny finanční věci, které se mohou naučit díky kapesnému – že si můžou vybrat, buď koupí za sto korun krmivo pro zvířátka, anebo si koupí žvýkačku a tak dále. Už od malička jim můžeme hravou formou začít ukazovat, že jejich rozhodnutí má dopad a jakou má dítě odpovědnost. Začít můžete kdykoliv – i dnes, když si poslechnete tento podcast.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi se svými byznys společníky už před mnoha lety vyvinul deskovou hru. Jaké základní znalosti by tedy měly mít děti už od útlého věku, aby začaly správně?

 

Vladimír Fichtner

Ve hře Finanční svoboda jsme chtěli předat lidem kolem nás, nejen dětem, ale i profesionálům, kteří se pohybují na trhu, šanci podívat se na finanční svět hravou formou. Jan Amos Komenský byl vzorem, když kdysi dávno šířil školu hrou. Dodnes si pamatuji některé reakce, když děti nebo i bankéři přijdou do místnosti „Jé, my budeme hrát cashflow nebo něco podobného, skvělé“. Je to hra, která je opravdu simulací finančního života. Takže v ní máte příjmy, výdaje, můžete investovat, můžete se pojistit, může shořet dům, když ho nemáte pojištěný a tak dále a tak dále. Zažijete si všechno možné. My jsme tu hru testovali na našich klucích, jim bylo dvanáct, třináct, když to spatřilo světlo světa. Dneska první verzi hry hrajeme s dětmi našich klientů, když je jim osm až deset let, protože ji úplně v pohodě pojmou. Já mám velkou radost, když odcházejí ze sálu a používají slova akcie, dluhopisy a dividendy, a tuší, co to je.

Jeden klient mi říkal „Vladimíre, já jsem se s vámi bavil po telefonu, byl se mnou syn, a nějak jsme se bavili o dividendách. Když jsem položil telefon, tak desetiletý syn říkal „my máme taky nějaké dividendy?“ Protože už hrál hru, byl to pro něj podnět. U dětí to vzbuzuje zvědavost, a to je základ toho, aby měly chuť přijímat naše moudra nebo nějaké informace. Pokud mají chuť poznávat, co se může stát nebo co se může dělat ve finančním světě, je předávání informací mnohem jednodušší. My tu hru bereme především jako skvělý motivační nástroj pro to, aby se něco dozvěděly. Pro starší, kteří už ji hrají celý víkend, je to i docela dobrý nástroj, jak si zažít nanečisto šedesát let investování. Od nuly až po desítky nebo stovky milionů na konci, podle toho, jak jsou šikovní.

 

Josef Podlipný

Vláďo, já si vzpomínám, že jsi se nedávno vrátil s jedním ze svých synů z konference, kterou pořádala Erika. Byla to mezinárodní konference rodinných firem. Vím, že jsi byl velmi potěšen, když jeden ze synů, již plnoletý, chtěl vstoupit do Akademie nástupců. Můžeš nám společně s Erikou přiblížit, co to vlastně Akademie nástupců je a jak se může již dospělý nástupce chopit nástupnictví a pomoci při správě rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Já to řeknu, jak jsem to viděl z pohledu otce a účastníka kongresu. Akademie nástupců byla prezentována na kongresu, kde bylo 250, 300 lidí a mimo jiné tam bylo relativně hodně mladých. Možná třetina sálu, jsem si říkal.

 

Erika Matwij

Ano, je to skoro padesát na padesát.

 

Vladimír Fichtner

Bylo to hodně. A to byla první věc, která mě zaujala. A všichni seděli společně. Ne se svými rodiči, jako seděl můj syn se mnou, ale všichni byli spolu. A pak jsem to pochopil v jeden okamžik, kdy došlo k předávání diplomů absolventům. Bylo vidět, jak vytvořili takovou homogenní skupinku, která evidentně si spolu rozumí, sdílí spolu nějaké starosti, radosti. A už je rodiče tolik nezajímají. Což bylo hrozně zajímavé vidět. Takže jsme si o tom povídali s Kubou, když jsme jeli zpátky a on přemýšlel, jestli se zapojit nebo ne. Přece jenom dva dny v měsíci pro něj není úplně jednoduché najít, protože podniká. Ale nejvíc se sám přesvědčil, ne že bych ho já přesvědčoval, nejvíce ho zaujalo, že tam byla spousta dalších lidí jeho věku, kteří řeší v rodinách podobné věci.

Měli jsme s Radkou velkou radost, že se nakonec přihlásil. Bylo to jeho rozhodnutí. Absolvoval první dva dny a přijel z nich absolutně nadšený. Což se u něj nestává často, protože je velmi kritický ke všem věcem. Takže byl dobrou motivací i pro další dvě děti, které už přemýšlejí, že by možná příští rok anebo další rok, až budou mít prostor, se také zúčastnily. To je z pohledu otce a účastníka kongresu. Akademie nástupců je ale Eriky projekt.

 

Josef Podlipný

Teď nás určitě poslouchá spousta rodičů anebo dětí, ať už jsou v jakémkoliv věku. Pro koho Akademie nástupců vlastně je? Jak to funguje? Pojď nám to trošku představit.

 

Erika Matwij

Bavíme se o tom, jak bychom mohli vtáhnout děti do toho, aby se více zajímaly o správu majetku, správu našeho rodinného bohatství. Když máme rodinnou firmu, co se děje v té rodinné firmě, jak ji chceme dále vést, anebo co je to naše rodinné bohatství. Mnoho rodinných firem dbá na vzdělávání. Akademie nástupce trvá 9 měsíců. Každý měsíc je jeden modul, který se do hloubky věnuje nějakému tématu, které může přispět k tomu, že ti nástupci budou umět lépe uchopit správcovství anebo řízení rodinné firmy. Zároveň se tam potkávají s patnácti nástupci, kteří přicházejí z různých jiných rodin, ale s velmi podobnými emocemi, nastaveními a problémy. A postupně si těch 9 měsíců vytvářejí přátelství, obchodní partnerství a jsou si navzájem velkou podporou. Úplně jinak berou feedback. A musím říct, že si ho dávají úplně jinak, než my je na začátku učíme. Takže ho dostávají skutečně v přímém přenosu – jak působí, co by měli změnit, v čem jsou úžasní. Máme zavedené mechanismy, co učíme v rodinách jejich členy dělat.

To je například taková drobnost, ale pro mě je to velmi silný moment. Vždy na konci každého modulu si mají akademici vzít kolik chtějí kartiček uznání a každému jednomu členovi v týmu napsat, co se jim líbilo během těch dvou dní, co na nich oceňují a za co jim děkují. Nevěnovat se tak jen sobě a obsahu modulu, ale navíc si všímat lidí, které ještě dobře neznají. To si dávají i na prvním modulu a umí si dát kartičky uznání, mají-li tam zážitek. Rozšiřujeme tak optiku nejen na kritiku, nejen na fokus na něco jiného, ale i to, že můžu začít oceňovat, projevovat uznání a pochvalu. Každý modul se věnuje něčemu jinému. Jeden je leadership, strategie a inovace. Věnujeme se mezigenerační komunikaci, řešení konfliktů a asertivitě. Jeden je i finanční gramotnost, jak pracovat a číst čísla a finanční výkazy. Musím říct, že mě to překvapilo, když jsme poprvé zavedli Akademii nástupců, že finanční gramotnost nebo úroveň toho, jak umí propojovat čísla a co to znamená pro jejich rozhodnutí, je velmi nízká.

Celkově vnímám, že je nižší, než bychom si my mohli myslet. Takže je třeba tomu stále dělat osvětu přes hry, workshopy, jakékoliv drobnosti – knížky, karty. Těch nástrojů je mnoho, proto by se rodiče měli hodně bavit o tom, jak dosáhli úspěchu a mají takové bohatství. Protože to jsou jiné příklady, jinak ochucené s jinou ingrediencí, aby děti porozuměly tomu, že být bohatý je sice super, ale musíme se o to starat. A to už není tak jednoduché nebo automatické. Takže dopřát dětem – nástupcům z každé strany osvětu. Protože to není automatické, že to vědí.

 

Josef Podlipný

Eriko, ty hovoříš o devíti modulech. To nějaký čas spotřebuje a zároveň, jestli jsem správně pochopil, je to i o praxi. Jak to probíhá? Kde to probíhá? Kolik už takových ročníků máš za sebou? Je spousta otázek, které určitě napadají naše posluchače.

 

Erika Matwij

Startujeme vždy v říjnu a končíme v červnu, abychom v září na Mezinárodním kongresu rodinných firem mohli předat na pódiu akademikům, tedy absolventům, diplomy. Je to 9 modulů po dobu 9 měsíců od října do června. A úplně úžasné na tom je, že se to koná vždy v nějaké rodinné firmě. Úspěšně putujeme do Česku a Slovensku, kde nás hostí. Na začátek nás provázejí firmou. Majitel hovoří o tom, kolikrát to už chtěl zabalit, co mu pomohlo, že se znovu vzchopil a rozvinul firmu. Jak se mu pracovalo s členy rodiny, proč se rozhodl nepracovat s členy rodiny anebo jak u nich probíhal nějaký nástupnický proces atd. A to jsou velmi inspirativní příběhy. Zároveň vidí, jak ti majitelé firmu řídí. A když jsou tam ještě i nástupci, také mohou z vlastního úhlu pohledu říct, jak se jim s otcem nebo mámou pracuje, a jaké to je být součástí rodinné firmy anebo jak se v tom celkově oni cítí. Až po půl dni přebere daný odborník a lektor obsah modulu a propojí praxi s teorií a rovnou tam drilujeme přes zážitek.

Nástupci si tam vytvářejí, zkoušejí a nastavují přesně ty nástroje a metody, které učíme: aby to dělali jednoduše, partnersky, efektivně a kooperativně a vše je to učíme skloubit. Ne vždy je to jednoduché. Takže to je velmi intenzivní, zážitková a prožitková akademie.

 

Josef Podlipný

Takže to není jen o simulaci, ale o přímém kontaktu s praxí a o získání zpětné vazby od někoho, kdo není účasten akademie.

 

Erika Matwij

Ano, přesně tak. Protože je k dispozici majitel hostující firmy, lektor a já. Já jsem na každém modulu. Jsem tam jako bonus vždy a propojím jednotlivé moduly, aby to, co jsme se učili, teď použili, aby si to zažili a začali ve všech sférách oblastí používat. Aby začali rychleji aplikovat ty věci v rodinách, ve firmách, ve své praxi, v životě. Protože jsou to věci, které pomohou i v soukromém životě i v mezigeneračním rodinném životě.

 

Josef Podlipný

Vláďo, jak přemýšlíš o vzdělání nástupců i nestorů, jako nestor?

Vladimír Fichtner

Každé vzdělání je důležité. Každá informace, která se dostane k dobře motivovaným lidem, ať jsou to naše děti nebo někdo jiný, může pomoct posouvat je vpřed a posouvat vpřed rodinné bohatství z širokého úhlu pohledu, nejen toho majetkového. Z mého pohledu je Akademie super zajímavý program. Škoda, že už mi je tolik a už nejsem nástupce, protože já bych do něj šel okamžitě. Myslím si, že to je jedna z věcí, pokud je k dispozici, tak je potřeba ji využít za každou cenu. Protože takových programů je málo. Speciálně na území České a Slovenské republiky asi neznám žádný obdobný, přestože se hodně zajímám o tyto věci. A myslím si, že z pohledu světového měřítka je to výborný program. Takže závidím svým dětem, že ho mohou podstupovat.

 

Erika Matwij

Ale mám pro tebe dobrou zprávu. Existuje Akademie majitelů a nestorů. Chtěli jsme to udělat jako ucelený koncept, ale majitelé a nestoři nebyli až tak disciplinovaní v chození, že by si každý měsíc dohodli dopředu termíny, a že by přišli. Tak jsme udělali Akademii nestorů třikrát do roka. Také oni potřebují vědět, jak komunikovat se svými nástupci, jak zpracovat to, co vidí v tomto turbulentním, rychle měnícím se digitálním světě, který jim nemusí být úplně srozumitelný, ale vyvolává emoce. A emoce nedobře fungují a neprospívají celé situaci, když jsme v procesu. Takže jsme dali dohromady skupinu majitelů. Celkově, co znamená být majitelem? Co znamená být v roli, že mám děti, které přebírají po mně zodpovědnost správy rodinného bohatství? Jaká je moje role? Co mám já teď dělat, když už to nejsem já, kdo to celé koordinuje, řídí a má na starosti? Máme první ročník Akademie majitelů a nestorů za sebou. Srdečně zvu všechny, kteří se chtějí připojit do druhého ročníku, v roce 2025 startujeme. Na Akademii majitelů chceme i majitele podpořit, že v tom nejsou sami. Sdílejí si svoje zkušenosti s nástupci, i s dobrými a osvědčenými praktikami, co se jim osvědčilo a pomohlo té dynamice atd. Takže kromě lektora jsou si velkou podporou i majitelé.

 

Josef Podlipný

Přátelé. Příprava mladé generace pro správu rodinných bohatství je jistě zárukou prosperity a stability rodinných bohatství dlouhodobě. Pojďme se ještě vrátit jedním dvěma příběhy k tomu, jak se úspěšní absolventi Akademie nástupců zapojili právě do té rodinné správy. Máš něco, co bys mohla nasdílet?

 

Erika Matwij

Ano, převzali řízení rodinných rad, protože už to umí dělat. Tím, že to není jen o přebírání správy majetku, ale nástupci začali přinášet inovace a berou na sebe zodpovědnost, tak jsme postupně učinili i to, že majitelé odevzdali řízení a koordinaci a organizování rodinných rad. Takže nástupci, kteří absolvovali Akademii, postupně převzali svolávání a řízení rodinných rad.

 

Vladimír Fichtner

Tak na to se těším.

 

Erika Matwij

Ano, to já vím. To, co děláme, inspirujeme je, aby přinesli nějakou knihu, která by mohla rodině pomoct ke sdílení informace nebo k diskuzi o tom, co si myslí o správě majetku, o financích. Jsou různé, nejen odborné, ale velmi dobře psané knihy, které mohou být velmi dobrým spojovatelem a zároveň ukotvením toho, jak to může být. Životní příběhy bohatých rodin, video, audio, podcasty atd. Nástupce dostává od nás inspiraci, aby vždy přinesl nějaký zajímavý podnět, který rozšíří a ukotví vědomosti i poznání o tom, co znamená spravovat rodinné bohatství, co znamená být nástupcem a jak to můžeme dělat jiným způsobem.

 

Josef Podlipný

Co bys na závěr doporučila rodinám, kterým jde o to, aby nástupci byli vzdělanými, suverénními, ale také pokorným správci rodinného bohatství?

Erika Matwij

Aby skrze vlastní příklad, který doteď žili, kam se dostali, doprovázeli své děti a podporovali je. Je důležité se o tom bavit, zažít si to. Pády nejsou prohra, ale jsou dobrým lektorem a můžeme se z nich poučit. Za každým úspěšným člověkem je x pádů a je třeba se tomu otevřít, třeba hodně číst. Podporuji velmi čtení a potom se společně bavit, to může podpořit rozvoj a soudržnost rodiny, když budeme mít společné téma a zažijeme si společné věci. Otevírat finance, práci s dětmi o výdajích, ale i o nákladech a co si o tom myslí v počátcích. Nebýt dominantní. A myslím si, že toto může velmi, velmi podpořit to, že děti i v otázkách správy a financí budou důvěřovat rodičům, přijdou se poradit a budou chtít znát jejich názor. Myslím si, že to je výborný začátek.

 

Josef Podlipný

Vláďo, co bys doporučil ty?

 

Vladimír Fichtner

Už není moc co dodat. Být intenzivní ve vzdělávání, hledat, podporovat. Když přišel jeden z našich synů poprvé, že by si rád půjčil na nějaký víkendový kurz, který stál 12 000 korun a on na to neměl, tak jsme se rozhodli, že jako rodina budeme podporovat takové věci. Nakonec kurz absolvoval i se svou přítelkyní, které jsme také nabídli tu finanční podporu s tím, že nejsou žádné závazky. Když se rozejdou, není žádný problém, nemusí nic vracet. Protože jsme viděli, že spoustu věcí řeší společně a nám s Radkou také pomáhalo spoustu věcí řešit společně. Takže si myslím, že tam patří i finanční prvek, dát na vědomí „můžete, jenom si to vyargumentujte. Pojďte to přednést před rodinnou radou a uvidíte.“

 

Josef Podlipný

Dámy a pánové, za svou rodinu doporučuji: zapojte celou rodinu, vaše děti do reálných rozhodnutí, která mají jak nefinanční, tak finanční dopad. Nebojte se k tomu přizvat odborníky, protože tím určitě nic nezkazíte. Naopak, můžete rodinu podpořit a podpořit i dobré skutky typu Akademie pro nástupce nebo dokonce i pro nestory. Podpořit naše rodinná bohatství a i společnost, ve které žijeme. Protože když naše rodinná bohatství ochráníme i pro další generace, bude se nám tady žít lépe. Pro dnešek se s vámi loučím a také děkuji Erice.

 

Filantropie není jen o dávání peněz na dobročinné účely.

Pro úspěšné rodiny může být nástrojem pro uchování hodnot, budování soudržnosti napříč generacemi a způsobem, jak vrátit společnosti něco zpět.

Jak ale přistupovat k filantropii tak, aby byla dlouhodobě smysluplná a udržitelná? Co udělat pro zapojení celé rodiny. Jak najít oblasti, které dávají smysl nejen dnes, ale i pro budoucí generace?  A jak si z filantropie neudělat jen „odpustek“, ale něco, co rodinu skutečně obohatí?

V této epizodě sdílí Vladimír Fichtner a Josef Podlipný své osobní zkušenosti s filantropií a charitou. Proberou nejen historickou tradici pomoci, ale i to, jak se k ní přistupuje dnes. Diskutují také o rozdílu mezi charitou a filantropií, a o tom, jak se tento přístup dá využít k uchování rodinného dědictví po generace.

Pokud přemýšlíte o tom, jak smysluplně propojit rodinné bohatství s pozitivním dopadem na svět, tato epizoda vám přinese cenné inspirace.

 

 

Textový přepis

 

Josef Podlipný

Filantropie a charitativní činnost jsou důležité součásti rodinné identity. A je potřeba hned na úvod říci, že filantropie/charita není jen o podpoře potřebným. Může sloužit i jako prostředek k uchování a předávání rodinných hodnot.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, vaše rodina s rodinným majetkem pracuje po restitucích už víc jak třicet let. Kdy jste se dostali poprvé k pojmům charita nebo filantropie?

 

Josef Podlipný

Já jsem se s nimi potkal v době, kdy jsem žádal o vydání majetku jako zástupce celé široké rodiny. Při diskuzích s mnohdy staršími lidmi, většinou to byli padesátníci, spíše šedesátníci a výše. Zjistil jsem, že doba dříve měla samozřejmě bohaté a chudé, potřebné a ty, kteří jim mohli pomoci. Ale to, co jsem tolik neznal, protože jsem prošel obdobím normalizace a komunismu jako dítě, mě velmi silně oslovilo. To je sounáležitost, komunita, potřeba pomáhat, být něčeho součástí, dělat něco smysluplného. To mi hrozně moc imponovalo. Přišlo mi to strašně důležité.  A poměrně důležité nám to začalo přicházet i v době diskuzí v rodině s Janičkou, když jsme diskutovali o velikosti majetku. Protože to byl okamžik – nic nemáme a najednou máme dostatek. Více než dostatek, máme nadbytek. A co s tím? Jak s tím pracovat? Jak hledat užitek, abychom se z toho v uvozovkách nezbláznili? Jak to zařídit, aby to nepokazilo naše děti? Aby to nevytvořilo nějaké pnutí mezi našimi rodinami a okolím? Komunitou, která nás obklopuje, mezi našimi dětmi a jejich vrstevníky?

Přišli jsme na to, že asi jedna z nejlepších a možná i nejsnazších cest je věnovat se charitě a filantropii.

 

Vladimír Fichtner

To znamená, že poprvé jsi to začal vnímat v devadesátých letech, když ses bavil se starší generací padesátníků, kteří si to ještě pamatovali ze staré doby.

 

Josef Podlipný

Ano. Oni mi třeba říkali, že i šlechtic, pokud nebyl deformován úplně divným myšlením a amorálním způsobem nakládání s lidmi a s majetkem, tak nenechal zahynout zvíře na poli, které tahalo pluh. On setsakramentsky pečoval o to, aby bylo v pořádku, v klidu, aby zase mohlo s tím rádlem vyjet. Stejně tak pečoval o lidi. Protože viděl, jak se ten oráč nadře, když vede býka nebo koně. Chtěl vymyslet nebo koupit nějaký stroj, aby to šlo rychleji a efektivněji, aby lidé nebyli udření, a mohli příští den také nastoupit do práce. Když měl komorníka, tak se staral o to, aby byl komorník v pohodě. Protože nechtěl každou chvíli jiného člověka, který o něj bude pečovat a dávat pozor, aby ve společnosti vypadal k světu, neměl díru na kabátě. Prostě se starali.

 

Vladimír Fichtner

A slova charita nebo filantropie pro tebe tedy znamenají starat se o ostatní, o komunitu?

 

Josef Podlipný

Charitativní a filantropický prvek vidím ve dvou rovinách. První: hledat něco smysluplného, co mi přináší radost? Ve většině případů ano. Musím trošku sebekriticky říct, že to možná přináší největší radost tomu, kdo daruje. Mělo by to přinášet radost, aby to bylo smysluplné, aby to učilo s pokorou přistupovat ke všem věcem ve správě rodinného bohatství. A zároveň v rovině filantropie, aby to bylo udržitelné, mohlo to fungovat stovky let. Nejen aby to bylo smysluplné jednotky týdnů nebo měsíců, aby se to nedělalo jen pro dobrý pocit, nějaké zadostiučinění. Nebo, jako v dobách silného vlivu církve, jako odpustek. Udělal jsem zlou věc, zaplatím si odpustek a už je to všechno ok, a můžu zase dělat zlé věci. Ne, ne, naopak. Něco dělám, protože to dělá svět lepším a chci to dělat dlouhodobě.

 

Vladimír Fichtner

Já musím říct, že pro mě prvek dlouhodobosti a udržitelnosti projektů, je jeden z nejzásadnějších. Protože vidím, že když dáš něčemu šanci a podpoříš to každý rok, tak z toho může vyrůst úplně něco jiného, než když jeden rok dáš, druhý rok nedáš. Třetí rok dáš půlku, protože nevíš, jak to dopadne, nebo sis to rozmyslel. Něco se ti nelíbilo, jak to dělali apod. Kontinuita a udržitelnost jsou nejdůležitější. Většina projektů filantropie v zahraničí na západ od nás, staví nadační jmění sama. Nobelova nadace je typický příklad samofinancování nadace, která dělá to, co dělá. Všichni to víme. Nepotřebuje k tomu další dary od donorů, od dárců, ale sama se spravuje, sama podporuje věci, které si myslí, že dávají smysl. V tom je ta udržitelnost nejdůležitější. Byl jsem třeba v dozorčí radě Nadace Charty 77, už je to docela dlouho.

Ale tam, v té době, se každý rok bojovalo o to, kdo nám dá, kdo nás podpoří. Místo toho, aby lidé, které bavilo podporovat, věnovali svoji energii podpoře. Tomu, aby podpora dávala smysl, aby našli správné příjemce podpory. Tenkrát byla moje myšlenka příliš radikální „Tak pojďme vytvořit nějaké nadační jmění, abychom se nemuseli v uvozovkách doprošovat nebo žádat o nějaké dotace nebo se spoléhat na někoho. Ale abychom sami měli ve svých rukou, co budeme dělat.“
Možná by stálo za to, Pepo, ještě zmínit rozdíl mezi termíny charita a filantropie. Jaké vnímáš rozdíly v těch pojmech? Někdo možná přemýšlí, jestli tam je nějaký rozdíl nebo jestli to je synonymum.

 

Josef Podlipný

Já to vnímám tak, kdyby tady byla Janička, tak to možná ještě řekne lépe, protože ona v té oblasti se realizuje citlivěji. Filantropie je projektovým, dlouhodobým a udržitelným rozšířením charity. To neznamená, že charita je méně a filantropie je více. Já to vnímám tak, že to je učící se proces. Ideální je začít s charitou. To znamená, najít něco smysluplného, něco, čeho můžeme být součástí nejenom finančně. Je skvělé být toho součástí i lidsky, opravdu jako dobrovolník. Někam prostě přijít, s něčím pomoct opakovaně a vtáhnout do toho různé generace. Protože, ať znalé více či méně této oblasti, většinu to velmi silně vtáhne a najednou to vytvoří společné téma pro celou rodinu nebo pro nějakou komunitu. Budou tím všichni žít, což je nepochybně velmi důležité. Charita je vlastně tím, že umíme také něco dát.

 

Constantin Kinský řekl skvělou věc: „Nejdůležitější je dávat to, čeho máme nejméně.“ Pokud máme dostatek peněz, většinou ale nemáme dostatek času. Čas je jediná veličina, která je prostě dána. Máme takzvaně vyměřeno a je dobré dát svůj čas. Jestli to je konzultace nebo pomoc někomu na zahradě při sečení trávy nebo doprovázení seniora třeba na nákup, to je úplně jedno. Ale pokud tomu dáme ten čas, je to podle mě asi nejvíc, co můžeme udělat pro to, abychom se naučili dělat charitu. Filantropie, jak jsem říkal, je evoluční vývojová řada. Tu vnímám, že je i o tom, abychom se učili realizovat tu tvou historicky radikální myšlenku – vytvořit majetek, starat se o něj tak, že něco generuje. A s kapitálem naložit tak, aby to někomu nebo něčemu pomohlo. Jestli to je rodinný projekt nebo velký projekt, ke kterému se připojíme nebo naplňování hodnot a dlouhodobé vize rodiny anebo několika rodin, které se v tom spojí, je vlastně jedno.

 

Důležité je, abychom to neodflákli, aby to bylo něco, co dlouhodobě udržitelně dává smysl.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím. Bylo velmi příjemné slyšet od Constantina to s tím časem. Protože jsem si vzpomněl, kolik času jsem věnoval různým projektům. Nebo když chodím učit finanční gramotnost do škol nebo něco podobného. Já to chodím dělat, protože vidím výsledek. Je fajn poslat někam peníze, a to je také potřeba, protože ne vždycky člověk může pomoct osobně. Ale mít šanci vidět tu změnu a mít šanci vzít třeba s sebou rodinu nebo někoho z rodiny a ukázat jemu, jak to funguje a jak to mění některé životy, to je moc příjemné.

Pojďme dál. Ty jsi mluvil o dvou rozměrech filantropie/charity. Jeden je ten rozměr, který asi vnímáme všichni přirozeně. Prostě stane se nějaké neštěstí, můžeme pomoct osobně, finančně a nějakou energií. Ale ty jsi zmínil na začátku ještě druhý rozměr a to je, že to může pomáhat rodině řešit věci a dávat ji dohromady.

 

Můžeš k tomu říct příklad třeba z vaší rodiny nebo od lidí, které znáš? A co vám zafungovalo a co tím vlastně myslíš?

 

Josef Podlipný

Zmíním příběh rodiny, který je podobný i příběhu naší rodiny. Ale mluvím o jiné rodině, která nám do jisté míry v některých ohledech mohla být a byla i vzorem. Tato rodina je vícegenerační. Do charitativní činnosti se zapojují od dědy a babičky, oni jsou dlouhověcí, takže věřím, že všichni se dožijí možná i přes 100 let. Zapojují se 4 generace od malých prťat až po seniory a vždycky se jich sjede celý autobus. To je strašně zajímavé, strašně silné. Pravidelně podporují místní komunity, takže když někdo přijede do jejich kraje, je to na Vysočině, jakmile vysloví jejich příjmení, každý ví. Každý. Je jedno, jestli se bavíte s řidičem autobusu, který tam projíždí nebo se starostou. Oni žijí komunitou a komunita žije jimi. Zástupce komunity říkal, že tato rodina je hodnotovým odznakem té komunity. A komunita je otisknutá v té rodině.

 

Když jsem se před pár lety bavil s nejstaršími členy té rodiny, tak jsem se ptal, co je vedlo k tomu, že se na tom podílejí všichni? Nejstarší členka rodiny mi připomněla důležitost určité solidarity. Dokonce to pojmenovala tehdy jako povinnost být součástí komunity, ve které žiji.
V případě charity je potřeba si uvědomit, že nejsme v žádném skleníku. Jsme prostě v nějakém prostředí, ve kterém žijeme a chceme žít, a chceme se tam mít dobře. Ale také chceme, aby se měli i ti ostatní dobře. Protože svět, a to poslední dobou pozoruji hodně a až hmatatelně, se radikalizuje. Je mnoho lidí, mnoho komunit, kterým není dobře. A když dovolíme, že se ty nůžky příliš rozevřou, pak se nemůžeme divit, že se narodí další Hitler. Nebo další jemu podobný, kdo zburcuje masy těch nespokojených, které všichni přehlíží. Nikdo je nevidí, každý před tím chce zamhouřit oči. A pobijí v uvozovkách ty úspěšné, ale hloupé, kteří se spoléhali na to, že tím světem nějak proplují. Ne, prostě jsme součástí nějaké komunity. To je otázka charity.

 

Ve filantropii vidím strašně důležitý prvek odpovědnosti, nejen sounáležitosti. Převzít odpovědnost za to, že se právě o nějaký projekt filantropie starám. To je skvělé pro mladou generaci. Přizvat nástupníky, mladší generaci k tomu, aby šli něco tvořit. Buď svého vlastního a zastřeší to celá rodina, anebo společně jako rodina nebo více rodin. A ti lidé tím žijí. Učí se na tom komunikovat, spravovat, podnikat a dělat projekty. Prostě učí se žít. Ať se jedná o charitu nebo o filantropii, vracím se zpátky k tomu, co jsem říkal na začátku, největší radost a největší užitek to nese tomu, kdo je poskytovatelem.

 

Vladimír Fichtner

Za mě je tam ten pohled užitku, ale také pohled správy nadačního jmění. Ve chvíli, kdy zapojíte další generaci nejen do poskytování užitku a výběru projektů a vyhodnocování žádostí a podobně, ale i do toho, aby to mohlo trvat dlouhodobě. Aby vzniklo nadační jmění, z jehož výnosů se potom financuje charitativní/filantropická činnost, je přirozený způsob, jak seznámit děti a nastávající generaci i v relativně malém věku s koncepcí renty. S koncepcí toku peněz, s cash flow z majetku, s koncepcí diverzifikace majetku. Protože i malé děti mají chuť pomáhat. Je to pro ně velmi často přirozené. Proto propašovat do toho i koncept starání se o to, aby to mohlo fungovat dlouhodobě a chápání principů, aby nedošlo k tomu, že peníze se rodí v bankomatu, je nesmírně důležité.

 

Spousta dětí to tak má, že vidí rodiče jít do bankomatu pro peníze, nebo koupit něco hodinkami, kartou. Nevidí tu práci, která k tomu byla zapotřebí. Proto si myslím, že i starání se o majetek je hezkým způsobem spojený s touto činností. Ty jsi v jeden okamžik říkal, že je důležité si vybrat to, co vás baví, zjednodušeně. Jak jste si vybírali vy. Kde vy jste si našli tu vaši vášeň? Co vás baví?

 

Josef Podlipný

Nás baví podpora společenských akcí, to znamená sbližování lidí v komunitě. Baví nás podpora zdravotnictví, protože si uvědomujeme, že jen ve zdravém těle je zdravý duch, jak se říká. Nevím, kdo to řekl, ale mně se to připomnělo dva dny před mými šestapadesátinami, když jsem prošel infarktem. Zdraví není něco, co by člověk měl brát jako samozřejmost. Je potřeba se o to starat. Zdravotnictví v České republice je na velmi, velmi vysoké úrovni, ale stojí to balík peněz. To je fakt neuvěřitelné. Zafinancovat CT znamená mít kapitál 75 až 90 milionů korun, což není úplně málo. A přitom tento typ vyšetření umí zachránit masy životů, opravdu strašně moc. Lidem umí nejenom zachránit život, ale i z komplikovanější operace udělat zážitek, na který budou spíše s úsměvem vzpomínat, protože tam dojde ke kvalitnímu vyšetření. Proto my se díváme na výběr oblastí, které podporovat, skrze optiku hodnot rodiny. Musí to jednoznačně respektovat hodnoty rodiny. I kdyby to bylo sebelepší, sebe populárnější, pokud by to nesplňovalo naše hodnoty, tak to ani nepřinese nikdo na rodinnou radu jako námět.  Musíme v tom najít smysluplnost činnosti a aby byla opakovatelná. Tak si my vybíráme oblasti, které dlouhodobě podporujeme a podporovat budeme.

 

Vladimír Fichtner

Základní jsou tedy společenské aktivity a zdravotnictví. A je potřeba těch oblastí mít víc? Nebo je to účel, že máte dvě? Je to moc nebo málo? Jste s tím spokojeni? Měli jste víc oblastí třeba v minulosti a došli jste k tomu, jaký fokus je lepší?

 

Josef Podlipný

Měli jsme i ochranu životního prostředí. Stále nám přijde velmi smysluplné mít i tuhle oblast.  Pokud bude špatná, nebudeme schopni vycházet na ulici jinak než s kyslíkovou maskou – když to hodně přeženu – nebudeme žít úplně spokojeným životem. Nikdo, ať budeme mít bohatství sebevětší. Ale říkali jsme si, a my to pravidelně vyhodnocujeme, že v těch jednotlivých oblastech už se realizují i jiné projekty. To neznamená, že ve zdravotnictví a ve společenských aktivitách ne. My plánujeme na zhruba deset a více let dopředu, a tak nám to přišlo, že teď je ta správná doba, kdy se ve zdravotnictví prosazuje větší měrou robotizace a spousta dalších prvků. Teď je dobré takzvaně neusnout na vavřínech, dupat do toho, abychom se nedivili po nějaké čase, že nám zastarává přístrojové vybavení, kvalita lékařů a spousta dalších jiných věcí. A předhání nás země, které teď nám závidí, co máme.

Díváme se hodně z pohledu racionality a hodně z pohledu hodnot. Takže máme dvě oblasti.

 

Vladimír Fichtner

Protože už se blížíme ke konci dnešního povídání, ještě mě zajímá jedna věc, která se dělá docela často v zahraničí, ale v Čechách jsem ji vlastně asi moc neviděl. Zajímalo by mě, co si o tom myslíš. Venku, když někdo dá nějaký dar, tak je to často spojené s jeho jménem – jeho stipendium nebo jeho budova spojená s tím darem, nebo jeho univerzita apod.

V ČR si nejsem vědom, že bych to tady sledoval. Neříkám, že to potřebujeme. Myslíš si, že by to pomohlo, kdyby se taková věc nabízela? Kdyby odkaz dárce nebo rodiny někde zvěčnili tímhle způsobem? Nebo spíš si myslíš, že by to odrazovalo?

 

Josef Podlipný

Já na tohle mám názor, který není jednotným názorem naší rodiny, ale i přesto ho řeknu. Já nemám ještě dostatek odvahy Na to, aby právě nějaké stipendium nebo nějaký odkaz byl spojen se jménem naší rodiny. Kdybychom třeba zviditelnili příspěvek na CT – tolik milionů a tahle rodina. Nedávno se mě jeden můj dobrý kamarád ptal, proč tu odvahu nemám. Já jsem na to odpověděl bez přípravy: „Protože ještě neuplynula další generace, která změní náhled na tuhle oblast z pokřivení, kterým jsme si prošli skrze komunistický režim. Kdy, kdo nekrade denně ani hodinu, okrádá svou vlastní rodinu.“ Teď jsem to možná zkomolil, ale něco v tomhle smyslu. Kdo dělá něco poctivě, tak je podezřelý a tak dál. Ještě to v lidech někde je. Někdo se podle toho chová. Někdo se snaží podle toho nechovat, ale furt to tam může naskočit a já nemám tu odvahu stát po boku těch odvážných, jako jsou třeba manželé Vlčkovi. Jsou skvělí, to, co udělali s Cibulkou. A mohl bych jmenovat další.

To jsou aktivity, které by měly být houšť stále více a stále viditelnější. A já bych za to byl rád.  A v určitém okamžiku se k tomu určitě přidáme. Ale teď ještě nemám odvahu.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím tomu, Pepo, a přeju si, aby společnost vnímala ty, kteří mají šanci pomáhat, jako pomocníky. Jako někoho, kdo může věci posunout vpřed, a ne jako někoho, komu je potřeba závidět nebo říkat oni to asi ukradli, protože jinak by ty prachy mít nemohli. Asi tam dojde, ale chvilku to bude trvat. Rozumím tomu, co říkáš.

 

Josef Podlipný

My nechceme vděk. To je spíš o tom, že bychom rádi, aby tou myšlenkou žili i naši potomci a aby si spojili s tím stipendiem naší rodiny něco, až budou vzpomínat za třeba 200 let. To by bylo fajn, ale nepotřebujeme žádný vděk. Spousta lidí si myslí, že to, když se něco zveřejní, ať je to firma nebo jednotlivec, že to dělá proto, aby ho někdo poplácal po ramenou. To vůbec tak není.

 

Vladimír Fichtner

Děkuju za to, že jsi nasdílel všechno, co jsi dneska sdílel o charitě a filantropii. Bylo to moc zajímavé.

 

Josef Podlipný

Přátelé, já bych jen dodal, že filantropie není jen o finanční podpoře. Může hrát zásadní roli v budování a zachování rodinných hodnot vašeho rodinného bohatství. A ze srdce vám přeji, aby se vám zachování vašeho rodinného bohatství opravdu dařilo po mnoho generací i do budoucna.

 

Svět, ve kterém žijeme, se mění rychleji než kdy dříve.

Války, inflace, geopolitická nestabilita i ekonomické krize – to vše jsou faktory, které mohou ohrozit nejen globální trhy, ale i vaše rodinné bohatství.

Přestože většina investorů doufá, že krize nepřijdou, historie ukazuje, že dříve či později zasáhnou každého. A právě proto je klíčové být připraven.

Jak zajistit, aby váš majetek zůstal stabilní i v dobách nejistoty?
Jaké kroky mohou ochránit vaše investice?

V této epizodě Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí nejen své zkušenosti s investováním v turbulentních dobách, ale také praktické strategie, jak ochránit a diverzifikovat rodinné bohatství.

Proč je klíčové připravit se na krizi ještě předtím, než přijde.
Jak diverzifikovat majetek tak, aby obstál i v době ekonomické nejistoty.
Proč je důležité držet hotovost a jak může zachránit váš majetek v krizových dobách.

Chcete vědět, jak zajistit, aby krize nebyly hrozbou, ale příležitostí?
Tato epizoda vám dá inspiraci k zamyšlení.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je správa majetku v dobách krizí a nestability.

 

Vladimír Fichtner

To je zajímavé téma, pojďme na něj.

 

Josef Podlipný

V průběhu dnešní diskuse určitě budete slyšet termíny, které jste už slyšeli v některých předchozích epizodách: diverzifikace, plánování a řadu dalších. Proč dnes, Vláďo, mluvíme o krizi?

 

Vladimír Fichtner

Za 30 let, co investování řeším, jsem žil ve světě, který byl zmítán mnoha krizemi. Ale musím říct, že zároveň to bylo 30 poměrně klidných a mírových let. Ne, že by nebyly konflikty, ale došlo k tomu, že víceméně skončila studená válka. Amerika se stala na dlouhou dobu jediným hegemonem, který vládl světu. Neměla žádnou opozici a těch 25, 30 let bylo z tohoto pohledu relativně klidných. V posledních 5 nebo 10 letech, alespoň z mého úhlu pohledu, přináší větší nejistotu síla Číny a to, co od roku 2014 podniká Rusko na Ukrajině. Protože už to není o jednom hráči. Už těch hráčů začíná být vícero. Pro mě osobně válka začíná být mnohem blíž. A myslím si, že jeden ze scénářů, který není pro mě úplně nemožný, je, že se přesune i na naše území.

Takový pocit jsem za celý svůj život zatím neměl a jenom to potvrzuje některé věci, o kterých člověk přemýšlí a dělá. Nechci být v situaci, kdy si budu říkat „to se u nás stát nemůže.“ Vždy si vzpomenu na filmy z doby před druhou světovou válkou, kdy si někteří Židé říkali „to se tady stát nemůže, Němci jsou přece kulturní národ.“ Je dobré vycházet z toho, že věci se stát mohou. A já osobně čas v tuhle chvíli vnímám mnohem citlivěji než v minulých letech. Z důvodů, které jsem říkal. Jak to vnímáš ty, Pepo, jako investor?

 

Josef Podlipný

Jako investor se dívám na okamžik diskuzí o správě v dobách krizí tak, že se vhodný, protože se vlastně ještě nic zásadního neděje. Neprocházíme žádnou podobnou situací jako obyvatelé Ukrajiny nebo Turecka, a mohl bych jmenovat dál, až z toho člověka mrazí. To znamená, že máme dostatek času na diskuse, jak správu přizpůsobit, aby se právě pro období krizí s naším rodinným bohatstvím dobře vypořádala. Druhá věc, která mi říká, že je dobrý čas o tom diskutovat, je uvědomění si, že geopolitická a ekonomická situace je velmi křehká. Právě proto, že si už po dvě generace nepamatujeme útrapy dřívějších období, třeba druhé světové války. A to, že se bojuje na Ukrajině, nás ještě neopravňuje říct, že víme, co to znamená. Nevíme. Nikdo z nás si to vůbec neuvědomuje, pokud by toho nebyl přímou součástí. Proto je dobré si uvědomit křehkost současné situace. Já si vzpomínám na slova vyřčená před několika měsíci zástupcem jednoho velkého hedge fondu, který říkal „My jsme v podstatě natěšení na to, až přijde nějaký průšvih. V tomhle klidném prostředí se nedá vůbec nic tvořit. Tady jsou klidné vody.“ Můj dobrý kamarád, kterému prošla rukama spousta kapitánů na lodích, když je školil jako nové skippery, říkal: „Jen na rozbouřeném moři se naučíš být dobrým kapitánem.“

 

Vladimír Fichtner

Ten klid také charakterizuje to, že když se jako starší generace sejdeme, občas přijde diskuze na téma, že je potřeba si lehnout nohama od výbuchu, mít pláštěnku a být zahalení. Branné cvičení bylo součástí našich mladých let, ale naše děti už nic takového nezažily. Koukají na nás, o čem se to vlastně jako senioři bavíme. Co tím máme na mysli? Protože byl klid, protože takové věci se neřešily. Teprve teď se začínají třeba někteří mladí hlásit do armádních rezerv, aby zjistili, co to znamená a případně věděli, co mají dělat. Myslím si, že to je určitě zajímavá věc, kterou asi není špatné projít.

 

Josef Podlipný

Řekl jsi docela zajímavou informaci, na kterou navážu. Dva měsíce zpátky jsem byl na kole s kamarádem, který je právě v armádních rezervách. V minulosti jsem mu vždycky na kole ujížděl, a teď najednou bylo vidět, jak má dobrou fyzičku. Říkal jsem mu „Kamaráde, tys na sobě zapracoval!“ A on na to, že musel. Protože se ukazuje, jak je ten svět v klidu, okolí nás vlastně k ničemu moc nevybízí, nemusíme bojovat o život, nemusíme být schopni rychle utíkat, bránit svůj domov, svoji rodinu atd., a tak jsme hrozně zpohodlněli. Až na úplné výjimky. A ruku na srdce, kdo z vás, za jaký čas, uběhne třeba 3 nebo 5 km? Jak vyrovnaným a udržitelným tempem jste schopni plavat? A spoustu dalších a dalších věcí. Prostě jsme zpohodlněli. Ale abychom nebyli v rovině zkázopravců, protože to není cílem tohoto podcastu, pojďme se podívat na to, co je třeba dělat, aby naše rodinné bohatství v případech krizí a nejistot neutrpělo.

Vladimír Fichtner

Myslíš, co je třeba dělat, když přijde krize?

Josef Podlipný

Spíš před tím.

 

Vladimír Fichtner

Já jsem chtěl právě říct, když přijde krize, tak dělat všechno to, co jsem si připravil předtím, než přišla.

Protože průšvih v krizi samozřejmě znamená, že už člověk nic nevymyslí. Je příliš v časovém presu, je příliš v emocionálním tlaku. Možná něco vymyslí, ale nemusí to být úplně optimální. Já si pamatuji, když zaútočil Putin na Ukrajinu na jaře 2022, v jeden okamžik se začaly skloňovat jaderné zbraně. My jsme si v rodině sedli všichni dohromady a řekli jsme si, co se stane, když dojde k jadernému výbuchu na Ukrajině. Připravili jsme si evakuační plán, co budeme dělat, kdo jede, s kým jede, kdo nejede. Probrali jsme to během víkendu a řekli jsme si, kde se sejdeme, když přestane fungovat komunikace. Kde budeme na naše děti čekat ve Španělsku v jedné restauraci u pobřeží. Každý den ve dvě hodiny odpoledne, pokud se jinak už nebudeme mít šanci spojit.

To už člověk nevymyslí, když přijde průšvih. Nebo něco může opomenout. Takže mnohem lepší je mít věci rozmyšlené, v klidu o nich popřemýšlet, než je potom vyrábět na poslední chvíli. To každý víme, že spěch nemusí být úplně dobrým rádcem. Takže je potřeba věci připravovat předem, jinak to nejde. A kdo to neudělá, může dopadnout dobře, ale my na to spoléhat nechceme. Ani jako lidé, ani jako investoři.

 

Josef Podlipný

Mně to připomíná příběh mého dobrého kamaráda Honzy a jeho rodiny. Honza žije už mnoho let v zahraničí, nicméně je pyšný na to, když mu lidé říkají Honzo, i přesto, že pokaždé to slyší jinak. Honza protáhl svou rodinu a rodinné bohatství skrz krizová období, třeba i nemovitostní krize v Americe a spoustu dalších jiných menších krizí, velmi dobře. Protože jeho tatínek s maminkou dali rodinnému bohatství dobrý základ. Oni už měli diverzifikovaný jak byznys, nemovitosti, tak finanční majetek v různých aktivech. Povětšinou v pravidelně vyplácejících nějaké peníze. Honza na ta období vzpomíná s úsměvem a zároveň ten příběh předává svým dvěma dětem. Říká, že není až tak důležité, jak aktivum roste, ale co vám generuje. A v jejich případě to bylo nepochybně velmi důležité, protože z nemovitostního portfolia, které jim generovalo velmi vysoké pravidelné cash flow, výrazně vyšší, než byla potřeba rodiny, v dobách krizí postavili dalších několik pilířů rodinného bohatství. Nedávali to do toho samého aktiva, ale tvořili něco dalšího.

Mně to přišlo matematicky úplně protismyslné, když jsme o tom s Honzou před nějakými osmnácti lety diskutovali. Když říkal „dividendy, dividendy“, já jsem se ptal „proboha proč, vždyť se to daní.“ A on odpovídal, že to pochopím časem. Říkal: „Ne, ne, ne, zapomeň. Nepotřebuješ řešit, jak je aktivum cenné. Máš pravidelný příjem a můžeš s tím pracovat.“ A ještě navíc, a to bylo strašně důležité, Honza tohle říkal i přesto, že to neobjevil on, že neobjevil Ameriku: „To, že máš pravidelný příjem, tě nutí něco s tím dělat.“

Říkal, že jeho kamarád dobami krizí prošel díky špatné likviditě majetku velmi útrpně.

O část majetku přišli, museli v dobách poklesu část zpeněžit apod. Ten jeho kamarád se hodně profiloval také v nemovitostech, ale v pozemcích. Měl obrovské množství pozemků všude po světě, kam se člověk podíval na glóbu, skoro mohl říct, že tam je také. Pozemky ale ve většině případů buď ležely ladem, nebo byly těsně před nějakým procesem, třeba zasíťování nebo vložení do územního celku. Byly připraveny pro developera, pro investici. Když ale vyschnou peníze nebo klesne investorský zájem, tak s tím nic neudělá. Zpeněžit to lze, ale s velkým poklesem ceny.

 

Vladimír Fichtner

Pamatuji si to ve finanční krizi, v letech 2008-9. Kdy si člověk říkal, že se ho to netýká. Ale když přijde opravdová krize, tak se dotkne tvého byznysu, dotkne se tvých nemovitostí, dotkne se veřejně obchodovatelných akcií. V roce 2008 se dotkla i veřejně obchodovatelných dluhopisů. A najednou všechno klesá. A ty si říkáš „Je to v pohodě, já vezmu tady peníze, nasypu je do byznysu.“ Najednou jsi všude pod tlakem snižující se hodnoty, snižujících se cen. A pokud nemáš cash flow, o kterém mluví tvůj dobrý kamarád, a mluvil o tom už před 18 lety, najednou zjistíš, že opravdu nemáš peníze na účtu. Co je platné, že máš stovky milionů nebo miliardy, když nemáš peníze na účtu, které potřebuješ, abys zaplatil za nějaké služby. Pak je to velký průšvih. Souhlasím.

Ty jsi zmínil diverzifikaci. Je potřeba majetek rozkládat do různých typů instrumentů, do různých regionů. Ideálně být po celém glóbu, všude po světě. To není vůbec špatné. V různých měnách a v různých destinacích.

Jednoznačně „cash flow is king“. Prostě když mám cash flow, tak mám mnohem větší stabilitu. Já nepotřebuju mít stovky milionů na účtu. K čemu mi jsou? Nemusím chodit jako strýček Skrblík plavat do svého trezoru po ránu. Ale cash flow potřebuje každý z nás. Já bych řekl, že není špatné, i když to nemusí být vždy výhodné v dobách poklesu, mít přístup k likviditě. Anebo mít samozřejmě i hotovost nebo termínované vklady nebo něco podobného. Což samozřejmě my jako podnikatelé neradi vidíme, protože to ubírá našim výnosům. Hotovost nic moc nenese.  Když byly vyšší úrokové sazby a neslo to šest sedm procent před pár lety, tak to bylo dobré. Vlastně jsem nemusel nic dělat a neslo to 6 %.

Dneska už je to 4 % na termíňácích a uvidíme, kolik to bude za rok. Třeba to bude zase 15 % nebo 2 %. Nikdy nevíme. V posledních deseti letech byl úrok nízký, extra nízký nebo nulový. V západní Evropě na eurech dokonce záporný. Museli jste platit bance, že jste tam měli hotovost. Ale ta hotovost prostě přináší flexibilitu v době krize a v době průšvihu. Dá se také použít v době průšvihu, protože když aktiva klesají, může být dobrý čas něco nakoupit. V krizi se dobře nakupuje. Člověk to nesmí s hotovostí a likviditou přehánět, ale nemít je může být právě v dobách krize velmi nebezpečné. Protože nemá nikdo, respektive mají ti, kteří byli prozíraví. Je lepší patřit mezi ty prozíravé než ty, kteří mají z tohoto úhlu pohledu nějaký průšvih.
Jak ty vnímáš likviditu a hotovost a jejich nevýhody pro výnos?

Protože když mám 10 % v hotovosti a nese mi to nulu, tak se samozřejmě celkový výnos z portfolia snižuje.

 

Josef Podlipný

Stejně jako mince má dvě strany, tak i odpověď na tvou otázku nasvěcuje dvě strany téže mince. Je to tak, že na jednu stranu hotovost nabízí obrovskou flexibilitu a svobodu. Nemusíme řešit rozhodnutí pod tlakem, dokonce nám nabízí i možnost využít příležitosti a snižuje výnos. Je to tak, v některých málo ohledech to ale dokonce výnos může povzbudit. Dobře si vzpomínám na velmi dobrý počin, když společnost Fichtner propagovala proti-inflační dluhopisy v dobách, kdy nebylo zřejmé, že by mělo přijít období vyšší inflace. Spíše naopak. Mnoho investorů zažívalo v Německu nebo ve své investorské mysli spíš obavu z toho, že se bude prohlubovat deflace. Opakovaně se diskutovala i témata, že banky ukazují na to, že existuje hotovost. A je problém hotovost pak někde schovat a tím pádem účty v bankách budou nebezpečné, protože tam budou záporné úroky. A my investoři budeme platit ještě za to, že máme někde uložené peníze. Velmi živě si pamatuji tyhle diskuse a stejně tak si dobře pamatuji na analytický materiál, který říkal, že je tady skvělý investiční nástroj, který pro případ, že bude inflace vyšší, je schopen peníze ochránit.

A to období přišlo.

 

Vladimír Fichtner

Tam byla ta druhá strana mince. Když bude záporná inflace, tak proti-inflační dluhopisy vynášely nula nula. Přesně tak. Ale lepší mít nulu než minus jedno procento. Ten, kdo měl víc jak milion euro v bankách v západní Evropě, měl prostě záporný úrok. Ano. To bych řekl, že je další důležitá věc, která se v krizi projeví hezky. To je, jak jsem připravený na různé scénáře. Ty proti-inflační dluhopisy byly krásný příklad. Úplně vzorový příklad toho, že fungují ve scénáři vysoké inflace, normální inflace i záporné inflace. No skvělé, jestli ve vysoké inflaci udržím hodnotu peněz zhodnocených o inflaci, tak to chci. Jestli budou záporné úroky a já budu mít nulu, to jde pořád lépe, než mít zápor. To je skvělá věc. A bylo to jenom o tom, že tady jsou tři různé scénáře budoucnosti z hlediska inflace, a ve všech to vyhovuje. Když jsi se ptal, jak se na to připravit, tak přemýšlet předem o tom, jaké jsou scénáře.

Dneska někdo říká, že koruna začíná slábnout. Jindy zase přijde jiné období a koruna posiluje. Jediné možné, o čem by člověk měl přemýšlet, je scénářové přemýšlení. Mám připravené řešení, když koruna bude slábnout? A co se stane s mým řešením? Mám to připravené, když bude posilovat, že to také bude v pohodě? A mám ho připravené tak, že když se nebude hýbat ani jedním směrem významně, bude to také v pohodě? To je správná otázka. Ale spekulovat, jestli to bude tak nebo tak, podívat se do křišťálové koule, která napoví, že koruna bude silná, a pak se zjistí, že to bylo obráceně. Nebo se to naplní, to je možné. Ale řešení, která děláme, přece nejsou na týden, na měsíc, na rok nebo na pět let. My děláme rozhodnutí na desítky let a potřebujeme, aby měla stabilitu v průběhu těch desítek let. A tam je scénářové přemýšlení naprosto kritické.

Co bude s touto ekonomikou? Bude dobře, špatně, bude to jako dneska. Co bude s měnou? Jeden, druhý, třetí scénář. Co bude s inflací? Co bude s válkou? Bude, nebude. Všechny scénáře si dejme před sebe a přemýšlejme, jestli to moje řešení tam sedí. Tomu my říkáme filozofie Ochrany bohatství (Wealth Protection), se kterou jsme přišli před 15 lety. A scénářové přemýšlení je přesně na krizové časy. Kéž by nepřišly ošklivé scénáře, ale mnohem lepší je být připraven, než překvapen.

 

Josef Podlipný

Souhlasím. Přátelé, plánování scénářů a příprava flexibility při správě vašich rodinných bohatství určitě něco stojí. Bude vás to stát čas, bude třeba k tomu přizvat odborníky a bude to stát i nějaké náklady, protože nepochybně hotovost, kterou jsme tady několikrát zmiňovali, asi v dlouhodobém horizontu nebude vynášet totéž co akcie. Nebude vynášet totéž, co váš byznys. Nebo třeba nemovitostní část portfolia.

Pokud se zabýváte myšlenkou, co vám krize může přinést, stálo by za to podle mě zmínit ještě jednu důležitou věc – někdo čeká, až ta krize přijde. Ví, že přijde. Někdy. A tak čeká. V hotovosti.

Vladimír Fichtner

100 % peněz v hotovosti. Prodal firmu a čeká, až přijde krize. Jo, jo, to jsem slyšel teď, když byly prezidentské volby v USA. Někteří čekali, že to půjde po prezidentských volbách dolů, a čekali s hotovostí, aby využili ten okamžik poklesu. Samozřejmě pro lepší nákupy. A poté, co vyhrál Donald Trump, akcie vyrostly v korunovém vyjádření o 5 % za týden. Tři procenta byly akcie a dvě procenta udělala česká koruna, respektive dolar posílil. Takže v korunovém vyjádření pět procent hned. Ale nahoru, ne dolů. Hmm, ten člověk nepočítal evidentně s tím, že může přijít jiný scénář. Správné by bylo rozdělit třeba tu svoji investici, půlku dát předtím, půlku potom. Když má takovou představu o tom, že je nějaký prvek nebo nějaký faktor, který může tak výrazně ovlivnit trh. I když zrovna prezidentské volby pro nás, kteří jsme zažili už já nevím kolikáté, americké prezidentské volby, víme, že to vlastně žádný faktor moc není.

 

Josef Podlipný

Souhlas. Ať už přílišná opatrnost nebo přílišné vyčkávání na nějaký zázračný okamžik může být pro vás opravdu nesmírně stresující a pro vaše rodinné bohatství možná až zhoubou. Jistotu, že v budoucnu nějaké krize zažijeme, asi máme všichni. Nicméně s důkladnou přípravou se krize spíše stanou výzvou. Když budete přemýšlet scénářově, budou pro vaše rodinná bohatství výzvou k překonání krizí. A já vám moc přeji, aby vám vaše rodinné bohatství i v dobách krizí a nestability nepřidělávalo starost. Abyste byli díky scénářovému přemýšlení připraveni na období nejenom hojnosti, ale i období, kdy se bude dít něco, co si možná ani dnes nedovedeme představit.

 

Vladimír Fichtner

A já bych jenom dodal jednu důležitou věc. Uvědomte si, že připravit se na různé scénáře, přemýšlet o různých scénářích, zabere nějaký čas. Když se dneska rozhodnete, že máte svůj majetek uložený jenom v české koruně, v nemovitostech v České republice, jak dlouho vám bude trvat, než ho rozložíte po světě? Než ho dáte do dalších aktiv, než zlikvidní? Zlikvidujte ty pozice, které možná máte jenom v české koruně? Bude to trvat dlouhé měsíce, spíše krátké roky. A proto je potřeba o tom přemýšlet dostatečně dopředu, strategicky. Když to uděláte, krize, které přijdou, nemusí být v žádném případě zničující.

 

Rodinné bohatství se často předává napříč generacemi, ale málokdo si uvědomuje, jak snadno může být narušeno nečekanou životní situací.

Co se stane, když klíčová osoba v rodině náhle nemůže rozhodovat – ať už kvůli zdravotním problémům, nehodě nebo jiné nepředvídatelné události?

Pokud nejsou jasně určeni opatrovníci a pravidla správy majetku, rodina riskuje chaos, konflikty, soudní spory i znehodnocení svého majetku. Přesto se tomuto tématu stále věnuje jen zlomek investorů – navíc až ve chvíli, kdy je pozdě.

Mezi Rentiéry tentokrát dorazil advokát Štěpán Holub. Štěpán má více než 20 let praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. Studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner se Štěpánem proberou nejen roli opatrovníků a opatrovnických rad, ale i klíčové kroky, které by měl každý investor udělat, aby ochránil své bohatství.

Dozvíte se, proč je důležité jmenovat opatrovníka už dnes – a co se může stát, když to neuděláte. Jak opatrovnické rady pomáhají chránit rodinný majetek a zabraňují soudním sporům. Co dělat při výběru správného opatrovníka a jak zajistit, že vaše přání budou respektována.

Chcete mít kontrolu nad tím, co se stane s vaším majetkem v případě nečekané situace? Tato epizoda vám ukáže další ze způsobů, jak na to.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešní epizodu si užijeme ve společnosti našeho vzácného hosta, Štěpána Holuba, který je spoluzakladatelem Holubová advokáti a má dlouholeté zkušenosti s problematikou ochrany soukromého majetku a majetkovými strukturami.

 

Štěpáne, než se pustíme do konkrétních otázek, můžete nám vysvětlit, co vás přivedlo k této oblasti práva a proč bychom měli věnovat pozornost nastavení ochrany svého majetku?

 

Štěpán Holub

K otázkám opatrovnictví a opatrovníků mě přivedly dlouhodobé zkušenosti, kdy tyto otázky nejsou dopředu řešeny. Následně se něco stane, například se někdo vybourá při nehodě, a pak se všechno zadrhne. Dlouhodobě dochází ke ztrátám na majetku, nejsou jmenováni noví jednatelé, nejsou povoláni noví nájemci do prostor, dochází ke ztrátám na majetku, na byznysech a podobně. Většina lidí to neřeší a neřeší to dopředu. Tím, že je to nové, tak se ani nelze; moc divit, že lidé opatrovníky dopředu nejmenují, protože mnohdy o tom nevědí a právníci o tom ani moc nemluví, řekl bych.

 

Vladimír Fichtner

To můžu potvrdit. Je spousta lidí, se kterými se potkávám a oni říkají „To mi můj právník neřekl“. Jsou překvapení, když vyslovím správce pozůstalosti, opatrovník nebo podobně. Když se ale člověk začne zajímat o svůj majetek a o to, co bude dál, a přestane přemýšlet tak, že je nesmrtelný, přirozeně dojde k tomu, že nějaké věci bude potřebovat pořešit. My jsme to řešili s rodinou poprvé asi v roce 2017. Pepo, ty už nějakou dobu tyto záležitosti také řešíš, že?

 

Josef Podlipný

My máme už více než devět let jmenované opatrovníky. Máme i opatrovnickou radu, máme jmenované opatrovníky dokonce i v Americe. Respektive opatrovníka.

Připomíná mi to několik let starou zkušenost, kdy byl rodinný patriarcha náhle upoután na nemocniční lůžko více jak rok.  Když se vrátil do reality, ta byla jeho slovy úplně jiná, než z jaké odcházel. Bylo to dáno tím, že tehdy neexistoval žádný formálně nastavený prvek ochrany. On tehdy neměl nejen správce pozůstalosti, ale neměl ani jmenovaného opatrovníka. A když měla být opatrována jeho vlastnická a řídící práva stran správy majetku, soud jmenoval opatrovníka, ale ten nevěděl, k čemu má přihlédnout. Takže se majetek začal nekontrolovaně (on říkal nelegálně a já říkám v uvozovkách nelegálně) dostávat pod kontrolu dalších členů rodiny. I širší rodiny, kde si jednotliví členové mysleli, že to dělají dobře. Ale nemysleli si to ti ostatní. Když se tento patriarcha potom vrátil zpátky, naštěstí do plnohodnotného života, zjistil, že už běží několik zahájených soudních pří a rodina je rozhádaná. A majetek utrpěl i co do hodnoty, protože nebyl dobře spravován. On sám to tehdy dobře pojmenoval. Kdyby existoval nějaký, jeho slovy, jmenovací dekret, seznam jeho přání, který by pak ctil opatrovník a opatrovnická rada by na to dohlížela, nepochybně by tento stav nemusel nastat.

 

Štěpán Holub

Ano, je to přesně tak. V České republice je od roku 2014 možné jmenovat předem, ve formě prohlášení, kdo by tím opatrovníkem měl být. Soud, když pak jmenuje opatrovníka, má primárně vycházet z tohoto přání. V druhé řadě, nebo pokud nikdo takový není jmenován dopředu, případně jmenuje někoho z příbuzných. Pokud nikdo vhodný nepřichází v úvahu, jmenuje případně starostu obce nebo nějaký orgán obce. To je samozřejmě asi nejhorší řešení, protože ti lidé naprosto nemají, byť to třeba mohou myslet dobře, vůbec žádný vztah k dané rodině. Neznají její historii, neznají opatrovance čili tu osobu, které je stanoven opatrovník. Z logiky věci prostě nemohou opatrovníka dělat tím nejlepším způsobem. To znamená, že je asi potřeba, když tu možnost máme, opatrovníka jmenovat předem. A řekl bych asi o to víc, pokud žijeme v rodině se složitější strukturou. Kde je více manželek, děti z různých manželství a podobně, a potenciálně přichází v úvahu konfliktní situace. Zejména v těchto případech je vhodné na to myslet dopředu.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, před pár dny se mě jeden dobrý kamarád ptal na opatrovníka. Ani ne, co to je, ale kdo to může být. Pojďme teď nasdílet, co to vlastně opatrovník je, co to je opatrovnická rada a kdo jimi může být.

 

Štěpán Holub

Začnu tou jednodušší úrovní, a to je opatrovník. To je osoba, která právně jedná za nějakou osobu, opatrovance, která prostě jednat nemůže. Důvody mohou být různé. Samozřejmé je to u mentálně postižených lidí nebo v případě lidí, kteří trpí třeba Alzheimerovou chorobou nebo jsou v kómatu po auto nehodě. Těch důvodů, proč lidé nemohou jednat, je celá řada. Opatrovníky mohou také dostat děti, které nemohou vzhledem ke svému věku ještě jednat. Ale na co se my asi zaměřujeme nejvíc, je preventivní jmenování. To znamená, jak jste říkal, je pro, patriarchu, který všechno v plné síle řeší sám a má dostatečné znalosti, zkušenosti a aparát k sobě. A jeho rodina nezná vůbec nic. Zejména tito lidé, kteří – a to se může stát úplně každému – řídí něco složitého v rámci rodiny, by si měli opatrovníka předem stanovit.

 

Vladimír Fichtner

Teď jste, Štěpáne, udeřil hřebík na hlavičku v tom „pokud rodina neví“. Aby nenastal průšvih, je potřeba v rodině o těch věcech mluvit, řešit je, nenechávat to na to, až umřu. Pak už se mě nikdo nezeptá na nic. My jsme se o tom v podcastu bavili s Pepou xkrát. Je potřeba opravdu najít si prostor a čas na to, abychom se sešli jako rodinná rada. Abychom měli rodinného kouče, když něco nefunguje a je potřeba pořešit třeba vztahy, což se také stává. Nebo nastavit komunikaci na trošku jinou úroveň. Já bych řekl, že proto, aby věci mohly fungovat, i když my jako osoby buď zemřeme nebo nemůžeme fungovat plnohodnotně, je dobré mít právní zázemí a dokumenty, o kterých se tady bavíme. Ale je naprosto nezbytnou součástí to, aby rodina tušila, co se děje, byla zapojena. Aby případně byly rodině postupně předávány odpovědnosti, protože to je jediný způsob, jak to potom může fungovat dobře.

Když tuhle komunikaci podceníme, je to stejně špatné, jako když podceníme dokumentaci, o které tady mluvíme.

 

Štěpán Holub

Ano, je to tak. Samozřejmě vztahy v rodině a potřebné znalosti, zkušenosti, dovednosti, prostě nic nenahradí. To je klíčem k úspěchu dlouhodobých rodin, které si předávají mezi sebou znalosti, zkušenosti, rozšiřují své bohatství. Vztahy jsou číslo jedna. A já bych řekl, že otázka opatrovníka je potom určitá nadstavba. Opatrovník je schopen fungovat, i když třeba rodina nefunguje optimálním způsobem, o kterém mluvíte. A řekl bych, ještě o to víc. Opatrovníka si můžu předem stanovit, třeba profesionála, kterému důvěřuji a podobně. A do jisté míry, když bych se vyboural a nebudu schopen dál jednat, tak to ty vztahy do určité míry může suplovat.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, může opatrovníkem být tedy třeba i právnická osoba?

 

Štěpán Holub

Právnická osoba také může být, ale asi je praktičtější, aby to byl někdo konkrétní. Nebo případně, aby byl náhradní opatrovník. Abyste měli jistotu, že je to „Trusted Advisor“, nebo osoba, která opravdu ví a umí. Ale pokud je to právnická osoba, která zná tu osobu dostatečně, nebo má víc lidí, kteří znají dostatečně tu rodinu, tak tomu nic nebrání. Ale já bych se chtěl vrátit k tomu, co jste říkal předtím, a to je ta opatrovnické rada. To bych řekl, že je možná důležitější. To je kolektivní orgán, který současně kontroluje a radí opatrovníkovi. Funguje to tak, že pokud je jmenován opatrovník (bez ohledu na to, jestli byl předtím najmenován dopředu nebo nebyl), na jeho návrh nebo na návrh opatrovance, tedy toho, komu se stanovil opatrovník, anebo na základě návrhu někoho z příbuzných, je možné jmenovat opatrovnickou radu. To je sice zákonem stanovené, ale relativně neformální uskupení lidí.

Musí tam být alespoň tři lidé a měli by být vyvážení v rámci rodiny, aby byly zachovány zájmy různých lidí. Opatrovnická rada kontroluje a v některých případech i schvaluje, pokud jde o náročnější transakce, úkony opatrovníka. Pokud by se někomu z opatrovnické rady nelíbilo, jakým způsobem bylo rozhodnuto, může předložit soudu návrh na to, aby nahradil rozhodnutí opatrovníka soudním rozhodnutím. S tím souvisí to, že zápisy z opatrovnické rady jsou předkládány soudu. Ale to podstatné je, že to běží v rámci rodiny a role soudu je tam upozaděna až jako nejvyšší stupeň kontroly. Ale všechno probíhá v rámci rodiny nebo okruhu blízkých osob. A samozřejmě, pokud se bavíme o rodinách, které dokázaly vytvořit rodinnou radu, nic nebrání tomu, aby rodinná rada byla to samé, co případná opatrovnické rada.

Aby členové zastávali funkci jak tam, tak i tam. To je asi úplně optimální a ideální scénář. Ne vždy to je takhle možné předem nastavit. Protože mám pocit, že rodinné rady jsou pořád poměrně vzácnou záležitostí.

 

Josef Podlipný

Já mám velkou radost z toho, že naše rodina patří mezi ty vzácné kusy, které mají už jmenovanou opatrovnickou radu. Vzpomínám si na slova našeho českého advokáta, který nás jako rodinný advokát upozornil na to, že opatrovník se při správě odkazuje na svá vlastní rozhodnutí. Samozřejmě, má se komu zpovídat, to bezpochyby, ale při výkonu funkce opatrovníka jsou to jeho rozhodnutí. A opatrovnická rada do toho přináší prvek širšího pohledu, nadhledu a kontroly. Má šanci třeba i některá špatná rozhodnutí zvrátit, jinými slovy zaplombovat jejich výkon až do okamžiku rozhodnutí nadřízeného orgánu, kterým je pak soud.

 

Štěpán Holub

Ano, je to tak. Zdůrazňuje to přesně tu autonomii rodiny nebo toho, že by se primárně měly tyto záležitosti řešit obvyklým způsobem v rámci rodiny.

 

Josef Podlipný

Vláďa tady před chvilkou naťukl kriticky důležitou část, a to, co je důležité při výběru opatrovníka nebo opatrovnické rady zohlednit. Jaká kritéria použít při jejich výběru a jak to komunikovat v rodině. Doporučil byste v této oblasti našim posluchačům nějaký postup?

 

Štěpán Holub

Pokud máme dobře nastavené vztahy a dobře nastavenou komunikaci, nic nebrání tomu, abychom otázky, koho jmenovat, probrali s celou rodinou. To je samozřejmě asi optimální scénář. Ale i když tomu tak není, je dobré spíš se zamyslet nad druhou věcí a to je, jakým způsobem opatrovníka vlastně jmenovat. Protože zákon nám připouští dvě možnosti. Jednak soukromou listinou před dvěma svědky. To je jedna možnost. Pokud není čas nebo očekáváme nějaké problémy do budoucna, je lepší jmenovat tímto způsobem než vůbec. Ale pokud je to spíš preventivní jmenování, doporučil bych určitě jmenovat formou notářského zápisu. Tam je výhoda, jako v případě závětí, že tato listina je potom založena do seznamu prohlášení o určení opatrovníka. To znamená do evidence, která je vedená u notářů a v případě jmenování z tohoto seznamu poskytne notářská komora informaci a řekne, kdo by opatrovníkem měl být jmenován. To znamená, že se ta listina neztratí.

Další důležitá věc, když už to sepisujete – je jedno, jestli u notáře nebo formou soukromé listiny – já bych určitě doporučil tam výslovně uvést, že se to vztahuje nebo naopak nevztahuje případně i na rozhodování podle zákona o zdravotních službách. Ta osoba je potom schopná rozhodnout třeba o hospitalizaci opatrovance. Doplnit a uvést jednoznačně, že se to vztahuje na tyto otázky. A doplnění je, že opatrovník může jednat anebo rozhodovat o poskytování sociálních služeb podle zákona o sociálních službách. To je rozhodování o převzetí do domu pro seniory nebo domu se zvláštním režimem a podobně. Takže když doplníme do notářského zápisu i tyhle dvě zmínky, tak bych řekl, že to máme kompletní.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, když se bavíme o dlouhodobé ochraně rodinných bohatství, určitě je potřeba mít na mysli nějakou flexibilitu a tím pádem se ptám, jak často tyto opatrovnické struktury přehodnocovat nebo co by mělo být tím impulsem pro nějaké přehodnocení?

 

Štěpán Holub

Určitě, když se něco stane v životě. Když osoba, která má být opatrovníkem, zemře, to je téměř nevyhnutelné, abychom jmenovali někoho jiného. Je samozřejmě možné jmenovat i třeba náhradníky. Řekl bych, že při jakékoliv změně v životě je potřeba si na to vzpomenout. Anebo jednou za deset dvacet let se zamyslet nad celým svým životem, jen tak preventivně, a říct si, jestli závěť je pořád aktuální a jestli i jmenování opatrovníka je pořád aktuální a platí ve všech případech. To se dá změnit, nahradit.

 

Vladimír Fichtner

Je to jednoduché, to jsme spolu zažili. My máme jak u opatrovníků, tak u správců pozůstalosti tři osoby jmenované za sebou, které si přejeme, kdyby náhodou ta jedna nemohla vykonávat roli nebo ji odmítla. Což se také může stát. Alespoň pro nás tam máme nějaké řešení B a C.

 

Josef Podlipný

My máme v Americe i jako opatrovníka jmenovanou právnickou osobu, protože nositel toho know how učí další své nástupce právě v této společnosti a je už poměrně vysokého věku. A vidíme v tom jistotu, že to může pokračovat.

Dnes jsme se, přátelé, bavili o opatrovnících a opatrovnických radách, které mohou zajistit, že majetek bude chráněn nejen před právními problémy, ale i před případnými konflikty v rodině. Štěpáne, moc děkujeme za to, že jste se s námi podělil o Vaše odborné názory a inspiraci.

 

Štěpán Holub

Já děkuji za pozvání.

 

Josef Podlipný

Máte-li otázky na opatrovníka nebo opatrovnického radu nebo cokoliv, co se týká ochrany vašeho rodinného bohatství, budeme rádi, pokud nás oslovíte.