Archives for Leden 2025

Alternativní investice, jako je umění, sběratelské předměty nebo unikátní auta, lákají svou exkluzivitou, ale přinášejí i řadu rizik.

Co je na nich tak přitažlivého a kde se skrývají úskalí?

V této epizodě Josef Podlipný sdílí emoční příběhy investorů, kteří propadli kouzlu alternativních investic – někteří s velkým úspěchem, jiní s hořkým zklamáním.

Společně s Vladimírem Fichtnerem diskutuje i o podvodech, nízké likviditě a omezeném trhu, které činí alternativní investice riskantními.

Tato epizoda vám pomůže pochopit, jak si udržet nadhled, investovat s rozmyslem a zapojit rodinu do diskusí o smyslu a účelu alternativních investic.

Dozvíte se, jak balancovat mezi emocemi a finančními cíli, aby alternativní investice nebyly břemenem, ale obohacením.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dneska si budeme povídat o alternativních investicích.

 

Josef Podlipný

Budeme se věnovat tomuto rostoucímu fenoménu, protože od mnoha úspěšných podnikatelů a správců rozsáhlého majetku slýchám docela často, že je umění, víno a vzácné sběratelské předměty lákají. Láká to i tebe, Vláďo, jako téma dnešního podcastu?

 

Vladimír Fichtner

Jako téma mě to láká. Jako investice určitě ne. Pro mě jako investora alternativní investice moc atraktivní nejsou. Ani spoustu našich klientů vlastně takové věci moc nezajímají. Ale vím, že existují lidé, kteří alternativy ve svých investicích využívají. Ty jich znáš ale mnohem víc, proto spíše řekni ty, co investory na alternativních investicích láká.

 

Josef Podlipný

Pokusím se o to nejen skrz několik příběhů, ale i přes své poznání této oblasti. Myslím si, že lidé povětšinou prahnou po něčem, co je exkluzivní. Mají to jenom oni nebo jenom pár vybraných. Anebo touží mít ve svém portfoliu něco, co jim přináší radost, na co si mohou sáhnout, čím se mohou pochlubit. Ať už to je umělecké dílo, obraz od významného malíře nebo dobrý ročník vína, který má omezenou sérii. A oni vědí, že ve svém vinném sklípku mají všechny lahve od této série. Nicméně příběhy, které s tím spojím, ukazují nejenom pozitivní stránku investice do této třídy alternativních aktiv. Ale také rizika s tím spojená.

 

První příběh se týká Karla. Karel je úspěšný sběratel umění.

Sbírá ho už více než dvě desítky let. Začal s nákupem uměleckých děl od mladých perspektivních umělců. Vzhledem k tomu, že se v té oblasti pohybuje už od malička a do vínku dostal něco málo i od svého dědy a svého otce, vytvořil pečlivě uspořádanou uměleckou sbírku, která narostla ve své hodnotě na několik více násobků. Neumím to říct přesně, protože jsem s ním už pár let nemluvil. Ale když jsem se s ním viděl zhruba před pěti lety, provázel mě svou galerii a na můj pocit tam byla díla, kterým jsem ne vždy rozuměl. Ale vypadalo to opravdu mimořádně krásně, doprovázeno jeho vyprávěním. Kdybych procházel jen galerii, tak by mi to asi nic moc neříkalo. A v tom vidím už první háček.

 

Jeho umělecká sbírka opravdu skrze aukční síně a ocenění doznala velkého růstu hodnoty, ale není pro každého. Kdyby mě Karel neprovázel a nedodával příběhy a podstatu, tak by některé obrazy pro mě byly jako díla některého z našich dětí. A to si myslím, že nejmladší, Verunka, je opravdu velmi talentovaná.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím vášni, o které mluvíš, Pepo. A z tohoto pohledu tomu rozumím. I když pořád platí, že ze svého pohledu to nepovažuji za úplně rozumné investice. Ale chápu, že mít vášeň, která člověka naplňuje a má svoji emoční hodnotu, mu dělá radost a tím ho obohacuje. Tak bych to viděl u prvního příběhu. Ale vím, že máš příběhů hodně. Tak povídej další, mě bude něco dalšího napadat.

 

Josef Podlipný

Druhý příběh je opravdu o ryzích emocích. Týká se Petra. Sběratele, který se specializoval a stále specializuje na investice do vzácných vín. Vytvořil exkluzivní portfolio, které nejenom správně skladoval a pečlivě spravoval, ale ani neupíjel, jak sám říká. A byl odměněn, když pozval světoznámé experty na tuto oblast. Někteří mu nejenom vysekli poklonu, ale řekli mu pro něj i jednu strašně důležitou věc. A to, že tahle lahev je jenom u něj a nikde jinde na světě.

Pro Petra to bylo něco neuvěřitelného. Byl plný emocí a najednou si uvědomil, jak zranitelné to jeho portfolio je. Není to totiž jen o pečlivě správě, o skladování, vlhkosti, teplotě. Ale také o době, kdy část majetku, který má v této své sbírce, pustí do světa. Protože to nebude mít vysokou anebo rostoucí hodnotu nekonečně dlouho. Petr si najednou v okamžiku uvědomil, že sbírka, která mu teď přináší obrovskou radost, asi nevydrží stovky let.

 

Vladimír Fichtner

Krásný příklad emocí. Já jsem se chtěl, Pepo, zeptat, kdy jsi se ty vůbec poprvé potkal s termínem alternativní investice. Pamatuješ si to?

 

Josef Podlipný

Pamatuji. Bylo to zhruba před 17 lety. Tehdy mne oslovila docela významná italská firma, která se věnuje tvorbě sbírek vzácných vín a jejich správě. Už je to opravdu hodně let. Prezentovali se tím, že nemají vlastní sbírky, ale nabízejí exkluzivní kvalitní službu sběratelům. Po celém světě vytvářejí exkluzivní skladové archivy, které mají velmi sofistikovanou správu. Na základě expertních znalostí dávají záruku, že to, co tam uložíš, se nejenom neztratí a nezničí, ale nezkazí, nebo nepoškodí tím, že by se tam něco stalo. Mají třeba několik záložních zdrojů energie a tak dále, nebudu zacházet do podrobnosti.

 

Mě tehdy oslovili, protože se jim líbila jedna lokalita, jeden objekt. Na jednu stranu to byla velmi atraktivní nabídka. Ale na druhou stranu jsem si tehdy říkal, že do toho nepůjdu, protože chtěli do toho objektu investovat nižší řády desítek milionů. Samozřejmě by si to takzvaně „odbydleli“, ale z hlediska charakteru užití by ten objekt absolutně specificky změnil svoji úlohu a byl by určen jen pro tento účel. Bylo by téměř nemožné ho předělat na něco jiného.

To byla první přijímá linka k alternativním investicím tohoto typu. S tím jsem si spojil, že to také něco stojí. To jsem nezapomněl. Proto mluvím o rozpočtu v řádech desítek milionů.

Když do toho budou investovat tolik peněz, tak to nebudou dělat pro krásu očí sběratelů. Oni to budou dělat zištně, řeknou si o ty peníze, které do toho investovali. Říkal jsem si „Aha, pokud někdy budeš chtít přemýšlet tímto směrem alternativních investic, nezapomeň na to, že to něco stojí“.

 

Vladimír Fichtner

Před 17 lety ses poprvé potkal s tím termínem. Kdy jsi je začal využívat? Máš nějaké alternativní investice?

 

Josef Podlipný

Opravdu jenom maličké. Jsou úplným zlomkem v celém majetku, a ani se nepřibližují k hranici maximálně jednoho dvou procent z celkového majetku, jak to mají nejbohatší lidé na světě. Je to opravdu hodně, hodně vzdáleno téhle metě. Spíš to je tak, že jsem k něčemu přišel náhodou. V jednom případě to byl obraz, kterým ručil jeden v čase vzdálený známý a pak mu situace nedovolila tento majetek vyplatit. Nakonec byl rád, že se ho zbavil. Mně se líbil, tak jsem si ho nechal, ale má pro mě jenom hodnotu toho příběhu. Že historicky patří do jeho rodiny a někdy v budoucnu bych ho rád té rodině vrátil. Pak mám nějaké rumy, whisky, myslím si, že i pár lahví vína. Ale není to nic, k čemu bych planul vášní.

Jedna věc, po které toužím, když by mi cvrnkla o nos, je historický kousek závodního vozu.

Líbilo by se mi ale, kdyby to bylo něco, v čem se budu také chtít svézt. Nejen něco, co budu jenom oprašovat. Pak by mi to asi dávalo smysl. Ale uvědomuji si, že to vůbec neberu jako investici, protože to je něco, co mi udělá radost.

 

Vladimír Fichtner

Jak už jsem říkal, je to obohacení, ale ne nutně materiální. I když to i s tím materiálním může být spojeno. Pokud ho nevypiješ.

Ale to může být obohacení aspoň na chvilku.

 

Josef Podlipný

To se nám stalo před pár lety. Když říkáš, pokud to nevypiješ. Měli jsme velmi kvalitní drahocenný starý rum. Já jsem to nevěděl, že je takhle cenný. Na jedné oslavě jsem hostil přátele, a jeden z nich byl znalec. To já jsem ale také netušil. Podle toho, co jsem mu nalil, poznal, co to je. Což jsem vůbec nechápal, že je možné. Říkal: „Kde to máš? Já se jdu aspoň pomazlit, půjčím si tu lahev“.

Ale samozřejmě jsme to vypili.

 

Vladimír Fichtner

Takže jste se obohatili. Z mého pohledu patří alternativy tohoto typu do života. Každý se obohacuje nějakým způsobem, a proč ne třeba tímhle. Když jsem se poprvé potkal s trhem umění a začal jsem se o to zajímat, zjistil jsem, že je relativně malý. Že jeho objem je jenom část toho, co je akcie Apple z hlediska velikosti a likvidity. To platilo kolem let 2006, 2008, když jsem to zjistil poprvé. A platí to i dneska.

To je jedna z věcí, kterou jako investor samozřejmě řeším. Já řeším, abych investoval do něčeho, co je, pokud možno, likvidní. Když se vzdávám likvidity, tak třeba za to, že výnosnost bude dlouhodobě vyšší. Třeba když budu investovat do private equity, kde vím, že se k penězům nedostanu nějakou dobu (5, 10, 15 let), věřím tomu, že mi to přinese o něco větší výnos. Když investuji do běžně veřejně obchodovaných akcí, které mi přinesou osm, deset procent dlouhodobého výnosu, tak vím, že každý den můžu prodat.

 

Vím, že i když jsem korunový miliardář, tak si dneska vzpomenu a zítra mám cash na účtu. A to mě třeba na alternativních investicích ne úplně baví. Že tam likvidita, počet lidí, který se o to zajímá, není tak významná, jak já bych si pro své investice představoval.

 

Už jsme se ale bavili o tom, že alternativy nějakým způsobem obohacují. Já jsem teď zmínil jednu věc, která mě od nich trošku odrazuje. To je ta likvidita, velikost a hloubka toho trhu. Ale vím, že jsi měl i nějaké příběhy, které upozorňovaly na rizika spojená s alternativami.

Jsou totiž emočně velmi zajímavé. Občas se najde nějaký „vykuk“, který řekne, že se bude investovat třeba do whisky. Nedávno jsem četl, že v ČR něco takového proběhlo. Lidé si to koupili, byly to investice v desítkách milionů. Investoři chtěli mít alternativu, a nakonec to nedopadlo dobře, protože člověk, který to prezentoval se ukázal jako úplný podvodník. Ty máš také podobné příběhy, které tě zaujaly?

 

Josef Podlipný

Jeden příběh je velmi podobný tomu s whisky. I když paní Bohdalová, doufám, že se na mě nebude zlobit, že ji přímo jmenuji, neinvestovala do whisky. Investovala do umění, do obrazů. V určitém okamžiku zjistila nejen ona, ale i mnoho sběratelů, že nešlo o originály. Podle mě se to i v budoucnu mnohým z nich stane. My, správci majetku a investoři, ač jsme jakkoliv kovaní v různých oblastech, tak i vzhledem k velikosti trhu, o kterém jsi mluvil, logicky nemůžeme být tak znalí, abychom v daném okamžiku byli se stoprocentní jistotou schopni říct, že to je originál.
Někdy i sbírka s certifikátem nemusí být zárukou toho, že máme opravdu kvalitu. Výnosnost této třídy alternativních investic nepochybně ovlivňuje právě kvalita, vrtkavost, trendy a samozřejmě i ochota kupců ocenit sbírku umění, a to je velké riziko. Můžeme mít radost, ale pak může být vystřídána zklamáním. Nejenom ze zmařené investice, ale i z toho, že nás někdo podvedl. Ať už úmyslně anebo neúmyslně, protože sám vycházel z toho, že prodává originál. Protože ho získal někde, někdy od někoho nebo mnohdy z dědictví.

 

V dalším příběhu nebudu jmenovat, protože to je opravdu citlivá kauza. Také jde o mého dobrého kamaráda, který by se v tom poznal. Doufám, že si tenhle díl ani neposlechne. Jeho příběh sběratele alkoholu dopadl špatně proto, že si v určitém okamžiku uvědomil, že absolutně nemá pod kontrolou náklady. A už vůbec nedohlédne na čas, kdy by mohl realizovat nějaké výnosy. Ze svého sběratelství vystoupil s obrovskou pachutí, s šílenou ztrátou, a ještě navíc s tím, že mu všichni členové rodiny, i jeho vzdálení příbuzní říkali „my jsme ti to říkali“. On na tuto epizodu svého sběratelství vzpomíná moc špatně, ale jeho příběh je dobrým poučením pro nás investory. Protože říká: „Nepouštějte se do něčeho, co nepřinese velmi pravděpodobně ani radost“. On do toho totiž šel investorsky.

Říkal si, že to nakoupí, bude to skladovat možná generace a pak to zpeněží s obrovským ziskem. V čase zjistil, že akorát obrovsky rostou náklady. A ten, kdo mu náklady diktoval, s ním nesmlouval. Bylo to „ber, nebo nech být“.

 

Vladimír Fichtner

Alternativní investice určitě mohou obohacovat každého, kdo jim podlehne a kdo má vášeň. Ty třeba pro auta, někdo jiný pro víno, někdo jiný pro umění. Z investičního pohledu jsou velmi často méně likvidní. Určitě na lidi. Skupina lidí, která se kolem nich pohybuje, je relativně úzká. Pro mě pořád je vášeň hrozně důležitou součástí. Až najdu svou vášeň, třeba se do něčeho pustím, něco začnu sbírat.

Poslední věc – když má člověk vášeň, tak by si stejně měl dávat pozor na to, jaké procento majetku taková investice bude tvořit. Ty už jsi to zmínil. Podle UBS Global Wealth Report investice do umění dosahují jednoho dvou procent hodnoty majetku těch nejbohatších rodin. A to si dokážu představit. Když je to 30, 50 nebo 70 %, má to svá rizika.

V dlouhodobém horizontu tu vášeň třeba nemá kdo zdědit, to se občas stává. Potom to už může dávat mnohem menší smysl. Může se stát, že rodina bude muset investici opustit, když nebude mít nikoho vášnivého. A ztratí tu jednu důležitou věc, obohacování někoho, koho to baví.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Na závěr bych chtěl doplnit a možná zdůraznit, jestliže uvažujete o alternativní investici tohoto typu, ať už se jedná o víno, umění a další, diskutujte to s rodinou. Protože to netvoříte jenom pro sebe. Nemělo by to přinášet radost jenom vám, protože investujete na 15 a více let do budoucna, ne na pár jednotek roků. Za druhé, udělejte pro sebe i pro svou rodinu velmi pečlivý průzkum trhu, protože jenom tak zjistíte víc o své vášni, a o možnosti do této alternativní třídy aktiv investovat. Zároveň zjistíte, kdo je na tu oblast odborníkem a těmito odborníky se obklopte. Protože sami budete velmi pravděpodobně buď zklamání, anebo vtaženi do něčeho, co vám ne vždy může přinášet radost.

 

Jaký je správný přístup ke správě rodinného bohatství?
Pro Constantina Kinského, šlechtice, správce majetku a vizionáře, je odpověď jasná: majetek je odpovědnost, nikoliv výsada.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný se s panem Kinským setkali na jeho rodovém sídle ve Žďáru nad Sázavou. Diskutovali o filozofii správy majetku, která zahrnuje zapojení mladší generace, transparentnost a mezigenerační odpovědnost.

V této epizodě sdílí své poznámky o tom, jak kombinace tradice, inovace a dlouhodobého přemýšlení může pomoci nejen ochránit rodinný majetek, ale také ho smysluplně rozvíjet.

Proč je 50 let relativně krátká doba pro přemýšlení o správě majetku?
Jak mohou děti převzít kontrolu nad rodinným majetkem?
Tradice vs. inovace: co je klíčem k úspěšné správě majetku?

Poslechněte si 101. díl podcastu Mezi Rentiéry a získáte zajímavé podněty od jedné z nejvýznamnějších šlechtických rodin.

Vřele doporučujeme návštěvu zámku ve Ždáru nad Sázavou.

 

 

Textový přepis

Dnes se budeme inspirovat myšlenkami Constantina Kinského. Šlechtice, správce majetku, filantropa a moderního vizionáře, který ve své práci kombinuje tradici a inovace.

My jsme měli tu čest se s ním potkat na jeho zámku, rodovém sídle ve Žďáru nad Sázavou, a několik hodin s ním diskutovat společně s některými našimi klienty. Když jsme měli přestávku, ale i poté, když jsme odjížděli, byli jsme plni inspirace. A dneska si budeme o té inspiraci povídat.

 

Vladimír Fichtner

Je to tak. Já bych řekl, že naše setkání s Constantinem Kinským nezačalo povídáním s ním, ale procházkou s jeho lesním radou po jejich lesích. Tam nám celé odpoledne povídal o tom, jak se o lesy starají, jaký k nim mají přístup.

Jedna z věcí, která z toho úplně jasně vyplývala, a pan Kinský to také řekl o něco později při v našem setkání byla „Víte, pro nás je 50 let krátká doba“.

Já jsem si říkal, že to by měl slyšet každý, kdo chce investovat a kdo se chce starat o rodinné bohatství a o rodinný majetek. Protože ten dlouhodobý přesah je jedna z věcí, která může skutečně dramaticky zvyšovat kvalitu rodinného bohatství.

A říkám schválně kvalitu, ne jenom kvantitu. Protože to není o majetku a materiální části, ale i o vztahové části, která je v rodinném bohatství tak hrozně důležitá.

Pro mě tahle větička, že 50 let je krátká doba, byla jedna z těch nejzajímavějších, které si pamatuji.

Co bylo inspirativní pro tebe? Inspirací tam bylo hodně.

 

Josef Podlipný

Já začnu stejnou inspirací, o které hovoříš i ty.

To je vize správy, ne vlastnictví. Vize, jak spravovat majetek jako zodpovědný správce, ne jako vlastník, kterou uvedl Constantin Kinský.

Cituji: „Majetek nám byl svěřen, abychom jej předali dál, nikoliv využili jen pro vlastní potřebu“.

A k tomu dodal, že po celou dobu od restituce si nevyplatili žádnou dividendu a ani dozorčí rada není placená.

To je pohlazení na duši. Když se bavíte s někým, kdo myslí vážně mezigenerační správu nejen hodnot, kterými rodina žije, ale i majetku, který spravuje.

 

Vladimír Fichtner

My jsme na zámku ve Žďáru nad Sázavou měli třídenní firemní off-site, a doporučuji každému, ať to také zváží, protože to je velmi zajímavé místo. Ale speciálně v okamžiku, kdy tam přijedete, je důležité si uvědomit, v jakém stavu dostali ten majetek někdy po 1989, nevím přesně jestli v roce je 1991 nebo 92, zpátky. Jak ho dostali zničený. A jak zámek dneska vypadá naprosto skvělé.

Jsou tam ještě místa, kde je potřeba ještě popracovat a dělat různé věci.

Ale když se člověk vžije do toho, že dostali vrácený majetek zpátky v restitucích, tak ne všechno bylo v pořádku. Ty jsi tohle, Pepo, asi možná také zažil.

V tomto zámku bylo evidentně spousta věcí v nepořádku a bylo velkým štěstím, jak říkala průvodkyně, která nás provázala, že tam nebyl umístěn žádný prasečák. Ale že tam byly čisté věci typu místní archiv nebo nějaké muzeum a podobně. Takže nebyl tak zničený jako některé další majetky, ale byl ve velkém nepořádku. Když člověk vidí fotky ze začátku devadesátých let, tak si říká „Uf, pustit se do toho je velká výzva“. Pak opravdu musí mít horizont padesáti a více let, aby vůbec měl odvahu se do toho pustit. Tak mi to přijde

 

Josef Podlipný

Constatin Kinský má s naší rodinou opravdu něco společného a stále částečně ten majetek není v takové kondici, kterou bychom si přáli.

Pro mnohé z vás nebude novum, když pochopíte, že majetek není vaším vlastnictvím, ale pouze vám byl svěřen. Změní se vaše perspektiva.

Najednou vnímáte dlouhodobé důsledky svých rozhodnutí, které vás chrání před impulzivními kroky, impulzivními rozhodnutími a směřují vás opravdu ke strategickému přemýšlení o hodnotách, o cílech. A samozřejmě vás směřují i k tomu, abyste vtahovali celou rodinu do diskuzí o správě rodinného bohatství.

Constantinovi se nepochybně daří pracovat na udržitelnosti a odpovědnosti.

Mně se také moc líbilo, jak hovořil o zapojení mladších generací do správy majetku a opět cituji jeho slova:

„Nechte je učit se skrze odpovědnost. Dejte jim příležitost chybovat a zlepšovat se“.

 

Vladimír Fichtner

To je velmi důležitá věc.

My k tomu používáme rodinnou banku, aby každé z našich dětí mělo šanci řešit, co potřebuje.  Třeba založit byznys, když chce. Koupit nemovitost a začít ji opečovávat. Na to by v běžné bance neměli dneska kredit.

Nechat další generaci odpovědnost je skvělá věc! Ono to začíná už u kapesného. Já jsem vždycky žil v tom, že kapesné je o tom, že něco uděláš, a za to něco dostaneš. Třeba. Až později jsem pochopil, že kapesné je především o tom, že děti učí odpovědnosti, co s těmi penězi udělají. Jestli si za to něco koupí, nebo to někomu půjčí za úrok, nebo budou investovat, spořit.

Vystavovat děti odpovědnosti v jakémkoliv věku je jedna z věcí, kterou je dobré dělat. Čím jsou starší, tím větší by odpovědnost měla být, třeba jako v případě rodiny Kinských.

 

Josef Podlipný

My k tomu v rodině dodáváme, že děti by měly vyrůstat s pocitem, že bohatství není výsadou, ale odpovědností.

Constantin Kinský velmi hezky popsal, jak v jejich rodině paralelně pracují na všech dovednostech, kdy dědeček zakládá, otec řídí a děti se učí spravovat.

V jeho případě jsou děti takovým kontrolním orgánem, který dozoruje, jak spravuje Constantin Kinský jejich rodový majetek. Což je jeden z možných modelů. Jistě zajímavý, protože se dozvídá, jak nahlíží mladší generace na správu rodinného bohatství i stran inovativních nápadů. Nejenom skrze tradici, ať už rodovou, anebo tu, která je spojena se správou rodinného bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Ano, to bylo zajímavé, jak říkal, že šlechtici vždycky byli start-upisti. To mě nikdy nenapadlo, že často byli těmi prvními, kteří něco zkoušeli a prozkoumávali. A je to tak dodnes. Což bylo také zajímavé slyšet.

 

Josef Podlipný

Stejně zajímavé bylo od Constantin slyšet to, že zámek je vlastně špatné slovo. Říkal: „My nechceme nic zamykat, my se chceme otevřít. Každého s dobrými úmysly přizvat“.

Bylo vidět, že jako rodina sice tradici vnímají jako důležitou, nicméně inovace bez tradic ztrácí smysl. Ale tradice bez inovace nemá šanci uspět v měnící se době.

 

Vladimír Fichtner

Z tohoto úhlu pohledu mě také zaujalo, že minulost je pro něj inspirací a ne nostalgií.

Že to je „Aha, tak co se tam stalo a čím bych se mohl inspirovat?“ A inspirovat se dá z dobrých zkušeností i ze špatných zkušeností. Člověk se může některým věcem vyhnout. Já jsem si uvědomil, jak málo třeba v rodině ještě sdílíme tu cestu budování našeho byznysu a všechny chyby, které jsme na té cestě dělali. Kolikrát to bylo fakt těžké. Aby děti věděly, že můžou to samé. Je normální, že se něco nepovede. Nebo že přijde nějaká krize a člověk takzvaně ryje držkou v zemi. Prostě není to žádná sranda. A každý jsme to někdy zažili.

Ale když má člověk dostatečně dlouhý horizont a ví, co chce dělat a baví ho to, tak všechny nástrahy překoná. Jednou se dožije historie 20 let, 50 let anebo set let, jako v případě rodu Kinských. Proto také ten časový horizont přemýšlení může být úplně jiný.

Bylo zajímavé také to, když nám říkali, že jsme jedni z mála, kteří si vybrali jako aktivitu právě procházku po lese s povídáním o panství. Nabízejí spoustu jiných firemních aktivit.

Ale pro nás je to nesmírná inspirace a každý krok v tom lese a povídání s Honzou, který nás tam provázel, bylo opravdu velkou inspirací, jak přemýšlet o věcech. Nejenom v lesním hospodářství.

 

Josef Podlipný

Slovy Constantina Kinského: „Historie nás učí, kdo jsme. Ale inovace nás posouvají kupředu“.

To dokládá i skvělým počinem, vytvořením muzea, které jsme také navštívili. Tam většinu účastníků procházející skrz muzeum s audiovizuální podporou rozesmálo, když tam dětský hlas říkal: „A chtěli jste být chudí. No, nepovedlo se to“.

Velmi vtipný způsob, jak představit historii, ukázat na historických milnících základy kvalitní dlouhodobé správy, rodinného bohatství, základy morálky a hodnot, které přežívají z generace na generaci.

K tomu bych jen dodal – určitě zachovejte tradici, která má smysl. Ale buďte otevření moderním přístupům.

To Constantin Kinský ukazoval i na přístupu k charitě, nadacím, pomoci komunitě, pomoci druhým.

Opět budu citovat: „Nadace je způsob, jak formalizovat rodinné hodnoty a zajistit, aby majetek sloužil konkrétním účelům“.

 

Vladimír Fichtner

Ten účel je velmi důležitý!

Já jsem si vzpomněl ještě na jednu věc, která padla u toho dlouhodobého (nebo krátkodobého) padesátiletého horizontu.

A to, že kumšt je spojit ekonomiku fungování svěřeného majetku s tou dlouhodobostí. Nemůže do toho člověk sypat od rána do večera, aniž by si to na sebe vydělávalo.

Stačí se rozhlédnout po těch zdech, kolik peněz tam je nebo bylo potřeba investovat. A jak bylo potřeba přemýšlet o tom, co majetek může vydělávat, aby se zase dalo vracet do jeho udržování a postupného zvelebování.

Pro mě tam opravdu asi největší byl ten dlouhodobý přesah a přemýšlení o těchto věcech.

 

Co se týče filantropie nebo věcí, které pomáhají komunitě, bylo dobré slyšet to, co říkal Constantin Kinský a co všichni dobře víme: „Darujte to, co nemáte. Nebo to, čeho máte nejméně“.

Tak jsme se na sebe všichni podívali: „Čas nemáme“.

„Přesně. Darujte čas, pomáhejte někomu budovat jeho byznys. Nebo školte ve školách finanční gramotnost nebo jiné věci, které vyžadují váš čas. Protože peníze máte, to je taky důležité. Ale čas je důležitý.“

 

Josef Podlipný

Ano, Constantin Kinský říkal: „Bohatství získává skutečnou hodnotu tehdy, když slouží nejen rodině, ale i společnosti“.

Já k tomu dodávám – charita není kompenzace toho, že jsme bohatí, musí to fungovat zároveň. Protože jenom tak se to stává udržitelným, dlouhodobě mezigeneračně fungujícím projektem, který může dělat společnost lepší.

 

Zajímavé bylo také ohlédnutí do minulosti, kdy Constantin Kinský, respektive jeho otec získával majetek zpátky. Když říkal, že každých padesát let o ten majetek tak zhruba přijdou. To bylo z hlediska správy určitě nesmírně osvobozující.

Nicméně on to zároveň spojil s organizací majetku, kdy zmínil, že rozdělení majetku do určitých struktur, například nadace, může zajistit kontinuitu a transparentnost. Může to chránit majetek před fragmentací jeho rozdrobením, možná může zabránit i nějakým vnitřním rodinným konfliktům. Ale i přesto je to potřeba dělat s rozmyslem a rozvahou.

Já jsem si doslovně zapsal jeho myšlenky, které se honily kolem toho, že když to napíšete špatně, říkal Constantin, tak můžete budoucí generace potrestat.

Říkal, že to nesmíte řešit jako daňovou optimalizaci, protože v budoucnu může být všechno jinak.

A je potřeba si uvědomit, že například restituce byly vydávány pouze fyzickým osobám jako předchozím majitelům. Takže je potřeba opravdu s velkým rozmyslem a rozvahou přemýšlet o majetkových strukturách. Mnoho úspěšných správců rozsáhlých bohatství jde možná k té majetkové struktuře takzvaně zkratkou. Chtějí to prostě někam zaparkovat. Možná si říkají, že teď už mají na stole nějaký návrh majetkové struktury a zapomínají na ta slova, která pronesl pan Kinský, že to mají dělat s rozmyslem a rozvahou.

 

Vladimír Fichtner

Pro nás jako podnikatele je ale přirozené, že chceme ta řešení samozřejmě rychle, zítra ideálně, co nejoptimálněji z pohledu daní. To je nám přirozené.

Ale když se na majetek, rodinné bohatství, podíváme nejenom z pohledu majetku, ale i z pohledu vztahů, zjistíme, že k tomu nesmírně patří trpělivost a rozvážné přemýšlení. Ne rychlé podnikatelské řešení.

Dneska dělám tohle, teď se to neosvědčí, zítra budu dělat něco jiného.

Jak do toho zatáhnout děti, jako o tom přemýšlet. To všechno zdržuje.

Trpělivost růže přináší, myslím si, že možná tady vzniklo kdysi dávno to rčení.

 

Josef Podlipný

Setkání s lesním radou, kterého jsi zmínil, i s Constantin Kinským a našimi klienty a naším týmem na zámku ve Žďáru nad Sázavou bylo plné inspirací a určitě by vydalo na mnoho dílů tohoto podcastu.

Nicméně na závěr bych s vámi chtěl nasdílet alespoň 4 doporučení, která jsem si z tohoto setkání odnesl.

• Uvědomte si, že majetek je odpovědnost, nikoliv výsada.
• Zapojte mladší generaci a učte ji hodnotám skrze odpovědnost.
• Kombinujte historické tradice s inovativními přístupy ke správě a investicím.
• A zvažte filantropii jako prostředek k vytvoření pozitivního dopadu, který přesahuje rámec rodiny a možná i mnoha generací.

Vláďo, doplnil bys tento výčet tvou inspirací od Constantina Kinského?

 

Vladimír Fichtner

Kdo se stará, musí mít poslední slovo.

Můžeme se v rodině bavit o čemkoliv, ale ten, kdo má věci na starosti, musí mít pravomoc rozhodnout. To si myslím, že je dobrá praktická rada.

A poslední věc – nebát se podporovat riziko „zkoušením nových věcí“.

On říkal, že tady v Čechách to riziko není moc oblíbené.

Je to už od dětství hezky vidět, když dětem stále říkáme: „Neběhej, spadneš. No vidíš, já jsem ti to říkal“.

Všichni jsme to zažili, všichni jsme to dělali, nebo aspoň já teda určitě, i svým dětem.

V tu chvíli jsem si říkal „aha, tak už tady vzniká ta nechuť riskovat. A možná díky tomu máme méně toho podnikatelského podhoubí, když se tak chováme a máme to takto nalajnováno“.

Říkal jsem si, že od teď budu muset něco změnit. U dětí už to nezměním. Ale třeba v jejich podnikání pořád můžu, i někdy jindy.

Moc se těším se na to, jakou další inspiraci ze setkání s Constantinem Kinským při další konferenci nebo při dalším rozhovoru s ním načerpám. Bylo to velmi inspirativní, souhlasím.

 

Josef Podlipný

Přátelé, chcete-li prostor, dávejte prostor.

Dovolte chybovat sami sobě i vaším blízkým.

A pokud to myslíte se správou rodinného bohatství opravdu vážně, budeme rádi, když nás oslovíte a zapojíte se do těchto diskuzí. Protože jsou vždycky plné inspirace.

 

 

Pozvání Mezi Rentiéry přijal Michal Hanus, podnikatel a investor, který v roce 1994 spoluzaložil a následně prodal IT firmu Logos. Stál u zrodu vývojářského studia Geeva, platformy Ušetřeno.cz a mnoha dalších start-upů. Mnozí jej viděli v poslední řadě pořadu České televize Den D. Dnes se svými partnery investuje v rámci venture kapitálového fondu Chenen.

Josef Podlipný, Vladimír Fichtner a jejich host Michal Hanus v této epizodě spojují investování, výchovu dětí i naplněný život.

Michal sdílí své 30leté investiční a podnikatelské zkušenosti. Předává inspiraci, jak ve svých dětech buduje respekt k bohatství, aby z nich nevyrostla „zlatá mládež”. Odhaluje, jak vytvořit balanc mezi nabitým pracovním a rodinným životem.

Co je v investování a budování firem či start-upů důležité? Michal říká, že není nutné hledat dalšího jednorožce.

Poslechněte si příběhy o tom, jak jeho děti investují, obchodují s akciemi a rozumí finančnímu trhu lépe než mnozí dospělí.

Zjistíte, jak naučit děti, aby bohatství chápaly jako odpovědnost, nikoliv jako samozřejmost.

Dozvíte se, proč je důležité najít balanc mezi kariérou, rodinou a volným časem, aby správa majetku nepohltila život.

 

 

Textový přepis

 

Josef Podlipný

Michal Hanus je, vážení posluchači, úspěšný podporovatel rozvíjejících se firem, soustředící se nejen na internetové společnosti české, ale i zahraniční. Ale také ho můžete znát z úspěšného populárně naučného pořadu, Den D.

Michale, co vlastně jste? Jste investor, mentor, správce rodinného bohatství, jak si vás mohou zařadit naši posluchači?

 

Michal Hanus

Je potřeba říct, že každý z nás má za sebou nějakou minulost a nějakým způsobem se vyvíjí. Kdybych měl říct, co jsem byl před 20 lety, nebo před 10, nebo dnes, určitě se to bude velmi lišit.

Na začátku to bylo o tom, že jsem s kolegy ze školy založil několik vyšších desítek firem. Nás to v té době bavilo. Začali jsme v rámci IT, potom jsme investovali do firem – pár jsme jich koupili, pár jsme prodali. Postupem času se nám i podařilo vybudovat jednu z největších, v té době vlastně největší, IT firmu v ČR. A podařilo se nám ji úspěšně prodat.

Když jsme měli IT firmu, tak jsme samozřejmě investovali do různých technologií. Některé už v té době nedávalo smysl mít v IT firmě, takže jsme udělali několik spin-offů. Příkladem může být třeba Geeva, což byla herní platforma. Ale my jsme byli firma, která dělala bankovní software a software pro velké telekomunikační firmy.

Postupem času jsme dělali z těchto spin-offů samostatné firmy.

 

Teď ještě udělám skok dozadu.

My jsme si vždycky řekli, jaké budou na trhu v následujících pěti až deseti letech zajímavé trendy. Když jsme začali dělat IT, měli jsme tu myšlenku hrozně jednoduchou. V ČR moc nebyla softwarová řešení na zakázku. Nám bylo jasné, jak vznikaly makléřské firmy, začínalo se obchodovat s akciemi, přicházely banky, že to bude něco, o co na trhu bude obrovský zájem. Jedna z našich prvních zakázek byla italská firma Olivety, která sem dodávala bankomaty. Ty prostě neměly ovládání v češtině a neměly napojení na banky. Jedna z našich velkých zakázek byla, že jsme na míru výrobci hardwaru napsali řešení. Takže jste si vybral peníze z bankomatu, nebo jste si vypsal v té době zůstatky účtů a další věci.

Postupem času, jak jsme rostli v IT, začínali jsme investovat. Většinou to byly investice, které souvisely s tím, co jsme v té době dělali.

Třeba kolem roku 2000, když už fungoval internet a bylo jasné, že se to posouvá dál k transakčnímu internetu, tak jsme hledali možnosti transakčního internetu. Snažili jsme se investovat do firem a do technologií, které s tím byly spojené. A někdy kolem let 2006, 2007 tam byla celá řada investic do domén a doménových portfolií.

 

Následně jsme vnímali, že se začíná na internetu hodně využívat porovnání. Typický příklad v té době byl Money supermarket. Tak jsme založili firmou Ušetřeno, která měla za cíl porovnávat bankovní a telekomunikační produkty a zároveň je prodávat.

 

Nám bylo tak trošku jasné, že pro banky, které mají stejné produkty, je hodnota v tom, jak se odlišit v prodeji a způsobu prodeje. Tohle nám dávalo smysl a také se to postupem času potvrdilo. Když firma měla milion klientů, zase přišel krok, kdy se nám ji podařilo úspěšně skupině ČSOB prodat.

 

Stejně tak se nám to podařilo v nemovitostech. Tehdy jsme udělali, z dnešního pohledu něco normálního, ale před osmnácti lety to byla revoluční věc. Začali jsme prodávat nemovitosti tak, že jsme je mezi sebou dokázali porovnat. To znamená třeba, že jsme dokázali udělat virtualizaci projektů. Každému projektu developera, každému většímu bytu jsme udělali jejich vlastní stránky. Zároveň jsme vyrobili porovnávače, kdy jste si skutečně mohli porovnat podle parametrů nemovitost, například podle toho, kam dosáhnete s hypotékou. Nebo podle regionu, části Prahy, kde tu nemovitost chcete mít.

 

Když byla tahle firma dostatečně veliká, podařilo se nám ji prodat strategickému investorovi.
Takhle těch projektů vznikaly víceméně desítky, jak jsem o tom mluvil. Pro mě je tam takový jeden milník. My jsme v té době hodně pracovali v komunitě. Protože start-upy a věci kolem start-upů byly o tom, že jsme se potkávali s novými lidmi, poskytovali jsme konzultace a snažili jsme se v rámci toho pomáhat té nové generaci start-upistů. Často se nám samozřejmě povedlo i třeba získat nějakou příležitost na investici, ale hodně jsme začali dávat část svého času zpět do komunity. Vraceli jsme, co jsme víceméně na začátku dostali.

Trošku do toho zapadá i projekt Den D. Já jsem ho viděl v Americe, kde se to jmenovalo Shark Tank.

Skutečně to bylo o tom, že se úspěšní investoři a podnikatelé snažili kultivovat prostředí nových investic a nových investorů. Snažili se to udělat jako takový vzdělávací pořad, ale byla tam i zábava. Ale hlavně tam bylo vzdělání ze strany lidí, kteří měli značné bohatství a byli jedničky ve svých oborech. Vždycky byla snaha ukázat, jak by jeden konkrétní příklad, nebo jedno konkrétní podnikání, mohlo vypadat, na co si dát pozor a kde jsou podle nich úskalí pro ty nové investory.

V ČR byly první série reality show. Ale tak to být nemělo. Byl jsem vůči tomu poměrně kritický a přímo panu režisérovi jsem říkal, jak si myslím, že by to mělo vypadat. Co na tom dělají špatně, co na tom dělají dobře, jak by to asi mělo vypadat.

Nakonec to skončilo tak, že mě přemluvili a účastnil jsem se té poslední řady Dne D. Důvod, proč jsem tam šel, byla snaha kultivovat podnikatelskou aktivitu na začátku. Byla to snaha říct, co funguje, co nefunguje.

Třeba tam přišli výrobci triček a začali vyprávět, jak budu dělat trička. Ale když jsme si zeptali, jakou mají marketingovou strategii, kde mají zjištěnou výrobu, kolik stojí jedno tričko, když jich budou vyrábět milion, tak vlastně neměli odpověď. Snažil jsem se jim vysvětlit, kde je potřeba začít. Kde se dá tričko sehnat, jak se dá vyrobit, jak k tomu dělat marketing. Takové základní tipy a triky.

Nebo tam byl výrobce, který chtěl vyrábět sněhové řetězy z tahoku. Ten pán už byl trošku starší, tak jsem mu zcela vážně začal říkat, že nám to nedává smysl a je určitě spousta inovativních věcí. Snažili jsme se ho spíš nasměrovat do vědecké komunity na vysokou školu. Tam by se o těch věcech dalo bavit, kde by se s tím dalo pracovat.

To byl můj záměr, proč jsem se snažil do toho jít. Vysvětlit, co je to byznys plán a proč je důležitý. Vysvětlit, kde sehnat investice, kde se investuje na začátku, když firmy vznikají. Co to jsou Friends & Family Money, co to jsou nějaké Series A investice na začátku.

Zároveň když tam přišla firma, která už vyráběla a měla dostatek zboží, snažili jsme se jim vysvětlit, že to už není správně, aby měli angel kapitál a angel investory. Ale spíš, že by měli seriózně zvážit třeba oslovení velkých zahraniční firem, které se v té oblasti pohybují.

Snaha byla kultivovat prostředí a dát nějakou zpětnou vazbu. Tehdy jsme viděli snad 100 začínajících firem. Ano, část z toho byli lidé, kteří to s podnikáním zase tak vážně nemysleli. Spíš se chtěli jenom ukázat v nějaké reality show. Ale částečně to byly úspěšné firmy, úspěšní podnikatelé, zajímavé nápady. Někdy právě to, jak dojít od nápadu k úspěšné firmě, je to know-how. Ze sta nebo tisíce dobrých nápadů vznikne jedna, možná dvě úspěšné firmy. A po cestě je potřeba lidem říkat, jak jít co nejsnáze, protože hledat slepé uličky je sice hezké, ale nedává to ekonomicky smysl.

 

Josef Podlipný

Michale, vaše kariéra je nepochybně velmi pestrá. Zkušenosti z pořadu Den D by evidentně vydaly na celý díl tohoto podcastu. Jak Vaše účast změnila Váš náhled na investory a lidi obecně?

 

 

Michal Hanus

Bylo moc hezké a hodně dobré vidět to, že spousta lidí má dobrý nápad. Bylo dobře vidět také to, co jsem se snažil tehdy vysvětlovat. To, že má někdo dobrý nápad, neznamená, že do toho investor bude chtít investovat.

Snažil jsem si vysvětlit, co jsou základní body, kdy má investice pro investora vůbec smysl. Snažil jsem se vysvětlit, že to není investice do nápadu, ale spíš do týmu. Je to investice do toho, jak je posunout, jak jim pomoct, když mají něco, co investorovi dává smysl. Vnímá, že tým je toho schopen dosáhnout. Vnímá to, že když se do toho s nimi pustí, zvýší se pravděpodobnost, že to celé dopadne dobře. Pojede to rychleji, lépe se definuje produkt, lépe se uvede na trh.

Hlavně pro nás vždycky start-upy byly o tom, že jsme investovali do týmu, který na to z našeho pohledu měl. Nebyla to investice tolik o penězích, jak je to často vnímáno. Ale spíš o mentoringu, často jsme si prostě vyhrnuli rukávy a šli jsme si s nimi do firmy sednout. Tak se nám podařilo firmy posunout, vybudovat, projít dětskými nemocemi. Zvednout obrat ze 100 000 na miliony, desítky milionů, stovky milionů. Na konci dne pak najít i strategického partnera, kterému se ty start-upové firmy daly prodat.

Jedna věc je, že člověk udělá nápad, který je celosvětový. Dnes se tomu říká unicorn nápad, nebo unicorn firma. To znamená, že má kapitalizaci nad jednu miliardu dolarů. Ale to se dělá těžko, protože musíte být úspěšní globálně.

Někdy je daleko snazší, a je k tomu mnohem víc příležitostí, být jednička na lokálním trhu. Rozumět uživateli na domácí scéně.

Pro nás to byla kombinace. Měli jsme pár úspěšných firem jako byla třeba zmiňovaná Geeva, která byla mezinárodní. Měli jsme investice do hry Finanční svoboda, která byla mířená hlavně na americký trh.

Snažili jsme se ale i o investice do lokálního prostředí, což byl třeba porovnávač nemovitostí, nebo finančních produktů. To byly věci, kdy můžete skutečně udělat nějakou platformu, nebo něco celosvětově zajímavého a je to jednička, dává to smysl. Ale stejně tak je spousta příležitostí na lokálním trhu. Nechci říkat, že je to snazší, ale příležitostí je také hodně. Dneska to je vidět na tom, že nápad, který v Anglii funguje nějakým způsobem, u nás může fungovat velmi dobře, ale principy jsou úplně jiné.

Ne z každého, kdo udělá internetový server nebo aktivitu na internetu, se stane Facebook. Ale je celá řada příležitostí, kdy na úspěšnou firmu stačí nápad nebo díra na trhu, nebo se trefit do příležitosti, která bude za následující 2, 3 až 5 let na trhu, ta správná.

 

Josef Podlipný

Michale, díky. Teď se nabízí říct, že podpora hry Finanční svoboda v Americe vás přímo propojila s mým byznys partnerem, s Vláďou Fichtnerem. V okamžiku podpory hry Finanční svoboda jste se poprvé začal seznamovat s principy správy rodinného bohatství, s nějakou mírou zapojení dalších generací? Anebo jste touto myšlenkou žil už dříve, než jste se poznali?

 

Vladimír Fichtner

My jsme se potkali ještě mnohem dřív.

 

Michal Hanus

Přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

My jsme se potkali ještě v Pioneer Investments. Potkali jsme se kolem roku 1998.

Je to už dlouho.

 

Michal Hanus

Bylo to v éře toho transakčního internetu. To znamená v době, kdy jsme se snažili firmám pomáhat dělat transakce na internetu. Jednou z těch firem byl Pioneer. Psali jsme pro ně aplikaci, která na internetu dokázala sbírat poptávku od lidí. Dnes je na to slovo digitalizace, ale tehdy ta aplikace dokázala příležitosti nebo zájmy člověka nějak automatizovat. Člověk někam zavolal, tam někdo napsal tužkou na papír, že František Novák by si rád koupil investiční produkt firmy Pioneer. My jsme to převedli na tehdy moderní platformy a udělali jsme to tak, že se to celé zautomatizovalo.

Potom profesionálové z Pioneeru měli rovnou poptávku, která byla udělaná buď z internetu, nebo prostřednictvím call centra. Byla centralizovaná. Také se ty poptávky dokázaly řídit pomocí sítě prodejců nebo produktů.  Zároveň na centrále dokázali lépe spravovat databázi klientů a jejich zakázek.

 

Vladimír Fichtner

Já bych, Michale, jenom zdůraznil, že to bylo před 30 lety!

 

Michal Hanus

Ano, ano.

 

Vladimír Fichtner

Dneska to totiž vypadá normálně. Ale já si pamatuju, jak jsme si posílali z Bostnu do Prahy diskety.

 

Michal Hanus

Ano, přesně tak.

 

Vladimír Fichtner

Protože normální internet ještě neexistoval. Je hrozně důležité, a to bych rád potvrdil, že jste měli vždycky nějakou vizi a že jste byli daleko před trhem. Na začátku jsme se potkali ty jako dodavatel já jako zástupce odběratele, a tam jsme se začali bavit.

Když jsem potom v roce 2003 založil firmu, zase jsme se začali bavit obráceně a povídat si o dalších věcech.

 

Michal Hanus

Já myslím, že už před těmi třiceti lety jsme se začali bavit o tom, kdo jak investuje, jaké má portfolio a jak to funguje. Protože IT firma vydělávala a pro nás byla vždycky otázka, jak peníze dále investovat. My jsme je nechtěli investovat jenom do byznysu, ale chtěli jsme si samozřejmě vytvořit i nějaký majetek pro rodinu a zázemí, které by odpovídalo tehdy tomu, že jsme byli šéfové úspěšně IT firmy.

 

Vladimír Fichtner

Michala nebylo potřeba přemlouvat, že má peníze z firmy dávat stranou. Protože spolu se svými kolegy chápal automaticky, že diverzifikace majetku je důležitá.

 

Michal Hanus

Tady zazněla jedna věc. Když někomu řeknu, že jsem dělal transakční systém na obchodování s akciemi, tak říkají „no a?“

A já jim říkám, že to bylo před třiceti lety.

A ti lidé se mě ptají, a to už byl internet?

Skutečnost je taková, že my jsme s využitím internetu a transakčním internetem začali relativně brzy. Díky tomu jsme psali software pro firmy jako byl Pioneer nebo Patria. Komerční bance jsme napsali velkou část jejich internetového bankovnictví.

Byli jsme v tom relativně úspěšní, protože jsme na začátku chápali, kam se internet může vyvinout a byli jsme prostě na začátku. To je dávno a nemá cenu vyprávět, jak to bylo. Je potřeba se posunout tam, kde jsme teď.

Tím se tak trošku dostáváme k tomu, že pro mě investice byly od začátku zajímavá věc. Vždycky jsem věděl, že když vydělám nějaké peníze, tak to tím nekončí.

Když vyděláte nějaké peníze, musíte se o ně potom i dobře postarat. Ve chvíli, kdy obchodujete s firmami, často se povede, že štěstí přeje připraveným. Často se povede jeden, dva, tři obchody. Nám se jich v kariéře daří relativně hodně a vždycky si klademe otázku, co s těmi penězi dál.

Řekněme si to upřímně, mám rodinu, mám zázemí a nechci pracovat navždy takovým tempem, jako jsem dělal na začátku.

Takže když se na to podívám z dnešního pohledu, už jsem víc investor. Už nejsem v exekutivních rolích, nesnažím se vést firmy a být jako ředitel nebo investor každý den ve firmě.

Ale spíš se snažím vybalancovat si život. Na začátku před 30 lety jsem neměl děti, neměl jsem rodinu, neměl jsem zázemí, práce pro mě byla vším. Dneska se skutečně posouvám k tomu, že už se víc snažím pracovat i s časem.

Vychoval jsem dvě děti a snažím se, abych na ně měl dostatek času. Abych s nimi trávil dovolené anebo když má dítě první koncert, neříct „hele, sorry, ale já mám valnou hromadu“.

 

Je to o vybalancování času mezi investice a pracovní část. Nějaký čas chci určitě strávit s dětmi a s rodinou. A samozřejmě chci i čas, který mám pro sebe. Jak říkám, snažím se to vyvážit. Vždycky je dobrá vyváženost. I na pláži se dá udělat conf call s kolegy, dá se i na lodi udělat mezi 8 a 12 dopoledne série věcí, kdy posunete byznys, zkontrolujte e-maily, projdete s kolegy, jak se podařily plány, které měli. Uděláte pár pondělních meetingů jako normálně, ale je někdy těžké pustit kameru.

 

Josef Podlipný

Abyste je neprovokoval?

 

Michal Hanus

Aby to nebylo provokativní, i když už ta doba je dneska jiná. Ve firmách, které dneska máme, jsme měli třeba call centrum a část lidí nebyla v ČR. Pamatuju si, že jedna holka z call centra to operovala celé z Bali, jestli si dobře pamatuju asi tři měsíce. Říkala, že je digitální nomád, je jí jedno, že je časový posun a díky internetu je schopná vzít telefon vlastně kdekoliv. Takže dneska to není o tom, že musíte být v kanceláři.

 

Vladimír Fichtner

Já bych ale, Michale, ještě zdůraznil jednu věc, aby nezapadla.

Ty jsi řekl, že se docela věnuješ dětem, aby věděly, co s majetkem. Docela hodně věcí sdílíš, jsi jeden z těch, kteří i v tomhle ohledu jdou hodně dopředu. Můžeš k tomu něco povědět?

 

Michal Hanus

Je to pravda. Já vycházím z toho, jak jsem to měl u sebe. První zkušenost s investováním jsem dostal v minulém režimu, když mi bylo tak 10 let a můj děda mi vysvětloval, jak se obchoduje s akciemi. Ukazoval mi tehdy noviny z předválečné doby, kde byly tabulky, jak se obchodovaly akcie. Mě to hrozně zajímalo a překvapilo, proč to vlastně dělá.

Dneska to chápu, a i díky tomu jsem si od začátku uvědomoval, že je potřeba o investicích přemýšlet. Je potřeba se na investici dívat tak, že mám volné finanční prostředky. Ale to není o tom, že je chci utratit, ale chci je nějakým způsobem dobře spravovat. Teď tady zaznělo spravovat, mít prostředky…Ale komu ty prostředky pak předám, nebo jak to funguje?

Já jsem měl to štěstí, že jsem měl kolem sebe už i před třiceti lety lidi, kteří se o svoje peníze dobře starali. Viděl jsem ty dobré i ty špatné příklady. A tak jsem si z toho udělal závěr, že když chci svůj majetek, který se mi podařilo vydělat, spravovat a někam ho posunout dál, tak hlavně musím mít komu.

Když budu 12 hodin v práci a děti vyrostou někde na prestižní škole v Americe, jaký vztah budou mít ke mně? Jaký vztah budou mít k investicím? Někdy si říkám, že jsem to možná trošku přehnal, když moje děti měly svoje investiční portfolia na základní škole. Byl jsem za to kritizován paní učitelkou, že je to blbost. Ale pak, když jsem viděl svoji starší dceru, která v covidu (tehdy jí bylo pod 15 let) udělala svoje investiční portfolio, ve kterém měla asi 10 firem, které tehdy měly šanci udělat vakcínu. Protože si řekla, že prostě vydělají ti, kdo budou mít vakcínu. Pamatuju si, kolik vydělala na Moderně! Myslím si, že kupovala asi za 4 dolary a za 360 prodávala. A pamatuju si také, jak mě potom „vyškolila“, když se mě ptala, jestli může v létě jet do Španělska, Já jsem říkal, že jsem zvědavý, kdo jí to zaplatí.

A ona odpověděla, že prodá jednu akcii Moderny, možná dvě.

Takže když chcete mít děti ve stavu, že jim můžete majetek předat a nemusíte se bát, co se s ním stane. Nemusíte si zakládat svěřenský fond, ve kterém stanovíte přesná pravidla. Ale víte, že děti s těmi akciemi umějí pracovat.

Tak je to podle mě správně. Nevím, jestli to někdy nepřeháním, protože nutím děti tradovat, nutím děti mít svoje investiční portfolia, nutím je obchodovat s pákou. Ale ne proto, abych je nutil vydělávat peníze, ale proto, aby to pochopily a poznaly.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že to je hrozně důležité, že je vystavuješ té realitě. Vždycky mě fascinuje, jak se lidi bojí, aby děti nezneužily ty peníze, které jednoho dne dostanou. A proto je zavřou do svěřenského fondu, což je v ČR ještě jiné téma. Trošku těžké.

 

Michal Hanus

U nás je to ještě trošku těžké díky zapojení některých politiků do svěřenských fondů.

 

Vladimír Fichtner

Ale nedává to moc smysl. To, co dává smysl, je samozřejmě děti vystavovat realitě. My máme rodinnou banku, ty s dětmi od malička, relativně do malého věku, obchoduješ. Hráli jsme Finanční svobodu poprvé, než holkám bylo 10,12 let.

 

Michal Hanus

Já si to pamatuju.

 

Vladimír Fichtner

Realita a to, že si vyzkouší ty věci, je mnohem důležitější než to, že jim to narýsuje někdo ve svěřenském fondu. A takhle to bude. Proto svěřenské fondy na západ od nás nefungují. 80 % potomků říká, že to je za trest, co si to na ně vymysleli jejich předkové.

Pak se soudí, stejně se to rozpadne, nedává to smysl. Protože vidět 100 let dopředu, ale i 10 let vidět dopředu nejde. Člověk umí možná vidět 20 let dopředu, ale život přinese spoustu změn. A to, co musíme, aspoň z mého pohledu – já jsem o tom přesvědčený, je pomoct dětem, aby získaly zkušenost. Aby získaly dovednosti. Když u toho můžeme být a třeba i něco říct, když budou chtít, fajn. Když ne, tak si natlučou samy. My jsme si také natloukli xkrát, ale to nás otrkalo. Proto jsme dnes tam, kde jsme.

 

Michal Hanus

Je to pravda, je to jasné, co říkáš. Kontext je takový, že chci mít dostatek času pro to, abych se mohl věnovat svým aktivitám a koníčkům. Měl životní standard, na který jsem zvyklý. Ale zároveň si moc dobře uvědomuju, že v tom je potřeba mít potomky. Mít děti je skvělé, že si je člověk užije, je to hrozná legrace. Vždycky máme sportovní aktivity dohromady, snažíme se cestovat dohromady, a to něco, co mi dává velký smysl.

Samozřejmě je to strašně časově náročné. A ty jsi to asi řekl – já se vždycky na to dívám pohledem do budoucna. Když si řeknu, že chci být nějaký čas s dětmi, chci mít prostor na svoje koníčky a chci zároveň fungovat v rámci portfolia investic firem.

Snažím se prostě to vše vyvážit. Ano, byl jsem teď pracovně v Americe, tak jsem si naplánoval schůzky tak, abych byl schopen si třeba odpoledne zahrát golf, když už tam bylo hezky. Stejně tak jsem byl na telefonu díky časovému posunu každý den hodinu dvě s dětmi a s rodinou.

A jasně, když máte témata jako investice, tak je to tisíckrát jednodušší. Samozřejmě někdy je těžké to vyvážit, ale tak to je.

 

Proč musím být 12 hodin v práci a jet nějaký krysí závod, když nemusím? Proč mám dát děti do prestižní americké školy, když moje dítě po dvou letech, co tam dodělalo střední, řeklo, že už do Ameriky nechce. Tam jsou lidé nekulturní, omezení svými názory, na té střední. S tím byl velký problém. Tak proč jim to neumožnit? Je to na nich.

 

Teď mám druhou dceru v Anglii. Anglie je na vzdělání úplně jiná. Dcera je na umělecké škole. V pátek odpoledne mají část, která se jmenuje portfolio a investování. Dělají to docela dobře, dali jim na začátku nějaké virtuální peníze a teď ve škole svítí žebříček, kde všechny děti, které se toho účastní, mají pořadí, jak si v té investiční hře vedou. Ale je hloupé, když je dítě před panem učitelem.

 

Na druhou stranu se tomu směju a říkám si, že jsem to asi neudělal úplně špatně. Dítě, které je kulturně vzdělané, baví ho kreslení, tancování, je víc umělecky zaměřená, tak proč jí do toho nutit. Buďto chápe tu vyváženost a balanc, naučil jsem jí to. Má investiční portfolio, o které se stará, vedle toho má svoje koníčky a zájmy, které ji baví. Tak to je podle mě vyváženost.

Protože jsem viděl ta portfolia a viděl jsem, jak se o ně na denní bázi starají, tak si říkám, že takhle to má být.

 

Když mi dcery říkají „tati, já jsem teď tady vysvětlovala třem svým spolužákům, co je to akcie“ a je jí 19, tak je to divné. Je skvělé, když prestižní pražské gymnázium má ročníkovou práci na toto téma, a kantoři to podporují. Ale znalosti a obecné povědomí o tom, jak investovat, jak se starat o peníze, jsou žalostné.

 

Josef Podlipný

Michale, bezpochyby je dobrým základem to, když děti postupně vyzrávají a zkušenosti získávají i s vaší podporou. Naše posluchače bude určitě zajímat, kolik je vlastně teď už mladým ženám?

 

Michal Hanus

Otázka na tělo. 19 a 17.

 

Josef Podlipný

My jsme se hodně bavili o tom, že jim jdete příkladem. Hodně s nimi diskutujete, dostávají možnost získávat své vlastní zkušenosti se správou nějakého majetku.

Jak je to s hodnotami? Jaké hodnoty s nimi sdílíte a jak je připravujete na to, aby někdy v budoucnu byly schopny převzít odpovědnost za rodinné bohatství?

 

Michal Hanus

Vy jste tu otázku položil velmi správně.

Je otázka kdy začít. Někdo si myslí od první třídy, někdo si myslí od páté třídy, někdo si myslí od 18. To asi nebudu komentovat. Podle mě ve chvíli, kdy děti zvládnou matematiku, zvládnou nějaké základy a začínají se trošku rozvíjet, seznamovat s dějinami, s tím, jak svět funguje, tak český systém nemá vůbec nic, co by je dávalo do reality, zejména finanční reality. Z mého pohledu je třeba s tím začít ve věku, kdy chápou ten svět. Tak s nimi začít pracovat a vysvětlovat jim, že jsou z rodiny, která má nějaké finanční prostředky a ty jim něco umožňují. Nejdůležitější je říct, že když mají peníze, nedělá to z nich někoho lepšího. Spíš je jim potřeba vysvětlit, co to pro ně může znamenat – že můžou víc cestovat, nebo že můžou častěji jet někam na dovolenou. Ale také, že to s sebou přináší práci. To znamená, starat se, přemýšlet o tom. Není to jenom o finanční matematice nebo investici do akcií, ale je to o celém mindsetu.

 

Ty peníze tady jsou. Není to tak, že když mám peníze, někoho si můžu koupit. Ale znamená to, že na jednu stranu se o ně musím starat, a na druhou stranu můžu mít vyšší životní standard. Můžu si vybrat školu, můžu cestovat atd. Je to prostě potřeba dětem vysvětlit.  To, že má člověk víc, neznamená, že si může na oběd dát dva steaky. Ale to, že si může vybrat lepší restauraci. Ale to nic neznamená, to je prostě jenom materiální požitek.

 

Na druhou stranu to, že mám majetek, je určitý závazek. Je to prostě nějaká míra toho, že ho musím nejenom využívat, ale také spravovat, starat se. A trošku přemýšlet o tom, jak s tím majetkem nakládat.

 

Myslím si, že změna mindsetu je to, co dělá rozdíl. Protože jsem to viděl na spoustě spolužáků holek, kteří byli z bohatých rodin. Prostě chodili a peníze dávali na obdiv. K čemu? To není ten mindset. Ten mindset je skutečně o tom, jak říkal můj kamarád, že prostě k obědu dva steaky nesníš. A samozřejmě čím víc věcí máš, tím víc jsi jejich otrokem.

 

To je prostě potřeba dobře rozmyslet, děti to na začátku naučit a vysvětlit jim ten balanc mezi tím, že to bohatství něco umožňuje, něco naopak přináší, něčím je svazující, něčím může prostě lidi posunout. Je potřeba jim vysvětlit, že můžou být díky penězům víc, a teď nechci použít výraz „v pohodě“. Ale můžou si dovolit daleko víc věcí. Také samozřejmě musí ale počítat s tím, že o finanční prostředky a celé portfolio je potřeba se starat a dát tomu čas. Ale svoboda nebo větší možnosti jsou potom snáz dosažitelné.

 

Josef Podlipný

Michale, celým tímto dílem se prolíná slovo čas a vy popisujete spoustu aktivit.

Kde na to berete čas? Kde berete tu energii? Jaké praktiky, návyky vám pomáhají to celé zvládnout?

 

Michal Hanus

To je také dobrá otázka.

Já jsem se nad tím už několikrát zamýšlel a říkal jsem si, že všechno, co dělám, mě baví.

Baví mě rodina, baví mě koníčky, baví mě práce. Snažím se v práci vždycky vidět něco pozitivního. Je to snaha o vytvoření týmu, být v tom prostředí, snažím se být kreativní. Třeba v jedné firmě jsme vymýšleli, že když udělají vyšší zisky, nebo dosáhnou nějakých čísel, které na začátku roku vypadaly nemožné, tak uděláme zajímavý team building, pojedeme na hory, nebo na zahraniční dovolenou. Já k tomu primárně přistupují tak, že chci, aby mě věci bavily. Když dělám nějakou činnost, ať už je to koníček, čas s dětmi, rozvoj lidí v práci, tak mě to především musí bavit.

Bavili jsme se o přenášení zkušeností, proto se snažím zapojit do aktivit, kde můžu pomoct. Teď konkrétně třeba do aktivity Realiťák roku. Snažím se v rámci toho, protože v realitách jsem se docela často pohyboval, přenést zkušenost, co to je nemovitost, jak investovat do nemovitostí nebo jak hodnotit realitní makléře. Jsem součástí komise, která se snaží trošku kultivovat to prostředí. Snažíme se říkat, co ano, co ne, co by mělo a nemělo být. A v rámci Realiťáka roku je kongres, který se koná na Havaji. To je takový dobrý příklad toho, že to může být vlastně docela dobrá zábava. Spojení příjemného s užitečným.

Nikdo nevěří, že na té Havaji je kongres a lidé se tam osm hodin denně vzdělávají. Ale ono to tak je. Vstávají relativně brzo, mají setkání, mají rozhovory s mentory. A ano, určitě zbyde i chvíle času na to jít se vykoupat, nebo si zasurfovat.

 

Vladimír Fichtner

To zásadní je dělat, co člověka baví. Ty to učíš svoje děti, jdeš jim příkladem. My to našim dětem říkáme od malička. „Nedělejte, co my vám řekneme, ale dělejte, co vás baví“. Protože jakmile jim narýsujeme nějakou cestu, a to může být i ta majetková přes svěřenecký fond, nemusí je bavit. Oni si najdou tu svou cestu.

 

Michal Hanus

Jo. Vždycky říkám, že je to jejich život a jejich cesta. Já je budu asi usměrňovat, aby nešly do některých slepých uliček, ale rozhodně jim nechci říct „tohle je práce, kterou bys měla dělat. Ty budeš doktor, nebo ty budeš investor, nebo ty budeš majitel firmy“. Je to jejich život.

Já jim k tomu můžu dát na začátku podporu, můžu jim dát asi to nejdůležitější, co se jim dá dát, a to je vzdělání. Nejenom formou, že jim zaplatím školné, ale že najdu část svého času, kdy jim třeba pomůžu. U starší dcery, když si vybrala ročníkovou práci, tak potřebovala nějaký support. Tam mě to docela bavilo, protože to dělala hodně kreativní formou. To jsou věci, kdy já si čas rád najdu a je to investice, která se mi tisíckrát vyplatí. Protože přesně jak to říkáš, když jim řekneme „tak a půjdeš na tuhle školu a budeš doktor a musíš tohle a musíš tamto“, tak výsledkem bude akorát velký odpor. A to může být klidně nemovitostní portfolio, které jim dáš. A dítě řekne „Ne, ne, ne, tati, já ho nechci!

To je něco, čeho se chci rozhodně vyvarovat. Hlavně chci dětem dát prostor, aby si řekly, co je baví. Protože já jsem měl to štěstí, že jsem dělal věci, které mě bavily.

 

Josef Podlipný

Michale, to je asi nejvíc pro všechny naše posluchače, slyšet reálný život, reálné zkušenosti, ještě podtrženo, tím, že vás to celou dobu baví. A vedete k tomu i své děti.

Myslím si, že všichni naši posluchači tyto rady mohou jen ocenit.

Pojďme na závěr nasdílet stručné doporučení. Kdybyste teď měl udělat takovou retrospektivu vašeho života v násobcích desetiletí, kdy jste postupně sbíral zkušenosti, postupně jste začal podporovat své děti a vidíte i na nich, jak se posouvají. Co byste našim posluchačům doporučil? Jaké kroky dělat?

 

Michal Hanus

Začíná to jednou hrozně důležitou věcí, která se tady prolnula mnohokrát, a to je vzdělání.

Není to o tom, že budu mít čtyři tituly před jménem a tři tituly za jménem. Pro mě byla vysoká škola o tom, že mě naučila se učit. A to si myslím, že je nejdůležitější, co mě naučila. Chápal jsem, jak se rozvíjet, chápal jsem, jak se učit a celý život se vlastně částečně věnuju tomu, že se učím, posouvám, dozvídám. To si myslím, že je strašně důležité.

Je to někdy ale těžké. Lidská pohodlnost říká „no, tak si to přečteš zítra“ atd.

Takže je to fakt o tom říct, jak by se člověk měl rozvíjet, co jsou moderní trendy, co jsou zajímavosti. Dneska se vypráví o bitcoinu – kdo z vás ví, na jakých matematických modelech je bitcoin postavený, kde se dá koupit, kam se dá uložit, jak je to bezpečné?

 

Josef Podlipný

Něco málo vím. Ale nemám ho v portfoliu.

 

Michal Hanus

Přesně tak. Jsou lidé, kteří k tomu víc přilnuli a investují do něj. Jsou lidé, kteří si myslí, že to je hloupost. Ale celé je to o tom, že by člověk měl pochopit, o čem to je. Stejně tak moderní technologie, internet, využití nových služeb na internetu. Kdo z vás ví, co je to Reddit? Prostě tohle je to vzdělání a to, co mi škola dala. Myslím si, že moje úspěšnost je i díky tomu, že se neustále snažím učit a rozvíjet. Já vím, že jsem třeba uváděl v retrospektivě, že jsem se hodně věnoval mobilním telefonům a platformám. Ale psal se rok 2000. Dávali jsme si tehdy sázky, kdy přijde mobil s velkou obrazovkou a nebude mít klávesnici. Nikdo se netrefil, ale netrefili jsme se třeba o rok. A plánovali jsme to na pět, nebo 7 let dopředu.

 

Takhle je to se vším. Pokud chápete kontext, rozumíte mu, tak chápete, že dneska investice do AI je tak trošku rozmělněna do technologických titulů, které jsou na burze. Protože největší hráči, kteří se dneska v AI vyskytují, jsou Microsoft a Nvidia. A teď bychom mohli v celém podcastu hovořit o firmách, které jsou v tom zapojené.

 

Ve chvíli, kdy pochopíte, v čem je AI posune dopředu, pochopíte, kde jsou z toho peníze, tak začnete chápat, jak vlastně investujete do, nebo s AI. A o tom to je.

 

Hlavní je celoživotní vzdělávání a celoživotní přístup k tomu, že škola života je opravdu hrozně důležitá. Druhý krok, který vidím na sobě, je, že štěstí přeje připraveným. My jsme spoustu zakázek v IT získali jenom proto, že jsme byli na tom místě, měli jsme dobrou reputaci, dělali jsme to. A svým způsobem to štěstí vždycky někde je, vždycky někde vyskočí a vždycky se něco povede. Po čtyřech neúspěších to nesmíte vzdát.

To si myslím, že je hrozně důležitá věc. Připravenost a kreativita, a schopnost dělat věci.

 

Pak si myslím, že je hrozně důležitá další věc. V Americe většina lidí, když skončí univerzitu, tak se snaží založit si svůj start-up, založit si svůj byznys, něco rozjet, být v něčem inovativní, něčeho dosáhnout.

Tady v ČR školy plodí, a teď to nemyslím zle, myšlenkově zaměstnance, manažery. Být zaměstnaný ve velké korporaci je pro lidi u nás něco strašně důležitého.

Vůbec tu nevyznívá podpora toho zkusit něco svého, rozjet něco svého, být něčím úspěšný. V tomhle je školství hodně divné. Já jsem to vždycky přirovnával ke krysímu závodu a pak mě za to všichni v komentářích pod články nenáviděli. Nemyslím to ale zle.

Pro spoustu lidí může být zajímavá vlastní cesta, pak mají i zajímavý životní příběh, tak jako ho mám třeba já. A i když jsem nabídky na to jít pracovat do korporace a mít po vysoké škole zajímavý plat měl, tak jsem je nikdy nepřijal. Vždycky jsem se snažil jít svojí cestou. Něco vybudovat a při tom budování si to užít. Tak to je možná další bod.

 

A pak je tam určitě ten životní přístup, myšleno hodnoty.

Není to o tom, kolik vyděláte, ale je to o tom, jak dokážete vybalancovat to, že vyděláte nějaké prostředky, máte čas na to být s rodinou a zároveň si život s těmi koníčky a se vším užíváte.

 

Josef Podlipný

Michale děkujeme. Děkujeme, že jste si udělal čas, že jste se podělil o spoustu inspirace a o svůj životní příběh.

Věřím, že i posluchačům tento podcast přinesl spoustu inspirace, nápadů a možná i podnětů něco ve vašich rodinách změnit, vylepšit anebo podporovat, především dlouhodobě. Jak říkal Michal, celoživotně. Stejně tak, jako studium.