Archives for Prosinec 2024

Pokračování rozhovoru se Štěpánem Holubem, uznávaným advokátem s více než 20 lety praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. První část má název Plánování mezigeneračních majetkových struktur.

Štěpán studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku. Svým klientům v kanceláři Holubová advokáti s. r. o. pomáhá vytvářet právní struktury, které zajišťují dlouhodobou ochranu a správu rodinného bohatství.

V této části se dozvíte, jak fungují rodinné rady, jejich význam pro udržení harmonie a zajištění otevřené komunikace mezi generacemi.

Co je rodinná ústava, jak ji správně vytvořit a proč je důležité, aby byla výsledkem vzájemné diskuze?

Proč je důležité považovat majetkové struktury za živý organismus, který vyžaduje průběžné aktualizace?

Jakým způsobem zapojit děti do správy majetku, předávat jim odpovědnost a zajistit, aby respektovaly hodnoty a cíle rodiny?

 

 

Textový přepis

Štěpáne, bavíme se o základních krocích, o postupném a systematickém přístupu k tomu, abychom vytvořili majetkovou strukturu. Doplnil byste ještě nějaké kroky, případně mýty, které jsou s těmi kroky spojeny?

 

Štěpán Holub

My jsme si teď řekli o tom, že je dobré rozdělit majetek a zpřehlednit ho, abychom věděli, co je koho. To je asi krok číslo jedna.

Ten druhý krok, který je z právního pohledu potřeba udělat, pokud jde o smrt, je zamyslet se nad tím, jestli potřebuju nebo nepotřebuju udělat závěť. Což u jednotlivých jednoduchých struktur, v případě, že mám dvě děti a chci, aby to dědily spolu s manželkou každý jednou třetinou, není víceméně co řešit. Mohu to nechat na zákonném řešení.

Ale pokud je to jakkoliv složitější, nebo to chci jinak, je dobré sepsat závěť. Závěť vždycky doporučuji sepsat u notáře. Za prvé je jistota, že bude sepsaná dobře. Za druhé je základní jistota, že po smrti se závěť stoprocentně najde. Protože první, co notář vždycky dělá, když projednává dědictví, koukne se do příslušného rejstříku a závěť tam buď je, anebo tam není. Takže se najde.

Když bude někde v šuplíku ručně sepsaná, samozřejmě to jde, ale je možné, že v ní budou nějaké chyby. Za druhé možná nebude sepsána a za třetí se možná nenajde.

Čili je třeba sepsat závěť, prodiskutovat a uvědomit si, co se po smrti má stát.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, vy jste mluvil o sepsání závěti a prodiskutování.

Napadá mě otázka, co třeba dědická smlouva? Protože ne každý ví, jaký je rozdíl mezi závětí a dědickou smlouvu.

 

Štěpán Holub

Samozřejmě dědická smlouva je také možná. Je to pořízení pro případ smrti. Je to jiný typ. Já jsem to chtěl trošičku zjednodušit. Ale samozřejmě lze uzavřít dědickou smlouvu, kdy zůstavitel s dědici uzavře vlastně něco podobného jako závěť, ale budou tam vzájemná práva a povinnosti.

To znamená – dostaneš majetek, když něco splníš – když to zjednoduším. Ale i když je to dědická smlouva, opět by se měla sepsat u notáře a v zásadě bude ten proces podobný. To, co je podstatné, je předchozí diskuze. V případě dědické smlouvy samozřejmě bude o to intenzivnější s dědici, protože dopředu se řekne, co se má stát. Ale že se sepíše u notáře bude stejné v obou případech.

Takže sepíšu závěť nebo dědickou smlouvu. Musím pamatovat na jedno období, a to zejména pokud toho majetku je víc nebo je ve složitější struktuře, abych jmenoval správce pozůstalosti. To je osoba, která okamžikem smrti nastoupí a hned se může začít o majetek starat.

Je ideální, když to není někdo, s kým zemřu současně, ale třeba někdo, kdo má důvěru a je mimo rodinu. To je osoba, která pronajme nemovitost okamžitě, prodá hnijící ovoce dřív, než je to potřeba. V podstatě nastoupí naprosto okamžitě a ujímá se pouze udržování majetku, aby nepřišel k úhoně a aby se nerozpadl.

Nebo v případě, že se bavíme o byznysu, může třeba jmenovat nového jednatele, nový statutární orgán a podobně. Ale podstatné je, že se ujímá okamžikem smrti. A když projednávání dědictví bude trvat třeba půl roku, rok nebo i delší dobu, po celou tuhle dobu existuje papír, kdo tím správcem dědictví nebo správcem pozůstalosti po novu je. A ten může okamžitě jednat a zajistí, aby se o majetek nepřišlo.

Takže správce dědictví, respektive správce pozůstalosti, bych určitě doporučil jmenovat.

Co dává smysl v případě, že se pohybuji v mezinárodním prostředí – pokud se pohybují po Evropské unii nebo mám majetek mimo ČR, je zvolit si příslušnou jurisdikci, podle jakého právního řádu se bude pozůstalost projednávat.

Když mám třeba majetky v Itálii a půl života žiji v Itálii a půl života v ČR, je dobré opravdu zvolit buď ČR nebo Itálii, aby bylo naprosto jasné, že pozůstalost se bude projednávat v tom příslušném členském státě Evropské unie.

To lze od roku 2015 a je to docela fajn věc, která to opět zjednoduší. Hlavně lze zkonzultovat s právníkem potom, jak to bude s neopomenutelnými dědici, jestli moje děti musí v každém případě dostat nějakou určitou část majetku nebo nemusí apod. A v každém členském státě je to trochu jinak, trochu chaos bych řekl, nekonzistence.

A proto je dobré si ujasnit, v jakém státě to bude.

Pokud už začnu řešit věci ohledně úmrtí, můžu přemýšlet i nad situacemi, že nezemřu, ale budu v kómatu v nemocnici. A můžu se zamyslet nad tím, že chci, aby třeba nějaká osoba vystupovala jako můj opatrovník. Můžu sepsat dříve vyslovená přání a v podstatě přemýšlet ještě o těchto situacích. A i ty situace se dají případně vyřešit u notáře.

Asi důležitější v těchto případech je to pro ty, kdo nejsou sezdaní. Protože pokud je někdo na JIPce a nemůže jakkoliv komunikovat a nemá manželku, ale družku, přítelkyni a podobně, tak té se bude velmi obtížně do té nemocnice dostávat. Velmi obtížně bude nahlížet do zdravotnické dokumentace, ale tyhle věci mohu předem vyřešit také a připravit se i na tohle.

To nesouvisí úplně s mezigeneračním plánováním, ale se smrtí to souvisí.

Pokud jsem ještě u toho základního kroku, co se stane po smrti, tak ještě je potřeba vyřešit digitální aktiva. A to je opět velký chaos.

Je to částečně řešené u některých finančních instrumentů, u nejrůznějších úložišť je to řešené a někde ne. A tam je potřeba „uklidit“ a zapřemýšlet opět, co kde mám, a stanovit pravidla. V podstatě umožnit pozůstalým, aby se vůbec dozvěděli, co kde po světě v tom virtuálním světě mám.

To je stejně důležitá věc a asi to zasluhuje samostatnou diskuzi. To je možná na jiný podcast. Ale podstata je, že i nad touhle oblastí bych měl přemýšlet, uklidit a nastavit pravidla.

 

Josef Podlipný

Nepochybně v této části příprav na majetkovou strukturu pomáhají dva nástroje, které jsou často zmiňovány a vy už jste je, Štěpáne, zmínil.

Rodinné rady a rodinné ústavy.

Se zasedáním rodinných rad má Vláďa ve své vlastní rodině bohaté zkušenosti.

Vláďo, nasdílej s našimi posluchači, k čemu rodinná rada slouží?

A pak vás, Štěpáne, poprosím o případné doplnění a rovnou uvést, k čemu slouží rodinná ústava. Co to vlastně je.

 

Vladimír Fichtner

O rodinné radě jsme si povídali už několikrát. Slouží k tomu, abychom komunikovali v rámci rodiny o věcech, na které si normálně nenajdeme čas. Takže když se sejdete se svojí rodinou jednou za měsíc na pět hodin. Ještě za přítomnosti vašeho rodinného kouče, tak můžete probrat opravdu spoustu věcí, na které se u oběda s rodinou nedostane. A slouží to přesně k tomu, abychom si vyjasnili to, kde by mohly být nějaké sporné body nebo nejistoty nejenom ohledně majetku, ale obecně ohledně očekávání našich vzájemných vztahů a podobně.

Myslím si, že to je naprosto klíčovou součástí toho, aby mezigenerační transfer jednoho dne, a rodinné bohatství v širším slova smyslu, mohlo existovat.

 

Josef Podlipný

Vláďo, díky.

Štěpáne, když se podíváte na nástroj rodinné rady a díváte se na to jako na něco, co nepochybně přispívá k soudržnosti rodiny a zároveň může bránit konfliktům. Napadá vás nějaká častá chyba, kterou vídáte při jednání rodinné rady, nebo dokonce ze zápisů z rodinných rad, která pak i blokuje sjednání úspěšně mezigeneračně přenositelné rodinné ústavy?

 

Štěpán Holub

Já nevnímám jako problém fungování rodinné rady, ale vidím jako problém, když rodinná rada vůbec není. Respektive, nemusíme se bavit o složitých pojmech. Prostě lidi si musí povídat o tom, co vlastně chtějí oni, co chtějí děti, a musí se vzájemně respektovat a vyměňovat si informace a své pohledy, a dostat se k dialogu.

Je základní chyba, že mnoho rodin se k tomu nedostane. Vy jste použil to slovo patriarcha. Pokud si to představím s lehce negativním nastavením, pokud mám opravdu toho silného otce, který víceméně nepřipouští diskuzi, pak ta diskuze prostě nevznikne.

A to si myslím, že je ta základní chyba. Protože děti vždycky budou mít nějaký svůj pohled na život. Někdy se shoduje s otcem, někdy se neshoduje s otcem, a už to je možná špatně. Pokud otec nebo celá rodina najde odvahu a chuť řešit věci týkající se otázek smrti a otevřeně se o nich bavit, tak odpracovali velkou část toho všeho.

Pak to můžeme pojmenovat rodinná rada nebo jakkoliv jinak. Podstatné je, že ten dialog nastává.

Takže já vnímám jako největší problém se k té diskuzi vůbec dostat. Když už pak probíhá, tak z ní něco vypadne a buď to bude více nebo méně formální. To už asi nepovažuju za tak důležité. Pokud má rodina více majetku, je to složitější, komplikovanější nebo dospěje k tomu, že je potřeba to nějakým způsobem formalizovat, tak můžeme dojít k nějakému formálnímu dokumentu, který se třeba sepíše.

Ale já se chci vždycky vrátit k takové právnické moudrosti a to je, že žádná smlouva nemůže být lepší než její strany.

O té ústavě nebo o jakémkoliv dokumentu, který z toho vypadne, to platí úplně stejně.

Takže pokud mám strany, které nebudou respektovat ústavu nebo jakkoliv to pojmenujeme, tak ta v praxi fungovat nebude. Pokud bychom měli chodit k soudu a měli se v rámci rodiny soudit a vymáhat povinnosti z rodinné ústavy soudem, samozřejmě je to možné, ale to asi nikdo nechceme a touhle cestou se rozhodně nechceme vydat.

To znamená, že my chceme, aby ústava byla primárně dodržována dobrovolně a na základě jejich souhlasu. Na základě vzájemné diskuze, na základě toho, že to tak chtějí. Jedině tak může fungovat.

Pokud se dostanu k rodinné ústavě jako pojmu, tak první, co je potřeba říct je, že právní řád jako takový nezná nic jako rodinná ústava. Spíš je to úzus. A z toho vyplývá také, jestli je to závazný nebo nezávazný dokument.

Může to být pár nějakých bodů, které vznikly z rodinné diskuze.

Může to být strukturovaný dokument.

Může to být velmi detailní jízdní řád. Co se stane, když…

Otázka závaznosti a vymahatelnosti je v podstatě k nějaké velké diskuzi.

Znamená to, že tam máme velkou volnost, ale zase se vracím k tomu, pokud neproběhne diskuse předtím, tak to stejně nebude fungovat. Ať už to bude závazné nebo nezávazné. To je jenom výstup, který možná až si přečteme za deset let, tak si vzpomeneme, že tenkrát jsme se o tom bavili a tohle vlastně bylo důležité. Anebo, pokud někdo v rodině zemře, tak si všichni vzpomenou, co bylo pro všechny důležité.

To je asi důležité, aby třeba děti, které byly ještě malé, věděly, co táta/děda/kdokoliv z rodiny tenkrát chtěli a co bylo jejich cílem. A jaké úsilí jim to dalo, aby majetek vybudovali. A co s tím majetkem chtěli udělat. Zajistí to určitou míru pokory další generace vůči rodičům, prarodičům a podobně.

To si myslím, že je její hlavní smysl. Ale ne to, abychom měli primárně tvrdý právnický dokument se smluvními sankcemi, které se budou uplatňovat, pokud někdo něco nesplní. Samozřejmě jde to, ale bude to až v druhé řadě.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, moc se mi líbí ten příměr, že žádný dokument nemůže být lepší než strany toho dokumentu, které se podepisují nebo vyjadřují k nějakým pravidlům.

Mě napadají dvě rodiny. Petra a Káti, kteří trpělivě vyjednávají už mnoho let v rodině, diskutují všechna témata z mnoha úhlů pohledu. Mají už nepochybně dobře propracovanou rodinnou ústavu, kterou Kátinými slovy už několikrát měnili a doplňovali. Přizvali nastupující generace, které se toho v minulosti třeba tolik neúčastnily, jakmile dovršily nějakého věku a schopnosti a ochoty se na tom podílet.

Oproti tomu stojí rodina Milana a Jitky, kde Milan bohužel už není mezi námi. Nic takového neprojednávali hlavně proto, že chtěli chránit děti před starostmi, možná i sebe, před tím, aby z nich neudělali zlatou mládež. A ještě ze dvou manželství. Děti se vůbec nemají chuť dohodnout. Každý má na správu rodinného bohatství jiný názor. Trpí tím Jitka, vdova po Milanovi, protože nechce být jejich soudcem a zároveň žalobcem. Nepochybně to vede k hlubokým ztrátám, ať už na lidských vazbách širší rodiny, tak i na spravovaném majetku.

 

Když se podíváme zpátky přes tyhle dva nástroje rodinné rady, přes rodinnou ústavu, na jednotlivé kroky, a řekněme, že už tohle všechno ty rodiny odpracovali, už to mají za sebou.

Co ještě zbývá k té majetkové struktuře?

 

Štěpán Holub

Dodržovat to a průběžně to aktualizovat.

Samozřejmě, pokud se nám to podaří, je to živoucí organismus. Veškerý majetek je potřeba opravovat, udržovat, v ideálním případě rozmnožovat, pokud to jde. A s tím přicházejí samozřejmě nějaké průběžné problémy nebo průběžné výzvy, které je potřeba naplnit.

To znamená, už na začátku by měla být ta řešení designovaná takovým způsobem, aby bylo možné kriticky se nad nimi zamyslet a v případě potřeby je měnit. To je poté, řekl bych, techničtější stránce.

Druhá věc, je permanentní vzdělávání, vzdělávání nás samotných. Vzdělávání i dětí od útlého věku, vychovávání k samostatnosti, odpovědnosti a respektu vůči rodině.

To jsou konstantní věci, které musíme dodržovat nebo následovat, pokud chceme, aby majetek zůstal v přiměřeném stavu tak, jak má zůstat.

 

Josef Podlipný

Znamená to tedy, že když rodina o tom komunikovala, má jednotný názor, jak se má spravovat rodinné bohatství a zároveň má pravidla, která byla diskutována a jsou všemi přijata, že to je první vstup do diskuze o majetkových strukturách? Kdy, Štěpáne, už může třeba přijít za vámi jako za expertem a chtít hledat společně s vámi nějaké řešení, které tomu bude odpovídat?

 

Štěpán Holub

Mně samozřejmě přijde lepší, když se účastním toho dialogu už od začátku. Nemusím být u všech detailů, ale když mohu víceméně tak, jak jsme si to tady teď říkali, rodinu nebo aspoň toho zakladatele trošičku vést.

Samozřejmě každý si může číst a přemýšlet samostatně, ale je dobré provázet lidi tím procesem od samého začátku a přijde mi to důležitější, než je vést k nějakému detailu, protože já to za ně nevymyslím, samozřejmě.

Je to majetek klienta, to znamená, že klient si to musí odpracovat v té podobě, že musí vědět, co s majetkem v konečném důsledku chce vlastně dělat. Proč ho vůbec vytváří, schraňuje. Samozřejmě jednodušší je nic nemít, protože se nemusíte o nic starat. Ale proč mít majetek a co se s ním stane je věc, kterou já za ty lidi nevymyslím. Ale můžu se zeptat a můžu je postupně navádět.

 

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že třeba pro naši rodinu je důležité mít vás od začátku u té diskuze, protože chápete kontext té rodiny. Proto jsme se s vámi sešli, vlastně se všemi dětmi, na začátku, abychom si všichni v rodině řekli: „Štěpán je ten člověk, který nám sedí, jsme s ním v pohodě“. Protože potřebujeme, aby i ty děti byly v souladu, abyste si v principu sedli a rozuměli.

A znalost kontextu naší rodiny je nesmírně příjemná právě v okamžicích, kdy už se začínáme ponořovat trošku do větší hloubky. Vy víte, že jsme něco řekli před týdnem, před 14 dny, před měsícem. A už i v diskuzi o struktuře to nějakým způsobem reflektujete.

Takže souhlasím. Přijít jenom se strukturou už je pozdě. Mnohem příjemnější je mít vás u celého procesu, alespoň pro naši rodinu.

 

Štěpán Holub

Já myslím, že je to optimální řešení v podstatě pro kohokoliv, když poradce zná kontext, protože pak jedině může dělat ta nejlepší doporučení, nebo se nejlépe ptát a na nic se nezapomene. Nebo pokud se na něco zapomene, nebude to tak důležité.

Ale ne každý to chce dělat, najde si na to čas, najde si na to peníze, najde si na to energii.

Všichni všechno odkládají. Nikdo nemá na nic čas. Já nemůžu než pogratulovat, že jste to začali dělat strukturovaně a včas.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, padla tady celá řada důležitých kroků. Můžete nám teď ty kroky shrnout?

 

Štěpán Holub

Co se týče shrnutí, lze v první řadě doporučit, aby si každý udělal pořádek v tom, co vlastní a co chce, aby se s jeho majetkem následně v rámci mezigeneračního plánování stalo.

Je dobré nastavit společné jmění, pokud ho má případně majetek distribuovat mezi rodinu.

Je dobré sepsat závěť, nastavit pravidla pro to, co se má stát v dlouhodobějším kontextu.

A následně případně i jmenovat správce pozůstalosti dopředu.

Pokud mám toto hotové, můžu přemýšlet nad tím, abych vytvořil nějaké nadační, svěřenské fondy a podobně, případně nastavil strukturu tak, aby dlouhodobě fungovala. To vše je podpořeno dialogem celé té rodiny. V ideálním případě tak, aby byli zapojeni jednotliví členové, aby byli dostatečně vzdělaní, zkušení, chápaví a byli kvalifikovaní.

A mohli dělat rozhodování spolu se zakladatelem.

Když už tohle všechno běží, je potřeba přemýšlet nad tím, abychom to udržovali a všechno průběžně aktualizovali, vylepšovali, kontrolovali majetek, rozmnožovali ho a podobně. A pak už si to jenom užívat.

 

Josef Podlipný

Pokud vám, vážení přátelé, přijde také důležité nebrat majetkové struktury jako nějakou jednorázovou záležitost, ale chcete se na to dívat jako na systematický řízený proces, který trvá delší čas, a potřebujete se sjednotit na řešení diskuzí v rodině, která bude opakovanou diskusí na daná témata, a zároveň chcete najít pravidla, která budou vyhovovat nejenom vám, ale i nastupujícím generacím, budeme rádi, když nás oslovíte.

Rádi vám nabídneme nejenom naši expertízu a vhled do problémů, které diskutujete. Nabídneme vám možná i inspiraci, jak to řeší jiné rodiny nebo jak to řeší generace, které už třeba i 100 a více let své bohatství a rodinné bohatství chrání a rozmnožují.

 

Vladimír Fichtner

Štěpáne, nezbývá než poděkovat, že jste si našel čas pro nás a naše posluchače a diváky. Protože věřím tomu, že jak pro nás, tak i pro ně, to, co jste povídal, bylo inspirativní.

Díky moc a budeme se těšit někdy příště zase na shledanou.

 

Štěpán Holub

Já také děkuji a také se těším třeba někdy na shledanou.

 

Josef Podlipný

Děkuji, byl to inspirativní rozhovor a věřím, že i pro vás posluchače.

A opět někdy na slyšenou.

 

 

Jak ochránit majetek nejen pro současnost, ale i pro další generace?

Plánování majetkových struktur je klíčem k úspěšnému mezigeneračnímu transferu, ale často se podceňuje. A budovatel bohatství sáhne po zkratce, která může ohrozit stabilitu a udržitelnost majetku jeho rodiny.

V této epizodě podcastu Mezi Rentiéry Vladimír Fichtner, Josef Podlipný a jejich host Štěpán Holub odhalují, jak systematický přístup může předejít konfliktům a ochránit majetek i vztahy.

Štěpán Holub je uznávaný advokát s více než 20 lety praxe v oblasti mezigenerační správy majetku a mezinárodního práva. Studoval na prestižních univerzitách v Praze a Stockholmu a je členem STEP, britské organizace pro profesionály v oblasti správy majetku.

Svým klientům v kanceláři Holubová advokáti s. r. o. pomáhá vytvářet právní struktury, které zajišťují dlouhodobou ochranu a správu rodinného bohatství.

Štěpán vysvětluje, proč je důležité začít jednoduchým krokem – od přehledu majetku až po vytvoření závěti. Na příkladech ukazuje, jak mohou majetkové struktury, jako jsou svěřenské či nadační fondy, pomáhat se správou majetku.

V podcastu se dozvíte, jaké další právní nástroje pomáhají chránit rodinné bohatství před ztrátou. A také proč i nejlépe připravená struktura může narazit a ztroskotat.

Vybudovali jste rozsáhlý majetek a chcete zajistit, aby se po vašem odchodu nerozprášil? Poslechněte si tuto epizodu Mezi Rentiéry a inspirujte se konkrétními kroky, které vám pomohou začít. Sdílejte video se svou rodinou a otevřete diskuzi o tom, co je pro vás důležité.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám Mezi Rentiéry.

Dnešním tématem je plánování majetkových struktur tak, aby vyhovovaly nejen současné generaci správců rodinného bohatství, ale mezigenerační správě.

A pro mě je milou povinností představit správce rodinného bohatství, Vláďu Fichtnera.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den.

Já mám také milou povinnost přivítat mezi námi Štěpána Holuba.

Dobrý den, Štěpáne.

Se Štěpánem jsme se potkali především jako právník s klientem. Já na straně klienta s naší rodinou, kdy jsme si povídali o různých věcech.

Z diskuze, kterou jsme spolu měli, vyplynulo, že naše děti nebudou úplně dědit tak, jak jsme si mysleli, že budou dědit.

Štěpán nám pomáhá s věcmi, jako je další verze naší závěti, aktualizace našich správců pozůstalosti a opatrovníků a podobně.

Jako rodina jsme jeho klienty. Tak jsme si říkali, že to, co s námi Štěpán sdílí a s čím nám pomáhá, může být zajímavé i pro někoho dalšího.

Proto ho tady dneska máme a těšíme se na dnešní povídání.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, Vláďa vás hezky představil, nicméně zkuste svou osobu a svoji expertizu přiblížit našim posluchačům.

 

Štěpán Holub

Jsem profesí advokát, vystudoval jsem právnickou fakultu v Praze, studoval jsem také ve Švédsku na Stockholmské univerzitě a dlouhodobě se věnuji mezigeneračnímu plánování, zejména v mezinárodním kontextu. To znamená jak v České republice, tak i ohledně majetku v zahraničí.

 

Vladimír Fichtner

Štěpáne, já bych ještě dodal, jak jsme se k vám dostali. Jako rodina i jako firma jsme hledali někoho, s kým bychom mohli spolupracovat a s kým by mohli spolupracovat naši klienti.

Začali jsme tenkrát od STEPU. STEP je Society of Trust and Estate Practitioners, britská organizace, která sdružuje lidi, kteří se zabývají, zjednodušeně řečeno, mezigeneračním předáváním.

Vy jste byl jeden z prvních v České republice, který absolvoval a získal dezignaci/titul od STEPU. A vím, že jste jeden ze zakladatelů nově vznikající české pobočky, do které jsem se asi jako pětadvacátý přihlásil – takže nás v ČR není mnoho.

Vím, že jako advokátní kancelář fungujete už poměrně dlouho. Můžete k tomu ještě něco říct? Jaké máte zkušenosti, jako kancelář a případně osobně?

 

Štěpán Holub

Kancelář zakládala moje máma a v rámci mezigeneračního plánování ji postupně předávala mně. Ještě mám kolegyni, Kláru Dvořákovou, se kterou kancelář vedeme.

Ale už od samého začátku se kancelář věnovala strukturaci majetku. Dříve to bylo zejména pro cizince, kteří investovali v České republice. Od roku 1991 jsme postupně zakládali nejrůznější majetkové struktury. Respektive ze začátku moje máma, postupně já jsem se k tomu přidal.

V současné době s mojí asi dvacetiletou praxí se snažím zaměřovat více a více na správu majetku, mezigenerační plánování a věci, které s tím souvisí.

Většinou je to v mezinárodním kontextu. To znamená, ať už pro lidi, kteří mají nějaký majetek ze zahraničí v České republice, anebo pro Čechy, kteří investují nebo mají nějaký majetek v zahraničí nebo i v ČR, samozřejmě.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle, a vaše advokátní kancelář se jmenuje?

 

Štěpán Holub

Advokátní kancelář se jmenuje Holubová advokáti a my tam zachováváme po zakladatelce jméno.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, plánování a řízení správy rodinných bohatství je o mezigenerační správě, především o tom, aby vydržela mnoho generací budoucích, nejenom tu současnou.

Jak s mezigenerační správou tedy souvisí majetkové struktury?

Můžete dát možnost navázat i správci rodinného bohatství, Vláďovi, na tu mezigenerační správu?

 

Štěpán Holub

Já bych udělal nejdřív krok zpátky. To je vždycky dobré, když se poskytuje první pomoc. A ono to v právu platí také.

Dřív, než začneme plánovat něco ohromně složitého, tak je dobré se zastavit a začít něčím jednoduchým. To znamená nejdřív si říct, co se vlastně má stát po mé smrti, co by děti měly dělat, kolik těch dětí vlastně mám? Tohle celé si uvědomit.

Můžu začít něčím úplně jednoduchým, že dám dohromady přehled svého majetku. Uvědomím si, jaký majetek vůbec mám, jestli ho mám jenom v České republice, jestli ho nemám třeba ve virtuálních aktivech a podobně.

A teprve potom začnu něco dělat. První krok, kterým bych měl začít, je sepsat závěť. Zejména pokud je to trošičku složitější příběh.

Pokud mám dvě děti a takový úplně nejzákladnější jednoduchý model, tak je to možná jednodušší.

Pokud je člověk rozvedený nebo žije s jinými lidmi, má další děti, tak ten příběh začíná dostávat poměrně komplexních rozměrů. Ale tam se musím zastavit. Možná, že mi stačí v první řadě vůbec sepsat závěť, jmenovat si případně správce pozůstalosti. To je první krok.

Teprve potom můžu jít dál a můžu to zesložiťovat v podstatě neomezeně dlouho. Tam už si můžu vybírat. Je tam spousta struktur, jak naznačujete, nadační fondy nebo zahraniční nadace, svěřenské fondy v České republice nebo další podobná řešení. Trusty v anglosaském světě. Těch řešení je nepřeberné množství.

Ale začal bych tím jednoduchým, a to je ta závěť a základní uklizení, abych tak řekl. Uvědomit si, kde co mám a stavět to postupně.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, než se dostaneme k těm nástrojům, tak ještě slovo pro Vláďu.

Vláďo, co je hlavním cílem mezigenerační správy rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Hned na to odpovím, ale ještě mě napadla jedna věc u toho uklizení, jak říkal Štěpán.

Nedávno jsme měli schůzku s jedním klientem a začali jsme se bavit o tom, co je jeho majetek, co je manželky majetek a co mají ve společném jmění a co nemají ve společném jmění.

A ani oni sami nevěděli, jak to vlastně bude.

Když jsme se bavili spolu Štěpánem, tak on upozorňoval na to, že pokud to nevíte vy, jak to má vidět notář, který řeší vaše dědictví jednoho dne? To je úplně zásadní věc. Takže já souhlasím, „úklid“ je jedna z důležitých věcí a každý bychom měli začít sám u sebe. Co vlastně máme, na koho to je napsané a dát si to písemně dohromady.

Omlouvám se, že jsem utekl z té otázky.

Jenom ji znovu připomeň, protože jsem starší člověk a už si ji nepamatuju.

Mezigenerační tam bylo, to si pamatuju.

 

Josef Podlipný

Jaké vidíš hlavní cíle mezigenerační správy rodinného bohatství?

K čemu by nástroje a řešení, o kterých jsme začali mluvit se Štěpánem, měly sloužit?

 

Vladimír Fichtner

Hodně lidí, se kterými jsem se v minulosti potkával a občas ještě potkám, má pocit, že je to cesta, jak něco daňově optimalizovat.

I když v ČR je to spíš problematičtější cesta, vzhledem k tomu, jaké máme daně pro fyzické osoby.

Někdo tím chce říct „ale já vás k tomu majetku nepustím, bude to podle mého i po mé smrti“. Pokud ke strukturám jednoho dne dospějeme, vede to ale většinou k tomu, že jsou v 80 procentech případů na západ od nás považovány za trest od předchozí generace. 80 % nástupců další generace je považuje za něco problematického, špatného. Nechápe, proč to je.

10 % neví. Jenom 10 % si je pochvaluje.

Ale většinou jsou to ti, kteří se podíleli na výstavbě té struktury. Protože mezigenerační transfer je podle mého, a podle naší rodiny, především o tom, že v rodině máme věci srovnané, diskutované, komunikované společně. To přispívá pohodě, ne křeči.

Protože často vidíme, že když se majetek neřeší a dojde k úmrtí někoho z nás, prostě jednoho dne se to stane, přináší to do rodin zbytečnou křeč. Kdyby to ten zemřelý viděl, říkal by si „To jsem fakt nechtěl“, aspoň ve většině případů.

Pro nás je mezigenerační předávání diskuze s dalšími generacemi. Diskuze o strukturách, které ještě nemáme, i když jsme před čtyřmi lety už o nich uvažovali. Ale zjistili jsme, že první musíme s rodinou začít diskutovat, být v pohodě, vyjasňovat si věci. Dneska už při rodinných radách řešíme „na to by byla dobrá ta struktura, že jo?“ Krok za krokem k tomu směřujeme. A proto jsme se také potkali se Štěpánem. Už se to blíží, ale ještě je nemáme.

Začali jsme s tím, co říkal Štěpán, mít správce pozůstalosti, kterého máme asi šestým nebo sedmým rokem. Teď budeme dělat další verzi.

Mít závěť. Teď budeme mít druhou verzi závěti ze Štěpánem a tak dále a tak dále.

Mezigenerační je u nás hlavně o tom, co říkala jednou jedna stará paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“.

My chceme být v tomhle duchu bohatí.

 

Štěpán Holub

Já s tím naprosto souhlasím.

Většinou je to tak, že nějaký úspěšný byznysmen (většinou je to ten chlap), založí podnik, ten skvěle funguje. Potom ho prodá a má pocit, že dalším generacím to úplně skvěle naplánuje a nastaví pravidla, která už navěky budou fungovat.

Ale tak to většinou není.

Ta pravidla se možná nastaví, budou fungovat. Za jeho života to je asi celkem bez problémů. Je i poměrně velká pravděpodobnost, že mohou fungovat během té další generace. Ale se třetí generací, a jak se různě žení a vdávají a najdou si partnery a budou mít úplně jiné priority, než měl dědeček, tak to skoro určitě bude úplně jinak.

To, co je důležité, není jenom to právní řešení, ale vlastně kontext. A to souvisí se vzděláním, se zkušenostmi těch dětí. Souvisí to, a to bych podepsal, především s dialogem mezi tou rodinou. Pokud se vrátím k právní stránce, k takové té čisté technické stránce, tam je důležité, aby to umožňovalo změny. Až druhá nebo třetí generace, anebo i ten zakladatel to bude vidět jinak.

Za každých okolností to musí prostě umožnit změny. Samozřejmě to nemusí být jednoduché. Je možné, aby se dlouho diskutovaly, ale nelze očekávat, že se jednou nastaví nějaký stroj a ten stroj poběží bezchybně během deseti dalších generací. Tak to prostě není.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, Vláďo, děkuji. I v naší rodině je mezigenerační správa spojena s tím, aby přežil majetek, ale i rodinné bohatství, jehož je majetek součástí. Ne vždy tou nejdůležitější. Spíše naopak. Aby přežil nejenom ekonomické výzvy, ale i ty osobní, rodinné výzvy. A k tomu nám slouží nástroje. Nepochybně s nimi musíme umět také správně pracovat. Pojďme se teď na ty nástroje podívat.

Jaké nástroje mohou podpořit mezigenerační správu z pohledu i těch majetkových struktur?

 

Štěpán Holub

Od roku 2014 máme k dispozici svěřenské fondy. Pro většinu populace před 15 lety věc naprosto neznámá. Pak se díky medializaci toho institutu podařilo přivést ho na svět a do širšího vnímání veřejnosti.

Vedle toho je možné zakládat tzv. rodinné nadační fondy. Samozřejmě i rodinné nadace, ale mně to nepřijde v našem právním řádu velmi praktické. V případě nadačního fondu je to právnická osoba, v případě svěřenského fondu to sice není právnická osoba, ale do určité míry se jí blíží. To znamená, že určitý majetek vyčleněním do téhle entity, která je na mně potom do určité míry nezávislá, definují nějaká pravidla.

Ta míra nezávislosti závisí potom na tom, jak se nadefinuje zakládací dokument, zakládací listina nebo statut v případě svěřenského fondu.

Potom máme obrovskou skupinu osob, která může být zase více konkrétně nebo méně konkrétně určená. A to jsou obmyšlení, nebo se jim říká beneficienti.

To jsou příjemci majetku, což zase může být v první řadě třeba zakladatel, ale mohou to být děti, další děti, nejrůznější jiné osoby.

Funkcí celku je, že svěřenský nebo nadační fond se do určité míry chrání před těmi příjemci majetku, před těmi obmyšlenými. Oni ho mohou čerpat, mohou z něj mít nějaké požitky, ale nemohou s ním nakládat úplně volně.

Nemohou třeba za každých okolností rozhodovat, jestli něco dostanou nebo nedostanou a musí respektovat vůli zakladatele.

Dále tam máme osobu správce, což je osoba, která pouze disponuje majetkem na základě instrukcí a ve prospěch beneficientů nebo obmyšlených. Potom s tím hospodaří, případně majetek nebo výtěžky z něj rozděluje.

To jsou základní dvě právní struktury, které v různých variantách existují všude po světě.

Nevím, jestli se chcete dostat ještě na rodinné ústavy a další dokumenty. Můžeme samozřejmě k tomu určitě něco říct.

 

Josef Podlipný

Rodinné rady a rodinné ústavy ještě dneska zmíníme. Je to bezpochyby nástroj, který umožňuje nastavit nějaká pravidla a chránit správu rodinného bohatství před rizikem, ať už zevnitř, tak z vnějšku.

To znamená i tu mezigenerační správu. To sem bez pochyby patří.

Nicméně budování majetkové struktury je systematický proces.

Vláďa už za sebou má v rodině diskuze o majetkových strukturách, a ještě stále rodina Fichtnerů majetkové struktury nemá vytvořené.

Vláďo, i pro tebe to bylo od počátku procesem? Díval ses na to jako na něco, co není potřeba systematicky řídit nebo jste k tomu došli s Radkou a dětmi až postupem času?

 

Vladimír Fichtner

Na začátku jsme téměř udělali chybu jako mnozí, že jsme tu strukturu chtěli mít hned.

Měli jsme pocit, že to je to všespásné řešení, které je to správné.

Já jsem si pak zpětně uvědomil, že to je stejné, jako když se potkáváme s někým a mluvíme o investicích a on se ptá, jaký produkt má mít? My mu ale říkáme: „Počkejte, jako první potřebujeme trošku širší kontext. Potřebujeme znát, co vlastně od toho majetku chcete a jakým stylem ho spravovat. Uděláme nějaký investiční plán. Produkty tam budou, ale je to výstup přemýšlení a součást řešení. Není to všespásné, které nám potom všechno vyřeší“.

My jsme udělali v přemýšlení o strukturách téměř stejnou chybu. Ale postupně jsme došli k tomu, že je to samozřejmě proces. Uvědomili jsme si, že je potřeba víc zatáhnout další generaci do komunikace. Začali jsme si povídat, založili jsme rodinnou radu a začali jsme opravdu intenzivně komunikovat o majetku i s dětmi.

Nejenom o tom, kam pojedeme na dovolenou a kdy bude jaká narozeninová párty a podobně.

To nám otevřelo úplně nové prostory. Z našeho pohledu je to už nyní proces, který je docela rozumně řízený. Ale cítíme, že tam potřebujeme podporu různých lidí, ať to je náš rodinný kouč Erika Matwij, nebo Štěpán, který tady s námi sedí. Pomáhá nám s právními pohledy na věc a na to, jak má ta struktura vypadat.

Protože člověk se musí obklopit těmi, kteří mu pomůžou, nemůže všechno dělat sám. Je to proces, do kterého je zapojeno více lidí. Nás na Štěpánovi baví to, co říkal před chvílí: „Neřešte to složitě, pojďme udělat závěť, pak další verzi. Může to být ještě složitější, ale není to potřeba. Život přinese spoustu dalších změn a s velkou pravděpodobností tohle není poslední závěť, kterou děláme. Bude se to vyvíjet. Jak budou děti růst, jak budou přibývat lidé v rodině a jak se bude vyvíjet život i majetek“.

Dnes už vnímáme, že struktura pro nás bude jen součástí nějakého řešení. Nějaký majetek si asi s Radkou necháme na sobě až do konce života. To naše děti automaticky zdědí. Nějaký majetek bude pravděpodobně v rodinné nadaci. Ještě budeme řešit, jestli tady v Čechách nebo v Lichtenštejnsku nebo někde jinde.

A je možné, že nějaký majetek bude také v obecné nadaci. Ale to uvidíme. To ještě přinese čas a budeme to řešit.

Ale ani v tuhle chvíli už nevnímáme, že jedno řešení je to správné. Stejně jako v investicích, chceme diverzifikovat způsob držení majetku.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, my jsme si tady opakovaně řekli, že se jedná o dlouhodobý proces. Vy jste tím pádem součástí diskusí v mnoha rodinách. Co vlastně rodiny pak vidí na samotném konci?

 

Štěpán Holub

Samozřejmě se na to můžeme dívat z čistě technického pohledu, kdy můžu vidět rodinu, která má založenou jednu rodinnou nadaci nebo rodinný nadační fond.

Vedle toho má jednu filantropickou nadaci, vedle toho majetek. Několik nemovitostí, které používají pro osobní spotřebu mají napsané sami na sebe a různě na rodinné příslušníky. Mají sepsanou rodinnou ústavu, mají případně nastrukturovaný další majetek, další společnosti, které potřebují k podnikání způsobem, který jim vyhovuje. To může být třeba nějaký produkt po té technické stránce.

Co ovšem považuji za důležitější, je komunikující rodina, kde všichni vědí, co zhruba mají čekat, co se stane, „když“. Co se stane ve druhé generaci. Jsou odpovědní, mají vzdělání, jsou schopni přistupovat s určitou pokorou a respektem k tomu, co vybudovala jejich předchozí generace. A současně přemýšlí nad generací nastupující. V podstatě takový šlechtický pohled, kdy nežiju sám v tom jednom životě, ale žiju v životě s odpovědností vůči předchozí a vůči nastupující generaci.

To si myslím, že je asi výrazně důležitější než to vlastní technické řešení po právní stránce, které může mít nekonečně podob.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, jaké jsou základní kroky, které by měly vést k majetkovým strukturám?

 

Štěpán Holub

Základním krokem bude asi najít někoho, kdo s tím pomůže. To je v podstatě to, co říkal Vláďa. A konzultovat ten proces, to je externí pomoc.

Nicméně to, co my potřebujeme jako první je, aby si v tom ti zakladatelé udělali pořádek. Externí osoba s tím může pomoct trošičku tím, že se ptá „Jaký máte majetek?“. Možná jednoduchá otázka, ale může mít poměrně složitou odpověď. A co se má stát po smrti? To je první věc, na kterou si musíme odpovědět a začít se o tom bavit.

Druhá věc, kterou za nás externí poradce nikdy neodřídí, je vlastní dialog v rodině. Já to považuju za naprosto důležité. Pokud se cokoliv nastaví, aby to pak fungovalo i pro ty příjemce.

To jsou dvě věci, které je potřeba udělat, pokud to má dobře fungovat. A pořád ještě nejsme u toho právního řešení.

Ale je dobré, aby se někdo externí zeptal přesně na tyhle otázky. Ale člověk to může udělat i sám samozřejmě. Pokud bude mít dostatečnou morálku na to, aby zorganizoval schůzky s rodinou a sepsal si všechno. Samozřejmě se to dá.

Další věc, kterou já říkám, je vyřešit si, pokud je člověk v manželství, jaký je majetek v rámci manželství a trošičku tam „uklidit“. Protože občanský zákoník nám jaksi dává k dispozici společné jmění manželů. To je poměrně složitá věc, protože my pak nikdy nevíme, co je ve společném jmění manželů, co je v majetku manžela a co je v majetku manželky.

Takže najít řešení pro společné jmění manželů je docela fajn věc. Typicky se dělá prostřednictvím předmanželských nebo manželských smluv. To člověk nemusí vnímat jako věc, že by se měl rozvádět. Ale je potřeba si uvědomit, že 100 % manželství zaniká, 100 % společných jmění manželů zaniká. A pokud společné jmění manželů zaniká, tak se musí i vypořádat.

 

 

Jsou typicky dvě základní situace.

Buď je to rozvodem, který nás napadne v první řadě, ale ono je to i v případě smrti. Pokud někdo zemře, tak musíme vypořádat společné jmění manželů.

Teď jsou to asi dva týdny, kdy nám Ústavní soud udělal krásný judikát ohledně vnosu. Nemusím zacházet do detailů, ale šlo o to, jestli hodnota majetku, který se vnesl před dvaceti lety, bude růst nebo nebude růst o inflaci anebo o vývoj trhu. Prostě za dvacet let nemovitosti na trhu poměrně vzrostly. Takže se bavíme o tom, jaká byla hodnota předtím a jaká je teď.

Já chci jenom říct, že je to věc, která může být při vypořádání společného jmění manželů poměrně komplikovaná. Zjednodušit to, dává do určité míry smysl.

 

Vladimír Fichtner

Jenom jeden praktický vstup. My jsme to začali s Radkou a spolu s vámi řešit také. Jestli rozdělíme jmění, protože jsme došli k tomu, že nechceme, aby o tom, co je čí, rozhodoval notář v okamžiku, kdy zemřu a bude řešit pozůstalost a dědictví. Protože někdo to vyřešit musí a v ten okamžik, kdy to nevyřešíme my, to řeší notář, který je k tomu v ČR příslušný. A to může znamenat zbytečné prodlení z hlediska vypořádání dědictví. Může to vyvolat nějaké zbytečné diskuze v rodině a spory. Anebo to může být jasné, protože si to vyřešíme předem. Chtěl jsem jenom praktický vstup, který nás ještě donedávna ani nenapadl, že to může být téma.

 

Štěpán Holub

Je to tak. Buď se to vyřeší teď preventivně a nastaví se nějaká poměrně jasná pravidla – třeba tak, že všechno bude půl na půl bez dalšího. Anebo prostě všechno bude toho, na jehož jméno je to někde registrováno. Poměrně jednoduché a přehledné pravidlo.

Anebo to pak vyřeší buď rozvádějící se manželé, nebo dědici mezi sebou. Samozřejmě se velmi často dohodnou a je to všechno v pořádku.

Ale nastává mnoho situací, kdy se prostě nedohodnou a v rámci rozvodu je to úplně typické, že se nedohodnou. V rámci dědictví je poměrně časté, že se také nedohodnou. To znamená, že dává smysl nastavit pravidla hned na začátku. Vůbec to nemění nic na tom, že by se manželé neměli nebo měli milovat. Jen to nastaví pravidla pro to až za 20, 30, 50 let, kdykoliv umřou, to bude celé o trošičku jednodušší.

To je jedna věc. A s tím souvisí potom otázka, jestli některý majetek už nemá být napsaný rovnou na děti. V podstatě, proč ne? Samozřejmě, můžu se bát, že s tím děti utečou, že se mi zprotiví, zachovají se ke mně špatně. To je samozřejmě možné. To zase jsem schopen pojistit nějakými věcnými břemeny, bydlení nějakými dalšími pojistkami.

Anebo říct, že jim to prostě dám, je to jejich a ať s tím naloží, jak chtějí.

Pak diverzifikovat majetek na jednotky a říct, co je koho.

To bych řekl, že je první krok, takové zpřehlednění.

 

Josef Podlipný

Štěpáne, určitě souhlasím. Napadá mě hned několik rodin, kdy patriarcha měl tu sílu a odvahu zároveň přizvat nastupující generace už k dílčí správě části majetku. A vlastně ti přizvaní nástupci díky tomu, že měli krytá záda nebo mentora/kouče a měli čas se sžít se správou a vlastnictvím nějaké části majetku, postupně rostli. Netlačil je čas. Čas byl veličina, která nepochybně v mnoha rodinách vedla k tomu, že nedošlo k dohodě, protože se vyřizovala dědictví nebo rozvod, a všichni jsou vlastně pod časovým tlakem. Chtějí to do nějakého času vyřešit, protože je to trápí. A ať je to trápí jakkoliv, čas je nepřítelem správných rozhodnutí. Ta mnohdy vedou k tomu, že rozhodnutí vnímají i nastupující generace spíše jako trest než jako příležitost k dlouhodobé mezigenerační správě rodinných bohatství.

Správa rodinného majetku není jen o číslech, ale především o lidech, důvěře a dlouhodobé strategii.

Jak najít správce, který skutečně pochopí vaše potřeby a bude respektovat hodnoty vaší rodiny?

Josef Podlipný přináší unikátní zkušenosti z výběru správců, ať už šlo o správu lesů nebo finančních aktiv.

S Vladimírem Fichtnerem diskutuje o tom, jak je důležité jasně definovat očekávání, zapojit do procesu celou rodinu a vytvořit transparentní pravidla.

Na příkladech z ČR i zahraničí ukazují, jak důležitá je nejen odbornost, ale i schopnost správce naslouchat a respektovat dlouhodobou vizi rodiny.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný. Vítám vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a dneska si budeme povídat o tom, jak vybrat nejlepšího správce majetku.

 

Josef Podlipný

Na to se opravdu těším.

 

Vladimír Fichtner

Koho jiného si pozvat než zástupce čtvrté generace bohatství, který má zkušenosti s touto problematikou skoro 30 let? Je jím Pepa Podlipný.

Pepo, první otázka, která mě napadla, když jsem se připravoval na tento podcast, je: kdy jsi poprvé vybíral správce? Jak jste došli k tomu, že je potřeba někoho vybrat? A jak sis ho nakonec vybral? Jak se to osvědčilo? Co byl poznatek z výběru, resp. co jste si pro rodinu z toho odnesli? Kdy to bylo? Začněme tím, kdy to bylo poprvé a v jaké situaci.

 

Josef Podlipný

To si pamatuji skoro přesně. Byl to zlom let 1992 a 1993. Musím říct, že výběr správce rodinného bohatství nebo jeho části je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí a zároveň možná nejvíce rizikovým rozhodnutím. My jsme naštěstí neutrpěli žádnou ztrátu a neprošli jsme žádným rizikovým prostředím. Spouštěčem byla správa lesů, kde rozsah škod, které by mohly nastat při nesprávné správě a vymáhání různých pokut a poškození ostatních sousedících majitelů lesů, nás až přinutila k hledání odborné správce.

 

Vladimír Fichtner

Takže jste si uvědomili, že může přijít nějaká ztráta nebo riziko spojené s tím, že se nebudete dobře starat o les, což asi nebylo něco, co jsi se učil ve škole.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Nebyla to ani má odbornost, ani bratrova, ani strýcova. Já jsem na to tehdy nahlížel jako na něco, co je nejenom o naší odpovědnosti vůči budoucím generacím. Aby se strom mohl vytěžit, neroste jenom nižší řády let, ale jsou to vyšší řády desítek, v několika málo případech dokonce i stovek let. Takže je potřeba k tomu takto přistupovat. Zároveň škůdci, kteří mohou v lese řádit, typicky třeba kůrovec, neznají žádné hranice. Není to tak, že by se zabydlel u vás a řekl si: „Tady to je sousedovo, tam už nepoletím“. Nesprávná správa může opravdu zdevastovat desítky a stovky hektarů lesa. Zničit práci až dvou generací, které se podílely na správě tohoto majetku.

 

Vladimír Fichtner

Jak jste tedy vybírali? Vybíral jsi sám nebo vás bylo víc? Tenkrát jsi byl v dnešním věku tvých dětí, ne? Kolik Ti bylo – třicet?

 

Josef Podlipný

Byl jsem poměrně mladý a nezkušený, takže jsem na to šel zdravým selským rozumem. Řekl jsem si, že budu přinášet rodině nějaké informace a s rodinou budeme hledat optimální řešení. Ty informace budu přinášet s podporou lidí, kterým věřím, kteří jsou o něco starší, mají více zkušeností a někteří z nich jsou i odborníky. Takže jsem oslovil pár známých, ať už z Lesů České republiky nebo vysloveně lidí, kteří vystudovali tento obor, a říkal jsem jim: „Pojďte mi pomoct, rád vás přizvu k tomuto jednání. Možná budete i vy těmi správci, anebo pomůžete naši správu nasměrovat do správných rukou“. To byla první věc. Druhá byla, že jsem pro rodinu primárně nehledal správce jednotlivce, ale firmy.  Protože jsem si uvědomoval, že uchovat toto kvalitní know how a zajistit správu není v silách jednoho člověka. Sám jsem viděl, jak to bylo stresující pro mne, bratra a strýce, když jsme se měli o tématu bavit a rozhodnout se. To byly dvě roviny – přizvat lidi, kterým důvěřuji a komunikovat s rodinou velmi otevřeně všechny obavy, ale třeba i všechna doporučení. A druhá rovina – nehledat jednotlivce, ale ideálně firmu.

 

Vladimír Fichtner

Moje zkušenost je taková, že je nesmírně důležité vědět, co chci. A jak jste se s touto oblastí popasovali, když jste tu zkušenost neměli? Jak jste vlastně mohli vědět, co chcete? To bylo právě přes ty kontakty, které jsi měl, že ti pomohly zformulovat zadání?

 

Josef Podlipný

My jsme věděli, jaké je naše očekávání. My jsme přesně věděli, nebo velmi přesně, co od správy očekáváme, co má naplňovat. Ale neuměli jsme to propojit se zkušenostmi. Jestli je někdo vůbec schopen ta naše očekávání naplnit, jak náročné to bude, jestli na to potřebujeme jednu firmu nebo pět, jestli to bude stát takový balík peněz, anebo menší a jak moc to zasáhne do ekonomiky té správy. Na to jsme potřebovali experty, aby nám pomohli. To je něco podobného, jako když budu připravovat fúzi dvou firem. Já budu vědět, nebo naše rodina bude vědět, proč to dělá. Ale nebudeme se zcela přesně orientovat v právních kličkách, nějakých normativních pravidlech a načasování. K tomu přivoláme právní kancelář, daňového experta a spoustu dalších, třeba včetně zástupce jedné ze čtyř největších poradenských firem. To bude dostatečnou zárukou, že neuděláme nějakou fatální chybu. Takže jsme na to šli podobně. Šlo nám hodně o zkušenosti a ty jsme testovali. Ne sami, protože my jsme neuměli zhodnotit, jestli firma má dostatek zkušeností. Ale právě přes důvěru v odborníky, které jsme přizvali. Vytvořili jsme takový poradní orgán odborníků a nás, zástupců vlastníků. Společně jsme v téhle radě, v tomto orgánu, hodnotili zkušenosti firem, které se o to ucházely.

 

Vladimír Fichtner

OK, říkal jsi, že jste měli jasno v očekávání. To bylo tím, že jste měli tento panel odborníků, že jste si to očekávání zformulovali? Nebo to vycházelo z nějakých historických zkušeností vaší rodiny? Nebo z toho, co už jste věděli o lesním hospodářství? Jak to, že se vám povedlo to očekávání mít jasné a srozumitelné? Protože i to, myslím, není úplně triviální záležitost.

 

Josef Podlipný

Není. Měl jsem dokonce srovnání s jedním vlastníkem, který mi na začátku odmítl prodat les. Později mi ho nabízel, ale to už jsem zase neměl zájem já, jako zástupce naší rodiny. On, a jeho rodina, měl jiné očekávání od lesního hospodářství. On se soustředil na krátkodobé zisky, takže v podstatě vyplenil asi pětasedmdesát hektarů lesa. Začal tam dělat školky, prodával vánoční stromky a já nevím co všechno. Naše očekávání bylo úplně jiné. My jsme přemýšleli o dlouhodobé správě, o dlouhodobém prospěchu. Nám nešlo o krátkodobé zisky, ale o dlouhodobou udržitelnost.

Když jsme definovali tato očekávání těm odborníkům, oni nám přesně říkali, že potřebujeme naplnit tohle, tohle, tohle a tohle. Vytvářeli společně s námi set hodnot, postupů a schopností, které jsme potom testovali na těch uchazečích.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím. Když mluvíš o realistickém očekávání, je to stejné jako v našem byznyse, ve Wealth managementu. Když za námi přišel náš největší klient, přišel s velmi realistickým očekáváním dlouhodobého výnosu, s dlouhodobou vizí, co chce dosáhnout. Nepřišel s tím, abychom mu ukázali, co bude za rok a podle toho se rozhodne, jestli s námi bude pracovat nebo ne. Když přijde někdo takový, já řeknu: „Za rok poznáte spoustu věcí – jak komunikujeme, jak jsme srozumitelní, ale ne jestli jsme dobří nebo nejsme, protože to souvisí. To, že budeme v mínusu neznamená, že jsme špatní. A to, že budeme v plusu, ještě neznamená, že jsme dobří“.
Když děláte dlouhodobou strategii, ať už pěstujete les nebo se staráte o finanční aktiva, musíte vyhodnocovat trošku něco jiného. Základní přístup je mít mindset dlouhodobého správce, který má rozumná očekávání. Potom máme rozumnou šanci se domluvit na spolupráci.

Vzhledem k tomu, že jste přemýšleli o tom, že to má být firma, která má zkušenosti, automaticky z toho vypadla rodina. Ta tu zkušenost neměla a neměla zázemí svoji vlastní firmy, která by to mohla spravovat. Nebo ne?

 

Josef Podlipný

Úplně to tak nebylo. Pravda byla, že na začátku jsme měli trošku ambici být toho součástí. To znamená spravovat i něco málo, aby nám to nezlomilo vaz, úplně sami. Abychom byli ve hře, abychom věděli, jak se to dělá, jaké starosti jsou s tím spojené. Nicméně jsme zjistili, a to bylo další z kritérií, které jsme testovali na těch uchazečích, že je také nutné mít někoho, kdo umí velmi zkušeně pracovat s emocemi. Kdo nám nabídne emoční stabilitu – co dělat dřív, co později a čím se nestresovat. Co je naopak dobré plánovat dopředu a mít na to nějakou strategii. Uvedu to na příkladu. Poměrně velká emoční zátěž je, když zjistíte, že v sousedním lese řádí kůrovec. To vám řekne, teď asi nepoužiji přesný výraz, dozor nad lesním hospodářstvím. Upozorní vás na to, že tam je zvýšená míra rizika. Klasický první emotivní tlak na vás je, že jdete vynadat vedlejšímu vlastníkovi, nebo ho donutit k nějaké činnosti.

 

Mnohem racionálnější způsob je mu nabídnu třeba pomoc: „Příště to může potkat mě, pojďme se domluvit. Nabízím ti kapacitu naší správcovské firmy. Ona ti tam osadí lapače nebo vykácíme část na hranici našich lesů a zajistíme rychlý odvoz“. To je způsob, který navrhne expert, protože ví, jak to riziko zmírnit nebo jak se mu dokonce vyhnout. Vás jako vlastníky logicky napadne první to, co jsem říkal hned na začátku – běžím za tím vlastníkem nebo mu do telefonu a říkám: „kamaráde, máš tam kůrovce, co s tím uděláš? That´s it. A už se o tom nechci bavit. A běda, jak to napadne moje stromy“.

 

Vladimír Fichtner

Pojďme ještě dál. Když máš vybráno, kdo pro tebe bude dělat, máš dobře dohromady daná očekávání, jak dosáhneš toho, aby byl správce sladěn s tebou? Jak zajistíš soulad tvé dlouhodobé vize s tím správcem? Protože i pro něj to může být vlastně krátkodobě ekonomicky nevýhodné. I pro něj by možná bylo lepší vytěžit ten les během pěti let, vytřískat z toho, co se dá a pak už je to jedno, půjde k někomu dalšímu. Jak zajistíš ten soulad?

 

 

 

 

Josef Podlipný

Teď jsi uhodil hřebíček na hlavičku. To je možná to nejtěžší a zároveň nejdůležitější. Já se přesunu z lesa a lesního hospodářství do Ameriky ke správě nemovitostního portfolia. Nicméně to platí stejně i pro ten les. Velmi důležité se ukázalo být to, jak vám správce naslouchá. Otestujte si, jak vám naslouchá, protože jedině tak, že bude rozumět nejenom číslům, ale i potřebám a hodnotám rodiny, má správa šanci na dlouhodobý úspěch. V opačném případě to budou jen a jen starosti. Zároveň je v zájmu rodiny mít transparentní procesy a nějaká pravidla. Tak se dá zajistit to, že bude správce jednat v nejlepším zájmu rodiny. Když bude opravdu transparentně předem, ale i v průběhu správy, všechno komunikovat. Ano, budou nějaká základní pravidla. Neříkám, že úplně na všechno. Ale bude základní rámec a bude existovat rodinná rada, která dohlíží na činnost správce nebo správců. V několika případech se třeba hodí i více firem. Tak má rodina schopnost být toho součástí, dohlížet na výkon správce, ale zároveň nehodnotit ex post nějaké období. Přijímat názory, nápady, náměty správce nebo správců, protože i ta rodina musí být schopna naslouchat a dávat jasné náměty, inspiraci, a hlavně jasná zadání. Protože jinak si to správce bude dělat po svém tak, jak je zvyklý.

 

Viděl jsem mnoho případů, kdy správa byla na první pohled v rukou odborníků a pak jsem se divil, že se ty rodiny se správcovské firmou rozcházely ve zlém. Zrovna v Americe byl jeden takový případ, kdy jsem doporučil rodině s českými kořeny naší správcovskou firmu a pak mi psal majitel té firmy a omlouval se, že se ke mně asi dostane informace, že tam nastal problém.  Ten problém nešlo vyřešit jinak než rozlukou. Tím byla zpráva ukončena. Když jsem se následně pídil, co bylo tou hlavní příčinou, tak to bylo to, že si to ti naši přátelé udělali sami, protože nechtěli být součástí. Oni se spoléhali na naše doporučení. Nevybudovali si důvěru, kterou je nutné testovat i v průběhu. V tomto případě, přátelé, buďte opravdu téměř dogmatičtí. Důvěru ve správcovskou firmu musí mít celá rodina, nejenom vy jako nestor nebo patriarcha rodiny. Ne 5 členů ze 7. Celá rodina musí toho správce přijmout, tvořit pravidla a být toho součástí. Někdo víc, někdo méně. To je nepochybně možné, ale nejde někoho vynechat. Protože v případě té rozluky v Americe to bylo tak, že o všem rozhodli rodiče. Jejich děti do toho přinášely i své pohledy a vlastně nasvědčovaly, že tady tohle funguje jinak, než bychom si přály. Tady vidíme nějaký problém. Rodiče o tom dlouho nechtěli komunikovat, protože jim to přidělává starosti. Až to bouchlo tak, že to byly jenom seznamy výtek. Ale po dlouhé době správy, takže spousta věcí byla designovaná tak, jak si správcovská firma myslela, že to dělá pro rodinu nejlépe, jak bylo možné.

 

Vladimír Fichtner

Zase použiju příklad z našeho podnikání. Nesmírně důležité je, aspoň pro nás, nemít slepou důvěru klientů, ale minimálně informovaný souhlas. Proto my dáváme tolik energie do povídání si o tom, co nás vůbec čeká, když půjdeme do nějakého vztahu, do vzájemného vzdělávání. Proto my píšeme tolik věcí. Vždycky říkáme – všechno vám dáme písemně, protože my potřebujeme, abyste si to alespoň prostudovali, přečetli v nějakém rychlém sledu, abyste tušili, o co se jedná a abyste do toho postupně začali zatahovat i další generace. Proto se s nejmenšími členy rodin našich klientů potkáváme v okamžiku, kdy je jim třeba 8, 10 let na prvním hraní Finanční svobody. Protože je potřeba začít co nejdříve. Souhlasím a rozumím tomu, co proč není dobrá slepá důvěra. Protože potom je šance budovat důvěru skutečně v průběhu let a postavit na tom spolupráci.

 

Josef Podlipný

Vždy, když jsme potvrzovali jako rodinná rada nějaký postup, občas se i Janička kvůli tomu smála, jsme uváděli: „bezvýhradně schvaluji“. Bylo to za každého jednoho člena rodinné rady. My jsme si to definovali jako bezvýhradnou důvěru, že to, co děláme, je ve prospěch správy rodinného bohatství. To „bez výhrad“ je tam strašně důležité!!

 

Dokud jsme k tomu měli nějaké výhrady nebo nějaké otázky, tak jsme jako rodinná rada nerozhodli. A ano, v několika málo případech to třeba znamenalo, že k tomu rozhodnutí jsme došli až za několik dnů, někdy třeba i týdnů. Pokud nešlo o život, tak si myslím, že to byl dobrý způsob, jak správu dělat efektivně.

 

Vladimír Fichtner

Takže kombinace rodiny a externího správce, alespoň ve vašem případě, o kterém jsi mluvil, je o tom, že rodina má kontrolní funkci, ale opravdovou. Nejen formální. Zajímá se o věci – proč je něco tak a něco jinak? A až když bez výhrad souhlasí, řekne „Jo, můžeme do toho jít“.

 

Josef Podlipný

Ano. Jen když šlo o život, zjednodušeně řečeno, měla správcovská firma schopnost reagovat okamžitě. Když hoří.

 

Vladimír Fichtner

Tak musí něco vyřešit, a ne volat a čekat týdny…

 

Josef Podlipný

…jestli mají hasit nebo ne. Přesně tak. Ale jinak to podléhalo vždy, a podléhá, rozhodnutí rodinné rady.

 

Vladimír Fichtner

Máte nějakou část majetku, kterou řešíte úplně sami jako rodina?

 

Josef Podlipný

Jasně! A není to proto, že bychom nechtěli správce. Je to proto, že nás to baví. Velká část finančních aktiv je v Americe, protože nemovitostní portfolio generuje řády spíše nižších, ale i tak, milionů dolarů. Takže to bobtná. Když jsme hledali nějakého parťáka tady, který by nám s tím pomohl, nebylo to úplně jednoduché. Každý poukazoval na to, že regulace a určitá pravidla nedávají tu možnost.

 

Vladimír Fichtner

Řešili jsme to společně i my. Nemůžeme se starat o americká aktiva pod americkou firmou. Jsou tam daňové a regulatorní otázky. Jakákoliv firma starající se o nějaké americké instituce nebo osoby, může podléhat americké regulaci, což tady v Evropě nikdo samozřejmě nechce. To úplně chápu. Pojďme už jenom shrnout, Pepo, vaši cestu a vaši zkušenost – ať to hezky předáme našim posluchačům i s mašličkou.

 

Josef Podlipný

Děkuji, budu se snažit. Teď mluvím za celou rodinu, mám pro vás čtyři doporučení.

• Určitě zvažujte klíčové vlastnosti správce, jako je zkušenost, důvěryhodnost a schopnost dlouhodobě plánovat. Protože pokud vám jde o dlouhodobou správu, mělo by jít i správci o dlouhodobou správu.
• Pravidelně monitoruje činnost správce a zajišťuje transparentní komunikaci. To je na vás. To není na tom správci. Ve vašich rukou je správa. Vy k tomu zvete další správce. Není to tak, že delegujete a nemusíte toho být součástí.
• Kombinujte odborné znalosti externích poradců se svými vlastními. Pokud se nebudete v oblasti vůbec orientovat, nebudete schopni poskytnout informovaný souhlas.
• Založte, pokud ji ještě nemáte, rodinnou radu. Ta vám pomůže komunikovat v celé rodině. Pomůže vám nastavit zrcadlo správci nebo správcům a vymáhat řešení v případě konfliktu mezi vámi jako rodinou, nebo dokonce v rodině, po správci anebo po jednotlivých členech rodiny. Rodinná rada vám umožní trvale komunikovat o vašich rodinných bohatstvích.

Pokud vám jde o dlouhodobou správu rodinných bohatství po dobu několika nastupujících generací, věřím, že vám tato čtyři doporučení k tomu dopomohou.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil jednu nebo dvě věci. A to je dlouhodobý soulad s protistranou nebo s externí firmou. My to řešíme tak, že většina našich příjmů pochází z toho, že klientům opravdu vyděláme. Po odečtení nákladů, které na ten výdělek jsou vynaložené. Takže ukazujeme, že dáváme ruku do ohně společně. Hledejte nějaký takový názor.

A poslední věc – když vám někdo řekne „nevím, ale zjistím“, tak ho obejměte a řekněte si, že tomu můžete věřit. Protože jenom málo lidí je ochotno říct „nevím, ale zjistím“. Většina lidí ví všechno na světě. To je správce, kterého pravděpodobně nechcete.

 

Josef Podlipný

Tohle podepisuji. A přeji vám, abyste potkávali nejvíce těch, kteří řeknou „nevím, ale zjistím“.