Archives for Listopad 2024

Cena bitcoinu atakuje hranici 100 tisíc dolarů.
V USA se uvažuje o přesunu části rezerv do bitcoinu.
El Salvador je už několik let zemí, kde je bitcoin platnou měnou.

O kryptoměnách slýcháme stále častěji.
Někteří na nich zbohatli.
Jiní si berou americkou hypotéku a všechny peníze nalévají do bitcoinu.

Josef Podlipný a Tomáš Tyl přináší trochu jiný pohled na krypto.
Není ani vyloženě negativní, ani přehnaně pozitivní.

Hovoří o výhodách, které kryptoměny bezesporu mají.
Nezapomínají také na rizika.
Hlavně připomínají důležité praktiky a tipy, které mohou případné investice do kryptoměn lépe chránit.

Josef i Tomáš rozebírají, co stojí za extrémní volatilitou kryptoměn a co ovlivňuje jejich dlouhodobý potenciál. Diskutují také o tom, jak psychologický tlak a FOMO vedou investory k chybám.

Je bitcoin opravdu digitální zlato?
Mohou kryptoměny zničit vaše rodinné bohatství?
Jak přežít volatilitu kryptoměn?

Ať už bitcoin či jinou kryptoměnu v portfoliu máte nebo o nich uvažujete, rozhodně si nenechte ujít tento díl podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se ponoříme do jednoho z nejkontroverznějších témat v oblasti investic, do kryptoměn.

Jsou kryptoměny revolucí v oblasti investic a diverzifikace, anebo hrozbou, která může narušit stabilitu rodinného majetku?

Se mnou je tady Tomáš Tyl, investiční šéf stratég, se kterým se budu na toto téma bavit. Zaměříme se na výhody, nevýhody i konkrétní příhody, které ukážou úspěch, ale i neúspěch spojený s držbou kryptoměn.

Tomáši, vítej!

 

Tomáš Tyl

Děkuji za pozvání, zdravím všechny.

 

Josef Podlipný

Uvedu první z příběhů, který je pozitivní.

Šéf servisu, ke kterému jezdím s jedním autem, na kryptoměně vydělal na cestu kolem světa. Když mi teď předával auto, říkal: „Prosím tě, teď měsíc a půl nebudu, tady máš zástupce“.

Ptal jsem se, jestli někam letí?

A on na to: „Prodal jsem část portfolia kryptoměn. Bitcoin konkrétně. A nadělili jsme si cestu kolem světa pro celou rodinu“. V jeho případě dokonce zmínil celou širokou rodinu.

Takže vydělal nepochybně dost a připomenul mi jeden příběh, který možná znáte. Příběh investora, který v bitcoinu vydělal mezi roky 2013 až 2021 hodně velký násobek své prvotní investice. Kdyby investoval sto dolarů, tak v roce 2021 prodal 50 000 dolarů, respektive získal prodejem 50 000 dolarů. Ze 100 dolarů 50 000 dolarů je určitě velký magnet.

Nicméně nejsou jen pozitivní příběhy. My s vámi určitě dnes nasdílíme i některé z těch negativních.

Možná vás zajímá, jaké zkušenosti mám s kryptoměnami já.

Tuto oblast sleduji od samého začátku, protože nové technologie mě lákají a jsou magnetem mé pozornosti. Znám spoustu lidí, kteří investují do krypta a také spoustu lidí, kteří mají společnosti na těžbu krypta. Daří se jim byznysově. Některým z nich se daří i v portfoliích velmi dobře dosahovat rozumných výnosů, a i přesto všechno v portfoliu nemám ani jeden bitcoin. A ani ho v dohledné době neplánuji mít.

Protože nemluvím jenom o sobě, je také dobré vzpomenout na to, že u nás se o rodinné bohatství stará celá rodina. Skrze rodinnou radu samozřejmě přicházejí i podněty od mladších generací, ale ani děti neuvažují o kryptu. A dokonce upozorňují na některá rizika, která dnes také zmíníme. Ta rizika mi říkají jednoznačně, že to ještě není investice, kterou bych v portfoliu měl rád.

Jak se na to díváš Ty, Tomáši, jako investiční šéf stratég?

 

Tomáš Tyl

Pepo, ty jsi říkal, že jsou kryptoměny revolucí v investování. I když může být lákavé to někdy říkat, v podstatě nejsou. Můžou být revolucí v technologickém vývoji nebo v technologiích ohledně transferu majetku a podobně. Zatím tam nejsme, zatím nejsou nějak výrazněji využívány tímto směrem, i když se o tom hodně hovoří. Ale v investování je to nějaké další aktivum, které má nějaké vlastnosti, ale není tam něco dramaticky nového. O tom se mohli přesvědčit investoři do různých alternativních kryptoměn, které měly na sebe navázané různé způsoby výnosů, kdy to opět celé bylo zase zpětně navázané na to, že se kryptoměnám daří.

Když se jim dařit přestalo, tak i tyto způsoby výnosu nedopadly úplně dobře.

Důležité je si uvědomit, že při investování je jedna věc nějaká forma toho, do čeho investujeme a druhá je, co za tím investováním vězí. A proč by hodnota něčeho měla dlouhodobě růst? V tomto v investování ty věci nejsou až tak nové. Bitcoin je nějaká nová forma?

Ano, to je něco, co tady dřív nebylo. Ale je to o formě. Není to nutně o obsahu. Když mi něco má přinášet dlouhodobě peníze, musí být nějaký důvod k tomu, aby to peníze vydělávalo.

Prostě výnosy se neberou odnikud a kdo si vždycky myslel, že se berou snadné výnosy odnikud, většinou dopadl tvrdě.

V případě bitcoinu to není tak, že by se za dobu, kdy funguje, výrazně používal jako platidlo. Někdy se s ním platí, ale není to tak, že by se hojně používal. Například bych chtěl platit nájem v bitcoinech, domluvil bych si  konstantní částku, kterou budu platit v bitcoinu za nájem.

Může to tak být, někdo se může domluvit, že bude platit nájem, ale bude to převádět na bitcoiny. Platby v bitcoinech ale nezaznamenáváme. Nebo že by někdo platil zaměstnanci plat v bitcoinech apod. Nefunguje to tak, že by lidé takovým způsobem bitcoin chtěli používat.

To znamená, že lidé neinvestují do bitcoinu, protože by ho chtěli využívat. Investují do něj proto, že se domnívají, že v budoucnu více lidí bude chtít bitcoin koupit, a proto vzroste jeho cena.

To se v minulosti dělo více investorům. Více peněz nemusí být nutně více investorů, stačí, když je to více peněz. A to vede k růstu ceny. Je to nabídka a poptávka.

Je to podobné jako se zlatem. Zlato také není průmyslově moc užitečný kov, moc se nevyužívá. Hodně se využívá ve šperkařství a potom jsou investiční nákupy zlata, které opět stojí na tom, že investoři doufají, že v budoucnu bude více investorů nebo více peněz, které to zlato budou chtít koupit. A to zvedne jeho cenu. Proto se někdy bitcoin nazývá jako digitální zlato, protože je tam tahle úvaha. Je tam úvaha, že je to nějaký krok stranou ze systému. Krok stranou to v něčem je a v něčem není. Lidé se domnívají, že z takových důvodů ho budou ostatní chtít nakupovat.

Bitcoin ale lidé nekupují proto, že by ho chtěli využívat způsobem, jak jsem říkal. To je na tom důležité. Pokud si myslím, že bitcoin z nějakého důvodu bude chtít nakupovat více a více lidí, tak to může mít smysl.

Tento přístup ale vede k tomu, že opakovaně nafukuje a vyfukuje bubliny. A samozřejmě ti, kdo investují do bitcoinu říkají, že ta příští bublina se nafoukne ještě výš než ta minulá, takže to vlastně nevadí, když teď cena zkolabuje.

Proto jsou na bitcoinu bubliny. Protože vždycky se zvedne jeho cena, začne se o tom psát, více lidí si ho všimne, více lidí ho začne nakupovat. Tím jeho cenu tlačí nahoru. Tohle jde až do bodu, kdy už všichni o bitcoinu slyšeli a kdo ho chtěl koupit, ho koupil. V takový moment je vrchol bubliny.

Pak přijde moment, díky kterému to splaskne, protože nezkušení investoři většinou nastupují v té nejpozdější fázi. Říkají si „Sakra, utíkají mi výnosy. Neměl jsem bitcoin, měl jsem buď jenom nějaké normální portfolio, nebo ani to ne. Musím rychle nakoupit, než mi to uteče“.

A po nich už není nikdo další, kdo by to táhl nahoru. Takže přijde kolaps. A tihle lidé, kteří si představovali, že vydělají desítky a stovky procent, které viděli – ale nevydělávají je – začnou být zklamaní, začnou prodávat.

Tohle je klasická bublina. Může se nafouknout na všem. Na akciích, na zlatu, na bitcoinu.

Ale právě bitcoin a zlato k tomu mají větší tendence tím, že je lidé kupují proto, že doufají, že je někdo bude kupovat víc.

U bitcoinu bude určitě docházet k nafukování a vyfukování bublin. Nikdo nikdy nebude vědět, kdy daná bublina bude mít vrchol. Čím fantastičtější předpovědi ohledně toho, kam bitcoin dojde, tím blíže vrcholu jsme.

Ale já si netroufám tvrdit: „Už jsme na vrcholu, bude to padat“. Toto určitě nejde nějakým způsobem zjistit. Prostě jednou to splaskne.

Tradiční jistota je, že investoři, kteří tomu nerozumí, na tom prodělají vždy nejvíc.

A potom se zase vyfoukne negativní bublina. Dokud bude bitcoin lidi bavit, může to jít dál a dál.

Může se samozřejmě stát, že v jeden moment lidi přestane bavit, protože je začne bavit něco jiného. Anebo tady s námi bude už napořád. Nechci odhadovat, jaký bude vývoj, jenom je dobré si uvědomit, že možné jsou oba scénáře.

 

Josef Podlipný

Tomáši, bezpochyby jsou kryptoměny vysoce spekulativní třídou aktiv.

Spoustu investorů jsme teď určitě z hlediska historických výnosů dostali do situace, kdy si říkají: “Když se dívám na výnos bitcoinu mezi roky 2011 až 2021, mám průměrný roční výnos přes 200 %“. Takže jsou spokojeni.

K rizikům se ještě dostaneme.

Jaké jsou tedy výhody investic do krypta.?

 

Tomáš Tyl

Samozřejmě vždycky slyšíme o té kryptoměně, která přežila. Bitcoin jako jeden z prvních je ten úspěšný, protože zůstává pořád silným. Řada dalších alternativních kryptoměn si zažila třeba rychlý růst a pak pád a úplné zmizení.

Druhá věc je, že vždy slyšíme o těch lidech, kteří na tom dlouhodobě vydělávali. Ne vždycky slyšíme o těch, kteří právě přišli v nevhodný moment nebo prodali v nevhodnou chvíli a podobně.

To v nás vyvolává FOMO – Fear of missing out. Strach, že nám něco utíká, že nevyděláváme také.

Další důležitá věc je, že vždy budou růsty bublin. Každý další nárůst bude procentuálně menší čistě z toho důvodu, že se o bitcoin zajímá více lidí. Jakmile je něco masovější, není možné, aby přišlo o tolik více dalších peněz a lidí, a posunulo se to o tolik výš od doby, kdy bitcoin nebyl moc známý, do současnosti, kdy to každému něco říká.

Jsme v době, kdy o tom investoři už slyšeli. Už tam není prvotní efekt, kdy to někdo nakoupil v době, kdy to nikdo neznal a kdy se dala nakoupit spousta věcí, které nikdo neznal, a některé z nich zmizely.

 

Josef Podlipný

Takže mezi výhody, byť omezující, můžeme zařadit růstový potenciál a technologie blockchainu.

 

Tomáš Tyl

Ti, kdo kupují bitcoin, neprofitují z té technologie blockchainu. Ten způsobuje ochranu, když se to nakoupí nějakým rozumným způsobem, ale neprofitují z té technologie, ta jim nevydělává něco navíc.

To, co jim vydělává navíc je potenciál, že když to bude zajímat více lidí, budou do toho chtít investovat, cena může růst. A to je výnos.

Samozřejmě velkou výhodou bitcoinu je, že může snadno rychle transferovat poměrně velké množství bohatství z jedné části světa na druhou. To je nepochybně i jeden z důvodů, proč byl bitcoin vytvářen.

Ale samozřejmě i já se můžu sebrat a s majetkem odcestovat rychle. Na rozdíl třeba od nemovitostí a podobných věcí, které musím zanechat v zemi, kde se nacházejí.
Takže ve chvíli, kdy hrozí nějaké geopolitické riziko, jako například v roce 2022 invaze na Ukrajinu, je snadné toto bohatství ochránit tak, že ho přesunu jinam.

To je určitě velká výhoda bitcoinu a dalších kryptoměn.

 

Josef Podlipný

Tomáši, souhlasím, že hardwarová peněženka nebo rozumná autentizace mohou vypadat jako spolehlivé zabezpečení majetku. A ještě určitou míru jistoty, že se může portfolio ovládat z jakéhokoliv koutu světa.

Na druhou stranu je potřeba připomenout, a proto o kryptu stále neuvažuji, že existuje i technologické riziko. Nová technologie může stávající krypto vytlačit, v podstatě změnit jeho hodnotu ze dne na den nebo v krátkém období na téměř nulu nebo opravdu nulu.

Takže mi hardwarová peněženka potom pouze nabídne volnost ke kapitálu, který ale nebude mít reálnou hodnotu takovou, na kterou se spoléhám.

Pro mě je důležitější podstata. To znamená určitá míra nízké volatility a zachování hodnoty bohatství než ta volnost, že můžu s hardwarovou peněženkou odcestovat kamkoliv na světě.

 

Tomáš Tyl

Já bych to ještě doplnil o dvě věci.

My s našimi klienty řešíme toto riziko tím, že máme peníze v zahraničních privátních bankách. Pokud by nastala situace, že by museli odcestovat, tak jejich jmění je někde jinde a budou k němu mít přístup. Tudíž toto je vyřešeno. To je první věc.

Další věc, kterou je důležité mít na paměti a která souvisí s hardwarovou peněženkou, souvisí také s předáváním majetku další generaci. Protože pokud další generace nebude znát přístupy, tak se z toho jmění nemusí těžit, pokud se něco stane.

Pokud uvažujete o svém majetku a chcete ho předávat na další generaci a máte kryptoměny, je důležité, aby se k nim vaši potomci také mohli dostat.

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Pokud ztratíte privátní klíče, investici nelze obnovit a je tam i z tohoto plynoucí riziko. Často slýchám od úspěšných podnikatelů, miliardářů, že jejich děti mají velký podíl v kryptoměnách. Ve svém, už jimi spravovaném, portfoliu. Někdy je ten podíl třeba i hraničící se 75 %.

Tomáši, když už bychom se bavili s někým, kdo spravuje rodinné bohatství a chce ho i předat další generaci, ne jenom spekulovat na to, že jeho majetek vyroste. Jaký podíl bys doporučil uvažovat pro kryptoměny?

 

Tomáš Tyl

Když se podíváme na různé statistiky, jaký podíl mají nejbohatší lidé světa, podíl kryptoměn se obvykle pohybuje kolem jednoho procenta. V podstatě zanedbatelně. Je to samozřejmě průměr, takže někteří mohou mít výrazně víc. Někteří se díky kryptoměnám možná stali těmi bohatými, protože nakoupili vhodně a zároveň bezpečně. Ne na nějaké burze, kde by o to přišli, nebo nenaletěli podvodníkům a podobně. Pak budou takoví, kteří nebudou mít nic, samozřejmě.

U kryptoměn je hodně důležité, aby ten, kdo do toho investuje, věděl, co dělá. Já osobně bych nechtěl někomu, kdo se tím neustále zabývá a ví, co dělá, říkat, že to dělá blbě.

Pro mě je důležité říct lidem, kteří tomu moc nerozumí, ale láká je to, protože to dělají všichni ostatní, aby to nedělali, protože to dopadne velmi špatně. Lidé, kteří tomu nerozumí, většinou nastupují právě v ten nejhorší moment nebo nastupují přes nějaké podvodníky a podobně.

Pokud tomu někdo rozumí, jeho podíl může být vyšší, ale je potřeba brát to trochu jako podnikání nebo spekulování.

Není za tím dlouhodobý fundamentální tahoun, jako třeba v případě akcií. Když nakupuji široce diverzifikované akciový trh, to důležité je, že podnikání se vyplácí, firmy mají zisky a ty zisky rostou. To je důvodem k investování do akcií.

O některých firmách si mohu myslet, že jim to podnikání půjde lépe nebo hůře, ale je za tím nějaký fundament. Není to o tom, že si myslím, že tu akcii bude chtít víc lidí. Tu akcii kupuji proto, že má nějaké produkty a ty se prodávají. A já si myslím, že bude růst zisků při prodeji produktů a budu případně dostávat nějakou dividendu. To je motiv k investování. Je za tím byznys.

Stejně tak, když někomu pronajímám nemovitost, poskytuji službu a on mi za to platí nějakou částkou, anebo mu půjčuji peníze. To je vlastně fundament, který je za těmi výnosy.

Pokud něco kupuji jenom proto, že doufám, že cena vzroste, tak je to něco jiného. Je to mnohem víc spekulace. Je třeba do toho jít s tím, že to takhle je. A podle toho tomu věnovat majetek, který do toho chci dát.

Pokud tomu nerozumím, prostě to v portfoliu nepotřebuji. Neměl bych do toho investovat. Nám to do Wealth Protection fundamentálně nezapadá, přesně z důvodů, že za tím není fundament, že za tím není to, co by vytvářelo a generovalo hodnotu.

Je to spoléhání se na to, že bitcoin bude kupovat více lidí. A to není v souladu s naší filozofií.

Někdo na to může mít jiný pohled a já si myslím, že je opravdu hlavně důležité, aby člověk neinvestoval do kryptoměn proto, že do toho investují ostatní. Aby si nemyslel, že tomu rozumí jenom proto, když se podíval, že to někdy bylo dole, někdy nahoře a že to tak půjde vždycky a že je to přece jasný. Je potřeba si za tím odpracovat trochu víc práce. Pak má člověk nad tou investicí nějakou odpovědnost. A když si uvědomuje, že stejně tak jako výnosy můžou přijít velké ztráty, ví proč, tak dělá zodpovědné rozhodnutí. Ale nejhorší je, když to zodpovědné rozhodnutí nedělá. Když investuje jenom proto, že o tom všichni mluví. To je to skutečně nebezpečné. I pro ty, kdo o tom uvažují nebo jejich děti o tom uvažují, je dobré si o tom promluvit, jestli je to proto, že tomu rozumí a ví, co dělají, anebo proto, že to je trendy v té generaci. To je důležité.

 

Josef Podlipný

Přátelé, i přesto, že bitcoin opakovaně dosahuje, alespoň v poslední době, svých vrcholů, je potřeba myslet na to, že kryptoměny jsou extrémně volatilní. Tak, jak Tomáš zmínil, často postrádají fundamentální hodnotu.

Jako příklad bych připomenul rok 2022 a ztrátu téměř 99 % hodnoty v několika dnech u Tery a Luny, která určitě neudělala radost svým investorům.

Z trošku jiného ranku rizika bych připomenul také krach tokijské kryptoměnové bitcoinové burzy Mt. Gox. A mluvím o roce 2014. Tehdy byl příslib, že v roce 2024, někdy kolem října, pokud si dobře vzpomínám, se vrátí majetek investorům, kteří na této tokijské burze byli. Ale samozřejmě ne všem, protože někteří už vyslyšeli nabídku různých hedgeových fondů, které jim nabízely řešení pro případ, že nic nezískají nebo získají jenom díl této ztráty. A tam se jednalo o hackerský útok.

Pojďme se teď podívat na rizika, která jsou s kryptoměnami spojena.

 

Tomáš Tyl

Já bych jenom doplnil, že to byla starší kauza. V roce 2022 došlo k problémům na burze FTX, její majitel za to byl i odsouzený, za podvody a výrazné ztráty. Samozřejmě rizika tohoto typu jsou. Pokud někdo nakupuje bitcoin způsobem, kde k tomu může dojít, nemá nad tím vládu. Proto je určitě dobré tomu rozumět a vědět, jakým způsobem Bitcoin nebo další kryptoměny nakupovat tak, aby mě neohrozila sekundární rizika.

Rizikem je, že to někdo ukradne, nebo nad Bitcoiny nemám takovou vládu, jakou bych chtěl mít. Případně u některých kryptoměn to může být tak, že jsou od začátku celé podvodně nastavené. To je určitě velké riziko a je hodně spojené s tím tomu rozumět. Protože kdo tomu nerozumí, může se snadno stát obětí podvodníků. Může si myslet, že investuje takovým způsobem, jakým chce, ale přitom může naletět. Rizika jsou v tomto směru vysoká.

Pak je tu samozřejmě klasicky riziko poklesu ceny. To je odvrácená strana potenciálu růstu.

A jak jsem říkal, jedno velké riziko je, že přijdou jiné technologie nebo přijde něco, co bude atraktivnější a odvede to pozornost investorů.

 

Josef Podlipný

Ať už jste investoři, kteří kryptoměny mají ve svém portfoliu, nebo o kryptoměnách uvažujete, určitě dává smysl vyhodnotit rizika spojená s každým aktivem zvlášť. A hlavně, v tomto případě se díváte na něco, co je extrémně volatilní.

Já jen připomenu, že bitcoin byl v průběhu roku 2022 na hodnotě kolem 17 000 dolarů, pokud si dobře vzpomínám. A předtím, v roce 2021, dosáhl hodnot, které byly těsně pod 70 tisíci dolary.

Což ukazuje na hloubku poklesů, které můžou z roku na rok ve vašich portfoliích nastat.

Dobře si také vzpomínám na slova šéfa servisu, který se těší na cestu kolem světa s celou rodinou, jak říkal, že trvalé sledování volatility bylo pro něj psychicky velmi náročné. K rizikům nepochybně tedy patří i psychologický tlak, který investor zažívá.

 

Tomáš Tyl

Ten je extrémní.

Pro lidi, kteří s tím nemají zkušenosti, pád hodnoty o desítky procent může být to, co vyvolá prodej. To je nebezpečí pro nezkušené investory, že nastupují ve chvíli, kdy už je bublina blízko vrcholu a ve strachu vyskakují a realizují ztráty.

Přestože ti, kdo stále drží, jsou třeba ve velmi zajímavých ziscích, ti, kdo z toho utíkají, jsou na tom naopak. Opakovaně naskakují v nevhodný okamžik, a vlastně vždy jen prodělávají. To je psychologický efekt spojený s chováním bublin, a je to určitě velké riziko. A je to důvod, proč řada nezkušených investorů dopadne bídně.

 

Josef Podlipný

I když kryptoměnám jistě nelze upřít růstový potenciál, je potřeba mezi riziky vidět i regulační nejistotu, protože regulace není ještě definitivní a pod rukama investorů, ať už těch stávajících, nebo budoucích, se neustále mění.

Přidal bych ještě jedno riziko, technologické riziko, protože přeci jenom je to závislé na nějaké moderní technologii. Asi nikdo nemáme jistotu, že v dohledné době a možná i několika málo měsíců nebo nižších jednotek let někdo nepřijde s něčím jiným. Z aktiva, které teď existuje a má nějakou hodnotu, může udělat úplně bezcenné aktivum.

Jedno z největších rizik vidím v tom, co mi říkají bohatí úspěšní podnikatelé, kteří už mají poměrně vysoký věk. Představte si někoho, komu je třeba pětašedesát, 70 let. Má také poměrně úspěšné děti, které už spravují část majetku, a pokud zažívají úspěch při správě kryptoměn, tak tito nestoři, tito patriarchové, tvůrci rodinného bohatství mají velkou obavu, že v okamžiku, kdy děti získají kontrolu nad poměrně větším majetkem, budou toužit po tom, aby úspěch v kryptoměnách zopakovali.

Pak se může snadno stát, že někdo, kdo teď v kryptoměnách spravuje nižší jednotky milionů korun, tam zainvestuje vyšší jednotky stovek milionů korun nebo dokonce miliardy.

No a přijde-li okamžik nějakého velkého poklesu, anebo dokonce trefí špatnou kryptoměnu, která bude „shitcoinem“, jak se říká, může přijít o velkou část kapitálu.

A tady je zakopaný pes, to největší riziko. Dívat se na ztrátu při poklesu třeba z pěti milionů na jeden milion, to ještě není tak bolestivé, protože si člověk snadno řekne, že čtyři miliony prostě vydělá někde jinde.

Ale dívat se na ztrátu z miliardy, třeba sto milionů, to už je velká psychologická nálož.

Všichni pak máme strach, že to našim potomkům úplně zkazí život. Nebo že sebe i nastupující generace připraví o velkou část rodinného bohatství.

Žít s tíhou, že moji rodiče něco vytvořili a já jsem o to sebe a své děti připravil, je možná úplně to nejhorší.

To riziko není ani v tom, že bychom měli my, otcové zakladatelé a matky zakladatelky, strach, že rodina přijde o nějaký majetek. Ale máme strach z toho, že děti pod tíhou takové velké ztráty budou věrnými zákazníky psychologů a psychiatrů, kteří je budou dávat možná po zbytek života do kupy. A to si opravdu nepřejeme.

 

Tomáš Tyl

To se nemusí týkat jenom kryptoměn. Může to být podobné v akciích a dalších aktivech, nebezpečí, že se člověk na začátku dostane zrovna k růstovém trhu a vyhraje, někdy to může být i o štěstí.

Když začnu a trhy jdou nahoru, můžu snadno dospět k závěru, že to je strašně jednoduché, že vím, co dělám, ale přitom na tom mohlo mít velký podíl třeba jenom štěstí. Někdy paradoxně je lepší na začátku třeba něco prodělat, když to ještě není důležité, zjistit, že to vždycky není jenom jednoduché.

Právě to, když mám dojem, že to je jednoduché, může být velké riziko. Pak to může i připomínat gambling. Pokud někdo začne hrát, a ze začátku se mu daří, ještě to v něm vyvolává pozitivní pocity, potom je snadné stát se trochu závislý a snažit se hrát pořád a pořád. A snažit se pořád vyhrát a zvyšovat sázky, když se výhra zrovna nedaří. To samozřejmě také může dopadnout špatně.

 

Josef Podlipný

Přesně tak, Tomáši. Zvyšovat sázky, když se hra nedaří, může svádět správce většího majetku, že při poklesu ceny prostě přidá, protože má z čeho. A doufá, že nákupem za nižší cenu si zvyšuje míru zisku do budoucna.

Nicméně, můžu nakupovat takzvaně na sjezdovce. Cena může klesat setrvale a možná takovou rychlostí, že nakonec zůstanou jenom oči pro pláč, jak se říká.

Když se podíváš, Tomáši, na tento typ aktiva z hlediska dlouhodobého výhledu a doporučení, jak tedy s kryptoměnou pracovat, co bys doporučil investorům?

 

Tomáš Tyl

To je právě to, že dlouhodobý výhled je v tomhle problematický. A je to skutečně spíše o nastavení.

Naše filozofie je jiná. Proto našim klientům tyto investice nedoporučujeme. Proto ani já za sebe nechci někomu dávat doporučení, aby to dělal tímto a tímto způsobem, a má to takový potenciál. Protože my to s našimi klienty neděláme.

Já bitcoiny také nenakupuji. Moje doporučení je, pokud to chcete dělat, opakuji pořád, musíte tomu rozumět. Vědět, proč do toho jdete a co si od toho slibujete, jaké máte očekávání.

Možná bych měl ještě jedno doporučení. Pokud někdo nakupuje kryptoměny, ať si určí, jaký podíl mají mít v portfoliu a podle toho je může balancovat. To může být klasický problém, že lidé nevědí, kdy vlastně je vyprodávat. Kromě Bitcoin maximalistů, kteří říkají „neprodám nikdy“. Pokud to chci jako součást portfolia, tak bych se měl dívat, a když vidím, že cena výrazně vyrostla, je to důvod k balancování. Protože najednou podíl kryptoměn v mém portfoliu může být výrazně vyšší, než jsem chtěl. Když naopak klesne cena, může být nižší, než jsem chtěl.

Odpověď na otázku, kdy prodávat a kdy nakupovat mi může dávat právě to, že mám strategii. Vím, jaký podíl v kryptoměnách chci v portfoliu. Rebalancuji podle toho, co se na trzích děje. Tím se vyhnu tomu, že jsem v kryptoměnách výrazně víc, než bych chtěl, pokud přijde bublina. Zároveň je to opačné chování, než je klasická psychologie. Když všichni ostatní nakupují, můžu prodávat a když ostatní prodávají, tak nakupuji.

Kdo chce investovat do Bitcoinu, neměl by nezapomenout na rebalancování. Říct si, jaký podíl v mém portfoliu by to mělo být.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji. Při zvažování investic do kryptoměn postupujte určitě opatrně.

Jak říkal Tomáš, nejděte do něčeho, čemu nerozumíte a láká vás pouze potenciál výnosu. Pokud investujete, tak pouze část portfolia, kterou si můžete dovolit ztratit a která má podíl na volném kapitálu. Tady jen zdůrazňuji – na volném kapitálu. Není to z celého vašeho majetku, včetně vašeho vlastního byznysu. Je to do jednoho procenta nebo v nižších jednotkách procent, dejme tomu maximálně do dvou procent.

Ale vždy se zaměřte na zabezpečení tohoto aktiva, abyste věděli, co nakupujete a proč.

Velmi důležité je to, co zmínil Tomáš před chvilkou. Rebalancujte. Pamatujte, že růst znamená také růst podílu aktiva ve vašem celkovém spravovaném majetku.

Mějte na paměti i dlouhodobé cíle správy rodinného bohatství, protože jenom tak máte šanci rodinná bohatství předat i dalším generacím.

Myslete nejenom na ty výhody. Na potenciál růstu, který nepochybně kryptoměny mohou stále mít.

Myslete i na rizika, protože jenom tak máte šanci rodinná bohatství uchránit pro vás i pro budoucí generace.

Já za sebe a za naši rodinu říkám, že je to oblast, která stále poutá naši pozornost a je klidně možné, že někdy v budoucnu budeme v portfoliu kryptoměnu také mít. V současné době ale o tom neuvažujeme.

Ať o kryptoměně uvažujete, nebo ji ve svém portfoliu spravujete, přeji vám, aby neutrpěla vaše rodinná bohatství.

Jak kombinace výhod pasivních investičních nástrojů a aktivní správy portfolia může přinést výrazné výhody pro vaše bohatství?

Josef Podlipný a Tomáš Tyl rozebírají důvody, proč pasivní instrumenty, jako jsou ETF, nejsou samy o sobě zárukou úspěchu a jak aktivní správa těchto nástrojů pomáhá maximalizovat výnosy a minimalizovat rizika.

Diskutují také časté chyby investorů, kteří pasivní investice ponechávají bez dohledu, což může vést k nevyužitým příležitostem a zbytečným ztrátám.

Při poslechu se dozvíte, jak správné načasování nákupů, prodejů a rebalancování může rozhodnout o úspěchu vašeho portfolia.

Zjistíte, jak aktivní správa pomáhá předcházet emocemi řízeným rozhodnutím, která často vedou k finančním ztrátám.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se budeme bavit o, na první pohled paradoxním tématu, aktivní správě pasivních instrumentů, konkrétně ETF.

Co to vlastně znamená?

Jak lze pasivní investice efektivně spravovat?

Kdy by měl investor zvážit aktivní přístup?

Pojďme se na toto téma podívat společně s investičním stratégem a šéf analytikem Fichtner Wealth Manager, Tomášem Tylem.

 

Na úvod se podíváme na to, co vlastně pasivní a aktivní instrumenty jsou.

Tomáši, pasivní instrumenty si lze představit jako například Exchange Traded Funds pod zkratkou ETF.

To znamená něco, co sleduje třeba určitý index. Nesnaží se překonat trh, spíše koreluje s výkonností trhu a rizikem s tím spojeným, s touto investicí.

A výhodou jsou nízké poplatky a jednoduchost.

Co bys k tomu dodal?

 

Tomáš Tyl

Aktivita versus pasivita je primárně v navázání na index anebo vlastním aktivním přístupu správce instrumentu.

Zjednodušeně se o pasivních investicích hovoří jako o ETF.

Skutečnost je taková, že mohou existovat i aktivně řízená ETF, aby to nebylo jednoduché. Zároveň jsou aktivně řízené fondy a mohou být pasivně spravované fondy.

Pasivita v tomto směru spočívá v tom, že fond nebo ETF je navázáno na index, který sleduje a snaží se co nejvěrněji kopírovat jeho výnos.

Výhodou je, že dostáváme tržní výnos, který je k dispozici řekněme zadarmo nebo velmi levně.

To znamená, velmi levně se podílíme na tom, co dělá celý trh. Když je to třeba celý americký trh, tak se tím velmi levně podílíme na výnosu celého amerického trhu. Na tom, že jsou to firmy, které generují zisky. Ty zisky rostou a ETF velmi levně kopíruje celou americkou ekonomiku nebo tu část, která je na burze. Nebo velké firmy, a můžeme se na tom svézt.

Myšlenka aktivní správy, která tady byla dříve, je, že když dělám vhodný výběr, dokážu index překonat. Pasivní fondy přišly až později.

Správci aktivně řízených fondů se snaží překonávat index, vydělat více tím, že nějaké akcie nekoupí, nějaké odváží a nějakých koupí více. Budou s nimi nějakým způsobem obchodovat. Aktivita u různých instrumentů může být hodně různá.

Některé fondy třeba drží pár akcií a drží je relativně dlouho, neobchodují s nimi často. Některé fondy naopak obchodují častěji. Můžou být různé hedge fondy, fondy, které s aktivy tradují velmi často na denní bázi, snaží se na tom vydělávat.

Pod aktivitou si můžeme představit různé věci. Většinou běžní investoři investují do aktivně řízených, třeba akciových nebo dluhopisových fondů, které neobchodují úplně na té denní bázi, drží aktiva déle, ale snaží se překonat stanovený trh.

V ideálním případě má fond nějaký trh, na kterém se snaží vydělávat, nějaký benchmark, proti kterému se snaží vymezit, který se snaží porazit.

Myšlenka je, že aktivní správou investoři dokáží indexy překonávat. Jak ukazuje statistika, ne vždy se to úplně daří.

 

Josef Podlipný

Tomáši, aktivní správa pasivních instrumentů stále i našim posluchačům a investorům může připadat jako určitý protimluv.

Pojďme se podívat ještě do větší hloubky, a zároveň zkusme nasdílet náš názor na to, proč našim klientům aktivní instrumenty nedoporučujeme.

 

Tomáš Tyl

Začněme aktivní správou pasivních investic. Proč se to může zdát jako protimluv – jednou aktivní, podruhé pasivní?

Mám pasivní instrumenty – ETF a fondy – ale jakým způsobem do nich investuji? Buď je můžu jenom nakoupit, držet a nic nedělat. To by byl pasivní přístup.

Anebo s nimi můžu aktivně aktivněji obchodovat. Opět ta aktivita může být různá. Můžu je nakupovat v nějaký vhodný okamžik, vyměňovat, dokupovat, rebalancovat a podobně. To už je aktivní přístup, kdy jenom slepě nekopíruji.

Na druhou stranu tady může být takový paradox, že řada běžných investorů vlastně investuje pasivně do aktivně řízených fondů. To znamená, že jim někdo sestaví portfolio. Přijdou třeba do banky, v bance jim postaví portfolio, řeknou jim, ať investují do toho, do toho, do toho. A pak už na to nesáhnou, dlouhou dobu s tím nic nedělají.

To je vlastně pasivní přístup, protože v portfoliu se s aktivními instrumenty nic neděje, což je poměrně časté. To je něco, co nám nevyhovuje, protože se snadno může stát, že se portfolio výrazně oddálí od toho, co chce klient.

Druhá otázka je, proč nekupovat také aktivní fondy, když investujeme a aktivně spravujeme. Což je to, co my děláme – aktivní správu s pasivními instrumenty.

Důvodem je, že statistiky jsou poměrně neúprosné a velká část aktivně řízených fondů nedokáže na dlouhém horizontu trhy překonávat. Tato situace je na trhu proto, že na tom trhu je vysoce konkurenční prostředí a pohybuje se na něm řada účastníků a všichni se snaží trh překonávat. V takovémto prostředí je výrazně obtížnější být dlouhodobě dobrý.

Ukazuje se, že manažeři, kteří jsou třeba krátkodobě úspěšní, jsou na trhu velmi agresivní v době, kdy trh roste. A potom, když přijde na trhu obrat, shoří jako papír.

Příkladem může být, a tady se paradoxně jedná o aktivně řízené ETF, Cathie Wood a ETF fond ARK Innovation, který přitáhl pozornost v letech 2020 a 2021, kdy rostl dramatickým tempem. Měl kolem 100 % výnosu, zatímco běžný trh rostl výrazně méně.

Řada investorů v tu chvíli do trhu nastoupila, protože si říkali, že Cathie Wood je geniální, vidí příležitosti a ostatní je nevidí.

Nejvíce investorů nastoupilo do fondu v posledním roce předtím, jak už z toho trochu vyplývá, než přišel obrat. V roce 2021 ETF zkolabovalo a ztratilo prakticky 90 % hodnoty. S ním zkrachovali i investoři, kteří v něm byli. Paradoxně většina z nich neměla ty předchozí výnosy, protože do aktivně řízených fondů nastoupila v poslední fázi, v ten nejhorší možný moment.

A to je přesně příklad investora, který nebyl geniální, jenom investoval velmi agresivně na trhu a když trh rostl, výnosy byly výrazně vyšší. To přitáhlo pozornost, a když potom se trh obrátil a klesal, tak zase ztráty byly výrazně vyšší než celého trhu.

Ukazuje se, že běžní investoři většinou nedokáží využít dobrých období, protože přijdou do fondu po nich, a naopak setrvají ve špatných obdobích.

To se třeba ukázalo i na velmi dobrém a úspěšném investorovi Peteru Lynchovi a jeho fondu.
V osmdesátých letech minulého století měl na trhu výnosy 20, 30 %. Ale jeho investoři, když to pak někdo spočítal, měli jenom 7% výnos.

To je proto, že oni k němu vždycky přišli v období, kdy se mu dařilo. Ale v tu chvíli se to překlápí. Zůstali s ním ve špatném období a v tom nejhorším okamžiku si řekli, že nedostali výnos, který chtěli a opustili ho. A pak se mu zase začalo dařit.

Když už je nějaký aktivní manažer dobrý, mají lidé tendenci k němu chodit v nevhodnou chvíli a odcházet v nevhodnou chvíli.

Výsledkem je, že běžně investoři i s těmi úspěšnými manažery aktivně řízených fondů vydělají méně, než kdyby jenom drželi trh. To je celkově ten důvod, proč my nevyužíváme vlastně aktivní fondy.

Dlouhodobě aktivní fondy zaostávají za trhem, protože mají vyšší poplatky, protože je potřeba toho manažera zaplatit. To samozřejmě něco stojí a málokterý manažer dokáže vůbec na ty své poplatky vydělat.

To všechno jsou důvody, proč my s aktivně řízenými fondy nepracujeme.

Přidává to do toho portfolia další riziko, že ten manažer nezvládne překonat trh, bude za ním zaostávat, nebude se mu dařit to vydělat zpátky. Zatímco s pasivními ETF to funguje daleko snáz. Víme, na čem jsme, a proto je využíváme.

 

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji, to byla velká řada důležitých informací. Ať pro dlouhodobé investory, mezi které se určitě počítám, nebo pro ty, kteří se teprve s touto oblastí seznamují.

 

Já bych vypíchl dvě, na které bych rád navázal v následující části.

První. Jako dlouhodobý investor si říkám, pokud potkám dvojku Cathie a Peter, tak to určitě poznám na svém portfoliu, protože mě zřejmě stáhnou v obdobích slávy do svých investic.

A pak tím pádem logicky bude přicházet i období nějakých korekcí anebo poklesů.

Druhá věc je, že se snadno může stát, že se aktivní správce nějakého instrumentu odchýlí od mých cílů, od mé strategie. Protože mě nezná, nevidí mě za tou masou investorů, kteří za ním v těch obdobích slávy přišli.

Když se pak podíváme velmi střízlivě, profesionálně, optikou strategického investora a zároveň analytika na aktivně spravované pasivní instrumenty a na jejich výhody a nevýhody. Kaké to jsou?

 

Tomáš Tyl

Výhoda oproti přístupu, kdy bych koupil aktivně spravovaný fond a nechal tu aktivitu čistě na něm, je ta, že při aktivní správě my jsme klientovi blíže. My s klientem komunikujeme, známe jeho potřeby a cíle, zatímco manažer fondu, jak si správně říkal, spravuje peníze pro mnoho různých klientů stejným způsobem a nezná jejich individuální potřeby.

Ti manažeři mohou být velmi chytří lidé, ale tím, že nekomunikují přímo s klienty, ale jenom skrze newslettery a nepotkávají se s nimi často, tak to nemusí ve výsledku fungovat.

Běžně je to vidět u dobrých fondů. Když je na trzích panika, klienti odcházejí, protože nekomunikují s tím manažerem. Přitom by jim manažer mohl říct „Hele, teď je dobrá příležitost nakupovat“. Ale oni komunikují s bankéřem nebo s nějakým poradcem, který třeba vidí, že jsou tam ztráty. Je na to sám, nezvedá klientům telefon a podobně. Neříkám, že se to děje se všemi bankéři a poradci, ale to jsou situace, které jsme na trhu viděli.

Výsledkem potom je, že z toho ti lidé odcházejí, protože tam přímo není někdo, kdo by s nimi komunikoval a říkal: „Teď pro vás je dobré nakupovat,“ naopak nebo dělat tohle a podobně. Manažer fondů je klientům příliš vzdálený.

Já si pamatuji jednu situaci, kdy přišel klient, který měl kromě nás i peníze v jedné lichtenštejnské bance.

Říkal nám: „Bankéř mi teď volal a říkal, že mám akcie prodávat, a podal mi tady zprávu jejich analytiků“.

My jsme tu zprávu prošli, bylo v ní napsáno, že je vhodné nakupovat akcie. Byla velmi dobrá, dobře udělaná, zajímavá, ale bankéř ji z nějakého důvodu špatně přeložil.

Chtěl, aby klient prodal akcie, koupil nějaké jiné instrumenty, ale to se v té zprávě vůbec nepsalo. To není věc, která by nebyla z našich zkušeností. Je to něco, co se občas děje. Manažeři fondů jsou rozumní, ale jak jsou daleko, tak klienti potom dělají špatná rozhodnutí, která vlastně jdou proti nim.

To je důvod, proč je aktivní správa lepší. Protože potom je aktivita blízko klientovi, ne daleko.

 

Josef Podlipný

Já tomu říkám ztráta důležitých informací v překladu.

Tomáši, padlo tady spousta výhod.

Má to také nějaké nevýhody?

 

Tomáš Tyl

Samozřejmě, není to zadarmo. To je určitě potřeba si uvědomit. Znamená to, že platím za službu té aktivní správy někomu, kdo mi dává doporučení, radí mi nebo peníze spravuje. Znamená to náklad navíc oproti tomu, kdybych si to dělal sám, neřešil to. Je to varianta samozřejmě dražší, to může někdo shledávat jako nevýhodu.

My třeba s našimi klienty chceme, aby dělali to, co my jim doporučíme Samozřejmě to je tak, že pokud si někoho najmu na aktivní správu, tak to není tak, že to jenom konzultujeme a klient si udělá, co chce. To by z našeho pohledu nefungovalo, protože když nás klient neposlechne a má to nějaké následky v portfoliu, tak to samozřejmě vztah s námi zhorší a podobně.

My chceme, aby nás naši klienti poslouchali v tom, co jim říkáme.

Pokud někdo nechce poslouchat naše doporučení, chce jenom někoho, kdo mu bude dávat nějaké tipy a podobně, ale chce si z toho sám vybrat, co udělá, tak pro něj určitě aktivní správa nebo tato forma poradenství není vhodná. Protože potom bude docházet k rozchodu mezi tím, kdo poskytuje aktivní správu a klientem. To v dobrých časech třeba nebude vadit, ale když se na trhu budou dít negativní věci, povede to k problémům.

Najmout si někoho na aktivní správu je dobré ve chvíli, kdy to na něj chci delegovat a chci ho poslouchat a jsem ochoten za to samozřejmě něco zaplatit.

 

Josef Podlipný

Tomáši, já jsem tě před chvilkou vyzval k tomu, aby to byla racionální úvaha o výhodách a nevýhodách aktivní správy pasivních instrumentů.

Napadá tě nějaké paradigma, které je spojeno s nevýhodami, které možná častěji investoři zmiňují a ty ho musíš pak v té diskusi rozbíjet?

 

 

Tomáš Tyl

Ohledně aktivních a pasivních instrumentů je řada různých pohledů, a často i mýtů, které investoři mají.

Často je samozřejmě pro někoho ten pasivní instrument, který jenom kopíruje trh, něco nudného, něco, co nikdy index nepřekoná a oni chtějí vydělávat více. Chtějí, aby výnos byl vyšší. A to je samozřejmě pochopitelné.

Na druhou stranu je ta statistika neúprosná. Ti, kdo se pokouší o výnos nad trh, velmi často nedopadají dobře.

Fondů, které opravdu dlouhodobě překonávají trh, je jen velmi málo a většina investorů nedokáže trh vyhodnotit. Jak jsem říkal, vyhodnocuje fondy ve špatný moment. Je to právě proto, že na trhu je velká konkurence a dřív to bylo pro manažeři výrazně jednodušší.

Proto se všichni koukají na období, řekněme minulého století, kdy proaktivní manažer, který mohl volat do firem a byl blízko trhu, měl výraznou výhodu oproti běžnému investorovi. Ten si ty informace přečetl až v novinách, měl ohromné poplatky pro obchodování a podobně.

V minulosti ten, kdo byl blízko zdroje, blízko k firmám, měl mnohem lepší informace.

Kdežto v dnešní době díky internetu, nízkým transakčních nákladům atd. mají informace všichni hodně podobné. V takovém prostředí je strašně obtížné dlouhodobě překonávat ostatní.

 

A proto, i když samozřejmě vnitřně si člověk říká, proč by neměl chtít víc, se ukazuje, že dosáhnout víc je velký problém. Většina investorů, kteří se o to pokouší, paradoxně skončí s tím, že mají méně.

Často se také hovoří o tom, že na pasivních investicích je bublina, protože jejich objem vzrostl.

Někdy se říká dokonce, že celým trhem rostou pasivní investice. To je vlastně takový mýtus, který je velmi oblíbený, ale když se kdokoliv podívá na čísla z trhů, hned jasně vidí, že je to úplný nesmysl.

První věc je ta, že někdy se říká, že pasivní investice už jsou přes polovinu celkových peněz, které na trhu jsou.

Ale to není pravda. Kromě toho jsou tam ještě další instituce, penzijní fondy a podobně. A hlavně jsou tam přímí držitelé akcií, domácnosti. Ty mají asi 35, 40 % celého toho trhu v Americe. Pak jsou další instituce a pak určitou část mají ty fondy a ETF a teprve z nich je už nyní větší část pasivní. Z celkového toho trhu je to spíš kolem čtvrtiny. To je první věc.

Druhá věc je, že co se na trhu děje a jak se mění ceny, neovlivní někdo, kdo pasivně nakoupí a drží, ale někdo, kdo na něm obchoduje. Aktivní investoři mají mnohem větší vliv na cenotvorbu než pasivní instrumenty. A jsou také studie, které ukazují, že pasivní instrumenty dělají výrazně menší objem obchodů, tudíž výrazně méně ovlivňují trhy. V krátkodobém horizontu mnohem více ovlivňují trhy různé hedge fondy, tradeři a podobně. V dlouhodobějším fondu pak aktivní manažeři. Pasivní ho příliš neovlivňují, i když to rádi kritici pasivního investování a pasivních instrumentů říkají.

Ale je potřeba si všimnout, že tito kritici pasivních instrumentů často za tím trhem výrazně zaostávají. Říkají, že za to nemůžou, za to může bublina pasivních investic, za to můžou pasivní fondy. A je to spíš výmluva.

Skutečnost je někde jinde a tohle je častý mýtus, který se dá vyvrátit úplně jednoduše kdykoliv, každý rok.

Když se podíváme třeba na nejvíce sledovaný index S&P 500. 500 největších firem v Americe.

A podívám se, jak se ty jednotlivé firmy vyvíjely, tak v každém roce jsou tam firmy, které vydělají stovky procent a jsou tam firmy, které prodělají desítky procent. Velkou část majetku. A někdy je ten rozptyl větší, někdy menší, ale vždycky je opravdu výrazný.

Kdyby pasivní investoři nakupující index byli tím tahounem trhu, tím, kdo táhnou ceny nahoru, tak by ten rozptyl byl výrazně menší a celý trh, všechny ty firmy by vydělávaly mnohem blíže tomu indexu. Protože investoři přeci kupují ty firmy v aktuální velikosti, jak jsou. Tudíž by to nevedlo k tomu, že některé firmy vyrostou více a některé méně.

Z toho je úplně jednoduchým pohledem vidět, že tyto mýty o pasivním investování nejsou pravdivé.

 

Josef Podlipný

Tomáši, řada našich posluchačů, teď už možná, si klade otázku.

Kdy tedy využít aktivní správu pasivních instrumentů a zároveň si možná trošku přemýšlí o tom, jaké nástroje k té aktivní správě slouží.

Můžeš nasdílet odpověď na tuto otázku?

 

Tomáš Tyl

Určitě je to vhodné pro někoho, kdo má majetek, o který má smysl se starat a nechce se o něj starat sám. Uvědomuje si, že to je práce. Ne každého to baví. Jsou samozřejmě i investoři, které baví si majetek spravovat a je to v pořádku. Ale pro toho, kdo to chce delegovat, místo toho, aby se věnoval studování trhu a podobně, chce čas věnovat buď svému byznysu, kde to má větší přidanou hodnotu, nebo svojí rodině atd., pro něj má smysl hledat někoho, kdo pro něj aktivní správu nebo investiční poradenství bude provozovat. To je určitě to, kde to dává smysl.

 

Josef Podlipný

Děkuji. Mě napadl příběh kamaráda, kterého už jsem pár let neviděl, ale doufám, že se na mě nebude zlobit, pokud se v tom příběhu pozná.

Honza mi vzpomínal před několika lety, že nakoupil ETF. Ukázal mi v mobilu i pár těch titulů, které měl v portfoliu.

A já jsem se ho ptal, jak je spokojený s tím svým portfoliem?

A on řekl, že vlastně nic moc.

V diskusi jsme došli k tomu, že to nic moc bylo spojeno s tím, že on nakoupil a už se o to nestaral. To znamená, že v období, kdy mu ETF rostla, a v pomyslném koláči ukazovala i nějaký nadvýnos proti ostatním třídám aktiv, které měl v portfoliu, tak neredukoval tuto pozici. A pak přišlo období, kdy zase klesala a on tím pádem neměl dostatečnou cash na to, aby zase levněji nakoupil. To znamená, že k tomu přistupoval neaktivně. Prostě nebyla tam ta aktivní správa, měl jenom držené pasivní instrumenty a tím pádem nebyl spokojen.

A říkal, že se před časem potkal se svým bývalým CEO ve firmě, který se mu chlubil tím, jak mu poradce hezky vede jeho portfolio a ukazoval mu období covidu, kdy mu nakupoval levněji a vynesl ho potom v tom opětovném růstu výš výkonností, a přitom ne s příliš narůstajícím rizikem.

Na příkladu Honzy jsem jasně viděl, jak nebezpečné je ukolébat se tím, že mám dobré portfolio pasivních instrumentů. Pokud ho aktivně nespravuji, může mi utíkat trh, ať už svou výkonností, anebo můžu podstupovat příliš velké riziko, protože v tom koláči něco je víc, než by bylo zdravé.

Když se podíváme na shrnutí, proč tedy aktivní správa pasivních instrumentů je pro investory výhodná. Co bys nabídl Honzovi, když by ses s ním potkal ty.

 

Tomáš Tyl

Určitě je důležité mít při investování plán, k něčemu směřovat. Když někdo získá portfolio tak, že navštíví několik institucí a každá mu doporučí, co zrovna jsou jejich tahouni, pak to portfolio vzniká bez plánu.

Když se o to člověk nestará, tak přesně se dějí tyto věci, nebo i stejným způsobem. Když si to člověk nějakou chvíli načte, nakoupí a pak to nesleduje, může docházet přesně k těmto věcem.

Základem je jednak plán, to je něco, co by člověk buď měl mít, anebo je tu ten aktivní správce, který mu pomůže plán vytvořit.

Ale to je jenom začátek. Plán se vytvoří na začátku, ale potom se situace mění a typicky přicházejí nové peníze, takže je potřeba zase zainvestovat, podívat se, jak ten plán funguje, nebo naopak potřebuji nějaké prostředky, mám nějaké cíle a podobně. Odněkud je chci vybírat. Takže i na straně toho investora mohou přicházet změny, na které je potřeba s portfoliem být nějakým způsobem připravený a nějakým způsobem je reflektovat v tom přístupu.

A z druhé strany, jak jsi říkal, mění se trh. Přijde prudký růst a pasivní investoři mají pořád to portfolio stejné, zatímco my, když přichází růst a stává se to, že se klienti odchylují od plánu, protože jim roste podíl akciové složky v portfoliu. Mají víc v akciích, než by měli mít. Tak jim pak říkáme, že je čas rebalancovat, podívat se, jestli není čas tu akciovou složku zase přiblížit plánu, využít růstu, část odprodat a naopak. Když potom na trzích dochází k poklesům, objevují se příležitosti, tak zase z druhé strany akciová složka je nižší. To je příležitostí dokoupit. To jsou přesně věci, které jsou spojené s aktivním přístupem, s aktivní správou.

A můžeme k tomu využívat pasivní instrumenty. Nepotřebujeme k tomu aktivní fondy. S těmi pasivními instrumenty se to dělá velmi jednoduše. Dá se to udělat velmi rychle. To je výhoda, kterou máme, když jsme blízko klientovi, když komunikujeme přímo s klientem, můžeme reagovat na jeho potřeby a zároveň můžeme reagovat i na jeho obavy.

Třeba když si klienti ještě neprošli poklesy a přijde situace, typické to bylo v době covidu, rok 2020, kdy došlo k výraznému poklesu akcií. Řada investorů v tu chvíli měla dojem, že na trh přijde konec světa a řada investorů z trhu utíkala. Samozřejmě po propadech v ten nejhorší možný moment.

Když mám nějakého parťáka, který je na tom trhu zkušený, tak mi může pomoci zpracovat emoce. Když jsem manažer aktivně řízeného fondu a s klientem nekomunikuji, nebo mu jenom posílám nějaký newsletter, je to slabé. Řada klientů to stejně neustojí a vyprodá. Kdežto když s klientem mohu mluvit, mohu mu zavolat, mohu vyslyšet jeho obavy. My klienty na propady připravujeme dopředu. V létě jsme psali v Rentiérovi o tom, jak to vypadá, když na trh přijdou opravdu velké krachy. Protože máme za sebou růst a chceme, aby klienti viděli, že ne vždycky se na trhu musí dařit.

Takže je dopředu na to připravujeme a když pak přichází propady, tak už naopak někteří klienti nám volají sami a ptají se „Budeme už nakupovat?“

Protože už jsou na ten přístup zvyklí. Ale je to hodně tím, že jsme s nimi pracovali, že s nimi intenzivně pracujeme, že s nimi komunikujeme. To je výhoda aktivního přístupu, jsme blízko klientovi a můžeme být jeho parťákem v těchto obdobích.

Ještě bych doplnil, že v aktivním přístupu samozřejmě nejsou jenom pasivně řízená ETF, ale mohou tam být i další instrumenty. Mohou tam být třeba termínované vklady, přímo nakoupené dluhopisy, přímé pozice v akciích v nějakém množství, když to je v souladu s tím nastavením klienta. A samozřejmě tam mohou být i kromě těchto tradičních aktiv i alternativní investice, jako například private equity nebo fondy nemovitostní a podobně.

Šíře je samozřejmě daleko větší, neomezuje se jenom na část pasivních ETF, i když je to třeba velká součást řešení.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. Přátelé, aktivní správa pasivních instrumentů může být velmi efektivní investiční strategií, jen je třeba vědět, kdy a jak ji použít.

Pokud vás zajímá, zda by tento přístup mohl být užitečný i pro vás, budeme rádi, když nás oslovíte a v rámci konzultace získáme informace o tom, jaké jsou vaše cíle a jaké jsou vaše potřeby. Na to vám vytvoříme strategii, váš osobní investiční plán, ve kterém jsme schopni vám představit investiční strategii, přístup i aktivní správu pasivně řízených instrumentů.

 

Správa rodinného majetku často přináší nejen radost z bohatství, ale i řadu výzev.

Může být majetková struktura být pro rodinu spíše břemenem než přínosem?
Jak čelit tichým konfliktům v rodině?
Co může narušit soulad a vzájemnou důvěru v rodině?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný odhalují skryté stránky správy majetku – od komplexnosti struktury investic až po mezigenerační konflikty.

Zjistíte, jak vám pravidelné rodinné rady a jasná pravidla mohou pomoci udržet rodinný majetek v bezpečí.

Poznáte, jak velký význam má předcházet rodinným konfliktům pomocí otevřené komunikace a rozdělení zodpovědnosti – odlehčíte si od stresu a zvýšíte šanci na trvalou prosperitu vašeho majetku.

Pokud jste někdy přemýšleli nad tím, jak zajistit stabilitu a harmonii v rodinném bohatství, tato epizoda vám poskytne užitečné rady.

 

 

Textový přepis

 

Vladimír Fichtner

Dnes si budeme povídat o náročnosti a odvrácené tváři správy rodinného bohatství.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Dnešním tématem se budeme věnovat rizikům, konfliktům a nástrahám, kterým čelí rodiny při správě velkého majetku.

Pokud vás něco trápí anebo se naopak těmto nástrahám chcete vyhnout, věříme, že to pro vás bude zajímavé téma.

Pojďme se rovnou podívat na výzvy při správě rodinného bohatství.

První, která mě napadla, když jsem se díval do historie na příběh jedné známé rodiny, proto nebudu jmenovat a budu říkat třeba Jiřího a Jany, byla komplexnost majetkových struktur. Vím, že v minulosti, když jsem něco takového vyslovil jako výzvu, tak jsi říkal:

„Ten příběh mě zajímá.“

 

Vladimír Fichtner

To mě zajímá, tak povídej.

 

Josef Podlipný

Jiří vytvořil v rámci svého podnikání, opět vynechám detail oboru, ale je v jednom oboru mimořádně procentuálně zastoupen, má obrovský spletenec firem.

Mnoho firem, velké množství majetku, a pak k tomu začal přidávat ještě další třídy aktiv.

Když se sám díval na ten byznys a na vzájemná propojení, říkal si – „já si vlastně nejsem úplně jist, proč jsem to takhle vytvořil. Vím, že mi vždycky radil zkušený právník, daňař, náš firemní ekonom a možná i intuice vytvářet společnost pro daný konkrétní projekt.“  Měl dost starostí s tím, aby tuhle komplexnost představil na rodinné radě svým potomkům.

Jeho manželka mu řekla, že se ztratila po prvních pěti minutách, když začal malovat toho šíleného pavouka.

 

Vladimír Fichtner

Udělal chybu. Měl první ukázat, jak fungují jihokorejské čeboli. To jsou jihokorejské konglomeráty, kde já, když jsem poprvé viděl tu strukturu jako analytik možná před třiceti lety, jsem úplně nevěřil, co se všechno dá vytvořit. Jak jedna firma může vlastnit druhou, jak to může být provázané a nikdo vlastně pořádně neví, co se tam děje. Možná kdyby představil první tuhle strukturu a pak tu svojí, možná by zjistili, že ta jeho je hrozně jednoduchá ještě v porovnání s tím, co se dá ve světě udělat.

Vždy je dobré dávkovat to od toho složitějšího, co není moje, k tomu mému, což je potom jednodušší.

 

Josef Podlipný

Máš pravdu. Nicméně Jiří dostal ten políček, on to tak i nazývá, dvakrát.

Podruhé ho dostal, když musel Janu přivést do dvou bankovních domů, které společně pomáhaly financovat jednu část jejich byznysu.

Manželka tam v podstatě byla, i jeho slovy, jenom jako stafáž. Přišla podepsat, že o tom ví, že tam bude nějaká úvěrová linka, protože mají společné jmění manželů.

Zástupce risku v jedné z bank říkal: „Víte, ale máme tady ještě přeci jenom pár nejasností. My bychom se vás vlastně chtěli zeptat, co, kde a s jakými procenty se váže k vaší osobě jako vlastníkovi?“

A ona říkala: „Vidíš, já jsem ti to říkala. Ani tady pán, a to je odborník, se v tom nevyzná.“

Komplexnost majetkových struktur tedy může být velkou výzvou. Jiří se na to díval spíše jako na výzvu, která by mohla komplikovat život nástupcům, protože jeho bývalý obchodní partner, rozešli se v dobrém, měl menší autonehodu. Poté měl komplikovanější operaci, něco s vyhřezlými plotýnkami, co mu na nějaký čas komplikovalo život.

A Jiří říkal: „Kdyby se něco takového stalo a rodina by se mě nemohla zeptat na některé detaily, tak by se v tom asi ztratili.“ A vzpomenul si na toho „riskaře“ z banky, kdy se v tom ztrácí i odborník, který rutinně pracuje s takovými pavouky a s takovou komplexitou.

 

Vladimír Fichtner

Komplexnost…Stačí se podívat na některá portfolia třeba v oblasti finančních aktiv. Občas člověk potká někoho, kdo má pět privátních bank. Třeba nemá ani tak velký majetek, ale má 5 privátních bank. V každé bance má poměrně výrazné portfolio.

Když se podíváte na ta portfolia potom dohromady, zjistíte, že to nemá moc žádnou logiku, respektive vůbec to ani neví o dalších částech portfolia.

Když někdo koupí do portfolia akcii a některé portfolio už ji tam má, najednou je tam. Banky spolu nekomunikují, samozřejmě. Musí to řešit ten člověk a ten to musí zajistit, aby to bylo nějakým způsobem konzistentní.

Někdo má portfolio rozsekané do příliš malých pozic. Diverzifikace je dobrá, ale nesmí se to přehánět, protože to se odráží v té komplexnosti. Komplexnost znamená, že se v tom nevyznám. Dříve nebo později. To není nutně jenom o další generaci, ale je to i o mně. Někde něco přehlédnu, někde něco opomenu. Potom kontrolu nemůžu vykonávat úplně tak, jak bych chtěl.

Rozumná je míra komplexnosti, která vychází z nějakého strategického pohledu.

Mám opravdu velký majetek, chci mít 3 velké banky ve světě. OK, dobře to může dávat smysl. Možná i těch 5 může dávat smysl, ale tam už to začíná být, a já jsem to viděl u jednoho klienta, nebezpečné. Když jsme se bavili právě o tom, jak vypadá portfolio, kde, co má a podobně, on říkal jednu věc: „Vladimíre, když víte, kolik máte, tak vlastně nejste dost bohatý.“

To byl takový hezký komentář, ale pak jsme se shodli na tom, že není špatné vědět, kde, co mám a proč to mám a k čemu to slouží.

To není o pocitu, ale spíš o tom, že opravdu nic nepřehlédnu, mám věci pod kontrolou.

 

Josef Podlipný

Pojďme se podívat na další z výzev.

Poměrně důležitou výzvou jsou rodinné konflikty.

Rodinný konflikt není nic nenormálního. Určitě ses, Vláďo, s něčím setkal, ať už vyřešeným konfliktem, anebo doutnajícím, který se podařilo ještě uhasit, než vzplál.

Napadá tě nějaký příběh?

 

Vladimír Fichtner

Já jsem se potkal s myšlenkou rodinných konfliktů poté, co jsme prodali majoritu ve firmě. A začal jsem studovat, jakým způsobem se starat o majetek a jak k němu přistupovat.

V jedné z nejznámějších knížek, která se zabývá trusty neboli svěřenskými fondy, jsem našel fascinující větu, o které jsem tenkrát do té doby nevěděl.

A to je, že 80 % beneficientů, kteří čerpají z trustů nějaké benefity do budoucna, je považuje za zlo, za přítěž a za trest od předchozí generace.

10 % si není jisto.

Jen 10 % říká, že to byl dobrý nápad.

Uvědomil jsem si, a postupem času jsem si to ověřoval na dalších studiích a rozhovorech s lidmi více na západ od nás, že je moc důležité, aby i taková struktura vznikla v souladu s další generací.

Takže my, přestože jsme už při té transakci měli návrhy na to, jak může vzniknout nějaká majetková struktura, jsme došli k tomu, že mnohem důležitější je začít si povídat s dětmi a přemýšlet o tom, co je pro nás důležité, co chceme, co nechceme, co chtějí ony. Začali jsme víc komunikovat.

Začali jsme mnohem víc přemýšlet o tom, jestli mít takovou strukturu nebo jestli ji nemít. A proč ji mít. Dodnes ji nemáme, ale směřujeme tam. Ale nemáme ji, protože nechceme dopadnout jako těch 80 % rodin, kde nástupci říkají, že to bylo za trest. Právě proto, že se nekomunikuje.

Jak to vidíš ty, Pepo?

 

Josef Podlipný

Potvrzuji, Vláďo, že rozdílné názory, především mezigenerační, mohou být zdrojem konfliktů. Bez komunikace se o těch rozdílných názorech ani nedozvíme. To se dozvíme až v okamžiku, kdy konflikt nastane.

Když se podíváme na rozdílné mezigenerační názory, je dobré vzpomenout i rozdílné zájmy. Je nepochybně naprosto pochopitelné, že mladá generace se chce realizovat. Pracuje s nějakou dynamikou, s inovátory. Tím může bez problémů uvažovat o investici do private equity, venture capital oblastí, do startupů. Protože jsou mladí.

Oni vědí, že i když podstoupí nějakou míru rizika, pravděpodobně se bez problémů dožijí nějakého efektu.

Ale když se pak na to podívá patriarcha, který majetek vybudoval a ví, co ho to stálo úsilí, co všechno pro to musel obětovat, mnohdy na to není ani pyšný. Protože si říká, že obětoval zdraví, možná dílem i vztahy a sebe sama.

Ten se na to dívá úplně jinou optikou. Nejenom svým věkem, ale určitou obavou, že přijde o to, co vytvořil a už nebude mít tolik času, sil, možná i energie to budovat znovu.

Najednou tam jsou úplně odlišné zájmy.

Jeho nástupce říká: „Tati, vždyť to je ložené. Vidíš, to je startup v našem oboru. Známe to, umíme ho mentorovat, umíme ho koučovat, umíme ho posunout finančně, umíme to řídit.“

A nechápe, že se táta na to dívá tou optikou: „Ano, znám to, ale proč bychom to měli dělat? Co nám to přinese?“ I s tímhle je potřeba pracovat.

 

Vladimír Fichtner

Rodinné konflikty samozřejmě vznikají z emocí, které člověk má. My jsme si to zažili s Radkou také několikrát. Ten, kdo někdy hledal externího ředitele do firmy místo sebe, asi ví, o čem mluvím.

Stalo se nám to v průběhu dvaceti let opravdu párkrát, že jsme někoho našli a byla to špatná volba. V tu chvíli má člověk strach o budoucnost byznysu. Strach o to, co bude. Strach z toho, jestli tu myšlenku, kterou měl na začátku, někdo dovede dál, nebo jestli to dítě úplně nezničí. Ten strach samozřejmě může přicházet i z rodiny, protože člověk vidí na dětech, že nemají tolik zkušeností. Na druhou stranu, zkušenost se nedá předat, zkušenost si musí každý sám vybudovat.

Proto jsme jako jednu z prvních věcí zavedli rodinnou banku v rodině, abychom dali šanci dětem tu zkušenost získávat. Ne jim říkat, jakou jsme měli my.

Důvod byl, abychom snížili šanci na konflikty. Abychom mohli říct: „To je tvůj byznys, dělej si to, jak chceš. My jsme tady jako rodinná rada a schválili jsme si nějakou úvěrovou linku vůči tobě. Ale jak to budeš dělat, jestli tě zajímají naše názory, my ti je můžeme říct, ale v konečném důsledku je to tvůj byznys. Nechceme slyšet, že nám řekneš někdy do budoucna – ale vy jste říkali. Ne, je to tvůj byznys.“

My se snažíme konfliktům vyhýbat tím, že si oddělujeme hromádky. Necháváme děti růst jejich vlastním způsobem, budovat si svoje vlastní zkušenosti. Ale samozřejmě také komunikujeme o věcech, které máme společné a o majetku, který spravujeme společně.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty jsi rozdílné zájmy mezigeneračně velmi efektivně spojil s emocemi. Já bych k tomu ještě rád dodal kraťoučký příběh Petra a Zuzany. Petr je, myslím, o 12 až 15 let starší než my.

Měli takový malý konflikt se svým nejstarším synem. Petr mě poprosil, jestli bychom jeho, Zuzanu a jejich syna přijali na chviličku na poslech na rodinnou radu.

Na rodinné radě jsme cosi projednávali, a to cosi se týkalo hodně emocí. Udržet objektivitu a klid i v těžkých chvílích, držet se strategie, znamená pracovat s emocemi.

Jejich syn Martin, když rodinná rada skončila, protože přišli až na závěr, říkal:

„Vidíte, mami a tati, tady jste měli názornou ukázku, že moje návrhy byly ty správné. Měli jsme se držet plánu, ne podlehnout vašim obavám a strachu, že to dopadne špatně, protože jsme udělali unáhlený krok. Prodali jsme investice, když klesaly, a teď se vám do nich nechce jít, protože z nich máte strach. A ještě mi říkáte, že jsme utrpěli ztrátu. Ale dopředu, na začátku, když jsme zvolili nějakou strategii, tak jste s tím souhlasili a byli jste s tím OK.“

Jejich dospělému synovi umožnila taková diskuse o strachu, o obavách a stresu nasvítit to, že i mladší generace může být v jeden okamžik moudřejší, protože ta starší je samozřejmě vystrašená. Říká si, jestli se vůbec dožijeme návratu akcií, které klesnou, zpátky nahoru. Dívá se na to úplně jinou optikou v ten daný okamžik. A ještě navíc poměrně s nižší mírou znalostí. Jejich syn Martin studoval Matfyz a byl velmi zkušený statistik a stratég škálování. Všechny tyhle metodiky mu byly vlastní. Projektové řízení, práce s riziky. Ale dle jeho slov tahal za kratší konec provazu.
V ten okamžik byl, jako kdyby nepatřil do rodiny. Taťka s mamkou mu řekli: „Ne, my máme velký strach a my nevěříme, že se to vrátí zpátky.“

 

Vladimír Fichtner

Ve finančních aktivech, to je oblast, která je nám velmi blízká i profesně, je kladen velký důraz na to, aby o emocích člověk věděl dopředu. Proto jsem kdysi dávno vymyslel strategii Wealth Protection/Ochrana bohatství. Protože kdyby syn s rodiči probral nějakou strategii, o které asi netušili, co to znamená do takové hloubky, že ceny akcií mohou klesat, mají velkou volatilitu a jsou opravdu na dlouho a je potřeba dodržet investiční horizont 10, 15 let minimálně.

Kdyby měl plán na to, co bude dělat, když akcie klesnou o 10 %, o 20, o 30, o 40 o 50, tak jako ho máme my, ne až když to přijde, ale předem víme, co budeme dělat. A probíráme to s klienty. Šance na to, že by emoce nepřevážily a rodina by třeba z investic vycouvala v nevhodný okamžik, by byla vyšší.

Co si budeme povídat, všichni víme, že rozhodnutí, kdy jsme někdy odešli z něčeho, protože se nám to nezdálo a pak se ukázalo, že by to vlastně dopadlo dobře, je hodně.

Pamatuju si, jak jsme, co se týče finančních aktiv, hráli na jedné privátní střední škole hru Finanční svoboda se studenty.

Kluci měli úplně jinou taktiku než holky. Byly tam týmy, kde bylo víc holek a týmy, kde bylo víc kluků. Oba týmy dopadly rozumně. Akorát, že kluci si brali páku, hodně riskovali, kupovali, prodávali a neustále riskovali.

Holky jely takovým klidným způsobem, nic se nedělo. Já bych řekl, že spravovaly portfolio Wealth Protection způsobem. Nakonec to dopadlo dobře v obou případech. Každý si tam zažil to svoje. Někdo víc klidu, někdo víc dobrodružství.

Ale nebylo jasné, jak to dopadne. Jenom se tomu musel dát čas. Takže šance, že některé věci dopadnou rozumně, je někdy mnohem větší, ale když převáží emoce v našem rozhodování, není to nikdy dobře.

 

Josef Podlipný

Vláďo, souhlasím. Nejen různé generace mohou mít odlišný názor na investiční příležitosti a rizika. Bezpochyby i různá pohlaví se mohou dívat na rozdíly svou optikou.

Já se trošku vrátím k rodině Petra, Zuzany a Martina. Oni potom jako trojice všichni prahli po nějakém návodu, po nějakém námětu, jak se s tím vypořádat.

Ty jsi poradil velmi zkušeně rozpracovat strategii na nějaké i systémové řízení a zároveň nasvítit i rizika. Aby to viděli, aby viděli, jaký pád může přijít, jak se budou chovat. To je velmi dobré.

My jsme k tomu přidali ještě dva náměty.

První – zavést rodinnou radu. Protože oni neměli v rodině rodinnou radu. To znamená, že se o věcech bavili tak, že Martin přišel nejprve za taťkou a sedl si s ním a celé to s ním probíral. Pak Petr říkal, že ale musí ještě přesvědčit mamku, protože přece jenom to jsou společné peníze. Tak on zase přišel za mamkou, zase diskutoval s ní. Ale ani se svými sourozenci, ani s oběma rodiči to neprobírali dohromady.

To znamená, že každý věděl část. Možná většinově ji věděli všichni, ale neprobíhala žádná rodinná rada, která by měla šanci nejenom všechny komunikačně dostat na stejnou úroveň, ale nepochybně i nastavit nějaká pravidla, nějaký koncept, který by mohl i pracovat s emocemi a s budoucností mnohem efektivněji.

Naše druhé doporučení bylo přizvat někoho z odborníků, klidně i mimo rodinu. Protože na některá témata je dobré mít profíka, který to dělá dnes a denně. Má už spoustu příběhů a zkušeností, na kterých umí reálně nasvítit, co v budoucnu ta rodina bude nepochybně prožívat.

U rozdílných zájmů je dobré připomenout také to, že zájmy mohou definovat i potřebu někam investovat anebo něčemu se vyhnout.

Napadá mě jedna rodina, kde jsou opravdu velmi rozdílné děti. Dokonce manželka z této rodiny říkala: „Nám asi dceru někdo vyměnil v porodnici, protože to není možné. My jsme všichni lékaři a ona je malířka a fotografka. A chce po světě poznávat nová místa a všechno si zaznamenat štětcem na plátno“. Jejich nejstarší dcera tíhne k tomu, aby měli ve spravovaném majetku také umění, protože říká, že umění je v zásadě nikdy neklesající aktivum. Maminka, otec a jejich další dva synové jí říkají: „Ty ses zbláznila, ne? Dokud si na to nesáhnu a nemám to absolutně pod kontrolou, tak nevěřím, že to je pravé, že to je originál. Vždyť je takových falzifikátů na světě. Nedej bože si koupíme něco. To nám to jedině ty namaluj a až budeš slavná, tak možná naši potomci to někdy budou moct zpeněžit, protože většinou až po smrti toho malíře to má nějakou hodnotu.“

Tím ji vlastně vždycky utnout. A ona říká: „Já těmi diskusemi o majetku trpím, protože oni mě nikdy nepustí ke slovu. Nedají mi šanci ukázat, že tohle aktivum je opravdu dobrou součástí majetku“. No a vlastně ten konflikt vždycky se rozhoří jenom těmi rozdílnými zájmy.

Ona zase nerozumí medicíně a ani jí rozumět nechce, protože říká: „Vždyť i vy nevíte stoprocentně, jestli léčíte správně. Takže je to také alchymie.“

 

Vladimír Fichtner

Z mého pohledu je určitě důležité na rodinné radě slyšet všechny. To je jedna z věcí, a jedno z pravidel, které náš kouč prosazuje od rána do večera. Myslím, že už jsme se naučili dát šanci každému.

Dokážu si představit řešení, které by mohlo fungovat i pro Janu. Třeba se řekne, že část majetku je prostě oddělená a spravuje ho Jana. Ať se snaží. Já bych to tak udělal, protože by dostala zodpovědnost za něco, co ji baví. Šance, že by poznala sama, jestli to dává smysl nebo ne, anebo naopak té rodině ukázala nové obzory, je podle mého vysoká. V každém případě se něco naučí, což je to nejcennější.

 

Josef Podlipný

100% souhlas. Rodina Jany mě přivedla ještě na další výzvu, resp. riziko či komplikaci při správě rodinného bohatství. Uvidíme, do jaké kategorie si to zařadíte.

To je vyhoření anebo delegování správy. Protože rodiče Jany, když ji viděli mnohokráte plakat v beznaději, že ji neposlouchají, že jí nedávají možnost se zapojit do správy, se rozhodli.

Respektive patriarcha, tatínek, skoro bouchnul do stolu, že on bude spravovat majetek za svého života a až tady nebudou s manželkou, ať se o to děti postarají po svém. Klidně každý jenom o svůj díl. Snažil se svým rozhodnutím jenom eliminovat nekonečné hádky a možná z pohledu Jany i ponižování, že ona do toho nemá co mluvit, protože je vede nesprávným směrem.

Až přišel okamžik prozření, a to ženy opravdu mívají. Třeba dlouho mlčí, ale pak přijdou s geniálním nápadem.

Maminka Jany řekla: „A tak co kdybychom podporovali nějakou uměleckou školu, nebo nějakou komunitu umělců, nebo znaleckou kancelář, která by pomohla i investorům, aby nekupovali falzifikáty.“

Jana pookřála a říkala, že jestli jí rodina umožní vytvářet podmínky pro racionální způsob, jak spravovat dlouhodobě majetek se zaměření na umělecký směr, aby podpořila i další umělce, tak se v tom bude ráda angažovat.

A najednou už byli zase rodinou. Jana přicházela se spoustou nápadů, jak jejich spravovaný majetek využít pro dobrou věc. Její mladší bráchové přinášeli nápady, jak efektivně peníze vynaložit a v jaké výši, aby majetek neutrpěl. Jana mohla financovat znaleckou kancelář, nějaké aukční síně a vlastně i samotné umělce. Když by se tohle nestalo, Jany tatínek říkal, že už byl blízko toho, že to chtěl položit. Stresovalo ho to víc a víc. Aniž by si to uvědomoval, pohyboval se na hranici vyhoření. Byl ve stresu, v napětí a vlastně sám sebe nutil, aby spravoval majetek sám.

 

Vladimír Fichtner

Jak je vidět, starat se o majetek je těžká práce, je třeba se jí věnovat. Je třeba tomu dát čas, energii a je to něco, co je spojené s emocemi.

Ale když víme, proč to děláme, když máme jasný účel, k čemu nám bohatství slouží, tak je to něco, co i za tu odvrácenou stranu asi stojí. Že to není proto, abychom ukazovali drahá auta. Ale když pomáhá rozvíjet lidi kolem nás, komunity kolem nás a život v zemi, kde žijeme. Když to pomáhá našim dětem růst. Co myslíš?

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuji. Určitě souhlasím. Na závěr pár doporučení pro naše posluchače a čtenáře.

Zaveďte rodinné rady.

Pravidelně se budete setkávat s ostatními členy rodiny a zajistíte tak nejenom transparentnost, ale i udržení společné vize.

Deleguje odpovědnost, a to nejen v rodině, ale i na profesionály. To obohatí vaši diskusi a mnohdy zabrání i konfliktu, který bude vytvořen komplexitou majetkových struktur anebo rozdílnými názory.

Předcházejte konfliktům skrze mediátory, kouče a profesionální poradce.

A úplně nejdůležitější. Plánujte dlouhodobě, ne jenom s cílem okamžitých výsledků, protože to má šanci přizvat k diskusi nejenom starší, ale i mladší generace, protože dlouhodobý cíl vás nepochybně spojí.

Závěrem tohoto dílu vám přejeme, aby vaše rodinná bohatství byla v těch správných rukou a dlouhodobě udržitelná.

 

 

Co se stane, když prodáte svou firmu?
Změní se jen podoba majetku, nebo přichází s tím i nečekané emocionální výzvy?
Jak prodej firmy ovlivňuje život zakladatele i vztahy s partnery, dětmi, když náhle zmizí z jejich života něco významného?

V této epizodě podcastu se Josef Podlipný a Vladimír Fichtner dělí o své zkušenosti a zážitky, které s sebou přináší prodej firmy či konsolidace majetku.

Uslyšíte několik příkladů, jak se rodiny vypořádaly s prázdnotou po prodeji firmy a jak našly svou cestu skrze nové aktivity a hodnoty.

Chcete vědět, jak se efektivně připravit na tyto změny a ještě více posilnit svou rodinu?

Nenechte si ujít cenné tipy a osobní příběhy, které mohou být klíčem k zachování harmonických vztahů po prodeji firmy.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Prodej rodinné firmy, s tím spojené možné změny v našich rodinách mohou někdy zásadně změnit dynamiku v rodině, možná i očekávání.

Vláďo, ty jsi prodával část firmy, takže máš vlastní zkušenost a určitě budeme rádi čerpat z této vlastní zkušenosti.

Nasdílím s vámi i částečný prodej aktiv v naší rodině. A podělíme se i o příběhy dalších úspěšných rodin.

 

Josef Podlipný

Co to udělá s rodinou, když se prodají hlavní aktiva nebo něco, co tu rodinu doteď spojovalo?

 

Vladimír Fichtner

To záleží na tom, jak byla rodina zapojená do toho byznysu. A případně, kolik je nástupcům let. U nás to mělo vliv jenom na nás s Radkou. Děti nebyly nějakým způsobem zataženy. Bylo jim asi 15, 25, 26, takže nebyly do firmy nijak zapojeny a ani neměly chuť. My jsme jim vždycky říkali „Dělejte to, co vás baví, to je to nejdůležitější. A když budete chtít ve firmě, můžete“. Ale nikdo nemá velkou ambici firmu řešit a budovat v ní kariéru nebo něco podobného. Čas od času se v ní někdo vyskytne a pomáhá. Ale není to velké zapojení. Kluci mají teď už svoje byznysy. Jeden už několikátým rokem, druhý teď začíná, a dcera šla zrovna studovat do zahraničí. Takže to u nás mělo vliv na mě a na Radku.

A to takový, že jsme najednou začali mít trošku víc času. Ne úplně hned. Chvilku trvá, než člověk předá svoje žezlo. Ale v této chvíli, což je čtyři roky poté, toho prostoru už máme docela hodně. A to je dobře, protože máme jiné věci, které potřebujeme dělat a které potřebujeme řešit.

To je asi u všech stejné. Mám kamaráda, který je také klientem, a prodával už před 15 lety. Pro něj zůstat v té firmě bylo nesmírně náročné, protože prostě přišel někdo nový, kdo si to představoval úplně jinak. Přišla korporace, ne rodinný byznys. Najednou se změnila atmosféra v té firmě a on s tím nemohl nic dělat. Dva roky bojoval s větrnými mlýny, protože měl závazek zůstat 2 roky ve firmě. Pro většinu lidí, kteří prodají a musí ve firmě zůstat, je to velký kulturní šok. Najednou to není o nich, nemůžou rozhodnout, nemají tu pravomoc. A ještě přichází někdo, kdo tomu možná rozumí, ale jak to dopadne vlastně nikdo netuší.

Takže je to náročné období. Pro nás nebylo tolik náročné, protože nový management a noví spolu akcionáři, které jsme si vybrali, jsou lidé, kteří mají naši plnou důvěru. Honza Valášek, nový spolumajitel firmy a generální ředitel, je prostě skvělý chlap, který má věci srovnané. Na rozdíl ode mě to není „diktátor“, který musí schválit všechno, co se v té firmě řeší. Ale zatahuje do toho celý tým a já vidím, jak firma a lidé rostou před očima. To jsem jim nedokázal já umožnit, protože jsem byl příliš u vesla.

Mám z toho obrovskou radost. Ale to mi také dává šanci být v klidu a nebudit se hrůzou, co se stane. Protože i když máme minoritní podíl, věříme tomu, že firma může mít velmi zajímavou hodnotu do budoucna, což se naplňuje. Z toho mám velkou radost. Ale vždycky se může něco zkazit.

V tomto máme klid a máme prostor pro věci, které nás s Radkou baví. Třeba být tři měsíce v zimě ve Španělsku. Aby nás mohla bavit modrá obloha, sluníčko a 20 °C přes den.

Co vy, Pepo? Jakou vy máte zkušenost?

 

Josef Podlipný

Možná až genetickým základem našich aktiv je půda. My jsme část majetku jako rodina zrestituovali. Spojím s tím zkušenost, kdy nám předci říkali, že půda se nikdy neprodává, ta se pouze kupuje.

Tato zkušenost tedy není úplně spojená s prodejem firmy nebo nějakého aktiva. Nicméně u půdy probíhala, a možná v některých částech naší země ještě stále probíhá, fáze takzvaného scelování. Se scelováním si můžete spojit i vlastnické změny. Jinými slovy to, co jsme v určitém okamžiku třeba spolu vlastnili s bratrem a se strýcem, se najednou stalo naším výhradním vlastnictvím, a ještě se několik pozemků v rozumných rozlohách, obvykle v řádech hektarů nebo desítek hektarů, spojilo. Najednou jsme zjistili, že s touto změnou může být spojena dokonce až ztráta identity. Něčeho, co nás spojovalo, k čemu jsme se stále scházeli a bavili jsme se o tom, kdo tam bude hospodařit, jak se tam bude hospodařit, jakou budoucnost to má. Jestli to třeba někdy vyjmeme z pozemkového fondu, proměníme to ve stavební parcely a tak dál.

Když najednou to pomyslné spoluvlastnictví třech osob nebo rodin přešlo do vlastnictví jedné osoby nebo jedné rodiny, zjistili jsme, že tam není to, co tam bylo předtím. Že nemáme důvod se k tomuto tématu scházet a vlastně nám něco chybí.

Mnohem silněji to cítil jeden náš společný známý, který prodával velké konsorcium, byznys, už jako třetí generace. Asi si dovedete představit, že za tři generace už se dá vytvořit něco opravdu velkého. Pro jejich rodinu to bylo tak velké, že byť do toho byla zapojená, až na dva nebo tři nástupce. Teď si nejsem úplně jist, ale na minoritní podíl nástupců do toho všichni byli zapojeni. A najednou padlo rozhodnutí, že to prodají.

Ta rodina byla úplně v háji. Několik generací. Najednou jim zmizel smysl jejich života. Oni absolutně ztratili rodinnou identitu. Ten můj dobrý kamarád přivolal odborníky, aby jim s tím pomohli, protože z toho byli v těžké depresi.

Říkal, že tomu mohli předejít, kdyby se byli bývali ve fázi prodeje a před prodejem bavili, co je budoucnost, k čemu směřují. Našli by si dopředu jiný způsob, jiný smysl, vizi, jiný cíl, tak by si s tím velmi snadno poradili. V jejich případě opravdu vysloveně ztratili rodinnou identitu tím, že prodali.

Přitom mnoho z jejich blízkých i vzdálených přátel říkalo, že musejí být nejšťastnější lidé na celém světě. Teď mají balík peněz, obrovskou volnost. Mohou s tím nakládat, jak chtějí. Každý do toho může mluvit. Každý může přijít s nějakým nápadem. A oni byli úplně rozklížení. Nevěděli, co dřív, co později, kdo a jak má právo do toho mluvit. Byl to traumatizující zážitek, který, pokud si dobře vzpomínám, trval skoro rok. To znamená rok, kdy si okolí myslelo, že jsou nejšťastnější na světě, pro ně byl cestou peklíčkem. A to si myslím, že jsem to velmi zjemnil.

 

Vladimír Fichtner

Byl jsem na kongresu rodinných firem na Slovensku a potkal jsem tam také Denisu Materovou. Povídali jsme si asi hodinku o různých věcech. „Zdravím, Deniso, doufám, že pořád sledujete náš podcast.“

Denisa říkala, že její táta, když se ho nějaký novinář ptal, co by vlastně chtěl, odpovídal:

„Já bych chtěl být tím rentiérem.“

Člověk, který vybudoval obrovský byznys, říkal, že by chtěl být tím rentiérem.

Já jsem si uvědomil, že my si zažíváme ten rentiérský mód v tuhle chvíli. Že to je ten mód, kdy už člověk není v práci od rána do večera, ale pořád se rád potkám s našimi klienty a povídám si o nějakých věcech. Ale už neřeším maily a schůzky. Občas mi zavoláš, že máme v pondělí natáčení, a já říkám „Aha, jo, děkuji, jsem rád, že jsi mi to připomněl“.

Začínám být v tomhle lehce pošpanělštěný. Najednou mám prostor vidět kolem sebe jiné věci. A od té doby, co jsi měl, Pepo, infarkt, jsem absolvoval tolik preventivních prohlídek. Celé léto jsem si říkal, že si musím spočítat, kolik jsem tomu věnoval.

 

Josef Podlipný

To ti schvaluji.

 

Vladimír Fichtner

Věnoval jsem tomu opravdu hodně, určitě to bylo několik hodin každý týden.

Už mám, doufám, skoro všechno za sebou a začal jsem se věnovat víc věcem, které mě baví. Třeba jsem si najal učitele zpěvu, a mám dvě hodiny zpěvu dvakrát, třikrát týdně.

Ale také jsem se začal věnovat víc rodině. Jak mít šanci udržet ji dohromady. Jak mít šanci, aby nás to spolu bavilo dlouhodobě. Jak nepodlehnout takové té větě, kterou občas člověk slýchá. „To se u nás stát nemůže, že se rozpadne, že se nebudeme bavit s dětmi nebo že ty vztahy nebudou fajnové.“ Každý z nás si to myslíme, ale je to hrozně nebezpečná věta, z ní vycházíme.

Takže já musím říct, že si asi užívám ten rentiérský mód, protože objevuji nové oblasti života. Radka to samé. Také objevujeme to, na co nás upozornila Erika Matwij, naše koučka, že jsme z firmy odešli. Možná jeden den v týdnu nebo dva dny v týdnu, nebudu to přehánět. Radši řeknu jeden, aby mě nikdo nepomluvil, že nechodím tolik do práce. Radka také. Děti nám najednou odešly. Dcera šla studovat do zahraničí a my máme syndrom prázdného hnízda. Učíme se, co budeme dělat, jak to budeme dělat, jaké máme kamarády, s kým se budeme stýkat.

Co my spolu? My jsme spolu ten byznys budovali. Od rána do večera jsme byli spolu a najednou je tu otázka „co my spolu, když ne byznys?“ Našli jsme nový prostor pro sebe, a to jsou elektrokola. Máme oba špatná kolena, takže se nám trošku hůř už pohybuje. Najednou máme kola a poznáváme nový způsob pohybu a začínáme mít nové zážitky.

Je to trošku hledání, ale základ, aby člověk mohl být rentiérem, je mít na to prostor.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na zajímavou diskusi s jedním velmi významným člověkem muslimské víry. Tam není výjimkou, že má muž třeba 7, 15, 20 žen.

A on říkal: „Prodej firmy nebo nějakých aktiv, to je v podstatě totéž, jako když vdáváš svoji dceru do jiné rodiny“.

Připodobnil to k tomu, že ji jakoby prodává. A zajímavý nebyl snad ten příměr samotný, ale že on se svojí manželkou, a hlavně s maminkou vnímali, že tam je právě ten syndrom prázdného hnízda, najednou něco chybí.

My jsme si tehdy s Janičkou říkali: „OK, prodej nějakých aktiv, něčeho, co nás spojuje, co bylo rodinnou vášní, nejen nás jako rodičů…teď najednou máme na sebe víc času. To nepochybně.“ A kladli jsme si otázku, zda nám něco chybí? Čas od času jsme museli uznat, že ano. A to, co nám chybělo, jsme se snažili vyplňovat spíše hodnotově a zážitkově.

Z práce, z finančních aktiv jsme se začali přesouvat do roviny těch nefinančních. Zjišťovali jsme, stejně tak jako jedna velmi moudrá starší dáma, že rodinné bohatství není jenom o tom materiálu, ale hlavně o vztazích, hodnotách, společných zájmech, zážitcích. Na to jsme se soustředili a soustředíme stále víc.

Určitým zadostiučiněním pro nás je to, že to cítí stejně i děti. V podstatě nám říkají, že by si k tomu dospěly dřív nebo později samy, ale díky diskusím a našim tužbám k tomu dospěly dřív. K rozhodnutí, že je potřeba se soustředit na hodnoty, společné zážitky.

 

Vladimír Fichtner

Důležitým předpokladem je firmu předat někomu dalšímu. Někomu, komu věřím, kdo vím, že mi v ní neudělá paseku. Ať to jsou nástupci nebo externí management. Ani jedno není triviální, ale je třeba vytvořit si prostor. Jinak se rentiérství nedočkám.

 

Josef Podlipný

Přesně tak, stoprocentně vyzkoušenou cestou, a zkuste si o tom popřemýšlet i vy, je stmelit rodinu kolem nějakého rodinného projektu.

My jsme začali řešit filantropii v nadaci. Konkrétní projekty, které nás jako rodinu nebo i širší rodinu spojují. Najednou to nebylo o kapitálu, o ziscích, ale primárně o prospěchu, co to komu a jak dlouho bude přinášet. To je úplně jiný rozměr.

Je to tak silný náboj, že je schopen překlenout mezeru, která logicky vznikne po prodeji firmy. I když můžeme pochybovat, zda jsme udělali s prodejem dobře, protože firmu budoval třeba už náš děda s babičkou a naši rodiče se na tom podíleli.

Ale jakmile vás spojí něco, co bude vaší společnou hodnotou, vaší společnou vizí, tak mi určitě, Vláďo, potvrdíš, že něco podobného zažíváš ve vlastní rodině, anebo máme inspiraci od našich klientů, se to dá snadno překlenout.

Je to v podstatě nová firma nebo nová výzva, která může nepochybně také přizvat i ty, kteří doteď nebyli tak aktivní. Najednou jim to začne dávat smysl.

 

Vladimír Fichtner

Mně se nedávno jeden klient ptal, jak jsme začínali, co jsme vlastně dělali.

Říkal jsem mu, že já osobně jsem začínal přemýšlením o svém odkazu, abych nedopadl jako Alfred Nobel. Možná to někteří znají, někteří ne. Tak to jen zopakuji.

Když zemřel bratr Alfreda Nobela, vyšel nekrolog. Ne však o jeho bratrovi, ale omylem o něm. Vynálezce dynamitu, spousta mrtvých lidí…

Jemu se ten nekrolog nelíbil. Tak si říkal, že musí udělat něco, aby byl jeho odkaz lepší.

Dneska, když se řekne Nobel, extrémně málo lidí řekne dynamit. Většina lidí si vzpomene na Nobelovu nadaci.

Povedlo se mu to, protože o odkazu přemýšlel do budoucna.

Já jsem začal také odkazem. Začínal jsem tím, že jsem si ho ujasnil sám pro sebe a pak jsem se ptal svých dětí a své ženy, co si myslí o mém odkazu.

Porovnával jsem: „já jsem tady, oni jsou tady, někde se to překrývá a někde se to ještě nepřekrývá. Chci, aby se to překrývalo?“ To byla pro mě hrozně zajímavá věc.

Další věc byla, že jsme začali řešit rodinnou banku. Řekli jsme našim dětem, že už si nemusí chodit půjčovat do banky, můžou přijít do rodinné banky. A to jsme my všichni. Budeme rozhodovat o těch projektech společně, jestli do něčeho dáme nebo nedáme peníze. Třeba do nějakého byznysového projektu někoho z nich.

Tím se budeme učit vzájemně, co to znamená dát někam peníze, půjčit si peníze. Zároveň budeme dávat příležitost každému jít svým směrem, dělat to, co ho baví.

Pokračovali jsme s rodinnou radou, kde se scházíme každý měsíc na čtyři až pět hodin pod dohledem našeho kouče a bavíme se o tématech, jak spolu mluvit, jak si povídat, jak dojít k nějakému závěru. Probíráme spoustu věcí, které jsme dříve neprobírali. Kouč jako takový potom hraje roli i v dalších věcech, kdy člověk potřebuje řešit něco jeden na jednoho, co má ve své hlavě nebo partnerské vztahy a podobně. Také k tomu ho využíváme.

Po tvé epizodě s infarktem, jsme začali řešit trošku intenzivněji zdraví.

Takhle jsme asi začínali my. Ale je to každého cesta, každý má trošku jiný způsob jak na to. Ale je dobře si na to vytvořit časový prostor.

 

Josef Podlipný

Vláďo, dnešní diskuse mi připomíná slova jednoho z našich největších klientů, který při nedávném setkání říkal:

„Ale mně se v životě po prodeji firmy nic nezmění, nebo alespoň nic zásadně nezmění.“ Což mi připomíná i diskuse v naší rodině, kde jsme vždycky na rodinné radě říkali, že je to o dlouhodobém plánování a hledání společných cílů. Takže vyčlenit část majetku pro financování zdraví anebo nějakých inovativních projektů dává možnost přizvat všechny, každého jednoho člena rodiny, protože každý chce být zdráv. A stejně tak i mladší generaci, která může mít na něco trošku jiný názor než my starší. Protože svět se vyvíjí a vybízí nás k tomu, abychom byli těch změn součástí.

 

Vladimír Fichtner

Uvidíme, co se změní nebo nezmění v životě našeho největšího klienta po prodeji firmy. On už není v exekutivní pozici, takže z tohoto pohledu má určitě pravdu. Mimo jiné se o tom poradil i s Denisem Jaffe, člověkem, který to řeší celý život a který přijel na tři dny jenom pro nás a několik našich klientů se bavit právě o těchto tématech. A nejenom s námi jako zástupci starších generací, ale i s našimi dětmi.

 

Josef Podlipný

Na závěr dnešního dílu podcastu malé shrnutí, možná doporučení.

Komunikujte otevřeně o svých pocitech a očekáváních ve spojení s prodejem firmy nebo nějaké třídy aktiv. To je určitě první důležité doporučení.

Druhé důležité doporučení – hledejte intenzivně, ale dejte si na to i čas, společné aktivity, které vás jako rodinu budou pro období po prodeji firmy spojovat, nikoliv rozdělovat.

Soustřeďte se na nefinanční bohatství, na hodnoty, na nějakou vizi, možná odkaz, na cíle, které budou naplňovat nejenom vaše generace, ale třeba i mnoho nastupujících generaci po vás.

A zapojte mladší generaci. Když přizvete mladší generaci do procesu hledání budoucna vaší rodiny v době před, v rámci a po prodeji firmy, budete určitě více spokojení správci rodinného bohatství, protože na to nebudete sami.

 

Vladimír Fichtner

Prodej firmy určitě vaši rodinu změní. I když možná někdy máte pocit, že to nemusí být tak významná věc. Tak se na to připravte, hlavně ať to dopadne co nejlépe.