Archives for Říjen 2024

Jak efektivně chránit rodinný majetek nejen pro sebe, ale i pro další generace?

Alokace s diverzifikací vám mohou pomoci dosáhnout dlouhodobé stability a růstu i během turbulentních tržních období.

Proč alokace není jen o volbě výnosnějších aktiv a diverzifikace o rozložení peněz do různých investic?

Vladimír Fichtner a Tomáš Tyl vysvětlují, jaký význam má dobře promyšlená struktura portfolia, proč je důležité zajistit stabilitu prostřednictvím kombinace akcií, dluhopisů, nemovitostí a alternativních aktiv. Také na konkrétních příkladech ukazují, jak se vyhnout riskantním investičním chybám.

V 92. epizodě podcastu Mezi Rentiéry zjistíte, jak efektivně balancovat portfolio, aby odráželo vaše dlouhodobé cíle i potřebu ochrany. Uslyšíte, proč je důležité mít plán, který vás chrání před zbrklými rozhodnutími a umožňuje vám udržet klid během tržních výkyvů.

Chcete mít jistotu, že váš majetek bude sloužit i dalším generacím? Poslechněte si tuto epizodu a získejte inspiraci, jak díky alokaci a diverzifikaci předejít finančním chybám.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se budeme věnovat klíčovým strategiím při ochraně rodinných bohatství, a to diverzifikaci a alokaci.

Mám vedle sebe Vláďu Fichtnera, zakladatele strategie Wealth Protection a člověka, který už před více jak dvaceti lety dobře a bedlivě poslouchal první klienty, když říkali, proč hledají poradce a správce rodinných bohatství.

A je s námi také Tomáš Tyl, investiční stratég a šéf analytik Fichtner Wealth Managers.

 

Tomáš Tyl

Dobrý den, díky za pozvání.

 

Josef Podlipný

Pojďme se rovnou podívat, k čemu diverzifikace s alokací slouží.

 

Vladimír Fichtner

Především k ochraně majetku, samozřejmě. Protože když nebudeme majetek chránit, respektive nebudeme diverzifikovat a nebudeme ho rozumně alokovat do různých typů investic, do různých zemí, měn atd., šance, že majetek ochráníme, se snižuje.

Natožpak v opravdu dlouhodobém horizontu v řádu desítek nebo dokonce stovek let, v mezigeneračním pohledu.

 

Josef Podlipný

Tomáši, alokace s diverzifikací tedy nejsou jen o hledání nejvyššího výnosu.

Dokázal bys našim posluchačům, investorům, přiblížit, jak je alokace s diverzifikací důležitá pro správu rozsáhlého majetku ve vyšších řádech stovek milionů nebo až desítek miliard?

 

Tomáš Tyl

Alokace a diverzifikace jsou paradoxně spíš než o hledání nejvyššího výnosu o jeho dlouhodobé stabilitě a udržitelnosti. To je to důležitější, protože alokace znamená to, jak poskládáme portfolio mezi třídy aktiv, jako jsou akcie, dluhopisy. Mohou to být tradiční i alternativní investice jako private equity nebo nemovitosti.

A to, jakou alokaci zvolíme, bude hodně určovat, jaký budeme mít výsledný výnos. Je to to nejdůležitější, protože když budu mít portfolio jenom z dluhopisů, ať budu vybírat dluhopisy jakékoliv, když přijde vysoká inflace, může to být problém.

A podobně, když budu zaměřený jenom na akcie, opět přijde nějaká situace na trzích, nějaké krachy, propady, když mi tam dluhopisy budou chybět, anebo budu z portfolia potřebovat vybírat ne zrovna ve vhodný okamžik.

To, jakou zvolit alokaci, je nesmírně důležité. Protože máme nějaké potřeby, něco se děje na trhu a alokace nám pomáhá tím proplouvat a potřeby naplňovat, když na ní myslíme dopředu.

 

Josef Podlipný

Tomáši, děkuji.

Vláďo, ty planeš vášní pro správu finančního majetku možná více než Tvá žena Radka, která opečovává se stejnou měrou investiční nemovitosti.

Když se podíváš na správu finančního majetku, proč je alokace s diverzifikací tak důležitá z pohledu ochrany?

 

Vladimír Fichtner

Obecně se dá říct, že když mám majetek více rozdělený do více částí, nemám všechna vejce v jednom košíku, jak říkaly naše babičky, mám větší šanci, že majetek přežije různé otřesy. Když investujeme jako rodina do nemovitostí, těch nemovitostí máme pár a majetek je více koncentrovaný. Finanční aktiva umožňují větší míru diverzifikace. Ne každý ji používá, ale my ji určitě doporučujeme.

V tom jsou finanční aktiva jednodušší. A proto není divu, že ve finančních aktivech mají nejbohatší rodiny světa dvě třetiny svého majetku. V nemovitostech asi 14 až 20 %. Pokud to nejsou lidé, kteří mají byznys postavený na nemovitostech.

Ale tohle také svědčí o tom, kde stabilitu, respektive i výnos berou ty nejbohatší rodiny na světě. To neznamená, že nechceme výnos, když chceme diverzifikaci a alokaci.

 

Josef Podlipný

Tomáši, jak tedy rozložit investice mezi jednotlivé třídy aktiv?

Napadá tě univerzální koncept?

Ten asi neexistuje. Je to tak?

 

Tomáš Tyl

Univerzální koncept určitě neexistuje. To by bylo jednoduché, kdyby byla jedna odpověď pro všechny.

Vždycky by to mělo jít od investora a jeho potřeb. To znamená, když mám nějaké blízké cíle, potřebuji na ně peníze. Měl bych ty peníze alokovat do něčeho bezpečného, krátkodobé hotovosti, krátkodobých dluhopisů. Neměl bych riskovat s akciemi, private equity, nemovitostmi.

Naopak, když mám dlouhodobé cíle, jako třeba rentu, stabilitu nebo růst portfolia, tam už je vyšší ohrožení inflací. Proto je lepší, když větší část nebo část portfolia je v dynamičtějších aktivech, která mají větší potenciál růst a překonávat inflaci.

To jsou základní úvahy, které je potřeba udělat k tomu, jak portfolio rozkládat.

Potom samozřejmě v jednotlivých kategoriích, když už vím, jak alokovat mezi třídy aktiv, je třeba v nich hledat diverzifikaci. Právě proto, abych nesázel na jednu akcii, na pár dluhopisů.

Typicky u nás je docela běžné, že se hodně prodávají korporátní dluhopisy firem bez ratingu. Někteří investoři to nakupují. Jsou situace, kdy došlo ke krachu takových společností. Významná je třeba Arca a podobně.

Investoři často nakoupí pár takových dluhopisů, mají jich jenom několik – tři, čtyři, pět – protože na víc nemají prostředky. Nebo se jim to zdá tak výnosné, tak proč by investovali do něčeho jiného, když jim tyto dluhopisy přináší vysoký výnos?

Pak firmy zkrachují a oni najednou neztratí jenom malou část portfolia, ale zmizí významná část portfolia. A už může být problém portfolio obnovit, když dojde ke ztrátě na velké části portfolia.

Proto je rozkládání důležité. V každé třídě aktiv, když investuji jenom do pár jednotlivých akcií nebo dluhopisů, jsou velká rizika. Proto je důležitá diverzifikace. Rozkládat to. Sice nevydělám tolik na jedné akcii, která se zhodnotí o desítky, stovky procent, na druhou stranu neprodělám všechno. Můj výnos se sice více přiblíží k nějakému trhu a dlouhodobě budu více benefitovat z dlouhodobého růstu trhů, kdy firmy mají zisky, ty rostou a podobně.

Na tom se můžu svézt právě díky diverzifikaci. Zatímco když vsadím na jednu kartu, například na top 10 akcií z roku 2000, jen několik z nich dokázalo do dnešní doby index překonat.

Byly tam firmy jako Citigroup, velká banka, která v roce 2007 prakticky zmizela díky finanční krizi. Byla tam AIG pojišťovna, také zmizela. Řada firem z top desítky z roku 2000 už v indexu není. Investice do nich se nevyplatila tak, jako držet celkový index. Na tom je krásně vidět, jak diverzifikace dlouhodobě dokáže pomáhat portfoliu, zatímco sázky mohou dopadnout špatně.

 

Vladimír Fichtner

Já vždycky říkám klientovi: „Jestli máte křišťálovou kouli, která vám řekne, co bude zítra, pozítří, za pět let, za deset let, za dvacet let, tak si můžete vybrat jenom tu jednu investici. A vždycky, když vám koule řekne něco dalšího, tak to předěláte a budete za chvíli nejbohatší na světě.

Ale zatím jsem ještě nikoho nepotkal, kdo by měl křišťálovou kouli, která vždycky mluví pravdu.“ Z tohoto úhlu pohledu dává smysl investice rozdělovat, ale rozdělovat smysluplně.

Také jsem potkal člověka, který říkal: „Já jsem těch dluhopisů nakoupil víc.“

A já odvětil: „Ale všechny bez ratingu, všechny od firem, které nemají žádnou historii. Všechny velmi netransparentní. Tak se nedivte, že čtyři z pěti zmizely a nemáte nic. A možná z toho někdy něco dostanete zpátky.“ Ale u Arca Capital se mluví o tom, že to bude 10 % nebo 6 %, v tom lepším případě.

Proto je potřeba diverzifikovat.

To, že mám něčeho více, neznamená, že diverzifikuju dostatečně. Na to je potřeba také myslet.

 

Josef Podlipný

Stále se bavíme o důležitosti alokace a diverzifikace pro ochranu vašich rodinných bohatství.

Kdy je vhodný čas pro rebalancování portfolií? Jak poznat, že je ten vhodný čas, Tomáši?

 

Tomáš Tyl

Vhodný čas k rebalancování se odvíjí od dvou věcí. Vnitřních – to znamená potřeb investora, a vnějších, tedy od toho, co se děje na trhu.

Když vezmeme vnější, je vždycky vhodné rebalancovat, když například nějaká třída aktiv výrazněji roste. Akcie rostou, dosahují nových maxim, a tak je vždycky dobrý čas, i když je pořád chceme držet, podívat se na to portfolio. Možná zjistíme, že chceme mít cílově 60 % v akciích. Ale protože došlo k růstu, je tam 65 %. A to je čas na rebalancování portfolia.

Opačný stav může nastat, když akcie poklesnou, nebo jiná třída aktiv, ale na akciích dojde k propadu. Najednou máme místo 60 % 55 nebo 50 %. To je opět čas rebalancovat. To znamená přikoupit akcie, aby byly tak, jak to odpovídá tomu plánu. To je ta vnější situace, kdy se portfolio výrazně odchýlí od doporučení.

 

Vladimír Fichtner

Doplnil bych jednu věc, která je možná někomu patrná z toho, co jsi říkal, Tomáši. Ale pro jistotu je ideální prodávat akcie, když vyrostly a ideální dokupovat, když poklesly. Tím rebalancováním, když víte, kolik máte mít v portfoliu akcií, kolik je pro vás správně jako pro investora a udržujete tu váhu, vlastně přirozeně děláte to, co dělají profíci. Nakupují, když jsou ceny dole a prodávají, když jsou ceny nahoře. Nebo redukují svoje pozice, když jsou ceny nahoře.

 

Tomáš Tyl

Díky za doplnění. Ten vnitřní faktor je, když se mění situace u mě jako investora. Anebo nemusí se měnit, může to být naplánováno, a potřebuji peníze. Někdy na začátku plánu jsem si stanovil kdy. Realita je taková, že většinou se ty potřeby různě proměňují, že život prostě nenaplánujeme od A až do Z. Situace se mění a tak podobně.

Ve chvíli, kdy se moje situace mění, což může být ve chvíli, kdy prodám část firmy nebo si vybírám dividendu, nebo získám bonusy a podobně, mám najednou peníze, které jsem neplánoval. Mohu je zainvestovat. Anebo naopak přichází jiná situace, chci koupit nemovitost nebo potřebuji peníze do firmy. Tak naopak je potřeba výběr.

A to je zase čas na to, podívat se na portfolio a rebalancovat ho. Vyřešit tu situaci, vyřešit změny, které nastaly.

To jsou dva případy. Buď je to vnější anebo vnitřní. A proto se nedá říct, že je potřeba rebalancovat každý rok nebo půl roku nebo měsíc.

Může nastat situace, jako když padal trh v roce 2020, kdy jsme rebalancování provedli dvakrát během měsíce. Dvakrát jsme přikupovali, protože máme nastaveno, že když akcie poklesnou o deset procent, tak se jejich podíl snížil. Je to impuls k nakupování. Jsou někteří klienti, se kterými dochází k tomuto rebalancování docela často, protože mají náročné cash flow. To se mění. Situace je hodně proměnlivá a někde naopak dlouhou dobu se nemusí nic významného měnit.

Je to hodně individuální a skutečně to záleží na tom, co se děje. Jak u investora, tak na trzích.

 

Vladimír Fichtner

Je to sice individuální, ale z našeho pohledu je vždycky potřeba mít pravidla a dodržovat je.

 

Josef Podlipný

Oba se shodujete na tom, jak důležité je plánovat. Já jen ještě zvýrazním, že je důležité mít plán. Máte-li plán, máte šanci se vyhnout emotivním rozhodnutím. Ať už trhy rostou a mohla by propuknout vaše nenasytnost anebo trhy klesají a mohli byste udělat ve strachu špatná rozhodnutí.

Vláďo, ty dlouhodobě planeš vášní pro správu finančního majetku a zároveň se účastníš pravidelných investičních výborů ve Fichtner Wealth Managers.

Jak pomáhají diskuse v investičních výboru tobě ve správě vašeho rodinného bohatství?

 

Vladimír Fichtner

Skvěle, protože velká část našeho rodinného bohatství pochází z našeho, dneska už minoritního, podílu ve Fichtner Wealth Managers.

Když vidím, jak věci řeší Tomáš se svým týmem, mám z toho radost. Samozřejmě člověk dobře chápe, co se děje. O tom Tomáš potom píše v Rentiérovi anebo mluví v podcastu.

Takže bych řekl, že to není tolik o investičním výboru, jako o tom chtít se dozvědět více
o věcech, chtít mít informace. Mít chuť jim rozumět, a to mě baví. Jdu do hloubky. Ale moje zkušenost je, že není potřeba jít do takové hloubky. Stačí pořád používat selský rozum
a vytáhnout si jen to zajímavé pro sebe. Někdo chce detail, tak si užije v článcích grafy a tabulky.

Někdo chce trošku menší detail a chce chápat souvislosti. To není o tom, jestli je člověk na investičním výboru nebo ne, ale spíš o vnímání informací a jejich nasávání.

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuji. Více než dvě desítky let praxe s poradenstvím při správě bohatství českých rodin, českých úspěšných rodin, tě určitě opravňuje najít příběh někoho, kdo podcenil diverzifikaci. Napadá tě někdo, na kom by bylo možné nasvítit rizika spojená s podceněním diverzifikace?

 

Vladimír Fichtner

Těch příkladů je povícero, ale já jsem je asi nejvíc potkal ještě předtím, než jsme založili firmu. V prvních deseti letech mé kariéry, protože jsem kdysi dávno začínal jako šestý člověk u Petra Kellnera. V roce 2000, kdy akciové trhy od roku 1995 do roku 2000 vydělávaly klidně i dvacet procent ročně, se o tom psalo v každých novinách.

Pamatuji si, že na začátku roku 2000 byly novinové titulky:

„Třicet procent na akciích, to vám nikdo nedá.“

Nebo něco podobného, protože ty roky byly opravdu velmi výnosné.

Potom přišly dva roky poklesů, kdy akcie poklesly až o 50 %. Tenkrát jsem potkával spoustu lidí, kteří říkali:

„Já jsem tam dal všechno a teď to potřebuju vybrat. Nebo. Vsadil jsem na jednu kartu.“ Ten, kdo vydržel a zůstal zainvestovaný, se zase vyvezl na růstové trajektorii zpátky.

Ale kdo to neměl rozmyšleno, naplánováno, kdo neměl diverzifikováno, kdo neměl hotovost, kterou potřeboval na svoji rentu, někde jinde než v akciích, byl samozřejmě nešťastný z tohoto úhlu pohledu.

Když jsme byli tři roky v Americe, potkali jsme rodinu, která se stala pro naši dceru takovými prarodiči. Tito dva lidé zainvestovali všechny svoje úspory na penzi v roce 2007 do akcií, protože šli v té době do důchodu. Celý svůj život viděli, jak akcie rostou. V tom roce 2007 bylo vše ještě, podobně jako na začátku roku 2000, hrozně optimistické. O rok a půl později, kdy akcie byly o 50, 60 % níž, už to nevydrželi a prodali, protože prostě „špatně vsadili“, jako důchodci. Už měli mít portfolio úplně jinak alokované a diverzifikované. A přišli o 60 % svých celoživotních úspor.

 

Josef Podlipný

Z jaké výše majetku, Vláďo?

 

Vladimír Fichtner

Pro ně to byl asi 300 000 dolarů, celoživotní úspory. Běžná americká rodina. Spadli na 140 000 a už to nikdy nedostali zpátky. Kdyby zůstali zainvestovaní příštích 10 let, tak měli dvojnásobek nebo dokonce trojnásobek. Ale oni to nevydrželi, neměli diverzifikaci, nastoupili v emocích, vystoupili v emocích, a to bylo kruté.

 

Josef Podlipný

Silný příběh a věřím, že i poučení.

My, Tomáši, jako jeden z nových trendů vidíme u lidí, kteří spravují větší majetek ve vyšších řádech stovek milionů až desítek miliard, že kombinují nejen tradiční třídy aktiv, ale i alternativní třídy aktiv ve správě svých rodinných bohatství.

Jak se díváš na tuto formu diverzifikace a alokace zároveň?

 

Tomáš Tyl

Možná zopakuji – tradičními aktivy jsou myšleny cenné papíry a finanční aktiva. To znamená akcie, dluhopisy a nástroje peněžního trhu, hotovost a podobně.

Mezi alternativní aktiva patří, a o tom se hodně hovoří nyní, private equity, zmíněné nemovitosti, můžou tam být různé hedge fondy s různými strategiemi a nějaké komodity – zlato. Kryptoměny také patří do této oblasti.

Z našeho pohledu jsou určitě private equity a nemovitosti něco, co do portfolií patří. Pomáhá to opět rozkládat rizika, ale je vždycky dobré o tom mít dobrou představu. Také to samozřejmě znamená více práce. To je potřeba si také uvědomit. A není to také vhodné pro každého.

Když se budeme bavit třeba o rentiérovi, který chce vybírat rentu, tak nemít v portfoliu zastoupeny akcie by byla velká chyba, protože z dlouhodobého hlediska může inflace rozpustit to portfolio a podobně.

Nemít private equity nebo nemovitosti není taková chyba. Pro někoho je to vhodnější, pro někoho naopak. Tyto kategorie můžou být zajímavé, můžete se tam chtít více i angažovat, pokud to někoho baví.

Nakládání s majetkem by nemělo být jenom o bohatnutí, ale také by to mělo být o tom, když mě něco baví, mohu se tomu věnovat víc. Když mě něco nebaví, najdu si na toho někoho nebo to mít nemusím. Typicky jsou to nemovitosti. Pro někoho nemovitosti mohou být zajímavé spravovat nebo dokonce prodávat. Tak jako Radka dělá development.

Ale pro někoho to všechno může být stres, náročné a nemá smysl se do toho nutit, dělat to, pokud mu to nesedí.

Tyto věci do portfolia patří, ale je potřeba také uvažovat o tom, aby to dávalo smysl i investorovi a nebylo to něco, čím se trápí nebo to není pro něj optimální.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím, že alokace s diverzifikací není jen koncept hledání nejvyšších výnosů. Je to primárně něco, co by mělo sloužit k ochraně rodinných bohatství, která spravujeme a snažíme se je spravovat mezigeneračně.

Pokud i vám přijde rozumné se o alokaci a diverzifikaci bavit tak, abyste vaše rodinná bohatství byli schopni mezigeneračně spravovat, budeme rádi, když nás oslovíte a přizvete nás k diskusi o strategii a plánu, který vám umožní klidně spát a pracovat s vaším rodinným bohatstvím v klidu.

 

Vladimír Fichtner

Bavili jsme se o alokaci a diverzifikaci s Tomášem Tylem, který je šéf analytikem ve Fichtner Wealth Managers. Tomáši, díky moc za to, že jsi tady byl dnes také.

 

Tomáš Tyl

Díky a ať se daří.

 

Vladimír Fichtner

Já věřím, že to pro vás mohlo být inspirací. Mě to baví, proto o tom určitě budu přemýšlet i nadále. Mějte se krásně, na shledanou.

 

Josef Podlipný

I já se s vámi těším nejen na slyšenou, ale věřím, že i na viděnou. Přeji Vám mnoho úspěchů při správě rodinných bohatství.

 

 

19. – 20. září 2024 v Château Belá na Slovensku proběhl již 5. ročník mezinárodního kongresu rodinných firem. Na kongresu se sešli zástupci rodin, kteří sdíleli nejen své úspěchy, ale také své výzvy a překážky.

Vladimír Fichtner se zúčastnil v roli hosta společně se svým synem a v této epizodě sdílí své poznatky a podněty, které si odvezl.

Dozvíte se, proč je důležité myslet na mezigenerační transfer včas a jak se inspirovat úspěšnými příběhy rodin, které si tímto procesem prošly.

Zjistíte, proč je důležité už dnes plánovat a mluvit o budoucnosti s dětmi i vnoučaty.

Uslyšíte o konkrétních strategiích, jak se vyhnout mezigeneračním konfliktům a jak najít rovnováhu mezi udržením rodinného byznysu a ochranou vztahů.

Vybrané přednášky z kongresu najdete přímo na stránkách kongresu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět Vás vítám Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner. Dnes se budeme bavit o kongresu.

 

Josef Podlipný

Pátý kongres rodinných firem na Slovensku a tvá druhá návštěva. Proč druhá?

 

Vladimír Fichtner

Protože první byla skvělá. První byla výborná. Byli jsme tam s jedním z našich synů a teď jsme byli s druhým synem, takže to byl zase trošku jiný zážitek.

 

Josef Podlipný

Vláďo, na úvod stojí za to s našimi posluchači nasdílet, co to bylo za kongres, kde byl. Prostě nějaká fakta. Můžeš nám to přiblížit?

 

Vladimír Fichtner

Kongres organizuje Institut rodinného byznysu, jehož majitelkou je Erika Matwij, náš rodinný kouč.

Měli jsme osobní pozvánku od Eriky, jestli chceme přijet nebo ne. Hodilo se to tentokrát jenom nám dvěma se synem, takže jsme se rozhodli, že pojedeme jen my dva.

Kongres je typicky na dva dny.

Jeden den jsou přednášky zajímavých lidí z celého světa o tématu, které nás zajímá – mezigenerační transfer, jak fungují rodinné firmy ve světě atd.

Druhý den bývají workshopy se specializací na nějaká témata. Potkali jsme třeba Davida Neveselého s Vladkem Krámkem za Havel&Partners, kteří měli workshop, a druhý den s nimi mohli mít specifické setkání ti, kteří chtěli.

Byly tam firmy, které řeší investice, firmy, které řeší najímání externích manažerů do rodinných firem a tak dále.

Všechna témata byla pro nás, kdo mají rodinné firmy nebo v nich mají třeba už jen minoritní podíly, velmi zajímavá.

 

Josef Podlipný

Mluvíš o dvou dnech intenzivních diskuzí mezi úspěšnými, a to jak správci rodinných bohatství, tak odborníky.

Když si vzpomeneš na nějaké okamžiky, které ti daly odpověď na otázku, jestli byl kongres lepší nebo stejně dobrý jako první návštěva. Napadají tě okamžiky, konkrétní podněty, myšlenky, které by mohly teď zprostředkovat zážitek tvůj a syna na kongresu našim posluchačům?

 

Vladimír Fichtner

Bylo tam asi 250 účastníků. Překvapilo mě, že tam byla podle mě tak čtvrtina nastupující generace. Určitě jsem nebyl sám, kdo tam byl s nástupci. Čtvrtina podle mého byly ženy a polovina možná muži. Erika by nám to řekla asi přesněji. Možná to bylo na třetiny. Bylo tam relativně hodně mladých i žen, přestože jsem původně čekal, že tam bude víc mužů. A myslím, že to bylo o to cennější a zajímavější. V tom to bylo určitě pestré.

Musím říct, ačkoli jsem v rodině zastáncem velké transparence a povídání si dohromady celé rodiny, tak jsem vlastně rád, že jsem na prvním kongresu byl s jedním synem a na druhém kongresu, teď s druhým synem. Protože jsme měli čas pro sebe. Bylo to v hezkém místě. V Château Bela, což je dvě hodiny za Bratislavu směrem od nás od Prahy. Cesta zabrala nějakou dobu, ale to bylo fajn, protože jsme byli spolu jenom ve dvou a celou cestu jsme si povídali. Tam i cestou zpátky.

Po D1 to nejede úplně rychle, takže 6, 7 hodin to možná bylo.

Byli jsme jenom spolu, což se nám samozřejmě tak často nestává. Kluci už mají svoje životy se svými slečnami, je jim 30 a 29, mají své byznysy. A takhle jsme měli šanci opravdu si povídat o tom, co syna teď zajímá, co ho baví, co ho trápí. A sdílet zkušenosti. Takže musím říct, že pro mě už i ta cesta byla velmi příjemným způsobem, jak si najít prostor pro sebe. Jenom jeden na jednoho, což neděláme tak často, ale možná bychom to měli dělat častěji.

 

Josef Podlipný

Od našich rodinných známých docela často slýcháme námitku vůči různým workshopům a kongresům a jejich pořadatelům, že to je velké množství prezentací, nebo někteří přísnější dokonce říkají sebeprezentací a málo praktických rad.

Mohl bys ukázat, jaký byl rozdíl u tohoto kongresu na nějakých praktických radách, které vás dva zástupce rodiny Fichtnerových zaujaly?

 

Vladimír Fichtner

Ten kongres byl zajímavý celý, ale byly tam specificky některé věci, které mě hodně baví a byly i na tom předchozím kongresu.

A to jsou příběhy rodin, které už mají něco za sebou z hlediska správy rodinných firem a správy rodinného majetku.

Za dva nejzajímavější jsem osobně považoval Johannese Guthmanna ze společnosti Sonnentor a Emanuela Preve z Itálie, rýže Gallo. On je šestou generací majetku.

Tito lidé sdílejí svoje příběhy, příběhy svých firem, příběhy svých rodin. Emanuele sdílel i příběh toho, jak se táta rozhádal se svým bratrem a jak spolu pět let nemluvili. A vlastně to potom řešili v další generaci. Emanuele je ze čtyř synů, má tři bratry. Táta byl ze dvou a rozhádal se s bráchou. Pět let spolu nemluvili a pak se dali nějak dohromady a řekli si, že už to nikdy nechtějí opakovat. Kluci jako potomci táty dělají všechno pro to, aby něco takového nenastalo, protože to zažili.

Sdílejí se tam velmi autentické příběhy. Nejenom o firmách, ale ještě více o rodinách a o tom, co zažily, jakým způsobem fungovaly nebo s čím se potýkali. To je z mého pohledu to nejzajímavější.

Další část byla velmi podobná a tam bylo téma náhlého úmrtí. To byla panelová diskuze, kterou vedla Erika Matwij, jako host tam byla Denisa Materová, které zemřel před rokem táta. Denise je 32 let, táta odešel v relativně mladém věku. Byl tam David Neveselý, který se svým týmem Denise pomáhal řešit záležitosti toho náhlého úmrtí. A byla tam Jana Pitková z Koloběhu života, která také mluvila o tématu smrti. To bylo sdílení zkušeností. Třeba to, co říkala Denisa i ostatní bylo velmi, velmi osobní, velmi intimní a velmi inspirující zároveň.

Člověk si uvědomoval: „Aha, tohle nemám možná pořešeno.“ Napadaly mě i syna v průběhu kongresu různé věci, které bychom měli ještě pořešit a udělat, anebo se jimi nechat inspirovat.

O tom je tento kongres. Když jsem byl na tom prvním kongresu, tak jsem říkal rodině, že to byl možná jeden z nejlepších kongresů, na kterém jsem byl. A tenhle byl ještě lepší. Doufám, zdravím tímto Eriku Matwij, že se Erice podaří udržet laťku, protože to bylo fakt příjemné. Byl to pro mě velmi silný zážitek.

 

Josef Podlipný

Erika je nepochybně profesionál, kouč na slovo vzatý. Eriko, také tě zdravím! Zároveň je součástí našeho týmu a pomáhá i úspěšným českým podnikatelům a jejich rodinám správně a efektivně řídit rodinná bohatství, a především vztahy v rodině a emoce.

Když se teď vrátíš v čase do té následné diskuze a 7hodinové cesty se synem zpátky. Zkus nám dát pár námětů, co vás napadalo, co ještě udělat nebo co určitě mít, abyste rizika, která pojmenovaly již zmíněné rodiny právě u sebe, neabsolvovali.

 

Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu to skutečně zajímavé bylo, a my jsme si to řekli už před nějakou dobou na rodinných radách, že chceme investovat do našeho posunu rodiny směrem vpřed, do naší komunikace. Proto máme rodinného kouče na každé rodinné radě. Chceme investovat do růstu našich nástupců.

Asi jedna z nejzajímavějších věcí byla právě relativně velká přítomnost mladých lidí. Erika Matwij a Institut rodinného byznysu pořádá každý rok Akademii nástupců. Což je devítiměsíční program, kde se každý měsíc na dva dny sejdou nástupci. Zajímavé je, že putují od firmy k firmě, takže ta firma tomu dává zázemí a také je samozřejmě zatažená do předávání zkušeností, což je nesmírně zajímavé. A bylo fascinující, jak ti nástupci z předchozích ročníků, seděli všichni u jednoho stolu nebo v jedné sekci toho sálu, protože prostě k sobě mají blízko, sdíleli si spoustu věcí. Syna to přivedlo k tomu, že se rozhodl a přihlásí se do Akademie nástupců. Už se těšíme, co přinese na rodinnou radu, co se zajímavého naučí.

To nejcennější je, že se samozřejmě potká s někým jiným, že nebude slyšet jenom nás nebo nebude řešit jenom svůj byznys, ale potká zástupce dalších byznysů, potká zástupce dalších oborů, potká kluky a holky ze své generace. Z další země, protože tam je samozřejmě hodně Slováků. A to mu přinese nesmírně zajímavé poznatky.

To byla jedna z nesmírně důležitých věcí, ze které máme všichni radost, že se do toho rozhodl jít, že ho to tak motivovalo. Protože je to přesně v tom duchu, který si přejeme – poznávat něco nového.

Druhá věc asi souvisí s tím náhlým odchodem a náhlým úmrtím. To jsou věci, které řešíme a myslím si, že je máme docela dobře zvládnuté. Ale zase nám to něco připomnělo, co je potřeba udělat.

Když jsme dělali první závěť, tak nám náš právník říkal: „To nebude určitě napoprvé, nemusíme být dokonalí.“ Teď je jasné, že budeme mít další verzi závěti, ve které něco budeme řešit. A tohle hezky připomnělo, že máme věci dotahovat do konce.

Příběh Emanuela Preve, rodina se rozhádala… prostě máte 250 lidí, se kterými se můžete bavit a všichni mají stejné starosti. Tak popsal kongres náš syn, který byl se mnou na prvním kongresu, když jsme tenkrát jeli domu a volali manželce a druhému synovi. Oni byli zrovna spolu, my jsme se chtěli pochlubit, co tam bylo. A Radka říkala: „Nech syna, ať to on řekne první.“

A on říkal: „Já jsem viděl, že asi nejsme sami, kdo řeší to, co táta chce s námi řešit. Takže asi to není jenom jeho výmysl. Bylo dalších 250 lidí v sále, kteří měli stejné myšlenky a témata a příběhy, které řeší.“

I to, že nejsme na něco sami, že nejsme jediní na světě, kteří něco řeší, je dobrá myšlenka, která v rodině pomáhá soustředit se na věci, které nemusí vypadat moc důležitě na první pohled. Ale ve skutečnosti pomáhají řešit mezigenerační transfer a to, aby to bohatství nějakou dobu fungovalo, pomáhalo kolem sebe a dávalo smysl.

 

Josef Podlipný

Velmi zajímavé informace. Věřím, že i pro vás posluchače. Zmínil jsi rodinu Preve, také jsi hovořil o šesté generaci správců rodinného bohatství. Já si vzpomínám na setkání s Američanem, který byl osmou generací zastupující správce rodinného bohatství. Když jsem mu říkal, že zastupuji čtvrtou generaci, tak říkal: „Už začněte počítat.“ A já jsem se ptal „jak začněte počítat?“ „Vy všichni v rodině už začněte počítat, protože až budete osmá generace a výš, tak si budete muset hodně vybírat místo, kde se potkáte. Pak vás bude poměrně víc.“ Proto mě napadá, jak třeba rodina Préve se teď snaží chovat jinak, aby nedošlo ke konfliktům, k té tvrdé rozluce a několika letům nekomunikace. Nesdílel tam nějaké nápady, návody?

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí byla, že přijali externího manažera, který jim řídí firmu, aby nebyl nikdo z těch čtyř bratrů ve vedoucí pozici. Aby neměli byznysové spory. Jsou v představenstvu, ale nejsou lídry myšlenek. Mají manažera, který je velmi zkušený a pomáhá firmu nějakým způsobem směřovat. To byla asi jedna ze zajímavých věcí. Měl jsem pocit, že se mnohem víc potkávají, ale hlavně vědí, že tam byl problém, že se to může stát. Jedna z věcí, která na kongresu padla, bylo nebezpečí věty „No to se nám stát nemůže.“ Schválně si může každý z nás říct, nebo každý z našich posluchačů, jestli si náhodou tu větu někdy neřekl: „To se nám stát nemůže, že bychom se takhle rozhádali nebo že bychom s dětmi nemluvili, nebo že bychom s bráchou nemluvili. To se nám stát nemůže.“

Myslím, že je to dobrá výzva pro nás všechny, abychom neusnuli na vavřínech, protože to se nám stát může.

 

Josef Podlipný

Já si vzpomínám na rodinu kamaráda, který když prožíval konflikt se svým bratrem, a i s jedním z bratranců, říkal: „Čas léčí. Za čas na ten konflikt zapomeneme.“

A až později, ve svém vysokém věku zjistil, že čas neléčí, že čas naopak může být nepřítelem, pokud se to neřeší. Konflikt může vybudovat nepřekonatelné zdi a bariéry, které nikdo nechce zbourat nebo přelézt, ale kterých se bojí. To znamená, že komunikaci nemá chuť ani obnovit.

Vláďo, ty jsi velmi hezky popisoval, jak Kuba řekl: „To je to pravé ořechové, chci se potkat s dalšími nástupci. Zajímá mě to, jak to třeba někde jinde funguje a chci se o tom dozvědět víc.“ Jak to máš jako nestor, jako patriarcha, který něco s Radkou vybudoval a už se snaží s rodinou hledat cesty, jak zapojit nástupce?

 

Vladimír Fichtner

To je zajímavá otázka, velmi dobrá otázka. Tím, že jsem si uvolnil před pár lety prostor, se to, aby bohatství dávalo smysl, aby dávalo smysl mezigeneračně a nebylo jenom o penězích v žádném případě, ale spíš o těch vztazích, stalo velkou náplní mého života.

Říkám, že to je můj další byznys, protože vlastně nevím úplně, jak na to. Jsme první generace bohatství, na rozdíl od vás. Učíme se a já věnuju hodně času a energie vzdělávání sebe samotného. Minulý rok jsem absolvoval v jedné z nejznámějších organizací světa v téhle oblasti (má zkratku STEP = The Society for Trust and Estate Practitioners), což je profesní organizace, která sdružuje lidi zabývající se dědictvím a trusty a majetkovými strukturami a předáváním majetku, šestiměsíční postgraduální kurz pro lidi z celého světa. Abych se naučil co nejvíc z této oblasti, abych pochopil rozměry, které nás ještě čekají a kterým se můžeme věnovat.

Doporučuji každému, začít si vyhrazovat prostor pro to, aby byl se svojí rodinou, aby přemýšlel o tom, co bude dál, aby si ujasnil hodnoty a proč nějaké věci řešíme.

Jak jednou řekla jedna stará paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze.“

Tak, aby si každý uvědomoval, co to bohatství pro ně je. My v tom máme jasno – občas jsme měli i peníze, ale to bohatství je úplně o něčem jiném. Třeba účast na kongresu já vnímám jako součást svého růstu v této oblasti. Šanci získat nové zkušenosti, slyšet nové příběhy, potkat nové lidi. A bylo to moc příjemné.

Jak to máš ty, Pepo? Vy řešíte čtvrtou generaci bohatství a rodina je také velká. Jak vy k téhle oblasti přistupujete?

 

Josef Podlipný

Já bych jen opakoval tvá slova. Pro posluchače nasvítím několikeré doporučení.

Určitě navštěvujte, ideálně pravidelně, různé kongresy, semináře, setkání v komunitě těch úspěšných. Ať už to jsou profesionálové, kteří vám mohou nabídnout nějakou pomoc, anebo zástupci rodin. Tady se mě často lidé ptají, jak mají vybrat ten správný kongres. Možná ty jsi měl snazší roli, protože když jste poznali Eriku, šli jste za kvalitou a lidskostí Eriky.

 

Vladimír Fichtner

Eriku jsem poprvé poznal na jejím kongresu, bylo to obráceně!

 

Josef Podlipný

Když by sis vzpomněl na první kongres, jak sis ho vybral? Byla to náhoda?

 

Vladimír Fichtner

Nevím, prostě jsem brouzdal a někde to na mě vyskočilo a řekl jsem si, že to jsou zajímaví lidé.

 

 

Josef Podlipný

Koukal ses na řečníky?

 

Vladimír Fichtner

Mě zajímají asi nejvíc řečníci.

Kdo tam bude, je pro mě důležité vždy. A když vidím, že tam jsou zástupci rodin šesté generace, tak vím, že se mám od koho něco naučit.

 

Josef Podlipný

Často si všímám, že se na těch kongresech některé osoby opakují. Neříkám, že speaker nebo hosté, řečníci a účastníci panelových diskuzí jsou pokaždé ti samí, ale třeba ob ročník tam je tatáž osoba. To už něco napovídá o tom, kdo tam byl přínosem. Můžete si zjistit o tom člověku víc, co publikoval, jestli tam jsou nějaká kontroverzní témata nebo naopak přínosná pro vaši rodinu pro zamyšlení a nepochybně další doporučení, které bych vám rád dal.

Mnoho věcí už je vymyšleno a my to objevujeme i při diskusích s našimi klienty, kde říkáme, že mnohé je o zdravém selském rozumu, není to žádná raketová věda.

Co je dobré si s tím spojit: podrobujte sami sebe i při diskuzi ve vlastních rodinách těmto zkušenostem a nápadům a říkejte si, proč by to nemohlo fungovat zrovna u nás, nebo co by nám to mohlo přinést.  To mi asi potvrdíš, Vláďo, že je velmi důležité. Díky tomu dostanete možná druhou odpověď na to, jestli vybíráte tu správnou komunitu nebo ten správný kongres.

 

Spousta videí, záznamů a prezentací z předchozích kongresů je veřejně publikována na internetu, takže máte šanci se dostat ke spoustě informací.

Třetí doporučení, které bych chtěl spojit s tímto tématem, je – kombinujte interní znalosti. Protože nástupce Kuba se mnohému naučí právě v té skupince nástupců se znalostí nestora. Na STEP lze určitě nějak navázat diskuzí v rodině. Kombinujte to i s externí znalostí, která je k dispozici na internetu nebo třeba od dalších úspěšných rodin v okruhu vašich známých. Když o tom budete diskutovat, máte velkou šanci se postarat o vaše rodinná bohatství tak, aby přežila nejenom jednu, dvě nebo tři následující generace, ale aby přežila více než stovky let.

 

Vladimír Fichtner

Když mluvíme o stoletých rodinách, musím říct, že mám velkou radost, že naše pozvání na workshop, který pořádáme pro naše klienty a několik dalších pozvaných rodin, přijal Dennis Jaffe. Člověk, který se touto tématikou zabýval celý svůj život. Nejdříve dlouhou dobu jako profesor v Kalifornii a poté, co odešel ze školy, se rozhodl, že objede sto rodin, které existují déle jak 100 let a napíše knížku o tom, co mu řekli.

Knížka se jmenuje Borrowed from Your Grandchildren/ Vypůjčeno od vašich vnoučat.

Je to moc zajímavé čtení, které zatím ještě nemáme jako povinnou četbu pro každého klienta, ale říkáme jim: Není to nezajímavá inspirace.

Dennise se nám podařilo pozvat na tři dny za námi do Prahy, jen pro nás. Už se těším, až si budeme povídat o tom, co jsme se od něj dozvěděli.

 

Josef Podlipný

Pokud byl pro vás tento díl podcastu inspirací a chcete nabídnout tuto inspiraci někomu ze svých blízkých, budeme rádi, když tento díl podcastu budete sdílet.

 

Kde by měly vaše peníze pracovat? Vložit prostředky do akcií, dluhopisů nebo nemovitostí? Co se vyplatí pro dlouhodobý úspěch a ochranu majetku?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozebírají rozdíly mezi různými třídami aktiv a sdílejí racionální pohled na investice – výnosy, rizika, volatilita a likvidita.

Dozvíte se, proč akcie dlouhodobě přinášejí nejvyšší výnos a jak vám mohou pomoci diverzifikovat majetek.

Proč nejsou dluhopisy vždy vhodnou a bezpečnou volbou? Mohou vás stát více, než získáte.

Ze zkušeností na americkém trhu se dozvíte, že dramatické poklesy cen nemovitostí jsou možné a mohou významně ovlivnit vaše bohatství.

Ať už investujete do akcií, nebo přemýšlíte o investici do nemovitostí, tato epizoda podcastu Mezi Rentiéry vás inspiruje k lepšímu rozhodování.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnes se budeme věnovat akciím a dluhopisům versus nemovitostem. To znamená třídám aktiv, která jsou v některých portfoliích více, v některých méně a v některých třeba nejsou vůbec zastoupena. Pojďme se nejprve podívat na úplné základy a rozdíly.

Pro mnohé z vás, našich posluchačů, jsou to známá témata, ale věřím, že i v těchto základech můžeme být pro vás užiteční anebo dokonce inspirativní.

Vláďo, ty máš dlouholeté zkušenosti s akciemi v portfoliu. Jak bys představil třídu aktiv akcií?

 

Vladimír Fichtner

Pro mě je akcie šance podílet se na podnikání někoho jiného. Vím, co je podnikání, vím, v čem mi pomohlo podnikání a když investuji do akcií firem, které jsou na burze, vždycky vnímám, že investuji s Elonem nebo s Billem Gatesem, nebo s někým dalším.

Prostě jsem spolupodnikatel, jen se nemusím o tu firmu tolik starat. Respektive nemusím se starat vůbec, protože se stará někdo jiný. Takže musím jen sledovat, jak se stará on.

To je pro mě nejcennější faktor investování do akcií. Prostě podnikání vynáší, podnikání má nejvyšší výnosnost nebo dlouhodobě zajímavou výnosnost. A proto mě baví investovat do akcií.

 

Josef Podlipný

Investory většinou, někoho více a někoho méně, poutá výnos.

Já jsem se díval 100 let zpátky od roku 2023.

 

Vladimír Fichtner

Od roku 1923 do roku 2023?

 

Josef Podlipný

Přesně tak. A přidám informaci, kolik akcie v průměru vynášely.

Pro vás, kteří máte akcie v portfoliu už delší čas, to nebude žádné překvapení.

Je to 9,9 % p. a. To znamená roční výnos těsně pod 10 %.

Jsou tam jenom tato pozitiva. Jenom výnos, se kterým můžu počítat?

 

Vladimír Fichtner

Výnos je určitě dobrá věc. Pro mě je akciové investování také o diverzifikaci, že nemám jenom svůj byznys, ale mám spoustu dalších byznysů, ve spoustě dalších sektorů, ve spoustě dalších regionů.

Pro mě je to také jednoduchý způsob diverzifikace. Investování do veřejně obchodovaných akcií na těch největších světových burzách. Šance odnést kapitál někam jinam a nespoléhat jenom na to, co bude s českou korunou. Anebo co se bude dít v české kotlině, ale být prostě i někde jinde. Diverzifikace je určitě jeden faktor. A druhá věc u veřejně obchodovatelných společností, která je pro mě hodně důležitá, samozřejmě v porovnání s nemovitostmi, je likvidita.

Dneska se rozhodnu, že koupím, a tak koupím dneska, zítra. Téměř kolik chci.

A když se rozhodnu, že prodám, do pár dní mám peníze na účtu.

Likvidita také není úplně špatná věc, která mě hodně baví.

Samozřejmě to platí za předpokladu, že investuji na těch největších světových burzách do těch největších světových firem.

Pokud si vyberu firmu na české burze, tak to neplatí. Když mám miliardu, tak ji tady neumístím, aniž bych neovlivnil trh. A proto třeba česká burza z mého pohledu pro mě vůbec nedává smysl.

 

Josef Podlipný

Ty jsi, Vláďo, teď řekl několik důležitých informací, proto některé z nich zopakuji.

Mluvil jsi o likviditě a o velikosti trhu. Nepochybně domácí parket skýtá určité výhody, ale zároveň velká rizika, protože majetnější investor může opravdu ovlivnit, ať už vstupem nebo výstupem, cenu. A to dost výrazně.

Zároveň jsi mluvil o diverzifikaci.

Tady se nabízí zmínit i další třídy aktiv, o kterých byla řeč hned v úvodu, a to dluhopisy. Dluhopisy jsou nepochybně další třídou aktiv, která přináší také někdy velmi rozumnou, někdy třeba trošku horší likviditu. Ale i tak lepší než nemovitosti.

Výnos, opět pohledem do zpětného zrcátka 100 let zpátky, přináší 4,6 % ročně, což ještě také není úplně špatné.

Má to ale také své plusy a mínusy. Jaké výhody a nevýhody bys spojil s aktivem dluhopisů?

 

Vladimír Fichtner

Dluhopisy se mohou potýkat s problémem inflace, na rozdíl od akcií.

Ve firmě, když přijde inflace, všichni víme, co potřebujeme dělat. Zvyšujeme ceny, zvyšují se ceny našich vstupů a my to můžeme odrážet v cenách našich výstupů.

Ve chvíli, kdy si člověk koupí dluhopis s výnosem 5 % nebo 7 % a přijde 18% inflace, ten dluhopis nemá význam. Nemá takovou sílu a s inflací neumí bojovat.

S tou umí bojovat třeba proti-inflační dluhopisy českého státu, což je ale z pohledu konstrukce nestandardní produkt. Skvělý, ale nestandardní.

Ale u standardních dluhopisů je určitě boj s inflací složitější. To je určitě jedna z nevýhod.

Likvidita, to vnímám podobně u českých korporátních dluhopisů, téměř neexistuje. Ten trh je prostě moc malý. Budu tedy mluvit zase spíš o dluhopisech největších firem na světě.

Když jsme byli tři roky v Texasu, seděli jsme v kanceláři u člověka, který byl v Merrill Lynch jako top producent. On každé ráno přišel do práce, dělal s těmi ropnými magnáty a vždycky od devíti do jedenácti místního času obvolal další jiné makléře, že by chtěl něco koupit nebo že by chtěl něco prodat.

Ale nebyla tam ta likvidita jako na burze, že se něco zobchoduje. Bylo to většinou přes Bloomberg terminály. Akcii si koupím na burze, je tam spousta lidí, kteří prodávají, a spousta lidí, kteří nakupují. A likviditu mám jednoduchou.

U dluhopisů to být nemusí. Proto já mám radši dluhopisové fondy nebo dluhopisová ETF, která tuhle část horší likvidity řeší za mě.

 

Josef Podlipný

Rozumím. Bylo zde řečeno mnohé o diverzifikaci i likviditě.

Jak je to s volatilitou u těchto dvou tříd aktiv?

Akcie a dluhopisy obecně.

Asi nemusíme jít ke konkrétním titulům.

 

Vladimír Fichtner

Když se řekne slovo volatilita neboli kolísavost ceny, pro mě osobně to je vždycky nejvíc spojené s emocemi.

Emoce může být můj přítel, pokud s ní umím pracovat, nebo můj nepřítel.

U akcií, protože cena je známa každý den, každý den se obchodují velké objemy peněz v největších akciích na světě, jsou emoce vidět, protože někdo zpanikaří, začne prodávat, někdo další se k němu připojí a už cena letí dolů. Anebo naopak. Známe z minulosti spoustu okamžiků nebo dní nebo týdnů, kdy cena letěla nahoru, někdy i iracionálně. Prostě emoce hrají velkou roli v akciové složce.

U dluhopisů, protože jsou méně likvidní, je to trochu lepší. Neříkám, že dokonalé. Dluhopisy se umí také posouvat nahoru a dolů poměrně výrazně. Speciálně ve chvíli, kdy přijde jiné úrokové prostředí nebo vysoká inflace a podobně.

Nejmenší emoce jsou spojeny asi s nemovitostmi, protože nenastává, že bychom nemovitosti každý den oceňovali, koukali se, kolik stojí ten náš činžovní dům apod.

Ne. Máme tam nájem, občas se vymění nájemník. Ale jednou za rok aktualizujeme, kolik to asi stojí. Nebo jednou za půl roku nebo jednou za dva roky. Není to tak kritické.

Tím, že tam není dennodenní likvidita, není ani ta dennodenní emoce, která by s námi tak cloumala.

Ty jsi ale začal investovat v Americe v dobách finanční krize, respektive asi potom v roce 2009. Takže v tom nejlepším okamžiku za posledních 15, 20 let.

Jak ty vnímáš volatilitu a s tím spojené emoce v různých kategoriích?

 

Josef Podlipný

Emoce jsou hybatelem rozhodnutí drtivé většiny investorů. Jen je potřeba je nějak řídit a být schopen oddělit iracionální rozhodnutí od těch racionálních.

My jsme měli nepochybně velké štěstí při budování nemovitostního portfolia, ale také jsme netušili s jistotou, jestli už je nemovitostní krize za námi. Jestli třeba to nebude dvojité W. To znamená, zda nebude následovat další pokles, který by mohl být klidně i hlubší než ten předchozí. V některých případech bývá schopen prorazit i hranici 70 nebo 75 % reálné hodnoty nemovitostí. Koupit nemovitost, která je ve skvělé kondici nebo dokonce zpracovaný developerský projekt se slevou 75 %, je opravdu o velkém štěstí. Ale není to jenom, znovu zopakuji, zárukou, že po vašem nákupu nepřijde další pokles třeba o pětasedmdesát procent nebo o padesát procent. To všechno se může stát. Historie je toho důkazem, co se týče čísel.

 

Vladimír Fichtner

Mluvíš i o nemovitostech.

 

Josef Podlipný

I o nemovitostech.

 

Vladimír Fichtner

To mi připomíná jeden okamžik, kdy jsem se bavil před pár lety s jedním kamarádem, který dlouhou dobu žil v Americe. Dokonce tam dělal realitního makléře. Žije dneska už delší dobu v ČR a když viděl ceny nemovitostí tady, už před pár lety říkal: „To musí spadnout.“

A já se ptal, proč si to myslí?

Odpovídal: „Já jsem to viděl, že to jde.“

Bylo krásně vidět, jak člověk, který zažil se svým vlastním investičním portfoliem a portfoliem svých klientů, pokles o 50 až 75 % na ceně nemovitosti, si to dokáže představit. Kdežto my, kteří jsme pořádnou krizi v nemovitostech zatím v ČR nezažili, si to představit nedokážeme. A pokud se nepodíváme za hranice, tak si myslíme, že nemovitosti jenom rostou. Občas to slyším: „To jenom roste, to roste do nebes, a to poroste pořád.“

A to je jedna z věcí, která je v investování, a je jedno, jestli v akciích, dluhopisech nebo v nemovitostech, potenciálně asi nejnebezpečnější.

Jakmile dojdu k tomu, že si řeknu: „To poroste. Pořád to poroste skvěle. Pořád.“

Pak jsem jednou nohou na cestě k nějakému potenciálnímu průšvihu, podle mě.

 

Josef Podlipný

Opět jsme u emocí a opět u volatility. Investor, pokud nevydrží emočně náročnější období, logicky může udělat fatální chyby při správě svého portfolia anebo rodinného bohatství.

Teď je určitě vhodné připomenout i volatilitu, rozkmit, který mají tyto třídy aktiv.

Akcie od mínus 40 % po plus skoro 53 %. To je opravdu veliký rozdíl v rámci roku.

 

Vladimír Fichtner

Ano, některé roky byly mínus 40, některé plus 50.

Zažil jsem obojí.

 

Josef Podlipný

Dluhopisy od mínus skoro 18 % po plus skoro 33 %, to už je menší rozkmitání, ale i tak velmi významné.

Opět se vracíme k nemovitostem, kde někdo mohl zažít pokles i 75 % a více. Já jsem se ptal v Americe pár lidí, jak je možné, že si to pamatují. A nepochybně jsem se ptal i mladších generací, kteří to měli velmi, velmi silně ve svém investorském DNA zapsáno. A asi jsem zjistil proč.

 

Vladimír Fichtner

Povídej, jak to, že si to pamatují?

 

Josef Podlipný

Protože tam je běžné, že ta páka, úvěrová linka, zatíží více generací. Tam se neposkytují úvěry jenom pro toho, kdo kupuje, aby to byl schopen splatit do nějakého svého produktivního věku. Ale úvěrovou linkou zatíží třeba jednu, dvě, možná někdy v krajních případech i více generací. Takže si vlastně předávají nemovitosti s tou úvěrovou zátěží i s tím příběhem. I ti mladší nabyvatelé, i ti mladší správci přesně vědí, jak se ta nemovitost objevila v jejich spravovaném portfoliu. Kolik to stálo úsilí, jak se tam měnila zátěž a jak vysoké riziko třeba někdy absolvovali při správě v době, kdy nemovitosti takhle dramaticky poklesly.

Tuhle zkušenost my jako investoři z ČR nebo z Evropy nemáme. V tom jsme určitě ochuzeni.

 

 

Vladimír Fichtner

Jak to, že ji nemáme? Protože ještě nemáme za sebou předávání?

Že jsme si neřekli: „Ano, beru dědictví, nemovitost i se zatížením?“

 

Josef Podlipný

Nejen proto, ale jsme i rozmazlení nízkými úrokovými sazbami. Ano, byly i úrokové sazby, které byly blízko 9 nebo dokonce až 10 %. Ale to bylo jenom kraťoučké období. A většina investorů se snaží vytěsnit i tohle období.

 

Vladimír Fichtner

Před 30 lety byly i 20% nebo 25% hypotéky. Pamatuju si, že kolegyně měla asi 19 %.

 

Josef Podlipný

Znáš někoho, kdo by se ti chlubil, že měl takovou hypotéku? Já neznám nikoho, každý se to snaží vytěsnit a nemluvit o tom.

 

Vladimír Fichtner

Občas se k tomu asi dostaneme. Povíme si, že byly úroky úplně jiné, a nebylo to jednoduché. Většinou ten člověk řekne, že ještě nevěděli, do čeho jsou. Občas někoho potkám, ale ne moc.

 

Josef Podlipný

Když se bavíme o výnosech, jen připomenu, že za období od roku 1928 do roku 2023 akcie dosahovaly průměrného ročního výnosu 9,9 %, dluhopisy 4,6 % p.a. výnosu a nemovitosti byly schopny přidat ročně 4,3 %. To všechno bez započtení inflace.

 

Vladimír Fichtner

Z pohledu výnosu pro mě investice do nemovitostí jsou obdobou investice do dluhopisů nějakého typu. Ta výnosnost je podobná. Dlouhodobá výnosnost, ne ta, co zažíváme nutně jenom v ČR. Na to pozor, ať ten úhel pohledu máme trošku světový. Nejenom z českého rybníčku.

Výnosnost podnikání nebo akciového podnikání, výnosnost 10 % na burze je dvojnásobná. Ale to v průběhu desítek let udělá obrovské množství peněz. Na to je potřeba myslet také, že při takzvaném složeném úročení si to můžete dát do nějakého excelu a podívat se na 20, 30, 40 let dopředu. Co znamená výnosnost 4,5 versus 9,9 %. To je prostě úplně raketový rozdíl.

Na to je potřeba dávat pozor a pokud hledáme výnosnost, tak v akciích určitě nacházíme tu zajímavější, ale není to o tom, že by veškerý majetek měl být v akciových investicích. Vůbec ne. Diverzifikované portfolio je vždycky to nejrozumnější, co člověk může mít a s rozmyslem investovat do různých tříd aktiv v různých regionech, v různých měnách.

To je to, co nás může posouvat i mezigeneračně hezky vpřed.

 

Josef Podlipný

K nemovitostem je určitě potřeba připomenout, že za těch sto let zpátky, třeba v sedmdesátých letech dvacátého století, nám ukazují nominální výnos v akciích 17,3 %, nominální výnos v nemovitostech 5,9 %. A v tomto období byla světová inflace 5,1 %, což je poměrně vysoká inflace.

Podobně vysokou inflaci bychom našli v 10. letech jedenadvacátého století, inflaci 4,5 %.

A tady už je to trošičku jinak. Tady akcie přidaly 11,9 % nominálně a nemovitosti 10,2. Takže by si mohl někdo, kdo má zkušenost jen z těch 10. let jedenadvacátého století, říkat: „Pokud jsem v nemovitostech, jsem prostě zaručeně vítěz. A do akcií nedává smysl vůbec jít.“

To je právě ten paradox, že v mnoha investorech vzbuzuje pohodlí a jistotu krátkodobá paměť a zapomínají na důležitost dlouhodobé paměti, zkušeností, které by měli nabrat. Když ne od sebe samých, tak od těch, kteří jim ke správě ten majetek předali.

My dneska mluvíme o akciích, dluhopisech versus nemovitostech a směřujeme tento díl podcastu k miliardářům. K lidem, kteří spravují velký majetek. Jaký podíl by měli tito investoři mít do akcií, dluhopisů a nemovitostí ve svých portfoliích? Dá se to nějak paušalizovat? Dá se říct nějaké doporučení?

 

Vladimír Fichtner

Dá se říct, jak to mají nejbohatší lidé na světě, ale že by to bylo doporučení pro každého, to asi není. Protože každý je trošku jiný, každý má trošku jiný šmrnc.

Kdyby se o naše rodinné portfolio starala jenom moje žena, která má blízko k nemovitostem, tak tam bude mít nemovitostí vícero. Když bych to byl já, tak nějakou asi budu mít, ale spíš v tom světovém standardu.

Třeba v UBS o svých největších klientech říkají, že ve finančních aktivech, v akciích, dluhopisech a dalších typech finančních aktiv mají zhruba 55–60 %, dvě třetiny majetku, něco takového. V nemovitostech ty statistiky celosvětového bohatství ukazují, že to je třeba 15–20 %, není to 30 nebo 50 nebo 70 %.

Ale to neznamená, že někdo to tak nemůže mít. Určitě. Ale když už to tak má, tak já vždycky říkám: „A máte to i v Americe, i v Asii? Máte to diverzifikované nejenom v rámci ČR, ale hlavně mezinárodně?“

A to tam často není, protože nemovitosti máme doma nebo někde poblíž, ve Španělsku nebo v Chorvatsku.

Ale že by bylo tolik lidí, kteří by měli nemovitostní portfolio v Americe jako třeba vaše rodina, Pepo, což, myslím, že je velmi prozíravé, tolik není.

To je moje zkušenost. Jaká je tvoje zkušenost s podíly, jak to lidé mají a co je dobře, co není dobře?

 

Josef Podlipný

Pokud se jedná o diverzifikované portfolio, tak si dovedu představit, že v nemovitostech můžete mít klidně i 20-40 %. Opakuji však velmi diverzifikované portfolio, to znamená na různých místech globu a v různých typech nemovitostí. Spoléhat se jenom na to, že budu mít komerční prostory a nebudu mít žádné pronajímané apartmány, může být také velkým rizikem.

A ještě jedno velké riziko. Z vlastní zkušenosti mohu říct, u nemovitostí je už riziko, které jsi ty sám Vláďo, zmínil. Je to riziko ne zrovna často aktualizované ceny.

Amerika vás, posluchače a investory, vyškolí. Protože dostanete stále aktualizovaný daňový výměr, takže vám to připomene, jestli vaše portfolio v hodnotě roste anebo klesá.

 

Vladimír Fichtner

Ten daňový výměr se dělá totiž podle aktuální odhadní ceny nemovitosti, ne podle toho, za kolik jsem koupil. Natožpak, aby to bylo stabilní.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. Nicméně není to úplně běžné a znám spoustu investorů, kteří jsou právě hodně v nemovitostech. Proto znovu připomenu, u někoho to může být třeba i více než 40 %. A když se jich ptám na aktuální hodnotu nemovitostí, tak nevědí. Vědí někdy dost přesně, za kolik je pořídili, ale nevědí, jakou hodnotu mají teď. A to je veliké nebezpečí, protože je to takzvaně ukolébá, uspává a oni o tom portfoliu tolik nepřemýšlí. Co se týče diverzifikace, to znamená procentuálního zastoupení v pomyslném celkovém koláči majetku. A ukolébává je jenom ten nájem.

 

Vladimír Fichtner

Ale říkají v tu chvíli, taky jsem to slyšel už xkrát: „Mně to vydělává 10 % ročně.“

A já se zeptám, jestli vzhledem k aktuální ceně nebo k pořizovací?

Odpovídají: „Když jsem to koupil před 20 lety.“

To ale není úplně rozumný úhel pohledu, protože s kapitálem bychom měli neustále přemýšlet o tom, kolik mi to vydělává k dnešnímu dni, jaká je výnosnost cash flow dneska. Ne jaká byla před 20 lety. To je hodně, hodně zkreslující a potenciálně nebezpečné.

Když vycházím z toho, že neaktualizuji cenu nemovitostí, je to, jako bych ve firmě neaktualizoval ceny vstupů, se kterými vyrábím, se kterými pracuji. Prostě jsem 20 let pozadu.

A to opravdu pro rozhodování o správné investici může být velmi nebezpečné.

 

Josef Podlipný

Přátelé, dnešní díl podcastu jsme věnovali akciím, dluhopisům a nemovitostem. Věřím, že jsme vám dali alespoň trošku inspiraci k tomu, jak rozdělit své investice mezi tyto třídy aktiv. Pokud vás tento podcast zaujal a řeknete si, že by mohl pomoci i někomu dalšímu, budeme rádi, když podcast budete sdílet.

A pokud vás napadly konkrétní otázky, které by bylo dobré zodpovědět, abyste s těmito třídami aktiv pracovali, pokud možno mezigeneračně a bezpečně, tak nám tyto otázky pošlete

 

 

Prodáváte firmu, kterou jste budovali celý život?

Pozor na chyby, které mohou zničit nebo těžce poškodit Vaše těžce vydobyté bohatství!

Rentiéři Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozebírají tři nejčastější chyby, kterých se podnikatelé po prodeji firmy dopouštějí. Poučení se dozvíte z příběhů známých i klientů, kteří tyto chyby udělali.

Nezůstane jen u chyb. Zjistíte, jak se správně připravit na ochranu rodinného bohatství pomocí sedmi praktických doporučení, jak se vyhnout obrovským ztrátám.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný. Vítám Vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner. Dnes máme speciální téma pro toho, kdo ještě neprodal svoji firmu nebo ji zrovna prodává.

 

Josef Podlipný

Dnešním tématem jsou 3 zásadní chyby, které dělají úspěšní podnikatelé po prodeji firmy.

Zároveň se s vámi podělíme o doporučení, jak se vyhnout velkým ztrátám.

My jsme se v době, kdy jsme budovali rodinná bohatství, ale i v době, kdy jsme se snažili pomoci někomu, aby neudělal fatální chyby, setkali s mnoha úspěšnými podnikateli. S jakou nejčastější chybou jsme se setkali?

 

Vladimír Fichtner

Ten, kdo zažil prodejní proces, si ji asi dokáže představit.

A to, že se nepřipravím na to, že peníze dostanu. Protože jsem ponořen do prodeje „svého dítěte“.

Na jedné straně se mi nechce.

Na druhé straně si říkám „Asi je dobrý čas, když je teď těch zájemců hodně.“

Ale věnuji se tomu prodeji. Dělám všechno pro to, aby prodej dopadl co nejlépe. A plánování toho, co bude s těmi penězi potom, na to si čas moc nenacházím.

To si myslím, že je ta nejčastější, nejtypičtější chyba. Protože ve chvíli, kdy mi přijdou na účet peníze – a je jedno, jestli to jsou stamiliony, miliardy nebo desítky miliard – začít až v tu chvíli vymýšlet, co s tím budu dělat, znamená, že velmi pravděpodobně mě ta situace dotlačí do něčeho, v čem nechci být.

 

Josef Podlipný

Souhlasím.

Částečně rozšířím nepřipravenost, když řeknu, že častou chybou je investorova chybějící investiční strategie.

Mě napadá konkrétní příběh Petra, který neměl dlouhodobou strategii. Získal vyšší stovky milionů korun při prodeji jedné ze svých významných firem, a protože neměl dlouhodobou strategii, šel rychle po opětovném rozinvestování peněz.

Prostě ho takzvaně svrběly ruce. Najednou měl balík, v jeho případě to bylo skoro třičtvrtě miliardy, a říkal si: „Teď přece nesmějí jenom ležet na účtu, vždyť budou ztrácet na hodnotě.“ Což měl jistě pravdu.

A naskytla se nějaká příležitost, tu jiná příležitost, pak ho oslovilo jeho pár předchozích obchodních partnerů a nabídli mu další příležitost.

Najednou zjistil, že 750 milionů už je zase investovaných. Teprve pak se přinutil k tomu, že si vzal tužku a papír a udělal si seznam investic. Říkal si: „to jsem asi neudělal úplně dobře, protože jsem zainvestoval sem a sem.“ Zjistil, že oborově to je všechno stejné, regionálně to je všechno stejné. Dokonce v jednom případě i z hlediska odložené likvidity je to stejné. Bylo to na mnoho desítek let dopředu.

Říkal, že mu to takhle úplně nevyhovuje.

Neměl strategii, jenom reagoval na podněty, které přišly.

 

Vladimír Fichtner

Ale měl jednu věc, kterou máme ve chvíli, kdy vybudujeme firmu všichni.

Byl přesvědčený, že příště se to zase povede.

A to může být také poměrně nebezpečné přemýšlení, protože to tak úplně nebývá.

Speciálně ve chvíli, kdy nemá investici úplně pod kontrolou a není jenom na něm. Nebuduje ji od nuly, ale přidá se třeba k někomu, kde už tým je a firma je nějakým způsobem nastavená a rozjetá, fungující. Ne vždycky to funguje.

 

Josef Podlipný

Petr měl ještě to štěstí, a zároveň smůlu, ale možná víc štěstí, že jeho obchodní partner, který společně s ním prodával firmu, se zachoval úplně jinak. Takže mu byl inspirací. Když se mu Petr chlubil, že už investoval sem a tam, a ptal se ho, co on, on mu říkal:

„Já o tom přemýšlím. Mám k ruce dva zkušené poradce. Scházíme se nad tím pravidelně a velmi pravděpodobně už se to blíží k nějaké finalizaci.“

Přemýšlel o tom rok, celý rok. Sice o tom přemýšlel velkou část roku až po prodeji, a i jeho svrběly ruce, ale on udělal strategická rozhodnutí.

Teď, s odstupem času, když se Petr s Martinem potkávají a sdílejí si tu zkušenost, je vidět, že Petr je nervózní. Je z mnoha svých investic i rozčarován, protože se nenaplňují předpoklady, se kterými do těch investic šel. A Martin je v pohodě.

 

Vladimír Fichtner

Teď si řekl jednu moc hezkou věc: „Protože se nenaplňují ty předpoklady, za kterých do těch investic šel.“

Ale to jsme v podnikání zažili kolikrát. Kolikrát jsme měli myšlenky, které jsme chtěli realizovat, a nakonec to dopadlo úplně jinak. To je prostě běžné. Neměl by být nervózní, ale je nervózní z toho, že to nemá tolik pod kontrolou.

Ty jsi řekl hezky příběh člověka, který se rozmýšlel a trvalo mu rok, než si to rozmyslel. A ne všechno bylo před transakcí, ale částečně potom, takže ho svrběly ruce.

Také jsem potkal investora, respektive člověka, který prodal svoji firmu a rozmýšlel se. Ale ten se rozmýšlel až relativně moc dlouho. Už bylo rok po transakci, když jsme se potkali.

Říkal, že mu banky něco nabízejí, ale nebylo to úplně ono. Není to to pravé ořechové, co by hledal. Spolu jsme si řekli nějakou strategii, povídali jsme si a on pořád přemýšlel.

To bylo v době, kdy byla „nízká inflace“, tříprocentní.

Já už jsem asi po měsíci nebo po dvou musel říct: „Honzo, je to dobré, ale z každých 100 milionů přemýšlení, při tříprocentní inflaci, přicházíte o tři miliony ročně. Jenom díky inflaci. To je 250 tisíc měsíčně. Na každých sto milionů. Vy jich máte pět, tak si to spočítejte sám.“
To je cena za čekání nebo za nerozhodnutí.

Je dobré ty věci vyvážit. A jednoznačně nejlepší řešení je jít do toho, najít si ty dvě, tři hodiny za měsíc, šest měsíců před koncem transakce, devět měsíců před koncem transakce. Dvě tři hodinky si o tom s někým povídat, připravovat se, a být v klidu. Protože potom přijdou peníze na účet a vy víte přesně, co se bude dít. Jste v klidu, máte to rozmyšlené, není tam žádný stres a tlak. A řešení, které uděláte, je velmi pravděpodobně poměrně rozumné.

 

Josef Podlipný

Znovu mě díky tomu, co jsi teď popisoval, napadl Petr s Martinem.

Protože, přátelé, i Martin udělal chybu.

Já jsem zmínil, že Martina také svrběly ruce. Protože významnou část přemýšlení během toho roku řešil až po prodeji firmy.

V případě Martina to totiž byl prodej jeho jediného byznysu, jeho jediného obchodního podílu. Petr mu říkal, že už má investováno tady, tady, tady, tady. Co ty? Ještě k tomu přikládal emoce. A Martin byl pod tím stále se zvyšujícím tlakem.

A i přesto, že měl dva poradce k ruce, i ti udělali nepochybně chybu. Protože včas neupozornili Martina na to, že ta strategie by také měla pracovat s likviditou, s ochranou části peněz, které budou generovat peníze pro Martinovu rodinu, pro spokojený život.

Martin si poté, co naplnil nebo začal naplňovat strategii, najednou díky své manželce Janě uvědomil, že všechny náklady předtím tahali z firmy.

Protože to bylo daňově optimální. Ale teď už tu firmu nemají. A umí převzít tahle aktiva, co teď v portfoliu mají? V jeho případě ne zcela.

Tím pádem jejich dcera studující na Harvardu měla obavu z toho, jestli se tatínek s maminkou nepohádají o tom, odkud budou brát peníze, aby ona mohla studovat v pohodě dál a rodina to nepocítila.

Tam bylo důležité to, aby to rodina nepocítila. Aby ona jako prvorozená nejstarší dcera neslyšela od svých sourozenců, že na školné na její studium peníze byly, ale oni tady doma dřeli bídu s nouzí.

Nebylo to tak, ale v určitý okamžik Martin říkal, že byl trošku ve stresu A tehdy na to přišel, neřekli mu to ti poradci: „Kdybych byl býval měl tuhle informaci dřív, tak jsem začal o rok dřív přemýšlet o té strategii.“

A já si dobře vzpomínám na slova jednoho z našich klientů, který říkal, jak mu je příjemné, že to nemusí s námi vymýšlet pod tlakem. Jeho to teď netrápí. Může hledat spousty různých alternativ, diskutovat to s námi, diskutovat to v rodině, protože ještě peníze nejsou na účtu.

 

Vladimír Fichtner

Já bych doplnil jenom naši zkušenost. Když tomu člověk opravdu dá tři hodiny měsíčně po dobu šesti, devíti měsíců, tak jako diskutujeme my společně s klientem a jeho rodinou, nebo partnerkou, případně dětmi, když jde o miliardové obchody, je na schůzce s klientem celý management tým – oni můžou diskutovat dvě tři hodiny a my odpracujeme zbytek. Upozorníme na věci, které jsou důležité. Wealth Protection/ochrana bohatství, hotovost.  Mít jasno v tom, za co vydáváme peníze, které náklady už nepůjdou z firmy. Náklady na auta někdo bude muset platit a firma to nebude, a tak dále a tak dále.

To jsou věci, na které upozorníme. Nové věci, které rodina přinese, oni nemusí odpracovat. Je na nás to udělat a kontaktovat lidi, kteří jsou specialisté na danou oblast, probrat je s nimi. Vše předpřipravit, diskutovat a prezentovat jednoduchou formou a včas. A mít jenom prostor na to diskutovat.

Ochrana bohatství a cash flow, to je něco, na co hodně lidí nemyslí, přestože ve firmě to také museli řešit. Každý ví, jak je důležité cash flow. A když to neřešili, nebo než se to naučili řešit, byl to průšvih.

Naučili jsme se to všichni, protože jinak bychom nebyli tam, kde jsme.

V Americe se občas říká Family Enterprises – rodinná firma – ne ve smyslu firmy výrobní, která něco dělá. Ale kde jde o majetek spojený s rodinou.

Spousta věcí je podobných, třeba cash flow, které je potřeba řešit.

Co je jiné, je ochrana bohatství. To nám podnikatelům není úplně přirozené. A je potřeba tomu jít trošku naproti a trošku se inspirovat jinde.

Ty už se usmíváš, je mi jasné, že k tomu máš něco dalšího.

 

Josef Podlipný

Vzpomínám si, že jsem se ptal Jany a Martina, jak se to stalo, že udělali tu chybu.

A Jana říkala: „jen mu to řekni!“

A Martin říkal, že se vlastně soustředili na věci, které je zaslepily. Říkali si, že to velký objem, bylo to skoro o miliardě. Miliarda, už je takový objem peněz, že to ani neutratí sami, jako rodiče.

A zároveň přemýšleli, aby tou miliardou nezkazili děti.

A tohle upozaďovalo, úplně vytlačilo téma, že z toho ale chtějí spokojeně žít. Vlastně si říkali, že je to tak velké, že to nejsou schopni utratit. A to je tak vnitřně…

 

Vladimír Fichtner

…Ubezpečilo, že to není problém.

 

Josef Podlipný

Přesně tak – že to není problém.

 

Vladimír Fichtner

Vlastně tomu přestali věnovat úplně pozornost.

 

Josef Podlipný

Úplně zapomněli na to, že z toho chtějí čerpat průběžně a chtějí na to navázat nějakou strategii.

To byla ta hlavní příčina.

A Martin tehdy říkal: “A to mi schválně řekni, když bychom se tehdy potkali spolu, co bys mi poradil?“

A já si myslím, že to pom touží teď všichni naši posluchači.

Co bychom vám poradili, kdybychom se s vámi setkali v době, třeba třičtvrtě roku až rok před prodejem firmy?

Vláďo, pojďme udělat takový jednoduchý návod. Co tedy udělat?

 

Vladimír Fichtner

Jedna z věcí, kterou je důležité si ujasnit, je, co pro vás znamená rodinné bohatství. Jenom si položit takovou „triviální“ otázku. A prodiskutovat ji v rámci rodiny. Případně ji nasdílet s tím, kdo vám o tom pomáhá přemýšlet. To bych řekl, že jedna z prvních důležitých věcí.

Abych to nemusel vymýšlet všechno sám, tak se budeme střídat. A ty mi dáš vždycky prostor, abych vymyslel něco dalšího.

Co je dalšího z tvého pohledu?

 

Josef Podlipný

Přímo to souvisí s tím, co jsi řekl, Vláďo.

Ptát se sám sebe, ale i ostatních členů rodiny, k jakému účelu by rodinné bohatství mělo sloužit. Když už se mají dělat nějaká strategická rozhodnutí, aby to reflektovalo i potřeby nástupců, našich životních partnerek nebo partnerů – v případě, že nás poslouchají ženy. Prostě někoho, kdo má co říct ke správě rodinného bohatství.

Dal jsem ti dostatek času?

 

Vladimír Fichtner

Já bych tenhle ten bod malinko rozvedl.

Souvisí to s tím, kolik budu potřebovat na svůj život, na svoje projekty, na život své rodiny, možná na nějaké charitativní nebo filantropické aktivity.

Je dobré si udělat takové hromádky. Zdá se to triviální, ale naše babičky kdysi dávno měly obálky. Tam měly na tohle a na tamto. Dávaly stranou peníze, aby věděly, jak přesně je rozdělit.

 

Josef Podlipný

Nebo hrníčky.

 

Vladimír Fichtner

Nebo hrníčky. Ano, to je dobrý úhel pohledu.

Ve větších penězích to není jinak.

Zůstaňme v té jednoduchosti, není potřeba vymýšlet nic složitého. Ale říct si, kolik budu potřebovat pro sebe a pro ženu do konce života, jaký máme životní styl, co nás baví, co chceme realizovat.

Co bude pro rodinu, to může být další hromádka.

A co na filantropii, charitu.

Jenom o tom popřemýšlejte. Samozřejmě se ty věci vyvíjejí. To není tak, že když dneska něco vymyslíme, že to nemůžeme za půl roku, rok změnit. Život bude přinášet spoustu změn. A stejně jako v podnikání je potřeba na ně reagovat. Stejně ve Family Enterprises je potřeba na to reagovat, ale je důležité do toho vstupovat už s něčím konkrétním. Protože jakmile víte, že budete potřebovat ročně pět milionů nebo deset milionů nebo dva a půl milionu na něco, na svůj život, dá se k tomu říct číslovka, kolik na to bude potřeba majetku z pohledu ochrany bohatství.

 

Najednou víte, že to je něco, co potřebujete mít jisté. A tady to už je něco navíc. S tím si možná můžete trošku malinko hrát, a tak dále.

Diskuse je potom interaktivní. To není tak, že všechno člověk vymyslí na první schůzce. Proto jsem říkal šest až devět měsíců a vyčleňte si na to dvě, tři hodinky měsíčně. Protože ty věci se otřásají. Ještě jsem nepotkal člověka, který by to vymyslel při první schůzce. To je nepřirozené, protože je to nová situace. Potřebujeme si to nechat trošku rozležet, a to s tím souvisí.

Předávám zase slovo, co dalšího?

 

Josef Podlipný

Vymýšlet to s někým dalším, s nějakým přizvaným expertem, dává příležitost i k tomu nasát nějakou inspiraci. Nevymýšlet kolo, nevymýšlet to, co už někomu funguje. Je to vyzkoušené možná i sto let zpátky.

Mé doporučení je přizvat experta. Společně s ním vytvořit a mít na stole písemný podklad k diskusi, nějaký plán, strategii. Nad tou diskutovat, rozebrat ji ze všech možných úhlů pohledů. A bavit se o tom v rodině. Nebýt na rozhodnutí sám.

Vracím zpátky míček na tvou stranu.

 

Vladimír Fichtner

Ty máš vždycky velmi inspirativní bod, ke kterému já mám pocit, že je ještě dobré něco doplnit.

Inspirace od těch ostatních je prostě důležitá. My, když jsme začali nějaké věci řešit v rodině, já jsem četl spoustu knížek, poslouchal jsem spoustu podcastů. A myslím, že už jsem za těch 5 let udělal docela pokrok v tom, co je potřeba. Se spoustou lidí, už dneska klientů, jsme to začali probírat.

To je asi velká výhoda našeho pohledu na svět, že nemáme jenom svůj pohled, ale máme i sdílený pohled dalších lidí kolem nás. Kteří jsou velmi inspirativní a přicházejí s podněty, na které zase jiná rodina třeba zatím nepřišla. Inspirace, bych řekl, že je jedna z důležitých věcí, která může pomoci.

A abych doplnil něco konkrétního, bude to určitě taková maličkost.

Nenechat si posílat peníze do Čech, ale rovnou do Švýcarska. Což mi přijde, že je úplně jasné a ložené, že by to tak mělo být. Ale až překvapivě často jsem skoro v šoku, jak si lidé nechávají peníze posílat do své české banky.

Je to každého věc, ale já v tom mám poměrně jasno.

 

Josef Podlipný

Když se bavíme o jiné jurisdikci, tak se nabízí, a určitě vás to napadlo také, daňová optimalizace.

Chybou bývá, že myslíme jen na daňovou optimalizaci ve spojení s tím faktickým prodejem. A už méně myslíme na daňovou optimalizaci naplňování strategie nejen pro sebe, ale i třeba pro své děti, které mohou mít jiná občanství, mohou žít nebo směřovat do jiné země. Můžeme se samozřejmě zamýšlet i nad daňovou optimalizací z pohledu nejenom majetkových struktur, ale i z pohledu dědictví a budoucích nároků nejenom na správu, ale i vlastnictví majetku.

 

Poslední věcí, která mě napadá, je – stejně jako jsme budovali firmu, byznys před prodejem narostl postupně, z hodiny na hodinu nebo z týdne na týden nebo z roku na rok, až na úplné výjimky nějakých jednorožců.

Tak je dobré i naplňování strategie postupně. Neudělat to za jeden týden, ale mít to rozházené. Protože s postupným investováním, s postupným naplňováním dlouhodobé strategie se mi spojil příběh jedné rodiny.

Kde Karel začal investovat přesně podle strategie. A protože to nebylo o jednom tlačítku, které by to spustilo a celé zainvestovalo, ale bylo to o několika krocích, se kterými dopředu počítal, uměl zareagovat na covid.

A on na to často vzpomíná. Kdyby byl v situaci, že to tlačítko zmáčkl před covidem, tak by covid neprožívali moc příjemně. Protože jedna z jeho investic byla do oblasti HORECA. To znamená hotely, restaurace, cestovní ruch. Asi si dovedete představit, že byť koupili hotel, který byl jejich snem a jezdili tam jako rodina mnoho let a byli nadšení, že ho mají, je jejich, a můžou si ho piplat a hýčkat, mohli by si říct, že je pro rodinu dost velký. Což Karel říkal – kdyby to takhle dopadlo a zainvestovali jenom hotelové řetězce, možná by si říkali, že to byla katastrofální chyba. A přitom měli dobrou strategii.

Takže investovat postupně, postupně naplňovat strategii je určitě doporučení, které se vám vyplatí.

 

Vladimír Fichtner

A diverzifikovat. Tím bych skončil dnešní povídání, protože to jsou ty nejpodstatnější věci.

 

Josef Podlipný

Přátelé, prodej firmy, prodej vašeho byznysu, který jste třeba desítky let budovali, je nepochybně zlom v životě. Opravdu zásadní moment.

 

Vladimír Fichtner

Pokud jste prodali, prodáváte, nebo možná jednou budete prodávat, možná jsme pro vás měli dneska inspiraci.

Pokud máte nějakou další zkušenost, napište nám, dejte nám vědět, ať ji můžeme příště zase nasdílet.