Archives for Září 2024

V této epizodě se Vladimír Fichtner a Josef Podlipný věnují připravované návštěvě renomovaného amerického experta na rodinné bohatství.

Dennis T. Jaffe má více než 40 let zkušeností s poradenstvím pro stovky úspěšných rodin a dynastií po celém světě.

Své poznatky sepsal mimo jiné do knihy Vypůjčeno od vašich vnoučat (Borrowed from Your Grandchildren: The Evolution of 100-Year Family Enterprises).

Do Prahy Dennis přijede v říjnu 2024 a osobně povede workshopy zaměřené na dlouhodobou správu bohatství a udržení stability v rodinných vztazích.

Workshopy budou zaměřeny na dvě různé skupiny rodin – první den pro rodiny, které již nevlastní rodinnou firmu nebo ji neplánují dále rozvíjet, a druhý den pro rodiny, které si chtějí firmu udržet a předat ji dalším generacím.

Dennis věří, že účast a zapojení více generací může vést k hlubšímu porozumění a posílení rodinných vztahů, což je klíčové pro dlouhodobé zachování rodinného majetku.

Mezi témata, která budou rodiny Vladimíra, Josefa a dalších rentiérů diskutovat, patří zapojení dětí, nástupnictví, mezigenerační komunikace, role rodinných členů při správě majetku nebo filantropii.

Vladimír a Josef pak v této epizodě popisují, jak budou workshopy probíhat, jaký typ rodin se účastní a co mohou účastníci očekávat. Diskutují také o konkrétních příkladech a výzvách, kterým čelí české (i slovenské) rodiny při správě a předávání rodinného majetku.

Pokud vás zajímá, jak úspěšně předat rodinné bohatství a zajistit jeho udržení po generace, více informací o workshopech najdete na adrese www.mezi-rentiery.cz/dennis.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se na další povídání.

 

Josef Podlipný

Obsah dneska bude, věřím, pro vás velmi zajímavý, protože bude o návštěvě Dennise Jaffe, Američana, který za námi v říjnu přiletí do ČR. Je to expert na slovo vzatý, který má více než čtyřicetiletou zkušenost s poradenstvím. A hlavně se potkal s více než stovkou velmi úspěšných rodin, dynastií, kterým se daří zachovat nejenom stabilitu a růst jejich rodinných bohatství, ale i dobré klima v jejich rozšiřujících se rodinách.

Vláďo, pokud si dobře vzpomínám, ty jsi byl první, kdo objevil Denise díky jeho knize. Od tebe vzešel nápad pozvat Dennise do ČR.

Jak bylo složité Dennise k nám nalákat?

 

Vladimír Fichtner

To je zajímavá otázka.

Nějakou energii to vzalo, ale když jsem se o Dennisovi zmínil před Erikou Matwij, naší rodinou koučkou, ona řekla „Jo, Dennise jsem měla na svém prvním kongresu.“

Já jsem říkal „Aha, a mohla bys nás představit?“

A Erika odpověděla, že jasně, to není problém, zařídí to.

Ve skutečnosti to díky Erice nebylo složité. Dokonce jsme se vešli i do Dennisova kalendáře, který je jinak docela vybookovaný. Má něco na Středním východě, něco v Londýně a my budeme mezi tím. Letí přes nás, tak říkal, že se zastaví – Prahu má rád. To bylo docela příjemné.

 

Josef Podlipný

Naši slovenští bratři už měli tu čest se s Dennisem setkat v minulosti, a teď máme my tu čest pozvat další úspěšné české rodiny, které ještě tu možnost neměly. Je to tak?

 

Vladimír Fichtner

Ano, na Slovensku už Dennis pro Eriku a pro její klienty na kongresu vystupoval. Ale protože na ten kongres jezdí i Češi, určitě ho i někteří Češi už viděli. Stejně tak na naši akci může přijet někdo ze Slovenska. Také se o tom bavíme i s Erikou.

Já to beru, že jsme pořád velmi blízko k sobě a může to být moc příjemné i díky tomu, že tam třeba budou rodiny, které budou mít zkušenosti ze dvou různých prostředí. Ale co bych chtěl říct je, že my jsme nechtěli Dennise na hodinové vystoupení na kongresu. My jsme s ním chtěli jít do velkého detailu.

Takže ho máme v Praze na 3 dny. Z toho 2 dny workshopů s našimi klienty a jeden den pro nás jako firmu, abychom od něj načerpali co nejvíce a naučili se spoustu věcí od člověka, který sám hodně ví a bavil se s hodně rodinami, které rodinné bohatství dokázaly udržet.

Přestože statistika říká, že 90 % rodin přijde o své rodinné bohatství ve třetí generaci a 70 % dokonce už v generaci druhé.

 

Josef Podlipný

Vláďo, děkuji za tyto informace. Jistě si mnoho z vás teď asi klade otázku „Je to pro mě? Mohlo by mě to zajímat?“

 

Vladimír Fichtner

My jsme program s Dennisem ladili celé léto v několika krocích. A pořád jsme ho upřesňovali. Když si člověk přečte Dennisovu knížku Borrowed from Your Grandchildren, zjistí, že on ji napsal poté, co skončil jako profesor v Kalifornii, kde přes 30 let tohle téma vyučoval. Dostal nápad, že ho zajímá ještě víc proniknout do tajemství úspěšných rodin, které přežily třetí generaci a existují už více jak sto let. Pátral po tom, proč to tak je, aby mohl nasdílet nějaký návod, který může inspirovat. V knize píše o tom, co mu řekli zástupci třetí, čtvrté nebo páté generace.

My jsme se ale s Dennisem bavili o tom, že pro nás je kritické vědět, co poradit první a druhé generaci. Ne třetí, čtvrté, páté.

To už je pro nás relativně daleko. Ano, naše rodiny se toho dočkají, ale většina lidí to bohatství prožívá v první generaci.

Samozřejmě tvoje rodina je výjimkou. Ty už jsi zástupce čtvrté generace, ale pro většinu z nás je ta nejistota. Co máme tedy dělat abychom to úplně nezkazili? Abychom nezkazili děti penězi. Protože to je téma, které se hodně probírá. Dennis nám poradil dvě věci.

Jednak, aby setkání zůstalo relativně intimní, aby tam nebylo rodin 40 nebo 50, ale 5, 7, možná 10.

A pokud možno, aby bylo co nejvíce dvougenerační. To znamená, aby tam byli zástupci generace, která bohatství vytvořila, ale i zástupci následující generace.

Z jeho pohledu je oživení tím dvougeneračním pohledem jednou z nejzajímavějších věcí, ke které může na workshopu dojít. Právě mezigenerační vztahy jsou jedním z důležitých faktorů toho, aby bohatství mohlo trvat a mohlo i v rodině fungovat dlouhodobě.

A teď nemám na mysli bohatství rodinné jenom materiálního typu, ale samozřejmě i toho vztahového. Prostě aby rodina fungovala, byla v klidu, v pohodě, bez křečí, bez závisti. To se může zdát na první pohled jednoduché, ale není to vůbec triviální záležitost.

Já osobně považuji za nesmírně zajímavé, že tam budeš ty se svojí rodinou, který tyhle věci řeší 10, 15 let, možná déle.

 

Josef Podlipný

Od roku 1995 intenzivně. Ale před tím už jsme se o tom museli zamýšlet, protože tam byl rostoucí majetek, který jsme získali.

 

Vladimír Fichtner

To je skvělé.

Bude tam naše rodina – my něco řešíme čtvrtým, pátým rokem, možná.

Bude tam rodina, kde už nová generace ví, že od rodičů dostane významnou sumu peněz, aby se o ni starali. Už nějakou dobu probírají, proč to tak je, jak k tomu mají přistupovat atd.

Samozřejmě tam budou i lidé, kteří jsou třeba na začátku diskuze a teprve teď řekli dětem, že mají nějaké rodinné bohatství a budou poprvé vnímat, co se třeba můžou naučit od Dennise nebo od někoho dalšího.

Přijde mi, že nejzajímavější bude, že to bude relativně intimní záležitost pro pár rodin, která nám umožní ptát se na věci, které nás opravdu zajímají – v tuto chvíli a teď.

Tím, kdo bude odpovídat a sdílet svoje zkušenosti, nebude nutně jenom Dennis, který má největší zkušenosti, ale i další lidé v sále. Na to se moc a moc těším.

 

Josef Podlipný

Vláďo, určitě souhlasím. Vraťme se ještě k tomu, že je to workshop, který se bude konat ve dvou dnech.

Konkrétně 14. a 15. října.

My se potkáme s různými rodinami, nikoli po dobu dvou dní diskuzí, ale postupně. V jednom a pak v druhém dni, různé typy rodin a každý to má jinak.

Jaké typy rodin to jsou?

 

Vladimír Fichtner

První den, 14. října, bude určen pro lidi, kteří nemají rodinnou firmu anebo neplánují, že by ji drželi. Prodali anebo jsou v procesu prodeje a vědí, že prostě není jejich cíl mít rodinnou firmu. Druhý den je naopak pro ty, kteří mají, a plánují v tuto chvíli mít rodinnou firmu dlouhodobě.

Protože každá ta skupina rodin má trošku jiné preference, starosti a témata, která potřebuje řešit. Některá jsou společná, samozřejmě. Možná 50 % témat bude společných.

Ale jak najít nový management do své rodinné firmy místo toho, abych to musel dělat já, prostě tu první skupinu nezajímá.

V tomto budou ty dva dny workshopu jedinečné a unikátní, a jsou určené jeden den pro jednu skupinu, druhý den pro druhou skupinu.

 

Josef Podlipný

My jsme se už před natáčením tohoto podcastu dohodli, že Vláďa krátce přiblíží první den a já ten druhý. Můžeš nasdílet ještě nějaký detail k tomu prvnímu dni tak, aby si to posluchači dokázali lépe představit? Jaký tam bude zážitek?

 

Vladimír Fichtner

Prvního dne se zúčastníme s naší rodinou, protože máme rodinnou firmu. Nepočítáme, že by se v ní aktivně účastnily děti ve svém dennodenním životě. Ano, jako akcionáři, ale spíš pasivnější.

Takže vlastně nemáme firmu, která nás spojuje. Když jsme s Radkou budovali firmu, byli jsme v ní od rána do večera a děti to viděly. Pro někoho z nich to byla motivace a pro někoho z nich to bylo naopak – nechce podnikat. Nestojí mu to za to, když vidí, jak to fungovalo a jak to bylo náročné.

Pro nás to je lekce, jak na to, jakým způsobem. Už si docela hodně povídáme s rodinou a s dětmi. Otvíráme spoustu témat a máme rodinného kouče.

Ale víme, že toho ještě spoustu nevíme a nechceme dělat chyby, kterým se můžeme vyhnout.

Jeden z našich klientů, který míří na workshop, říká:

„Já vlastně nechci, abychom děti zničili majetkem. Nechci, aby měly pocit, že, když jsme něco se ženou dosáhli, tak musí dosáhnout také tak vysoko. To je prostě nesplnitelný cíl. My jsme měli velké štěstí. Jasně, teď díky tomu máme miliardové majetky, ale to se dětem nemusí povést.“

Jak tedy na to, abychom je nezničili tímhle úhlem pohledu nebo tím, že nám se něco povedlo a ony mohou mít pocit, že toho nikdy nemusí dosáhnout?

Další rodina, se kterou jsem o tom osobně mluvil, s kolegyní Šárkou Tothovou, je už v takové fázi, že se začínají zapojovat do správy finančního majetku, do správy investic, děti. Respektive připravují se na to.

Každé dostane významný objem peněz, opravdu významný v řádech stamilionů, které budou spravovat a ke kterému se budou muset nějakým způsobem chovat.

Tahle rodina jde na workshop, protože dochází k přechodu z první generace na druhou. Ne k úplnému. Přechází část majetku. Ale ještě pořád to připravují. Takže jdou pro inspiraci, co udělat, co neudělat a na co si dát pozor.

Vy jdete s rodinou na druhý den, co ty tam čekáš? Respektive vím, že jsi mluvil s některými klienty, kteří se budou účastnit, co vy očekáváte, že si odnesete?

 

Josef Podlipný

My tam jdeme proto, že chceme mít prostor k přemýšlení, a k diskuzím s rodinami, které ještě byznys vlastní. A chtějí ho vlastnit třeba i po dobu života a správy dalších generací. Nám jde o společná témata, ke kterým se přidávají i další rodiny, které se zúčastní druhého dne.

Otec se dvěma dcerami, otec se třemi syny a manželkou a řada dalších, včetně naší rodiny, přemýšlejí, jak efektivně spojit dva odlišné světy. Ale nejenom jednou a navždy, i do budoucna s měnící se dynamikou. Spojovat dva v podstatě odlišné světy – firmu a rodinu.

Že jsou ty světy odlišné si uvědomí každý, kdo firmu vybudoval. Firmy z devadesátek mnohdy vznikaly tvrdým manažerským přístupem a sebeobětováním se. Jak spojit takový svět, který vznikal a existuje, s přístupem, který má být naopak velmi bezpečný, přátelský a povzbuzující pro rodinu?

To je první velmi silná oblast, kterou chceme řešit a proč tam jdeme.

Druhá, která je neméně důležitá a ta se týká i prvního dne: K čemu vlastně jsou ta rodinná bohatství určena? K čemu slouží, co je účelem? Tam se můžeme jedna rodina od druhé a nepochybně i díky Dennisově zkušenosti s více než stovkou světově uznávaných dynastií vzájemně inspirovat.

Poslední, snad důležitou oblastí, a je jich mnoho dalších, je Jak pracovat s rozdílnými rolemi v rodině a jak pomoci k přechodu od patriarchátu k partnerství.

Což je poměrně důležité v okamžiku, kdy chci přizvat s ženou Janičkou své děti a postupem času i děti našich dětí, protože pokud bude patriarchát, tak to samozřejmě bude uzavírat prostor pro diskuse. Bude to klást překážky budoucí správě, neřku-li ochraně rodinného bohatství, které už není malé. A mělo by sloužit nejen naší rodině, ale i světu okolo nás, komunitě a dělat svět lepším.

To jsou důvody, proč jdeme na druhý den.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jenom doplnil jednu věc, a to, že všichni lidé, alespoň o kterých já vím, kteří jdou na ten workshop a už jsou přihlášeni, jsou otevřeni tomu něco změnit. Uvědomují si, že často vybudování bohatství stálo na nich – první generaci.

Ale jsou otevřeni k tomu, aby přizvali další generaci, protože pro takové lidi je tento workshop.

Není pro toho, kdo chce říct: „Bude po mém a až umřu, tak si to tady dělejte, jak chcete. Mně to je jedno.“

Zároveň je možná dobře připomenout, že hodně těchto lidí je v našem věku, 55, 56 let. Děti máme 30, 25, 20 let. To je asi moc důležité vědět.

Někde už samozřejmě někdo bude o něco starší, děti už jsou také zapojené do firmy a někdo zase bude mít ještě o něco mladší dítě.

Ale těším se na to. Myslím, že to bude úžasný zážitek. Tím, že jsem měl šanci v průběhu léta s Dennisem ladit program, si myslím, že to bude moc moc fajn.

 

Josef Podlipný

Na závěr bych chtěl říct jednu důležitou informaci.

My už máme oba dny skoro naplněné.

Nicméně, pokud máte ty důležité otázky, na které byste rádi získali odpověď anebo byste ještě chtěli zkusit štěstí, jestli se na vás dostane také. Protože je to jenom pro pár rodin – na každý den mezi 7 až 10 rodinami – jděte na www.fichtner.cz/dennis.

Jestli zadáte jedno n anebo dvě je jedno.

Důležitější je, že se projevíte, že nám pošlete své dotazy anebo přání se zúčastnit některého z těchto dvou workshopů.

 

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

A už se těším, až si budeme povídat o tom, jaké to na workshopu bylo.

 

 

Někteří bohatí chtějí, aby se jejich odkaz nesl dál, aby z jejich dětí vyrostli zodpovědní jedinci a aby jejich rodinné bohatství vydrželo po generace.

Jiní sice mají rozsáhlé majetky, ale také rozpadlé rodiny, jsou zklamaní, vnitřně strádají a touží po hlubokých a opravdových vztazích.

Josef Podlipný v létě 2024 sepsal pro Hospodářské noviny pět klíčových principů, které odlišují první skupinu od té druhé.

Na základě více než 30letých zkušeností v oboru, ale i svých vlastních, přidávají v této epizodě Josef společně s Vladimírem Fichtnerem více kontextu a leckdy i důležitá doplnění.

Článek v Hospodářských novinách
Otevřený článek zde na webu

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dnes si budeme, Pepo, povídat o tvém článku, který jsi napsal pro Hospodářské noviny a který zaujal spoustu lidí.

Ale protože byly dovolené, spousta lidí si ho nevšimla a mohli by o něj přijít.

Věřím, že když si o něm budeme i povídat, půjdeme možná ještě do větší hloubky a dostaneme se k podstatě věci, kterou stručný novinový formát tolik neumožňuje.

Článek se jmenoval: Pět klíčových principů, jimiž se řídí bohatí lidé, aby si udrželi majetek.

Když jsem ten článek viděl, napadlo mne, proč oslovili z Hospodářek tebe jako autora?

Tušíš to? Já to asi tuším.

 

Josef Podlipný

Nevím to jistě, ale mohu se domnívat, že ze dvou důvodů.

Prvně – zastupují čtvrtou generaci rodinného bohatství.

A druhak – historie správy rodinného majetku je zasažena i turbulentní časy. Válkou, znárodněním, měnovou reformou, a to nepochybně přineslo i odpovědi na předchozí chyby, možná i nepoložené otázky a velké výzvy.

 

Vladimír Fichtner

Pojďme na první princip.

 

Josef Podlipný

První princip je diverzifikace.

Mé předky a následně i mne poté, co jsme získali část rodového majetku v restituci, válka a znárodnění naučili, že je velkou chybou mít veškerý majetek v jedné zemi.

 

Vladimír Fichtner

Psal jsi tam, že mít většinu majetku mimo Českou republiku je rozumnější řešení.

Proč zrovna většinu?

Nebo zásadní část majetku, takhle myslím, že jsi to nazval.

 

Josef Podlipný

Když to otočím a budeme mít zásadní část majetku v zemi, ve které žijeme, kde jsme i daňovými rezidenty, bezpochyby nás to bude takzvaně uspávat.

Bude nám to možná připadat jako nejlepší možné řešení, protože tady to přece známe, tady máme přátele, máme tady právníky, máme tady daňaře, máme tady možná i přátele v oblasti legislativně daných pravidel, třeba i ve vládě.

A říkáme si, že tady nám přeci nic nehrozí.

A to je právě to nebezpečí, mít většinu majetku tam, kde mám pocit bezpečí a pocit jistoty. I díky zkušenostem se správou to znamená, že začnu mít dřív nebo později klapky na uších i na očích a začnu přehlížet rizika.

 

Vladimír Fichtner

Já bych doplnil, že to trošku souvisí i s velikostí české ekonomiky a s postavením České republiky uprostřed Evropy.

Kde válečné konflikty přes nás pochodovaly tam a zpátky prostě proto, že jsme geograficky tam, kde jsme. Proto máme asi tak hezké holky, protože se tady mísily geny. S tím bych to spojil.

Když bych byl v Americe, určitě si dokážu představit, že můžu mít polovinu majetku v Americe.

V ČR si to úplně představit nedokážu, vzhledem k téhle situaci – to bych jen doplnil.

 

Josef Podlipný

I v článku jsem zmiňoval velikost republiky, byť jsme v srdci Evropy. Teď mě napadá, že když jsem byl v Americe a bavil jsem se o České republice, stále jsem hledal, jak bych upřesnil mému parťákovi v diskusi, kde to vlastně je. Protože se podle mě stále stává to, že Česká republika je zaměňována s Čečenskou republikou. A spousta dalších jiných příběhů nás určitě může napadat.

Pak jsme se dostali k počtu obyvatel a on říkal svojí asistentce „small town“. Prostě malé místo.

To bylo nepochybně spouštěčem diskuzí o tom, kde mít většinovou část majetku.

Nicméně odpověď na otázku proč?

Nechceme, aby o to další generace přišly nějakou neočekávanou událostí.

 

Vladimír Fichtner

A nejen další generace, jsou věci, které můžou postihnout i nás.

Ve druhém bodě jsi mluvil o tom, jak důležité je mít plán a strategii, jak se starat o majetek a nenechat to jenom na štěstí.

 

Josef Podlipný

Ty jsi mi vzal z úst ten spouštěč, protože pokud nemám plán nebo strategii, a známe to z byznysu, opravdu se spoléháme jen na náhodu nebo štěstí.

I v našem případě přispělo štěstí velkým dílem k tomu, kde jsme teď, jak je majetek veliký a jak je spravován.

Do jisté míry byl spouštěčem změn i okamžik, kdy jsme se my dva potkali poprvé, a to byl rok 2005 nebo 2006, pokud si dobře vzpomínám.

To už bylo v době, kdy jsme velkou část majetku měli ve správě a už jsme nějak diverzifikovali.

Americká část portfolia vznikala až po nemovitostní krizi.

Ale i přesto je dobré připomenout, že právě tyto typy inspirací, ať už od poradců anebo od rodin, které se také snažily vypořádat s výzvami z hlediska správy a nějaké velikosti majetku, nás vedly k tomu, že se postupně majetek začal diverzifikovat.

Plán a strategie umožňují nasvítit ještě jednu, možná až kriticky důležitou, část.

Hodně správců rodinných bohatství se soustředí víc na samotnou velikost majetku a poněkud zapomíná na to, že majetek je nutné udržet v kondici a také by měl něco generovat.

Velké chyby se dělají třeba… zjednoduším to – když pronajímám nemovitost, někdo se uklidňuje tím, že to nese nájem a počítá výtěžnost nemovitosti k původní ceně, za kterou nemovitost pořídil.

Když se potká s někým, kdo už má delší zkušenost, řekne mu: „No ale podívej se na optikou, kolik má teď ta nemovitost tržní hodnotu a kolik nese.“

Najednou zjistí, že v ČR je nájemní výtěžnost tak mezi 2–3 % čistého, když to jde dobře.

V Americe není výjimkou dosahovat výtěžnosti v třeba i 17, 18 %. Rozumný průměr je kolem 15 %.

Pravdou je, že ne všechno vám zůstane. Odvedete daně, nějaké náklady jsou spojené se správou atd. Ale i tak může být ten výnos několikanásobný.

Je to v bezpečnějším prostředí, a ještě vyšší výnos.

Co je nepochybně důležité, a to právě plán a strategie nasvědčují, že umožňují rozkládat aktiva a zmírňovat rizika výpadku třeba cash flow, které potřebujeme pro spokojený život.

Kolik potřebujeme pro spokojený život?

Mnoho lidí, když má příjem, tak nepočítá.

Říkají si, že to je v pohodě, vždycky platili účty, vždycky něco zbylo.

Ale když se jich zeptáte, kolik potřebují měsíčně nebo ročně na spokojený život, aby to nebylo ani moc, ani málo, podle současných výdajů, manželé na sebe většinou pokukují.

Většinou muž kouká na ženu a ptá se, kolik to je?

Ale ruku na srdce, kolik z vás ví, kolik potřebuje?

Je dobré využít plán a strategii v opačném gardu, říct si, že tohle potřebuju. Co k tomu potřebuju za strukturu majetku? Jak velký by majetek měl být, aby tohle fungovalo i po generace. To znamená třeba stovky let, a bylo to schopno generovat v reálné hodnotě takové cash flow?

Proto jsou strategie a plán velmi důležité.

 

Vladimír Fichtner

Skvěle. To docela hodně souvisí s dalším bodem, o kterém jsi psal.

A tím je aktivní účast na spravování majetku.

Protože někdo občas říká „Dělejte si, co chcete.“ Předá to svým privátním bankéřům a pak se trošku diví co se děje.

Proč je aktivní účast z tvého pohledu tak důležitá?

Josef Podlipný

Hodně majetku v naší zemi vzniklo především v devadesátých letech. Nebo má své kořeny v devadesátkách. Byznys byl ve většině případů řízen tvrdou, direktivní a mnohdy sebe obětující se technikou.

Manažeři byli nesmlouvaví a nejednali ani se svými byznys partnery, natož podřízenými, nebo dokonce i s rodinou, v rukavičkách. To je potřeba přiznat.

Pak přišla doba, kdy poradci nasvítili nějaké jemné techniky a říkali:„Naučte se delegovat nebo se udřete. Takový výdej energie vás zahubí. To všechno nemáte šanci zvládnout, když to roste a roste, abyste znali každý milimetr své firmy, každý šroubek.“

A tak manažeři začali utíkat k tomu, že jim delegování zachrání život. Stalo se to až takovou mantrou – prostě deleguji.

To je ta past na mnoho správců, když si myslí, že dobrý způsob je delegovat.

Někdy to přehánějí v tom duchu, že řeknou tady to máte, za rok nebo za nějaký čas se sejdeme, uděláme součet. Já se na to podívám a řeknu vám, jestli budeme dál pokračovat nebo ne.

To je velmi nebezpečné.

Pokud toho nejsem aktivně účasten, jak se můžu zlobit na pomyslného správce nebo poradce, že udělal chyby?

 

Vladimír Fichtner

Nebo že něco udělal?

Možná bych to udělal také, kdybych byl v obraze…

 

Josef Podlipný

Přesně. Aktivní účast je nepochybně důležitá pro to, abych mohl dávat informovaný souhlas. Ne abych někoho k něčemu zmocnil.

 

Vladimír Fichtner

Abych to neodpracoval všechno, ale kontrolu si musím uchovat.

To souvisí, Pepo, i s dalším bodem, o kterém píšeš.

A to, že pro velkou část úspěšných rodin je prioritou plánování nástupnictví.

Jak říkám, z mého pohledu to hodně souvisí, protože když vím, co dělám, když jsem v obraze, mám co předávat.

Když budu slepě říkat „Jo, dělejte si, co chcete.“

Co budu předávat? Větu „dělejte si, co chcete, milí správci“? Nikdo se nepostará nikdy o své vlastní peníze lépe než každý sám. Tak to prostě je.

Co to nástupnictví?

 

Josef Podlipný

Všichni jsme příkladem svým dětem, aniž bychom si to uvědomovali, nebo i svým životním partnerům.

Nástupnictví má hned několik rovin.

My jsme se tomuto tématu věnovali i v jiných dílech podcastu, nyní jen vypíchnu tři polohy.

První – je třeba o nástupnictví přemýšlet včas, ne až v pozdním věku, kdy nám budovatelům rodinného bohatství anebo správcům dochází síly a energie. A už si říkáme, že už to musíme někomu předat, aby nás to nezabilo.

Druhá – i nástupcům musíme dát čas se na to připravit. Když bychom podcenili to první, co se stane? Za prvé nástupcům dáváme špatný příklad, protože jsme to na ně hodili nebo to na ně spadlo neočekávanou událostí. Za druhé je vystavíme tomu, že od nás převezmou sice správu, ale bez ničeho. Bez manuálů, bez not, bez zkušeností, bez diskusí.

Třetí věc je předávání hodnot, zkušeností, které se bude dít jenom tehdy, pokud toho budeme součástí.

Pokud budeme schopni být mentorem i koučem, parťákem pro diskuzi, ale zároveň i tím, kdo strpí, že nástupci budou dělat své chyby. Budou objevovat své vlastní cesty a budou s určitou mírou svých zkušeností a znalostí schopni reagovat na měnící se svět, na nějakou dynamiku.

Proto je nástupnictví a zapojení rodiny tak důležité. My jsme to prožili v naší rodině. My jsme přišli o továrny, statky, o malý lovecký zámeček. I když ne úplně o celý, to bylo v příbuzenstvu, ale o jeho příslušenství.

Já si jenom pamatuju, jak jsem jako malé dítě na ten zámeček chodil, sedával jsem u děla a hrával jsem si tam.

Ale vůbec nevím, jak složitá byla správa třeba takové nemovitosti. Už vůbec nevím, jak se v rodině objevila a proč byl postaven zámeček. Proč to nebylo třeba selské stavení nebo nějaké stavení pro majitele továrny.

Tohle jsou příběhy, které by zanikly, když bychom se k nim včas nedostali a nebyli je schopni převyprávět, anebo alespoň diskutovat s některými nástupci v naší rodině.

 

Vladimír Fichtner

U nástupců je důležitá ta věc, že po nich nemůžeme chtít, aby za 14 dní věděli to, co se my učíme 30 nebo 40 let.

Nemůžeme po nich chtít, aby přebírali jenom naše zkušenosti. Musíme jim dát prostor dělat jejich vlastní chyby. A to vyžaduje čas.

Souhlasím s tebou, když vidím, že to otec zakladatel začíná v některých rodinách řešit, když je mu 75 nebo 80 let, už to nejde úplně dobře. On už cítí, že nemusí mít čas, takže se snaží spěchat. Ale spěch může vést ke zbytečné křeči v rodině, protože nástupce říká „vždyť já to ale nezvládnu, to není tak jednoduché.“ Není to triviální.

Musím říct, že jsem rád, že hodně našich klientů je podobného věku, jako jsme my dva – kolem pětapadesáti let.. Ty jsi o rok starší.

 

Josef Podlipný

Ale nevadí mi, když mě omladíš.

 

Vladimír Fichtner

Protože ještě máme energii, ještě máme chuť. Naše děti ještě nemají svoje rodiny, nemají pět nebo tři děti každé. To by jim už neumožnilo se vůbec ničemu věnovat.

Je to asi trošku jednodušší, než kdybychom měli začínat za 25 let.

Josef Podlipný

Ano, s tím souhlasím.

 

Vladimír Fichtner

Posledním bodem, o kterém jsi psal, byla filantropie.

My jsme filantropii zmiňovali v různých podcastech, občas jsme se jí dotkli.

Když píšeš o pěti klíčových věcech, proč tam je ta filantropie?

 

Josef Podlipný

Filantropie je nepochybně důležitým principem, který umožňuje zapojit kohokoliv z rodiny, dokonce i ze širší rodiny, a téměř v jakémkoliv věku. Třeba i ve věku pod deset let není problém dostat do hry tohoto člena rodiny tím, že se účastní nějaké akce. A vidí, že dělá svou činností někomu radost. Především děti jsou hravé. My na to jako dospěláci občas zapomínáme, dělat někomu radost nebo dělat něco smysluplného, co zaujme každého jednoho člena rodiny. Není to jenom zájem jednotlivce, ale i rodině to dává obrovský náboj, spoustu energie a sil, které jim pomáhají se vypořádat s různými nástrahami a výzvami.

Jednou z nástrah, se kterou filantropie bezpochyby pomáhá, je, že chceme být spravedliví.

 

Vladimír Fichtner

V rodině, mezi sebou?

 

Josef Podlipný

V rodině, mezi sebou nebo obecně.

 

Vladimír Fichtner

Každému dítěti stejně.

 

Josef Podlipný

Ano – Tobě jsem dal tužku, Ty tady máš také tužku a ty také.

Že ti dva další potomci tužku vůbec nepotřebují, že už jich mají 50? Dal jsem tobě, tak vy máte také. Já nechci tužku, já chci něco jiného. Tobě jsem dal něco v nějakém věku? OK, ale těm ostatním je míň. Co tedy s nimi? Mají to dostat také teď v tenhle čas? Nebo až dovrší ten věk?

Každý třetinu firmy? Spousta nástrah!

Vladimír Fichtner

Spousta potenciální „nespravedlnosti“.

 

Josef Podlipný

Filantropie umožňuje se soustředit spíš na to, k čemu správa a vlastnictví nebo činnosti slouží než na podstatu vlastnictví.

A tím, že nasvítí význam a přínos, snáz se odpovídá na výzvy typu, že rodinný člen onemocněl a potřebujeme mu pomoct.

Ne třetinou majetku, ale třeba polovinou.

A ti ostatní s tím nemají vůbec problém, protože si říkají, že to naplní důležitý účel. Něco důležitého, co je v našem hodnotovém nastavení, to přinese.

 

Vladimír Fichtner

Filantropie mění lidi, když mají za úkol někomu pomoct. Začnou zkoumat životní osudy lidí kolem sebe, kteří neměli tolik štěstí. Nemusí tolik závidět, když vidí, jak jsou na tom mnozí ostatní, jak na tom mohou být mnohem hůř. To je dobré.

 

Josef Podlipný

Přesně tak. A zároveň to přispívá i k učení se správy. Protože když dělám radost, chci ji dělat pořád!

 

Vladimír Fichtner

Já souhlasím!

 

Josef Podlipný

Ale abych ji mohl dělat pořád, k tomu potřebuji prostředky.

Tím pádem se musím o majetek dobře starat, abych ty prostředky na to měl. Nebo abych měl čas na to dělat filantropii. Potřebuji nějakou rozumnou správu, ne jenom příjem. Když všechno budu dělat sám, kdy budu dělat filantropii? Také potřebuji spát a nabírat energii.

Filantropie umožňuje učit se i principy správy.

 

Vladimír Fichtner

Jo, souhlasím. Filantropie je hezká v tom, že má obě strany.

Stranu potřeb, ne mých, ale potřeb někoho jiného. Což může být emocionálně velmi uspokojující, pomáhat takovým věcem

Tak má i stránku, že se musím starat o kapitál, aby přinášel příjem dlouhodobě, aby filantropie mohla pokračovat. To hezké je, že se to dá řešit od relativně malého věku.

Čím delší mají naši následníci prostor se učit a účastnit se, tím jednodušší to pro ně jednoho dne bude, když mají ten prostor.

Skvěle, Pepo, díky moc za sdílení tvé zkušenosti s námi i se čtenáři Hospodářských novin. Zkušenosti tvé rodiny, čtvrté generace bohatství i zkušenosti spousty lidí, se kterými ses potkal. Ať jsou to naši klienti nebo další lidé, se kterými se znáš a mluvíš s nimi.

Budeme se těšit na další článek.

Pro vás, které zajímá článek, který už vyšel v Hospodářských novinách, odkaz najdete pod videem.

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Josef Podlipný

Já bych se na závěr rád podělil o to, co máme vytesané jako myšlenku v rámci našich rodinných rad: Musíte myslet na nečekané. To někdy přijde. Plánovat vaši budoucnost. V rámci plánování budoucnosti musíte také myslet na to, že to není jen o penězích, ale o hodnotách a vztazích. Pokud uděláte všechno pro to, aby rodina žila hodnotami a byly pro ni důležité vztahy, pak se vám podaří vaše rodinné bohatství zachovat i pro budoucí generace.

A to vám všem přeji.

 

Jaká poučení si můžeme vzít od bohatých rodin, které přišly o své jmění?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný rozebírají příběhy významných amerických i českých rodin, které byly kdysi na vrcholu bohatství, ale ztratily vše, co vybudovaly.

Diskutují o tom, jaké chyby vedly k těmto fatálním ztrátám a co můžeme udělat, abychom je neopakovali ve vlastních rodinách.

Pokud se chcete poučit z chyb druhých a zajistit, aby váš majetek přetrval po generace, v této epizodě najdete inspiraci i praktické rady.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný, vítám vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, mé jméno je Vladimír Fichtner a těším se, co dneska probereme.

 

Josef Podlipný

Dnes probereme životní lekce nejbohatších rodin, které přišly o vše.

Těm rodinám se to asi nelíbilo, pro nás to však může být poučení.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že takové lekce jsou zajímavé pro každého, ať už je první generace bohatství nebo druhá generace bohatství nebo čtvrtá generace bohatství.

Je dobře si uvědomovat, že bohatství, to materiální, zdaleka nemusí trvat tak dlouho, jak si můžeme myslet.

 

Josef Podlipný

Já už jsem několikrát vzpomínal v otázkách chyb a poučení z nich Constantina Kinského.

Teď je určitě dobré ho zmínit znovu.

On říká, že chytrý se poučí z chyb druhých a hlupák z chyb vlastních.

Pojďme se podívat na chyby druhých.

Vláďo, ty jsi mi nedávno nabídl k přečtení velmi zajímavý článek o pěti amerických rodinách, které přišly o vše. Já jsem si to četl asi třikrát za sebou a říkal jsem si, jak je to možné?

O jedné z těch rodin jsem vůbec nevěděl, že přišla o vše. Ani jsem neznal důvod, proč se tak stalo.

Pojďme se podívat na příběhy těch rodin a zkusme k nim přidat, protože jsme přeci jen v ČR, i nějaké příklady z naší domovské kotliny.

 

Vladimír Fichtner

První rodina, na kterou člověk často narazí při hledání těch, které přišly o všechno, je rodina Vanderbilt v Americe.

Magnát, který zbohatnul na paroplavbě a železnici.

Začínal tím, že si v roce 1810 půjčil na podnikání 100 dolarů od své maminky. A o 100 milionů dolarů později, ale v tehdejších cenách, což dneska jsou velké peníze, byli Vanderbiltovi v jednu dobu nejbohatší rodina v Americe.

Ale peníze neudrželi.

Hrozně zajímavé je, aspoň tedy mě to zaujalo, že docela známý reportér CNN Anderson Coopers, je šestá generace Vanderbiltů. Ale nemají nic. Když jeho maminka umírala, řekla mu: „Víš, žádný trust fond tady pro rodinu není.“

Jako rodina dojeli na to, že žili příliš rozmařilým životem. Zjednodušeně, měli pocit, že peníze nikdy nemohou dojít. Což se projevovalo na tom, co si kupovali za sídla, za jachty a další věci.
Je krásně vidět, jak všechno může mít svůj konec.

Prostě jde jenom o to, jak rychle člověk utrácí. Když utrácí špatně, nemusí to mít dobrý následek.

Je pravděpodobné, že to neudělá první generace, nebo často to neudělá první generace, protože ta to velmi náročně vybojovala. Ví, že nebylo jednoduché peníze a majetek vybudovat.

Ale druhá generace o majetek přichází v 70 % případů. Třetí v 90 %.

Jen málo rodin to přežije dlouhou dobu.

Vanderbiltovi jsou příběhem relativně staré rodiny, která měla majetek od roku 1850, resp. od poloviny devatenáctého století.

A dneska už není nic.

Někdo si může říct, že to je dlouho, a tak je jasné, že se znalost a schopnost podnikat, schopnost se o peníze a majetek starat asi někde vytratila.

 

Pepo, ty znáš spoustu rodin, které měly úspěch v ČR, na Slovensku i v zahraničí. Znáš nějaký takový příběh, který doplácí nebo doplatil na to, že moc o tom nepřemýšleli, kolik utratí.

 

Josef Podlipný

Ano, znám a budu se snažit trošku mlžit, protože muž, kterého se to týká, by jistě byl dotčen, kdybych ho jmenoval anebo jmenoval firmu, kterou kdysi prodal.

Během pár jednotek let přišel o většinu majetku, který získal prodejem velmi, velmi úspěšné české firmy. Ale bohužel velkým utrácením a splněním si svého klukovské snu, nákupu drahých věcí a realizování se …,.

Nebyla to až tak chyba špatných investic. Bylo to prostě strašně rychlé utrácení.

On utratil takový majlant za jeden rok, že je to skoro až nepředstavitelné.

Udělal si radost, to nepochybně.

Pak tu radost vystřídalo velké zklamání, že najednou peníze rychle docházely. Už nebyly schopny generovat nic, co by jim dávalo šanci znovu narůst.

A nepochybně v dnešní době, pokud tento díl podcastu poslouchá, by uznal, že to byla velká chyba a že dal i velmi špatný příklad svým dětem.

 

Vladimír Fichtner

Takže to je někdo, kdo dokonce to byl schopen vydělat a zároveň utratit ještě v první generaci, bohužel. Já nemít Radku, byl bych na tom asi stejně.

Ráďa dohlíží na kasu velmi obezřetně. Má na to cit, také kdysi pracovala jako finanční ředitelka firmy. Má cit na tyhle věci a hned vidí, že už utrácím něco, co ještě nemám na účtu. A vždycky to viděla.

Mně jako salesmanovi samozřejmě bylo přirozené, že musím investovat, abych nějaké věci dokázal vygenerovat. Ale jsem rád, že ji mám, protože mi v tomhle docela dobře kryje záda. A myslím si, že nastavuje i dobrý vzor, který mohou replikovat naše děti. Také je to na nich vidět v tom, jakým způsobem se chovají.

 

Josef Podlipný

Souhlasím, životní partneři se mohou vzájemně v životě nepochybně podpořit, nicméně také mohou být zdrojem zkázy rodinného bohatství.

Což se přesně stalo v druhé americké rodině. Rodině Kluge, kde televizní magnát vystřídal na příčce již zmíněnou rodinu jako nejbohatší americký občan.

Přišel o vše díky tomu, že se rozvedl a zároveň špatně investoval.

Ten příběh má nicméně hlubší konsekvence a jistě zaujal i tebe.

Co bys doplnil k rodině Kluge?

 

Vladimír Fichtner

Jedna věc je, že jde o relativně novodobého dolarového miliardáře. Myslím, že prodal firmu na konci devadesátých let, v roce 1987 nebo něco takového.

Že člověk nebo rodina přijde o všechen majetek nebo jeho velkou většinu, se nemusí stávat jenom v šesté generaci. Ale evidentně i v první nebo druhé generaci.

Tam došlo k několika věcem. Jednak se majetek rozdělil ještě předtím, než došlo k rozvodu. Pak ještě přišel rozvod, a navíc špatné investice, zadlužení byznysu. Nějakou dobu se snažili byznys zachránit, ale pak o něj přišli.

Myslím, že měli vinice. A myslím, že to byl Kluge, od koho koupil Donald Trump jejich majetky v roce 2012 za pár centů, v uvozovkách.

Neznám větší detaily, ale vím, že to v článku bylo. Špatné investice, zadlužení. Ta páka je velký problém, když si člověk neuvědomí, že za dluh, který dává do firmy, může ručit osobně.

Banky jsou nerady, když se jim nesplácí a často je to provázané.

Říkají vám „My vám půjčíme, to není problém, ale tady mi podepište tohle, tady mi podepište tohle, tady je ještě zástava.“

Člověk všechno podepíše, protože nic se stát nemůže. Ale stát se může. Bohužel jako vždycky. Byznys je byznys a může přijít jiná doba, změnit se situace. Dluh, který vypadá, že je jednoduchý na splácení, najednou může být taková koule na noze, že to majetek nemusí vůbec přežít.

Což se zdá téměř nemožné. Ale když člověk nepřemýšlí a nedává si pozor, obecně na různé věci, může ho to materiálně zasáhnout velmi významně.

Pepo, znáš nějaký příklad třeba z našeho prostředí.

 

Josef Podlipný

Naštěstí neznám nikoho, kdo by díky přeúvěrovanosti přišel o veškerý majetek.

Ale znám rodinu, která byla velmi dispozičně v nemovitostech v ČR, a v určitém okamžiku měla trošku trable, když ji banka požádala o splacení části úvěru a oni s tím nepočítali.

Banka najednou řekla: „Nezlobte se, ale my jsme vyhodnotili riziko developmentu jinak než při poskytování těch úvěrových linek. Teď se nám zdá to riziko příliš vysoké, takže chceme část vašich dluhů splatit.“

Oni měli rozjeté další projekty, které museli stopnout a všechny peníze, které na ty projekty měli vyčleněné, použít na splacení části těch úvěrových linek.

Nezlomilo jim to vaz. Ale slovy zástupce této rodiny – Martina, je to přibrzdilo minimálně na pět let. Protože ty projekty byly ve vysoké fázi rozpracovanosti, s veškerými povoleními, stavebním řízením a dalšími regulatorními prvky a museli je zmrazit. Myslím si, jestli si pamatuju dobře, dokonce jeden z nich museli prodat, protože tam byla i povinná vratka dotace. Museli začít stavět na pozemku do nějakého času, což může být poměrně velká komplikace i pro veliký majetek. Pokud by právě takovýto developerský projekt závazkově činil velký díl.

 

Vladimír Fichtner

Dluhová páka a to, že banka změní názor na některé věci a přijde znovu s něčím novými, je velmi nebezpečná věc.

Vždycky, když se díváme na různé typy zadlužení nebo různou míru zadlužení, chceme být velmi, velmi opatrní a zadlužovat majetek třeba z 20 %, aby tam bylo pořád dost jistiny, když banka změní názor. Aby bylo pořád dost kde brát zástavu, když je potřeba větší zástava nebo něco splatit a podobně.

Ale samozřejmě, v některých oblastech je dluhová páka využívaná poměrně výrazně.

Když jsi zmínil ty nemovitosti, vzpomínám si na firmu ECM, která byla na pražské burze. Milan Janků ji vlastnil. Tato firma zmizela z burzy, zkrachovala.

Příběh to určitě nebyl šťastný, nevím přesně detaily, ale určitě nebyl tak silný a úspěšný, jako kdyby zůstali ve hře. Kdyby byli v pohodě.

I v ČR je určitě těch příběhů více. I mezi firmami, které byly evidentně na burze.

 

Josef Podlipný

Souhlasím. Vážení posluchači, máme za sebou jednu americkou rodinu, která udělala chybu v nadměrném utrácení.

Druhou v rozvodu a špatných investicích, takže už v první generaci přišla o veškerý majetek.

Mě mezi těmi pěti americkými rodinami zaskočila rodina Pulitzerů. Já jsem netušil, že Josef Pulitzer vytvořil majetek a jeho vnuk o něj přišel.

Znám Pulitzerovu prestižní novinářskou cenu a vůbec jsem netušil, že ta rodina přišla o veškerý majetek. V tomto případě kvůli špatným investicím a osobním problémům vnuka Petera Pulitzera.

Jak moc tě zasáhl příběh téhle rodiny, Vláďo?

 

Vladimír Fichtner

Nevěděl jsem, že Pulitzer utekl z Maďarska, že byl původem Maďar.

Ale spousta úspěšných lidí v Americe má cizí národnost a odněkud přišli.

Hezky tam byl vidět příběh malé diverzifikace.

Prostě ta rodina zůstala investovaná v jednom byznysu. A něco se nepovedlo, to přineslo problémy a nakonec bankrot.

Často vídám lidi, kteří mají svůj majetek de facto ve své firmě. V té firmě je všechno, i nakoupené nemovitosti. Relativně málo vytahují peníze, mimo na sebe nebo do jiných právních struktur.

Když tu firmu potká průšvih, což může být spojeno s covidem, spousta lidí to zažila, mohlo to být spojeno s Ukrajinou, s technologiemi, se změnou na trhu, jeden majetek nebo jedna firma je prostě velké riziko. Všechna vejce jsou v jednom košíku.

Když člověk zakopne, když je to průšvih, nemusí to dopadnout vůbec dobře.

Ale jak se na tebe dívám, napadá tě k tomu další příběh.

 

Josef Podlipný

Znám moc dobře jednu českou lokálně významnou rodinu. Petře, jestli nás posloucháš, tímto tě zdravím, protože jsem pyšný na to, co jsi se svou rodinou dokázal vybudovat.

A bohužel s velkým smutkem vzpomínám na okamžik, kdy jsi se svou manželkou prakticky o všechno přišel.

Díky tomu, že všechno bylo v rostoucí, neustále rostoucí firmě, kterou jsi opečovával jako své vlastní dítě. Najednou, dílem nekalých praktik konkurence a možná i dílem přehlížení některých rizik, jste o všechno přišli.

Naštěstí jste velmi schopná rodina a postavili jste se znovu na nohy a začali jste budovat téměř od nuly znovu své rodinné impérium.

Nicméně opravdu s velkým smutkem vzpomínám na okamžiky, kdy jsem viděl, že to impérium, které jste více než ztisícinásobili, bylo prostě na nule.

A bylo to pro nás všechny překvapení. Pár měsíců předtím, než přišel ten pomyslný krach, jsem s tebou procházel továrnu a tys mi ukazoval, co jste tam znovu obnovili nebo instalovali z nových technologií A měl ses čím chlubit.

Bohužel to padlo do rukou někoho jiného, kdo to úplně zdevastoval.

Takže mít všechna vajíčka v jednom košíku se v tomto případě ukázalo jako velmi nebezpečné.

 

Vladimír Fichtner

Také jsem se potkal s klukem, který budoval firmu celý život. 5, 6 let zpátky, možná 7, mi říkal:

„Já bych pomalu už chtěl otevřít to Švýcarsko a už si chci vybrat nějaké peníze a začít investovat a dávat to trošku stranou.“

O měsíc později už to tak nebylo, protože byl první fungující firma v nějakých karuselových obchodech. Byl první, na koho si stát mohl došlápnout. A jedna z firem, které to opravdu odnesly. Možná se dneska soudí a má něco zpátky, ale v pětapadesáti letech vlastně přišel o všechno ze dne na den.

Protože do tří dnů museli zaplatit pokutu v řádech stamilionů korun. A nikdo mu na to nepůjčil. Firma nějakou likviditu měla, ale jenom 100 milionů, což není málo, ale prostě to nestačilo. A nikdo se s ním nebavil.

Jak ty jsi zmínil nekalou konkurenci, tady bych řekl, že to byl ne úplně prozíravý český stát, který některé věci řešil drsněji, než bylo potřeba. A hlavně se špatnými lidmi.

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Prostě jeden měsíc jsme se bavili a druhý měsíc už nebylo o čem.

 

Josef Podlipný

V případě Petra to tak bylo také. To byly nižší řády měsíců a bohužel velmi bolestivý příběh.

Podobně bolestivě jsem se díval na osudy českých rodin, k těm americkým se ještě můžeme vrátit.

Ale když jsem se třeba díval na rodinu Baťů, Křižíků, nebo rodinu Kolbenů, říkal jsem si:

„Wow! Křižík – český Edison.“ On se za svého života bránil tomu označení, byť byli vrstevníci. On židovského původu, vybudoval neskutečné impérium. Oblouková lampa, Křižíkova fontána nebo tramvajové linky v Praze.

To je všechno, co nám připomíná tuhle rodinu.

A přitom, byť svobodný zednář, velmi chytrý člověk – přišel úplně o všechno.

Sice zemřel v pokročilém věku, tuším v devadesáti třech letech, ale nepředal další generaci žádný majetek. Úplně o všechno přišel.

Jak je to možné, že takový úspěšný chytrý člověk, který vše vybudoval z nuly, vzešel z velmi chudých poměrů, přišel o všechno?

V jeho případě to byla kombinace nejen ekonomických problémů, ale i změn politického režimu. A ano, přišel o všechno.

Podobně jako rodina Kolbenů, která je spojena neodmyslitelně se značkou ČKD. Dokonce v jednom případě vyhrála. Pan Kolben vyhrál nad Křižníkem tendr na elektrárnu. Pohybovali se ve velmi podobném sektoru.

Pan Kolben si říkal, že střídavý proud je budoucnost a vrhl se do této oblasti.

Ale během druhé světové války také přišel o veškerý majetek. A ČKD, byť nese jeho jméno v té zkratce, se stalo už jenom prázdným pojmem.

A rodina Baťů? Neuvěřitelné impérium. Smrtí Tomáše, a i zásahem osudu druhé světové války také přišli o veškerý majetek. Vybudovali ho a částečně později získali zpět. To není úplně špatný konec, ale v určitém okamžiku přišli o všechno.

Do jisté míry i náhodou, ne vlastní chybou. Náhoda tomu chtěla, že Tomáš zahynul a samozřejmě velmi špatná náhoda, která zasáhla jistě mnoho dalších rodin, byla válka.

To jsou poučení o nepředvídatelných událostech, nejenom o chybách v rodinách. Ale určitě chybou té rodiny byla špatná diverzifikace. Protože kdyby pracovali s různými scénáři a dívali se na budoucnost optikou scénářů, dříve nebo později by došli k závěru, že mít vše v jedné zemi je velmi, velmi nebezpečné.

 

Vladimír Fichtner

Nebylo to tak, že Baťa už měl majetky v různých zemích? V Kanadě?

 

Josef Podlipný

Ano, to jim dalo možnost nastartovat jejich podnikání znovu. To je pravda.

Ale v České republice přišli totálně o vše.

Vláďo, říkali jsme ale na začátku, že máme pět amerických rodin.

Tím pádem máme ještě dvě další rodiny. Pojďme doplnit tenhle cyklus příběhů.

 

Vladimír Fichtner

Hartfordovi. To byl z hlediska retailových řetězců v roce 1965, největší řetězec v Americe.

 

Josef Podlipný

Byl dokonce první.

 

Vladimír Fichtner

A Strohovi – ti byli v roce 1983 největším pivovarem v USA.

 

Josef Podlipný

Ti mi jsou sympatičtí pivovarnictvím.

 

Vladimír Fichtner

V případě Hartfordů to byl zase relativně nepřiměřený životní styl potomků, kteří majetek v principu vyluxovali. Místo toho, aby se učili budovat, učili se ho utrácet a nechápali tu logiku. Malé děti mají pocit, že peníze jsou v bankomatu. Maminko, když nemáš peníze, tak si dojdi do bankomatu.

A oni to viděli stejně, jenom v jiných částkách. Prostě si dojdou do bankomatu. A že se také o to člověk musí starat? Úplně ztratili schopnost se postarat a vidět nějaké věci.

 

Josef Podlipný

Já bych dokonce doplnil, že ztratili soudnost. O potomcích se říkalo, že žili extrémně extravagantním životním stylem.

 

Vladimír Fichtner

A Strohovi? Tam to bylo firemní zadlužení. To je dohnalo a díky tomu přišli o majetek. Pak byla firma v nějaké akvizici, přestože to byl třetí největší pivovar v roce 1980, tak prostě dlouho nevydrželi. Ale možná to s nimi nedopadlo tak špatně, když přišla akvizice. Možná něco dostali, ale to nevím, už jsem nekoukal na větší detail. Vím, že o svoji hlavní část majetku, kterou byl pivovarnický koncern, přišli.

 

Josef Podlipný

Mě u rodiny Strohovy zaujalo, že se tam objevil koncept dravce. Oni rostli, rostli, mysleli si, že mohou růst donekonečna a nic je neohrozí. A neuvědomili si, že zatímco oni loví na trhu ty další kapacity, už byli loveni sami. Instinkt dravce jim v podstatě zlomil vaz.

Když si teď uděláme takovou rychlou retrospektivu toho, čím jsme vlastně prošli skrz příběhy amerických, ale i českých rodin, co tě napadá, že by stálo za to vzít jako chybu druhých, ze které bychom se měli poučit.

 

Vladimír Fichtner

Jako první: Ať mám peněz, kolik chci, je potřeba pořád přemýšlet, za co je utrácím.

(I když, když má člověk už to, co nejbohatší lidé na světě, tak možná…ale i Musk si koupil Twitter za 44 miliard dolarů…člověk dělá brutálně větší chyby. Uvidíme, jak to dopadne.)

Dávat si na to pozor, utrácet, co si můžu dovolit. A nenastavovat nutně laťku i pro další generace způsobem, který děti kopírují. Když se budu nějak chovat, ony to budou dělat taky. Je otázkou, jestli budou mít schopnost vydělávat nebo starat se o ten majetek. Musí to jít ruku v ruce. Když to nejde ruku v ruce, konce nejsou statisticky evidentně příliš dobré.

Co ty vidíš jako další poučení z našeho povídání?

 

Josef Podlipný

Určitě diverzifikace majetku. Nemít všechna vajíčka v jednom košíku. Rozkládat do různých tříd aktiv, do různých jurisdikcí, registrací majetku tak, aby vymahatelnost práva a schopnost spravovat majetek nebyla nějakým osudovým zásahem poškozena.

Vláďo, zkus přidat další.

 

Vladimír Fichtner

Poslední, kterou bych zmínil, je zadlužování.

Ať už ve firmě nebo osobně. Je potřeba vědět, že banky si nechtějí svoje dluhy nechat vzít nebo nechat propadnout. Budou je po nás vyžadovat, abychom je splatili. Udělají všechno pro to, aby se k těm penězům dostaly.

Občas dluh nemusí naplnit svoje očekávání, třeba v byznyse, a to může být nebezpečné. Pozor na zadlužování. Rozumně, s mírou.

Poslední slovo je to na tobě, Pepo.

 

Josef Podlipný

Pečujte o své nejbližší, ať už to jsou vaši životní partneři nebo nástupci.

Protože rozvod může znamenat ztrátu poloviny majetku.

Ale špatný příklad vašim nástupcům může znamenat ztrátu majetku celého.

A to si určitě nikdo z nás nepřeje.

 

Vážení posluchači, věřím, že v dnešním dílu o životních lekcí nejbohatších rodin, které přišly o vše, jste i pro sebe našli inspiraci.

Pokud ano, sdílejte tento díl i se svými blízkými. Pro dnešek se s vámi loučím a přeji vám hezký den a spoustu úspěchů při správě vašich rodinných bohatství.

 

Vladimír Fichtner

Pepo, ty jsi použil citát od Constantina Kinského, ale já myslím, že původně ten citát pochází od Metternicha. Mám pocit, že to Constantin někde říkal.

A Metternicha to říkal ještě trošku drsněji: „Jen vůl se učí ze svých vlastních chyb.“

Přeji vám všem, ať se můžete učit co nejvíce z chyb ostatních, a ne vašich vlastních.

Ale všichni se ze svých chyb učíme, a určitě nás nějaké také čekají, jen doufejme, že ne ty nejhorší.

Mějte se krásně, na shledanou.