Archives for Červenec 2024

Proč se někteří lidé rozhodnou spravovat svůj majetek sami, místo aby využili služeb odborníků? Jaká úskalí s tímto rozhodnutím souvisejí?

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný v této epizodě předkládají odpovědi na základě svých dlouholetých zkušeností a zkušeností lidí, se kterými se potkali.

Josef sdílí příběh o člověku, který má úspěchy v různých oblastech života, ale při správě finančního majetku zažívá strach a obavy kvůli předchozím neúspěchům.

Vladimír upozorňuje, že správa finančních aktiv vyžaduje jiné dovednosti a přístup než podnikání, což si podnikatelé často neuvědomují.

Pokud přemýšlíte, zda svůj majetek budete spravovat sami nebo s pomocí odborníků, tato epizoda vám přinese hlediska a podněty, abyste mohli udělat lepší rozhodnutí.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je, proč se lidé starají o majetek sami.

Vážení posluchači, téma plné rozporů.

Rozpor, který je u tohoto tématu cítit asi nejsilněji, je na jedné straně strach. A na druhé straně tomu říkejme ego, hamižnost, úspěch, možná zkušenost.

Asi už teď, na začátku tohoto dílu podcastu, vnímáte, že mezi zkušeností a strachem není úplně pevné pouto.

Pojďme se tedy podívat na rozpory tohoto tématu a postupně se dostat do větší hloubky.

Začnu jednoduchým příběhem.

Znám člověka, který má za sebou mnoho úspěchů, ať už svých osobních, je to sportovec, tak i byznysových. A i přesto, když jsme nedávno před zhruba jeden a tři čtvrtě rokem otevřeli otázku správy finančního majetku, bylo vidět, že se úplně sesypal. Klepal se v podstatě strachy.

Říkal „Tohle je pro mě absolutně zapovězené téma. Nikdy, už nikdy do téhle oblasti neskočím. Protože jsem se pokaždé, když jsem do ní vkročil, spálil. A naposledy to vypadalo tak, že jsem zainvestoval a po několika málo měsících jsem se díval na hodnotu, která byla o desítky procent nižší. Vedle toho jsem se díval na svůj byznys, který byl o desítky procent vyšší. A říkám si. Stojí mi to za to? No nestojí.“

Ten člověk je opravdu paralyzován strachem.

Vláďo, ty máš zkušenost s rentiéry, kteří už jsou v péči Fichtner Wealth Managers třeba i více než deset let.

Jak se na toto dívají lidé, kteří mají k ruce experty a třeba už toto téma v minulosti diskutovali?

 

Vladimír Fichtner

Jak se na to dívají by bylo dobré se zeptat jich. Ale to, co já pozoruji, je určitě myšlenka „Nejsem na to sám.“

Protože pro většinu lidí, kteří podnikají, i pro člověka, kterého jsi zmínil, finanční aktiva bývají dvě třetiny majetku obvykle, když se podívám do světa na statistiku toho, jak mají rozložený majetek nejbohatší lidé světa.

Z nějakého důvodu k tomu ti lidé, kteří to dělají už x generací, došli.

Pro nás jako pro podnikatele jsou finanční aktiva příliš vzdálená.

Pro mě ne, protože podnikám v této oblasti. Ale pro většinu lidí je to neuchopitelné. Nemůžou to uchopit, přestože ve své podstatě buď investují do svého byznysu, nebo investují do byznysu jiných lidí, o kterých si často čtou v novinách, protože jsou úspěšnější než oni. Jejich firmy dosáhly třeba celosvětové působnosti.  Není to zas tak daleko z hlediska toho, do čeho investují, ale nemají to pod kontrolou. To je určitě jeden z důležitých faktorů toho, kdy lidé, se kterými my pracujeme, chtějí mít věci pod kontrolou. Ale nemusí to všechno odpracovat.

Naše role není říct: „Dejte sem nějaké peníze, zavřete oči a uvidíme, co z toho bude.“

Naopak.

My sdílíme všechno, co víme. My věci diskutujeme společně. My jsme tým, který úspěšný člověk, podnikatel, využívá proto, aby dostal odpovědi na to, co potřebuje. Stejně jako ve své firmě také nedělá všechno. Proč by to dělal, že jo? To by nikdy nemohl vyrůst tam, kam vyrostl.

Chtějí mít věci pod kontrolou i nadále. To platí pro naše klienty.

Chtějí o tom rozhodovat. To také platí.

Rozhodují oni. My říkáme: „Tohle doporučujeme. Tohle jsou plusy a mínusy, výhody, nevýhody. A tohle je naše jednoznačné doporučení.“

Dostáváme zpětnou vazbu a člověk má pořád věci pod kontrolou. Takže nemusí věci dělat sám a může sám posuzovat, jestli se toho má bát, nebo nemusí bát.

 

Většinou ta obava, kterou jsi zmínil, když se s ní potkávám, tak fungovala způsobem:

„Já jsem jim to dal a nevěnoval jsem se tomu.“

Ale ono to bez toho nejde.

O majetek je potřeba se starat. To všichni víme. Člověk nesmí slepě důvěřovat. Všichni naši klienti jsou velmi fokusovaní na to, jak to funguje, co se s majetkem děje. Na potřebu o tom vědět průběžně, potkat se, povídat si, chápat.

 

Josef Podlipný

Rozumím. První zmíněný příběh byl krátký. Já ho ještě zkusím doplnit a propojit s fiktivním jménem – třeba Milan.

Milan byl zástupcem správců, kteří se věnují správě finančního majetku sami. Nesvěřil to do rukou nikoho jiného. Když jsem se vyptával na důvody, proč tak činil, řekl vlastně dva.

První: „No, protože já přesně vím, co potřebuju. Proč bych to měl vysvětlovat někomu, komu ani nevěřím. Neznám ho, tudíž nevím, jestli mě bude dobře poslouchat. A jestli tu moji potřebu naplní a jestli je na to dostatečně připraven.“

Druhý důvod, který mi přišel, že byl u něj ještě silnější, zněl: „Já jsem schopen se rozhodnout ze vteřiny na vteřinu. Takhle narostl můj byznys. Akčnost.“ Měl pocit, že když přizve ke správě finančního majetku někoho dalšího, bude to vždycky závislé na tom, že se musejí potkat, že si to musejí vysvětlit atd. Teprve diskusí Milan zjistil, že se velmi mýlí.

 

Vladimír Fichtner

Asi první věc, ve které se Milan možná mýlí je ve stylu rozhodování.

V dlouhodobé správě finančního majetku nebo obecně asi jakéhokoliv majetku se správce rozhoduje jiným způsobem. Musí fungovat s rozmyslem, musí mít nějakou strategii, musí si věci nastudovat a připravit se na ně.

Ne že vidí článek o Tesle v novinách a jde si koupit její akcie nebo je jde prodat.

Způsob správcovského přemýšlení je úplně jiný. To je jedna z věcí, která je potenciálně velice, velmi nebezpečná, když by se přinesla z podnikatelského mind setu do správcovství.

Vždycky, když se o tom s někým bavím, říkám jeden zajímavý příklad. Příklad, který všichni asi známe.

Když máte nemovitost, my máme teď nemovitost ve Španělsku, tak se o ni můžete starat sami.

Jasně, můžete všechny dovézt, když přijedou na letiště. Můžete je ubytovat. Když budou odjíždět, můžete tam začít převlékat postele a vytírat.

Anebo máte správce.
Já si moc nedokážu představit lidi, kteří to budou dělat všechno sami. Mohou, jasně. Do určitého objemu majetku a objemu bohatství.

Ale od určitého objemu, to nechci dělat. Ale pokud to někdo chce dělat a je jedno, jestli v byznyse, ve finančních aktivech, nemovitostech, samozřejmě je to jeho volba.

Z mého pohledu je v životě víc věcí, které můžu dělat, než od rána do večera převlékat postele nebo studovat prospekty proti-inflačních dluhopisů nebo cokoliv dalšího.

Když vidím různé kauzy, jak přicházejí lidé v ČR o peníze – o stovky milionů, insolvence. Teď Roman Petr. Spousta úspěšných lidí je v tom namočená a s opravdu velkými objemy peněz.

Tak si říkám, jak to k tomu dospělo. Vždyť to by nemělo se stát. Ta odpověď je: možná to bylo příliš impulsivní, možná si to nikdo příliš prověřil.

Tím, že my připravíme podklady našemu klientovi, kde shrneme to, co vidíme, co jsme všechno našli, tak máme mnohem větší objektivitu než v impulzivní jednání. To je: „No tak jo, já ti věřím. Vypadáš seriózně.“

V tom může být starání se o peníze sám nebezpečné.

Jeden příklad, který jsem zažil. Mám pocit, že už jsem ho někdy zmiňoval, ale řeknu ho znovu, protože sem se hodí.

My jsme doporučovali našim klientům nakupovat proti-inflační dluhopisy jako součást portfolia. Ještě před tím, než přišla vysoká inflace. Ne, že bychom věděli, že přijde vysoká inflace, ale člověk má vždycky mít část svých peněz, které jsou likvidní a krátkodobé, ošetřené proti inflaci. Což není vůbec jednoduché. Proti-inflační dluhopisy to automaticky nabízely.

Potkal jsem jednoho klienta, který říkal: „Díky vám mám nakoupeno za 40 milionů.“

Já se ptal: Proč jenom za 40? Není to málo? Vzhledem k vašemu majetku byste mohl mít klidně za 200.“ On na to, že to nešlo. Byl limit 5 milionů korun na jedno rodné číslo v jedné emisi.

Já mu na to odvětil: „Tento limit platil na začátku, ale poslední rok nebo rok a půl byl limit 50 milionů na jedno rodné číslo.“

My jsme každou emisi, přestože ty podmínky byly skoro stejné, vždycky znovu prostudovali. Pamatuju si, jak mi kolega volal a říkal: „Vladimíre, tam se to změnilo z pěti na padesát milionů.“

Já mu říkal: „To bude asi nějaká tisková chyba, Petře. Zkuste zjistit víc.“

On na to ale řekl: „Volal jsem na ministerstvo financí a je to tak. Opravdu to zvýšili na 50 milionů.“

Proto naše doporučení byla jiná. Já neříkám, že zachytíme vždycky všechno na světě, v žádném případě určitě ne. Ale naše práce je odpracovat tu černou práci. Kdo to dělá sám, musí to odpracovat sám. Musí do toho zapojit rodinu nebo svůj tým. Kdo má desítky miliard, možná na to má tým.

 

Josef Podlipný

Rozumím.

Vrátím se zpátky k příběhu Milana.

U Milana bylo zřejmé, že se mýlil. A máš pravdu, minimálně v tom, že neměl s kým diskutovat strategii, neměl nikoho k ruce, kdo by mu pomohl oddělit zrno od plev. Nějaký balast, zbytečné informace nebo dokonce nepravdivé od těch, které pro něj budou prospěšné.

Bez zbytku souhlasím s tím, že se mýlil v tom, že bude akčnější především díky tomu, že byl také více náchylný na spontánnímu jednání. Která mohla být v mnoha případech chybou a třeba i fatální pro správu jeho rodinného bohatství.

Milan, vzhledem k tomu, že to je fiktivní jméno, tak se asi nebude zlobit, i když se v tom příběhu asi pozná, když prozradím, že jeho majetek je v řádech nižších miliard.

Udělat fatální chybu s takhle velkým majetkem, který je rozložen mezi nemovitosti, byznys a finanční aktiva už hodně bolí.

A třeba by Milan už nechtěl opakovat tu byznysovou pouť, znovu budovat majetek.

Nicméně připomenu i vám, posluchačům, že Milan také zmínil neochotu se potkávat s někým, koho nezná, a určitou obavu z toho, že ten člověk třeba ani nepochopí jeho potřeby, jeho přání a nebude na ně umět reagovat. Ať už díky absenci své expertízy anebo neschopnosti třeba dobře naslouchat.

I zde se Milan mýlil. A to hluboce.

Protože možná se i vám někdy stalo při vyprávění nějakého příběhu, nějakého zážitku nebo při popisování nějaké informace, že teprve při popisu a při dotazování se někoho, komu jste to vyprávěli, se vám to najednou v hlavě začalo utřiďovat.

Najednou jste přicházeli na nové věci, které vás do té doby vůbec nenapadly. A je to logické. Protože máme klapky na očích, možná někdy i na uších. Vzhledem k tomu, že právě to táhne dopředu nebo nakopává dopředu naše zkušenost.

Myslíme si, že víme všechno, že si vždycky poradíme. To vedlo k druhé fatální chybě, kterou Milan při správě rodinného bohatství v nižších řádech miliard už má za sebou.

Nicméně bavíme se o tom, proč i úspěšní lidé často tíhnou k tomu, že si budou majetek spravovat sami.

Co si myslíš, Vláďo, že může být dalším důvodem, proč nepřijmout někoho jiného? Dokonce mnohdy i lidé tají správu nebo i velikost majetku před svými nejbližšími, před svou rodinou.

 

Vladimír Fichtner

Jeden z dalších důvodů, z mého pohledu, je určitě i to, že jsme tu firmu vybudovali sami.

Tenhle přístup se nám osvědčil.

Na co zapomínáme je, že jsme tu firmu budovali třeba dvacet, třicet let. A postupně, jak rostla, jsme se učili ze svých chyb. Ty chyby, v porovnání s dneškem, byly relativně malé. Ale byly důležité na cestě.

Fór je ale v tom, že dneska majetek už není malý a chyby, kterých jsme se dopouštěli v minulosti, když podnikání rostlo, můžou mít mnohem významnější dopady. Dopustíme-li se jich jako správce.

 

Josef Podlipný

Určitě souhlasím.

 

Vladimír Fichtner

Děláme to sami, protože nám to vyhovovalo. Vždycky to fungovalo, takže je to docela přirozená věc.

Druhá věc, samozřejmě, která není nepodstatná, je naše špatná zkušenost s tím, co nám kdo nabízel. Když se dneska zeptám nových klientů na proti-inflační dluhopisy, jestli je někdo má, je to minimum.

Mám je, Vladimíre, protože jsem slyšel váš podcast nebo jsem viděl vaši analýzu a stáhnul jsem si ji. Tak jsem si je koupil sám.

Ptám se, jestli privátní bankéři to nedoporučili?

A většinou slyším: „Mám čtyři privátní banky, ani jedna mi to nedoporučila.“

Proti-inflační dluhopisy jsou hezkým příkladem. Myslím si, že to byl jeden z mála produktů, který byl „zázračný“. Nemohl jít dolů, vydělal inflaci.

Takový produkt chci mít pořád v portfoliu na část svého majetku – pět nebo deset procent – který chci mít relativně likvidní, krátkodobě. Když by byly, pořád bych je nakupoval, od rána do večera.

Vždycky říkám: „Zeptejte se sami sebe, jestli máte proti-inflační dluhopisy. To byl absolutně jednoduchý koncept.“ A dozvídám se: „Nemám nebo bankéř říkal, že už jich víc nemají, takže mi nemůžou prodat.“

To je lež. To je absolutní lež. Nic takového neexistovalo.

Vždy, když slyším někoho, kdo má nějaký family office, tak se ptám: „Kolik máte proti-inflačních dluhopisů? Jak to, že je nemáte?“

Tam je potřeba odpracovat tu práci. Když je na to člověk sám, uteče mu víc věcí, než když je na to dohromady s nějakým týmem.

Navíc, když má ještě sto takových klientů, kteří každý mají podnět, na co se podívat, každý má zajímavý dotaz, každý provokuje nové úhly pohledu.

To je něco, co nám v našem přístupu dělá dobře. Protože máme spoustu zajímavých dalších „konzultantů,“ kteří nás svými dotazy provokují.“ Aha, tak na to bychom se měli podívat nebo támhleto ověřit. Tohle stop, tohle zkontrolovat.“

A to je také fascinující a nesmírně důležité.

Když to člověk řeší sám, samozřejmě mu to chybí.

 

Josef Podlipný

Já jen doplním kratičkou dějovou linku do příběhu rodiny Jiřího.

Jiří poté, co vyndal, takto familiárně to řeknu, z byznysu část finančních prostředků, majetku, který tam měl jako daňovou brzdu, váhal, co s tím bude dělat dál. První, co ho napadlo, protože šel po těch zkušenostech možná i částečně po „hamižnosti,“ rozjel projekty start-upového charakteru anebo investoval do start-upu někoho jiného, ale v příbuzném oboru.

Proč to udělal?

Protože se spoléhal na své zkušenosti. Neříkám, že v případě Jiřího to bylo vždy špatné rozhodnutí, nicméně když jsme před dvěma lety byli na kole spolu. Potkali jsme se úplnou náhodou, a on se mi chlubil s jednou start-upovou investicí, tak jsem mu říkal: „Jirko, ty se určitě neurazíš. Jsi o chloupek starší než já, tak si doufám můžu dovolit otázku. A co děcka? Jsou schopna v tom pokračovat?“

On na to, že to ani náhodou.

Říkal jsem mu „OK a už tam vidíš to riziko?“

Jirka byl červenější než po dojezdu s kolem.

Najednou říkal „Ty brďo, tak tos uhodil hřebíček na hlavičku. Já jsem vlastně zapomněl na to, že tady nebudu nekonečně dlouho a že mé zkušenosti jsou někdy na další generace nepřenosné.“

 

Vladimír Fichtner

A to je možná jeden z těch důvodů, proč nejbohatší lidé na světě mají majetek trošku jinak srovnaný než všechno ve svém byznysu nebo všechno v nemovitostech.

Proč využívají z velké části finanční aktiva. Protože se spravují mnohem jednodušeji, respektive ta znalost se přenáší mnohem jednodušším způsobem než posouzení start-upů.

To je opravdu velmi náročná disciplína.

 

Josef Podlipný

A jak na to, tedy? Jak přizvat další lidi? Jak poznám ty správné?

Vláďo, s tím máš letitou zkušenost. Mnoho i současných dlouholetých klientů při hodnocení spolupráce po více jak deseti letech, říkalo, proč jsou spokojenými klienty.

Nicméně, jak pozná člověk, že si vybral správně a kdy to má a jak vyhodnocovat?

 

Vladimír Fichtner

Asi je to jednoduché. V principu první věc je potřeba se potkat s x lidmi, kteří takové služby nabízejí.

V první fázi posoudit, jestli mě ti lidé poslouchají a slyší.

Ve druhé fázi posoudit, zda to, co mi navrhují, mi dává hlavu a patu. Zda to je nějaký plán, zda to má v sobě nějakou myšlenku, nějakou filozofii. Takže vidím, co by se asi mohlo dít. Nebo zda mi prodávají nějaké produkty. Hodně lidí sklouzne k tomu: „Tady jsou produkty.“

Ale to je jako by si člověk vybíral dlaždičky do koupelny, ještě nemá koupený pozemek a neví jaký barák bude kupovat. To je absolutní nesmysl.

A tu chybu, je fascinující, dělají lidé, kteří mají miliardy nebo stamiliony, stejně jako ti, co mají první statisíce.

Je to neuvěřitelné, jak to funguje stejně v obou segmentech. Na to je potřeba dát pozor.

Proto v první fázi vyhodnotit nějaký dokument, ideálně písemný plán. Klidně si za něj zaplatit, proč ne.

Jestli mi to dává smysl. Vezmu si dva tři plány, které mi někdo nabízí a řeknu si, co mi víc vyhovuje. Kde vidím větší přidanou hodnotu v tom, co probíhá v průběhu diskuse o plánu.

Hlavně opravdu doporučuji, nesoustřeďte se na to, jaký produkt tam bude. Soustřeďte se na filozofii, na způsob přemýšlení toho, kdo sedí proti vám. Protože to musí fungovat dobře – že vás ten člověk slyší, že přemýšlí podobně jako vy.

Když bude věci vyhodnocovat, tak bude určitě brát do úvahy váš úhel pohledu. Ale zároveň, a to bych třikrát podotknul – nechoďte do vztahu s kývačem nebo přikyvovačem.

Teď o tom psal jeden z minoritních akcionářů PPF. Že Petr Kellner neměl rád přikyvovače. Kdo měl stejný názor na všechno a souhlasil s tím, co Petr řekl, toho nepotřeboval.

My v žádném případě nejsme přikyvovači. Ale slyšíme, co nám lidé říkají, vnímáme, co potřebují.

Někomu to vyhovuje víc. Někomu to vyhovuje méně.

To už je vždycky otázka toho, jak nám to zapadne.

Ale tohle bych řekl jako základní věci. Co bys k tomu dodal, Pepo?

 

Josef Podlipný

Pokud i vám, posluchačům přišel trefný příměr dlaždiček kupovaných dřív, než vůbec koupíme pozemek anebo dům, já k tomu dodám jenom dvě věci.

Je také dobré přemýšlet, s kým v tom domě budeme bydlet. A ptát se i těch ostatních členů rodiny nebo širšího příbuzenstva, co i jim bude vyhovovat a přizvat je k této diskusi.

Ne třeba hned v první fázi, ale určitě v nějaké další fázi pokračování diskusí o tom, s kým to dělat i mezigeneračně.

Proto je důležité tam mít další členy rodiny. Nepochybně stejně tak důležitou je i fáze, kdy je potřeba se dívat na to, že všechno má své limity.

Když na něco budu sám, budu limitován minimálně svým časem. Čas se nedá nikde koupit.

To je jedna z mála, ne-li jediná veličina, kterou si prostě nikde na internetu nebo v kamenném obchodě nekoupíme. To fakt nejde. Už bylo mnoho pokusů, nejde to.

A když si čas nemůžeme koupit, je potřeba přemýšlet o tom, jak a kde čas efektivně vynaložíme nebo použijeme.

Když budu spravovat svoje nemovitostní portfolio sám a budu běhat mezi jednotlivými desítkami bytů, určitě nebudu mít čas na sebe a velmi pravděpodobně nebudu mít čas ani na rodinu.

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, proč se lidé o majetek starají sami.

Sdíleli jsme s vámi mnohé důvody, ale i řešení. Pokud vám řešení i důvody přijdou zajímavé, sdílejte je mezi svými blízkými a diskutujte i ve vlastní rodině.

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

 

 

Dividendové akcie mají své výhody i nevýhody.
Jedni investoři dividendy milují, jiní se jim raději vyhýbají.

Šéf analytického oddělení Fichtner Wealth Managers Tomáš Tyl se na dividendové akcie dívá racionálně a sdílí, proč měl investor minimálně zvážit jejich zařazení do portfolia.

Tomáš vysvětluje, proč jsou dividendy vyplácené firmami stabilnější než samotné ceny akcií. S Vladimírem Fichtnerem diskutuje o rozdílném přístupu k dividendám v USA a Evropě.

Existují různé přístupy k výběru dividendových akcií, včetně zaměření na tzv. dividendové aristokraty. Tomáš upozorňuje na rizika spojená s investicemi do firem s příliš vysokými dividendovými výnosy.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, zdravím Vás opět v našem podcastu Mezi Rentiéry.

Dnes tu není Pepa Podlipný, ale mám tu opět našeho vzácného hosta, kolegu a partnera ve firmě, Tomáše Tyla.

Ahoj, Tomáši.

 

Tomáš Tyl

Ahoj, Vláďo, a dobrý den všem divákům a posluchačům.

 

Vladimír Fichtner

Tomáši, pro mě jsou inspirací k našemu povídání věci, které píšeš.

Kromě toho, že jsi napsal knížku „10 způsobů, jak se (ne)nechat připravit o peníze“, píšeš stovky zajímavých článků. Ty patří k těm nejčtenějším, které naši klienti a úspěšní podnikatelé, kterým pomáháme se starat o jejich peníze, velmi rádi čtou. Vrací se k nim a já s nimi často o těch článcích mluvím. V poslední době mě zaujal a měl jsem na to několik zajímavých diskuzí s klienty, Tvůj článek o dividendových akciích.

Článek byl poměrně rozsáhlý, ale já bych dneska chtěl vypíchnout jen pár věcí, které v našich diskuzích nejvíc zaujaly lidi, se kterými pracujeme.

Tou první věcí, kterou bych rád vypíchnul a o které jsi psal, bylo to, že dividendy jsou stabilnější než ceny akcií. A je to jedna z věcí, která je na nich atraktivní.

Můžeš k tomu říct pár slov, prosím?

 

Tomáš Tyl

Dividendy firmy vyplácejí investorům. To jistě naši posluchači znají – dividendy si vyplácejí jako podnikatelé. Stejně tak to funguje u velkých firem, které vyplácejí dividendy investorům jako část zisku.

To znamená, pokud investuji do amerických akcií třeba formou ETF, jako to děláme s našimi klienty, ty firmy vyplácejí dividendy, a to pak naši klienti dostávají.

Když se podíváme na celý trh a dividendu, která plyne z akcií na tom trhu, je dividenda mnohem stabilnější než samotná cena akcií. Protože cena akcií a celého toho trhu závisí na tom, co se na něm aktuálně děje. A může docela dost kolísat. A někdy dochází i k propadům, které mohou být docela velké.

Historie ukazuje, že právě v těch propadech cena může poklesnout poměrně výrazně. Třeba o 50 procent, ale dividendy jsou mnohem stabilnější a neklesají tolik.

Například, když byly velké propady v době finanční krize, cena akcií propadla v podstatě na půlku.

Dividendy ale poklesly asi jen o 20 procent a relativně rychle se zase vrátily zpátky.

To znamená, že tok dividend směrem k investorovi se příliš nezměnil.

Dividendy jsou tedy výrazně stabilnější než ceny akcií, které mohou být velmi volatilní, velmi kolísat.

 

Vladimír Fichtner

Pamatuji si, jak byla dividenda zajímavá v době finanční krize a před ní.

Řekněme, že dividendový výnos, to znamená poměr dividendy k ceně akcií, byl zhruba tři procenta.

Když jsem si koupil akcii americkou, tak cashflow, které z ní teklo, bylo tři procenta z tržní ceny.

Ale v okamžiku, kdy klesly ceny akcií o padesát procent a dividendy se nezměnily, najednou to bylo šest procent, protože cena akcií byla poloviční.

Když dividendy klesly, pořád to bylo pět procent, což byl zajímavý cashflow výnos. Každý máme rád, když za námi nějaké cash flow jde.

Potvrzuji, že dividenda i v době finanční krize, která byla asi tou největší, protože byla relativně dlouhá, bylo velmi příjemný pevný bod ve vesmíru. Když jsme dokupovali investice v poklesech po dvouletém poklesu, což je emočně velmi náročné pro každého, kdo vlastní akcie, říkal jsem si:

„Místo tří procent máme už pět. Tak jo, tak pět procent výnosu na cash flow. To je dobrý. To mám na nájmu.“

Pak se ukázalo, že na nájmech začíná být míň a míň. Takže stabilita dividend byla velmi příjemná.

Ještě bys něco dodal ke stabilitě dividendy a volatilitě akcií?

 

Tomáš Tyl

Samozřejmě tohle nemusí platit nutně celosvětově. Je třeba zajímavé, že je velký rozdíl v přístupu k dividendám mezi Amerikou a Evropou. Protože v Americe je dividenda posvátná. Snížit dividendu je pro firmy velká ostuda. Většinou, když k tomu firmy přistupují, ceny jejich akcií hodně padají. Je to známka přiznání toho, že je firma ve skutečných problémech.

Naopak velmi ceněné jsou firmy, někdy se jim říká třeba dividendoví aristokrati, které dvacet pět let postupně zvyšují dividendu.

Důsledek je, že v Americe firmy nevyplácejí třeba až tak vysokou dividendu. Dividendový výnos v dnešní době není tak vysoký. Momentálně je někde kolem 1 a půl procenta. Ale firmy vyplácí tolik, aby věděly, že dividendu ze zisku dokážou postupně zvyšovat.

Takže se snaží o vyplácení bezpečné dividendy. A samozřejmě, když přijde krize, některým firmám už nezbyde nic než dividendu snížit, nebo ji některé dokonce úplně přestanou vyplácet. Díky tomu je pokles na dividendě, ale není tak dramatický právě proto, že dividenda je posvátná.

Firma se bude snažit nejdřív dělat jiné věc. Třeba propuštění zaměstnanců, což je v USA jednodušší než v Evropě. Oni je pak zase dříve nabírají zpátky. A další kroky, ale na dividendu sáhnou až jako poslední.

 

Vladimír Fichtner

A ty jsi řekl, že v Evropě je to jinak.

 

Tomáš Tyl

V Evropě je přístup hodně jiný.

V Evropě se vyplácí, když na ně je a nevyplácí se, když na ně není.

Dividendy v Evropě obecně více kolísají. Firmy vyplácejí třeba nějakou fixní část zisku na dividendě. To znamená, když je zisk větší, vyplatí více, když je zisk menší, vyplatí méně.

Dividendový výnos evropských akcií bývá obecně vyšší, ale je méně stabilní.

Protože v Evropě je naopak v některých zemích dokonce velký problém propouštět zaměstnance. Pokud mají trvalý úvazek, tak to může pro tu firmu být značně problematické a naopak. Nejdříve se sahá na dividendu, ta se sníží a teprve potom se dělají jiné věci.

V Evropě je přístup k dividendách hodně jiný, a i proto my máme raději americké akcie.

Z hlediska akcionářů, i když není dividendový výnos tak vysoký, tak je mnohem stabilnější a nám to dává prvek stability do časů, kdy přichází krize. Protože víme, že dividendový přítok – to, co nám bude vypláceno – se příliš nezmění.

Ano, když přijde krize, dojde k nějakému poklesu. Na druhou stranu v portfoliu to zase mohou vyrovnat úroky z dluhopisů, ale nezmění se dramaticky.

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi, Tomáši, psal třeba ve finanční krizi o tom, jaký byl rozdíl ve výplatě dividend v amerických firmách. A o poklesu. O tom, že v evropských firmách pokles dividendového výnosu byl výrazně větší.

 

Tomáš Tyl

Pokles byl kolem čtyřiceti až padesáti procent. Byl skoro takový jako pokles cen. Takže ochrana byla v zásadě mnohem menší, než jak je to v Americe.

 

Vladimír Fichtner

Je to tak. Američané, a proto rádi investujeme do jejich firem, nás jako akcionáře respektují a dělají všechno pro to, abychom byli spokojení.

V Evropě to bohužel jsou jako první zaměstnanci. Akcionáři jsou, přijde mi, až na posledním místě.

Jak jsi to říkal – když něco zbyde, tak to dáme i akcionářům.

Když nezbyde, tak nezbyde.

To je pro mě jako správce peněz velmi nepříjemné. Já chci, abych měl cash flow. Chci ho z byznysu, který vlastním. Chci ho z nemovitostí, které vlastním. Chci ho z akcií nebo z úroků z dluhopisů, které vlastním. Protože cash flow mi přináší hezkou stabilitu.

Viděl jsem to v mnoha případech u klientů. Našimi klienty jsou velmi úspěšní podnikatelé, kteří mají něco za sebou a nějaké těžké časy je úplně nerozhodí.

Když přišla finanční krize, válka na Ukrajině nebo covid, a když můžeme ve výpise ukázat výplatu dividendy a to, že se nemění, je stabilní, nebo poklesla jenom malinko, pak je ochota zůstat zainvestován. Což my jako dlouhodobí investoři víme, že je kritické pro to, aby investice mohly fungovat. Fungují dlouhodobě, proto musím zůstat zainvestovaný dlouhodobě, ne to vybrat při prvním poklesu.

Role dividend je nesmírně zásadní.

 

Tomáš Tyl

Právě ve výpisu našich klientů je to hodně dobře vidět, kdy ta část, která odpovídá cenám aktiv kolísá.

Někdy se jí daří více, někdy posouvá celkové zisky více nahoru, někdy naopak dolů.

Ale dividendy a úroky jsou to, co neustále narůstá. To, co neustále pomáhá vytvářet bohatství.

Klientům, kteří chtějí rentu, zase pomáhá vědomí, že rentu budou čerpat, i když na trzích dojde k významným poklesům. Stále z portfolia bude přicházet renta, která je zajistí.

To je ta ochrana jejich majetku. My víme, i oni vědí, že portfolio nebudou muset vyprodávat. Nebudou se muset zbavovat akcií v nevhodný okamžik, i když přijde krize. Dividendy a úroky jim pomůžou pokrýt jejich potřeby.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že každý z nás, kdo podniká a každý z posluchačů, kteří si čerpá dividendy ze své vlastní firmy, ví, že je příjemné, pokud je tok stabilní, se kterým může pracovat. Na který se může spolehnout.

A když nastávají velké změny – jeden rok mám, druhý rok nemám – že to může být velmi nepříjemná situace.

Mám sice hodně majetku a najednou mi chybí cashflow, kterým bych financoval svůj životní styl. Můžu mít miliardu a stejnak můžu mít málo peněz.

Protože najednou byznys, ve kterém mám třeba veškeré svoje investice vložené, má prostě špatný rok. A nemůžu s ním nic dělat.

To není úplně příjemné. Proto dividendy jsou velmi důležité.

Možná by, Tomáši, bylo ještě zajímavé podělit se trošku a nahlédnout pod pokličku strategie, kterou zastřešuješ ve Fichtner Wealth Managers.

Pobavit se o podílu dividendových akcií i z pohledu toho, jak má člověk velké portfolio.

Protože my víme, že jinou váhu portfolia dividendových akcií doporučujeme těm, jejichž majetek odpovídá rentě, kterou můžou vybírat. Je blízko.

A pak jsou lidé, kteří mají majetku opravdu hodně, miliardy. Tam dividendové strategie má zase trošku jinou váhu, nebo může mít trošku jinou váhu.

Můžeš k tomu něco nasdílet?

 

Tomáš Tyl

Já bych k tomu řekl, že když koupíme celý americký trh, jsou na něm některé firmy, které lze označit za dividendové.

Ono vždycky záleží na tom, jaká se použijí kritéria. Ale je tam prostě určitá část firem, které vyplácejí vyšší dividendu, jsou více na dividendu zaměřené.

Pak jsou tam společnosti, které vyplácejí řekněme průměrnou dividendu.

A pak jsou tam společnosti, které nevyplácejí žádnou dividendu, protože jsou ve fázi, kdy to není vhodné. Jsou ve fázi více budování a růstu byznysu. Takže místo toho, aby vyplácely dividendu, snaží se podpořit svůj růst.

A pak jsou firmy, které jsou naopak stabilní a už růstový potenciál tolik nevidí, a tak vyplácejí dividendu svým akcionářům.

Firmy, které se více zaměřují na dividendu, lze označit za dividendové.

Strategií může být více. Já jsem hovořil o dividendových aristokratech. Ty je vyloženě možné koupit přes ETF zaměřené na dividendové aristokraty. To znamená ty firmy, které více než 25 let průběžně zvyšují dividendu.

Pak jsou tady jiné přístupy.

Vezmou se firmy, které mají nejvyšší dividendový výnos, nebo firmy z každého sektoru, které mají nejvyšší dividendový výnos, a z nich se dá postavit portfolio.

U dividendy je pak ještě důležité to, že ne vždy je dobrá strategie kupovat firmy s nejvyšší dividendou.

Občas se s tím setkávám, že se někdo zaměří na dividendy až příliš. Ale tam pak je to nebezpečí jako u evropského trhu. Pak to vyjde, že to mají být evropské společnosti a jsou to společnosti, které třeba někdy do té dividendy dávají. Některé společnosti dokonce nějakou dobu vyplácí více, než mají zisk. A to samozřejmě není zdravé. Dividenda není udržitelná, pokud vyplácím velkou část zisku nebo více než zisk.

Takové akcie se pak můžou chovat neočekávaně a dividenda může najednou zmizet.

 

Vladimír Fichtner

Takže sice mohou mít dividendu, ale nemusí tam být žádný růst nebo žádný velký růst ceny.

 

Tomáš Tyl

Přesně tak. Anebo cena může padat a nemusí to vůbec vyvážit ten dividendový výnos.

Občas někdo nakupuje akcie kvůli dividendám a zjistí po x letech, že má i s dividendami mít daleko míň.

Protože akcie nikam nerostla a vyplácela jenom dividendu.

Takže pozor, největší dividenda nebo vysoká dividenda ještě neznamená dobrou akcii.

Proto nás zajímají, jak my říkáme, kvalitní dividendové společnosti podle různých kritérií, kde je předpoklad, že dividenda bude dlouhodobě udržitelná. Že zůstane vyšší po dlouhou dobu.

V našich portfoliích podíl podobných společností navyšujeme. V důsledku, když vezmeme to, co je za dividendové společnosti v celkovém indexu plus ještě speciálně investice zaměřené na dividendové firmy, je to tak, že u rentiérů máme v dividendových společnostech přibližně 60 procent portfolia. U budoucích rentiérů to potom vychází přibližně 40 procent portfolia.

To je tzv. zaměření na firmy s vyšší dividendou.

 

Vladimír Fichtner

Rozumím, jaká je váha dividendových a růstových akcií v portfoliu rentiérů nebo budoucích rentiérů.

Mně ještě šlo o jednu věc a já jsem to vlastně trošku spojil.

My také používáme ETF, která vyplácí dividendu anebo která nevyplácí dividendu.

U budoucích rentiérů říkáme, že ještě nepotřebujete rentu, tak vlastně nemusíte mít tu

dividendu vyplácející. Přestože vevnitř v portfoliu máte akcie, které vyplácí dividendu, tak ještě ji nepotřebujete dostávat k sobě.

Ale u rentiérů naopak chceme, aby tam bylo i to cash flow, aby tam tekly peníze, jak jsme o tom před chviličkou mluvili.

Když jsme pracovali s budoucími rentiéry, tak jsme říkali „Dividendovou výplatu nepotřebujete. Vy posíláte peníze dovnitř těch investic, tak nepotřebujete dostávat zpátky dividendu. Abyste jí zase poslali zpátky.“

Ale u rentiérů to je jinak. Také je to jinak, čím větší je majetek toho rentiéra. Tam se může měnit váha dividendových akcií.

Víš, o čem mluvím? Můžeš říct něco k váze dividendu vyplácejících investičních nástrojů v portfoliích rentiérů, kteří jsou menší a mají majetek zhruba takový, který jim na výplatu renty stačí akorát? A u těch, kteří mají toho majetku dramaticky víc, než potřebují?

 

Tomáš Tyl

Určitě, samozřejmě.

Tam smysl dividendy, která se vyplácí z produktů, to znamená, jde přímo ke klientovi a nereinvestuje se v jejich rámci, hodně to záleží na tom, jak velká je požadovaná renta v poměru k portfoliu.

To znamená, pokud rentu nepotřebuji, investuji s tím, že jí budu chtít až někdy daleko v budoucnu. Jsem budoucí rentiér. Tak jak říkáš, nemá smysl si vybrat dividendu, zase ji reinvestovat zpátky. Mají smysl produkty, které už jí přímo reinvestují.

Pokud jsem ve fázi, že z majetku čerpám rentu nebo jsem na to připravený, pak má cash flow právě tento význam – vybírám tak rentu. Zároveň mi to přináší určitou emoční stabilitu. Už jsme se o tom bavili – když se podívám na výpis a vidím, že přichází peníze stabilně, přes to, co se děje s cenou, je to výrazná pomoc, když dojde k opravdu velkým propadům cen a krizím. Vidím, že jsem v bezpečí a můj cíl vyplácet si rentu není ohrožen. To je ten důležitý prvek.

Ale na druhou stranu, když už jsou portfolia zase hodně velká a peníze jsou výrazně nad rámec renty, opět se vracíme k tomu, že je zbytečné vyplácet peníze zpátky reinvestovat.

Takže opět přicházejí na řadu reinvestiční produkty.

 

Vladimír Fichtner

Tedy váha výplatu poskytujících investičních instrumentů je vyšší v okamžiku, kdy je můj majetek menší. A odpovídá zhruba rentě, kterou potřebuju vyplácet. Nebo ten převodový můstek je zhruba stejný.

Čím vyšší je majetek, tím méně dividend musím mít.

Než se rozloučíme v tomhle povídání, co je shrnutím přemýšlení o dividendách? V pár bodech z dnešního povídání.

 

Tomáš Tyl

V první fázi nezapomínejme na to, že nějaká dividenda vůbec je.

Občas je možné setkat se s výnosy. Třeba výnos u S&P 500, je vlastně tzv. cenový index.

To znamená, odráží jenom ceny akcií a dividendy tam nejsou. A když někdo použije dlouhodobý graf tohoto indexu, zjistí, že výnosy je podstatně menší, než jaký je s dividendami.

Ale dividendy jsou důležitou součástí investování. Na dlouhém horizontu dělají velkou část výnosu. Když máme index, kde se reinvestují, je dramatický rozdíl.

Takže jedna z nejdůležitějších věcí je nezapomínat na dividendy.

Druhá věc: velmi vysoká dividenda neznamená nutně kvalitní dividenda. Kvalita je hrozně důležitá.

Když se bavíme o dividendách, vždy je dobré vědět, jak jsou kvalitní, jak jsou udržitelné a stabilní.

To je další věc.

Dividendy jsou stabilnější, mají nám přinášet stabilitu. To je jejich význam. Pokud tohle z nějakého důvodu nepotřebujeme, například proto, že do portfolia neustále dáváme nové peníze, což také přináší stabilitu růstu. Nebo jsme ve fázi, kdy žádné peníze čerpat nepotřebujeme, samozřejmě přidaná hodnota stability nemusí být taková. Ale jsou chvíle, kdy je opravdu velká.

 

Vladimír Fichtner

Tak to byla skvělá slova na závěr od našeho hosta, kterým dneska byl Tomáš Tyl.

Tomáši, děkuju moc za tvoje komentáře.

 

Tomáš Tyl

Já děkuji za pozvání. Děkuji za pozornost a ať se daří.

 

Vladimír Fichtner

Za týden zase na shledanou.

 

Když se mluví o prodeji firmy, nejčastěji člověku vytanou na mysli příběhy, o kterých se psalo v médiích. Exit za stovky milionů nebo rovnou za miliardy. To ale není jediný způsob, jak firmu prodat.

Vladimír Fichtner se mimo jiné potkává také s majiteli firem, kteří své firmy již prodali, a také s těmi, kteří se své firmy prodat teprve chystají. Díky tomu může předávat zkušenosti z různých fází tak náročné části firemního cyklu, jakým prodej bezpochyby je.

V této epizodě předkládá způsob prodeje firmy, který stojí za to zvážit nejen ve chvíli, když nemáte na stole žádnou konkrétní nabídku, ale cítíte, že už pro vás nastal  správný čas věnovat se jiným výzvám a chcete, aby vaše „dítě“ dál prosperovalo.

 

 

Textový přepis

Václav Krajňák

Dobrý den, mé jméno je Václav Krajňák, vítám vás Mezi Rentiéry.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner.

Kde je Pepa?

 

Václav Krajňák

Dneska Pepu zaskočím – moje jméno je Václav Krajňák a mám ve Fichtner Wealth Managers na starosti marketing.

Vladimíre, chtěl bych se Tě zeptal na to, jakým netradičním způsobem nebo méně známým způsobem prodat firmu.

Abych téma uvedl, řeknu, že jsme se nedávno společně potkali s jedním z našich klientů, který prodává svoji firmu.

Prodej firmy je pro někoho, kdo to dělá poprvé, hodně náročný proces.

A podobně, jako když člověk prodává svoji nemovitost a dělá to poprvé, je tam spousta věcí, které si neuvědomoval a musí je řešit.

Vladimíre, ty jsi našemu klientovi ukazoval hned několik způsobů, jak firmu prodat.

Začněme tím, který je hodně známý, o kterém se hodně píše.

Když se podívám třeba do Forbesu nebo do nějakých novinových článků, tam se mluví o tom, jak měla firma miliardový exit, jak se firma prodala za stovky milionů a jaký to byl velký úspěch.

Člověk z toho může mít pocit, že to je ten způsob, jak prodat firmu.

Začněme tímto a potom se dostaneme k našemu klientovi a k tomu méně tradičnímu.

 

Vladimír Fichtner

U tohoto klienta, říkejme mu třeba Petr, měl prodej firmy několik fází.

První fáze přišla už v roce 2018, kdy se jim velmi dařilo. Ale je to relativně malá firma, která má obrat řekněme 50 milionů, hodnotu cca 100 milionů.

To znamená, že to je firma, která je na hraně rozumné likvidity pro najmutí si nějakého poradce.

Protože většina firem, které dělají poradenství v téhle oblasti, se soustředí na ty největší obchody. Jak jsi říkal na miliardy nebo alespoň stovky milionů. Také si za to berou pár milionů, nebo i více, když se to podaří.

Ta likvidita, když má firma tržby 100 milionů, už je docela rozumná, ale když je to 50, tak to může být na hraně efektivity.

Když se firmě v roce 2018 velmi dařilo, já jsem říkal Petrovi „Možná by stálo za to, to vyzkoušet.“

 

Petr souhlasil. Dokonce jsem je tenkrát propojil s KPMG, poradenskou firmou, která dělá prodeje. Párkrát se potkali.

Ale protože Petr není ve firmě sám, je tam ještě s partnerem, došlo k tomu, že tento partner, přestože na začátku souhlasil, po několika měsících řekl, že ne. Nechce prodávat.

Prodej se přerušil.

Byla to typická situace. Nedávno jsme si o tom povídali na obědě s několika našimi klienty. Jeden z nich to tam přímo řekl: „Já to chci vždycky prodat, když se mi nedaří, když už mě to nebaví.

A když se daří, tak si říkám, proč bych to prodával?“

 

Václav Krajňák

To je logické, když tě firma baví, proč bys z ní odcházel. Ta myšlenka vůbec nepřijde.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak.

Tenkrát se ten obchod „přerušil“ až do doby, než přišlo složitější období.

Petr opět přišel za svým partnerem – Pavlem, že už by to možná zase mohli zkusit prodat. Protože to nejde tak, jak by chtěli.

 

Václav Krajňák

Je potřeba říct, že mezi tím byl Covid. Vlastně v roce 2018 byl úplně skvělý čas na prodej, protože ekonomika rostla. Potom byl Covid, který hodně podnikatelů sundal dolů.

 

Vladimír Fichtner

Bylo to složitější.

 

Václav Krajňák

Změna se ale projevila i v postoji vůči firmě. Že to prostě nešlo jednoduše, třeba jako teď.

 

Vladimír Fichtner

To je jedna věc. Druhá věc je, že oba společníci už mají přes 70 let a vnímají, že už možná nechtějí tolik. Nebo už nemají tolik energie.

Už je začíná trošku tlačit čas k tomu, že budou muset s firmou něco dělat. Není jim prostě 55, nemůžou si říct, ještě tady 15 let vydržíme a pak s tím něco uděláme.

Vidí, jak síly ubývají.

Takže jsme se zase dostali k tématu prodeje firmy. A já říkám Petrovi.

 

Václav Krajňák

„Udělejte to, jak to píšou v novinách. Prodáte to za stovky milionů a všechno bude super.“

 

Vladimír Fichtner

No to ne.

On se ptal, co s tím mají dělat.

A já řekl „Tak se vraťte zpátky k týmu, se kterým jste to začali před pěti nebo šesti lety. A uvidíš, za to nic nedáš.“

Vrátili se zpátky a zkusili to s tím samým týmem, který je upozorňoval na to, že firma je malá, že to nebude tak úplně triviální.

A ukázalo se, že to je pravda. Je pár zájemců, ale nabídky nejsou tak vysoké, jak by si majitelé představovali.

Ještě ten proces není ukončen, možná to dopadne, uvidíme.

Ale začali jsme se bavit také o další alternativě, a to je asi to, k čemu míříš a o čem si chceš dneska povídat.

Je to tak?

 

Václav Krajňák

Přesně tak. Já jenom řeknu něco k té firmě jako takové. Jsou dva majitelé a mají 15-20 zaměstnanců. Obrat je příjemný, majitelům přináší zajímavý zisk. Tak, jako v běžném životě, pokud by jim bylo zhruba 50 let (jim je přes 70), byla by to dobrá firma, kterou člověk může mít a je v ní spokojený. Zná lidi a všechno je OK.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím, to je asi důležité.

Firma generuje majitelům 5-7 milionů každému každý rok – oni nejsou nuceni úplně odejít. Baví je to.

Ale trošku jim začínají docházet síly a říkají si „Možná bychom tady nemuseli na sto procent být od rána do večera a řešit to. Možná už bychom mohli být jenom akcionáři nebo spolu akcionáři.“

To je přivedlo k myšlence, kterou jsme zažili my s mojí ženou Radkou také, když jsme přemýšleli o tom, že po dvaceti letech možná prodáme majoritu.

A to je, domluvit se na odprodeji podílů s někým zevnitř z firmy, s managementem.

 

Václav Krajňák

O tom se moc nepíše. To je takový nenápadný prodej, který proběhne a média si ho nevšimnou, protože proč by si ho všímala. Zejména u menší firmy.

To je důvod, proč se o tom bavíme. Abychom vám tenhle způsob prodeje přiblížili a řekli k tomu zkušenosti, které máš, Vladimíre. Nebo které jsme slyšeli od Petra.

 

Vladimír Fichtner

Tomuto způsobu prodeje se v angličtině říká: management buy out.

To znamená, že management si odkoupí od existujících majitelů podíl nebo částečný podíl.

My jsme si nechali minoritu ve firmě, neprodali jsme úplně všechno, ale významnou část.

 

Václav Krajňák

Mluvíš o Fichtner a.s.?

 

Vladimír Fichtner

Ano.

 

Václav Krajňák

Dříve Fichtner s.r.o., která vznikla v roce 2003, potom se transformovala a poté jsi část podílu prodal.

 

Vladimír Fichtner

U Petra to může být velmi podobné.

Petr má v týmu další generaci lidí, respektive o generaci mladší lidi, kteří vidí, že by mohli převzít žezlo po nich.

A vlastně mu nejde o to vytáhnout z firmy peníze jednorázově.

On říká „Já mám peníze stranou. Za ty roky, když se podívám na výpis, který spolu řešíme – já fakt ty peníze nepotřebuji. Mě nic nenutí, abych to udělal ze dne na den a dostal třeba 50 milionů za svůj podíl a měl vše hotovo a už nic nedělal.

Firma je naše dítě, úplně se jí vlastně nechceme zbavit. Ale vzhledem k věku a k silám, to tak asi budeme muset udělat. Někde to skončit musí.“

Způsob, jak to předat manažerům, jak se s nimi domluvit, jak financovat celou transakci, bychom vymysleli společně. To je určitě významná alternativa, která se teď objevila v hledáčku. Petr s Pavlem to chtějí diskutovat a bavíme se o ní.

 

Václav Krajňák

Mě na tom zaujalo, že je to méně známý způsob, jak prodat firmu.

Je to další možnost, jak ji prodat.

Já si můžu říct, že prodám firmu někomu externímu, koho neznám, koho mi najde agentura, poradci. Za nějakou cenu s nějakými podmínkami.

Anebo sám oslovím nějakého svého strategického dodavatele a od něj mám nějaké podmínky.

Versus třetí možnost – prodám to lidem, kteří jsou ve firmě a jsou schopní. Já jsem je vlastně možná i několik desítek let trénoval. Sdílejí stejné hodnoty jako já. V podstatě makáme na tom společném. Možná za to nebudu mít tolik peněz, ale mám z toho větší radost, lepší emoce. Převezme to někdo, komu na tom také záleží.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak. To bych řekl, že je jeden z nejdůležitějších faktorů tohoto způsobu prodeje.

Protože když firmu předáte do rukou někomu, s kým jste sladěný, on je s vámi v týmu deset nebo dvacet let a znáte se, je v týmu proto, že v něm chce být. Ne proto, že ho tam něco nutí být. Vyrostl třeba od řadové pozice do manažera.

Samozřejmě vidíte všechny věci, které ten člověk ještě neumí, ale je důležité nepodcenit to, co umí.

A to je loajalita k firmě, loajalita ke značce, loajalita k vám.

Může to znamenat také jednu důležitou věc. Že možná do firmy budete moci dál chodit, bude vás to i nadále moci bavit.

Já musím říct, že za sebe si to v tuhle chvíli užívám.

Tým ve Fichtner Wealth Manager má najednou novou energii. Je tam o generaci mladší nový ředitel, noví spolumajitelé.

Už to není firma postavená na jednom muži a jeho myšlenkách, což jsem byl já. Příliš jsem stahoval věci za sebou.

Přišel Honza Valášek, náš nový generální ředitel a spolumajitel, který pomáhá týmu dostat se na další úroveň. Já už si můžu natáčet podcasty, potkávat se s klienty a přemýšlet o nových věcech, které děláme. Už můžu trošku víc hrát roli vizionáře než dennodenního pracanta, který musí všechno odpracovat. A musím říct, že si to opravdu hodně užívám.

To samé jsem říkal Petrovi „Když přijde někdo, kdo koupí tvoji firmu a bude po tobě chtít, abys tady dva, tři roky zůstal.“

 

Václav Krajňák

Což je normální. Asi jsme slyšeli to, co se asi chystáš říct.

Většinou jsme slyšeli to, co asi se chystáš říct.

 

Vladimír Fichtner

To je prostě za trest.

Představte si, že dvacet, třicet let budujete svoji firmu. Je to všechno podle vás – co řeknete, to bude.

Najednou přijde někdo, kdo firmu koupí. Vy už nemáte rozhodovací pravomoc. On tam začne zavádět svůj způsob práce, svoji představu o tom, jak to má být. A vy tam musíte ještě být.

Já jsem říkal „Petře, to fakt nechceš. Speciálně když je to tvoje dítě.“
Už také máme nějaké roky, Petr je ještě o něco starší než já.

„Uvidíš, jak to dělají špatně. Respektive ty si myslíš, že to dělají špatně. Oni to třeba budou vnímat jinak.

To je hrozně nepříjemná věc. To se přestaneš těšit do té práce, přestane tě to bavit.

Vidíš, jak se nedaří. A oni třeba vyberou tu zatáčku. Ale ten pocit, který s tím zažíváš, fakt nemusí být úplně příjemný.“

Většina lidí, kteří mají takové kontrakty, dost trpí. Protože srážka těch kultur je složitá. Znám pár lidí, kterým se to povedlo. Naopak našli u nového majitele prostor pro další růst do mezinárodních struktur apod.

Ale většinou je to fakt těžké.

 

Václav Krajňák

Já si to představuji, jako když jedu autem jako řidič. A potom si sednu jako spolujezdec. Cestu autem si užívám v tom případě, kdy jsem řidič. Když jsem spolujezdec, hodně záleží na řidičovi.

Občas, když jezdím jako spolujezdec, mám prostě brutální strach na sedadle spolujezdce.

Dovedu si představit, že ve firmě je to podobné. Když to máme pod svojí kontrolou, funguje to. Ale v momentě, kdy to má pod kontrolou někdo jiný a já jsem v pozici spolujezdce, je najednou pangejt blízko, zatáčka je prudká a on ještě nezatáčí..

 

Vladimír Fichtner

Výhoda spolujízdy je, že netrvá dlouho.

Ale když máš chodit dva roky do práce, kde tě to fakt nebaví – a také jsem to zažil – to člověka přestane bavit život. Nechce to dělat. Toto může být varianta.

Je to možné udělat v okamžiku, kdy člověk netouží zhodnotit svoji 20 nebo třicetiletou investici a práci ze dne na den. Protože ti manažeři nemají desítky nebo stovky milionů, které by vám zaplatili.

Je potřeba vymyslet strukturu, jak to bude fungovat.

Vždy je důležité vědět, že když jsou u stolu dvě strany, které se chtějí domluvit, vymyslí se struktura. To není problém.

 

Václav Krajňák

Struktura odměny.

 

Vladimír Fichtner

Struktura financování – toho, kdy dostanu za firmu jaké peníze apod. Jak se to vymyslí.

 

Václav Krajňák

Když to vezmu z emočního pohledu, už jsme probrali, jak se změní moje pozice ve firmě.

Ale jak říkáš, tak je tam samozřejmě ještě ta finanční stránka. Protože firmu nechci prodat za nic, a ještě ji někomu předat.

Když přijde externí člověk, má na to a dá mi peníze. Třeba část hned a část po nějakém earn outu, to znamená počtu let, kdy tam jsem a kdy to funguje.

Na druhou stranu tady mám manažery, se kterými se mi dobře pracuje a budu z toho mít dobrý pocit. Ale kde oni na to vezmou peníze? Protože jsou to přece jen zaměstnanci a nemají desítky milionů, aby si to koupili.

Jak o tom přemýšlet?

 

Vladimír Fichtner

Hezky jsi teď připomněl to, že při prodeji firmy se často částka za prodej dělí.

Zjednodušeně do dvou částí. Něco dostanu hned a něco dostanu v průběhu času. Také to bývá třeba po kvartálech v průběhu dvou let. Ale zjednodušme to, že to bude půlka a půlka.

Druhá půlka, kterou dostávám podle toho, jestli se firmě daří naplňovat cíle, které jsem novému majiteli říkal, že se budou dařit, je poměrně jednoduchá. Protože když bude firma vydělávat, může platit bývalým majitelům z výdělku, který prostě vydělá.

Novým akcionářům nepůjdou dividendy do té doby, než se splatí obchod, který si domluvili před nějakou dobou manažeři. Noví majitelé s původními majiteli.

Takže ten earn out je relativně jednoduchý, je podobný v obou případech. To, co se platí až po transakci, závisí na tom, jak se daří firmě.

Když se firmě daří, je jasné, kolik zhruba bude vydělávat v příštích dvou, třech letech. To není tak zásadní. Pokud se něco významně nezmění, není to tak těžké odhadnout. A je možné se domluvit, kolik z výdělku půjde za původními majiteli.

Může to být úplně všechno. To znamená, že místo toho, aby byli stoprocentní majitelé a brali si dividendu, budou v průběhu příštích let dostávat část peněz nebo toho, co firma vydělá, jako prodejní cenu.

Firma na to novým manažerům vydělá.

 

Václav Krajňák

Takže já se s těmi manažery domluvím a předám jim vlastnictví.

 

Vladimír Fichtner

Nebo částečné. Třeba dvě třetiny nebo něco podobného.

 

Václav Krajňák

A pomáhám jim s tím, aby firma fungovala. Chodím tam, dělám to s radostí, baví mě to.

 

Vladimír Fichtner

Už se trošku stahuji z řídící funkce, protože potřebuji, aby to převzali ti mladí a šikovní, kteří se nezakecají.

 

Václav Krajňák

Ale peníze dostávám z firmy, jako kdyby mi patřila.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak, je to velmi podobné.

 

Václav Krajňák

Plus se domluví ještě podmínky, aby srovnání hodnoty vyhovovalo mým požadavkům, které mám.

 

Vladimír Fichtner

Přesně tak.

Samozřejmě mám nějaké riziko, že to nedopadne. Ale to v případě earn outu existuje tak jako tak.

Nedávno jsme se spolu bavili s jedním z našich velkých klientů, který prodával firmu na hraně finanční krize. Bavili jsme se společně ještě s několika dalšími lidmi, kteří prodávali nebo chtějí prodávat.

A protože tento klient prodával v roce 2008, tak žádné earn outy víceméně nedostal. Protože ten byznys, nechci říct zkolaboval, ale dramaticky zpomalil a nebylo dosaženo žádných růstových předpokladů, které tam původně byly.

V tomto případě ten člověk dostal první polovinu splátky. Tu dostal hned. Na tu druhou polovinu nikdy nedosáhl, protože se prostě situace změnila, přišla finanční krize a firma neměla šanci naplnit dohody, které byly v prodejním kontraktu.

Vždy je to riziko, že se nebude dařit. Že to nepůjde a firma to třeba nezvládne vyplácet. Takže je dobré to ošetřit.

Když jsou dvě strany, které se chtějí domluvit, tak se dá ošetřit cokoliv a nemusí to být nic složitého.

Prostě si věříme.

 

Václav Krajňák

Ani u toho nemusí být spousta právníků a hledat tam kličky, protože se trošku známe.

 

Vladimír Fichtner

Věříme si. Může to být tak, že pokud firma nebo část firmy nebude zaplacená, nebo nějaká minimální část, do deseti let, tak se bude něco řešit.

Samozřejmě už to nemusí být pro mě. Možná to bude pro moje děti, protože už tady nebudu, ale to je v pohodě. Alespoň se budu snažit, aby ta hodnota úplně nezmizela.

Třeba to moje děti dostanou zpátky, pokud to manažeři nesplatí. I to se může stát a je dobré s tím v nějaké prodejní dohodě počítat.

 

Václav Krajňák

To je určitá pojistka, která mi dává jistotu a klidné spaní.

Kdyby se všechno pokazilo, tak o majetek jako takový nepřijdu. Neudělal jsem špatný krok.

 

Vladimír Fichtner

Ano, říkáš to správně. Ale důležité je to nastavení v hlavě. Já to vlastně nepotřebuji.

Pro mě je důležité, když firma bude fungovat, když do ní budu schopen dál chodit. Lidé mě budou brát „aha, on nám ještě trošku pomáhá,“ tak to je fajn.

Mám pocit užitečnosti, což je pro mě důležité, a těším se. Ale už chodím jenom na půl úvazku možná, ne na celý. Mám mnohem víc dovolené, než jsem si kdy byl schopen brát v minulosti. Můžu se věnovat víc rodině a pořád mě to baví.

Pořád tam mám lidi, se kterými si umím popovídat a třeba jim můžu i pomoct. Je to velmi příjemná věc. A je to samozřejmě něco za něco.

Když tam nemám externího majitele, toho cizího nového majitele, můžu se cítit mnohem víc v pohodě. Ale nemusím dostat ty peníze, pořád mluvím o druhé části. Ty nemusím dostat, ani když mám nového majitele, který je externí a má peněz dost. To je ta earn outová část.

 

Většinou první část u velkých transakcí bývá – tady to máte. Prostě tady máte peníze na účtu.

Jsou nějaké garance, kdyby se něco ukázalo ve firmě, tak vám část můžeme vzít. Kdybyste něco provedl a založil konkurenční firmu v době, kdy ve smlouvě říkáme, že nemáte založit a přetáhnout nám lidi a klienty. Tak vám zase můžeme spoustu z peněz z té transakce vzít.

Detailů a právníků, kteří se kolem toho točí, je hrozně moc. Jejich seznam je hodně velký a dlouhý. Ale většinou to dopadá tak, že člověk má nějaké peníze a zůstávají mu.

Jak tohle vyřešit, když prodáváme manažerům, kteří nemají tolik peněz, aby nám zaplatili desítky milionů ze dne na den?

Třeba v případě Petra, kdy chce prodat za 100 milionů?

Ti noví kluci nemají 100 milionů ani 50. Kdyby to byla půlka hned a půlka postupně.

To se dá řešit několika způsoby.

Jednak si můžou noví majitelé samozřejmě půjčit. Některé banky, už jsem se s tím potkal, byly schopny financovat pro nové majitele ten obchod. Byly ochotny poskytnout peníze na financování takové akvizice i management týmu.

 

Václav Krajňák

Určitě je u tohoto způsobu prodeje spousta věcí, které mohou pomoct.

Ať už, jak říkáš, je to třeba financování bankovním nebo nebankovním úvěrem. Nebo nějakým externím zajištěním.

Anebo to také mohou být daňové výhody, pokud mám třeba nerozdělený zisk. To je určitě spousta specifik.

My jsme s vámi chtěli tento ten způsob prodeje firmy nasdílet, abychom vám dali impuls pro přemýšlení.

Vždy záleží na konkrétní situaci, kterou máte.

Jinak to je, když máte už management ve firmě a všechno funguje a vy jste v pozici vlastníka.

Jinak to je, když se každý den podílíte na shánění zakázek svojí firmě, a předávání není tak jednoduché.

 

Bavili jsme se o zisku a možnostech úvěrování.

To je spousta dílků puzzle, které dokážou složit váš unikátní případ.

Budeme rádi, pokud vás toto téma zajímá, když nám napíšete, co konkrétně by vás ještě k tomu zajímalo atd.

Pro tu chvíli, Vladimíre, děkuji za impuls, že jsme to mohli probrat a nasdílet s našimi posluchači.

 

Vladimír Fichtner

Bylo mi velkým potěšením. Bylo to zajímavé téma.

Děkuji tobě, Václave, že jsi mě tématem hezky prováděl, přestože tady Pepa dneska není.

 

Václav Krajňák

Už se těším, až tady bude na mém křesle.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že se občas můžeš zapojit.

Jen pro informaci, Vašek tady je s námi vždycky. Protože nás s Pepou tak trošku z pozadí řídí, aby to, co vám povídáme, mělo hlavu a patu.

Není úplný nováček u tohoto mikrofonu, i když ho tak často neslyšíte.

Díky, Václave.

 

Václav Krajňák

Děkujeme za pozornost, ať už firmu prodáváte nebo jste ji prodali, věřím, že vám vaše bohatství dělá radost. Přejeme vám, aby vám dělalo radost a pomáhalo vám žít naplněný život i nadále. Mějte se skvěle, na shledanou.

 

 

Nastupující generace má zdánlivě vyhráno.
Čeká na ně rozsáhlý majetek.
Pokud je však nezlomí tlak spojený s tím, co jejich rodiče vybudovali.

Josef Podlipný a Vladimír Fichtner pokračují v příbězích, kdy druhá generace bohatství lituje, že ta první něco neřešila.

Nesdílení starostí a odpovědností mezi generacemi může vést k napětí a neschopnosti mladších členů rodiny vyrovnat se s očekáváními, která na ně jsou vědomě či nevědomě kladena.

Josef předává konkrétní příklady a doporučení, jak mohou rodiny lépe komunikovat a plánovat setkání tak, aby se všichni cítili zapojeni a motivováni k účasti.

Poslední dvě epizody podcastu Mezi Rentiéry jsou cenným zdrojem informací pro každého, kdo se chce vyhnout chybám při předávání rodinného majetku a zajistit, aby další generace byly dobře připraveny na budoucí výzvy.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Nyní se budeme věnovat dalšímu příběhu, kdy druhá generace bohatství lituje, že ta první něco nedělá. Pojďme na to.

 

Často se také objevuje obrácený obrázek.

Spousta následujících generací má problém s tím, že jim někdo nalinkoval cestu. Třeba majetkovou strukturou nebo svěřenským fondem, trustem. Je jedno, jak to budeme nazývat.

Na západ od nás 80 % lidí následujících generací říká, že struktura je pro ně za trest. 10 % neví, jestli to je dobře nebo špatně. A 10 % si pochvaluje, že to je to správné řešení.

Ale to také souvisí s tím, jak k tomu bylo přistoupeno. Jestli to byla vůle jednoho muže nebo ženy, řekněme zakladatele rodu. „Dělejte si, co chcete, třeba se zblázněte – já vám to říkám, takhle to bude.“

Narýsovat věci na dopředu, i na pár let, je složité. Je těžké vidět budoucnost, natož pak na desítky let.

Někdy druhá generace může litovat, nikoli, že někdo něco neřešil, ale že to řešil způsobem, který není úplně správný.

Ale vraťme se k tématu.

Když druhá generace lituje, že to ta první neřeší. Ještě máš další příklad?

 

Josef Podlipný

Ten příběh bude kratší.

Je o rodině, kde budovatelé rodinného bohatství, v tomto případě už druhá generace, převzali s určitou mírou odpovědnosti majetek od svých rodičů. A jejich děti nasvítily nedostatky související s převzetím a se současnou správou.

Prvním nedostatkem bylo, že dostali děti, a to znamená třetí generaci, pod obrovský tlak.

Děti říkaly „Vy jste nám strašně ztížili roli, jsme pořád ve stínu svých rodičů. Těžko se nám z toho stínu vystupuje, protože vy s námi nic nesdílíte.“

Rodiče na to odvětili „My vás ale chráníme před starostmi a problémy spojenými se správou.“

 

Nasvítili první problém, který nastal – nesdílení.

Nejen, že děti nebyly součástí, ale také viděly jen úspěch svých rodičů. A zároveň jim ještě rodiče dávali na odiv, jak je složité se vyrovnat s převzatou odpovědností, že se postarají o to, co jim nechali jejich rodiče.

V tomto případě tři děti mluví jeden jako druhý „my možná ani nebudeme umět vystoupit z vašeho stínu.“

 

Druhý moment, který prožívají teď úplně nejsilněji, je, že tomu jejich rodiče obětovali úplně všechno. I své zdraví.

Děti teď vidí, že nezažívají to, co zažívali jejich rodiče, když to přebírali od první generace.

Protože jejich rodiče jim říkají, že vděčí první generaci za to, že nebyli pod tlakem.

Že jim jejich rodiče řekli „Dělejte, co vám bude přinášet radost, co vám bude dávat smysl. Studujte si, jak budete chtít dlouho.“ Možnosti už tehdy měli, protože část rodové větve byla v diplomatických službách, takže je ani minulý režim úplně dramaticky neomezoval.

Teď tahle třetí generace – tři noví nástupci, jedna je dívka, dva chlapci – říkají, že se ale cítí pod tlakem.

Reakce rodičů byla – a proč?

Protože děti vidí, že rodičům docházejí síly. Taťka už má asi pětkrát bypass.

Mají o něj strach. Maminka se vydala z veškeré energie, když byl jejich tatínek v nemocnici reoperován a lékaři mu zachraňovali život.

Říkala „Já si to už nechci zopakovat, ani náhodou.“

Dostává tak svého manžela i své děti pod tlak tím, že říká, že už toho nechce být součástí. Ne, zapomeňte.

 

Děti jsou pod tlakem nejenom proto, že mají strach, že bude těžké vystoupit ze stínu svých rodičů, ale zároveň jsou pod tlakem, že vidí, jak jejich rodičům docházejí síly a energie. A ještě toho nejsou stále plnohodnotně součástí.

 

Vladimír Fichtner

Znovu to připomíná důležitou věc – začít tyhle věci řešit včas.

Ale je přirozené, a ty jsi to řekl několikrát, že rodiče si myslí, že chrání děti před starostmi.

 

My jsme to dělali s Radkou stejně. Až jsem potkal, před možná už pěti, sedmi, osmi lety, to si už nepamatuju přesně, někoho, kdo říkal „Naopak, musíš právě s dětmi sdílet starosti, ne jenom radost a pohodu. Ony to vidí, ale musíš říct, že to nejde jednoduše. Že to vyžaduje nějakou energii.“

Od té doby jsme mnohem otevřenější, protože věci řešíme.

Vidím jednoho klienta, úplně ho mám před sebou, je mu dneska pětasedmdesát, a on pořád řeší všechno v rodině sám. To znamená, že následující generace nebo jeho žena to nikdy nebudou umět vyřešit, protože on je nevystavuje reálnému životu.

Až odejde, a přejme si, aby to bylo co nejpozději, ale každý z nás jednoho dne odejde, pro ně bude nesmírně složité vůbec se k těm věcem postavit. Nejen majetkovým, ale i rodinným.

Protože on v rodině spoustu věcí řeší za ostatní, a to je velmi nebezpečné.

 

Josef Podlipný

Možná by i pro vás posluchače bylo zajímavé slyšet, jak se odvíjela diskuze s trojicí zástupců třetí generace z našeho příběhu.

Protože se mě ptali, co jim poradím, jako čtvrtá generace?

Já ale nemám patent na rozum, opravdu nevím, jak si poradit v takové konkrétní dané situaci, ale i přesto jsme diskusí došli k pár věcem.

První věc je, že jim vadilo, když už jsou přizváni k nějaké diskuzi rodiny – to znamená rodičů, jich a třeba vrcholového managementu jejich holdingu, i byznysu – pokud se k něčemu nevyjádří, tak jsou prostě za ty hlupáky. Zjemnil jsem to, jejich výraz byl ostřejší.

Ptal jsem se, jestli našli nějaký způsob, jak se s tím vypořádat?

A oni, že doposud ne.

Prostě odcházejí „zpruzelí“, připadají si méněcenní a nechce se jim na další takové setkání.

Mě napadlo, co jsme diskutovali i ve vlastní rodině kdysi už pár let zpátky.  A to je, že je fér říct.

„Já si o tom teď potřebuju přemýšlet. Já jen budu poslouchat, a budu-li mít příležitost, tak až se k tomu vrátíme, řeknu, k čemu jsem dospěl.“

Oni na to, že to je dobrý, nevědí, jestli to u taťky projde, ale zkusí to.

Když jsem se s nimi viděl po x měsících, říkali, že jim to prošlo. A on je za to i pochválil a že se těší, až přijdou s nějakým nápadem nebo názorem.

Je normální přiznat, že v daný okamžik si nevím rady. Že na to nemám názor, že si to potřebuji nějak rozmyslet, získat k tomu ještě další informace, doptat se na něco.

 

Vladimír Fichtner

U nás některé věci v tomhle fungují trošku přirozeně, protože naše děti jsou třicet, dvacet devět a devatenáct let staré. To nejmladší je u těch diskusí, řekněme, třeba od patnácti let.

Dlouho nemělo co říct, prostě bylo přítomno. To neznamená, že nevnímalo. Naopak. Zpětně, když se o některých věcech bavíme, tak je vidět, že velmi poslouchalo a velmi vnímalo to, co se děje. A zapojuje se postupně.

Někdo to tak má. Potřebuje si věci zažít, trošku o nich přemýšlet. Někdo není na to, aby hned mluvil a všechno hned řešil.

Já myslím, že každý podnikatel to vidí i u sebe ve firmě, že má lidi, kteří na jakoukoliv otázku hned šmahem odpoví. A všechno v pořádku.

A jsou lidé, kteří neodpoví. Ale to neznamená, že nepřemýšlí. To neznamená, že to neřeší. A že ty věci neposouvají vevnitř u sebe, ale potřebují čas.

 

Josef Podlipný

Já jsem potom měl možnost mluvit i s jejich taťkou.

To byly nesmírně zajímavé rozhovory.

Říkal „Mě běží čas. Já potřebuju, aby se to stalo rychle a efektivně.“ Nesmírně ocenil to, když si mohl uvědomit, že čím víc je dostane pod tlak, tím horší rozhodnutí udělají všichni jako celek. Anebo to z něj nesejme možnost, aby jeho děti byly součástí hledání řešení.

A pak říkal „Já si musím udělat z času svého přítele.“

To znamená, že i na dalších setkáních, která vedou jako rodinná rada, říká: „Já chápu, tohle je opřeno o naši, myšleno jako rodičů, zkušenost nebo leccos jsme nabrali i od první generace, která nám ke správě majetek přidělila. Vy tu zkušenost nemáte, tak se nás doptávejte. Nebo si dejte čas, abyste o tom mohli přemýšlet.“

 

Vladimír Fichtner

Čas plyne v těchto věcech úplně jinak. Jako podnikatel chci všechno hned, zítra nejpozději. Protože musím reagovat na to, co se děje kolem mě, jinak firma nepřežije.

Ale já bych řekl, že v rodině je to přesně obráceně. Když tomu nedám čas, tak rodina nepřežije. Přejme si, abychom se nedostali pod tlak, že to musíme vyřešit v časovém presu.

Jděme tomu naproti. Když tomu nepůjdeme naproti, když tomu nedáme čas a dostatečný prostor, u druhé generace se nezapíšeme úplně dobře. A je to škoda.

 

Josef Podlipný

O tom, co je spouštěčem lítosti v přemýšlení druhé generace, že to první generace neřeší, bychom mohli diskutovat hodiny a hodiny, nebo dokonce dny a dny.

Mě napadá ještě jedna věc, která by vás, posluchače mohla zajímat.

Já jsem zmínil, že nastupující generace se cítila ve velmi nepříjemné, diskomfortní roli z hlediska vystoupení ze stínu svých rodičů. Následně jsem teprve zjistil, co to spustilo nejsilněji.

Spouštěč byl, že taťka s mamkou trvali na tom, že děti musí být na všech plánovaných setkáních. Neexistovala omluvenka.

Taťka to dokonce řekl slovy „Omluvenka je jenom smrt.“

Tím je dostali pod obrovský tlak. Neskutečně velký tlak. Vždyť oni mají taky svoje rodiny. Mají už svoje partnery, svoje děti, mají svoje starosti, mají svoje byznysy. A být pod tlakem, že musíš, je extrémní.  To nezvyšuje naléhavost, to zvyšuje ten tlak.

Pak to změnili a je to tak, že budou rádi, když přijdete. Tahle jednání budou velmi důležitá, ta jsou klíčová. Na všechna ostatní budeme rádi, když přijdete. Dokonce to platí i pro klíčová jednání.

 

Vladimír Fichtner

Je to podobné, jako když máš ve firmě výjezdní zasedání. Buď tam lidé musí jet, anebo se na to těší. A je potřeba hodně přemýšlet o tom, jak setkání udělat takové, aby se na to všichni těšili. Aby tam chtěli.

Když člověk přemýšlí o firmě, že vezme své top lidi někam, vymýšlí, kam je vezme, co tam bude za zážitky, jak to bude dělat, jestli dostanou nějaký dáreček nakonec. Chce, aby to fungovalo.

Rodina je to samé. Alespoň to je něco, k čemu já jsem dospěl.

Prostě musím víc přemýšlet, aby se děti chtěly zúčastnit, ne abych je nutil k nějaké účasti jak obsahem, tak formou a všemi úhly pohledu. Časem, ve kterém se to koná atd.

 

Josef Podlipný

Ty jsi, jak se říká, uhodil hřebíček na hlavičku.

Abychom zabránili, že druhá generace bude s lítostí vzpomínat na tu první, co neřešila, co jí způsobuje lítost, musíme dělat všechno, aby druhá generace chtěla být součástí hledání řešení, které přežije mnoho generací do budoucna.

To znamená poslouchat, nekritizovat. Dát všem prostor bavit se o rolích, které nastupující generace zajímají, ve kterých se budou cítit dobře. Hledat společná pravidla a hledat něco, co je opravdu společné. K čemu se budou chtít všechny generace sejít na jednom místě a opakovaně.

 

Vladimír Fichtner

A babička k tomu ještě měla vždycky něco dobrého k jídlu.

 

Josef Podlipný

A to je možná pro některé okamžiky to nejdůležitější.

 

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, když druhá generace lituje toho, co první generace neřeší.

 

Vladimír Fichtner

Určitě přemýšlejte o tom, jestli chcete, aby další generace litovaly toho, co děláte. Nebo, aby byly hrozně spokojené. My děláme všechno pro to, abychom s vámi sdíleli to nejlepší, co známe z našich vlastních životů nebo ze životů našich klientů, známých a kamarádů.

 

Doufám, že i to vám pomáhá, abyste nastavili i ve svém vlastním životě něco jinak.

Mějte se krásně a na shledanou.

 

Josef Podlipný

Pro dnešek se s vámi loučím a přeji hezký den.

 

 

První generace bohatství dosáhla téměř nemožného…
Tvrdou prací a obětováním vybudovali rodinné bohatství, o kterém se jim možná ani nesnilo.

To ale neznamená, že jsou neomylní…
Občas udělají něco nebo něco neudělají, a tím svým dětem řádně zkomplikují život.

Josef Podlipný sdílí silný příběh dvou bratrů, kteří se museli tvrdě postavit svým rodičům. Tento konflikt téměř vedl k rozpadu rodinných vztahů.

Jak to dopadlo?
Dalo se tomu předejít?
Jaké ponaučení si z toho můžeme vzít mi pro své rodiny?
Co je pro členy rodiny důležitější více než samotný majetek?

To se dozvíte v tomto a následujícím díle podcastu Mezi Rentiéry.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je -Když druhá nebo třetí generace lituje, co předchozí generace nedělala anebo udělala.

 

Vladimír Fichtner

Nebo to neřeší.

 

Toto téma nás napadlo, protože jsi byl na zajímavé akci úspěšných lidí ve velmi uzavřené skupině. Probíraly se různé zkušenosti rodin, které mají nebo měli byznys a dneska řeší něco dalšího.

Potkal jsi se tam s několika nesmírně zajímavými příklady, o kterých jsme si řekli, že by stálo za to je nasdílet. Máš slovo, o čem to bylo?

 

Josef Podlipný

Děkuji. Kdykoliv bych byl tebou, Vláďo, vyzván na sdílení většího detailu, samozřejmě ho rád dodám. Pokud vás posluchače bude větší detail k příběhům anebo k naší diskusi zajímat, budeme rádi, když nám napíšete.

Prvním z příběhů, který mě hodně silně zasáhl, byl příběh dvou bratrů. Zmínili, že museli skoro, jejich slovy, dát nůž na krk svým rodičům, aby se vzdali majetku a jeho správy, nejenom řízení, v jejich prospěch.

To vyústilo v rodinnou krizi, která nakonec byla zažehnána. V určitý okamžik to nicméně vypadalo, že rodiče ztratí své dva syny.

Oba synové se shodli na tom, že tak, jak je nastavená správa majetku a jejich role při správě, jim nevyhovuje. Zároveň se shodli na tom, že možná až direktivní – ty tomu říkáš „Lenonovská“ – forma vedení rodiny jim neumožňuje se ani nadechnout. Vytlačuje je do nějakého prostoru, ve kterém se necítí dobře.

A protože ještě před sebou viděli mnoho, mnoho let budování svých vlastních rodin, nechtěli být takhle zotročeni majetkem. Chtěli se raději majetku i rodiny vzdát. To bylo strašně silné.

 

Vladimír Fichtner

Jedna poznámka a jedna otázka.

Říkáš „lenonovská“ forma řízení. Ne každý nás poslouchá od začátku, ne každý ví, kdo co znamená. „Len on“ přístup znamená, kdy je všechno o mně, kdy moje ego všechno opanuje, já rozhoduji o všem a rýsuji všem, jaký budou mít život. Lenonovský přístup egoistický přístup.

 

Josef Podlipný

Možná někdy až diktátorský.

 

Vladimír Fichtner

Moje otázka zní, kolik je, orientačně, let dětem a rodičům?

 

Josef Podlipný

Oba dospělí, už ženatí, oba s dětmi.

A věk? Jeden mladší, druhý starší – od třiceti pěti do lehce přes čtyřicet.

 

Vladimír Fichtner

Takže rodičům je šedesát, pětašedesát?

 

Josef Podlipný

Plus pětadvacet let až třicet, ano.

Můžeme si říct, že „žába na prameni“ z hlediska změn v rodině byla stále s menší a menší energií. Nedovolovala těm, kteří měli přehršel energie a chuti něco dělat, nejen pro sebe, ale pro celou rodinu, se rozvinout a přicházet s nápady a realizovat je.

 

Vladimír Fichtner

Já se schválně ptám na věk, protože vidím, když se potkáváme s našimi klienty nebo i mezi známými a kamarády, jak těžké je takové věci řešit, když je lidem už třeba pětasedmdesát. Jejich dětem je padesát.

 

To už moc nejde. Nebo nevidím moc úspěšných vzorů, které by to v tomhle věku ještě dokázaly rozumně řešit. Možná existují, nechci říct, že ne. Ale člověk už nemá tolik síly, nemá tolik energie.

 

My se potkáváme s otázkou „Kdy to mám s těmi dětmi začít řešit?“ velmi často. Téměř vždy, když máme schůzku, děti ještě nevědí, že rodina má určitý majetek. Tuší, protože si žijí dobře, ale netuší, že objem majetku je opravdu významný.

 

Padne vždy otázka „Jak jim to mám říct? A ještě počkáme…“

Já se vždycky ptám, kdy chtějí začít? Až jim bude pětasedmdesát, bude pozdě!

Proto jsem se na věk zeptal, přijde mi, že hraje svoji roli. Možná i v tomhle příběhu, který neznám do detailu. Ale ty jsi říkal, že na tebe zapůsobil velmi silně.

 

Josef Podlipný

Ještě dodám k tomu příběhu, že jsem v určitý okamžik ocenil odvahu těch kluků, že se postavili víc svému otci než oběma rodičům. Byť jejich maminka stála na straně otce.

Pak jsem si ale říkal, že už chápu, proč oba litují, že to první generace neřešila.

Protože i v jejich hlavě to vytváří určitý vzorec chování, který není úplně dobrý.

Oni chtěli, alespoň to tak formulovali, obětovat to nejcennější – vztahy a rodinu – aby se mohli realizovat, být v pohodě se svou vlastní rodinou a budovat rodinné bohatství.

To znamená riskovali, že začnou také z nuly. Tím nemám na mysli majetkově. Ale z nuly bez sdílené zkušenosti, od tatínka, od maminky, možná i od předchozí generace, kterou jim zatím ještě rodiče nenasdíleli. To by se mohlo stát velkou chybou.

Nakonec to dopadlo dobře. Protože si rodiče uvědomili, sice pod tlakem, ale uvědomili, že by přišli i oni o to nejcennější. O své potomky. Zabrzdili nebo dokonce zařadili zpátečku a prostor svým dětem vytvořili.

 

Vladimír Fichtner

Myslím si, že když druhá generace lituje, že první něco neřeší nebo neřešila, měli bychom toto mít vždycky na paměti, abychom tuto chybu neudělali.

Ty už jsi čtvrtá generace, ale já jsem zástupce té první generace. Nechci, abychom udělali chybu, která vede k tomu, že se děti postaví proti nám. To je v mé mysli úplně příšerná představa.

 

My jsme to s Radkou řešili čtyři, pět let zpátky. Když jsme si říkali, co od života chceme. Řekli jsme si – aby k nám děti rády jezdily, abychom byli společně v pohodě. Ale to bylo na začátku, že jsme si řekli, co vlastně chceme od života.

Zjistili jsme, že si nechceme jít každé ráno zaplavat do trezoru plného zlaťáků, jako to dělal strýček Skrblík. To nám nic nepřináší. Ale chceme, abychom byli společně a aby nás společně život bavil.

 

Myslím si, že je dobré slyšet o takových příbězích, které sdílíš a říct si, jestli to chceme nechat dojít takhle daleko. My určitě ne.

 

Josef Podlipný

Ani oni to nechtějí.

Já jsem měl možnost mluvit chvilku s oběma bratry samostatně. Pak jsme mluvili dohromady. A ještě jsme měli to štěstí, že v uzavřené skupince diskutujících lidí, se k nám přidal i zástupce šlechtického rodu. Který přinesl do diskuze i zkušenost mnoha generací, nejen dvou nebo čtyř.

 

Bylo zajímavé, jak jeden z bratrů reagoval na mou otázku. Oni už jsou ve věku, kdy mají začít připravovat postupně své nástupce.

Říkal jsem „Dobře, co jste identifikovali jako chyby, kterým se chcete vyhnout, které nechcete opakovat, aby nenastal stejný problém?“

Oni zmiňovali naslouchání, znát názor rodiny, vtáhnout ji do hledání odpovědí na otázky. Ptát se každý jeden druhého na to, co od toho očekává, co naopak nechce. Co mu brání, z čeho má strach nebo do čeho by s radostí rád vstoupil. Diskutovat a znát to ze všech úhlů pohledu a sdílet tyhle informace a mnoho dalšího.

Já jsem pokračoval „OK, a můžete vyloučit to, že neuděláte jinou, třeba dosud neobjevenou, chybu? Že vás vaše děti nepostaví před hotovou věc, podobně jako vaši rodiče?“ Jak jeden, tak druhý vyhrkli, že to vyloučit nemůžou, a naopak z toho mají strašný strach.

Zástupce šlechtického rodu do toho přinesl úplně skvělý pohled: „Protože vy se soustředíte na věci, které vám strach vytvářejí. Vy se soustředíte na rodinu, vám jde o to, aby rodina fungovala. Aby se o rodině dobře mluvilo. Aby neutrpěla rodina, kultura rodiny, i její pověst.

Jasně, pak máte strach, protože když by něco pověst pochroumalo, utrpí to, co pro vás má tak vysokou hodnotu. Je vidět, že máte strach i o ty peníze.“

Řekl vysloveně peníze, neřekl majetek nebo rodinné bohatství.

„Protože máte strach o peníze, byť můžete přijít se spoustou i lidsky pochopitelných argumentů, že to děláte pro blaho rodiny, pro to, abyste zajistili další potomky atd., máte strach o peníze. O ty také můžete přijít. Takže si dáváte nálož strachu, která vás dřív nebo později dovede k riziku, které může vyústit v to, že vás vaše děti postaví do stejné role, jako vy jste postavili svoje rodiče.

Rozhodni se: buď společná správa majetku, anebo dokonce vlastnictví a správa, nebo rodina, my, vaše děti.“

Oba souhlasili a ptali se „Co je tedy řešením?“

 

Protože my už jsme tohle téma diskutovali nejenom ve vlastní rodině, ale i se spoustou dalších našich klientů, říkal jsem jim: „To, že se budete dívat na jinou úroveň, na principy a charakterové vlastnosti, na něco, co vám umožní se trošku vzdálit majetku anebo té perspektivě, že rodinná pověst utrpí.

Když jdu po principech a hledám, které hodnoty přijme celá rodina. Každý jeden její člen a chce je dál posouvat do další generace a obhajovat je a pracovat s nimi. Pak je to úplně o něčem jiném. Rodina žije těmi hodnotami, společnými vizemi, společnými cíli a má méně důvodů si nenaslouchat, protože neřeší jen svůj strach o to, že přijde o pověst nebo o peníze.“

 

Skvělé bylo, že ten šlechtic říkal: „Takhle to přesně máme my. Když spravujeme majetek, nezveme ke správě všechny členy rodiny, tu rozvětvenou rodinu. To by bylo strašně nebezpečné, protože tolik lidí by do toho kecalo, že bychom se nikdy nedohodli. Dáváme příležitost se určité role chopit těm, kteří o to mají zájem. A všem ostatním, skrze přijatá pravidla, odsouhlasená samozřejmě všemi, dáváme závazek, že oni z toho budou jako beneficienti mít přínos. Také budou schopni ovlivňovat správu, kontrolovat ji. Jsou součástí, ale ne přímo exekutivní rolí. A funguje to. Protože jsme se na tom dohodli.

Jsou to přijatá pravidla, která se ale z generace na generaci mohou lehce upravovat tím, jak přichází změněná dynamika rodiny s novými členy rodiny.“

Říkal, že sice třeba partneři nebo partnerky pokrevní rodové linie nemají do všeho možnost mluvit, ale jsou posloucháni. Jejich názory, nápady a náměty nejsou nevyslyšeny, protože ti, co se o rodové bohatství starají, si řeknou, že to je dobré a jak se život mění, tak teď na to umí zareagovat.

 

Vladimír Fichtner

Já myslím, že šlechtické rody jsou pro nás velmi zajímavou inspirací. Na druhou stranu oni řeší už tu široce rozvětvenou rodinu.

My řešíme většinou jako první generace nebo druhá generace, nebo možná čtvrtá generace, relativně menší rodiny. Musíme se učit přemýšlet o té filozofii, k čemu vlastně peníze jsou.

Proč jsou pro nás důležité, nebo co s nimi chceme? Vezmeme si je do hrobu? Ale rakev nemá kapsy. Tak co s nimi vlastně budeme dělat? Pro nás je ještě pořád důležité ujasnit si přístup k majetku.

Je to o tom, abychom všechno spotřebovali, nebo co s tím vlastně budeme dělat?

Postupem času si ujasněme věci, které dělají šlechtické rody, které zvládly mezigenerační výměnu nebo přesun. Protože spousta lidí, kteří měli velké majetky, to nezvládla.

Oni už to mají zažité v generacích, už to nemusí tolik diskutovat, oni už vědí, že jsou správci.

Oni už vědí, že to není o tom, že to všechno utratím a povedu si svůj život. Berou tu roli zodpovědně. Vědí, že starat se o majetek je náročná práce. Vědí, že k tomu patří nějaké vracení společnosti, pomáhání lidem, kteří neměli takové štěstí v životě apod. Tak to je pro většinu lidí, kteří mají majetek.

Pro mě je vždycky nesmírně zajímavé bavit se zástupci šlechtických rodů, ale pak vím, že si z toho musím vybrat ještě to, co potřebuju já teď. V tenhle okamžik, protože ještě jsem relativně na začátku.

 

Josef Podlipný

I když já jsem čtvrtou generací, rád s vámi posluchači nasdílím, co si ze zkušeností rodových dynastií vybírám já.

Mně se líbí, a pomáhá mi, dívat se na správu rodinného bohatství v širším kontextu. To znamená zjišťovat, co bude vyhovovat nejen mně, ale i nastupující generaci a generaci dětí našich dětí.

Pak mi přijde velmi rozumné racionálně přemýšlet o části rodinného bohatství, kterou pracovně nazývejme majetkem, tedy o aktivech. K tomu mě přivedla také jedna šlechtická rodová větev, kdy její zástupce říkal: „Určitou část majetku my nedělíme.“

Ptal jsem se, čím to je dané? Jestli tam mají rodové kořeny? Nebo jsou s tím spojený nějaké vzpomínky a nechtěli by o majetek přijít z toho důvodu?

Bylo zajímavé, že oni se na to dívají víc racionálně než přes emoce.

Říkal tehdy, že rácio jim velí nedělit majetek, který vydělává sám na sebe.

To je v podstatě taková Nobelova nadace, takové perpetuum mobile. Funguje to, je schopno to zachovat svou vlastní hodnotu, a ještě to něco generuje. A to něco to generuje pro rodinu, ale třeba i pro komunitu. Pro širší společnost. Je to schopno odevzdávat zpět té společnosti.

To říkal, že až na úplné výjimky, se nedělí. Chtějí to zachovat jako celek.

Já jsem si říkal, že to je pochopitelné. Když mi v autě funguje motor, tak co by mě mělo přesvědčit ho rozpůlit? Že budu mít dva? Ale ani jeden nebude fungovat.

To mi přišlo velmi moudré.

Stejně moudré mi přišlo přemýšlení, ke kterému jsme dospěli i ve vlastní rodině, když jsme se dívali na náročnost správy.

A teď to zjednoduším. Když budu mít tři bytové jednotky, byť na stejné adrese, asi se o ně musím starat sám. Protože sehnat firmu, která mi se správou těchto tří bytových jednotek pomůže, s veškerou administrativou kolem toho, a ještě spolu se spoustou dalších časově náročných úkonů, asi nenajdu.

Ale když budu mít portfolio 150, 200, 300 bytů nebo portfolio, které bude rozumně diverzifikované a jeho součástí bude finanční majetek ve stovkách milionů nebo dokonce miliard, můžu si vybírat. Vyberu si určitě ne rychle, ale po rozmyslu a po diskuzi v rodině.

Co tím získám?

Nemusím tomu věnovat tolik času a energie. Můžu věnovat čas sobě, rodině, komunitě. Můžu věnovat čas tomu, aby hodnoty a důležité charakterové vlastnosti a vize rodiny přežily z generace na generaci.

Pak snižuji míru rizika, že druhá nebo další generace bude o té předchozí přemýšlet v kontextu, že jí je líto, že něco neřešila.

 

Vladimír Fichtner

To byl velmi zajímavý příběh, co říkáte?

Další se od Pepy dozvíme příští týden.

Na shledanou.