Archives for Březen 2024

Pozvání Mezi Rentiéry opět přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

V této epizodě se Erika podělila o své bohaté zkušenosti z více než 12 let s vedením úspěšných rodin v náročných časech a osvětlila složitou povahu konfliktů, které v rodinách často vznikají.

Společně s Josefem Podlipným a Vladimírem Fichtnerem se ponoříme do hluboce zakořeněných příčin konfliktů (od vnitřního napětí po vnější tlaky) a jejich dopadu na vztahy a rozhodovací procesy.

Erika také sdílí důležité nástroje a strategie na zvládání konfliktů, které mohou rodinám pomoci překonat turbulentní časy.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku: https://kongresrodinnychfiriem.sk/

Poslechněte si také 53. epizodu podcastu Mezi Rentiéry s Erikou Matwij Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti nebo 58. epizodu Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, mé jméno je Josef Podlipný a opět vás vítám u podcastu Mezi rentiéry.

Naším hostem je znovu, stejně tak jako u 53. a 58. dílu tohoto podcastu, Erika Matwij.

Eriko, vítej.

 

Erika Matwij

Děkuji, velmi se těším.

 

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, tady je Vladimír Fichtner a také vás vítám.

Pojďme na to, ať se nezdržujeme a dáme Erice co nejvíce prostoru.

 

Josef Podlipný

Eriko, ty jsi jako členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků nejen jediná zástupkyně Slovenska, ale máš více než dvanáctiletou zkušenost s provázením úspěšných rodin.

Můžeš našim posluchačům přiblížit, s čím je ta zkušenost spojena?

 

Erika Matwij

Děkuji ještě jednou za pozvání, že tu mohu být s vámi.

Provázíme rodinné firmy a firmy ve dvou oblastech.

Jedna je nástupnictví celkově. Když se v rodině otevírá, co s rodinou firmou.

A druhá oblast jsou rodiny. Kdy se otevírá otázka, jak spravovat majetek, bohatství a vztahy v naší rodině, aby nám sloužily.

 

Josef Podlipný

Bohaté více než dvanáctileté zkušenosti ti určitě dopřály poznat spoustu těžkých chvil.

Kdy byli členové rodiny frustrováni nebo vznikly konflikty?

Které faktory nejčastěji způsobily tuto situaci?

 

Erika Matwij

Ano, máš pravdu.

Často jsme přizváni až když jsou konflikty dost vyostřené. Způsobuje to více principů nebo oblastí – vnitřní a venkovní konflikty. Když se pohybujeme na Maslowově pyramidě potřeb, velmi častokrát nejsou uspokojené základní lidské vnitřní touhy těch lidí.

Proto se spouští vnitřní konflikty, které ale spustí ty venkovní.

Nevím, jestli jsem byla srozumitelná nebo to bylo velmi složité?

 

Josef Podlipný

Můžeš to uvést na nějakém příkladu?

 

Erika Matwij

Ano.

Každý člověk touží být milovaný, touží po jistotě, touží být respektovaný, touží být akceptovaný, touží někam patřit. Univerzální touhy máme všichni identické, jen se různí to, jak jsou naplněné. Když je nenaplňuji a nemám je naplněné mámou, tátou, prostředím, rodinou, začínám je kompenzovat. Už se k těm vnitřním touhám přidá vnitřní konflikt. Co si mohu dovolit? Jak to mám s tím tátou? Jak to mám se sourozenci?

To se projevuje do toho, co je viditelné – do chování. Tím mohu spustit i vnější konflikty, které mohou způsobovat jiný názor, generaci, chování jiných lidí, ale mohou to být i peníze, vztahy atd.

Vnější konflikty jsou různé a na Maslowově pyramidě jde také o to, že když nemám zabezpečené bydlení, pořádné vzdělání pro děti a žít, jak chci, samozřejmě se v tom začnu točit.

Konflikty jsou téma hluboké a široké.

 

Josef Podlipný

Vláďo, ty se svou rodinou využíváš už nějakou dobu podpory Eriky.

Vzpomeneš si na nějaký okamžik, který možná naznačoval, že by nějaký konflikt mohl vzniknout?

Nebo pocit frustrace, který jste si v rodině potom sdíleli? Nebo tohle nenastalo?

 

Vladimír Fichtner

Nastalo, ale nebudu o tom mluvit veřejně.

Protože je potřeba, aby to zůstalo v rodině a rodina si to vyříkala.

Jen bych komentoval to, co říkala Erika, že často je přizvána se svým týmem v okamžiku, kdy už jsou konflikty vyostřené.

To u nás určitě není. A doporučuji každému to řešit včas. Není potřeba zvát si někoho, když už je pozdě. Když už je náprava hrozně složitá a bolestná.

Naše konflikty jsou, proti tomu, co jsme se bavili s Erikou, v principu legrační a relativně mělké. A proto se s nimi ještě dobře pracuje. Ještě za námi nezanechaly spáleniště.

Proto bych doplnil – čím dříve, tím lépe.

 

Josef Podlipný

Eriko, máš příklad, jak byla budoucnost nějaké konkrétní dynastie ovlivněna z pohledu konfliktu?

 

Erika Matwij

Umím říct několik různých konfliktů, které vyplývají například z vnitřního přesvědčení. Protože to je takový náš konflikt.

V jednom případě konflikt vznikl při tom, že otec, patriarchálně myslící, komunikoval a počítal jen se synem. Když se cokoliv dělo v rámci správcovství, majetku, když se mluvilo o financích, jediný partner byl mužský partner.

Dcera už z toho byla velmi naštvaná, až do frustrace. Když jsme to otevřeli a začali jsme otevírat očekávání a nastavení, jak by to chtěli mít, vybublalo to jako gejzír. Dovolím si říct, že otec na té rodinné radě zažil velmi mnoho „aha momentů“

Říkal, že by si ani nemyslel, že to dcera takto má, že by do toho chtěla jít.

Pročistilo se to. Ale ta rodinná rada začala obrovským konfliktem. Několik měsíců jsme potom „přeléčovali“ vnitřní zranění dcery. Protože se cítila nerespektovaná a neakceptovaná, že nemůže být hodna toho, aby se s ní otec o těchto věcech bavil.

Přesvědčení otce, že majetkové věci zařizují a dobře vedou jen muži, protože muži do toho nedávají emoce a jsou ti, kdo se má o to postarat, rozdělilo rodinu na dva tábory. Mužský a ženský, samozřejmě.

Tento konflikt se dostal na povrch, když jsme spolu začali pracovat.

Začalo to konfliktem, ale dobře to dopadlo. Došlo ke změně, ale trvalo to asi 3 nebo 4 měsíce, než dcera vnitřně přijala a „přeléčila“ si to, že otec to mohl dělat s dobrým úmyslem. Protože úmysl je hodně důležitý.

 

Josef Podlipný

Eriko, děkuji a věřím, že i za posluchače.

Jak lze identifikovat hlubší podstatu konfliktů, které nejsou zřejmé z prvních reakcí?

Můžeš se, Eriko, s námi podělit o pár tipů?

 

Erika Matwij

Projevuje se to chováním a komunikačně.

Už v minulých částech podcastu jsme se zmiňovali o komunikaci. Když něco není v pořádku a bublá nějaký vnitřní nevykomunikovaný, nevyřešený, konflikt mezi dvěma nebo třemi členy rodiny, tak „hážou“ komentáře.

Poznámky ve smyslu:

Aha, jasně.

To můžeš říct jenom ty.

To je jasné, že ty to takto máš.

To mi neříkej, že ty bys to dokázal, doteď jsi ještě nikdy včas nepřišel.

To jsou takové jemné příklady poznámek, které se můžou zdát, že jsou vtipné a nadlehčené. Ale co je za tím komentářem?

Je to trošku dehonestace druhé osoby, vysmívání se – když to tak opravdu pojmenuji.

Druhá osoba na to opravdu může reagovat negativně.

Tam v komunikaci vidíme, že není něco mezi nimi v pořádku.

Když nebudu zmiňovat skutečně konfrontační rozhovory, tak mlčení a neodpovídání je předzvěstí toho, že je někde zablokovaná komunikace a někde to vře.

Například:

Raději nebudu nic říkat, protože kdybych řekl, tak se neudržím.

Nemá to vůbec žádný smysl.

Tam je ztráta důvěry.

V chování se to například projevuje překříženýma rukama na hrudi. Opřením se o židli a pozice „

OK, já nevím, co s tím mám dělat. Dělejte si, co chcete.“

Ale v zásadě to není jedno.

Nebo to může být odchod v průběhu rozhovoru.

Nebo skákání do řeči. To je také nerespektování. Už jsem iritovaný, že nemůžu vydržet.

To je také začínající konflikt ve mně, protože už vře to, jak to mezi sebou máme, už je to napjaté. Už jsem na to přecitlivělý. Už mě to irituje. A vracím se k tomu. To není poprvé, co se nám to děje. Vracím se jak komunikačně, tak chováním.

Při chování je to v držení těla, třeba napjatý jako struna, na mimice je to hodně vidět. Celkově neverbální komunikace nám hodně ukazuje, že člověk není v pohodě, není k nám otevřený. Buď něco zadržuje, nebo s tím nechce nic dělat. Jakoby odchází a utíká z toho.

 

Josef Podlipný

Naši posluchači teď určitě napjatě čekají na ten „aha moment“ a jak na to.

Můžeš poradit strategii, jak si s takovou situací poradit?

Vláďo, tebe poprosím o doplnění, i přestože jsi říkal, že u vás to nebylo o žádném konfliktu a už vůbec ne o nějakých spáleništích.

Jestli ty jsi vnímal v dynamice diskuze ve své rodině nějakou strategii jako skvělou a velmi efektivně účinnou?

 

Vladimír Fichtner

Rád začnu.

Jak na to je jednoduché – ne sami!

Protože sám nikdy nebudu mít neutrální pozici.

Sám vždycky budu „šéf“, vždycky budu vyvýšený, aniž bych chtěl. O tom jsme se spolu bavili, Ty jsi certifikovaný kouč, ale přesto jsi to zažíval v rodině také. Řekni tedy svůj příběh, protože pro mě byl zajímavý a docela inspirativní.

Víš, který myslím?

 

Josef Podlipný

Já ho jen krátce uvedu a pak předám slovo Erice.

V určitém okamžiku rodinné diskuse jednotliví členové rodiny říkali

„Proč se máme svlékat donaha a tancovat před cizím člověkem, když ty jsi přeci kouč? Tak nám pomoz.“

Já jsem o tom dlouze přemýšlel. Ideální bylo, že k tomu dozráli i jednotliví členové rodiny a nebylo to jenom to, k čemu jsem dozrál já.

Uvědomil jsem si, že mi to nedovolí být u jednoho stolu na stejné úrovni.

I přesto, že budu říkat, v jaké roli v ten okamžik jsem, proč to říkám nebo proč ostatní vyzývám k nějaké reakci, tak mě to svazuje. Nedává mi to možnosti a tím pádem o ty možnosti připravuji i ostatní členy rodiny.

 

Vladimír Fichtner

Mě zaujalo to, že jste opravdu používali klobouky, aby bylo jasné, jaká role to je.

 

Josef Podlipný

Ale nepomohlo to.

 

Vladimír Fichtner

Pořád jsi to byl ty, pořád tě viděli, a je to jiné.

Být na to sám je prostě průšvih!

 

Erika Matwij

A víte proč, pánové?

Protože když jsme v rodině, jsme součástí problému. To je jedna věc. Ať jsme kdokoliv.

My jsme se bavili v předešlých podcastech o očekáváních.

V okamžiku, kdy jsem ve dvojroli, pokaždé na nás jsou jiná očekávání, než když prezentuji, v jaké jsem roli.

Ta očekávání nabíhají rodinným příslušníkům automaticky. Očekávají od nás, že jim budeme rozumět, že se přikloníme na jejich stranu, protože k nim máme blíž. A tak dále.

Když jim nenaplníme očekávání, spouštíme další konflikt, který už je směrem k nám.

Proto se učitelkám nedoporučuje, aby ve své třídě měly své děti.

To je princip, proč kouč a terapeut by neměli koučovat svoje děti.

Nemohou, protože jsou součástí terapeutických sezení, protože jsou součástí problému.

 

Vladimír Fichtner

Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Nedoporučuji.

 

Erika Matwij

Ano, nedoporučuju ani já.

 

Josef Podlipný

To je určitě jedna ze strategií.

Můžeš ještě přidat strategie, které opravdu pomáhají a jsou účinné?

 

Erika Matwij

Velmi často se setkávám s tím, lidé nechtějí řešit konflikty. Nechtějí do nich jít, bojí se jich.

Nechtějí do toho jít z různých důvodů. Nemají na to čas, takže se vymlouvají buď proto, že mají strach nebo tam mají nějaké předsudky, nějaká přesvědčení.

Při konfliktu nehledejme viníka, hledejme řešení!

 

Josef Podlipný

To je super strategie.

 

Erika Matwij

To je jedna ze strategií, které mohou být velmi jednoduché.

Není k tomu potřeba žádné školení. To je velmi jednoduchý princip – nehledejme odlišnosti, ale to, co máme společné.

Stejnost nás vždy sbližuje. Většinou, když slyším „ale my máme úplně odlišný názor,“ ukazujeme metodu šestky a devítky.

Dávám to do takové šedesát devítky. To je opravdu komunikační technika, že každý máme svůj úhel pohledu a nehledáme pravdu. Ale respektujeme, že „Já s mými zkušenostmi to můžu vidět takto, a ty s tvými zkušenostmi a zralostí to můžeš vidět jinak.“ Ale to neznamená, že je to špatně. Pojďme najít třetí bod, který nás spojuje. A to, že to chceme vyřešit. To, že se máme rádi. To, že chceme spravovat majetek, abychom byli bohatí a šťastní.

Ale když máme emoce, máme tendenci tu stejnost nevidět. Proto je dobré, když nás v tom někdo doprovází.

Proto je dobré si například zahrát takovou komunikační hru „Najděte co nejvíc společných bodů mezi slonem, stromem a smartphonem“, to jsme ještě nehráli, Vláďo.

To byste nevěřili, kolik společných bodů mezi stromem, slonem a smartphonem najdou hlavně děti.

Jak jsou kreativní, jak to tam vidí.

Najednou zjistíte, kolik mezi těmito třemi věcmi je společných bodů.

Když tyto tři věci mají nějaké společné body, je velká pravděpodobnost, že i mezi námi najdeme něco, co nás spojuje. To znamená, dělám krok k tomu druhému.

 

Zpětná vazba je další nástroj. Nemluvím o tom, jaký je ten člověk. Mluvím o tom, co potřebuju změnit v jeho chování. Také se k němu přibližuju.

Umím změnit mé chování, neumím změnit moji osobnost na počkání. Na to, abychom se dostali k sobě blíž.

Když se ptáš na způsoby a nástroje, tyto jsou takové nejrychlejší a nejefektivnější, které umí posluchači hned zavést do svého života.

 

Josef Podlipný

My jsme s Janičkou už čtvrtá generace, která se snaží chránit rodinné bohatství i přesto, že bohužel mému dědovi a babičce se to nepovedlo díky zásahu režimu.

Přemýšlíme o tom, jak se vyhnout některým konfliktům, které u nás nezažehly požár, po kterém by zbylo jen spáleniště, aby se jim vyhnuly ty další generace. Ale přece jenom nějaké tam byly a určitě ještě nějaké budou.

Eriko, napadá tě strategie nebo způsob, jak to udělat, aby nejenom s hodnotami, ale i s poznáním některých konfliktů a jejich řešením byl spojen odkaz, který se předává z generace na generaci?

 

Erika Matwij

Já osobně si myslím, že pokud budeme víc zvědaví, může nám to pomoct.

Kdybychom si zavedli v rodině, že před tím, než cokoliv řeknu, se nejprve zeptám, jak to máš Ty. To může být zachraňující.

Lidé hned říkají, jak to mají. Hodnotí, soudí, radí, říkají, jak to mají a potom nemáš možnost se v tom chovat, lavírovat, jak v tom chodit, protože každá odpověď bude špatná.

Tohle radím každému, s kým se potkám.

Před tím, než něco řekneš, se zeptej, jak to ten člověk má. Potom se zeptej, co potřebuje.

Co potřebuješ k tomu, aby to mezi námi v rodině bylo OK?

A potom bych navrhovala, aby řekl.

Pro to, abychom byli šťastní, dobře vycházeli, potkávali se, uměli společně spravovat to, co nám zůstalo, majetek a bohatství, přináším to, abychom se uměli dohodnout, když jsme v konfliktu. Toto já přináším do této věci, do tohoto vztahu za sebe. Co přineseš ty?

Takže víc se ptát než rovnou mluvit.

Hned mluvit, nálepkovat lidi jací jsou, vystřílet na ně všechny granáty, které mám a připomenout jim, v čem všem selhali, to umíme udělat na první dobrou. Ale to je taková choroba naší generace.

Tohle je také jedno doporučení, které může uchovat tradici, které může pomoct k lepšímu porozumění toho druhého, proč se tak chová. Proč to nechce spravovat. Proč nechce nějakým způsobem přiložit ruku k dílu. Jaké má přesvědčení o penězích. Jaké přesvědčení má o majetku. Čeho se obává a bojí.

A tahle komunikace, když budu zvědavý a budu se ptát, z jakého důvodu to tak má, nás může přiblížit. Můžeme najít to, kde se můžeme potkat, najít kompromis. V konfliktech máme různé strategie.

Kompromis je jednou ze strategií řešení konfliktů.

Ale kompromis není win win.

Ale může nám pomoct se přiblížit.

 

Vladimír Fichtner

Jenom bych dodal, a už jsme si o tom povídali trošku v minulých povídáních, že hrozně podstatné je, proč to dělám. Proč chci ten konflikt řešit anebo si říct nechci ho řešit. Ale také si uvědomit, co to znamená. Že rodina možná nebude fungovat, že zůstanu sám, protože se s dětmi pohádáme způsobem, který už do konce života nikdo z nás nerozchodí. Nebo se nebudeme bavit deset let.

Určitě jsme to viděli nejenom ve filmech, kolem nás se to tak občas stane. Nedávno jsem potkal jednoho člověka v Praze, který po sezení říkal

„Já se nechci změnit, ať se změní všichni ostatní.“

To prostě nejde!

Nechce?

Fajn, ale musí si uvědomit, že to má devastující účinky na zbytek rodiny a možná zůstane úplně sám.

Na začátku, i řešení konfliktu, je vždycky otázka „Proč to dělám, co chci, co mě dělá šťastným?“

Možná jsou to vztahy, možná jsou to děti, které k nám rády jezdí.

Samozřejmě, konflikty k životu patří a musí tam být.

Ale jde o to, aby nebyly devastující a aby vedly k otevření, nezůstaly pod povrchem.

To, co my se učíme jako rodina, když pracujeme s Erikou, nebo se svými kolegy a kolegyněmi, je chápat jak na to. Jak konflikty, které se otvírají, vyřešit, jak je nepohřbít, jak je nepřejít.

Ale jak se k nim postavit.

To nás baví.

 

Josef Podlipný

Přátelé, rodinné bohatství je dar. Dar, který je spojen s odpovědností. Komunikace je způsob, jak ten dar zachovat i dalším generacím.

 

 

V posledních týdnech jsme měli hned s několika klienty schůzku, na které jsme probírali naši spolupráci po 10 i více letech.

Jak na to klienti reagovali?
Co se dozvěděli?
Čekalo je nějaké překvapení?

Jak je naším zvykem, vše jsme detailně písemně zpracovali, a tak nyní v podcastu Mezi Rentiéry Vladimír Fichtner a Josef Podlipný sdílí klíčové věci, na které je třeba myslet při vyhodnocování dlouhodobé spolupráce s investičním poradcem či správcem majetku.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem je význam zprávy o dlouhodobé spolupráci pro úspěšnou správu rodinného majetku a rodinného bohatství.

Než se pustíme do příběhů, pojďme přiblížit našim posluchačům, co vidíme jako dlouhodobou spolupráci. Je to rok, 2, 5 nebo 50?

 

Vladimír Fichtner

Určitě je to 50 let, ale to ještě nikdo nemáme za sebou. Někteří se ani nenarodili, i když u nás dvou to neplatí. Z našeho pohledu je to alespoň 10 let.

Dlouhodobá strategie, kterou propagujeme a děláme, musí mít výsledky. Na desetiletém horizontu už musí být vidět jasné výsledky. Je dobré zkontrolovat, prezentovat a prověřit, jestli to funguje nebo ne. Protože po roce, dvou, třech letech se to relativně těžko kontroluje.

Když někdo přijde a řekne, že za rok nebo za dva vyhodnotíme naši spolupráci, já se ptám „co budete vyhodnocovat za rok nebo dva? Výsledky nebudeme vyhodnocovat, protože jestli budeme v mínusu nebo v plusu, nezáleží na naší dlouhodobé strategii. To záleží na tom, co se bude dít kolem nás. Jestli Putin vtrhne na Ukrajinu, jestli přijde covid, jestli přijde vysoká inflace. A co se bude dít za rok nebo za dva, se dá velmi těžko předpovědět. Co můžete hodnotit za rok nebo za dva, je, jestli mluvíme srozumitelně. Jestli reagujeme na vaše dotazy, jestli vám to, o čem si povídáme, dává větší a větší smysl, nebo jestli jste víc a víc nervózní, zda to bude fungovat.

Můžete posoudit, kolik jsme si vzali odměnu za to, že spolu děláme.

Můžete posoudit, kolik jsme té odměny dostali od někoho jiného. A jestli tedy hájíme vaše zájmy nebo nehájíme.“

Proto si bereme odměnu jenom od našich klientů. Od nikoho jiného žádnou odměnu nemáme.

Jsou věci, které se dají posoudit po roce, dvou, třech, pěti, ale jakmile překročíme deset let spolupráce, začínají hrát roli i ta data. Desetiletka už může ukázat, jestli dokážeme mít úspěch, nebo ne. Na čem byl úspěch založen nebo co haprovalo. A jestli se to dá zlepšit.

To je samozřejmě potřeba dělat. Když to člověk neudělá a nechá správu jet dalších 10, 20, 30 let, může se stát, že to nebude fungovat, a to je špatně.

Věnovat se tomu a ověřovat to, co někdo dodává jako poradenství, je nesmírně důležité.

 

Josef Podlipný

Vláďo, pojďme teď k příběhům.

Napadá tě konkrétní příběh, který nasvítí důležitost zprávy o dlouhodobé spolupráci?

 

Vladimír Fichtner

Asi si, Pepo, vzpomeneš, jak jsme nedávno potkali jednoho člověka, Pavla. Přišel s tím, že prodal další firmu, a má dalších pár set milionů. My jsme zjistili, že už spolupracuje s jednou zahraniční bankou.

A tak jsem se zeptal, proč to neřeší s nimi?

Odpověděl, že si není jistý, zda to je to pravé. Už s nimi je víc jak deset let, ale bylo vidět, že tam nedošlo ke zhodnocení spolupráce. Že po deseti letech by to mělo vypadat tak, jak jsme to zažili s naším jiným klientem.

Deset let jsme soupeřili se švýcarskou privátní bankou, jestli oni budou mít mandát, nebo my. Měli jsme ho po částech oba, a nakonec po deseti letech přešel všechen k nám. Protože klientovi to předtím nevyhovovalo. Viděl to i v dlouhodobých výsledcích, ne v krátkodobých. Ne po roce nebo po dvou, to se ani s klientem nepoznáte. Ale po deseti letech, a to bylo krásné.

My jsme začínali na 30 milionech, oni měli 100 milionů v mandátu.

Pak to obě strany zvyšovaly až jsme došli na 300 a 300.

Pak už jsme zvyšovali jenom my. Měli jsme 500 milionů, oni zůstávali na 300.

Před rokem a půl klient prodal firmu a 500 milionů šlo jenom za námi.

Říkal „mě to tam u nich nějak nevyhovuje.“

Měl ale hezké srovnání. Mohl porovnávat náš přístup, jejich přístup, jejich výsledky, naše výsledky.

Na podzim v roce 2023 nám řekl, že to chce všechno pod jednou střechou a nějak mu to tam nefunguje. Že bude rád, když bude dělat s námi.

Náš cíl je, aby to vždy takhle dopadlo. Abychom měli jedničku s hvězdičkou ideálně, když budeme s někým soupeřit. Druhá strana může mít také jedničku s hvězdičkou. Budeme naopak ještě víc soupeřit a bude nás to udržovat v dobré kondici, abychom dělali co nejlepší práci pro rodinu, se kterou spolupracujeme.

My nikdy nechceme dojít k tomu, že klient po deseti letech spolupráce řekne „Já nevím, jestli když prodávám další část firmy, to mám dát k vám.“ To by mělo být úplně jasné!

Že to tak není, je příznak něčeho… Chytrý člověk tu spolupráci vyhodnocuje problematicky, možná na to nemá data, a proto je potřeba ta data získat a porovnat s nějakou alternativou.
Proto my děláme zprávu o dlouhodobé spolupráci po deseti a více letech spolupráce.

 

Josef Podlipný

Nejen, že si vzpomínám na setkání s tebou zmíněným klientem, vzpomínám si ještě na dalšího klienta.  Martina s rodinou, který spravuje už vyšší řády miliard majetku.

On trefně tuto oblast popsal asi těmito slovy.

„Dávejte mi tabulky a grafy, jaké chcete, já se rád někdy podívám na detail. Po čem ale toužím a budu toužit v kratším i delším období, je resumé. Já se potřebuju dozvědět, jak se nám společně podařilo naplňovat principy strategie. Jak jsme si poradili ve zlých časech, i jak si portfolio poradilo v dobrých časech. V době, kdy jsou vysoké úrokové sazby na vkladových účtech, nemusím být žádný génius, abych dosáhl zhodnocení portfolia ve výši úrokové sazby.“

Martin si zároveň uvědomuje, že byla období, a velmi pravděpodobně i budou, kdy nebude stačit jen tento um – umístit peníze na nějaký termínovaný vklad nebo spořicí účet.

Slovy Martina – resumé, které nastaví zrcadlo minulosti, je něco podobného, jako pro byznysmeny výroční zpráva nebo výkazy.

Potřebují je každý rok. Ne proto, aby uspokojili finanční úřad (ano, bohužel i pro něj slouží).

Někdy bohužel, protože mnoho z nich pak říká, že za to nedostávají to, co by rádi za odvedenou daň dostali.

Ale umožňují jim řídit a mít pod kontrolou byznys. Umožňují jim hledat dlouhodobě udržitelné principy, které jsou schopni předat i následující generaci. To je důvod, proč rentiéři oceňují zprávu o dlouhodobé spolupráci, protože jim do jisté míry připomíná princip, který běžně zažívají v byznysu.

 

Vladimír Fichtner

Ty jsi řekl výroční zpráva, a já bych se u toho zastavil.

Výroční zpráva je obvykle na roční bázi. Tím, že my děláme dlouhodobé věci, je to potenciálně nebezpečné. Je potřeba reportovat o majetku každý měsíc, pravidelně se potkávat – to je bez diskuse. Ale vyhodnocovat spolupráci po roce, kdy někdo řekne „Vloni se nám dařilo, vydělali jsme 14 %“, je velmi nebezpečné, když ten předchozí rok byl mínus 20 %.

Jde o to, co jsme udělali, jak jsme si poradili v té dané situaci. Jestli to člověku, se kterým pracujeme, dávalo smysl. To se opravdu dá vyhodnocovat.

Jestli jsme byli k dispozici, když on měl obavu o to, co se bude dít.

Jestli jsme reagovali při poklesu nějakým způsobem. Když přišel covid a trhy během jednoho měsíce spadly o 30 %, my jsme dvakrát nakupovali při poklesech. Pro všechny naše klienty, systematicky, protože jsme na to byli připravení. Ne tím, že jsme věděli, že to přijde. Ale že jsme měli systém a jenom jsme ho dodrželi.

Takové věci se dají vyhodnocovat. Jestli existuje systematičnost v přístupu.

Jestli jednomu říkám to, druhému ono a třetímu úplně něco jiného, pak v tom není žádný systém. To záleží, jak se vyspím, kdo kdy přijde a prostě to nemá hlavu a patu.

Systematičnost a povídání si o některých věcech nebo řešení některých věcí se dá vyhodnocovat i v kratším horizontu, ale v tom dlouhém už je to o něčem jiném.

 

Josef Podlipný

Pro někoho je výročí po pěti letech, někdo má rád kulatá výročí. Ať už životní nebo byznysová, nebo správy rodinného bohatství.

Když se budeme dívat spíše na ta kulatá výročí, třeba po deseti letech spolupráce, jaký klíčový, nejdůležitější prvek resumé tě napadá, který by v takovéto zprávě neměl chybět nikdy?

 

Vladimír Fichtner

Čistý výnos pro klienta po odečtení všech poplatků a nákladů s tím výnosem spojených.

Prostě: dal jsem půl miliardy, kolik mám dneska? Jaká byla inflace mezitím? Jestli mám víc než inflaci. Alespoň inflaci by to mělo udržet.

Potom záleží na strategii, jestli to bude o něco víc. Nemělo by to ale být méně než inflace.

 

Josef Podlipný

Leží před námi pomyslná zpráva o dlouhodobé spolupráci za deset let.

Vidíme, kolik jsme za těch deset let opravdu čistého vydělali nejenom v sumě peněz, ale v procentech.

A zároveň, kolik nám z toho ukousla reálná inflace.

Vidíme také, kolik jsme vydělali nad reálnou inflaci za období desetileté spolupráce.

Jaké další aspekty by taková zpráva měla mít?

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že hrozně důležité je porovnat, kolik vydělal klient a kolik vydělal ten, kdo mu s tím pomáhá.

Na spoustě řešení, která se mi dostávají do ruky, vidím, že obě strany vydělaly stejně. Klient vydělal 100 milionů, druhá strana také 100 milionů.

Oukej, to se mi tolik nelíbí. Chtěl bych vidět rozumný poměr. Ideálně samozřejmě ještě výnos porovnat i s inflací.

Opravdu vzít to, kolik jsem komu zaplatil, kolik jsem zaplatil na daních. To není triviálně na vyjetí z bankovnictví.

Kolik jsem zaplatil na daních nikde není vidět.

Pokud platím někomu fakturou za jeho poradenství, to také nemusí být vidět.

My doporučujeme, aby se tak dělalo z investičního účtu. Ale když klient řekne „já mám peníze někde jinde, nebudeme to brát z investičního účtu“, pak je potřeba všechno započítat. Opravdu vidět reálný skutečný výnos za delší dobu spolupráce.

A také, z čeho ten výnos přišel.

 

Josef Podlipný

Takže vlastně říkáš, že to resumé by mělo srozumitelně na první dobrou ukazovat odpovědi na tyto otázky.

Aby to příjemce zprávy nemusel někde dohledávat, dopočítat. Anebo se domnívat, nedej bože, jak to asi může vycházet.

 

Vladimír Fichtner

Zpráva o dlouhodobé spolupráci neznamená, že má být dlouhá.

Má být stručná, jasná, srozumitelná. Pár čísel, grafů.

Může mít 10 stránek, ale když tam je pár tabulek a grafů, textu bude na 2,3 stránky.

Je třeba pokrýt základní fakta.

 

Josef Podlipný

Vláďo, máme za sebou zpracovaných už několik zpráv o dlouhodobé spolupráci.

Uvedl jsi docela přesně i počet stran, které taková zpráva obsahuje – 10 stran detailních údajů.

Někdy resumé, někdy grafy, někdy tabulky.

Když bys měl, pokud možno srozumitelně, protože i ta zpráva je o srozumitelnosti, udělat průvodce skrz tu zprávu, jak by to průvodcovství vypadalo? Co se v té zprávě rentiér dočte?

 

Vladimír Fichtner

Na začátek je executive summary, na jedné a půl stránce.

Co jsme spolu zažili, kdy jsme začínali, s kolika penězi jsme začínali, jak fungoval přítok nebo odtok peněz. Jaké jsou výsledky v porovnání s inflací, včetně toho, kolik vydělal klient a kolik jsme vydělali na spolupráci my. Kolik byly naše tržby ze vzájemného vztahu.

Pak jdeme do detailu v každé kategorii.

Ukazujeme si, co se dělo v průběhu těch deseti let. Ukazujeme si rok po roce, jaké byly přítoky, odtoky peněz. Ukazujeme si, kolik třeba klient vybíral.

Řekl, že chce rentiérské portfolio, chce vybírat tolik. Porovnáváme to s původním plánem, jaký byl.

Podíváme se také, jestli původní očekávání v plánu, nastíněná před deseti a více lety, se daří naplňovat. Nebo jakým způsobem se situace vyvíjela. Jestli jsou grafy na začátku konzistentní s grafy po 10, 15 nebo 20 letech.

Samozřejmě je důležité, aby tam nějaká konzistence byla.

Díváme se na jednotlivé složky výkonnosti. Samozřejmě potřebujeme porovnat celkovou výkonnost čistou, ideálně ještě odečíst inflaci, vidět, kolik jsme vydělali nad inflaci. Porovnat, nebo diskutovat, z čeho výkonnost vznikla.

Za poslední roky od roku 2008, 2009 je jasné, že to bylo především z akciových strategií. Ukazujeme si, kolik jsme jich měli a jakou měly akciové strategie výkonnost.

Protože faktor alokace do akcií, toho koláče, nebo jak významná byla akciová složka, hraje velkou roli.

Díváme se také z hlediska ochrany bohatství, jak jsme se dokázali vyhnout různým průšvihům. Jestli jsme byli namočeni, a mám radost, že nebyli, v různých schématech, kde lidé v ČR přišli o více než 40 miliard Kč. Těch průšvihů bylo, od Arca Capital až po nějaké roboty, několik desítek.

 

Díváme se na to, když za námi přišel klient s tím, že má určitou nabídku, co jsme mu předtím řekli a jak se to naplnilo nebo nenaplnilo.

Díváme se na to, do jakých produktů se dalo vstoupit. Tím, že neprodáváme produkty žádné skupiny, ale pracujeme pro naše klienty, protože nám za to platí z velké části ze zisku, který jim pomůžeme vydělat po odečtení nákladů na ten zisk vynaložených. To nás samozřejmě motivuje, abychom vybírali rozumné produkty, ve kterých lidé mohou zůstat zainvestování a nemají z nich obavu. Což je důležitá součást, aby to fungovalo. Vybíráme produkty, ve kterých můžeme mít významnou část portfolia.

Ne 5 nebo 10 %, ale klidně 60 nebo 70 %.

Díky tomu jsme schopni potom deklarovat ve zprávě o dlouhodobé spolupráci, z čeho pochází výnos. Kde se naopak ubíralo – naše poplatky, poplatky třetích stran a další.

Ukazujeme základní informace o tom, jak náš vztah fungoval po skutečně číselné stránce.

Protože po deseti a více letech už dává smysl vyhodnocovat i čísla.

Po roce, po dvou ani po pěti u dlouhodobé strategie nedává smysl čísla vyhodnocovat.

Jestli mi někdo říká, že má pět let dobrou výkonnost, to mi nic neříká, u dlouhodobé strategie.

Dlouhodobá není pětiletá. To je velmi málo a teprve se uvidí, jestli bude mít dobrou výkonnost v desítkách let. Minimálně po deseti letech. To je nejisté, to se uvidí.

 

Josef Podlipný

Mluvíme hodně o mezigenerační správě. Z matematického hlediska je generace 25 let.

Možná, že se toho, Vláďo, ještě dožijeme, kdy druhá generace bude hodnotit spolupráci.

Věřím, že tomu tak bude. Pak možná i druhá generace bude nahlížet na deset let jako na krátké období. Protože jí půjde o udržitelnost rodinného bohatství za dobu ne 10 let ani ne 25, ale třeba 50 let. Aby měla co předat generaci po ní nastupující.

Jak jsi se zprávou nebo zprávami, které už jsme vygenerovali a projednali s našimi klienty, spokojen ty? A jak jsou s nimi spokojení klienti?

 

Vladimír Fichtner

Spokojen jsem, protože jsou spokojení klienti.

Skutečně správná otázka je, proč tomu tak je? Jak to, že jsou spokojeni?

Odpověď je z mého pohledu jednoduchá.

Protože od prvního dne, kdy děláme tenhle ten byznys, přemýšlíme, že se potkáme za 10, 20, 30 let. A musí to dávat smysl. Musíme dojít k tomu, aby si klient po 10, 20, 30 letech řekl „Jo, to je dobrý“.

My víme předem, že to není tak složité, vyhnout se průšvihům. Nemyslet na sebe, abych nahrabal co nejvíce na svých poplatcích.

Ale aby klient nepřišel o něco, aby rozumně vydělával, měl zároveň ochranu před různými scénáři budoucnosti, a i nadále nám platil.

Jestliže máme poplatek přímo od klienta na fakturu každý kvartál, on každý kvartál posuzuje, jestli nám zaplatí nebo ne.

Jestliže máme dvě třetiny našich dlouhodobých příjmů postavených na success fee, na tom, že opravdu jsme vydělali, nutí nás to k tomu, abychom skutečně vydělali.

Protože když nebudeme dosahovat výsledků, klient může kdykoliv říct „Nazdar, já si to jdu dělat sám, nebo si najdu někoho jiného“.

Já nevím o nikom, kdo by takovou zprávu dělal.

Ale vím, proč ji spousta lidí nedělá. Protože kdyby ukázali, kolik vydělali oni a kolik vydělal klient, došlo by k Aha momentu, že něco nedává smysl.

O tom jsem velmi, velmi přesvědčen. Je to způsobené tím, že nejsou přímo hodnoceni klientem, natož pak ze zisku. Jsou hodnoceni svou bankou nebo svou poradenskou firmou za to, kolik přinesou nových peněz.

 

Josef Podlipný

Vláďo, řekl jsi z pohledu rentiéra nesmírně cennou informaci. Že od samého začátku spolupráce probíhá tak, aby byl příjemný zážitek pro obě strany, když se sejdou u zprávy dlouhodobé spolupráce.

Pokud jí tak budeme říkat, po 10 a víceleté spolupráci.

Mě teď napadá jediné.

Pokud je pro vás, posluchače, tento podcast dostatečnou inspirací pro to, abyste se potkali s lidmi, kteří to s vámi myslí vážně, kteří chtějí být po nejbližší desítky let vašimi rovnocennými partnery a těší se na setkání tváří v tvář po 10 a více letech, budeme rádi, když nás oslovíte.

 

Vladimír Fichtner

Kteří se těší, ale pracují na tom celou dobu, aby to po těch letech dopadlo dobře.

To je nesmírně důležitou součástí.

My jsme firmu zakládali s tím, že chceme, aby to fungovalo.

Kdybychom si nastavili jinak naše odměny, pravděpodobně bychom vyrostli mnohem rychleji, než jsme rostli. Ale bylo by to na úkor klientů. Nebylo by to s nimi.

Já vždycky říkám „Já nevím, jestli to budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti.“ Můj děda umřel v 99 a půl letech. Do poslední chvíle přečet 4 tlusté knížky za týden. Fungovala mu hlava, tělo, rozum, všechno skvěle. Takže nějakou šanci mám a mě to baví.

Ale já potřebuji, aby to bavilo i druhou stranu. Aby s tím byla spokojená. Proto tolik času věnujeme tomu, aby to dávalo smysl. Pořád o tom přemýšlíme, když objevíme něco nového. Nemohli bychom to vyměnit? Funguje to dlouhodobě? Není to nic ve smyslu „Tak to prodáme a bude mít klid, peníze navíc“

Ne. Nás platí klient. Musí to dávat smysl. Musíme tam vydělat. To je alfa a omega.

Když vidím motivaci v bankách, je to hrozně krátkodobé. Tam jsou kvartální výsledky. Musí se udělat výsledek. A jestli se neudělá, nebudou bonusy.

Ale krátkodobý výsledek nemusí mít nic společného s dlouhodobým úspěchem. To vidíme na spoustě firem obchodovaných na burze, jak ždímají firmy a klienty krátkodobě. A dlouhodobě? Po nás potopa!

 

Josef Podlipný

Když někdo mluví o zkušenosti s bankami anebo s různými poradci, vždycky mi vytane na mysl jeden můj kamarád, který říkal: „Spousta lidí se nežene do vztahu proto, že ze statistických údajů si přečetla, že drtivá většina vztahů zkolabuje, zkrachuje. Ale neuvědomují si příčinu a nic nedělají pro to, aby vztah neskončil špatně.“

To, co jsi popsal velmi trefně, Vláďo, je od samého začátku na tom vztahu pracovat. Dělat všechno pro to, aby mohl být dlouhodobý, protože jen dlouhodobost může být zárukou dvou důležitých věcí.

Schopnosti předat to dál. To znamená naučit s tím pracovat i tu další generaci.

A abychom se na to opravdu mohli těšit. Těšit se na to výročí. Dělat to tak, aby mi to přinášelo stále radost. Aby to dávalo smysl oběma stranám, protože vždycky to musí být win win řešení.

 

Vladimír Fichtner

Řekl bych, aby s každým dalším rokem spolupráce, ten smysl byl silnější a silnější pro obě strany.

Aby to nedošlo k tomu, že po deseti letech spolupráce s někým řeknu „No, tak jsem prodal firmu. Co s tím?“

To nechápu. Vůbec nechápu, jak k tomu může dojít. Respektive chápu, ale k tomu nikdy nechci dospět.

 

Josef Podlipný

Otázka „Co s tím“ je relevantní, nicméně by byla velmi nebezpečná v okamžiku, kdyby byla ještě doplněna „a s kým?“

Když má úspěšný podnikatel už partnera, který ho provedl třeba i desítkami let, snáz se mu hledá řešení „co s tím“.

Vážení posluchači, pokud pro vás byl tento podcast inspirací, na rovinu říkám, že nemůžeme nasdílet, i kdybychom stokrát chtěli, detailní informace o rodinách úspěšných podnikatelů.

Můžeme vás s nimi propojit. Pokud budete mít zájem a my získáme tento souhlas od některého z našich významných klientů, rádi vás propojíme. Můžete nejenom navnímat zkušenosti s více i než desetiletou spoluprací s námi. Ale můžete získat náskok. Zkušenost budete mít dřív, než vaše zpráva po deseti letech spolupráce bude ležet mezi námi a vámi.

 

Vladimír Fichtner

Až budete přemýšlet, s kým udělat další krok ve správě rodinného bohatství, začněte tím, že si s ním projdete čísla o dosavadní spolupráci. Ideálně té dlouhodobé, delší než deseti let.

Ať vám to hezky připraví, můžete to vyhodnotit a třeba zjistíte, že to je ten správný parťák pro vás.

Nebo zjistíte, že ne.

Pak přijdete třeba mezi nás, Mezi Rentiéry.

Mějte se krásně, na shledanou.

 

Potřeby a cíle majitelů firem se mění podle toho, jak stabilní mají byznys, jak velký mají majetek a kolik energie věnují správě svého majetku.

Někteří postupem času přicházejí na to, že jejich přístup k majetku může být nesystematický a začínají si uvědomovat, co je skutečně důležité.

Je velký rozdíl mezi těmi, kteří změnám jdou aktivně naproti, a těmi, kteří reaktivně záplatují problémy.

Vladimír Fichtner a Josef Podlipný na základě svých zkušeností a zkušeností klientů diskutují o ochraně rodinného bohatství, zapojení rodiny do rozhodovacích procesů a důsledné diverzifikaci investic.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vláďo, jak je zvykem, začneme příběhem.

Protože jsem se na tohle téma připravoval, bude první příběh ode mě.

My jsme se nedávno, a určitě si na to vzpomeneš, setkali s Filipem, který nás potěšil a zároveň překvapil.  Říkal totiž: „Pánové, já jsem se na vás těšil i přesto, že jsem od vás dostal pár pěkných dloubanců do žeber.“

Potom dopověděl, že ho na dva dny upoutala na lůžko střevní chřipka. A tak si téměř v kuse poslechl 25 dílů našeho podcastu. Kdyby byl nemocen déle, říkal, že by určitě dal všech 50. Což samo o sobě nebylo až tak důležité.

Když se Filip rozpovídal, říkal, že od nás potřebuje získat nezávislý pohled na to, co a jak v současné době dělá se svou rodinou a jejich rodinným bohatstvím. A poté, co jsme se setkali s několika zástupci této rodiny, Filip pokračoval další replikou ve smyslu: „Teď jsem si za tři hodiny našeho společného setkání poznamenal 7 aha momentů a 25 otázek, na které bych rád získal společně s vámi v budoucnu odpověď.“

To byl ještě mnohem silnější moment, který nasvítil, jak se úspěšní podnikatelé a jejich potřeby vyvíjejí v čase.

 

Vladimír Fichtner

Já bych tě, Pepo, trošinku opravil. Omlouvám se, ale myslím, že ten rozhovor nasvítil, že klient vlastně už něco zná a něco zažíval. Je už docela daleko se svou rodinou v přemýšlení jak dál a 10 let něco řeší.

Ale zjistil, že se potřebuje posunout dál a začít přemýšlet ještě o dalších věcech. A to je ten posun.

 

My typicky pracujeme se dvěma typy klientů.

Buď s námi začnou pracovat klienti, kteří už jsou schopni vytahovat 30, 50 milionů ročně ze své firmy a dávat je do finančních aktiv. Potřebují vědět jak na to. Ale firmu ještě neprodali a tam je krásně vidět vývoj.

Oni ze začátku řeší především firmu, to je jejich alfa a omega. Spolu se potkáváme hodinku, dvě měsíčně. Jim to stačí a budují nějaké znalosti. Ale vědí, a i my víme, že to nemusí být tak intenzivní znalost toho, co my děláme. Protože mají jinou prioritu, a to je firma.

Jak jde čas a roste finanční majetek, roste jeho důležitost. Někdy roste skokově ve chvíli, kdy člověk prodá firmu a najednou má 500 milionů nebo 5 miliard na účtu.

Roste potřeba větší znalosti této oblasti, věnovat větší energii do téhle oblasti.

Najednou, a to byl přesně případ Filipa, to, co bylo v minulosti a co mu pomáhalo v minulosti, nestačí. Protože tam se ukáže „Jo aha, tenhle moment – na tamto jsem ještě zapomněl, tohle jsem nepoznal, protože jsem to nikdy nedělal.“

To je přirozené. Dokud člověk nezažije některé věci, vlastně ho ani nenapadne, že je může řešit. Nebo že to může být téma nebo problém. Je v takové bublině.

Když to začne řešit s dětmi, zatáhne do té bubliny ještě své děti a vlastně jsou všichni slepí.

Dokud nepřijde někdo zvenku, neřekne druhý názor a nedá jim to zrcadlo. Najednou je tam „aha, sakryš, to jsme možná malinko podcenili.“

Já myslím, že vývoj souvisí s tím, jak důležitá jsou finanční aktiva. Jak moc je majetek postaven na jednom, typicky na jednom, byznysu. Anebo na dvou – byznysu a nemovitostech, často jen v ČR – a jestli se s tím něco nedá dělat.

Jak člověk poznává nová a nová zákoutí, objevuje nové otázky, nové aha momenty.

Mám radost, že to, co se nám daří, je pomáhat lidem ty AHA momenty objevovat včas a pokud možno se vyhnout těm průšvihovým. Nebo o nich minimálně vědět a způsobit menší problém.

 

Josef Podlipný

Děkuji za to trefné doplnění.

Dnes se budeme na toto téma hodně vzájemně doplňovat. Když říkáme, jak se mění priority a cíle, velmi častý případ je, že s nějakou dynamikou si naši klienti budují finanční majetek. Další pilíř začíná ale v okamžiku, kdy říkají „No jasně, to byl náš cíl už před 3, 5 lety.“

Když se jich pak ptáme, jak se jim podařilo nebo daří cíl naplňovat, mnohdy pokrčí rameny a říkají, že ani moc ne. Protože měli za tu dobu spoustu byznysových příležitostí, které se jim podařilo využít.

Velmi častým případem je, že úspěšní majitelé firem skáčí po byznys opportunities, po příležitostech, a nenacházejí povětšinou sami bez pomoci někoho dalšího smysl v budování struktury majetku trošku jinak, než na co byli zvyklí na začátku.

Napadá tě příběh, který by nasvítil nebezpečí takovéhoto přístupu?

 

Vladimír Fichtner

Potkáváme překvapivě spoustu lidí, kteří, přestože říkají, že chtějí chránit majetek a vědí, že už to nemusí zopakovat, už nemusí mít takovou energii, nemusí být taková příležitost na trhu, dobrá konstelace atd. Přestože už dospěli do fáze, kdy chtějí chránit majetek, tak mají svůj majetek jenom v koruně, a ještě všechen registrován v ČR.

To je z pohledu globálního pohledu na majetek sakra průšvih.

Proč?

Když bude koruna nejsilnější měnou na světě a ČR hvězdou, průšvih to není.

Ale když to tak nebude – z hospodářských důvodů, geopolitických důvodů. Když přijde jakýkoliv průšvih, může to znamenat, že místo toho, aby někdo odešel s rancem ven, odejde s ranečkem. A kdo ví, jestli si v něm něco ještě odnese.

Nepočítá s různými scénáři budoucnosti. Není důležité, jestli je nějaká pravděpodobnost scénáře, že Rus přijde až k nám nebo tady bude nějaký hospodářský průšvih. Jestli je pravděpodobnost 1,5 nebo 10 %, to je jedno.

Pokud to má nějakou šanci, já osobně to nechci riskovat. Nikdo z našich klientů, kteří už s námi spolupracují, nechce riskovat, že to takhle může dopadnout. V desítkách let, o kterých se bavíme, nikdo nevíme, jak to bude vypadat. Jediné rozumné řešení je diverzifikovat „na entou“. Mít majetek registrován v různých regionech, mít majetek investován v různých regionech atd.

Pravidel je vícero, ale „všechno se skrývá za nějakou diverzifikací“.

 

 

Josef Podlipný

Většina majitelů úspěšných firem na to dříve nebo později přijde.

My teď s vámi chceme nasdílet chyby, kterých se rentiéři dopouštějí. Protože ti chytří se učí z chyb druhých.

Jaké další chyby, které na životní pouti rentiéry potkávají, tě napadají, Vláďo?

S jakými chybami jsme se v minulosti měli šanci potkat?

 

Vladimír Fichtner

Já už jsem byl vyvolán a řekl jsem, že diverzifikace je jedna z důležitých věcí.

Teď zase já vyvolám tebe. Ať se vystřídáme, protože by byla škoda, kdybychom přišli o tvé zkušenosti a tvé názory.

Jaká je další chyba, kterou považuješ za důležitou, a se kterou se potkáváš u lidí, se kterými pracujeme?

 

Josef Podlipný

Nesmrtelnost.

Tvůrci rodinného bohatství si myslí, že tady budou zítra, stejně jako za padesát let. Moc to neřeší. Když se jich pak zeptáme na to, jaká mají řešení pro nepředvídatelné situace, v drtivé většině reagují, že závěť.

A když už, je to mnohdy jediné, co řeknou.

Někdo dokonce jen pokrčí rameny a říká, že by asi měl sepsat závěť.

V drtivé většině nikdo z nich nezmiňuje správce pozůstalosti nebo opatrovníka nebo jiné způsoby, jak být připraven a připravit rodinná bohatství i na nepředvídatelné události.

 

Vladimír Fichtner

Občas někdo přijde a řekne, že má svěřenský fond a má v něm veškerý majetek.

Já na to říkám, jestli ví, že to bude fungovat navždy? To je jenom jediný scénář budoucnosti. Všechno mít pod jednou střechou svěřenského fondu.

Zase všechno v jednom.

My s Radkou přemýšlíme o tom, že máme majetek na sebe. Nějaký bude v rodinné nadaci, další bude v nadaci vysloveně pro veřejné účely. Něco bude registrováno tady, něco bude registrováno venku.

Mixujeme dohromady přístupy i k držení, i k formě, i k investicím. Protože nevíme, co bude. Nevíme, co přinese budoucnost a nechceme se spoléhat na to, že bude dobře, že vše vždy vyjde.

 

Josef Podlipný

Děkuji za nahrávku.

Velmi často se stává, že někdo má už majetkovou strukturu, kterou jsi zmínil, a teprve až poté přizve k diskusi rodinu. Nastupující generaci.

Dělá to opačně.

Místo toho, aby přizval k diskusi nejprve rodinu, hledal s ní dlouhodobě udržitelná řešení a pak to, co těm řešením bude vyhovovat, on vytyčí hřiště a pak nutí hráče na malém hřišti hrát velký fotbal.

 

Vladimír Fichtner

Já bych jen připomněl, Pepo, že se bavíme o tématu, jak se mění priority a cíle.

Malinko jsme odbočili do různých chyb, které mohou lidé dělat.

Ale já vím proč.

My cítíme, že zapojení rodiny je jedna z věcí, která se v průběhu času mění.

Ze začátku ji nezapojují vůbec, vidí jenom benefity a vůbec nevědí o starostech s tím spojenými.

Potom si řeknou „Aha, možná bych si s nimi měl začít o něčem povídat.“

Malinko si něco řeknou, třeba založí rodinnou banku nebo rodinnou radu. A najednou děti už vědí hodně. Za 20 let už řešíme majetky společně, jaké je cash flow atd.

Vyvíjí se i zapojení rodiny.

Zůstaňme u změn priorit, protože to je to téma, které budeme tentokrát probírat.

 

Josef Podlipný

Dodám k tomu, že priority a cíle se mění v mnoha případech reaktivně. Nikoli proaktivně. To znamená, že budovatelé rodinného bohatství to buď řeší příliš pozdě, anebo to řeší vynuceně. V reakci.

Najednou jim došlo, že jim docházejí síly.

Nebo: „Aha, moje manželka se pravděpodobně dožije více let než já. Takže bych jí měl nějak pomoc se správou rodinného bohatství. Také bych se měl zeptat i dětí, jak na to nahlížejí.“

Re-prioritizace a změna cílů, které zažívají úspěšní majitelé firem, by měla být vždycky spíše proaktivní než reaktivní.

To, co my v posledním čase zažíváme, a já osobně mám velkou radost, je, že při diskusích objevujeme společně s majiteli úspěšných firem oblast proaktivity.

Oni se dívají i na naše zkušenosti, na zkušenosti jiných, mnohdy třeba starších podnikatelů, a inspirováni změnou priorit a cílů začínají vstupovat do prostředí proaktivity, místo toho, aby jen hasili.

 

Vladimír Fichtner

Souhlasím.

Když ke změně priorit a cílů dochází plánovaně, včas, v klidu, když je prostor a energie, má to samozřejmě mnohem lepší výsledky, než když k tomu dochází ex-post.

Může to být v různých oblastech. Zažil jsem lidi, kteří za mnou přišli s tím, že teď koruna oslabila o 15 %, tak to všechno přehodili do dolaru. Přišli o 3 měsíce později a řekli, že dolar teďko oslabil a prodělali na tom, že to vyměnili. Ale báli se, že tady u nás to jde do kytek, že bude velký průšvih, že jim z majetku nic nezbyde.

Samozřejmě! Když to vyhodnocovali během čtrnácti dnů, během mediální masáže – jestli to byl covid nebo začátek války na Ukrajině, vždy to bylo stejné.

Koruna oslabila velmi prudce, tak honem, pojďme to pořešit.

Takhle by to vypadat nemělo. Ano, pokud jsem nic neudělal do téhle doby, mám to řešit, ale i v takovém okamžiku se to dá řešit rozumně. Ne pod tlakem emocí.

Je potřeba tomu jít trošku naproti, ale je to nepříjemné. Podnikatelé nemají rádi, když to nemají úplně pod kontrolou. Když budou dělat něco, co neznají, často to dopadne tímto způsobem. Udělají to špatně.

Panika není dobrý rádce!

 

Josef Podlipný

Vraťme se zpátky k našemu tématu, jak se mění priority a cíle.

Je dobré vzpomenout i na to, že se obvykle mění i s velikostí majetku anebo rodiny. Nemůžeme přeci chtít a očekávat od mladé slečny nebo mladého muže, který má to štěstí, že něco získal po předchozí generaci, aby hned na začátku měl stejné cíle a priority jako nějaký matador. Mnohdy třeba první generace budovatele majetku.

O to víc by pro něj, i pro kohokoliv z vás, mohlo být inspirací, když si uděláme alespoň modelovou retrospektivu, čím většinově majitelé úspěšných firem opravdu procházejí.

 

Neříkám, že to bude modelový popis, který bude platit na každého z vás.

Ale může vám to ukázat v čase významné milníky, kdy je potřeba se také zastavit. Bilancovat. Kdy je potřeba přemýšlet, nejenom hledat rychlá řešení.

Pojďme tedy začít s velmi jednoduchou modelovou retrospektivou.

Současní úspěšní budovatelé firem obvykle začínali v devadesátkách. Drtivá část z nich začínala z nuly. Od devadesátek ale už uplynulo nějaké období a mezi bohatými lidmi jsou majitelé rodinných holdingů s majetkem ve vyšších řádech desítek nebo stovek miliard.

Stejně tak milionáři anebo majitelé majetku stovek tisíc. I to je úspěch, pokud o ně nepřišli a budou je umět předat další generaci. Co ale je všem těmto rodinám společné?

V okamžiku, kdy vytvořili takový majetek, o který už nechtějí přijít, většinou hledají řešení, jak ten majetek ochránit.

 

Vladimír Fichtner

Hledají i nehledají.

Mě překvapil jeden klient, který mi říkal, že byl na konferenci o bohatství pořádané, myslím, Czechcrunch. Tam se bavil s úspěšnými TOP 100 podnikateli a říkal, že oni ale vůbec investovat neumí. Ten klient prodal, má půl miliardy, a protože už spolupracujeme nějaký rok, zná principy investování.

Ale ti podnikatelé, které tam potkal, mají jenom svoji firmu. Vědí jenom, jak investovat do firmy a nic jiného neřeší.

Když zabrousili na jiná témata, tak prý to bylo s výjimkou snad jednoho nebo dvou lidí velmi neprofesionální a bruslení po tenkém ledě.

Myslím, že hodně lidí samozřejmě na začátku buduje svoji firmu. A nejen na začátku, dlouho budují svoji firmu. Dlouho, dlouho, dlouho, než přijdou na to, že: „Aha, potomci.“ Ne každý chce přebrat firmu a přebrat ty starosti, které má předchozí generace.

Ze začátku většina z nás budovala firmy, pak nemovitostní portfolia, pak finanční aktiva.

To je přirozený průběh.

U finančních aktiv to nejdřív zkoušeli. Přišel nějaký bankéř, že má nabídku. Tak si koupili to nebo tamto. Pak si koupili nějakou akcii na české burze. Zjistili, že to je fajn akcie, ale že když prodají za 100 tisíc, ovlivní trh, protože česká burza je malinká. Je tam malý objem obchodů, že jeden člověk s ní může pohnout. Natož pak, když má 100 milionů nebo 500 milionů.

Co si bude kupovat, když se v ČEZu obchoduje nebo obchodovalo 200 milionů za den? On chce za 100 milionů koupit! Jak dlouho bude rozpouštět tu pozici nebo nakupovat, aby neovlivnil trh?

Postupně poznávají zákoutí finančních aktiv. Ale ne úplně rozumným způsobem.

Je to, řekl bych, až dětinské poznávání. Protože nemají žádný plán, nemají žádný cíl.

 

Pak se potkáme společně a oni najednou zjišťují: „Aha, existuje něco jako rentiérský plán nebo ochrana bohatství. A to by šlo, abychom se vyhnuli, pokud možno všem průšvihům? Co je pro to potřeba udělat?“

V hlavě se začíná rozsvěcet ochranářský modul, ale není vůbec prioritní. Prostě podnikají, chtějí riskovat, vždycky se jim to povedlo. Tak je to přirozené.

Ale ta ochrana už začíná vystrkovat růžky.

Často začínáme s tím, že první část majetku řešíme tak, aby byla opravdu dobře ochráněna, aby vydělávala. Vydělávala nad inflaci, ale aby měla minimální šanci pro nějaký průšvih.

Často začínáme s plánem ochrany bohatství, nebo s filozofií Wealth Protection – Ochrany bohatství, kterou jsme přinesli na trh.

Ta může vydržet do 100 milionů, 200 milionů, 500 milionů. To záleží na tom, kolik člověk potřebuje čerpat renty, jaké má výdaje apod. Dá se to spojit, samozřejmě – „tolik je potřeba a jak zajistit, aby bylo čerpání bezpečné a vydrželo nám a dalším generacím a byli jsme v pohodě?“

Po skoro dětinské hře s finančními aktivy, kdy: „občas něco vezmu, občas něco nevezmu, občas někde zůstanu. Protože Arcu měla spousta lidí. Pak už jim věřit nebudu a radši to dělat nebudu. Radši se vrátím do byznysu.“

Je tam takové poznání. Xkrát jsem potkal lidi, kteří říkali: „já jsem měl to akciové portfolio na české burze, tak jsme si s tím hráli. A ještě jsme měli něco v Americe. No a my jsme vlastně nevěděli, proč se to tak chová.“

Tomu říkám „dětinská hra“, protože takhle je to v pohodě, když je vám 20 let a máte prvních 100 tisíc, 200 stě tisíc a první milion. Klidně si s tím hrajte. S tím problém nemám.

Ale když máte prvních 100 milionů nebo 200, to už není úplně na hraní. Tam je potřeba poznat ochranu.

 

Josef Podlipný

Souhlasím, že fáze poznávání ochrany je klíčově spojená s někým, kdo má stejnou motivaci jako ten, kdo chce majetek chránit.

My se často při dalších diskusích potkáváme s klienty, kteří oceňují další inspiraci, kdy se jich ptáme „kdo další to s vámi řeší z rodiny?“ Další prioritou, dalším cílem obvykle bývá zapojení dalších členů rodiny. Nebývá to úplnou samozřejmostí, že by rentiéři rovnou za námi přicházeli a říkali: „já bych rád pozval manželku nebo manžela a dvě dospělé děti, aby byli součástí diskuse s vámi.“

Když postoupíme z tohoto kroku, že naše diskuse s rentiéry asi vede k většímu zapojení rodiny, co na to navazuje většinově? Mluvíme o modelu vývoje v čase rentiéra.

Už chrání, chrání s tím, kdo má stejnou motivaci, vtahuje další členy rodiny. Co je další prioritní cíl?

 

Vladimír Fichtner

Další členové rodiny se první baví o rodinném majetku. Ale pak se z něj začne vyčleňovat majetek pro další jednotlivé větve rodiny. Najednou vzniká investiční portfolio dcery, syna. Začínají to probírat společně s námi, i s tátou a mámou třeba, dohromady při schůzkách.

To je určitě další fáze.

Další fáze je: „máme už hodně, tak pojďme možná trošku do dynamičtější strategie. Místo toho, abychom měli 50, 60 % v akciích, budeme mít třeba 60, 70 nebo 75 % v akciích.“

Což znamená větší kolísavost portfolia, ale zase větší dlouhodobou výnosnost.

To, co je tam asi důležité, co se mění, je míra poznání.

My mluvíme o změně priorit a cílů, ale to souvisí s mírou poznání věcí, které člověk znovu a znovu objevuje.

To je téma, o kterém by se dalo povídat ještě další hodiny a hodiny.

Myslím, že jsme řekli to základní a pojďme si něco nechat na příště.

 

Josef Podlipný

To nejdůležitější je, že je to proces.

Změna priorit a cílů a vývoj v čase není žádný projekt, který by měl svůj začátek a konec.

Je to nekončící proces poznávání a hledání optimálních cest, které umožní rodině zachovat bohatství i pro další generace.

Pokud víte o někom, kdo přemýšlí o prioritách, o cílech a o ochraně rodinného bohatství, budeme rádi, když s ním tento podcast nasdílíte.

Těšíme se s vámi opět někdy na slyšenou.

 

Vladimír Fichtner

My s Pepou se rádi potkáváme s těmi, kteří se chtějí posunout dál. Třeba se příště při diskusi o prioritách, cílech a o tom, co možná ještě nevíte, potkáme i spolu. Na slyšenou.

 

Pozvání Mezi Rentiéry přijala Erika Matwij, expertka na strategii a řízení v rodinných firmách, členka Mezinárodní akademie pro výzkum rodinných podniků (ifera) a pořadatelka Mezinárodního kongresu rodinných firem.

Erika doprovází rodinné podniky v procesech nástupnictví a generační výměny, vede rodinné rady v rodinných firmách a sepisuje rodinné ústavy.

V tomto podcastu Erika zdůrazňuje nebezpečí tajných přání v rodině, dopad vzorců chování na očekávání ve vztazích a doporučuje otevřenou komunikaci i respekt k jedinečnosti každého člena rodiny.

Vladimír se zamýšlí nad vlivem vzorců chování na formování očekávání a zmiňuje důležitost investice do práce na rodinném bohatství.

Společně s Erikou vás zveme na 5. ročník Mezinárodního kongresu rodinných firem, který se uskuteční 19. září 2024 v hotelu Château Bela na Slovensku.

Poslechněte si také 53. epizodu podcastu Mezi Rentiéry s Erikou Matwij: Jak otevřít téma majetku v rodině, aby nepokazil vztahy a děti

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude „Co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.“

Eriko, vím, že když jsme se začali bavit o tomto tématu, tak jsi ocenila to slovo tajně.

Proč jsi ho ocenila?

Erika Matwij

Protože je to opravdu velmi častá záležitost, že někdo něco tajně chce, očekává. Neřekne to, a to je začátek konfliktu.

To je často spouštěč těch věcí, které nám jakoby nedovolují přibližovat se v rodině tomu druhému.  Vytvářet si domněnky. O domněnkách už jsme si povídali minule.

Takže tajné věci nikdy nepomáhají.

Josef Podlipný

Vláďo, Erika už nějakou dobu pomáhá i tvé rodině zjišťovat očekávání jednotlivých členů rodiny.

Můžeš na nějakém příkladu ukázat Eričin příspěvek, a jak se to povedlo?

Vladimír Fichtner

Možná to spojím s tím, co Erika říkala a na co jsi Ty položil otázku. To tajně.

Jedna z věcí, kterou jsme dělali s Erikou a s naší rodinou, byla nepsaná rodinná pravidla.

Erika nás sezvala, sedli jsme si kolem stolu. Všichni jsme dostali tužku a papír a Erika řekla „máte 15 minut na to, abyste napsali, jaká máte nepsaná pravidla, kterými se Vaše rodina řídí.“

Po 15 minutách se vrátilo 5 lidí a hádejte, kolik úplně jiných seznamů přineslo? Pět!

Bylo to velmi zajímavé poznání, protože tam se ukázala ta tajemství.

Co vlastně očekáváme? Aha, každý něco jiného.

Jak si myslíme, že rodina má fungovat nebo jaká pravidla má uznávat? Každý si myslí něco jiného.

Erika nám krásně ukázala, že když to zůstane schované, tak to může být přesně tak, jak před chviličkou řekla, zdrojem konfliktů.

Zjednodušený příklad: Když jsem celý život byl zvyklý mít kapra na vánoční večeři a teď přijdu k někomu a mám tam vinnou klobásu, asi to neřeknu, protože nechci kazit Vánoce. Ale zasáhne mě to, protože někdo nedodržel moje tajné přání mít kapra na večeři.

A za pár týdnů se to projeví. Někde se s ním chytnu a vyčtu mu i tohle. Protože jsme si neujasnili, co nám stojí za to dodržovat jako pravidla, která jsou společná pro všechny. A co nám třeba nestojí za to, že vezmeme nebo uděláme nějaký kompromis. Takže to slovo „tajné“ je nesmírně, nesmírně nebezpečné. Souhlasím.

Erika Matwij

Výborně to říkáš, Vláďo, jak se to může v běžném životě projevit. Zůstanu u kapra, ten příklad byl výborný. Kolikrát se nám stalo, že jsme někde byli i na takovéto večeři. My máme pravidlo, že jedna dobrá, kvalitní večeře má mít takové ingredience, postupy, takto to má být načančané, taková má být atmosféra. Takhle by měli lidi sedět.

A když něco z toho není, vy neumíte popsat a pojmenovat co vám vadí. Ale něco vám tam vadí, něco vám tam nesedí. Když odtud odcházíte, hostitel se mohl přetrhnout, ale vy řeknete „Bylo to fajn, ale …“

Nevíte, jaké k tomu zaujmout stanovisko. Něco vám v tom nesedí.

Toto s námi dělají tajná očekávání. Hostitel nám je nemůže naplnit, protože jsou tajná.

Jak se k sobě máme přiblížit, když nevíme, co máme udělat?

To, co říkal Vláďa, je opravdu v tom, že to bylo příjemné, bylo to pěkné, ale něco vadilo.

Potom všechno vynaložené úsilí toho druhého se nám jakoby rozplyne pod rukama a ten druhý může mít pocit, že nikdy nic neudělá dobře, aby ostatní byli opravdu spokojení.

Takové zacyklení se tam děje.

Vláďo, můžu použít jedno slovíčko, protože se mi sem hodí?

Vladimír Fichtner

Prosím! To by mě mrzelo, kdybychom tohle slovíčko nepoužili.

Erika Matwij

V tom druhém se může spustit „samonasírací“ proces. Tyhle procesy, tyto iritátory v nás potom dělají, že to naše chování je jiné, než v nitru chceme.

Josef Podlipný

Před několika lety jsem slyšel takový vtip. Doufám, že bude vtipný i pro vás zde přítomné ve studiu i pro naše posluchače.

Dcera říká mamince „Mami, já bych k letošním Vánocům chtěla pejska.“

A maminka se jen tak otočí z kuchyně a říká „Bude kapr, jako vždycky.“ 😊

Jak navázat jinak, než se zeptat, jestli máte z vlastní rodiny nebo od rentiérů, nebo i v rámci spolupráce s úspěšnými rodinami, nějaký příběh, který ukáže na to, že ta tajná přání a tajná očekávání negativně ovlivnila vztahy v rodině.

Vladimír Fichtner

Jestli můžu začít, já bych jen navázal na to krásné slovo, které my už v rodině používáme a měříme, kdy přijde. To slovíčko, které Erika použila – „samonasírací“ proces. A omlouvám se všem, kteří by to chtěli slyšet jinak, ale prostě takhle se to používá. Myslím, že je to něco, co jsme si ze začátku tolik neuvědomovali, jak je důležité.

Když něco nefunguje, tak to v nás bublá a vře. My to jenom nekomunikujeme, a proto to roste, roste, roste a pak ten vřed je najednou tak velký, že se někdy už nedá vyléčit.

Erika nás hezky provází tím, abychom snižovali šanci, že k tomu dojde.

To bych jen chtěl doplnit a už máš slovo zpátky.

Erika Matwij

Všechno navazuje na sebe, protože je to, jak se říká, jeden hrnec. Takže velmi děkuji.

Příklad, ano?

Očekávání, která máme, když je úplně konkrétně komunikujeme, tím si zabezpečíme, že se nám splní.

Když je mám tajné, tak potom je opravdu nefér očekávat od druhých, že je uhádnou, abych já byl šťastný.

Když to chci, můžu si to zvolit, protože je to moje rozhodnutí, ale potom není fér, znovu, podruhé, obviňovat druhé, že se mi netrefují do mého očekávání.

To, co potom uvolňujeme je „z jakého důvodu já mám tajné očekávání?“

Protože nemám pocit bezpečí – ve vztahu, v rodině, ve společnosti, v komunitě – abych to mohl říct, protože se mi vysmáli, byl jsem devalvovaný.

„Ty ještě do toho nemluv, vždyť jsi mladý.“

Hlavně když to říkáme směrem k majetku, k bohatství, k penězům, ke správě bohatství. Častokrát rodiče nechtějí k tomu přizvat děti, kterým je méně než 16 let. Velmi často udělají takové gesto, jako by odsouvali něco bokem. Můžeme odsunout prach, to je v pořádku. Ale když to uděláme směrem k lidské bytosti, tak se ten člověk opravdu cítí, a je jedno kolik má roků, odsunutý.

Toto spouští někdy nenaplněné očekávání, že není hodný ani toho, aby tam byl. Aby byl ve skupině. Tam se spouští hodně procesů a věřím tomu, že kdyby o tom rodiče věděli, co se v dětech spouští, častokrát to jde až do traumat. Potom se to ukazuje ve vztazích, v partnerských vztazích, v práci, v práci s nadřízenými atd.

Provází nás to životem. Potom je jasné, že to zůstává tajné, protože nechci, aby se mi někdo vysmíval, nechci být odsouvaný. Nechci být devalvovaný, že toho nejsem hoden, nejsem vystudovaný ekonom, nerozumím portfoliu, nerozumím financím, nikdy jsem ještě nevydělával tolik financí, nemám vlastní dům, nemám svoji rodinu. Je tam kopec věcí, které my odsuneme na chvilku, i když je dětem 20, 30 let. Ale rozhodujeme o nich.

Potom děti, nebo partneři mají tajná očekávaní, protože spoléhají na jedno jediné, proto jsou tajné. To spojuje nás všechny – to je touha, že jsem milovaný. Touha, že jsem milovaný, ve mně tajně vzbuzuje očekávání, že se mi to, doufám, naplní.

Ale mám strach to komunikovat, protože jsem zažil něco jiného.

Josef Podlipný

To je velmi zajímavé. Děkuji, Eriko.

Vláďo, když si vzpomeneš na odhalování tajných očekávání, jaká pravidla nebo dokumenty už jste ve tvé rodině díky pomoci Eriky aplikovali?

Vladimír Fichtner

Pravidla dáváme ještě dohromady. Ale řekl bych, že jedna z věcí, kterou už zažíváme je, že děti už neříkají „Jak myslíš, tati.“ To už tam nefunguje.

Josef Podlipný

Můžeš to zasadit do příběhu, aby si to i posluchači dokázali představit, v jakém je to kontextu?

Vladimír Fichtner

To si asi každý dokáže představit ve svém životě, když něco rozhodl a přišel za dětmi, seznámit je s něčím, co dělá. Včera jsme se bavili o nějakém novém projektu v rodině. Dříve, když jsme to probírali s Radkou a přizvali jsme k tomu děti, tak běžná reakce byla „No, jak myslíte.“

Protože oni nebyli součástí diskuze. Dneska už to tak není, dneska už je to o tom „já si myslím něco jiného.“ Nebo „já si myslím, že to je dobrý nápad.“

Už to není „Jak myslíš.“

Je to úplně jiný příběh. Rodina je najednou rovnocenná, členové rodiny jsou mnohem rovnoprávnější.

Josef Podlipný

Stalo se to samo, Vláďo, nebo jste k tomu museli nějak dojít? K tomu, jak to teď funguje?

Vladimír Fichtner

O tom jsem mluvil trošku minule. Začíná to samozřejmě u „otce zakladatele“ nebo „matky zakladatelky“. Musí si uvědomit, jestli chce být navždy ten jediný, který o všem bude rozhodovat anebo chce dát šanci naučit se ty věci i další generaci.

U mě to bylo o tom, že nechci být ten jediný. Chci dát prostor, možná nevím jak.

K tomu nám hodně pomáhá, mně osobně určitě hodně pomáhá, práce s Erikou a s jejími kolegy, protože celý život jsem to měl jinak.

To není věc, které se, i když si jí mentálně nebo rozumově už umím vysvětlit, zbavím ze dne na den.

Potřebuji se k tomu vracet a otvírat to. A to, že děti už neříkají „jak myslíš“, nebo že to říkají mnohem méně častěji a mnohem více diskuzi vedeme, i když tam Erika není, otevírá úplně nový formát nebo kvalitu komunikace. Protože najednou je to více jako rovný s rovným.

Josef Podlipný

Eriko, když diskutujeme o formálních pravidlech a dokumentech – co funguje či fungovalo v jiných dalších rodinách úspěšných budovatelů a ochránců rodinného bohatství?

Erika Matwij

Tato pravidla, na kterých se každý člen rodiny shodne, je dobré si zapisovat. Vytváříme na jedné straně, my tomu říkáme, Sedm zlatých pravidel. Nemusí jich být ale sedm.

K tomu přijdou nějaká morální pravidla, na kterých se tady a teď celá rodina shodla. Mají to společně vykomunikované, sedlo jim to a nějakým způsobem s nimi souzní.

Jeden z dokumentů, který vytváříme je Sedm zlatých pravidel, pokud nechtějí mít rodinnou ústavu.

Pokud chtějí mít rodinnou ústavu, ve které je zahrnuté, jakým způsobem se bude spravovat majetek, co s aktivními a co s pasivními členy rodiny, jakým způsobem se bude vybírat ten, kdo bude mít hlavní dozor nad majetkem, jakým způsobem se může někdo dostat k financím, kdo bude kontrolovat, že se dohody budou plnit. Jestli mají být písemné i právně podložené, nebo to takto stačí. Pro mě je nejvyšší stádium rodinná ústava, to je morální dokument rodiny.

To je pro mě více než právní dokument. Ale rozumím tomu, že právní věci mají též svoje obrovské opodstatnění. Tohle všecko se zapisuje do rodinné ústavy.

V jedné části se velmi podrobně věnujeme tomu, jakým způsobem se má rodina chovat k bohatství a jak má sloužit vlastnictví rodině. Co s tím a co se pod tím skrývá? Do toho patří i forma chování, komunikace, řešení konfliktů, rodinná setkání. Když je někdo ignoruje a nechodí, má mít stejné právo? Jakým způsobem se přičiňuje k tomu, že je rodinný krb stále živý a vroucí atd.?

Má to velmi podrobná specifika a jsou to pravidla.

Vladimír Fichtner

Není špatně mít na konci nějakou vizi rodinné ústavy nebo sedmi zlatých pravidel nebo něco podobného.

Já osobně za to nejcennější vnímám proces, kterým procházíme. Který nás učí nějakým způsobem se chovat. Tím, jak ustupujeme s Radkou do pozadí, dáváme prostor dětem, dáváme jim příklad, jak to oni mohou jednoho dne použít u svých rodin, a ty zase dál. Už se to může začít větvit, protože když jim o tom budeme říkat, ale nebudeme to dělat, bude to na ně mít úplně jiný dopad, než když uvidí způsob chování, který se může řetězit v dalších generacích a předávat.

Erika Matwij

Ano. Důvod, proč to zapisujeme je to, že co říkáš, s tím absolutně souhlasím.

Protože to čištění, nastavování a samotný proces je nesmírně bohatý. To je velmi vzácné.

Fakt je, že to děláme s primární rodinou. Máma, otec a děti.

Děti jsou v nějakém stádiu. Buď už jsou s partnery a už mají svoje rodiny. Anebo se zamilovávají a přivádějí do naší primární rodiny nové členy, kteří se postupně stávají součástí širší rodiny.

Rozdělujeme širší a užší rodinu.

Když přichází jiný člen z jiné primární rodiny s jinými dohodami a přesvědčeními, a my jsme zamilovaní až po uši, tehdy můžeme podlehnout emocím. Já vím, že emoce jsou krásné. Můžu to říct? Jsou to takové krásné svině. Někdy jsou naším zdrojem, ale někdy, v situacích, pokud nejsme sami se sebou sesouladění a nepoznáme sami sebe a svoje procesy, v ten okamžik jakoby vyraší. A když s nimi neumíme zacházet, jsme lehce ovlivnitelní.

Víte, jak je to ve vyjednávání, kdy se vracíte do hry? Když nasadíte brouka do hlavy! A ten brouk tam nějak putuje.

Takto může, s takovým broukem šikovná partnerka nebo partner říct, například:

„Já rozumím tomu, že jste se takhle dohodli. To je super, že vaše rodina se takto dohodla. Všechno je OK. Ale, zlato, nezdá se ti, že ty podle mě děláš víc, ty jsi megašikovný. Ale tvůj bratr, já nevím…

Ale jak jste se dohodli. Já vám do toho nebudu kecat.“

Toto se děje!

Proto je dobré sepsat ta zlatá pravidla. Když vznikne nějaký konflikt, nebo nedorozumění nebo napětí mezi dětmi, které jsou stále starší a mají svoje děti a přichází další generace, abychom se k tomu vrátili.

Abychom viděli, co nás tehdy spojilo. Co bylo to, co nás udrželo až doteď, i vlastnictví, i majetek. I to, že jsme byli OK a uměli jsme si ho užít. Proto je dobré to sepsat.

Josef Podlipný

Eriko, ty jsi zmínila z pohledu očekávání, emoce i širší a užší rodinu.

Mě teď napadá otázka, jak rozpoznat okamžik, kdy očekávání jsou odstartována emocemi? Pokud nevystrčí ještě nad hlavou svůj obličej ten neandrtálec. Anebo pokud očekávání jsou podložena nějakým vzorcem chování, třeba nějakým historickým, třeba i odkazem rodiny. Jak to rozpoznat?

Ty to asi snáz rozpoznáš jako kouč. Ale co když v té rodině už nebudeš? Co bys poradila členům rodiny? Protože to není jenom o nestorech.

Erika Matwij

Určitě to není jen o nestorech, samozřejmě.

To, jak komunikujeme naše očekávání se vždy učíme od svých rodičů, protože naši rodiče se to naučili od svých rodičů. A prarodiče se to také naučili od svých rodičů a já to učím moje děti.
To znamená, že jsme se naučili nějakým způsobem komunikovat a chovat, a můžeme se to naučit i jinak.

Když budu k sobě autentický, přestanu hrát role a budu respektovat v rodině, že někdo jiný to může mít jinak, umím lépe vnímat to, jestli někdo přichází z pozice strachu nebo otevřenosti.

Toto je první moment. A když mi tam pak něco nesedí, tak je to velmi často to, že někdo překročil moje hranice.

Když neřekne a nekomunikuje svoje očekávání, a v těch očekávání je nejen to, co potřebuji od tebe a jak to potřebuji, ale i jak bych to chtěl. Tam já určuji svoje hranice. A když mi je někdo překračuje, začínám být na to citlivý.

Tehdy se v nás spouští ten iritátor – toto mi nesedí, to není pro mě OK.

Další bod.

V okamžiku, kdy mi naskočí automatismus a automaticky očekávám, že ty to tak budeš dělat, protože já bych to tak udělala, i moje máma to udělala. To je velmi často pozice obětování se. Moje máma se obětovala, protože táta pracoval, těžko pracoval, přinášel peníze a ona zůstala doma.

Ona to tajně automaticky ode mě očekává. Až tak tajně možná ne, protože občas mi to svými komentáři dává najevo.

To je to, na co ses ptal. Jak to zjistím?

Komentují to lidé: „Vždyť je to jasné. Ty bys neměla jít do práce, ty bys měla zůstat doma s dětmi. A přijdou pravidla. „Protože dobrá žena vytváří krb domova, nejde za kariérou. Ty bys měla vytvářet tady dětem a manželovi doma zázemí. To je tvoje odměna, i já jsem se obětovala“.

Toto byl jeden případ. Ale to bys nevěřil, kolik takových tajných očekávání, které jsou propletené s tradicí si neseme.

Když tohle řekneme, tak by nám to mělo ukázat „Aha, co já dávám, a co na to moje dítě?“ Děti, i když jsou dospělé, pod tímto břemenem s tím musí něco dělat.

Buď to přijmou za své, i když se v tom dobře necítí. Protože tato generace nebude dělat to, co děláme my. Oni mají svoje vlastní vnitřní prožívání, oni se často víc spojují se svými emocemi.

Můj ročník si nikdy nedovolil ke svým rodičům postavit se za sebe a říct to někdy i celkem nepěkně.

Tam je naším úkolem určit hranici.

„Slyším tě, ale způsob, jakým to říkáš už překračuje hranici. Tohle pro mě není OK. Pojďme si to říct jinak.“

Ale zároveň, když od nich očekávám, že budou dělat to, co já, budou dělat to co táta:

„Podívej, ani tvůj táta tohle nedělá, nikdy se tak nechoval. Podívej, naše rodina to dělala vždy takto. Naše rodina vždycky měla pozemky. Naše rodina nikdy nejezdila na dovolenou, protože to je vyhazování peněz.“

My chceme ochránit naše děti, ale jakou tíhu na ně dáváme těmito očekáváními? Očekávání mají velkou váhu v našem životě, ale nádherně s nimi lze pracovat, abychom se osvobodili, aby byla srozumitelná, aby se nám začala naplňovat.

Josef Podlipný

Vláďo, jak vnímáš vliv hodnot nebo kultury nebo nějakých vzorců chování na formování očekávání? To znamená nejenom na identifikaci, ale na formování? O hodnotách už jste v rodině hovořili.

Vladimír Fichtner

To, že jsme si s Erikou říkali na začátku, co od sebe navzájem očekáváme. To, že si říkáme pravidla, podle kterých chceme nebo nechceme fungovat. To je vlastně sdílení hodnot, které jsou pro každého z nás důležitá.

My ještě nejsme tak daleko, abychom měli všechno vyjasněné. Zatím to v nás provokuje nějakou diskuzi, emoce, někdy pozitivní, někdy bolestné.

Ale díky tomu, že máme u sebe svého kouče, nikdy nedopustí, aby to skončilo v negativním slova smyslu.

Každé setkání končí tím, jestli se chceme sejít znova příště. Je to na každém. A je to myšleno vážně. Všichni to ví, že to je myšleno vážně. Takže každý má tu možnost říct, že mu něco nevyhovovalo a podobně.

Ještě na všem pracujeme, ale ta práce je nesmírně zajímavá, protože už vidíme, co se děje i mezi tím, kdy tam Erika není. A ty hodnoty nás začínají ovlivňovat.

Ještě nejsme shodnutí na všem nebo ještě jsme daleko od toho, abychom byli shodnutí. Nebo měli Sedm zlatých pravidel nebo rodinnou ústavu, ale už nás to začíná formovat.

Ten způsob komunikace už nás začíná ovlivňovat, což je moc příjemné.

To, co jsi použila jako příklad před chviličkou. „Rozumím, že se ti to nelíbí, ale ten způsob mi nevyhovuje.

Pojďme se o tom pobavit někdy jindy. Nebo v jiném formátu.“ To už je něco, co začínáme používat.

Protože samozřejmě sklouzáváme k těm starým způsobům chování, ale už tam máme tu nápovědu, jak se s tím vypořádat. Což je skvělé.

Erika Matwij

Velmi mě těší, co slyším.

Josef Podlipný

Eriko, Vláďo, pojďte se teď podělit o nějaké rady, jak vytvořit prostředí, kde bude možné očekávání vyslovit a bude to naopak povzbuzovat jednotlivé členy rodiny k tomu, aby očekávání sdíleli.

Erika Matwij

Mně vždy velmi pomáhá vizualizace. Doporučuji, aby si rodiny zapisovali. Možná, aby měli flipchart, papír. Protože vizualizace pomáhá. Pomáhá utřídit, někde se v tom ukotvujeme.

Zároveň pomáhá určit si na začátku rozhovoru, diskuze, pravidla. Opravdu doporučuji, pokud to někdo z rodiny přinese.

„Byl bych rád, kdybychom se na tohle téma pobavili. Akorát mám trošku obavu, že mě nenecháte domluvit. V jednom kuse mi skáčete do řeči. A ty, táto, za mě vždy dokončíš větu, protože ty všechno víš nejlépe. Tak kdybychom se mohli dohodnout, že se o tomto budeme bavit, budeme se respektovat a necháte mě domluvit. Já jsem zvědavá i jak to má moje sestra, protože ona vždy celou dobu mlčí, když jsme u stolu.“

A potom to dodržet.

Myslím, že dávat naději druhým členům rodiny, že změna je možná, je věc, která může otevírat, že se víc a víc jednotliví členové rodiny budou k sobě přibližovat. Protože budou vědět, že mohli a nic se jim nestalo.

Když to skončilo, tak i tehdy se jim nic nestalo. Protože jim to nikdo nevrátil na grilovačce.

To není jen o procesu – ten má být posvátný. To, co my si tam povíme, jakou sílu potřebuji na to, abych tátovi řekla, když se ho bojím, protože se mi vysmívá, protože mě vždycky setřel. Máma za mě dokončila větu, protože mě chránila. A moje sestra raději nic neřekla a šla do ignorace, aby rušila všechno, co tam viděla a řekla si „Já nevím, mě je to jedno“, bylo pro ni bezpečnější než říct svůj názor.

Tak když se to trošku začíná otevírat, může to pro mě jako rodiče být složité. Ale pokud nechci děti ztratit, ve smyslu, že teď mluvíme o hojnosti, bohatství, správě toho, jak to má vypadat v budoucnosti, měl bych dodržet to, co tam zazní.

Když někdo chce, abych byl v ústraní a nechal jim prostor, mojí jedinou úlohou jako rodiče, i když jsem vždy musel být dominantní, rozhodný, protože jinak bychom nebyli tam, kde jsme. Musel jsem přinášet samostatná rozhodnutí a jít si za svým. Vyjednávat, být dravý atd. Ale tohle není byznys. Tohle je rodina a tam bych měl být v jiné roli a tam nechci být tvrdý byznysmen. Ale chci být laskavý táta, kterého mají rádi.

Když mám tento obrázek před sebou a zavřu oči, jsem laskavý otec a chci, aby mě milovali nejvíc na světě. Nedovolí mi to jít proti nim. Toto bych si měl nést ze setkání i dále. Nekomentovat, nevtipkovat o tom „jé ty ses rozplakal, ale to je v pohodě, to bylo na tom setkání.“ Pak už se dítě nikdy neotevře.

Je potřeba dodržet posvátnost toho setkání, že si někdo dal tu sílu, dopřál si odvahu (Teď to možná tak hrozivě zní, ale opravdu to tak je), že raději teď nebude nic říkal, aby se nemusel s tátou konfrontovat. Tak děti raději nic neříkají, přitom jim je 40 let a mají 3 děti.

To je někdy smutné. Jestli si tohle dovolíte, tak si to potom užijte, protože to je báječné. Tohle bych doporučila.

Josef Podlipný

Eriko, říkala jsi laskavý otec.

Vláďo, ty už ses, pokud si správně pamatuji, s námi podělil o to, že v rodině ty jsi ten laskavý otec a přísnější je spíš máma.

Když by ses měl podělit o nějakou radu, jak vytvořit prostředí, kde svá očekávání jednotliví členové rodiny rádi vysloví. A budete mít i možnost tomu očekávání porozumět a společně třeba hledat i nějaké řešení. Co tě napadá jako první?

Vladimír Fichtner

Mě nenapadá, že bych byl laskavý otec a máma byla přísná. Já jsem rozmazlují otec. To nevím, jestli to je to samé.

Erika Matwij

Je to trošku jiné, ale v zásadě ano.

Vladimír Fichtner

Nevím, jestli laskavost není spíš na straně Radky, protože dává prostor, tím dává zpětnou vazbu, která je férovější asi než moje.

Já myslím, jak říkala Erika, že je hrozně důležité si uvědomit co bude, když to neudělám. Co bude, když se nezměním? Co bude, když zůstanu tím, který všechno bude rozhodovat a dětem bude šedesát a já pořád všechno budu rozhodovat?

Laskavý otec to asi nebude. Asi to nebude otec, který dává svým dětem prostor, aby si našly svoji cestu, aby udělaly svoje chyby.

Což je někdy těžké sledovat. A všichni to tak máme, když se bavím s kamarády, úspěšnými podnikateli.

Všichni to chceme udělat správně, protože my víme.

Když si sám sebe představím před pětadvaceti lety, tak asi jsem nebyl lepší, spíš horší, možná.

A nějak to dopadlo.

Myslím, že je hrozně cenné si uvědomit, co bude, když do toho nepůjdeme. Jak to dopadne?

Šance, že rodina bude držet spolu. Šance, že děti budou schopny spolu komunikovat a bude se to dařit jak za našeho života, tak poté, co už tady nebudeme.

Určitě se dramaticky sníží, pokud si to neuvědomíme. Pokud na tom nebudeme pracovat, protože já to vnímám jako práci na rodinném bohatství, na vztahovém bohatství. Stejně důležitě jako práci na byznysu, který jsme kdysi s Radkou budovali a kterému ještě trošku pomáháme i nadále.

Najednou je to nový prostor, pro mě je to nová aktivita, která mě pohlcuje, fascinuje.

Uvědomuji si, jak málo jsme zatím do toho investovali – času, energie, peněz. Máme co dohánět. Investovat do toho je základ.

Asi jsem víc reflektoval to, co říkala Erika než tvoji otázku, ale já jsem to potřeboval říct.

Erika Matwij

Ty jsi mi teď nahrál.

Častokrát tajná očekávání otců a matek rodin je, a to jsou tajná očekávání, že ostatní se změní, ale oni nemusí. Toto ale nefunguje.

„Já se už stejně nezměním“ mi říkají a tajně očekávají, že to udělají všichni okolo. Rodina, vnuci, děti, partner. Ale staré status quo a nové status quo se nepotkává.

Takže potom je to spouštěč a iritátor, zacyklení konfliktů, které tam jsou a je to velká škoda.

Když budu tajně očekávat od sebe, že to dám, to je jiné očekávání, než když tajně očekávám, že to druzí udělají za mě.

Toto nefunguje, a přitom je to velmi časté tajné očekávání majitelů.

Vladimír Fichtner

Jen bych doplnil, že je dobré si srovnat v hlavě, co nás dělá šťastnými.

Jestli to, že si půjdeme zaplavat každé ráno do bazénu zlaťáků, jako strýček Skrblík.

Nebo jestli jsou to vztahy, jestli k nám děti rády jezdí, protože je s námi baví život a povídání.

To si každý musí srovnat v hlavě. Buď zůstat na své lodi a jet si pořád stejně, anebo možná něco začít měnit.

Vladimír Fichtner

Eriko, já bych rád ještě využil tuto příležitost, abychom ještě řekli, kdy bude tvůj další kongres.

Protože to může pro mnohé být příležitost, kam můžou, stejně jako já, vzít třeba některého ze svých potomků a začít otevírat oblasti, které možná doteď ještě nepoznávali.

Kdy je další kongres, kdy se na něj můžeme těšit?

Erika Matwij

Děkuji velmi pěkně.

Pro nás je to symbolické, protože my jsme se poznali na kongresu.

Máme ho vždy 19. září. V roce 2024 startujeme 5. ročník mezinárodního kongresu rodinných firem, kde máme jenom zahraniční speakery. Zvu vás srdečně a budu se velmi těšit.

Vladimír Fichtner

My tam určitě budeme.

Ostatní mohou najít link na tuto akci u našeho videa.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dnešním tématem bylo, co členové rodiny tajně očekávají od rodinného bohatství.

Pokud vás toto téma bavilo stejně jako mě, poslechněte předchozí 53. díl, který hezky uvádí další část komunikace v rodině, s tímto tématem související.