Archives for Srpen 2023

V novém díle podcastu Mezi Rentiéry se Vladimír a Josef zaměřují na poměrně neznámou postavu v životě úspěšných podnikatelů a rentiérů – rodinného důvěrníka.

Probíráme zásadní význam důvěrníka / kouče pro udržení harmonie, efektivní komunikace a řešení výzev, které mohou v rodinách vzniknout.

V epizodě se bavíme o situacích, se kterými se rodiny mohou potkat a ukazujeme, jakým způsobem důvěrník může zásadně změnit pohled na tíživé problémy a zablokovanou komunikaci.

Nevynecháme ani praktickou stránku věci.

Představíme 5 kritérií, která byste měli brát v úvahu při výběru svého rodinného důvěrníka nebo kouče. Jak poznat tu nebo toho, kdo přinese do rodiny neutralitu, nadhled a podporu jejích členů?

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Vladimíre, ty už máš vlastní zkušenosti. Nebo alespoň jsi na začátku diskuse s rodinným koučem a důvěrníkem. Můžeš s námi nasdílet to, jak se vlastně této otázce jako rodina věnujete? A proč hlavně se jí věnujete?

Vladimír Fichtner

Možná začneme tím proč.

Protože to je samozřejmě něco, co člověku dojde až časem. Ve firmě to máme jednoduché. Když se nám něco nebo někdo nelíbí, tak jako majitelé, se s tím rozloučíme. Protože je to jednoduché. Samozřejmě nějakou dobu s tím bojujeme. Samozřejmě, snažíme se najít společnou cestu k sobě. Ale když to nefunguje, tak to řešení je: „Nefunguje to, já si dokážu představit, že to nebudeme dělat společně“. A rozejdeme se.

Takovéhle řešení v rodině ale už tak jednoduché není, pokud si nechceme rodinu zavřít na dlouhou dobu. Zavřít vztahy. Jak už to tak bývá, cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, jak se říká. Naše přemýšlení, jak vlastně rodinu zvládnout, ty vztahy, jak to nezkazit, je mnohem složitější a mnohem citlivější. A co si budeme povídat, asi každý jsme to někdy zažili. Stačí někdy jedno křivé slovo, jeden zvýšený hlas, prostě nějaký konflikt je hned na světě. A nemusí být úplně jednoduchá cesta ven.

Když jsme o tom přemýšleli s Radkou, vlastně to přišlo v okamžiku, kdy to byla taková shoda náhod. U nás to přišlo v okamžiku, kdy se vrátila jedna naše kamarádka z dlouholetého pobytu v zahraničí. A já jsem si říkal. No, já bych vlastně potřeboval sám něco probrat. Měl jsem nějaké zdravotní problémy a trošku jsem se v tom plácal. Říkal jsem si, vždyť ona mi dělala kouče vlastně, tak to bychom se mohli potkat. Mohli bychom se vidět po tom, co tady 8 let nebyla. A zároveň bychom se možná mohli vrátit k tomu koučování.

Začínalo to vlastně mojí myšlenkou na koučování mě samotného. A Monika pak přijela, povídali jsme si a jak to tak fungovalo, protože mě koučovala v minulosti, velmi dobře a rychle našla cestu, jak mě dostat z nějaké křeče. Takovým tím nenásilným, příjemným způsobem, který hodně spočívá v naslouchání. A v kladení zrcadla před nás: „můžeš s tím něco udělat nebo nemůžeš, nebo co pro to můžeš udělat?“ Hrozně příjemný.

Já jsem si po téhle zkušenosti uvědomil, a de facto hned jsme se s Monikou a s Radkou domluvili, že bychom to mohli udělat pro celou rodinu. Že by si mohla popovídat s každým z nás a pak bychom se mohli sejít společně. A prostě začít řešit některé věci za její přítomnosti. Anebo individuálně.  Protože některé věci člověk nechce řešit ani s rodinou, chce je řešit sám se sebou. A možná s někým, kdo je vedle něj. Takže takhle to „proč“ začínalo u nás.

No a ty Pepo, máš nějaké proč? Jak to začínalo u tebe? Nebo používáte v rodině rodinného kouče nebo někoho, s kým se občas poradíš?

Josef Podlipný

Přiznám se, že přímo profesionála, rodinného důvěrníka nebo kouče má rodina nevyužívá. Nebo nevyužíváme.

Nicméně, často se radíme s třetí osobou nebo s přáteli. A to i s profíky na danou oblast, ať už stran psychologie nebo koučingu.

Tím spouštěčem u nás byla v podstatě moje letitá zkušenost s koučinkem. Protože koučování, i významných top manažerů velkých korporací anebo podnikatelů, jsem se věnoval jako své zálibě vedle hlavního byznysu.

Přišlo mi fér vracet společnosti to, co jsem měl možnost za léta praxe v oblasti financí a správy majetku získat, tak takto vracet. I formou vhledu do toho, jak tvořit strategie, jak tvořit týmy, jak stabilizovat prostředí, jak vytvářet vhodné prostředí pro rozvoj jednotlivců nebo skupin.

A vzpomínám si, že pro mě v minulosti bylo asi nejsilnějším motivem proč využívat koučování, ať už na straně koučovaného nebo kouče to, že kouč má extrémně velký přínos právě v tom, že má nadhled. Že není součástí nějakého procesu nebo nějakého hledání řešení, a nemusí to být nutně problém.

Pokud je empatický, umí naslouchat a je vidět, že respektuje všechny účastníky té diskuse a všem dává stejný prostor, tak má velký přínos.

Nicméně jeden úplně nejkritičtější přínos, který jsem v minulosti objevil a věřím, že i pro vás posluchače může být zajímavým impulzem je, že když jsem si povolal třetí osobu, toho kouče k naší rodinné diskusi, tak jsem mohl být součástí diskuse. V podstatě na stejné úrovni jako všichni ostatní diskutující zástupci rodiny. Protože, když jsi iniciátor diskuse, tak i když říkáš „Teď si přendávám klobouk za člena rodiny a teď zase za správce“, nebo za toho, kdo to nějak drivuje, stejně tě všichni vnímají jako někoho, kdo odstartoval diskusi.

A neberou tě jako toho, který sedí na stejné úrovni u stejného stolu.

Tak to je nejvyšší level přínosu koučování. Protože na to mnohdy zapomínáme. Říkáme si, že nám komunikace v rodině funguje bezva, nebo vždyť vlastně není co zkazit. Tak holt uděláme pár chyb. Vždycky jsme to překonali. Ale nebudeme součástí té diskutující skupiny.

Vladimír Fichtner

To je výborný úhel pohledu.

To jsem si ještě tolik neuvědomil. Ale souhlasím, protože jakmile tu diskusi zahájím já, tak jsem v jiné roli. Jsem v roli toho lídra a je to tak vnímané. A to neznamená, že jím chci být. Ale děti, speciálně děti, to tak vnímají.

To je fantastický pohled!

U nás ta story ohledně kouče vlastně pokračovala trošku tak, že Monika se pobavila s klukama, ale pak začala mít zdravotní problémy a potřebovala se soustředit na sebe. Takže jsme vlastně nedotáhli ten koučovací proces a to, že by se Monika stala naším dlouhodobým rodinným koučem. Jak jsme původně plánovali.

Ale už jsme byli v takové fázi, že jsme si řekli, že to je fakt dobrý. Kluci říkali „Jo, my jsme si popovídali, to bylo dobrý“. A vlastně i oni se toho stali součástí. Tak jsme si řekli „pojďme hledat“. A nějakou dobu nám to trvalo.

Josef Podlipný

Vladimíre, to ztotožnění se celé rodiny, že toto je ta správná cesta, to už proběhlo. Říkal jsi, že Monika s vámi nemohla tu cestu absolvovat. Co jste si řekli, že budete vnímat jako klíčové vlastnosti důvěrníka, rodinného kouče, aby mohl Moniku nahradit? Jak jste na to šli? Diskutovali jste o tom v rodině nebo jak jste vybírali toho nového kouče? Ať už je to žena nebo muž.

Vladimír Fichtner

My jsme na to nešli nijak sofistikovaně. Neřekli jsme si žádná kritéria, která budeme hledat. Prostě jsme se s někým potkali a buď nám to fungovalo nebo nefungovalo.

Nechali jsme si udělat workshop pro rodinu. A děti pak řekli „No, já jsem se ani nedostal ke slovu, nějak mi to nefungovalo a nebylo to ono“. Bylo to na pocitech rodiny. Ale neřešili jsme to nějak specificky.

Josef Podlipný

Ale nebyl to vysloveně pokus/omyl.

Vladimír Fichtner

Šli jsme po někom, kdo má reference, že dělá tyhle věci. Šli jsme po někom zkušeném, ale ono to tak občas funguje, že ta chemie nezafunguje. Přitom ale ten důvěrník musí mít opravdu důvěru.

Ty jsi použil jednou slovo kouč a podruhé slovo důvěrník. Z našeho pohledu, my ještě vlastně nevíme, jaké slovo používat, ale skoro se blížíme k tomu důvěrníkovi. To je člověk, který k nám má blízko, zná nás jako své boty a umí nám pomoct s námi samými. S každým individuálně i s tou rodinnou dynamikou vztahovou, která je někdy  pohodová a někdy je prostě náročná.

Myslím si, že fungujeme jako rodina docela příjemně. Ale uvědomil jsem si, když jsme grilovali před týdnem, a došli jsme k jednomu okamžiku, kdy najednou se tam začal rozvíjet nějaký konflikt, a já jsem najednou nevěděl, jak fungovat, aby to bylo ku prospěchu věci.

Protože jakmile začnou různé invektivy a člověk řekne špatně slovo a ten druhý si to vyloží úplně jinak, bere si to jako osobní útok, což nebyl můj cíl.

Tak jsem radši odešel z té komunikace, než bych přiléval oleje do ohně. Říkal jsem si. No, to je přesně to, kdy se potřebuji poradit. Kdybych tady já teď měl toho kouče. Tak on by mi pomohl to zvládnout.

Jak už jsem říkal, většinou ty věci vznikají, protože chceme něco dobrého. Ale každý pod tím dobrým vnímáme něco jiného. A může to být cesta do pekla. Takže to byla taková chvíle, kdy jsem viděl, že proto to chci. Jsme relativně na začátku, ještě nemáme všechny ty mechanismy vytvořené, nemáme pravidla. Ale to je něco, na čem chceme dělat. To je teď cesta, která je před námi.

Jak jste na tom vy, Pepo? Protože ty jsi sám koučoval, máš mnohem víc zkušeností v téhle oblasti. Já se v té oblasti psychologie cítím velmi nejistý. A ve firmě jsme s Radkou ji řídili, jak jsme chtěli. A prostě bylo to o nás dvou. My jsme se domluvili a hotovo. A bylo to dost direktivní.

Ale v té rodině to jde do určité chvíle, ale od 12, 13 let dítěte už to nefunguje. Alespoň to je naše zkušenost. A učím se, jak být partner, jak být na stejné úrovni, jak respektovat toho druhého. A neumím to tolik, jak bych potřeboval. Na to se těším, vysloveně na to, že část toho, jak se třeba chovám, posunu zase o kousek dál.

Josef Podlipný

Mě zaujalo to, co jsi řekl v podstatě v několika posledních větách: „A učím se“.

Musím říct, že já se učím celý život a rád se dělím o tuto zkušenost i s manželkou, i s dětmi, i s přáteli. Protože určitá míra pokory dává šanci poznávat nové pohledy, nové cesty a nezavírat se možnostem něco zlepšovat.

I přesto, že se stále učím, učíme se všichni jako celá rodina. Tak dílem ze zkušeností, dílem z chyb i sdílených od ostatních, a samozřejmě i dílem z procesu koučování, protože v tom procesu je asi nejhezčí, když ta chemie funguje. Pak v podstatě během koučovacího rozhovoru je kouč chvíli na straně kouče, ale někdy si to ani neuvědomí, je koučovaný. A takhle si to krásně předávají. A může to být pak pro obě strany opravdu mimořádně přínosné.

Ale i díky té zkušenosti jsem si definoval určité parametry, které by měl rodinný důvěrník nebo kouč opravdu splňovat. A o ty parametry se rád podělím s vámi posluchači i s tebou.

Ale ještě než to udělám, tak chci říct, proč se mi stále dostává ta definice na jazyk – důvěrník a kouč.

On totiž kouč, pokud nezachová důvěrnost informací, tak v podstatě není správný kouč. Ta důvěrnost informací je kritická. Něco jako zpovědní tajemství. Je to v podstatě ještě víc, než je dáno zákonem nebo nějakým morálním kodexem. Protože ten důvěrník komunikuje samostatně s jednotlivci. Přesně jak jsi popisoval. S jednotlivými členy rodiny. Potom komunikuje s rodinou, ale totéž dělá i s jinou rodinou. A vlastně pomáhá na takovém  půdorysu „multi family office“.

Pomáhá vlastně vícero rodinám díky své zkušenosti, ale někdy i díky sdílené praktice nebo praktikování té zkušenosti.

Vladimír Fichtner

Než řekneš ta pravidla, která si myslím, že všichni rádi uslyší, pojďme si říct ještě pár příkladů, jak jsme toho kouče zažili. Protože potom se v těch pravidlech možná člověk líp najde. Těch příkladů, které já mám před sebou a které jsme probírali třeba s klienty, je relativně hodně.Kdy by se kouč hodil. Řeknu jednu malou věc, ale také ne nedůležitou.

Když jsme koupili nemovitost ve Španělsku, věděli jsme, že je potřeba ji přestavět. Když tyhle věci Radka dělá v Čechách, tak většinou řekne našim klukům. A oni v principu vybourají, co je potřeba, připraví to a pomáhají v téhle oblasti.

A když jsme se chystali do Španělska poprvé na bourání, tak jsme si říkali, že možná je můžeme vzít taky. Oni říkali. Jo, tak jo. A my najednou jsme se s Radkou začali bavit o tom, jestli jim máme za to zaplatit nebo ne?

Josef Podlipný

Zajímavá otázka.

Vladimír Fichtner

Já jsem říkal jo, Radka ne. V principu jsme se dohadovali, každý jsme měli argumenty na jednu i na druhou stranu. A víceméně takováhle diskuse vyvolávala mezi námi zbytečné napětí. Pak jsme to probrali s Erikou, s naší koučkou, důvěrnicí, a ona říkala, že to je jednoduché. A jak to máme udělat tedy?

Vezměte rodinu dohromady, všechny, nejenom kluky, ale i vaši dceru. Řekněte, že máte tenhle problém, tenhle spor názorů. Zeptejte se jich, jak si to oni představují. A i když odpověď bude u jednoho, já bych chtěl zaplatit. A u druhého já bych nechtěl. A všichni s tím budete v pohodě, tak to tak klidně udělejte. Protože ten problém není o tom, co je pravda. Ale o tom, aby ta komunikace byla transparentní, otevřená. A aby k ní všichni mohli rovným dílem přispět. My jsme najednou si s Radkou řekli „aha, no tak to by nás nikdy nenapadlo“. A je to maličkost, kterou ten kouč ví, protože má prostě 20 nebo 30 let zkušeností v téhle oblasti. Nebo při práci s rodinami jako jsme my. A najednou zmizel jeden velký balvan.

No úžasné. Jaké ty máš příklady?

Josef Podlipný

Já dám dva příklady.

Vzpomínám si, kdy jsme společně navštívili jednu širokou rodinu na Moravě. V podstatě čtyři samostatné rodiny dohromady tvořili desítky účastníků diskuse. A byť úsměvné, ale zároveň velmi inspirující, byly zmínky dvou okamžiků.

Jeden okamžik se týkal nedobré situace v podstatě v období těsně před Vánoci. Na Vánoce se většina z nás těší především proto, že obdaruje své blízké a vidí jim radost v očích a dojetí. A je díky tomu několikrát odměněna. Protože došlo při rodinné diskusi k nějakému konkrétnímu konfliktu, tak v podstatě si ty Vánoce pokazili. Dokonce i v uvozovkách zapomněli na některé dárky, které, jak obvykle bývá, kupujeme třeba i v průběhu roku. Protože nás to prostě napadne.

A druhý příběh. Ten se týká téže rodiny, kde tatínek něco popisoval. Otec, zakladatel rodiny. A dcera kývala „Tati, ale takhle to nebylo“. A bylo evidentní, že tatínek se na to díval ze svého úhlu pohledu. Tak, jak on to vnímal, nebo tak, jak byl v podstatě naprogramován z hlediska té komunikace. Anebo jak to programově chtěl řešit. A je evidentní, že už u proběhnuvší komunikace v minulosti si nevšiml toho, že to tak ale není.

To znamená, že ostatní členové té diskuse, ostatní členové rodiny to vnímají odlišně. A podobná reakce dokonce několik desítek minut poté zazněla i mezi partnery, kdy bylo vidět, že manžel něco říkal své partnerce. A ona říkala. Ale tak to není. A v ten okamžik je nesmírně důležité mít právě tu třetí osobu, toho profíka na své straně, který to zavčasu identifikuje a pomůže s řešením téhle té situace. Tak abychom nemuseli z té situace utíkat.

Vladimír Fichtner

Přesně tak, abychom nemuseli utíkat nebo abychom se nedostali do sporu, který znamená zkažené Vánoce. Ale nejde o zkažené Vánoce, může být zkažený víkend nebo cokoliv.

Josef Podlipný

Může být zkažená harmonie. To je možná důležité říct.

Vladimír Fichtner

A z toho víkendu člověk chce odcházet, usínat a říct bylo to fajn. Bylo to hezký odpoledne.

Ještě možná dva krátké příklady, než se dostaneme k těm k těm pravidlům.

Bavil jsem se s jedním známým, který má následující situaci. Je rozvedený, má dvě děti, dospělé děti z prvního manželství. A teď má už několik let novou ženu. A ta má také děti z prvního manželství zhruba stejného věku. On říkal „No a jak vlastně to mám dělat, tu komunikaci v rodině o majetku. Já se teď bavím s těma svýma dětma, biologickýma, ale vlastně nechci ty nový děti šidit. A já nevím jak na to“. Řekl jsem mu „Dám vám kontakt, protože to není téma, které je jednoduché. A jenom potřebujete někoho dalšího, s kým si o tom popovídat“.

A jiný člověk, s kterým se známe přes 20 let říká se mi svěřil, že má problém, snacha začala pít. A už je to déle trvající. A nevědí, co s tím. Já neříkám, že kouč to vyřeší. V žádném případě. Ale najednou na to nemusí být člověk sám. Může dostat nějakou radu od někoho, kdo má přece jenom trošku víc nabito v téhle oblasti. A zvyšuje šanci, že to dopadne lépe nebo dobře. A proto z našeho pohledu je kouč absolutně skvělá věc.

Ale pojďme na to, jak ho případně vybrat a co hledat v těch kritériích.

Josef Podlipný

Ještě než si řekneme, jak ho vybrat a co hledat v kritériích, tak mě napadl jeden kraťoučký příběh a inspiroval jsi mě k tomu s tím alkoholem.

Naši dobří známí, oba lékaři a velmi významní lékaři, měli určité období problém v rodině, protože jejich dcera propadla drogám. Sice lehkým, ale i tak návykové látce. Já si vzpomínám, řekněme že to je Pavel, mi řekl: „Po odborné stránce vím přesně, jak na to. Po rodičovské nevím vůbec nic“. I přesto, že si na pomoc povolali psychologa a následně právě kouče, jim dlouho trvalo, než si opětovně našli cestu k dceři. Někde se to prostě pokazilo. Oni nevěděli kde a potřebovali si tu cestu k dceři najít. Ale dát i jí možnost, aby si našla opětovně cestu k nim jako k rodičům i ke svým sourozencům. A říkal, že nejvíc mu pomohlo to, že kouč ho upozornil na to, že řeší tu problematiku jako celek. A nedaří se jim určit konkrétní dílčí problémy, které jim dají možnost to posouvat tím správným směrem anebo objevovat tu správnou cestu.

Vladimír Fichtner

To se mnou udělala Monika, když jsem měl ty zdravotní problémy, a já chodím rád lézt. Ona tehdy říkala  „tak doktor ti řekl, že sice to bolí, ale že nebude vadit, když budeš to tělo zatěžovat. Doktorka ti to řekla jasně. Ne, není to zdravotní téma. Tak můžeš jít lézt. Chceš?“ Já na to, že chci. „Co pro to můžeš udělat?“ Zavolat synovi, že jdeme zítra lézt. „No tak, můžeš to udělat? No tak to udělej. Tady a teď“. A bylo vyřešeno. A věci, se kterýma jsem se potýkal měsíce, byly během tříhodinové diskuse pryč. A od té doby opravdu jsem jiný člověk v tomhle.

Pojďme ale na ta pravidla.

Josef Podlipný

Vážení posluchači. Věřím, že jsme vám dali spoustu námětů a odpovědí na otázku proč?

Proč mít rodinného důvěrníka nebo kouče.

A co byste měli mít na mysli, když si ho vybíráte, vám teď v krátkosti v pěti bodech napovím nebo napovíme.

Musí odpovídat potřebám a hodnotám rodiny. To je klíčové. Protože my to děláme právě pro sebe a pro tu rodinu a ideálně i pro nastupující generace. To znamená, aby i jednotliví členové rodiny, budoucí nástupníci při správě rodinného bohatství měli chuť v tom pokračovat. K nedostatečnému pokroku a zklamání z výsledků může vést chyba kouče víc než chyba účastníků diskuse.

Takže je potřeba, aby byl kouč opravdu velmi zkušeným a aby pomáhal průběžně řešit vše, co rodina považuje za důležité. Jakmile bude docházet k určité frustraci, že se to vlastně neposouvá tím správným směrem, tak to určitě ten správný důvěrník nebo kouč není.

Co může nastat, a bohužel často se to může podařit i zkušenému kouči, je zhoršení nebo prohloubení konfliktu. Protože konflikt sám nás může až paralyzovat. Nechceme diskutovat, nechceme už znovu otevírat nějakou konfliktní otázku, a i přes zkušenosti kouče se nám třeba nedaří odblokovat nějaká jednání. To je jediný okamžik, kdy je potřeba, abyste vytrvali. Protože zkušenosti kouče se neukáží okamžitě. Ten konflikt bude nějakou dobu se asi vracet nebo tzv. doutnat. Podobně jako když skončíte s grilováním nebo opékáním buřtíků, tak popel také vyhasne okamžitě.

Tak zkusme pracovat s tou dynamikou i s tím konfliktem a dejme tomu čas. To je mé doporučení.

S tím souvisí další vlastnost kouče. Kouč nesmí nikdy narušit dynamiku a pocit dostatečnosti, bezpečí a soukromí rodiny. To znamená, že když ta rodina má chuť řešit problémy tak, že se k nim nevrací, tak by kouč neměl nutit násilím tu rodinu ke změně jejich chování. Měl by jim naopak ukazovat cesty. Co jim vlastně pomůže k tomu, aby touto dynamikou fungovali dál.

A poslední důležitá vlastnost kouče. Musí být empatický a musí naslouchat. Protože pokud rodina zjistí, že není slyšená a není respektována, tak v podstatě nikdy nemůže mít důvěru v pomoc kouče ani v sebe sama. Protože se neposouvá tím správným směrem.

Proto bych vám, vážení posluchači a nám rentiérům, všem rentiérům chtěl popřát, abychom ať už vlastními silami v rodině anebo s pomocí rodinného důvěrníka nebo kouče našli vždy dostatek prostoru pro naslouchání a pro vzájemný respekt.

Ten nám totiž umožní řešit věci dlouhodobě. A především mezigeneračně.

To bylo téma rodinný důvěrník nebo kouč. Pokud vás téma zaujalo nebo si myslíte, že by tuto inspiraci ocenila ať už starší generace nebo vaši vrstevníci, nebo dokonce i někdo mladší, anebo naopak se chcete podělit o inspiraci svou vlastní, budeme rádi, když tento odkaz nasdílíte a také s námi nasdílíte vaši inspiraci.

Pro dnešek se s vámi tedy loučím, opět někdy na slyšenou u podcastu Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Na slyšenou.

 

Kdo ji zkusil, nejspíš potvrdí, že filantropie patří mezi příjemnější části rentiérského života. Pocit, když člověk dá kus svého pro dobrou věc, je k nezaplacení.

Vladimír s Josefem v tomto díle podcastu Mezi Rentiéry sdílí své zážitky a zkušenosti s filantropií. Najdete v něm mimo jiné inspiraci:

• Nemusíte být rentiérem, abyste mohli pomáhat
• Jak do filantropie zapojit děti a využít ji ke stmelení rodiny
• Čím může být inspirací Nobelova nadace

Ať už se filantropii věnujete nebo hledáte způsob jak začít, poslechněte si tuto část, abyste získali jiný úhel pohledu, nakopnutí a náměty na přemýšlení.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude, jak v pozici správců, rentiérů, můžeme zlepšovat svět kolem nás.

Vladimír Fichtner

To je krásné téma, na to se těším.

Ale myslím si, že nemusíme zlepšovat svět jenom jako rentiéři. Já jsem určitě začínal, a naše rodina, jako budoucí rentiéři. A když na to bude prostor, tak se můžeme i o to podělit.

Josef Podlipný

Určitě, i já se těším a pojďme rovnou na to.

Když se řekne filantropie nebo charita – proč zrovna toto by měla řešit rodina, rentiér nebo správce rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Jak jsem říkal, já si nemyslím, že to je jenom téma pro rentiéry. Já myslím, že to je téma pro každého, komu jde o to, aby svět kolem nás byl lepší.

My jsme začínali s prvním projektem ve chvíli, kdy dcera šla do základní školy. A ta základní škola byla poměrně dost podinvestovaná, zničená předchozí paní ředitelkou. Tam nebyly ani míče na fotbal pro tělesnou výchovu. Tam nebylo nic. Ale nastoupilo tam rok nebo dva roky předtím nové vedení a dramaticky se snažilo to změnit.

Já jsem přišel za paní ředitelkou, protože jsem měl nějakou zkušenost, jak se podporovaly školy v Americe. To bylo vlastně v okamžiku, kdy jsme se vrátili z Ameriky. Přišel jsem za paní ředitelkou a ona čekala, co je zase za nějaký průšvih. Rodič, který si jde stěžovat. Já jsem se zeptal – s čím vám můžu pomoct? A ona na mě vytřeštila oči a říkala: Jak pomoct? Odpověděl jsem: „Já vím, že jste psali, že je problém tady s tím, támhle s tím. Pomohlo by vám posbírat třeba nějaké peníze do školy?“

A ona, že to by hodně pomohlo.

Tak já jsem s ní nesdílel projekt, který jsem viděl v Americe. Protože tam ty charitativní věci jsou typické a školy je často dělají a my jsme je tam zažili. Pak jsme to nazvali ve Všenorech Benefiční zábavné odpoledne, Benefice Všenory je současný název. Bylo to o tom, že se lidi, učitelé a rodiče, děcka dali dohromady. A něco vymysleli, nějaké aktivity, které té škole mohly přinést peníze navíc.

Nebylo to samozřejmě jenom o penězích, bylo to o tom, že to budovalo komunitu, budovalo to vztahy mezi těmi lidmi. A já musím říct, že za těch deset nebo možná už 11 let, co to pokračuje, ta tradice, u které jsem kdysi dávno měl tu šanci být na jejím úplném začátku, takže to nejvíc, co mě asi na tom těší, je, že těmi deseti ročníky prošli… (Malá škola, 200 dětí v celé škole)….všechny děti, které se toho zúčastnily, což byla celá škola vždycky, si odnesly, že něco takového je možné.

Že je možné se něčeho takového zúčastnit. Že něčemu takovému možné přispět. A už v jejich myslích, doufám, to zůstane navždy. A určitě někdo z nich bude i ten, který řekne. Hele, nemohli bychom něco udělat? A to mě na tom těší nejvíc.

Josef Podlipný

Zajímavé a inspirativní zároveň.

Vladimír Fichtner

Byl to úžasný zážitek a samozřejmě to mělo výborný vliv i na rodinu. Protože dcera, která tam chodila, se účastnila a doma jsme si o tom povídali. Bylo to náročné dát to dohromady, vymyslet ten model, roztlačit ten vlak. Ale kdo má trošku chuti a energie, tak to zvládne. Zapojit do toho ostatní a potom to taky předat, protože to nebylo o tom to dělat donekonečna. Hned první rok se nám podařilo dát dohromady 5, 6 lidí, kteří se na tom velmi aktivně podíleli. A po asi pěti, šesti letech jsem z toho vystoupil. Pak z toho vystoupily další dvě holky, které to dělaly. A už to nabralo novou energii, nové lidi a mám radost, že to pokračuje. Uvidíme, jak dlouho to bude pokračovat. Asi navždy. Ale vedení školy Všenory, Renata, Alena, jsou tam extrémně důležité.

Já si pamatuju, že jsme přišli za učiteli poprvé s paní ředitelkou Renatou. Ona jim představila ten koncept a všichni si řekli, zase nějaká práce navíc. Taková ta reakce no tak, co jste si tady vymysleli.

Potom, když jsme vybrali v prvním ročníku asi 150 tisíc pro takhle malou školu, to byly úplně neuvěřitelné peníze, které všem těm kantorům pomohly pořídit něco, co potřebovali do hodin. Oni neměli ani mapy, neměli míče na tělocvik. To si člověk říká, jak to je vůbec možné. No ale bohužel to tak bylo. A najednou to začalo i u těch učitelů dostávat kredit. Samozřejmě to trvalo 2, 3 roky, než se do toho zapojilo víc lidí. Ale to zapojení –  z toho mě doteď běhá mráz po zádech. Děcka, jak jsou zapojená, učitelé, komunita, rodiče. Na to jsem pyšný, že jsem u něčeho takového byl na začátku.

Josef Podlipný

Moc hezké, Vladimíre. Z toho příběhu určitě i posluchači zaregistrovali, že příklady táhnou. Důležité je začít. A  vlastně to přináší radost, když nějaký projekt nebo jednotlivce nebo nějakou charitu podpoříme.

Vladimír Fichtner

Ale ať to není jenom o mně. Nasdílej i nějaké své příběhy, zkušenosti, jak ty a jako rodina vnímáte tuhle oblast.

Josef Podlipný

Moc rád je řeknu. Širší rodina i přátelé si v podstatě notují, když se bavíme o této oblasti, a to v několika úhlech pohledu.

První, že vlastně pomáháme tvořit nějakou tradici, nějaký odkaz. Ať už přímo v rodině, přenositelný i mezigeneračně. Tak právě příkladem přitahujeme pozornost i dalších, kteří by mohli pomoct. A opakovaně se potkávám s postupem, který je trefný i na naši rodinu. Když jsme koupili třeba nový zahradní traktor nebo motorové nůžky a spoustu dalších a dalších pomocníků, tak to se členové rodiny vůbec nebránili přiložit ruku k dílu a zkrášlovat naši zahradu. Anebo něco udělat.

Ale to byla jenom první energie, ta první chuť. Vždyť to bude jednoduché, tak to prostě udělám. Tak pojezdím  traktorem zahradu.

Když jsem potom o pomoc žádal následně, tak vždycky byla nějaká důležitější věc – tu se připravovat do školy, tu pomoct mamince s vařením. Nebo nějaká jiná činnost, naléhavější, samozřejmě „důležitější“.

A shodli jsme se vlastně i v tom širším kruhu přátel, že když se to spojí s dobrovolničením, s nějakou dobrovolnou činností, že jdeme pomoct upravit třeba park u kojeneckého ústavu nebo to místo realizace není naše vlastní domácnost, tak najednou je tam ta energie, ta chuť i ta radost. Vůbec nikdo neřeší nějaký zástupný problém nebo nějakou námitkou se nesnaží vyhnout této práci. Ale naopak se pak chlubí tím, jak to bylo skvělý a kdy už tu událost zopakujeme.

A přitom to může být nesmírně poučné. Třeba návštěva nějakého „ústavu“, kde odloží maminky své dítě, ať už z toho důvodu, že jsou třeba drogově závislé nebo z jiného důvodu, a pak se podíváte na to malé nemluvně nebo už dospívající dítko, vidíte, o co všechno ho vlastně život nebo jeho rodiče připravili. A o to více si vážíte toho, co vám rodiče dali do vínku anebo co dáváte vy svým dětem nebo blízkým.

Může to být velmi silné emočně a zároveň svou pomocí můžete zlepšit prostředí právě i těm, kteří neměli štěstí, ať už majetkové nebo podporou rodiny.

Vladimír Fichtner

Mohu potvrdit, že zapojování do charitativních činností je mnohem vítanější než zapojování do nějaké práce kolem domu nebo nějakého vlastního majetku. S tím mám stejnou zkušenost.

A ono je to víc nabíjející, když se člověk podělí o svoji práci, svoji energii s někým jiným. A vidí výsledky, tak chápu, že z toho má lepší pocit než z posekané trávy na vlastní zahradě.

Josef Podlipný

Velkou výhodou této oblasti, když se jí věnujeme jako budovatelé rodinného bohatství nebo správci nebo jako rodina, je i to, že se vlastně tvoří přirozeně určitá komunita. Potkáváme se s ostatními, kteří se také na tu oblast koukají z pohledu určité společenské a individuální odpovědnosti. A tím pádem se můžeme vzájemně inspirovat. Což i pro vás, posluchače může být zajímavá výzva, pokud se chcete potkat s někým, kdo přemýšlí podobně. Nebo tu danou oblast objevuje, tak se můžete vlastně potkat s velmi dynamickou skupinou. S někým, kdo vám otevře další prostory. Máš i s tímhle zkušenost?

Vladimír Fichtner

Projekt, který jsme rozjeli jako rodina v té škole, ten byl vysloveně komunitní. Tam to bylo velmi silné.

Ale možná bych nasdílel ještě další příklad, spíš pro inspiraci, co se dá také dělat. A z čeho jsme měli nesmírně silné zážitky.

Před pár lety jsme začali dělat to, že jsme našim dětem dali částku sto tisíc korun s tím, že ji mohou rozdělit mezi projekty, které jsou jejich srdci blízké.

Oni to rozdělili, přemýšleli o tom a byli donuceni popřemýšlet, jak s penězi zacházet. A kde můžou přinést nějaké dobro, které je blízké jejich srdci.

Každý to udělal samozřejmě trošku jinak. Bylo to v září a my jsme od těch obdarovaných potom tajně získali individuální poděkování pro každé z našich dětí.

A to byl jediný dárek, který dostali pod stromeček. Někdo dostal knížku s věnováním, někdo dostal video s poděkováním. Někdo dostal děkovný dopis. A byly to nejhezčí Vánoce!

Josef Podlipný

A určitě hezká inspirace.

Vladimír Fichtner

My jsme to potom udělali i ve firmě. Každý z kolegů dostal bonus, který mohl věnovat. A to poděkování jsme zařídili stejně. Oni rozdali někomu peníze v září a na vánočním večírku, firemním, nedostali žádné dárky. Ale každý dostal individuální poděkování od toho obdarovaného. A byl to stejný zážitek.

Jedna z věcí, která samozřejmě trošku pomáhá, a teď se vrátím k rentiérskému pohledu na věc a k předávání majetku, když se ta rodina zúčastní takové věcí, tak souhlasím, že vidí perspektivu i jiného života.

A druhá věc je, učí se být štědrá. V rodině, i když se člověk snaží být spravedlivý, tak nikdy nebude dávat každému stejně. Protože jednomu je dvacet osm, druhému je osmnáct. Každý je jiné fázi života, každý si zvolil  svoji cestu, nějakou jinou.

A i když se snažíme, aby to bylo zhruba stejně, tak to prostě nedokážeme. To nejde. Ale ve chvíli, kdy rodina má tu štědrost, přístup, že nemá problém peníze někomu věnovat, tak ani potom neřeší, jestli tenhle nedostal o něco víc nebo o něco míň.

To je věc, kterou já jsem si kdysi přečetl v nějaké knížce, která se zabývá rentiérskými vztahy. A říkal jsem si, to je hrozně dobrý způsob, jak přispět k tomu, abychom snížili potenciál nějakých konfliktů do budoucna. Možná je nevymažeme, samozřejmě neznamená to, že to je automatické.

Ty máš určitě také další příklad, jak tě vidím.

Josef Podlipný

Já navážu na to, co jsi zmiňoval ohledně zaměstnanců ve firmě. Protože od toho okamžiku si ze mě opakovaně rodina dělala legraci, že jsem plačka. Já jsem totiž to poděkování dal u nás pod stromeček. A pak jsem se chtěl podělit o ten obsah, ale tak mě to dojalo, že jsem to nedočetl a musel jsem poprosit dalšího člena rodiny, aby to dočetl za mě. A bylo vidět, že dojetí v ten okamžik bylo na někom víc, na někom méně znát. Ale bylo vlastně v celé rodině. Bylo to moc silné a velmi, velmi hezké.

A druhý příklad, který mě napadá, se týká toho, jak vlastně děti přistoupily k myšlence trvalosti podpory. To, že mám možnost vyčlenit z rodinného bohatství nějakou částku a podpořit dobrou věc anebo někoho, kdo nemá to štěstí, že by měl dostatek. To je opravdu skvělý počin hodný následování. Nicméně mě se strašně líbilo, jak se najednou objevila sama od sebe v podstatě spontánně myšlenka, že to byl strašně emotivní a příjemný pocit a chtěl bych to dělat opakovaně. A jestli bude příště zase k dispozici takováhle suma?

Říkal jsem si : „No, nevím. Co udělat pro to, aby mohla být trvale? Kolik pro to vyčlenit třeba majetku a jak se hlavně o něj starat, aby to trvale generovalo takovýto objem financí anebo takovouto možnost podpory“.

To znamená trvale si dát třeba do kalendáře čas pro dobrovolničení. Trvale si odebrat zisk, ne podstatu finančního majetku. Něco, čím budu podporovat. Něco, co zaslouží dělat opakovaně.

A to bylo možná úplně nejvíc. Ne jenom nadšení a chuť se o to nadšení podělit, ale zároveň i hledání cesty pro trvalost. Pro to, aby to mohlo fungovat i mnoho generací do budoucna. Taková malá Nobelova nadace. Přitom ta nebyla vůbec zmíněna.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že je velké téma pro naši komunitu rentiérskou v ČR. Protože většina nadací, většina organizací, které dělají nějakou dobrovolnou činnost, stráví extrémně mnoho energie na získávání prostředků každý rok. Namísto toho, aby se věnovali tomu, co je baví, tomu, co je jejich srdci blízké. Pomoci bližnímu nebo nějaké aktivitě.

Už kdysi dávno, když jsem byl v dozorčí radě Nadace Charty 77, se většinou řešilo, kde vezmeme ty peníze. Hrozně moc často.

Takže když jsem se potkal s konceptem Nobelovy nadace, která je samofinancovatelná, která má kapitál, ze kterého živí samu sebe a všechny ty dobré věci, které podporuje, tak jsem si říkal, že to je něco, co je potřeba, abychom o tom mluvili v ČR.

Aby my jsme to přinášeli do hlav těch, kteří už mají majetek. A aby vlastně postupně vytvářeli větší nebo menší Nobelovy nadace. Které budou fungovat tak, že budou z kapitálu, které mají, generovat výnosy a z těchto výnosů financovat ty dobročinnosti.

Protože pak to může být opakovaně. Pak nezáleží na tom, jestli přijde úsporný balíček nebo jestli mají podnikatelé dobrý rok nebo špatný rok. Pak můžu kontinuálně budovat lepší svět a je to velmi zásadní věc.

A musím říct, že s Radkou tenhle cíl máme a směřujeme k němu. S některými našimi klienty už řešíme část  majetku jako nadační. A směřuje to přesně k této činnosti. Pokud něco dalšího chci v životě dokázat, tak je pomoci tuhle kontinuitu podpory a lepšího světa kolem nás rozjíždět. S těmi, kteří o to mají zájem.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, určitě se shodneme, že nestačí dobročinnost a dobrá chuť. Je potřeba vytvořit podmínky pro trvalou činnost tohoto typu.

Vláďo, napadá tě ještě nějaký příběh, který by mohl být inspirací pro rentiéry, naše posluchače?

Vladimír Fichtner

Myslím, že to, co jsem říkal – jednak zapojit se sám. A na to nepotřebuju peníze, na to potřebuju mít tu chuť a energii. Když jsme začínali, před deseti, jedenácti lety, tak to bylo jenom o tom. S čím můžu pomoct. A pak tomu věnovat čtyři, pět, možná osm hodin týdně. Což není úplně jednoduché. Druhá věc byla učit to někoho dalšího. Jak to rozdávání a obdarovávání zpět může fungovat. To si myslím, že máme každý prostor. A potom typ  Nobelovy nadace. To je asi další příklad. To jsou ty asi nejsilnější.

Ale tebe určitě napadá ještě nějaký příklad, jak tě znám.

Josef Podlipný

Mě napadá jeden příběh. Samozřejmě jsem se setkal v minulosti se spousty zástupců určitých konkrétních projektů nebo charitativních organizací. Bohužel ve valné části to bylo tak, že mě někdo třeba předložil projekt a potřeboval peníze, což je logické.

Vzpomínám na dva takové konkrétní příklady. Zmíním jenom jeden z nich, protože ten byl nejsilnější.

Když jsem se podíval na ekonomiku toho projektu, tak jsem v podstatě zjistil, že by až na provozní financování těch, kteří se o ten projekt starají, byl samofinancovatelný. A tuto námitku jsem v určité části diskuse vznesl. A  předkladatel toho projektu byl evidentně velmi zaskočen. Byla to žena velkých zkušeností v této oblasti. A i přesto tím byla zaskočená. Nicméně nejprve určitou míru zklamání vystřídalo nadšení, protože říkala „No jo, vy vlastně máte pravdu“. Já jsem totiž poukázal na to, že ona nepřichází s projektem podpory příjemců té služby, tj. té charity. Ale že přichází s projektem pomoct hendikepovaným, ať už fyzicky nebo psychicky, s určitým omezením fungujícím lidem, kteří se podílí na činnosti té dobrovolnické/charitativní organizace. A to je jiný příběh.

Říkal jsem. Když to zarámujete, děláme tuto oblast. Benefitem jsou tito spokojení zákazníci. Příjemci té naší činnosti. A nedostává se nám na financování zaměstnanců, kteří by jinak sehnali velmi obtížně zaměstnání. Protože by je nezaměstnal nikdo, kdo by nezískal buď nějakou dotaci od státu anebo neměl podobný problém mezi blízkými.

To znamená, neměl to pochopení. Tak určitě seženete někoho, kdo vám s tím pomůže. Ale pokud ho budete shánět každý rok, tak se může stát, že vaše organizace nepřežije několik blízkých let anebo desítek let. A velmi pravděpodobně nepřežije okamžik, kdy bude nedostatek prostředků. A všichni, kdo je mají, se budou snažit zachránit to, co je kritické.

A tak jsem jí říkal „trošku zužte služby, které poskytujete. Dělejte jenom to, co je opravdu kriticky důležité. A místo toho část finančního majetku investujte. A je jedno, jestli zvolíte strategii podobnou Nobelově nadaci nebo Harvardské univerzitě nebo jakémukoliv jinému inspirací naplněného projektu. Jestli začnete s koupí nemovitostí, anebo naopak s dobrou strategií ochrany finančního majetku, to je na cestě, kterou si zvolíte. Ale určitě si vytvořte základ, zdroj budoucího příjmu, abyste nebyli závislí jenom na těch, kteří budou nadšeni tou vaší myšlenkou. A budou ochotni vám pomoci.“

Pak jsem se s touto ženou viděl, to bylo po pěti nebo po sedmi letech, spíš blíž k té sedmičce. A ona mi ukazovala, jak se jejich projekt posunul a přicházela za mnou s tím nápadem, že se budou spolupodílet na projektu, o kterém věděla, že ho pomáháme podporovat finančně. Ne s potřebou financí. A to bylo nesmírně obohacující a bylo to v podstatě odměnou za tu naši předchozí diskusi. I přes to, že jsme ji finančně podpořili.

A musím přiznat, že za období těch sedmi let, jsme ji podpořili jenom jednou. Možná, že podruhé už se zdráhala přijít s tou prosbou, protože si říkala, že už nás prokoukli, že vlastně potřebujeme financovat zaměstnance a ne ten projekt samotný. Nebo už právě věděla jak na to a nepřišla.

Nicméně opravdu velmi zajímavé bylo to, jak změnili mindset, jak změnili nastavení toho projektu. A v podstatě z projektu, který byl závislý na penězích od dárců, se dostali do situace, že měli samofinancující se projekt.

Vladimír Fichtner

Já myslím, že samofinancující se projekt je inspirací nejenom pro ty, kteří chtějí dělat charitativní filantropickou činnost, ale i pro naše rentiérská portfolia. V principu to, co řešíme každý z nás je taková jakoby Nobelova nadace. Chceme prostě, aby náš majetek vydělával peníze. Aby se jistina zhodnocovala minimálně o inflaci. Aby výnos, který je nad inflaci, jsme rozdělili pro nějaké projekty. Jednak pro rodinu. A jednak pro projekty, které dává smysl podporovat. To je něco, co si myslím, že je inspirací pro všechny a pojďme na tom pracovat.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, chceme-li dlouhodobě podporovat dobré věci a měnit svět kolem nás a vlastně nastavit i dobře odkaz ve své vlastní rodině, určitě stojí za to se postarat především o naše rodinná bohatství tak, aby byla schopna generovat dostatek prostředků na tuto podporu.

A zároveň se věnovat generacím, které po nás budou tuto činnost chtít dělat i nadále.

Pro dnešek se s vámi loučím. Přeji Vám krásný den a pokud i vy se chcete podělit o inspiraci z této oblasti, budeme rádi, když nás oslovíte.

Mějte hezký den. A za mne, Josefa Podlipného, někdy na slyšenou.

Vladimír Fichtner

Pokud vás zajímá tahle oblast nebo znáte někoho dalšího, koho by naše povídání v této oblasti mohlo inspirovat, budeme rádi, když s ním nasdílíte tento pořad a dnešní kapitolu.

Já se s vámi budu těšit zase někdy na shledanou.

V portfoliích rentiérů najdeme i investice, které nepatří mezi tradiční byznys, nemovitosti a finanční aktiva.

Vladimír a Josef tentokrát nasdílí své zkušenosti s půdou, veterány a uměním.

Vedle konkrétních příběhů si odnesete i inspiraci, jak se na alternativní investice dívat a na co u nich dávat pozor.

 

 

Přepis podcastu

Vladimír Fichtner

Pokud jsme doteď neinvestovali do půdy, co by měl být první krok, jak o tom přemýšlet.?Jak o tom strategicky přemýšlet ve smyslu, kolik by měla mít třeba procent v portfoliu? UBS Global Family Office říká, že v nemovitostech a v pozemcích je 12 procent majetku. Ok, tak si můžu říct, na kolik jsou mi bližší nemovitosti, půda a jak to budu chtít navážit. To je asi individuální.

Neříkám, že u někoho nemůže být půda 60 % nebo 100 %. Určitě může a je dobře, když to tak je pokud je to vaše vášeň. Pokud vás to baví, pokud je to vaše rodinná historie, to k tomu přispívá. Takže není určitě sporu tady v tom. Ale jak začít?

Josef Podlipný

Je dobré se podívat nejenom na ta pozitiva, která tady již byla zmíněna. Ale podívat se i na rizika spojená právě s vlastnictvím půdy.

Jedním z těch hlavních rizik je riziko finančních závazků a riziko využití té půdy. Co míním těmi finančními závazky? S půdou jsou spojeny samozřejmě závazky typu nejenom její koupě, ale i daňové. A upřímně, když se změní daňová struktura nebo výše daně k půdě, co může vlastník půdy udělat? No, maximálně ji může prodat. Nemůže s tou půdou odejít do daňového ráje. To prostě nejde. Takže prvním takovým zásadním rizikem, které je potřeba vnímat, je riziko finanční zátěže.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že to je v daném místě, že to je nepřenositelný statek. Který prostě nevezmeš a neodstěhuješ ho někam dál. To mi přijde i z pohledu geopolitického, daňového. Mluví se o různých úsporných balíčcích a majetkových daních. Rozumím, to je dobré vnímat.

Josef Podlipný

Dalším rizikem jsou regulatorní nebo politická nebo ekonomická rozhodnutí, která jsou mimo moc vlastníka správce půdy.

Drtivou většinu posluchačů určitě zasáhla delší dobu existující kauza výkupu pozemků rodiny paní Havránkové pro dálnici. Paní Havránková, měl jsem tu čest se s ní potkat, doufám, že se na mě nebude zlobit za to, že jsem ji zmínil v našem podcastu. V podstatě na začátku vystupovala jako správce půdy, jako vlastník a měla zájem o dohodu. Ale protože k té dohodě ta druhá strana nebyla příliš nakloněna, ale vystupovala z moci síly, tak v podstatě se z toho stala obrovská kauza, která trvala strašně dlouho.

Nicméně poučení, které z té kauzy plyne, je to, že pokud někdo ukáže na nějaký kousek na mapě a rozhodne se, že daná oblast nebude pro ten účel, pro který teď je určena, využitelná, nebo patřit tomu současnému správci/vlastníkovi, tak s tím v podstatě vlastník/správce nemá mnoho co udělat.

Může se soudit, může se bránit jakoukoliv jinou cestou než soudní, může proklamovat svoje vlastnictví, ale přinese mu to v podstatě jen starosti.

Možná, že nakonec i odměnu za to, že vytrval, ale klidný spánek mu to určitě nenabídne. Což věřím, že paní Havránková by potvrdila.

Rizikem správy je to, že musí probíhat i pravidelná péče, aby hodnota půdy netrpěla. To už jsme si řekli.

A omezená diverzifikace, že to není přenositelné.

A s tím souvisí i riziko vyšší moci, riziko třeba živlu. Když přijde na nějakou oblast povodeň nebo záplava, a nezaměňovat prosím záplavu za povodeň. To neznamená, že se vylije vodní tok, ale klidně na kopci může pršet tolik srážek, že to zaplaví úrodnou část z té půdy. No tak co zbude. Mnohdy neúrodná možná výměra desítek nebo vyšších desítek hektarů. Kterou bude ten vlastník pracně dostávat do kondice třeba několik let.

Vladimír Fichtner

Skvěle. To znamená – půda není určitě pro každého. Musíš mít chuť s ní pracovat, chuť budovat majetek i v této oblasti. A co je ti odměnou za ta všechna rizika, o kterých jsi před chvilkou mluvil?

Josef Podlipný

Je to hodně o pocitech. Máš možnost se posadit do lesa a poslouchat zpěv ptáků, šumění stromů. Máš možnost se posadit někde na remízek, dokonce určit, kde bude na té půdě tak, abys ji zajistil proti nějakým sesuvům. Právě splachu té úrodné vrstvy půdy.

Máš možnost hovořit se subjektem, který na té půdě hospodaří, a v podstatě ovlivnit i to, k čemu ta půda je určena.

Je tam mnoho velmi příjemných benefitů s tím spojených. Nesmí však převážit ty příjemné pocity nad ráciem, protože správce musí o té půdě přemýšlet i vícegeneračně. A co když ta budoucí, ne ta nastupující generace, ale třeba sedmá generace nebude mít k půdě vůbec žádný vztah? Co když pro ně to bude naopak danajský darem?

Vladimír Fichtner

No, podle úsměvu na tvé tváři vidím, že půda do tvého portfolia, do portfolia tvé rodiny, určitě patřit bude. A je to součástí vašeho DNA, což je skvělé.

Pro mě není tak atraktivní, protože jí tolik nerozumím. Protože jsem vyrostl v jiném zázemí. Ale myslím si, že je skvělé mít dobré vlastníky půdy, kteří půdu využívají tak, abychom její benefity mohli využívat desítky nebo stovky let. Tak za to ti děkuji.

Josef Podlipný

Vůbec není zač. Já na závěr ještě s půdou spojím jedno paradigma, které je opravdu věčné.

Spousta lidí říká. Hele, vlastně půda je jedinečný investiční instrument, protože planetu nepřifoukneš.

A má pravdu. Opravdu půdy, až snad na vypalování pralesů nebo odvodňování nějakých bažin, nelze na planetě vytvořit víc. Je potřeba však nezapomenout na jeden klíčový faktor. Půda většinou slouží k nějaké produkci. Co když se změní zemědělství za nejbližší desítky nebo stovky let tak, že se bude všechno vytvářet uměle? A půda možná nebude vůbec potřeba. Anebo výrazně menší měrou, než je nyní. Je potřeba nahlížet na tuto část portfolií jako správce a přemýšlet podobnou logikou, jako kdybychom si pokládali otázku. Co před sto lety bylo nejvýrazněji zastoupeno v akciovém portfoliu. Co tam bylo hodně v indexu?

Vladimír Fichtner

Železnice.

Josef Podlipný

A jsou tam i nyní?

Vladimír Fichtner

Malinko.

Josef Podlipný

Uvidíme, jak to bude s půdou. Nicméně pojďme ještě na další části portfolií rentiérů.

Nejenom půdu, ale třeba i umění nebo veterány mohou rentiéři mít ve svém portfoliu.

Vladimír Fichtner

To mi bereš témata z úst. To je další věc, na kterou jsem se chtěl zeptat. Protože ty jsi člověk, který umění a autům docela rozumí, a baví ho. A máš mezi svými kamarády a známými spoustu lidí, kteří tyhle oblasti i pro svou rodinu využívají. Co mají tito lidé společného?

Josef Podlipný

Já jsem o tom v čase minulém přemýšlel a myslím si, že to jsou hodně požitkáři. Představil jsem si teď v podstatě dvě tváře.

Jeden muž vlastní veterány. Žije tím a jakmile nějakého uloví, takzvaně, přiveze ho a buď zrestauruje anebo minimálně uvede v lepší kondici. Tak je vidět, že se nesmírně těší na to, až se v tom veteránu projede.

Nejenom na to, že se v něm uvelebí ve své hale nebo garáži. Ale opravdu se s ním projede, až bude venku krásné počasí nebo až pojede na sraz.

A to je druhé takové specifikum, že vlastníci veteránů a vlastně i umění vytvářejí určitou komunitu. Je to něco podobného, jako když se potkávají motorkáři na silnici. Oni se v životě neviděli, ve většině případech. Nebo přes tu přilbu nejsou schopni rozeznat, jestli to je právě ten kamarád Franta nebo ta kamarádka Kačka. Ale vždycky se pozdraví. Stejně tak to dělají autobusáci.

Jenom taková úsměvná příhoda. Kamarád vlastní obytný vůz. Teď už myslím v hodnotě někde kolem dvaceti milionů. Mirku, pokud bych se mýlil, tak se předem omlouvám. Ale vždycky to byl takový vůz, který zepředu vypadal jako autobus. A měl hroznou srandu z toho, jak ho všichni autobusáci anebo kamioňáci zdraví. A teprve když projížděl okolo, tak viděl, jak se podívali, jako co to je? Dřív, teď už je to běžné…

Nicméně zpátky k tomu, co je společným rysem. Určitě je to požitkářství a určitá komunita.

Vladimír Fichtner

To znamená, že důležitým předpokladem, abych se mohl stát investorem do umění nebo do aut, nebo možná do známek nebo nějakých dalších oblastí, které jsme zmiňovali, je chuť tuto oblast poznávat. Musí vás to bavit?

Josef Podlipný

Určitě.

Vladimír Fichtner

Protože obecně ten trh umění i tedy veteránů, to jsou relativně malé trhy. V porovnání se všemi finančními toky na světě, jsou to relativně malé trhy, relativně uzavřené. Asi. Dá se do nich vůbec dostat zvenku?

Josef Podlipný

Myslíš do těch komunit?

Vladimír Fichtner

Můžu být vůbec začátečník, který se v téhle oblasti začne orientovat. Kde mám začít?

Josef Podlipný

Takže pokud by to byl třeba veterán, tak navštívím nějaká muzea, pojedu na nějaký veterán klub, na nějaký sraz. Potkám se s pár vlastníky. Fajn je zabrousit i do nějaké firmy, která se věnuje restaurování těch vozů, protože pak teprve si, byť nadšenec anebo začínající nadšenec uvědomí, že to je také náročný koníček. A to velmi náročný. Nejenom na údržbu a shánění náhradních dílů, ve většině případech i jejich výroby. Ale i na shánění vlastně specialistů, kteří mi s tím pomohou.

V drtivé většině vlastníci těch veteránů nejsou všeumělové, nejsou znalí všech řemesel. I když se o to pokouší. A s respektem k tomu veteránu, který vlastní nebo k uměleckému předmětu, třeba k obrazu, se samozřejmě nebude pouštět do toho, že přemaluje Picassa. Anebo opraví první fordku sám ve své garáži.

Co je dobré připomenout, a to teď mluvím ze zkušenosti převzaté, nikoliv vlastní. Vše je pomíjivé, nejenom naše láska k tomu historickému vozu nebo k tomu obrazu. Ale i tržní optimismus nebo sentiment k tomu danému uměleckému předmětu.

Co tím mám na mysli? Můj dobrý kamarád, znalec uměleckých předmětů, obrazů, vyprávěl příběh, ze kterého v podstatě na první dobrou nevyplynulo to poučení, které pak řeknu. A v tom příběhu byla pointa taková, že říkal. Hele, mě vlastně jako znalce strašně mrzí, že díla starých mistrů nejsou oceňována tak, jako moderní umění.

Já jsem tomu nepřikládal v ten okamžik moc velký význam, protože jsme se bavili úplně o něčem jiném. On mi popisoval příběh, kde velká sbírka byla v dědickém řízení rozdrobená a jeden z vlastníků dílčí části té velké sbírky si řekl o ocenění. A byl vyděšen, že hodnota toho jeho dílku byla extrémně malá, nebo vůbec neznamenala ten poměr z toho celkového majetku, který se dělil.

Vladimír Fichtner

Byla malá, protože bylo rozdrobeno.

Josef Podlipný

A tak jsem nepřikládal té tezi, kterou jen v rychlosti zopakuji, že díla starých mistrů nejsou tak dobře oceňována, příliš velkou váhu.

A až později jsem si říkal. Aha. To znamená, že když teď budu mít vlastnictví z části v dílech starých umělců. A oni budou oceňováni třeba ve vyšších desítkách nebo dokonce stovkách milionů, tak to neznamená, že to tak bude i v budoucnu.

Co když ten tržní optimismus zasáhne velkou měrou nějaká úplně jiná umění. Jiné umělce. A najednou ten Rembrandt nebo jiný starý umělec nebude mít tak velkou hodnotu, jako měl doposud.

Problém to není pro toho, kdo se tím kochá. Kdo to nechá putovat po výstavách nebo to má ve své rodinné sbírce. A i další generace to chtějí držet v budoucnu dál.

Nicméně problém nastane v ten okamžik, kdy je to právě třeba sbírka. Jak ji rozdělím mezi budoucí nastupující generace. To už není úplně jednoduché zadání.

Vladimír Fichtner

Rozumím. No, to, co říkáš všechno o umění, o autech, možná o dalších alternativních investicích tohoto typu, známky apod. Tak asi malinko vysvětluje, proč z pohledu UBS Global Family office, rozdělení majetku bohatých lidí je v těchto typech instrumentů řekněme řádově jednotky procenta majetku.

Ale znám člověka, který má v autech třicet procent majetku. A baví ho to. Je to jeho vášeň.

Ono záleží na tom člověku, jestli ho to baví a jestli to vlastně dokáže přenést do rodiny. Protože pokud ne, tak to dopadne jako s tou sbírkou, kterou jsi zmiňoval. Která asi v průběhu dědictví se rozpadla na kousky a ztratila hodnotu. Ten majetek může být spojovatel, pokud to se ti lidi snaží dát dohromady. A drží to tu rodinu společně. Ale taky vlastně může ztratit hodnotu, pokud se rozpadne ta rodina. Nebo pokud se rozpadnou zájmy  jednotlivých dědiců. Vlastně my jako rentiéři určitě hledáme způsoby, jak rodinu dávat dohromady. Nebo spousta z nás určitě. To je možná zajímavý úhel, jak o tom taky přemýšlet.

Máme něco společného? Máme něco, co řešíme společně. Otázkou je, jestli se to dá předat. Jestli ta vášeň pro auto, když mám holku nebo dvě, které to nezajímá, jestli je to přijatelné. Ale možná jo, když ji budu odmalička dávat na sedačku spolujezdce a jezdit po srazech, tak se to asi dá i vypěstovat. Což je zajímavý úhel pohledu.

A hlavně ty máš auta rád, veterány a podobně. Tak taky jsi určitě na spoustě fotek, když ses někde svezl. Tak já jsem kolem tebe projížděl a fotil. Zrovna nedávno jsme s dcerou jeli a říkala – podívej, takový krásný auto, starý. A celou dobu fotila, natáčela, co jsme jeli za ním a předjížděli.

Takže je to radost. Nebo ten majetek z pohledu investičního by měl dělat radost asi jako každý majetek. Člověk by k němu měl mít nějaký vztah, ale asi je k tomu taky potřeba nějakou specifickou chuť se do toho pustit. Protože bez toho to asi nejde. Není to tak, že když mě do teď veteráni neberou, tak si řeknu, že chci být sběratel starých aut. Protože to pravděpodobně dopadnu špatně jako v jakékoliv oblasti, do které se pustím. Nemám ani chuť jí poznávat. Tak si mě tam asi dřív nebo později někdo vychutná jako amatéra, který vůbec netuší, která bije.

Josef Podlipný

Určitě musím souhlasit.

Ať jsme mluvili o zlatu, o diamantech, o poli, o veteránech nebo o umění. Mám tím na mysli třeba umělecké předměty nebo obrazy. Nestačí tam investovat jenom s vidinou budoucích zisků. Je potřeba se na to dívat ideálně jako správce. Přemýšlet o tom, jestli takováto součást portfolia má nebo bude mít význam i pro budoucí generace. A tím pádem, jestli bude dělat radost nejenom tomu současnému pořizovateli.

To bych vám chtěl, rentiérům, našim posluchačům, přát nejvíce. Aby to přinášelo radost nejen vám, ale i budoucím generacím. Protože pokud ne, tak by z radosti mohla být pouze starost.

Vladimír Fichtner

K takovým slovům není co dodat, Pepo. Díky moc, že jsi se podělil o své zkušenosti i z těchto méně tradičních investičních oblastí. Já se budu těšit zase někdy Mezi Rentiéry na shledanou.

Josef Podlipný

Potěšení na mé straně. Někdy příště opět na slyšenou Mezi Rentiéry.

V portfoliích rentiérů najdeme i investice, které nepatří mezi ty tradiční byznys, nemovitosti a finanční aktiva.

Vladimír a Josef tentokrát nasdílí své zkušenosti s diamanty, zlatem a půdou.

Vedle konkrétních příběhů si odnesete i inspiraci, jak se na alternativní investice dívat a na co u nich dávat pozor.

 

 

Přepis podcastu

Vladimír Fichtner

Začneme s tím, co je věčné. A to jsou diamanty. Diamanty jsou věčné, ale trošku si myslím, že možná zajímavější jsou pro toho, kdo je prodává než to pro toho, kdo je vlastní. Jaké máš ty, Pepo, zkušenosti s diamanty?

Josef Podlipný

Zajímavé jsou nejenom pro toho, kdo je prodává, vlastní, ale i pro toho, kdo je ukládá a zabezpečuje.

A já si dobře vzpomínám na kauzu, která byla spojená bohužel s úvěrovým podvodem velkého rozsahu. Diamanty byly totiž použity jako zajištění za úvěr opravdu ve velké výši. Bohužel až časem znalci, kteří byli přizváni k této úvěrové lince a byli přizváni v okamžiku, kdy dlužník přestal splácet nebo byl se splátkou v prodlení – takže v podstatě pozdě, shledali, že ty diamanty až na úplné výjimky byly falza. Neměly takovou hodnotu, což je velký problém.

Takže ten, kdo diamanty ukládal, byl happy, protože mu stále plynul finanční tok z uložení i přesto, že se jednalo o diamanty nižší hodnoty. Protože samozřejmě byly součástí vyšetřování, důkazů a byly velmi důležité.

Vladimír Fichtner

A jak ty to víš?

Josef Podlipný

Je to asi z části kryto bankovním tajemstvím, takže nemohu říct úplný detail, ale byl jsem bohužel na straně věřitele.

Vladimír Fichtner

Diamanty jsou zajímavé opravdu hlavně pro toho, kdo je prodává. Já jsem se s jedním známým bavil o diamantech. A on mi říkal – Vladimire, já potřebuji pomoct, protože se mi stala taková věc. Kamarádka mojí ženy prodává diamanty. A zjistila, že jsem prodal firmu. A tak jsem v principu byl donucen tak trošku koupit si diamanty za 2 miliony.

Josef Podlipný

A to byla fyzická držba nebo investiční diamanty?

Vladimír Fichtner

Investiční diamanty.

Ta paní zjistila, že jsem prodal firmu za fakt hodně a já se jí teď nemůžu zbavit. A je tam vztah mé ženy k té kamarádce. Co s tím mám dělat? Nenapadá tě něco?

Josef Podlipný

Co jsi mu poradil?

Vladimír Fichtner

Řelk jsem: No, tak řekni, že bys teď chtěl prodat to, co jsi koupil.

Josef Podlipný

To znamená už koupil a měl dokoupit.

Vladimír Fichtner

On koupil za 2 miliony. A bylo mu nabízeno kupit další. Poradil jsem mu to teď prodat, říct, že to chce prodat. A od té doby má klid. Protože samozřejmě mezi nákupem a prodejem, když to uděláte téměř v jeden okamžik, tak ztratíte 30-40 procent hodnoty. Tam jsou vidět všechny ty marže a byznys někoho jiného. Takže to je, myslím, dobrá strategie. A trošku návod i pro nás, jak o tom přemýšlet. Pokud chcete udělat ženě radost,  kupte jí diamanty, proč ne. Samozřejmě je určitě používejte, ale z hlediska investice je to, řekl bych, obecně poměrně minoritní záležitost. Ne, že byste ji nemohli udělat, ale jsou tu rizika, o kterých jsi mluvil ty, podvody. Kdo tomu rozumí? Nikdo, samozřejmě. Nebo hrozně málo lidí.

Josef Podlipný

Určitě.

Vladimír Fichtner

Hrozně málo lidí v ČR. Na to ten český trh je hodně malý. Říkal mi jeden kamarád, kdybych kupoval diamanty, tak maximálně někde v Amsterdamu nebo v Izraeli.

Josef Podlipný

Je potřeba se určitě podívat na to, kde jsou vlastně obchodovatelné, za jakých podmínek. A potkat se s někým, kdo se na tuto oblast specializuje, nestačí. Je dobré se potkat s vícero zástupci té specializace, protože pak teprve zjistíme více informací o tomto způsobu investice. Určitě souhlasím.

Nicméně možná ještě stojí za to říct, kolik třeba takové diamanty u bohatých lidí, světově bohatých lidí, dělají procent z portfolia, pokud je vůbec vlastní? Máš tušení?

Vladimír Fichtner

Vím, že komodity jsou asi jedno procento.

A co říká UBS, švýcarská banka? Že je mají její klienti v portfoliích. Zlato je 1 %, nemovitosti a půda třeba 12 %. Ale diamanty jsem tam neviděl specificky jako kategorii. Takže možná spadá do některých z nich, ale tipnul bych si, že to bude pod jedno procento.

Pojďme na tu další kategorii. Diamanty jsou věčné, pořiďte je ženě, udělejte jí radost. Z hlediska investice, pokud vás to baví, chcete se v tom orientovat, naučit. Klidně. Ale jinak si myslím, že to je poměrně náročná věc.

Zlato. Zlato je další oblíbené téma. Já už jsem řekl před chviličkou, že bohatí lidé, kteří mají svoje peníze v UBS Global Family Office, tak mají zhruba jedno procento peněz svého majetku ve zlatě.

Zlato je asi to, co o něm málo lidí ví, kteří nejsou v obraze, že je poměrně volatilní.

Zažil jsi nějakou historku na toto téma? Protože všichni, kdo prodávají zlato, říkají, že to porazí inflaci. To je úplně skvělá investice. To platí, než se člověk podívá na ten stoletý graf vývoje zlata.

Josef Podlipný

Zažil jsem dvě historky spojené se zlatem.

První je úsměvná a týká se dvou životních partnerů. Muž ženě položil otázku, která se týkala jejich vztahu a obrazně řečeno se ptal na to, co by mu udělala, když by jí byl nevěrný. A výsledek byl: Tobě nic, ty jsi moje zlatko.

Zlato je pro mnoho lidí srdeční záležitost. Ale pozor, nezaměňovat za to, že zlato je partner životní. Nikoliv zlatá cihla, kterou mám uloženou v trezoru, anebo investiční zlato. Tam ta hodnota opravdu kolísá. To znamená u toho investičního zlata nebo té zlaté cihly. A s tím se pojí druhý příběh.

Ten příběh se týká zlatnické firmy. Ta firma pochází z Chorvatska a má opravdu mnohaletou zkušenost. Vícegenerační zkušenost se zpracováním zlata. A já jsem se před asi dvaceti lety ptal zástupce této rodiny, jak moc velké množství zlata drží v zásobách.  V podstatě na výrobu šperků. A on říkal, že naprosto minimální. Přitom zlato přeměnili ve šperk, který prodali samozřejmě násobně dráž, než je samotná hodnota zlata.

A já jsem mu tehdy říkal.  A proč toho zlata držíte tak málo? A on mi vyprávěl zkušenost svého otce, který měl nakoupené velké množství zlata. A zapomněl na to, že také musí živit rodinu. A v okamžiku, kdy šperkařství nešlo na odbyt, měl problém prodat to, co měl v zásobách vyrobeno. Tak mu bylo k ničemu to, že mohl vzít zlatou cihlu a jít ji prodat. Protože o ni nebyl zájem. Tehdy zrovna zlato klesalo. Neměl možnost nejenom prodat ten produkt, šperk. Ale zároveň ani základ výroby toho šperku. A tak zjistil, že to zlato nemá pro něj tak velký význam.

Vladimír Fichtner

Já si vzpomínám, když jsem byl 3 roky ve Státech, tak jsem se chodil taky dívat na univerzitu, jak se učí finanční gramotnost. Učil ji profesor Friday v Texasu, v Corpus Christi na univerzitě. A to bylo zrovna někdy v roce 2011, kdy byla taková ta poslední zlatá horečka. Na první straně Mladé fronty se psalo: Nejlepší investice na penzi je zlato apod..

Tak v té době zlatá horečka byla všude. A profesor Friday říkal studentům. No co vám k tomu mám říct? Já jsem si zlato koupil v roce 1980. Pak kleslo v reálném vyjádření asi o osmdesát procent. A dneska, po třiceti letech jsem rád, že jsem se dostal aspoň na své. Ale celou tu dobu jsem z toho neměl žádný úrok, nájem, dividendu. Jenom jsem se díval, jak mi to klesá před očima, pak zase jak to roste. A teď jsem rád, že jsem zpátky a jdu to prodat.

Josef Podlipný

Ne nadarmo se říká, že zlato se blyští, a tudíž může oslepit naši ostražitost a pozornost. A ty jsi zmínil zlatou horečku. Dobré je připomenout, že i na zlaté horečce v podstatě nevydělali tolik ti, co vytěžili zlato. Ale ti, co jim dodali nástroje na tu těžbu samotnou. A je to tak stále a bude to zřejmě platit i do budoucna.

Vladimír Fichtner

Ale to neznamená, že zlato člověk nemůže mít v portfoliu. UBS Global Family Office říká, že její klienti mají asi jedno procento zlata. Někdo má dvě, někdo tři, někdo třeba deset. Jednou se mě ptal David, co si myslím o ceně zlata. Jaká bude za rok nebo za dva. A já jsem se ptal – proč to chcete vědět, Davide? Odpověděl – no tak, abych věděl. A já říkám: A proč ho máte? Jako pojistku. Říkám. A proč teda chcete vědět, kolik bude stát za rok? Jestli ho máte jako pojistku proti nějaké situaci.

Josef Podlipný

Proti čemu třeba pojistku? To mě zajímá a věřím, že i posluchače.

Vladimír Fichtner

No to se musíš zeptat Davida. Asi proti nějaké geopolitické situaci. Prostě vezme peníze ve formě zlata a pojede někam.

Josef Podlipný

Já mám s tím totiž spojen taky příběh, stran pojistky.

Vladimír Fichtner

Já jsem mu říkal. U pojistky také nepotřebujete vědět, kolik stojí aktuálně ten pojistný kontrakt. Potřebujete vědět, že zafunguje, až přijde ten okamžik. Takže zajímejte se o to, jestli bude fungovat, až přijde ten průšvih. A to je jediné, co potřebujete vědět.

Takže z tohoto úhlu pohledu zlato určitě může být v portfoliu rentiéra. Já nemyslím, že bych ho potřeboval pro to, co já řeším. Ale nikomu to nevyčítám, ani nerozmlouvám. Jenom říkám: vězte, proč ho máte v portfoliu.

Co se týče té pojistky, tak když jsem se díval na to, co bylo zapotřebí při válce třeba v Jugoslávii, a dneska možná, můžeme se podívat na Ukrajinu. Jak to tam vypadá. Tak zlato to nebylo. Alkohol, cigarety, zbraně, rodina a úkryt, kde se může dvacet lidí ubránit. Možná nějaké léky, ale zlato tam nevyčnívalo, v těchto situacích.

Takže z mého pohledu lehký skepticismus. Ale jak říkám. Nikomu ho nerozmlouvám. A pokud ho někdo chce mít jako pojistku pro nějaké situace, proč ne.

Josef Podlipný

Určitě souhlasím. To, co je v portfoliu rentiéra a dává mu smysl, aby v tom portfoliu bylo, tak nechť tam je. K tomu tvému příběhu mně napadá jenom přidat jednu maličkost. Byli jsme na kole s kamarády a diskutovali jsme právě o zlatu. Ať už investičním nebo fyzické držby. A jeden kamarád říkal podobnou story, jako jsi zmínil ty. Že to má kvůli pojistce. A já jsem mu tehdy položil hnedka otázku. Na co se pojišťuješ? A on. Kdyby třeba přišla válka. A druhý kamarád mu trefně odpověděl A není lepší koupit konzervy?

Vladimír Fichtner

No, pojďme dál. Diamanty a zlato jsou velmi populární a pokud jim člověk nerozumí a nevěnuje se jim do detailu, tak je může někdy pořídit a vlastně si ani uvědomit proč.

Ale mě asi nejvíc dneska zajímá diskuse o půdě, Pepo.

Protože ty jsi člověk, který půdu zná, tvoji předkové půdu vlastnili a obdělávali. A já vím o půdě málo. Sleduji akcie, dluhopisy, úrokové sazby. Prostě pro mě jsou finanční investice větší téma, protože mě baví. Ale pro tvoji rodinu půda je určitě důležitý investiční nástroj. Něco, co držíte. Jakou ty máš zkušenost s půdou jako investicí. A co bys nasdílel hned na začátek? Jak o půdě přemýšlet jako o investici?

Josef Podlipný

Já začnu pozitivy. Život by měl začít a vlastně i končit pozitivy. Takže jedno pozitivum pak přidám na závěr.

Půda bezesporu patří k části majetku rentiérů, jako investiční složka. A to proto, že může sloužit jako dlouhodobé aktivum. Může vydržet mnoho generací. Není to vůbec žádný problém. A až na úplné výjimky její hodnota v čase jedné generace může skoro trvale stoupat. Upozorňuji, a to zdůrazňuji, v čase jedné generace. Ne vždy ta generace, která spravuje půdu, předává informaci té další generaci, že s půdou jsou spojena i negativa.

V našem případě jedno z negativ bylo třeba vyvlastnění půdy. Najednou prostě tu půdu rodina neměla, byť ji předtím měla a vydělávala a o užitek z té půdy se i dělila. S tím souvisí i držba půdy, právě na ten užitek.

Obvykle je vlastnictví půdy a její správa spojena se zemědělskou produkcí. Což je vlastně také výhoda. Je to takové malé paradigma. Hodně vlastníků, ať už těch, kteří již půdu vlastní, anebo o ní uvažují, tak o ní uvažují právě v tomto rozměru. Vždyť vlastním něco, co samo o sobě je buď schopno přinášet nájem, nebo je základem pro nějakou produkci. A pokud ta produkce je výhodně zpeněžena, což se zpravidla daří, tak je tam benefit navíc, ke správě, k vlastnictví.

Vladimír Fichtner

Je dobré vlastnictví půdy spojovat i s tím staráním se o půdu? Je to jedna role, nebo jsou to dvě role vlastně. Někdo může vlastnit, někdo může obdělávat a platit tomu vlastníkovi nějaký pacht. Co je rozumnější z tvého pohledu. Jak ty k tomu přistupuješ?

Josef Podlipný

Správce. A to patří také k výhodám. Správce – vlastník půdy, je jedno, jaký klobouk si teďka na hlavu nasadím, má možnost kontroly vlastnictví i způsobů využití. To je nepochybně jedna z největších výhod.

Vlastník určuje, jestli na té půdě se bude v budoucnu stavět. Pokud je to vůbec možné, vyjme ji z pozemkového fondu, přemění ji na stavební parcely, a zainvestuje sám nebo s někým.

Nebo jestli půda bude obdělávána. Dokonce může částečně ovlivnit i plodiny anebo nějaký osevní průběh na té půdě samotné.

A zároveň má výrazný vliv na to, jak se o půdu bude buď on sám, anebo ten, kdo je v nájemním vztahu k této půdě, starat. Jestli ta půda bude a jak obdělává a jak bude hnojena, jestli bude používána nebo nebude používána chemie a tak dále.

Vladimír Fichtner

Já jsem se ptal, jestli mám o tom přemýšlet, že bych měl hrát obě ty role. Jak toho vlastníka, tak toho, kdo se stará o tu půdu, využívá jí. Nebo je typičtější, že ty role jsou oddělené. Někdo vlastní, někdo obdělává. Co je rozumnější.

Josef Podlipný

Já ti pomůžu, protože ty máš zkušenost s vlastnictvím nemovitosti. Půda je také nemovitost. O co se připravíš, když budeš přistupovat k té nemovitosti pouze jako vlastník, ne jako správce?

Nepochybně tím, když budeš přistupovat k bytu jenom jako vlastník, tak nebudeš udržovat hodnotu toho bytu. Zřejmě také nevybereš toho správného nájemce, protože ti půjde jenom o to samotné vlastnictví. A možná budoucí zpeněžení toho bytu. Ale to, abys udržel hodnotu toho bytu, udržel pravidelné cashflow z toho bytu. Tak to je potřeba přenést do té oblasti správce, správcovství.

A u půdy je to velmi podobné. Pokud se nebudu starat o to, aby ta půda plodila, aby na té půdě vůbec k nějakému obhospodařování třeba docházelo. A nechám ji zarůst pejřkou, tak se pak nemohu divit, že hodnota té půdy dramaticky klesne. A schopnost pronájmu té půdy se sníží třeba i na nulu. Žádný zemědělec se nebude hnát za nájmem půdy, kde uvidí růst metr a půl pejřky. Protože ví, že minimálně jednu sezónu bude produkce z této půdy zásadně ochromena, ne-li dvě. A do toho žádný zemědělec se určitě nepožene. Ano, možná chemik. Chemika bychom najmout mohli.

Vladimír Fichtner

Takže jestli tomu rozumím dobře, tak ze svého pohledu je lepší spojovat ty role. Hrát i tu roli správce nebo  vlastníka, protože lépe dohlídneš na to, aby ta půda dlouhodobě v uvozovkách prosperovala. Aby se dlouhodobě lépe zhodnocovala. Protože když se o ní lépe staráš, tak máš s ní lepší výnosy, můžeš jí nabídnout za atraktivnější cenu apod.

Josef Podlipný

Určitě.

Vladimír Fichtner

Jaké jsou vlastně výnosy, když vlastníš půdu? Jaké úrovně třeba dosahuje pacht, když ji pronajmeš?

Josef Podlipný

Je to různé podle lokality, podle bonity půdy i podle počtu hektarů, desítek, stovek nebo tisíc. Protože pokud pronajímáš třeba vyšší stovky hektarů, tak máš opravdu velký význam pro nájemce, který jinak hospodaří na tisících nebo desítkách tisíc hektarů, než když mu nabídneš půdu třeba o nižších desítkách nebo jednotkách hektarů.

Pokud budeš v zelinářské oblasti a zeleniny bude třeba i na trhu nedostatek. Tak se budeš těšit ze zajímavého nájmu. Pokud ale budeš v oblasti, byť i třeba obilnářské, nebo na cukrovou řepu, tak nemůžeš počítat s výnosem podobným, na který jsme zvyklí třeba u pronájmu bytového domu. To v žádném případě.

Jenom aby sis udělal představu a naši posluchači taktéž. Tak takový asi běžný nájem, dejme tomu z deseti hektarů může být ve vyšších řádech desítek tisíc za rok. A jeden hektar má hodnotu dejme tomu v průměru kolem 300 až 400 tisíc.

Vladimír Fichtner

Nějaký příklad? Uvedl bys, kolik je vlastně procentní výnosnost takové investice do půdy? Protože v nemovitostech, dneska třeba v Praze byty stojí hodně, nájmy jsou relativně nízké vzhledem k cenám, tak nájemní výnosnost je 1-2 procenta. Taková ta cashflow výnosnost.

Josef Podlipný

Uvedu to na příkladu. Třeba půda v hodnotě čtyř milionů korun, to znamená někde zhruba kolem deseti hektarů, může přinášet výnos od padesáti do sedmdesáti tisíc. Asi se víc blíží té hranici jednoho procenta. Než té hranici dvou procent. Ale v tomto rozpětí, jak jsi zmínil bytovou nemovitost, tak je to přibližně stejné.

Vladimír Fichtner

Takže 70 tisíc ze 4 milionů je 1,75 %. Takže jedno až dvě procenta.

Josef Podlipný

Ale je to spíš blíž k tomu 1 %.

Vladimír Fichtner

Je tam samozřejmě velký rozptyl. Když je dobrá nájemní výnosnost. Takto to je kolik? Tři, 4, 5, 6 %? Protože jsi říkal, u některých typů pozemků v některých oblastech to může být lepší. Nebo je to spíš tak, že se více zhodnocuje ta cena té půdy? Než ten nájemní poměr.

Josef Podlipný

Určitě je s výrazně větším vlivem do portfolia rentiéra zhodnocení ceny půdy. A pokud je ta půda opravdu mimořádně bonitní, tak zpravidla vlastník tu půdu přímo nepronajímá, ale vkládá jí nějakou bezpečnou formou do nějakého společného podniku. A těží vlastně z produkce z té půdy, kde je tím pádem výnos vyšší, než jsi zmiňoval někde na rozmezí třeba 3-5 procent, může být i výrazně vyšší. To znamená, pokud budu vlastnit opravdu velmi plodnou půdu třeba pro vinice, chmelnice nebo jak jsem zmínil zeleninu, tak se mi mnohdy vyplatí být společným podílníkem v nějakém podniku, který se o tu půdu stará. A vlastně se dělí zároveň s těmi investory o užitek, který má následně z produkce z té půdy.

Vladimír Fichtner

Takže jeden ze způsobů, jak začít investovat do půdy, je stát se součástí nějakého podniku nebo vytvořit s někým nějaký podnik, vlastně podnikat.

Josef Podlipný

Ano. Ale není to určitě pro každého. A proto bych u držby půdy zdůraznil to nejdůležitější. To, co dává smysl, je přemýšlet o půdě jako správce. Nikoliv jen jako vlastník. To znamená, že ať jí pronajímám nebo na ní hospodařím sám, tak se musím starat o to, aby hodnota té půdy neklesala.

Vladimír Fichtner

Jak vidíte, je toto téma hodně obsáhlé, a nás s Pepou hodně baví si o tom povídat. A tak jsme se rozhodli, že ho nebudeme uměle zkracovat, ale uslyšíme se ještě v druhé části za týden.