Archives for Duben 2023

 

Jak pomoci dětem neopakovat chyby naše, ani těch druhých?

Jak dětem nenáročnou formou povědět o akciích, dluhopisech a finančním světě?

Můžeme to nechat na škole, ale sami asi víte, že od učitelů nezazní ty důležité věci.

V tomto díle podcastu se dozvíte, že učení dětí formou hry může být přínosem pro rodinné bohatství.

Tady pak najdete více informací o workshopu pro děti.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové. Mé jméno je Josef Podlipný. Vítejte Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner, i já vás dnes vítám Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Vladimíre, dnešním tématem je edukace dětí. Proč je edukace dětí tak důležitým tématem?

Vladimír Fichtner

Cílem edukace je vlastně vyhnout se těm chybám, které jsme dělali my, když jsme byli o třicet let mladší a když jsme neměli žádné zkušenosti. V našem případě to tenkrát tolik nevadilo, protože jsme měli první tisícikoruny nebo desetitisíce korun. A když jsme něco nezvládli, měli jsme před sebou 30 let, kdy byla šance, že to nějak doženeme a nebude to průšvih. Ale dneska, když je člověk rentiér, vlastně není ve hře tisíc nebo deset tisíc korun, ale jsou ve hře desítky nebo stovky milionů, nebo někde miliardy. A tam má ta chyba samozřejmě mnohem větší důsledky. Když jsme byli mladí a přišli jsme o všechno, nemuselo to být depresivní. Když ale přijdu o všechno, co dali dohromady moji rodiče, to samozřejmě může mít obrovský vliv na kvalitu života do budoucna. Protože když se něco takového stane a dítě přijde o všechno, co rodiče dali dohromady v krvi a potu, tak to spousta lidí může brát depresivně. A to my nechceme, aby některé z našich dětí se dožilo takového stavu.

Josef Podlipný

Mě napadá ještě jeden rozměr. Vzpomněl jsem si na slova Mariana Jelínka, kterého tímto zdravím. On hezky popisuje to, že se majetek může stát zdrojem potěšení. Což je ale u určité velikosti majetku i velké riziko, protože pokud je ten majetek třeba v řádech miliard, tak si někdo může právě tu radost ze života kupovat v podstatě těmi drahými auty, domy, drahokamy, loděmi, letadly atd. A zapomene pak na to, že je důležitá radost z té cesty – z té správy majetku. A edukace vlastně může pomoct v tom, aby měl ten člověk právě radost, nejenom potěšení. Aby vlastně měl ten prožitek, protože prožitek je schopen předat. Potěšení asi předá obtížně, protože to je jak na vlnách. Jsem potěšen — dostal jsem třeba nějaký dar, a v ten okamžik, jakmile ho mám, tak už potěšení jde trošku stranou. Podobně jako když dáme dítěti nějakou hračku, nejprve si s ní velmi intenzivně hraje, ale za pár hodin nebo dnů už tu hračku nemůže najít, protože už ho tolik nezajímá. Pomáhá edukace právě i v této oblasti opravdu intenzivně?

Vladimír Fichtner

Já v knížce Rodinné bohatství píšu o jedné staré paní, která řekla: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“. A edukace, myslím ta správně zaměřená, pomáhá nejenom v tom, jak se starat o majetek, ale jak z toho „nezblbnout“. Jak si nekupovat štěstí za peníze, protože to vlastně úplně nejde. Jak si budovat sebevědomí jiným způsobem než tím, že si koupím drahé auto nebo jedu na super luxusní dovolenou. To vlastně každý, kdo má to štěstí a dostane se k většímu majetku, velmi rychle pozná, že to není o těch penězích. Ale více o vztazích a rodině, a to bohatství se skrývá v něčem jiném. A to by mělo být součástí každé dobré edukace také.

Josef Podlipný

Jak to celé vzniklo?

Vladimír Fichtner

Edukace u nás ve firmě vznikla kdysi dávno, protože v té době jsme měli ještě malé děti. Neřešili jsme ji sami pro sebe, ani jsme nebyli rentiéry. Ale vznikla vlastně jako nutný byznys koncept, o kterém jsme museli přemýšlet.  Když jsme před dvaceti lety začínali s poradenstvím, relativně brzy jsme zjistili, že podle mnohých statistik ve chvíli, kdy zemře patriarcha rodu, který se o majetek stará, ve více než 80 % případů majetek odchází od jeho poradce k nějakému dalšímu. My jsme si tehdy uvědomili, že je to především proto, že nikdo nepracuje s těmi nástupci. Z pohledu poradenských firem. Protože ty pracují s tím jedním člověkem, který to všechno řídí, a  nástupci jako by neexistovali. Takže když přijde úmrtí a místo jednoho člověka jsou dědicové, kteří nemají žádný vztah k tomu primárnímu poradci, je nové výběrové řízení. A protože se nástupcům ten původní poradce nikdy nevěnoval, tak oni se většinou obrátí na někoho jiného, kdo je nepřehlížel. Což je zcela přirozené a logické.

Takže u nás byla vlastně edukace na začátku vyprovokována tím naším byznys přemýšlením, že za 20 let takhle nechceme dopadnout. Že se nechceme vlastně ocitnout v okamžiku, že budeme mít od klientů peníze v mandátu, a najednou nebude nic, protože jsme na vzdělávání dětí a na komunikaci s dětmi vlastně vůbec nemysleli. A edukace je vlastně jednoduchý způsob, jak se těm dětem představit. Takhle to vzniklo alespoň u nás, v našich hlavách na začátku.

Josef Podlipný

Chápu, je to zcela logický důvod. Pojďme se teď podívat na edukaci dětí z pohledu zakladatelů rodinného bohatství, z pohledu rodičů.

Vladimír Fichtner

Možná jsme měli štěstí, že se naše děti k tomu přichomýtly. Jeden z našich projektů, který jsme dělali s našimi partnery Karlem Kořeným a Petrem Pavláskem, byla hra Finanční svoboda. A naše děti tuhle finanční simulaci, kde formou hry poznávají akcie, dluhopisy, dividendy, nemovitosti a podobně, vlastně testovaly samy na sobě –  abychom věděli, jak hru vyladit a co tam udělat jinak, v čem udělat něco dalšího. A vlastně jsme při tom zatažení dětí do prostředí peněz hrou začínali poznávat tu edukaci jako takovou. A teprve později jsme zjistili, že nám to, že něco v té hře poznali, vlastně pomáhá komunikovat i dále o penězích a majetku. A zjistili jsme, že to je vlastně jednoduchý koncept, představit něco formou hry. A potom na to navázat v praxi.

Josef Podlipný

Chápu správně, že vám to jako zakladatelům rodinného bohatství, Tobě a Radce, usnadnilo život?

Vladimír Fichtner

Jednoznačně. A z toho, co vím a vidím, protože dneska máme edukační programy pro děti, když jim je deset,  patnáct, dvacet let nebo třicet nebo pětatřicet nebo pětačtyřicet let. Umíme pracovat s dětmi různých věkových kategorií i různých znalostí a zkušeností. To, proč naši klienti i my opakovaně využíváme tyto edukační programy pro naše děti je, že nám to jako rodičům usnadňuje život.

Josef Podlipný

Pravidelně děláme workshopy s těmi nejmenšími dětmi, které jsi zmínil, i s těmi dospělými, které jsou dokonce víkendové. Můžeš nasdílet 1, 2, 3 příběhy právě z tohoto dění? Hraní té deskové hry a v podstatě vzájemné edukace?

Vladimír Fichtner

Těch příběhů mám opravdu hodně..

Josef Podlipný

Proto jsem řekl 3.

Vladimír Fichtner

Já jsem asi jeden z prvních velmi intenzivních zážitků s malými dětmi a s touto hrou, Finanční svoboda, měl ve Spojených státech, kde jsme tři roky žili. Tu hru jsme vlastně nabídli škole, kam naše dcera chodila do první třídy. protože měli program finanční gramotnosti. Takže jsme jim nabídli, že tou hrou můžeme oživit jejich poznání této oblasti. A poté, co jsme tam s těmi dětmi hráli dvě hodiny ve škole (dodneška mám natočené video s jejich reakcemi), bylo hrozně příjemné vidět, že děcka v první třídě byla schopna po dvou hodinách mluvit o akciích, dluhopisech, dividendách. O penězích. Jako o tématu, které je najednou zajímá.

Josef Podlipný

Promiň, teď mě napadla otázka a posluchače to určitě bude zajímat. Je to tak, že se museli na takovouhle hru nějak připravit?

Vladimír Fichtner

Ne, vůbec ne. Ale asi nejzajímavější byla reakce paní učitelky, která byla původem designérka a umělecky orientovaná žena, Ta říkala: „No, ale ty dividendy a akcie, vždyť to je hrozně nebezpečný“. Prostě měla tam  bariéru toho reálného života a průšvihů, které asi už zažila. Mohlo jí být možná pětačtyřicet. A protože jsme byli ve Státech po finanční krizi, tak hodně těch příběhů z finanční krize a podobně měla ještě v čerstvé paměti. A bylo fascinující, jak ona vlastně už odmítala se něco dozvědět, protože měla klapky na očích. Když tomu nerozumíte a jdete do toho, tak to je špatně. Ale když tomu rozumíte, je to naopak. To je stejné jako s kladivem. Můžete s ním něco rozbít anebo s ním můžete zatlouct hřebík a postavit si dům. Je to stejné. Ale bylo to fascinující, vidět ten kontrast prvňáčků versus dospělého člověka. Ty děti si z toho něco vzaly. A ona jen opakovala, že to je přece nebezpečné. A přitom to byla hodina finanční gramotnosti, kde měla ty děti učit a něco jim předávat. A to se stalo vícekrát.

Josef Podlipný

Skvělý příběh, pojďme k dalšímu.

Vladimír Fichtner

Kolegyni v New Yorku se stalo něco jiného. Ona byla taková drobná, a po jedné hodině finanční gramotnosti, kterou v té škole vedla, tam přišel takový velký chlap, asi původem Ir, měl obrovská ramena, a říkal: „Vy jste ta co učí moje děti tady tu finanční gramotnost nebo tu hru?“ A ona: No, to jsem já.“ Fakt drobná holčina. A říkala si, co je? A on pokračoval: „No, ještě nikdy jsem nezažil, jako že by se můj kluk začal zajímat o akcie, nebo něčí kluk tak brzo a úplně. Nádhera. Děkuji vám, usnadnila jste mi život“.

To se stává opakovaně, když člověk totiž něco prožije, protože ta hra je zážitek. Její celé kouzlo je, že vypadá jako hra, ale ve skutečnosti je to poměrně blízká simulace dlouhodobého finančního investování. Takže je to zážitek, který vás během dvou hodin nebo dvou dnů provede třiceti, šedesáti, devadesáti lety zkušeností. Když je to ten víkendový kurz, tak těch zkušeností je 180 let za dva dny. A pro dámy vždycky říkám: „ale žádné vrásky„. Děti začínají jako bankéři, kteří se starají o pět tisíc korun měsíčně nějakému klientovi. A na konci, po devadesáti letech vidí desítky milionů. Které udělaly samy. A to v nich najednou provokuje tu motivaci, dozvědět se něco víc.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, mluvíme o hře Finanční svoboda. Mluvíme o edukaci dětí. Vladimíre, jak moc je klíčové vedení těch dětí, té skupiny, právě při hraní té deskové hry? Je to tak, že si prostě jako rodič mohu koupit deskovou hru, nastudovat si návod a začít to hrát se svými dětmi? Nebo je lepší využít nějakého odborného vedení? A proč?

Vladimír Fichtner

Naším cílem bylo, aby to byla jednoduchá hra, kterou si může každý koupit a může vzdělávat svoje děti.

Josef Podlipný

A povedlo se to?

Vladimír Fichtner

Nepovedlo.

Dělali jsme ji i ve Státech, dělali jsme i americkou verzi. Ale jsme víc ti technici. Ta simulace tam je silnější než samotná hra. Můžete to zkusit na https://financnisvoboda.cz/  – zdravím Karla Kořeného, který jí dneska má na starosti.

Ale neznám moc lidí, kteří by to sami dobře zvládli, protože ta hra a její mechanismy jsou relativně složité. Na druhou stranu, během dvou minut do ní dokážeme dostat děcka na nějakém společném workshopu. A potom, když chtějí hrát dál, tak už je to něco jiného. Ale je dobré ty mechanismy poznat nějakou jednodušší formou, než si číst ne úplně triviálně daná dohromady pravidla, jak s tou hrou zacházet.

Josef Podlipný

Rentiéři, rodiče, pokud budete chtít pomoct dětem v edukaci, tak určitě využijte naší nabídky a přihlaste děti na workshop Finanční svoboda. Ať už ten víkendový pro dospělé děti, nebo ten pro malé děti, který je o několika hodinách hry a vzájemné edukace.

Nicméně pojďme zpátky k tématu. Edukace je určitě klíčová, protože nám pomáhá připravovat třeba děti na budoucí ochranu rodinného bohatství. Co se pod tím významem edukace ještě může všechno schovávat?

Vladimír Fichtner

Tak my tam vidíme především v té první fázi, že je to ten zážitek. Ty jsi se mě ptal na několik příkladů a já bych ještě uvedl další jeden příklad, na který si vzpomínám a byl taky hrozně zajímavý. V té hře se můžete i spálit a udělat něco špatně. A já si pamatuju skupinu bankéřů v jedné bance, která taky využívá tu hru pro vzdělávání svých bankéřů. Přišli a říkali: „jé tady jsou nějaký Monopoly nebo Dostihy a sázky„, tak se začali těšit, protože si nejdříve mysleli, že budou nějakém nudném školení. Ale začali jsme hrát. A ten první začátek je třeba od třiceti let klienta do šedesáti. A ve čtyřiceti letech ta jedna skupinka bankéřů zbankrotovala. Protože neměli pojistku pro klienta a přišel prostě nějaký životní průšvih, který se může stát vždycky. A oni tak seděli nad těmi kartičkami, měli nějaký majetek, ale ne moc. A najednou se cash flow rodiny dramaticky změnilo, protože ten, kdo živil tu rodinu, tak zemřel. A oni po pěti minutách, kdy vlastně nevěděli, co s tím, vzali ty karty, a tak je všechny strčili doprostřed stolu. A řekli „to nejde„.

A to je právě ten učící mechanismus. Že si natlučete. Že se vám to nepovede, ale vlastně nic se nestane. Jenom ten zážitek s vámi zůstane. A příště si říkáte: musím na to dávat větší pozor. Takže to je jeden úhel pohledu. Ten příběh byl velmi poučný tím, jak byla ta bolest u těch lidí evidentní. A věřím tomu, že už si vždycky na to dávali pozor. Příště.

Ale edukace není jenom o hraní, edukace je i o dalších věcech, v konečném důsledku. A já bych se možná přenesl na konec té edukace. Je to o tom, že už dneska s rodinami, které mají dospělé děti a ty děti už mají část svého majetku, si o tom majetku povídáme společně. My jako poradenská firma máme tři klienty: dceru, syna a otce s matkou. Ale setkání o majetku máme společná. Ta zajímavá edukace, která tam probíhá, je vlastně přenos zkušeností z patriarchy na dospělé děti, kterým je třicet a třiatřicet, nebo dneska už skoro ke čtyřicítce.

A je nesmírně zajímavé a jednoduché vidět ten přenos know-how a zkušenosti, a i společné vytváření zkušeností v situacích, ve kterých se ocitáme. Zažili jsme spolu covid, zažili jsme spolu energetickou krizi, nějakou další, problémy na trzích nebo naopak euforii. A my jsme to nesdíleli jenom s otcem. Ale otec to sdílel s celou rodinou. Byli u toho všichni tři, v tomto případě, a tam se ta edukace dostává ještě do úplně jiné úrovně. Takže, na začátku nějaký zážitek nanečisto vyzkoušet a na konci společné povídání o majetku, jak se o něj staráme, proč se o něj staráme. Hledání argumentů a vytváření vlastně rodinného know-how. To jsou ty dva extrémy. Začátek a konec, kam třeba my s Radkou bychom to určitě rádi dovedli až budou děti o něco starší, do fáze, že každý má svůj majetek a část je rodinná. A vlastně si o něm povídáme s nějakým naším poradcem společně.

Josef Podlipný

Vladimíre, pojďme ještě dát jeden příklad.

Vladimír Fichtner

Vzpomínám si na příběh jedné rodiny, se kterou pracujeme a oni přivedli své osmi a desetileté syny na celodenní hraní Finanční svobody. A ti kluci si to nesmírně užívali. Ten mladší ještě víc než ten starší. Bylo vidět, že byl pro to opravdu zapálený. Byla tam spousta malých dětí, ale rodiče těchto dvou tam zůstali taky, aby viděli, co se tam vlastně děje. Aby si také zahráli. Ale byly to dva týmy. Máma s tátou a oba kluci, všichni si to užívali, bylo to fakt pěkný. Ani se jim nechtělo domů. O měsíc později jsme se potkali s tím klientem a on říkal „Vladimíre, moc vám děkuju za to hraní„. A já jsem věděl, že to je dobrý, že to byl dobrý zážitek. A on říkal – „nejenom, že to byl dobrý zážitek, ale dneska, když já třeba něco řeším po telefonu s vámi, nebo jdou zprávy a děti slyší slova jako akcie nebo dividendy nebo dluhopisy, tak zbystří. A pro mě to je příležitost, jak vlastně s nimi některá témata otvírat. Nenápadným, přirozeným způsobem, protože oni přijdou a ptají se.  A co to vlastně je? Nebo jak to funguje? A já jsem pořád nevěděl, jak na to. Jak začít tu diskusi a jestli ještě není moc brzy a jestli ještě nestojí za to počkat. A díky tomu hraní jste ten prostor vlastně otevřeli a naše rodina si o těch věcech začíná povídat společně, i když klukům je ještě málo. Nejdeme do velkého detailu, ale když je tam zájem, když je tam něco konkrétního, tak já vím, že můžu na něco navázat a děkuji vám za to“.

Josef Podlipný

Takže v podstatě edukace dětí 8, 10 let jim prodlužuje dětství, protože oni se vrací znova do toho období, kdy se ptají proč?

Vladimír Fichtner

Pepo, a jaké máš ty zkušenosti s edukaci v rodině?

Josef Podlipný

Opět budu mluvit v pozitivech o deskové hře Finanční svoboda. Pamatuji si jako dnes, když jsme v roce 2006, kdy jsme se viděli v podstatě poprvé, a objevovali tuto oblast v bance, tehdy v ČSOB jako bankéři, jsme na závěr dostali darem tuto deskovou hru. My jsme ji několikrát hráli doma s dětmi a já jsem jim potom vlastně tento zážitek zprostředkoval i na školách. Tam, kam děti chodily, tak jsem to hrál i s jejich spolužáky a spolužačkami. Bylo nesmírně obohacující a zároveň zavazující pro všechny účastníky i právě pro jejich učitele v tom dál pokračovat.

Takže se pak několikrát ta kola otáčela a děti si říkaly o přídavek. Bylo to skoro jako divadelní představení, kde všichni tleskají a chtějí ještě přidat, ještě přidat, protože to všichni vnímali jako něco, co jim vlastně v podstatě chybí. Myslím si, že edukace, ať už je jakéhokoliv typu, je nesmírně užitečná. Protože v hlavě toho dítěte, ať je to malé dítě ve věku deseti let, anebo už dospělé dítě, které už má i svou vlastní rodinu, to opakovaně vzbuzuje zájem o tuhle oblast.

A ten zájem je vlastně základem k tomu nedělat chyby. Když se o něco budu zajímat a budu to neustále zkoumat, budu o tom ochoten s někým diskutovat, nebude to oblast, které se budu bát. Pak mám velkou šanci ochránit rodinné bohatství. A nám jako rodině to nesmírně pomohlo, i když děti jsou od sebe několik let. Nejmladší dceři teď už je vlastně pětadvacet, synovi šestadvacet a nejstarší dceři už přes třicet let. Ale i přesto, že jsou k sobě lety relativně blízko, samozřejmě jejich zájmy mohly být rozdílné. Jejich vhled do této oblasti mohl být rozdílný a nám ta hra, ta diskuse, pomohla všechny dostat v podstatě na stejnou úroveň. Najednou jsme se bavili o tématech, která nás zajímala společně, o kterých jsme mohli společně diskutovat, objevovat ty jednotlivé oblasti. Takže nesmírně cenná zkušenost a určitě doporučuji všem rodičům tohle absolvovat. My na to rádi s manželkou Janičkou vzpomínáme. A s dětmi také.

Vážení posluchači, máme shodu s Vladimírem a doufám, že i s Vámi, že edukace je opravdu klíčová.

Je klíčová pro vás. Pro vás rentiéry, je klíčová pro vaše nástupce, pro budoucí generace. A je klíčová pro zachování hodnot. A k hodnotám rodinného bohatství určitě nepatří jenom peníze. Budete-li chtít edukovat Vaše děti, budeme rádi, když nás oslovíte. Pro dnešek se s vámi loučím. Mé jméno je Josef Podlipný a přeji vám hezký den.

Vladimír Fichtner

Mějte se krásně, na shledanou.

Workshop dlouhodobého investování pro děti

Založit firmu, vydělat peníze, vybudovat majetek, to je bez pochyby úspěch.
Jenže tím to nekončí.
O vybudované rodinné bohatství je potřeba se postarat, aby se nezačalo rozpadat.

V této epizodě se Vladimír a Josef zaměří na čtyři klíčové oblasti, které by měl každý správce rodinného bohatství zvládat. Dozvíte se užitečné tipy a rady, které vám pomohou dosáhnout finanční stability a rodinného klidu.

 

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, mé jméno je Josef Podlipný a opět Vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner a vítejte Mezi Rentiéry i ode mě.

Josef Podlipný

Dnešním tématem budou 4 oblasti správcovství. Proč? Protože to je nejčastější otázka, kterou nám pokládají rentiéři. Miliardáři, kteří mají za sebou úspěšné budování rodinného bohatství. A o tyto oblasti se především zajímají.

Vladimíre, jednou z těch oblastí je celostní správa rodinného bohatství. Proč si myslíš, že právě celostní správa rodinného bohatství je pro rentiéry tak důležitá?

Vladimír Fichtner

My jsme to poznali v praxi. Ze začátku jsme dělali investiční poradenství – relativně důležitou část starání se o majetek. Investování do veřejně obchodovaných finančních aktiv, zjednodušeně řečeno. Ale poprvé jsem to vlastně zažil, když jsme klientům začali nosit výpis majetku, který od nich máme v mandátu. A oni si ten výpis vzali od nás a ta data si přeťukali do svého Excelu nebo přepsali do svého sešitu. Aby měli ten celý obrázek. Takže tam jsem se já poprvé setkal s tím, že to není jenom o tom, co děláme my. Ale možná i o tom, co dělají nějací další investiční specialisté nebo ti klienti. A postupem času nás to vedlo k tomu, že do výpisů majetku v mandátu, který děláme pro klienty, jsme zařadili další stránku, a to byl výpis majetku mimo mandát. A když už jsme zařadili tenhle výpis, tak jsme zjistili, že ještě tam chybí jedna stránka, a to je výpis celkového majetku. A to nakonec nahradilo ten Excel nebo sešit nebo papírky v trezoru – podle toho, jak si to kdo eviduje. Vždy, když se člověk dívá na ten celkový majetek, tak znalost souvislostí vlastně zlepšuje kvalitu toho doporučení, a my jsme to začali vidět i na svém poradenství. Mám pocit, že všichni, kteří majetek řeší, vědí, že dívat se jenom na určitou část může být nebezpečně zkreslující, a je vždy potřeba mít celkový obrázek.

Josef Podlipný

Vladimíre, ty říkáš, že přínos je cítit na obou stranách. Jak na straně zakladatele, budovatele rodinného bohatství, toho ochránce, tak i na straně jeho partnera, který mu s ochranou pomáhá. Když bys teď měl vyzdvihnout jeden dva přínosy, jak za stranu klienta (protože i ty chráníš už nějaké rodinné bohatství), tak za stranu poradce. Které to budou?

Vladimír Fichtner

Tak já si možná teď vezmu klobouk poradce, aby bylo jasné, z jakého úhlu pohledu mluvím. A řeknu konkrétní příklad, se kterým jsme se potkali.

Máme v mandátu od jednoho našeho klienta finanční aktiva. A on používal také švýcarské privátní poradce. Došlo k tomu, že my i oni jsme nakupovali stejné cenné papíry. A jenom tím, že jsme tu evidenci měli celkovou, že jsme ji dokázali dát i dohromady, jsme zjistili, že někde ta klientova expozice třeba na měnu, region, sektor nebo na nějakou konkrétní firmu je vyšší, než by bylo zdrávo. Což by nemuselo platit, když bychom se dívali jen na tu svojí svoji část portfolia.

Takže především z pohledu diverzifikace, která je pro ochranu bohatství tak zásadní, například překryvy různých mandátů a to, že se něco dělá stejně, může vlastně být i nebezpečné a může vést ke zbytečnému riziku, které není potřeba podstupovat. A u tohoto konkrétního klienta, tím jak jsme viděli celý pohled a začínali jsme lépe chápat souvislosti, v porovnání s tím, co viděli švýcarští poradci, kteří neprojevovali vůbec zájem o to, že existuje nějaký další majetek – přestože to bylo evidentní, postupně došlo k tomu, že se začínal s námi bavit víc a víc. Nejenom o věcech, co dělá s námi, nejenom o tom, co dělá se Švýcary, ale i o ostatních věcech. Protože ty souvislosti potřeboval s někým dalším sdílet. A vlastně říkal: já bych potřeboval někoho, s kým si povídat. Někoho dalšího nejen v rodině, ale někoho dalšího zvenku. A nechci, aby to byli tři lidi, ale aby to byl jeden člověk, jedna firma, se kterou budu procházet věci hodně do detailu.

Josef Podlipný

Rozumím. A když si teď přendáš ten klobouk na ten klientský. Tak z pohledu klienta,  jeden hlavní přínos, který i ty vnímáš sám za sebe.

Vladimír Fichtner

Když si nandám ten klobouk rentiéra, tak řeknu jednu věc, která je asi evidentní, ale je dobré ji možná i říct nahlas. Vždy přemýšlím o celkovém majetku. Vždy s Radkou přemýšlíme o celku. Nikdy nepřemýšlíme o tom, že máme nemovitost, máme podíl ve firmě, ale vždy to má nějaké souvislosti. A samozřejmě, někdy se bavíme víc o nemovitostech, někdy se bavíme víc o finančních aktivech, nebo kolik si koupíme proti-inflační dluhopisů. Ale v konečném důsledku vždy řešíme celek. No a to může být i z pohledu struktury majetku. Někdy bude zavřený v nějaké nadaci, část majetku budeme mít na sobě jako na soukromých osobách. Něco už řeší rodina nebo rodinní příslušníci z pohledu majetku. Ale vždy se snažíme vidět ten komplex. Protože když máte nájemní dům, také neřešíte a nevidíte jen jednotlivé byty. Je potřeba mít i ten dům v pořádku, ten celek vnímat. A to je ta výhoda, když vidíte celek. Ať už jako poradce nebo jako rentiér. Pak vidíte věci, které jinak vidět nejsou.

A z pohledu rizik toho chceme vidět vždycky co nejvíce, co nejvíce souvislostí, protože pak se těm rizikům můžeme dobře vyhnout nebo lépe vyhnout.

Josef Podlipný

Vladimíre, další důležitou oblastí, kterou rentiéři, a to především jako první, nebo když mají štěstí druzí v řadě budovatelů rodinného bohatství, mají na mysli, je předání nástupnictví. Jak klíčová je tato oblast z pohledu ochrany rodinného bohatství z tvého pohledu?

Vladimír Fichtner

Řekl bych, že to záleží na tom, jak máme staré děti. Když je dětem 5 let, tak to asi člověk tolik neřeší, ale když je jim osmnáct, dvacet, pětadvacet nebo třicet, tak to už řešíme. Už vnímáme, že to je věc, kterou je potřeba řešit.

Já bych řekl, že o nástupnictví je dobré přemýšlet hodně brzy, s těmi dětmi. To neznamená, že musíme všechno s dětmi řešit hned. Ale je to určitě něco, co jako rentiéři objevujeme a vlastně to k majetku začíná také patřit. Protože když nástupnictví nezvládneme, respektive když děti třeba nebudou vzdělané apod., dopadnou jednoho dne jako my na začátku. Když jsme vložili někam peníze a to zkrachovalo. Koupili jsme si něco, a to byl průšvih. Ale my jsme měli pár tisíc korun, nebo možná deset tisíc korun. V EkoAgro bance, asi dodneška mám někde certifikát EkoAgro banky za 10 tisíc korun, akorát že zkrachovala.  Ale to bylo 10 tisíc korun, nebylo to 10 milionů nebo sto milionů nebo miliarda. Chyby se dají dělat v každém věku a v každém objemu, pokud nástupnictví nezačneme řešit dobře.

Josef Podlipný

Možná teď stojí za to zkusit i detailněji popsat, co vlastně pod tím nástupnictví můžeme všechno vidět. Protože vy, posluchači, si asi můžete jako nástupnictví představit nástupnictví ve firmě, převzetí nějakého rozjetého byznysu. Stejně tak si můžete představit i jinou formu nástupnictví. Jak to nástupnictví vlastně je složitá oblast a co všechno zahrnuje?

Vladimír Fichtner

Jsem rád, že jsi zmínil nástupnictví ve firmě, protože mně přijde, že v mediálním prostoru je to vlastně to nejčastěji zmiňované. Na druhou stranu si nemyslím, že by to bylo to nejčastější, obvyklé. My raději v naší rodině, a vím, že Ty to máš podobně i s klienty, mluvíme o nástupnictví majetkovém. Ne firemním. Ano, máme podíl ve firmě, ale máme také nemovitosti, máme finanční aktiva a další aktivity, máme filantropické aktivity a vlastně chceme, aby to všechno pokračovalo rozumně, když už jsme měli to štěstí a někam jsme se dostali. Když to řešit nebudeme, může to dopadnout jako s jedním z našich klientů, kterému je už sedmdesát a vlastně se s dětmi o majetku  doteď nebavil. A přestože jsme si o tom povídali a říkali jsme, že by bylo potřeba to řešit, tak zatím všechno řešil sám. A došel k tomu, že tak před rokem říkal: Takhle, už by to asi chtělo začít řešit a já už jsem na to připraven. No ale bohužel se stalo, že jeho žena vážně onemocněla. A když se připomínám s tímto tématem, tak mi říká, že na to nemá teď vůbec náladu. A já už vidím, že to může být potenciální průšvih pro tu rodinu, protože ti nástupci přijdou k něčemu, čemu vůbec nerozumí. Vůbec nevědí, jak to vzniklo. Správcovství tam není předané a já doufám, že se všechno zlepší a bude to v pohodě, ale nemusí. A to může pro nástupce vytvořit situaci, kterou může být velmi obtížné vůbec zvládnout.

Josef Podlipný

Rozumím. Tématu nástupnictví se věnujeme v dalším z dílů podcastu. Nicméně pojďme se ještě podělit s našimi posluchači o nějaký konkrétní příběh nástupnictví, kde už se to povedlo a můžeme se tímto příběhem inspirovat.

Vladimír Fichtner

Já jsem mluvil o tom kde se to vlastně pořád oddaluje. A že to nemusí být úplně dobře. Řeknu dva příběhy, které vidím mezi našimi klienty.

Jeden je člověk, který má děti dneska osmi a desetileté. Přivedl je na Finanční svobodu, hru, kterou hrajeme s dětmi, aby poznaly akcie, dluhopisy atd. A také si budeme povídat o edukaci nástupců v nějakém dalším díle. Měsíc po tom hraní mi volal a říkal: Vladimíre, ti moji kluci byli nadšení, ten mladší ještě víc než ten starší. A dneska, když já třeba něco probírám po telefonu a padne tam slovo akcie nebo dividenda nebo dluhopisy, tak oni se už zajímají o to, co to vlastně je. Takže díky, že jste u těch nejmladších dokázali vzbudit zájem o témata, které předtím vůbec nevěděli, že existují. A pro mě bylo nesmírně složité je otevřít. Oni to poznali v průběhu nějaké hry a najednou, když něco jde kolem, tak hned už to můžu komentovat, zeptat se jich, zatáhnout je trošku do té diskuse. A to je první krok.

A druhý příběh je taky pro mě velmi inspirující. Člověk, který prodal svoji firmu a postupně svým dětem, když jim bylo třicet a třiatřicet, vlastně začal předávat majetek a začal je brát na naše společné schůzky. Takže dneska to je tak, že on má se ženou dvě třetiny majetku, ale děti už mají každý po dvaceti procentech. A schůzky o tom, co se s majetkem děje, jsou vlastně ve třech. Sedí tam dcera, syn a otec. Maminka se tomu tolik nevěnuje. A z našeho pohledu my máme vlastně tři individuální klienty. Protože každý má dostatečně zajímavé portfolio, abychom se o ně starali individuálně. Ale zároveň ta rodina při společné diskusi vlastně si tak trošku mluví mezi sebou, vyjasní si spolu názory. A my jsme takovým moderátorem, který to dává dohromady a tu diskusi  moderuje. A to si myslím, že je docela zajímavý vzor, ke kterému bych chtěl, abychom došli v naší rodině jednoho dne. Protože předávat  tu znalost a zkušenost pomáhá. Budují to společně. Už to není o tom, že patriarcha rodu má zkušenost, a pak dlouho nikdo. Ale tady vlastně tu společnou zkušenost budujeme už sedmým, možná osmým rokem. S klientem jsme deset let, ale on relativně brzy vzal děti do hry a myslím, že to má obrovsky pozitivní vliv na to, co bude dál s jejich majetkem. Jak se o majetek ta rodina bude starat. A je to i velká pomoc, případně pro ženu toho klienta, která se vůbec o tyto věci nezajímá,  ale ví, že její dcera a syn jsou v obraze. A kdyby něco se stalo s tátou, tak tam ta správcovská kontinuita je, řekl bych, téměř stoprocentní. Možná ne úplně dokonalá, ale je velmi, velmi silná. A i my jako Wealth manažeři, kteří pomáhají lidem přemýšlet o majetku,  najednou máme jednodušší úlohu v tom, že vidíme s další generací společné věci. Máme společný úhel pohledu na věc. A ladíme si, jaký má být pro tu danou rodinu. A ladíme to společně. A to je fantastická záležitost.

Josef Podlipný

Děkuji za oba příběhy, Vladimíre. Věřím, že jsou inspirací i pro naše posluchače.

Třetí, stále se opakující oblast, kterou rentiéři zmiňuji, je investiční poradenství. A to především z toho důvodu, že díky svému umu, zkušenosti, někdy i štěstěně, vybudovali rozsáhlý majetek. A nechtějí vyměnit takzvaně starost za starost. To znamená, když začínají posilovat tu složku finančního majetku, tak chtějí mít partnera. Partnera, který jim s tím pomůže, který jim může být i oponentem z hlediska jejich názorů. Jak důležitou tuto oblast investičního poradenství vnímáš z pohledu rentiéra?

Vladimír Fichtner

Je to důležitá oblast, protože bohaté rodiny, které mají třeba své peníze ve Švýcarsku, mají velkou část ve finančních aktivech. Třeba i UBS Family Office publikoval průzkum, který říká, že 65 procent majetku mají bohaté rodiny ve finančních aktivech. Takže investiční poradenství má váhu. Ve Švýcarsku 65 procent má na tom majetku, což není úplně málo. Je to vlastně největší část koláče. A já, když jsem začal jezdit do Států, tak jsem si na konferencích začal všímat jedné věci, která mě překvapovala. Tam nikdo nemluvil o tom, kterou akcii si teď koupil a co prodal. Ale tam lidé mluvili o tom, jakou mají filozofii, jaký mají přístup k přemýšlení, jak přemýšlí o investicích. A já jsem ze začátku vůbec nechápal proč. Až postupem času, jak jsem se seznamoval s touto oblastí až jsme se rozhodli se ženou, že do ní taky vstoupíme sami, tak jsem pochopil, že pro dlouhodobého investora je potřeba hlavně se sladit v tom filozofickém pohledu na věc. Že to není o tom, co koupím teď. Co koupím zítra, co koupím pozítří.

Ale, jak se na svět vůbec dívám. Takže investiční poradenství je hodně důležité. Abych odpověděl na tvoji otázku. Ale druhá věc je, druhého posuzovat, nikoli podle toho, co zrovna teď řeší a říká v médiích. Ale jak přemýšlí, jak uvažuje. A jestli to je v souladu s tím, jak bych přemýšlel já. Já vždycky klientům říkám, že když my budeme přemýšlet podobně jako vy, tak vy budete v pohodě. Vy nebudete mít pocit, že musíte tu práci dělat místo nás. Když ale přemýšlíme jinak, když vás nezajímá ochrana bohatství, zajímá vás výnos za každou cenu a nevadí vám, že o všechno přijdete… Tak pro vás nejsme.

Josef Podlipný

Rozumím, Vladimíre, investiční poradenství postavené na dobré strategii, na nějakém plánu může být pro mnoho z rentiérů samozřejmostí. Co ale samozřejmostí třeba není? Někdo si to spravuje sám, někdo k tomu využívá poradenství přátel, někdo hltá média a nebo jednotlivé ikony. Co si myslíš, že je právě v této oblasti klíčové?

Vladimír Fichtner

Já bych byl velmi rád, Pepo, kdyby to, co říkáš, bylo samozřejmostí: Filozofie stojící za poradenstvím, plán, nějaká strategie. Z mých praktických zkušeností tomu tak často není. Když lidé věci řeší sami, často sklouznou k tomu, že řeší produkty. A podobně to ale je, když mají mnozí portfolia od svých privátních poradců nebo privátních bankéřů. Málokdy je tam ta filozofie vidět. Málokdy to má hlavu a patu. Mně přijde, že někdy to je jako když pejsek s kočičkou vařili dort; co šlo kolem a zrovna se to hodilo, tak to ten klient dostal nebo si koupil, protože se to o tom psalo v médiích.

Josef Podlipný

Okamžitě mě napadá jedna otázka. Co je toho příčinou? Je to proto, že rentiér v ten okamžik to nevidí jako důležitou oblast a tím pádem využívá nabídky, která mu tak jako cvakne do nosu? Nebo je to z nějakého jiného důvodu, proč se to děje? Vždyť přece když rentiér buduje svůj majetek, tak obvykle má velmi dobrý plán.

Vladimír Fichtner

Já myslím, že to je naší nezkušeností právě s tím správcovstvím. Že to je ta základní příčina. Protože když 20, 30 let něco děláte, najednou si řeknete, že asi by to mělo mít nějakou hlavu a patu a strategii. Stejně jako když budujete firmu, tady by to asi mělo být podobně. Riziko toho amatérského přístupu, řekněme, spočívá v tom, že najednou už máte moc peněz na to, zkazit to. A proto člověk občas radši nic nedělá. Ale při 15% inflaci a 100 milionech korunách v hotovosti, to není dobrá strategie, to nicnedělání. A druhou příčinou je, a to většinou funguje v těch komerčních vztazích než když to člověk řeší sám (v angličtině se říká „you get what you pay for“), že dostanete, co si zaplatíte. A jestliže vaše protistrana má motivaci vám něco prodat, tak prostě vám něco prodala. Někdy se tomu říká akcie, někdy forex, někdy krypto, někdy něco úplně jiného. Ale prostě prodejce vám prodal něco, dostal svoji odměnu a je mu jedno, jak to bude dál.

Podle mě to jsou dvě základní příčiny. Naše nezkušenost a špatná motivace někoho, kdo nám má pomoct. Když má špatnou motivaci, která není v souladu s našimi dlouhodobými cíli, může to být nebezpečné.

Josef Podlipný

Takže v podstatě si koupíme něco, co může být škodlivé.

Vladimír Fichtner

Samozřejmě. To vidíme na krachujících dluhopisech. A na tom, že lidi nemají nakoupené proti-inflační dluhopisy, protože privátní bankéři nerespektovali, že to je zajímavý produkt a tak dále a tak dále.

Josef Podlipný

Shodneme se na tom, že strategie je pro ochranu bohatství klíčová. Co je ještě klíčové krom té strategie? Párkrát jsme tady mluvili o edukaci. Určitě se k tomuto tématu vrátíme i v následujícím podcastu. Nicméně, když se budeme teď jenom krátce bavit o edukaci dětí, jak moc je to klíčová oblast?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že edukace je klíčová nejenom pro děti, ale i pro každého z nás, jako rentiéra. Potřebujeme být v obraze. Je potřeba vědět, co se děje, a to bez toho, aniž bychom se zajímali o věci, nejde úplně. Takže řekl bych, že to má významnou váhu na to, aby věci šly tak, jak bychom si představovali. Abychom se vyhnuli především různým průšvihům, do kterých se vlastně nechceme namočit, ale občas se nám to povede. A čím víc víme, tím lépe se nám může rozhodovat o tom, do čeho budeme investovat, do čeho nebudeme investovat, čemu se naopak vyhneme raději.

Josef Podlipný

Mockrát děkuji. Dneska jsme si řekli čtyři oblasti správcovství. Celostní správu rodinného bohatství. Řešili jsme jenom lehce okrajově edukaci dětí, ke které se vrátíme. Proces nástupnictví a investiční poradenství. S vámi, posluchači, se budeme znovu těšit někdy příště. Za mě, Josefa Podlipného, na shledanou.

Vladimír Fichtner

Na shledanou.

Dlouhodobá správa majetku.
Kdo s ní má velké zkušenosti?

Zcela určitě šlechtické rody, které se o svůj rodinný majetek starají stovky let. Josef Podlipný se za svůj život setkat se spoustou šlechticů a v tomto díle podcastu sdílí hned několik lekcí, které se naučil a sám je využívá ve správě svého majetku.

Jaký vliv mají rodinné obrazy na majetek?
Co představuje hrozbu i pro šlechtice, kteří toho hodně zažili?
Jaké užitečné potěšení v majetku hledat?
Jakou charakterovou vlastnost by měli dobří správci majetku pěstovat?
To, a mnohé další se dozvíte v této epizodě podcastu Mezi Rentiéry.

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Dobrý den, dámy a pánové, mé jméno je Vladimír Fichtner a vítám vás dnes Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Mé jméno je Josef Podlipný a také vás vítám Mezi Rentiéry.

Vladimír Fichtner

Pepo, dneska bych se s tebou chtěl bavit o šlechtickém přístupu k majetku.

Sice nejsi šlechtic, ale já vím, že mezi tvými známými nebo i kamarády, jsou lidé, kteří ze šlechtického prostředí pocházejí. A jestli znám někoho, kdo má k tomu prostředí nejblíž a může se o něco podělit, tak jsi to ty. Takže dneska je na tobě, aby ses s námi podělil o to, co z této oblasti už víš.

Má první otázka je, jestli si vzpomeneš kdy, a případně za jakých okolností, sis poprvé uvědomil, že je možné se tím šlechtickým přístupem k majetku nějak inspirovat.

Josef Podlipný

Vzpomenu. Vzpomínka se váže k mému prvnímu nebo několika prvním setkáním s již nežijícím šlechticem z rodu Kinských. Josef byl člověk, ze kterého vyzařovala energie, určité charisma, obrovský přesah a zároveň velká pokora. A i přesto, že byl zástupcem šlechtického rodu, tak se choval neobyčejně skromně.

A já jsem si v ten okamžik, byť jsem byl malý, vzpomněl ještě na vzdálenější vzpomínku, kdy jsem jako dítě chodil na návštěvu k tetičce, která vlastnila zámeček. Dodnes si pamatuji, že jsem měl tendenci lézt na dělo, které bylo v chodbě před obrovskou kuchyní s krásným krbem. A všude byly samé obrazy, trofeje a spousta krásných věcí. A tetička mi stále vyprávěla příběhy. Říkala mi, co se v minulosti stalo, proč se to stalo a jaké z toho plyne poučení. Byly to pro mě spíš takové pohádky, ale v podstatě vždycky poučné.

Až později,když podobně začal vyprávět i právě zmiňovaný pan Kinský,  jsem si uvědomil, že vlastně ty příběhy byly opravdu reálnými příběhy jejích předků nebo jejími vlastními.

Vladimír Fichtner

To znamená příběhy byly to první s čím jsi se potkal, když jsi se potkával se šlechtickými rody a zástupci šlechtických rodů?

Josef Podlipný

Ano. A dodnes si mnoho z těch příběhů pamatuju.

Vladimír Fichtner

A je nějaký příklad, o který se podělíš?

Josef Podlipný

Určitě. Já jsem zmiňoval, že na chodbách zámků a hradů existuje velké množství obrazů. Já jsem si v minulosti myslel, že ty obrazy tam jsou proto, že ty šlechtické rodiny měly dostatek peněz oproti těm chudším, tak se mohly nechat vymalovat. A že vlastně to je tou hlavní příčinou. Ale to tak vůbec není.

A pak jsem si říkal, že by tam byly jako připomínka těch předků, aby se jejich nástupci báli dělat chyby? Jakože pozor! Vidím to – já jako tvůj strýc nebo otec nebo matka. Ani to není ten hlavní důvod.

Ten hlavní důvod byl opět ten příběh. V podstatě kdykoliv jsem se potkal s někým, kdo patřil k zástupcům šlechtických rodů a procházeli jsme nějakými prostory, kde byly obrazy, tak se velmi snadno ten příběh propojil s tou konkrétní osobou. To znamená, byla to v podstatě vzpomínka, která byla materiálně právě v tom obraze zhmotněna. Ale vzpomínka protkaná neuvěřitelným množstvím inspirace a hodnotných příběhů.

Vladimír Fichtner

Moc zajímavé. Ještě nějaký další?

Josef Podlipný

Možná jeden příběh, který je určitým poučením. Pan Kinský, když přebíral zámeček, který předchozí režim zdevastoval. V podstatě nevím, jestli to řeknu úplně správně, ale v zámku byla odchovna vepřů. Tak on říkal, že je ochoten investovat velkým dílem finanční kapitál i svou vlastní energii. Byl ochoten jít i do rizika, že to bude stát mnohem víc, než se na začátku odhadovalo. Samozřejmě s určitou mírou podpory státu, protože památkově chráněná budova měla i spoustu regulí, co se tam mohlo udělat, co se naopak nesmělo, jak se to mělo udělat. Tím pádem to bylo logicky finančně mnohonásobně náročnější, než kdyby vyměnil dřevěná špaletová okna za nějaká,třeba plastová.

A on tehdy říkal, že bude spokojen, když sedmá nastupující generace na něj vzpomene a řekne, že se tehdy rozhodl správně. V podstatě správcovským přístupem k tomu majetku se nesnažil jenom vytěžit z toho existujícího majetku co šlo, ale naopak zachovat jeho hodnotu, nebo tu hodnotu ještě zvednout tak, aby byla zachována dalším generacím. A to nejen generacím jeho nástupců, ale i všech lidí, kteří se do té nemovitosti nebo do toho parku přijdou podívat. Jen tak posedět a strávit volný čas v tomto prostředí.

Takže vlastně zachovat hodnotu i pro generace nastupujících lidí, kteří s tím majetkem v podstatě nemusí mít vůbec žádný vztah.

Vladimír Fichtner

Děkuji za tyhle ty příběhy. Mně to připomíná jednu věc. Kdy jsme se před čtyřmi nebo pěti lety zpátky potkali s Radkou s jedním člověkem a on nás vlastně přivedl k tomu, že máme s našimi dětmi sdílet příběhy. A nejenom toho, že se nám něco povedlo, což se projevuje v tom, že jedem na dovolenou, nebi si můžeme dovolit třeba věci, které si někteří lidé dovolit nemůžou. Ale abychom s nimi sdíleli to, jak těžké to bylo. Že to nebylo vždycky zadarmo.A naopak to bylo 15 let krve a potu. A vůbec ne jednoduchých situací. A asi každý, kdo podniká, tak ví, o čem mluvím. Jak se chvilku daří, chvilku se nedaří. Chvilku je člověk na hraně nějaké exekuce a pak to zase vybere, protože se mu do toho nechce spadnout. My jsme se vlastně od té doby začali více bavit s dětmi i o těch začátcích. O tom, jak to nebylo vůbec vždy jednoduché. A vlastně máme pocit, že to pomáhá tomu, aby si více toho majetku do budoucna mohli vážit. Takže to jsou také vlastně příběhy, které se k nám dostaly, i když jiným způsobem.

Ale zpátky ke zkušenostem se šlechtickými rody. O čem se šlechtici nejčastěji baví, když mluví o majetku? O tom, že si koupili nový Mercedes nebo že byli na nějaké luxusní dovolené nebo o čem je normální se bavit, když se baví o majetku. Nebo se vůbec nebaví o majetku, jak to je?

Josef Podlipný

Asi nemohu odpovědět úplně o čem se šlechtici baví, protože nejsem šlechtického rodu. I když v dnešní době kdo ví, nemáme rodokmen zpracovaný mnoho stovek nebo tisíc let zpátky. Mohu jen tušit, o čem se baví.

Vladimír Fichtner

Když jsi se jako bankéř bavil se šlechtici, bylo to tak, že přišli a řekli: Podívejte, mám nové auto. Anebo je to jako v různých pořadech v televizi, kde mě baví docela sledovat tu modrou krev, protože mi přijde, že může být pro nás rentiéry jejich způsob přemýšlení velkou inspirací. Tam vlastně vždycky vidím přístup, že majetek je práce, je to závazek. A není tam žádné předvádění co všechno mají. Což občas člověk vidí u některých v uvozovkách zbohatlíků, u kterých to vypadá, že k penězům přišli relativně lehce.

Josef Podlipný

Určitě i mezi aristokraty najdeme někoho, kdo se tzv. zamiluje do moci, do velikosti majetku. Těch příkladů existuje mnoho. Stejně tak mezi šlechtici najdeme rodiny, které si váží té ctnostné části, že bylo ctí a výsadou patřit k nějakému šlechtického rodu. A ta čest a výsada se dědila vlastně rodově po mnoho pokolení dál. A šlechtici hodně mluví o trpělivosti. Já to možná teď spojím také s jedním příběhem, kdy jsme se bavili o tom, jak dlouho trvá, než vyroste les, který se pak dá z části zpeněžit. Ale to, že je ta hmota – dřevo, zpeněžené neznamená, že ten les zanikne. On musí být znovu obnoven. A v podstatě to jsou vyšší desítky let, než znovu umožní těžbu. Dobře si vzpomínám, jak tehdy také zástupkyně šlechtického rodu, která ještě žije, proto ji nebudu jmenovat, mi položila tehdy takovou zajímavou otázku – jestli vím, jak dlouho roste dub. A já jsem fakt neznal odpověď. Vladimíre, víš jak dlouho roste dub?

Vladimír Fichtner

No, asi dlouho, sto let do dospělé podoby?

Josef Podlipný

Já jsem si tehdy tipnul, že to může být i 600 až tisíc let. A ona říkala – zapomeň, až dva tisíce let! Když si představíme dva tisíce let, to je skutečně hodně generací. Tehdy říkala, že není úplnou výjimkou, že je borovice stará třeba sto padesát let. Tuším, že v ČR je někde stará i 176 let. To je víc než několik generací. Takže v podstatě šlechtici a správci nějakého majetku se učí trpělivosti. A hodně hovoří o tom, co vlastně museli vykonat. Oni se baví víc o té cestě, co museli vykonat pro to, aby něco vytvořili. Ne o tom majetku. A pak si vzájemně většinou sdílejí zkušenosti právě ze správy toho majetku. Jak složité je udržet třeba dobrého hospodáře, dobrého správce. Jak složitá je logistika kolem toho, aby třeba hospodaření právě v lesích o mnoha desítkách nebo stovkách hektarů bylo ekonomicky udržitelné? Jak zajistit, aby majetek neztrácel na hodnotě, a přitom přinášel užitek nejenom té rodině, která ho spravuje, ale i třeba širší obci.

Protože, co si budeme povídat, do šlechtických rodů mnohdy dílem svěřené správy, mnohdy majetkovým vstupem, patří majetky, které ta rodina nepotřebuje jen pro vlastní potřebu. Takže po zámku nás provází třeba i zástupce právě toho šlechtického rodu. A tím pádem si v podstatě nechá koukat trošku do soukromí, protože v tom zámku třeba i bydlí. Takže většinou víc řeší, jak žít skromně a přitom předat správu a tu skromnost dalším generacím. A mají i určitou obavu z toho, aby právě ti nástupci nepodlehli moci.

Vladimír Fichtner

To je asi téma, které zajímá hodně lidí, kteří dneska jsou první generace – prodali své firmy, mají majetek a vlastně nechtějí, aby děti byly zkažené díky tomu majetku. A nikdo s tím nemá zkušenost, hodně lidí se toho obává a přemýšlí jak na to, aby to nebyl problém. Abychom dali dětem šanci najít si svojí vlastní cestu a aby neměly pocit, že cesta jsou peníze za každou cenu.

Zpátky ke šlechtickému přístupu a k vaší rodině, Pepo. Když jsi začal poznávat ten šlechtický přístup a porovnával jsi to s vaším přístupem k majetku v rodině, díky restitucím, které jste měli. A  od určitého věku už jsi prostě bankéř a s penězi jsi pracoval. Tak já tam trošku propojení s těmi šlechtici vidím, Z čeho jsi měl radost, že děláte stejně nebo podobně?

Josef Podlipný

V podstatě těch oblastí je víc, ale jedna dominuje. Že nám nešlo o to, abychom něco vytvořili za doby našich životů, myšleno života mého a mé ženy Janičky. Že jsme byli spokojení a jsme spokojeni s tím, že položíme zdravý základ budování něčeho, co třeba dobuduje generace ne našich dětí, ale dokonce dětí našich dětí.

Vladimír Fichtner

Inspirující. A ještě je něco dalšího, významného, z čeho jsi měl radost, a říkal jsis: Jo, to děláme, jako pan hrabě?

Josef Podlipný

Pak mě napadá ještě jedna věc. A já si teď vzpomínám na slova babičky, která říkala: Pozemky se vždycky jen kupují, nikdy neprodávají. Takže jsme si uvědomovali, že nejde ani tak o to vlastnictví, ale jde o to, aby to rodinné bohatství přinášelo radost nejenom nám. Protože ta radost nebo lépe řečeno užitek, když to přinese někomu dalšímu, tak se ta radost násobí. Velké uspokojení nebo zadostiučinění bylo to, když jsme se o tom s někým bavili nebo to sdílely naše děti a velmi snadno získávaly následovníky této myšlenky. Ne oponenty, kteří by jim říkali, to je blbost. Naopak, ve většině případů to právě i ostatní nadchlo natolik, že o tom začali reálně uvažovat. Takže začali přemýšlet o filantropii nebo o jiném pohledu na bohatství.

Vladimír Fichtner

Tak teď jsi nasdílel, z čeho jsi měl radost, že už jste vlastně jako rodina dělali. A řekl si, že to aristokraté dělají podobně, to mám radost. Co bylo takové nejvýznamnější, kdy jste si s Janičkou řekli, že je to dobré, to bychom vlastně taky měli začít dělat? Co byla ta nová inspirace? Bylo něco takového? Díky tomu, že jste řešili restituce, tak já tam opravdu vnímám spoustu podobností mezi vámi i v tom, jak třeba přistupovat k některým věcem i k té pokoře. Díky tomu, jak jste ztratili jako rodina majetek a vlastně jste zažívali věci, o kterých jsme si už povídali. Takže je zřejmé, že tam jste našli něco nového, takového, co může pomoct každému z nás?

Josef Podlipný

Našli. I když to bylo bolestivější hledání. My jsme vlastně především v období té restituce otevírali Pandořinu skřínku, v mnoha případech. Otevírali jsme bolestivý děj z minulosti. A až později jsme si uvědomili, jak nesmírně obohacující to je, protože kdyby se to nestalo, tak by na to bylo zapomenuto. Protože babička s dědou (děda záhy odešel z tohoto světa), ale babička neměla příliš energie a chuti s námi tyhle příběhy sdílet. Ty zkušenosti, názory, celý ten děj. Když by v podstatě nebylo restituce, tak by velmi pravděpodobně drtivá většina těchto příběhů byla zapomenuta. Takže my jsme si vlastně uvědomili, že předávání toho rodinného bohatství je právě i o těch příbězích, o těch poučeních, názorech, cestách. A že je nesmírně důležité najít chuť a energii to předávat dál. Komunikovat. V podstatě nás to naučilo lépe komunikovat.

Vladimír Fichtner

Je něco, Pepo, co naopak jste si třeba řekli s Janičkou, že to není úplně ono? Z hlediska toho přístupu, co jste zažili? Ale tys to možná už trošku řekl, že jsi viděl lidi, kteří se tím bohatstvím trošku chlubili. A že to možná není o šlechtickém přístupu obecně, ale že to prostě je o přístupu k majetku. Někdo má pokoru a je jedno, jestli je šlechtic nebo rozený miliardář, nebo právě nedávno vzniklý. A někdo má naopak ten pocit, že musí světu ukázat.

Josef Podlipný

Já teď půjdu daleko do historie. Někdy na sklonku sedmnáctého a začátku osmnáctého století bylo relativně dost šlechty, až mě to překvapilo. Třeba ve Španělsku bylo sedm až osm procent obyvatelstva šlechtického původu, což není úplně málo. V Evropě to bylo tak kolem procenta. Teď už jí podle mě v poměru k obyvatelstvu není tolik. A proto může ten šlechtic snáz propadnout té moci, kterou mu dává majetek nebo šlechtický titul. Najednou on, jediný z milionů dalších lidí, má erb, má rodový titul, který se dědí, má obrovské množství majetku. A může ten majetek používat nesprávně. Takže to, co jsme si my řekli je, že budeme dělat všechno pro to, aby se nám to nestalo. A zdaleka nemáme majetku tolik, jako třeba  u některého šlechtice. Ale i tak by se to mohlo stát, takže ho nezneužijeme. V podstatě ho nepoužijeme jako páku moci nebo nátlaku. A to dovnitř i vně rodinu. Protože já jsem četl o jednom šlechtickém rodu, že se právě ty vazby, ty osobní vazby, rozpadly díky tomu, že ten, kdo ovládal většinově majetek, ho použil jako nástroj pro ovládání těch ostatních členů rodiny. A to je špatně.

Vladimír Fichtner

Rozumím skvěle, Pepo, děkuji moc. Jenom musím říct, že připomínka toho šlechtického, více generačního pohledu na svět je jedna z věcí, která je, myslím si, pro nás všechny důležitá. Ať máme víc peněz nebo méně peněz, tak prostě mít trošku nadhled je dobré. Připomíná mi to některé lidi, se kterými se občas potkám, kteří vlastně chtějí rozhodovat sami o majetku. Jako patriarcha rodu. Takhle to bude, a berte nebo neberte. Prostě někdo to tak má, někdo to chce jinak. My to spíš s Radkou chceme podobně jako vy s Janičkou, spíš víc společně než direktivně rozhodovat. Děkuji moc za sdílení příběhů o šlechtickém přístupu, možná trošku k majetku. A možná i toho, jak k tomu přistupuje. Díky moc.

Josef Podlipný

Děkuj. Já na závěr bych se rád s posluchači podělil o taková tři základní pravidla. Důležité je přistupovat k rodinnému bohatství s pokorou. Stejně tak důležité je o rodinném bohatství hovořit, mluvit o něm s jednotlivými členy rodiny a tím pádem nebýt na jeho správu sami. A poslední doporučení, které bych vám posluchačům rád nabídl, tak je těšit se z rodinného bohatství. V podstatě nehledat potěšení, ale radost, protože ta radost může být trvalá. To potěšení může být jenom krátkodobé.

Vladimír Fichtner

Mě možná ještě napadá jedna věc, Pepo, kterou jsme spolu zažili u jedněch našich klientů, velké rodiny na Moravě, kteří říkali: „Už babička nám říkala – žijte tak, abyste zítra nemuseli litovat, když o všechno přijdete“.

Josef Podlipný

A to podepisuji.

Vladimír Fichtner

Díky moc za to, že nás posloucháte. Díky, Pepo, za sdílení všech zážitků. Mějte se krásně, na shledanou.

Josef Podlipný

Také Vám přeji hezký den a na slyšenou.

 

Bavit se s dětmi o majetku může být pro rodinu rozbuškou.

Jedna nedobře položená otázka nebo strohá odpověď může vyvolat nepříjemný konflikt.

Na druhou stranu shoda přináší do rodiny harmonii, klid a umožní dětem rozkvést.

Vladimír Fichtner sdílí 3 prvky, které přispívají k rodinnému dialogu.

Poznáte důležitý koncept „klobouků”, který pomáhá podívat se na situaci v rodině jinak.

Zjistíte, jak náročnou situaci v rodině proměnit v přínosnou diskuzi.

Uslyšíte hned několik praktických a reálných zkušeností, které můžete obratem využít.

 

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

Mé jméno je Vladimír Fichtner a já i vás vítám Mezi Rentiéry.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude rodinný dialog o ochraně bohatství.

Vladimíre, v čem je tak důležitý rodinný dialog? Proč vůbec rodinný dialog?

Vladimír Fichtner

Moje zkušenost je taková, že bez dialogu to úplně nejde. To souvisí s tím, jak funguje většina věcí v našem životě. Máloco děláme úplně sami za sebe, bez našeho okolí. A většinou i firmy stavíme v nějakém dialogu, v nějaké komunikaci. A když se chceme začít starat o rodinný majetek a rodinné bohatství, tak dialog je toho nezbytnou součástí.

Josef Podlipný

Vladimíre, majetek bývá pozitivem, ale někdy i rozbuškou pro rodinu. Jak vlastně ten rodinný dialog probíhá? A řekněme si možná, s čím jste začali vy v rodině Fichtner?

Vladimír Fichtner

Ta rozbuška je samozřejmě velmi nebezpečná věc v majetku. Je potřeba do rozbouřených majetkových vod nebo diskuzí, pokud možno, vplout už s nějakými pravidly. A s tím, že už diskuse o majetku probíhá v okamžicích, kdy tzv. o nic nejde. My jsme se spolu potkali s jednou velkou rodinou, bylo to hodně příjemné setkání několika generací a nás dvou na Moravě.

A jedna z věcí, která tam padla byla: „No, tak 23. prosince byste u nás být nechtěli“.

Protože došlo k nějakému konfliktu, ale bylo vidět, že už se ten konflikt zažehnal, což bylo příjemné vidět a slyšet. Dostali jsme se k tomu, proč vlastně k němu došlo, a jedna z věcí, která nám tam přišla relevantní, když jsme si o tom povídali a rozebírali to, bylo, že ta rodina vlastně neměla pravidla, jak některé věci probírat. A když nejsou nastavená pravidla nebo jsou, ale nedodržují se, tak může být problém.

Takže my to dneska v rodině děláme tak, že s Radkou hodně přemýšlíme o tématech, která jdou kolem, a my je musíme zvednout. Prostě když se kolem nás něco stane, tak to je ten okamžik, kdy to vlastně můžeme probrat s rodinou. My jsme začali s rodinnou bankou, o které jsme se už bavili, tak nemá cenu to popisovat do detailu. Ale nám to přišlo jako málo konfliktní téma a vlastně něco, co může děti zapojit do diskuse. Takže tak jsme začali my. A důvod byl, vyhnout se diskusi o něčem konkrétním v okamžiku, kdy o to někomu jde. Že potřebuje peníze. Když si ta pravidla nastavíme předem, a člověk, kterého se to potom týká, souhlasí s pravidly, když o nic nejde, tak se mu těžko ustupuje ze svého vlastního přesvědčení, když předtím řekl: „Jasně to dává smysl, takto je to spravedlivé“.

Josef Podlipný

Zmínil si setkání na Moravě, setkání s širokou rodinou, v podstatě diskutujících tam bylo v jeden okamžik osmnáct plus my dva. Já jsem si z toho setkání odnesl jako velmi zajímavou inspiraci vyměňování si tzv. klobouků, to znamená jednotlivých rolí. Můžeš posluchačům na vlastní zkušenosti vysvětlit, co to vlastně znamená umět si vyměnit klobouk?

Vladimír Fichtner

My jsme na to použili ten příklad rodinné banky, kdy vlastně evidentně došlo ke střetu mezi jednou a druhou generací o tom, kolik peněz by mohl někdo dostat, respektive si půjčit třeba na nějaký projekt. Jedna generace říkala, to je moc. A druhá říkala ne, to je málo, potřeboval bych víc. Naše doporučení bylo to, co jsme dělali už kdysi dávno i v našich firmách.

Prostě sejít se a diskutovat o dané problematice z různých úhlů pohledů. Nejenom z pohledu toho kdo si chce půjčit, ale vzít si potom klobouk, virtuální nebo skutečný, bankéře. A nebýt v pozici kdy si chci půjčit, ale v pozici bankéře. Chci půjčit? A za jakých podmínek chci půjčit? A za jakých garancí chci půjčit? Jak vlastně se rodinná banka ochrání před tím, aby nepřišla do průšvihu?

Zdá se to jako relativně jednoduchá věc, vžít se do jiné kůže, ale skutečně jednoduchá je pouze v případě, že o nic nejde. Jakmile o něco jde, ta pravidla, která si nastavíme předem, třeba fungování rodinné banky nebo komunikace o některých věcech, nám pomáhají emoce krotit.

A možná by se i rozdávaly vánoční dárky čtyřiadvacátého, k čemuž, jak jsem pochopil, asi nedošlo po tom konfliktu. Jak říkám, byli jsme rádi, že jsme viděli, že je krize zažehnána. A diskuze a komunikace zase proudí. To je asi to nejdůležitější.

Josef Podlipný

Většině posluchačů teď asi vrtá hlavou: pravidla, výměna klobouků, role, jak to spolu souvisí? Můžeme na nějakém konkrétním příkladu ukázat, jak ta pravidla vlastně vznikala?

Vladimír Fichtner

Budu zase mluvit o naší zkušenosti, protože ta zkušenost může být v každé rodině trošku jiná. Každá rodina má trošku jinou dynamiku, jiné složení. Někde je jedináček, někde je velká rodina, někde spousta sourozenců mezi tou starší generací, někde je to obráceně. Takže vždycky se na věci budu dívat spíš z našeho úhlu pohledu anebo z toho, co jsem někde zažil, třeba při povídání s jinými lidmi.

U nás ta pravidla vznikají, řekl bych, lehce spontánně v okamžiku, kdy se něco děje a jde kolem nás nějaká situace. Popíšu to na jednom konkrétním příkladu. Já vždycky říkám, že nevím, jestli tuhle práci budu dělat do stovky nebo do sto dvaceti, protože mě to baví. A říkám to mimo jiné proto, že teprve nedávno mi zemřel můj děda, který se dožil devadesáti devíti a půl roku. Ale každý týden přečetl čtyři tlusté knížky. Za týden. Opravdu. Ráno půl hodinky cvičil. Fungovalo mu tělo i mysl do poslední chvíle. A prožil fakt krásný život a velmi inspirativní.

A tak mám nějakou šanci, že se toho dožiju. Děda zemřel na podzim a my jsme byli se všemi dětmi na pohřbu. A já jsem si uvědomil, že to je zase příležitost, která se neopakuje příliš často. Když jsme se vraceli z pohřbu, tak jsme jeli vlastně ještě separátně jenom my na večeři. A já jsem otevřel téma: jak vlastně byste se chtěli rozloučit? Jak já bych se chtěl rozloučit? Jak já bych chtěl, aby bylo poslední rozloučení se mnou? A jak byste to chtěli vy? A proč jsem to otevřel? Protože jsem si uvědomil, že taková příležitost se často nenaskytne. Takže jsme měli šanci si povídat, jak se nám to líbilo nebo co se nám nelíbilo. A mohli jsme se vyhnout, a do budoucna věříme, že se vyhneme tomu „ale táta by to chtěl takhle“. Možná jste to někdy zažili. Nebo jste to slyšeli, že se rodina dohaduje, jak vlastně si přál ten, kdo zemřel, se rozloučit.

Protože je to téma, které se moc neotvírá. Ale když ho neotevřeme v klidu, bez emocí, když o nic nejde, máme potom menší šanci to jako těžký okamžik emočně zvládnout a může zbytečně dojít ke konfliktu, který se může projevit na vztazích, ale nakonec i na majetku a na spoustě jiných věcí.

„Ty sis to udělal, jak jsi chtěl a my jsme to chtěli jinak“. Úplně to tam slyším. A to je příklad toho, jak se vlastně snažíme kolem nás, když se něco děje, najít okamžiky nebo témata, která chceme uchopit a diskutovat o nich společně.

Josef Podlipný

Vláďo, napadají mě dvě otázky. První z nich je. Je tedy mezi pravidly, že žádné téma není tabu.

Vladimír Fichtner

Je to tak. Ale nemáme ta pravidla formálně určená. Spíš bych řekl, že přemýšlíme, co může vyvolat emoce a zbytečné diskuze v rodině. A tohle může být jedna z nich.

Josef Podlipný

A druhá otázka mě napadá. Hodně to je o diskuzi v rodině nebo i v širší rodině. V jakém okamžiku začala tvá rodina diskutovat o odkazu? O odkazu, který je spojen s rodinným bohatstvím?

Vladimír Fichtner

No bylo to v okamžiku, kdy já jsem si řekl vlastně co po mně zůstane jednoho dne. A zase vlastně ne úplně formálně. S každým z dětí, ale i se ženou. Se ženou jsme to probírali při obědě. A s dětmi prostě nějaké odpoledne. S každým zvlášť. A já jsem říkal:

„Hele, a co si myslíš vlastně, že bude jednoho dne můj odkaz?“

Protože já mám nějakou představu. I když i mně pomohlo se trošku nad tím zamyslet. Ale potom, v nějaké nenásilné podobě, v okamžiku, kdy byl klid a byli jsme jenom ve dvou, jsem to otevřel a bylo hrozně zajímavé slyšet, co si moje životní partnerka  nebo moje děti myslí o tom, co bude můj odkaz. Kde to souhlasí s tím, co já bych chtěl a kde naopak je to nějak jinak. Ale zase opakuji, šlo to kolem, to téma. Někde jsem ho četl a říkal jsem si:  já vlastně nevím co si moji blízcí myslí.

Josef Podlipný

Zmínil jsi, že někde se to potkalo. A někde to vnímání nastupující generace nebo třeba manželky Radky mohlo být odlišné. Už s tím máš vlastní zkušenost. A řadu posluchačů určitě bude zajímat, jak ses vypořádal právě s tím, když sis řekl: Je to kompletně slinkované, jsme ve shodě. A stejně tak, jak ses vypořádal s tou neshodou? S tím rozdílem, možná třeba zásadním rozdílem?

Vladimír Fichtner

Statečně. Ve spoustě věcí mě to potěšilo, že tam ten rozdíl nebyl tak velký. Ale byly tam věci, kdy jsem si říkal – Aha, a proč to tak je? Já jsem spíš analytický typ, takže já jsem přemýšlel o tom v čem to je? Proč to tak je? Aha, tady jsem něco řekl nebo tady jsem něco udělal a příště si na to budu dávat víc pozor. Teď si nosím ty poznámky z těch rozhovorů s sebou a vždycky se do toho snažím podívat. Mám je tady s sebou i dneska. Prostě mám je s sebou pořád a snažím se do toho občas podívat. Třeba když máme diskusi s dětmi, abych si je jenom připomněl, protože si to nepamatuju všechno. Abych si připomněl aha, to byl ten jejich úhel pohledu. A tohle mě možná  odvádí od toho, aby ten odkaz byl úplně stoprocentně, jak bych chtěl.

Josef Podlipný

Takže je to opět o té výměně toho klobouku, dívat se na to i optikou té nastupující generace, partnerky.

Vladimír Fichtner

Jo, to je určitě dobrý úhel pohledu. Určitě. Vlastně se snažím sám na sebe se občas dívat jejich očima. A připomenout si ten pohled. Ty rozhovory nebyly dlouhé, bylo to dvacet, pětadvacet minut nebo půlhodinka. Víc asi ne. Ale hrozně užitečné.

Josef Podlipný

Osobně znám pár podnikatelů, kteří o svém odkazu ne přímo komunikovali se všemi členy rodiny,  a ten odkaz je tak určitému okruhu lidí znám. Tam může dojít k zásadnímu rozdílu ve vnímání nástupců a tvůrců rodinného bohatství. Uvedu to na konkrétním příkladu, kde tvůrce nebo spolutvůrce rodinného bohatství je přesvědčen, že nástupci by si měli stejně tak jako on sám, téměř od nuly, budovat rodinné bohatství. Protože si ho budou tak jako on sám velmi vážit. A v podstatě 95 procent nebo téměř ke 100 procentům rodinného bohatství chce umístit do filantropického prostředí. To ale nemusí těmi nástupci být vnímáno jako ta správná cesta. Mohou mít určitou chuť se o část toho vybudovaného rodinného bohatství postarat. A to jako správci. Vůbec ne tak, že by ho chtěli utratit za nějaké zbytečnosti. Napadá tě, Vladimíre, co poradit ve vztahu na komunikaci v rodině? Právě těm tvůrcům rodinného bohatství, aby předešli tomu, že takovéto sdělení bude opravdu rozbuškou? Že v podstatě může vyhnat určité členy rodiny od té diskuze daleko, daleko od svých rodičů?

Vladimír Fichtner

Mně se vrací myšlenka, když se bavíme obecně o těch věcech jak finančního rodinného bohatství, tak toho vztahového rodinného bohatství. Protože ten rozměr tam vnímáme asi velmi silně oba. Neustále se mi tam vrací myšlenka, kterou mi jednou řekl jeden velmi šikovný konzultant, byl to Slovák,  který říkal: „LenOn“.

On nemyslel toho slavného zpěváka, ale myslel, že všechno řeším jen já. A že všechno musí být podle mě. A já jsem vlastně pochopil, že musím říct LenOnovi goodbye. Ne musím, ale že chci, aby to nebylo jenom o mně. A o tom, jak rýsuju život, ať už ve firmě nebo v rodině, někomu dalšímu. A že součást toho odkazu je něco, co tvoříme společně. S rodinou nebo s dalšími lidmi ve firmě. A bylo to velmi důležité poznání. Vnitřní poznání, že vlastně nechci, aby se na mě vzpomínalo jako toho, co dělal je to, co chtěl. A nedalo se to s ním vydržet a nikdy nás neposlouchal. Prostě to nechci, aby byl můj odkaz. A musel mi to někdo říct. Pokud je to i váš případ, tak dejte pozor na to, abyste nebyl „len on“, ale abyste do svého odkazu zatáhli někoho dalšího.

Vladimír Fichtner

A jak je to u vás, Pepo. „LenOn“ vládne nebo je vás na to víc?

Josef Podlipný

„LenOn“ už dostal mnoho let zpátky good bye, a důvod byl zajímavý. Já jsem slyšel takový vtip a nedávno jsem ho slyšel znovu, že úplně nejvíc může vytočit manželku, když ji manžel řekne: „Ty jsi stejná jako tvoje máma“.

Dřív jsem nad tím přemýšlel, co to vlastně znamená – jestli je jakože tchýně a ne tchýně atd. A pak jsem zjistil, že v podstatě uvnitř tohoto vtipu je skryta pravda, že jsme v životě určitým způsobem tvořeni prostředím. Ale samozřejmě i příkladem svých rodičů nebo svých sourozenců.

A proto dostal „LenOn“ good bye, protože jsem si říkal, že by bylo špatné dát příklad dětem, aby dělaly chyby, o kterých já už teď vím. Jinými slovy, je třeba hledat společnou cestu, která bude udržitelná mnoho generací do budoucna. A zapomenout na tu individualitu nebo individuálnost, protože to může být past pro další generace. Oni v podstatě nebudou znát tu další cestu, tu lepší cestu.

Vladimír Fichtner

Já bych možná jenom k tomu dodal jednu věc. My dneska řešíme všichni, nebo většina z nás, jak ten majetek přejde od první ke druhé generaci. Někdo už je druhá generace  a řeší, jak to přejde na třetí. Ale to, co vlastně v těch rodinách nastavujeme, je ve skutečnosti potenciální způsob chování v mnoha generacích do budoucna. Čtvrtá a pátá, šestá a sedmá. A to, co dneska řešíme s našimi dětmi, oni mají šanci, pokud jim to bude dávat smysl, potom vlastně posouvat dál na svoje děti. Pokud to bude předávané způsobem, který je replikovatelný, tak vlastně můžeme vytvářet způsoby chování v rodině, které se mohou opakovat dlouho, dlouho do budoucna. Ale pouze za předpokladu, že to bude vyhovovat všem nebo většině. A pokud to bude jenom z mé hlavy, tak vím jisto jistě, že to nebude vyhovovat už ani té první generaci nebo mojí ženě.

Josef Podlipný

A také je to obtížně předvídatelné. Protože do hlavy nám nikdo nevidí, mnohdy ani my sami. A když jsme u té replikovatelnosti. Vladimíre, od začátku, to téma zní: Dialog v rodině. Co ten dialog posouvá? Jinými slovy, jakou charakteristiku nebo jaký prvek by jsi mohl zmínit, který by bylo dobré, pokud naši posluchači v tom dialogu se chtějí posouvat, tak právě aplikovat.

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že férovost. Všichni musí mít pocit, že jsou slyšení. Nikdo nesmí mít pocit, že vlastně se k tomu nemohl vyjádřit. Že jeho názor není brán v potaz, aniž by mu bylo vysvětleno třeba, proč není brán v potaz.

Josef Podlipný

To znamená, všichni jsou součástí diskuze a nikdo není opomíjen.

Vladimír Fichtner

U nás ano.

Josef Podlipný

Co se stane třeba, když část té skupinky, té rodiny, je na dovolené nebo onemocní? To znamená, že se na to téma dostane, až budete všichni?

Vladimír Fichtner

Jsou věci, které probíráme individuálně s dětmi, s každým zvlášť. Ale že bychom probírali něco jen čtyři, když jeden není, to ne. Vždycky se dá zvednout telefon a připojit ho na on line. To jsme ještě nedělali, asi je lepší se sejít. Ale využíváme k tomu společnou dovolenou, nebo že máme nějaké společné věci, které nás baví. Tak tam vždycky se snažíme do toho zařadit nějakou diskuzi. No, asi bychom mohli být i trochu formálnější, tam ještě nesměřujeme. Radka říká, že přece nebudeme všechno plánovat jako ve firmě. A já říkám, že možná některé věci musíme, protože jak ta rodina roste, samozřejmě každý má svůj život a je složitější a složitější se scházet. Ale zatím se nám to daří. Takže ještě to může být trošku ad hoc někdy svolané. Ale důležitá je férovost. Lidi nesmí mít pocit, že to je nefér. V rodinné bance rozhodujeme všichni. Všichni mají jeden hlas. Děti mají víc hlasů, než máme my s Radkou. Myslím, že jsme nastaveni tak, že i kdyby se nám to nelíbilo, že s tím budeme souhlasit. Anebo se budeme snažit přesvědčit, že to tak není. Ale ne násilím.

Josef Podlipný

Napadá mě jeden dotaz. Zmínil jsi férovost. Rodinná bohatství zpravidla vznikala díky tomu, že jsme byli úspěšní podnikatelé nebo že jsme úspěšnými podnikateli. A k podnikání mnohdy patří určitá strategie, taktika, hledání ambasadorů nebo advokátů. Stran férovosti, komunikace v rodině a rodinného dialogu mě u advokáta napadá přívlastek ďáblových advokátů. Je to tak, že se snažíte vyvarovat i tomu, aby někdo z rodiny to téma slyšel dřív? A že vlastně tam tu advokacii vůbec nehledáte? Že ta férovost je opravdu tady a teď něco řešíme. A nikdo neměl náskok, že o tom přemýšlel o týden nebo o půl roku dřív?

Vladimír Fichtner

To bych řekl, že takhle dokonalí nejsme. Asi si o věcech můžeme povídat, nemáme ale určené, že bychom měli témata, o kterých se nebavíme dřív, než se sejdeme. Právě i v té diskusi předem může vznikat nějaký podnět, který je potřeba potom vzít a společně probírat. Ale tam k té férovosti patří ještě další věc. Neřešit věci v  emočně napjatém okamžiku. To je hodně zásadní. Když třeba přišel jeden z našich synů, že kamarádovi z velmi úspěšné bohaté rodiny přišla exekuce, protože nezaplatil někde pokutu, a v principu se to nějak nedozvěděl. Šlo o šest tisíc korun, o nic nešlo. Ale tak jsme to využili pro diskuzi o tom, jestli mít třeba nějakou majetkovou strukturu, které se takovéhle věci nemohou stát. Jo a to je to, co je podle nás podstatné, ta zkušenost. Věci, které jdou kolem, události, které se kolem nás dějí, využívat pro diskuzi, ne v tom emočně napjatém okamžiku.

Ne ve chvíli, kdy mu nadáváte: „Ty máš exekuci, kurňa, nemůžeš si dávat pozor?“ V tu chvíli na tuhle tu diskusi není připraven. Ale když jde to téma kolem – úmrtí v rodině, exekuce, atd. Tak najednou je to jednoduchý a přirozený způsob, jak to otevřít. Ne pod tlakem.

Takže férovost a vyhýbání se do maximálního možného okamžiku tomuhle. A druhá věc. A to už dneska hezky funguje. Už jsme diskutovali třeba o tom, jestli dcera má dostat půjčku na foťák. Tak tu diskusi vlastně jsme otevřeli my s Radkou, když jsme říkali: ale nemáš žádné příjmy. Rodinná banka by ti nemohla půjčit nebo neměla půjčovat. Tak tu diskusi převzaly děti a už si to mezi sebou vyříkaly. A najednou tam nebyl dohled té starší generace, ale ta mladší generace se snažila vlastně říct, že to nejde. A hledala nějaké podmínky, za kterých by to šlo. A to je další věc. Trošku se stahovat z pozice toho LenOna. My si tady rozhodneme s Radkou jak chceme, a vy budete poslouchat. Ale vlastně dávat opravdu rovnocenný hlas i těm dalším.

Josef Podlipný

Vladimíre, děkuju. Věřím, že i pro vás posluchače je ten náš rozhovor plný inspirace a vlastní zkušenosti. Když by jsi na závěr tohoto dílu podcastu měl říct tři nejdůležitější prvky, které přispívají k rodinnému dialogu. Které to budou?

Vladimír Fichtner

Férovost a otevřenost v tom dialogu. Vyhýbání se pokud možno okamžikům, kdy je ten dialog veden v emočně napjatých okamžicích. Takže raději věci řešit předem než ex-post. Nebo až když je potřeba je řešit. A opouštění té své vedoucí úlohy. Prostě to tak je a nebudeme tady nikdo věčně. A pokud chceme, aby děti měly šanci něco dokázat, dejme jim prostor, ale i důvěru. Nesmíme jim do toho mluvit.

Josef Podlipný

Vážení posluchači, dialog, rodinný dialog je určitě pevnou a mnohdy velmi důležitou součástí rodinného bohatství. Udělejme, a to přeju nám všem, všechno pro to, aby ten rodinný dialog byl přijatelný mezi generacemi. Aby i  další generace vzpomínaly na to, co se naučily v rodinném dialogu od svých rodičů nebo prarodičů. Nebo třeba i přátel. Napadne-li i vás nějaká inspirace nebo inspirativní téma, budeme rádi, když ho s námi nasdílíte. A v dalších dílech podcastu se těmto tématům určitě budeme věnovat. Mějte hezký den a pro dnešek se s vámi loučím. Na shledanou.

Vladimír Fichtner

A já bych chtěl poděkovat za to, že s námi už ta témata sdílíte. Každý váš e-mail si čteme, každý podnět a komentář na sociálních sítích si s Pepou procházíme, a je to velká inspirace pro další díly. Takže díky. A já se s vámi dnes také loučím. Mějte se krásně.