Archives for Únor 2023

 

Současná ekonomická situace může některé firmy dostat do potíží. Hledají z nich cestu ven a nabízejí podmínky jako ze snu.

Úspěšní podnikatelé si toho všímají a pouští se do nich téměř bezhlavě. Není se čemu divit. Kdo by nechtěl nakoupit konkurenci ve slevě nebo expandovat za symbolickou cenu.

Jenže takový „instinkt dravce” s sebou přináší 2 hrozby, které mohou mít fatální dopad pro rodinné bohatství.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, dámy a pánové, vážení posluchači, vítejte Mezi Rentiéry. Mé jméno je Josef Podlipný a dnes je tu se mnou Vladimír Fichtner. Ahoj Vláďo.

Vladimír Fichtner

Ahoj Pepo. Dobrý den všem.

Josef Podlipný

V tomto dílu uslyšíte, proč může být instinkt dravce nebezpečný pro rodinné bohatství.

Instinkt dravce může zlomit vaz i těm nejlepším, a to především, když jsou správci rodinného bohatství. Stačí jen přehlédnout něco nebo si příliš věřit.

Vladimír Fichtner

Já bych ti, Pepo, skočil trošku do řeči. Ty jsi psal o tomto tématu do našeho časopisu Rentiér pro klienty článek. Velmi zajímavý. Co tím instinktem dravce vlastně vůbec myslíš?

Josef Podlipný

Dobrá otázka.

V podstatě z příběhů lidí, kteří jsou úspěšní, zbohatli buď rychle anebo postupně i díky předchozím generacím, bylo vidět, že čím úspěšnější je člověk, tím více si věří. A tím více se spoléhá na intuici, na své vlastní zkušenosti a na to, že co doposud fungovalo, bude fungovat i do budoucna.

Vladimír Fichtner

Ty jsi v tom článku psal o jednom člověku, kterého jsi potkal nebo se kterým jsi mluvil, anebo mluvíš opakovaně. A popisoval jsi ten jeho příběh. Můžeš ho nasdílet alespoň ve stručnosti?

Josef Podlipný

Jedná se o velmi úspěšného podnikatele, miliardáře, který vytvořil společně s rodinou bohatství velkého rozměru. A on si uvědomuje, že to bohatství je opravdu velké, a jeho rolí správce je to bohatství chránit. A i přesto zároveň hovoří velmi zaníceně o příležitosti, která se mu naskýtá na zahraničním trhu. Ta příležitost je za mimořádně atraktivních podmínek.

Vladimír Fichtner

A co to znamená konkrétně, Pepo? Ať si to představíme. Co je ta příležitost?

Josef Podlipný

Z jeho hlasu, protože jsme mluvili telefonicky, bylo slyšet, že to je něco, o čem skoro ani nepřemýšlí. On nedýchal, když mi říkal: „ Hele, já jsem ve Francii a mám tady skvělou příležitost. Možná životní příležitost koupit projekt za symbolickou cenu. Projekt, který má vysokou hodnotu.“

Až při diskuzi si víc a víc uvědomoval, že když je něco za takhle mimořádně atraktivní cenu, tak s tím může být spojeno i nějaké riziko. Nebo začal přemýšlet o tom, co vlastně tu nabídku motivuje, proč tu nabídku vlastně obdržel. A co tím ten, kdo nabízí, vlastně sleduje.

Vladimír Fichtner

Takže někdo z toho projektu vystupoval? A říkal: Já ti to dám za euro. Jen si to ode mě vezmi.“ Protože nechceme odkrývat detaily, aby nebylo poznat, o koho jde. Ale něco takového to bylo?

Josef Podlipný

Ano, v podstatě, když bych to hodně zjednodušil. Jako kdyby za vámi přišel někdo, kdo podniká ve stejném nebo podobném oboru. To znamená, vy si říkáte – to je něco, čemu rozumím, co mi šlo a stále půjde. A ten někdo říkal: „Hele, to, co bys v minulosti mohl pořídit za řádově vyšší stovky milionů nebo dokonce miliardy, tak teď máš možnost získat za symbolickou cenu.“

Vladimír Fichtner

Tady jsou klíčky od mé továrny.

Josef Podlipný

V podstatě ano.

Vladimír Fichtner

To je jedno, jaký projekt to byl.

Josef Podlipný

Přesně tak.

Vladimír Fichtner

A s tím projektem přicházejí různé závazky. A to není jen projekt nebo moje továrna, ale lidi, kteří tam jsou,  odběratelé a dodavatelé.

Josef Podlipný

V podstatě je to přesně tak. V podstatě to přebírá ten kupující. Byť za symbolickou cenu, jak leží a běží, jak se říká. To znamená se všemi závazky, se všemi úvěrovými linkami. Se všemi závazky i v budoucnu do toho investovat. A nejenom energii, ale i kapitál se všemi lhůtními závazky.

To není jenom o tom, že do toho budu investovat peníze, ale musím třeba napravit něco, co je v prodlení nebo něco, co je z hlediska dodavatelsko-odběratelských vztahů teď nějak porušeno.

A to bylo vidět, že na začátku té diskuze si vlastně ta strana kupující nepříliš uvědomovala.

Vladimír Fichtner

Ten dravec.

Josef Podlipný

Ten dravec.

Vladimír Fichtner

Vidí tu kořist. A tak jde po ní.

Josef Podlipný

A protože mu přijde, že ta kořist je nemocná, to znamená, že se nebude bránit a je snadno dosažitelná, tak může přehlédnout právě tyto souvislosti.

Vladimír Fichtner

Ale ty můžou být…

Josef Podlipný

Fatální.

Vladimír Fichtner

Zbytečné nebo až fatální.

Josef Podlipný

Ty mohou být fatální. Přesně tak.

Vladimír Fichtner

V čem? V čem, Pepo, můžou být fatální?

Dlouhou dobu jsi působil v bankovnictví. Viděl jsi spoustu příběhů. Spoustu podnikatelů jsi potkal. Viděl jsi hodně jak těch úspěšných příběhů, tak jsi viděl i ty příběhy, které nedopadly. O těch se tak často v ČR nemluví, protože u nás to, že něco nedopadlo, je spíš stigma.

V Americe to je dobře. Něco se nepovedlo, ale máš další zkušenost. Tady se ty příběhy tolik nesdílí. Možná dneska už youtubeři různé fuckupy sdílí víc, s různými podnikateli. Ale dřív to nebylo vůbec typické.

V čem to může být fatální? Ten instinkt dravce. Už chápu, co myslíš … „Aha, zaútočím na něco“.

Ale v čem může být fatalita toho instinktu.

Josef Podlipný

V podstatě ve dvou věcech.

První je v tom, že když se nechám zradit svou předchozí zkušeností a vírou v sebe sama, tak mohu právě přehlédnout velké riziko, ale tím i přijít o kredit. A upřímně, v podnikatelském prostředí, stejně tak jako ve vztahu k bance, je ten kredit velmi důležitý. Nejenom ta ekonomika.

Vladimír Fichtner

Teď máš na mysli opravdu ten finanční kredit nebo morální kredit?

Josef Podlipný

Ne ne, právě morální i podnikatelský.

Když v bance budu mít otevřené úvěrové linky, které budou jak investičního tak provozního charakteru. A budu mít vinkulované směnky a bude na můj byznys navázán nějaký dodavatelsko-odběratelský řetězec. Tak všichni velmi bedlivě sledují to, jak jsem úspěšný. Jak se mému byznysu daří.

A když najednou zjistí, že v tom byznysu je něco, co je toxické, co je nebezpečné, tak mohou zapochybovat nejenom o mně jako o někom, kdo reprezentuje ten byznys. Ale o tom byznysu samotném. To je první rovina  velkého nebezpečí. A ta druhá.

Vladimír Fichtner

Někdo zvenku může mě a moje zdravé chování vnímat jako případné nebezpečí pro sebe sama. Protože to zhorší ten náš vztah. Třeba úvěrový.  A řekne si, on se zase zadlužil. A teď kdoví, jak to dopadne a ještě je to v jiné zemi. A tak dále.

Josef Podlipný

Ano.

A zároveň je to ten ekonomický pohled. Že vlastně to mohu takzvaně přepálit. To znamená, že naložím tomu stávajícímu byznysu na bedra příliš velké břímě.  A to může vlastně zpomalit růst, anebo přimět i ten core byznys, který je dobře rozjetý a generuje velké množství kapitálu. Nejenom toho oběžného, ale i toho, který je využíván právě na splácení investičních, dlouhodobých linek. Tak ten to může přibrzdit, ne-li zastavit.

Takže v podstatě se může stát dvojí. Přijdu o kredit, kde se mi snáz dařilo zvát další investory k nějakému byznysu. Snáz se mi navazovaly obchodní kontrakty. A snáz se mi získával kapitál.

A také můžu přijít o ten dobře nastartovaný byznys. O ten drive, o tu energii. A to mě může poškodit. I z pohledu právě na tento okamžik číhající konkurence, která vlastně bude mít možná také instinkt dravce. A z lovícího se najednou může stát lovený.

Vladimír Fichtner

No, když o tom přemýšlím jako podnikatel, tak my samozřejmě všichni vidíme svůj byznys. A všichni věříme, že ho děláme nejlépe ideálně. Se všemi starostmi, které samozřejmě s tím souvisí. Ale víme, jak na to. A jedna věc, která asi je dobrá si uvědomit a říci. „Ten druhej je taky dobrej. Dobrej jako já. A proč to prodává? “

Takže postavit se i na tu druhou stranu vlastně. A zkusit si být sám sobě takovým ďáblovým advokátem. To asi může být jedno z těch řešení. Ale ty jsi v tom článku v našem časopise pro klienty psal, že možná může být moc brzy na takovýto útok. Co jsi tím myslel?  Že je potřeba počkat? Že když přichází krize, tak nebýt mezi prvními, kdo začne skupovat konkurenty?  Nebo co jsi měl na mysli?

Josef Podlipný

V podstatě ano.

Ta odpověď je přesně taková, jak jsi řekl. Je důležité se dívat na budoucnost. Takže to nemusí být opakující se historie. To znamená dívat se na budoucnost s určitými otazníky. Jaká rizika a jaké příležitosti může přinést.

Já jsem se snažil vlastně zavzpomínat i na přístup statkářů, kteří, když se horšilo počasí, tak neudělali to, že by oběhli všechny okolní statkáře a skoupili jejich úrodu. Třeba ne dosud usušené seno na polích nebo na loukách.

A pak, až se přežene ta bouře, tak ho prodali se ziskem. Protože samozřejmě, když nemám jistotu, že to usuším, ono to může také shnít, když bude hodně pršet. Tak bych to asi prodal levněji. To nikdo z nich neudělal. Naopak. I přestože nevěděli, že liják přijde, tak raději jeli na louky a shrabali seno do kup.  A on třeba liják nepřišel vůbec. Třeba jenom párkrát zabouřilo, spadly tři kapky, to bylo všechno. A oni museli o několik hodin ráno dřív vstát, aby znova ty kupy rozházeli a aby to seno dosušili.

Vladimír Fichtner

Takže první pečovali o své. Intenzivním způsobem. Možná dělali ještě něco navíc než ostatní. A možná někdy přišlo i k tomu převzetí od někoho dalšího. Ale nebylo to hned při prvním zablesknutí.

Josef Podlipný

Nebyla tam ta chamtivost. Ten instinkt dravce mnohdy nutí dravce, který je syt, si tzv. zalovit. Protože ho to baví, protože si věří, protože vidí v té slabé kořisti něco, co znovu znásobí jeho sebejistotu a sebeúctu.

Takže v podstatě recept s tím spojený je nepodlehnout touze znovu si dokázat „Já na to mám.“ Spíše se zamyslet nad tím, když by byl v té situaci toho prodávajícího, jestli by reagoval stejně. Jestli by to nabízel za euro a proč by to vlastně nabízel za euro. Takže jak jsi říkal, Vladimíre, stát se sobě v podstatě ďáblovým advokátem. Rozhodnutí zvažovat se všemi souvislostmi, které s tím souvisí, dokonce i s těmi nejméně pravděpodobnými.

Vladimír Fichtner

No, ono ta dravost se projevuje v různých oblastech, samozřejmě. Ty jsi zažil několik takových příběhů. A dneska, když se člověk dívá na realitní trh v ČR, který svého vrcholu dosáhl pravděpodobně někdy na podzim roku 2021, možná na jaře 2022. Ke konci roku 2022 už byl poměrně ve velkém útlumu, nebo v takovém zmražení.

Moje žena ráda nakupuje nemovitosti, předělává, pronajímá potom třeba dlouhodobě.  A vidí, že ty ceny budou klesat, ale ještě neklesají. A tak jsme spolu přemýšleli, jak nemít ten instinkt dravce. Teď i jeden z našich synů začal dělat taky ten samý byznys. A oni pořád surfují, co by koupili. A teď vidí ty ceny, které se moc nezměnily. Zatím. My jsme se společně o tom bavili v rodině a řekli jsme si, musíme jezdit na každou nemovitost, která se nám bude líbit. Abychom viděli, že ty nemovitosti jsou, že jich je dost. A až tam přijedeme, řekneme: „ máme hotovost, tak když budete chtít, tak za polovinu toho, co to dneska nabízíte, protože jste ještě neslevili a my si myslíme, že přijde větší krize…“

Tak my jsme vysloveně přemýšleli o systematičnosti toho, jak ten instinkt dravce v té naší rodině potlačit. Třeba v případě těch nemovitostí.

To je možná jedna z věcí, o kterých může přemýšlet každý, kdo to dělá. Jak na to neskočit. Protože když si vzpomeneme třeba na krizi roku 2008, 2009, tak až ke konci nebo někdy rok, v nemovitostech klidně dva roky poté, přišly v Čechách ty nejlepší obchody. Když jste mezi prvními, kdo v krizi začíná kupovat, tak určitě neuděláte nejlepší obchod. Až když jsou toho samozřejmě plná média, všichni to mají v hlavách, v tu chvíli se dělají ty byznysy skutečně dobře.

Josef Podlipný

Vladimíre, hezký příběh. Pojďme to spojit s realitou. Zažil jsi někdy v minulosti něco, co jsi teď popisoval? Nebo ti nasdílel někdo zkušenost, že právě instinkt dravce ho připravil o velkou část rodinného bohatství?

Vladimír Fichtner

Ne, ale zažil jsem to a viděl jsem to na české burze několikrát v historii. A to si možná vzpomeneš. Developer, který se jmenoval ECM nebo firma OKD, která taky byla na burze. A najednou zkrachovala. V principu nějakým způsobem přežila. Ale akcionáři přišli o všechno.

To jsou příběhy, které často přepálily ten optimismus. Teď nechci jít do detailů, v jakých to bylo časech. Jestli to bylo dobře nebo špatně. Ale prostě něco se tam nepovedlo a není to jenom v ČR, patří to ke kapitalismu a někdo je větší dravec. A do nějaké doby to vychází, ale potom se můžou okolnosti změnit a nemusí se to povést. A může to vést skutečně k fatální změně hodnoty bohatství. A to člověk asi úplně nechce.

Josef Podlipný

Instinkt dravce obvykle popisuje někoho, kdo alespoň na okamžik nepřemýšlí. Prostě loví a chová se zcela instinktivně, mnohdy iracionálně.

Jak poradit nebo co poradit rentiérům, správcům rodinného bohatství, aby v okamžiku, kdy nevidí nebo vidí zkresleně, byli schopni vrátit se zpátky do reality?

Vladimír Fichtner

Myslím, že my jako podnikatelé máme v sobě ten podnikatelský agresivní přístup. Že to se v nás pořád bije. A jedna z věcí, kterou se potřebujeme naučit, je správcovský přístup k majetku. To, co ty máš díky pokolením, která byla před tebou. A díky majetku, který jste už budovali kdysi dávno, než jste o něj přišli. Pak jste ho zase dostali zpátky nebo vybojovali jste si ho zpátky.

Takže myslím si, že pro nás to poučení je, naučit se být správci. Je to těžké, protože to je proti naší přirozenosti.  Můžu říct za sebe, že pro mě je to nesmírně zajímavá oblast. Tím, že zase něco objevuji, zase je to něco nového. A přitom to považuju za nesmírně důležitou věc. Takže tomu docela dávám velkou prioritu ve svém životě. Přemýšlet o těchto věcech. A ono to souvisí s tím, že se člověk musí uvolnit. Tu existující práci už nesmí mít sám. Třeba musí mít někoho, kdo ji místo něj řídí, protože na to je potřeba mít prostor.

Takže mít trochu víc času na věci. Ne jen na podnikání a agresivní dravý styl, ale i na správcovství. Postupně to správcovství dostávat do kalendáře. To si myslím, že může být jedna z rad nebo spíš zkušeností, protože si myslím, že spousta lidí si dokáže poradit. Ale je potřeba i zkušenost, kterou mám já a rád ji nasdílím.

Josef Podlipný

Děkuju, velmi inspirativní.

Vladimír Fichtner

No a co myslíš ty, Pepo? Jak s takovým instinktem dravce bojovat, aby člověk nedošel k nějakým fatálním následkům?

Josef Podlipný

Ty jsi mi trošku nahrál svou odpovědí. Nebýt na to sám. Přizvat vlastně k tomu přemýšlení někoho dalšího. Ať je to někdo z rodiny nebo někdo, o kom si myslím, že svou zkušeností a odborností anebo jakoukoliv informací či inspirací může přispět. Takže nebýt na to sám.

Vladimír Fichtner

To je, myslím, skvělá rada A vidím to u našich klientů, kdy se postupně dostáváme do té situace, že oni říkají: „ Vladimíre, děláme tady ty investiční věci spolu. To investiční, finanční portfolio. Ale já bych potřeboval se bavit o tom celkovém majetku.“ A je vidět, že tam je potřeba prostě jenom druhý názor, ne chytřejší. My nejsme chytřejší než naši klienti. Ale máme prostě jiný úhel pohledu. A to je to, co se zdá, že lidi taky zajímá. Takže souhlasím i z praxe.

Josef Podlipný

Dámy a pánové, dnes jsme si povídali o tom, jak instinkt dravce může být nebezpečný pro správce rodinného bohatství. A pro rodinné bohatství, o které se snaží pečovat.

Zajímavým tématům se chceme věnovat i v dalších podcastech. Proto budeme rádi, když nám poskytnete zpětnou vazbu a budete podcast sdílet se svými přáteli, rodinou a známými.

Mějte hezký den a pro dnešek se s vámi loučím.

Nashledanou.

Vladimír Fichtner

Nashledanou.

 

Jeden z našich potenciálních klientů nám položil otázku: „Jak je to s bezpečím mých peněz, které mám ve Švýcarsku?“

Ve videu se dozvíte 2 důležité úhly pohledu, které mohou ukázat, zda jsou peníze v bezpečí či v ohrožení.

Chcete vědět více?

Získejte speciální report Výhody a nástrahy uložení peněz ve Švýcarsku.

Textový přepis

Josef Podlipný

Dobrý den, vítejte Mezi Rentiéry. Jmenuji se Josef Podlipný, jsem rentiérem a partnerem ve Fichtner Wealth Managers.

Vladimír Fichtner

Dobrý den, moje jméno je Vladimír Fichtner, jsem rentiér a zakladatel Fichtner Wealth Managers.

Josef Podlipný

Dnešním tématem bude: Bezpečí švýcarského bankovnictví.

Doslovně položím otázku, kterou nám položil náš, věřím, budoucí klient.

Jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí?

 

Posluchače určitě zajímá, proč se na to ptal? Já k tomu dám malou nápovědu.

Je to člověk, který vybudoval velký majetek. Snaží se ten majetek ochránit i pro budoucí generace. Potkává se se spoustou dalších významných podnikatelů.  A i oni mají peníze ve Švýcarsku. A někteří z nich ho přiměli zapochybovat o tom, jestli jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí. A když se snažil na tuto otázku sehnat odpověď, myslíte, že ji získal? Nikoli.

Dneska si budeme povídat o tom, jaká je odpověď na to, jestli jsou peníze ve Švýcarsku v bezpečí.

Vladimír Fichtner

Tak stručně by se dalo říct, ANO. Peníze ve Švýcarsku jsou v rozumném bezpečí, ale je dobré se podívat pod povrch té odpovědi. Protože ona má různé oblasti, na které je dobré se podívat. Obecně platí, že je potřeba si říct, proč peníze ve Švýcarsku mám. A co to může přinést, jaké jsou výhody, jaká jsou případná rizika.

Josef Podlipný

Pro koho je švýcarské bankovnictví ideální?

Vladimír Fichtner

Mluvme o švýcarském privátním bankovnictví. A mluvme o největších privátních bankách. To je naše zkušenost, s těmi my pracujeme, respektive naši klienti je používají pro správu svého majetku. Jejich bankovní platformy. Pro koho jsou tyto banky?

Tyto největší v principu pro každého, kdo má finanční majetek vyšší než 2 miliony euro. Pokud nemáte finanční majetek 2 miliony euro, tak se s vámi  moc bavit nebudou, protože jste pro ně příliš malý klient, a ani vám ten účet neotevřou.

V minulosti otvírali i menší účty, třeba milion euro, dokonce i půl milionu euro. Určitě jsou malé švýcarské privátní banky, které otevřou i pro menší objemy, ale z našeho pohledu stojí za to využívat spíš ty velké. To souvisí s tím bezpečím, ale k tomu se asi ještě dostaneme.

Takže pro každého, kdo má větší objem majetku, je rentiér a má ve finančních aktivech peníze stranou, a více jak 2 miliony euro. Na druhou stranu bych dodal, Pepo, že ty principy, o kterých se budeme bavit, a přemýšlení o  bezpečí, je možné aplikovat samozřejmě i na jiné instituce. A věřím tomu, že to může být inspirací i pro toho, kdo je rentiér a má 30 milionů korun ve finančních aktivech.

A že to je spíš o tom, jak přemýšlet o věcech. To je to, co se tady snažíme nasdílet. Ne jaká jsou ta přesná řešení. Protože ta vždycky můžeme pomoct někomu najít, ale způsob přemýšlení je to, co mezi rentiéry je potřeba pěstovat. A proto jsme tady spolu dneska.

Josef Podlipný

Jaké hlavní principy by měly být pro rentiéra důležité? Co a v jakých krocích by měl rentiér vlastně řešit dřív, než se rozhodne, jestli využije švýcarského bankovnictví?

Vladimír Fichtner

Asi ta první věc vůbec je, a to není jen o švýcarském bankovnictví, si uvědomit, proč tu banku mám. Jestli jí mám od toho, aby mi dávala rady a měl jsem tam ty peníze uložené. Jestli ji mám od toho, abych tam ukládal hotovost a nic s ní nedělal, v principu neinvestoval. Nebo jestli ji mám jako, jak my říkáme, investiční platformu. To znamená, že si založím bankovní účet, jeho součástí se stane nějaký investiční účet a z toho investičního účtu se investují peníze do celého světa. Do různých instrumentů.

Ať jsou to akcie, dluhopisy, ETF, nebo jiné finanční nástroje. Takže naše doporučení je používat banky především, když už je používáme, jako platformy. To znamená jako něco, kde legálně ty peníze leží a odtud se investují jinam. Pokud byste si banky nechali jako místo, kde chcete ukládat hotovost, tak to má svá rizika. To je něco, co asi můžeš klidně nasdílet ty. Protože je to téma, které je ti velmi blízké.

Josef Podlipný

Já jsem sám zažil vlastně historii krachu, pádu IPB. Mnoho z našich posluchačů si jistě vybaví okamžik, kdy velká banka v České republice z ničeho nic zavřela. A Česká národní banka oznámila, že je vlastně tato banka ohrožena. A vlastně byla ohrožena svými vlastními klienty. Paradoxně fronty čekatelů na peníze přivedly tuto banku velmi rychle do náruče tehdy ČSOB. A daňoví poplatníci, my – daňoví poplatníci, pokud se nemýlím, tak jsme zaplatili účet asi 100 miliard korun českých. Což není úplně málo. Co z toho plyne za ponaučení, Vladimíre?

Vladimír Fichtner

No, že banky je dobré využívat jako platformu. Ne nutně jako místo, kde mám všechny peníze uloženy. Zjednodušeně. Ve všech evropských bankách, nebo asi ve všech, platí pojištění vkladů 100 000 euro. Což pro nás, rentiéry, není úplně velká částka. Když tam budeme mít celá rodina, pětkrát 100 000 euro, tak nás úplně asi nepotěší, když by ta banka zkrachovala.

Proto je důležité používat banku více jako prostor, když mám vklady, tak je tam diverzifikuju. A první věc, která je hezká ve Švýcarsku, je, že ty velké švýcarské privátní banky umí vklad, který jim svěříte diverzifikovat. Což dneska, když jsou třeba vyšší úrokové sazby na koruně, i na dolaru a začínají být i na euru, tak se může hodit.

My pracujeme typicky s dvěma bankami, Julius Baer nebo UBS, jedny z největších, které ve Švýcarsku a na světě vůbec jsou. Tak oni umí ten vklad umístit nejenom u sebe, ale také jinde. Třeba v Société Générale nebo v nějaké asijské bance. Nebo v jiné evropské bance, v Commerzbank nebo jinde. A když člověk má vklad, tak nemusí mít jenom takzvané kreditní riziko. Kreditní riziko je, když banka zkrachuje, dostanete 100 000 euro a tím to hasne.

Tak vlastně nemusíte mít riziko jenom té jedné banky. Ale aniž byste si museli otvírat účet v Commerzbank nebo v Société Générale, tak přes tuto platformu u nich peníze můžete mít uloženy.

To znamená, musely by zkolabovat všechny banky, u kterých máte peníze, abyste od všech dostal 100 000 euro, ale je to pořád několikrát 100 000 euro. Ne jenom jedenkrát 100 000 euro na jedno rodné číslo.

Takže to bych řekl, že je první důležitá věc. Nejsem si vědom, že by třeba v České republice, Pepo, na vkladové bázi v privátní bance vůbec něco takového šlo řešit.

Josef Podlipný

Bohužel nikoli. A co v České republice vlastně také nejde řešit je další specifikum švýcarského bankovnictví. A to třeba joint account. A jak vnímají tuto příležitost, Vladimíre, rentiéři?

Vladimír Fichtner

První možná řekněme, co je to joint account. Je to společný účet. Někteří lidé, někteří rentiéři mají oddělené jmění od svých životních partnerů. Tak pro ně to není téma. Ale ti, kteří nemají, což je většina našich klientů, většina našich klientů má společné jmění manželů, tak v české bance vám řeknou, tak je to váš účet nebo vaší manželky účet. Ale není to společný účet. Přestože na něj chodí společné peníze, přestože se o něj společně staráme. A to je nepříjemná věc, především v okamžiku, kdy dojde třeba k úmrtí nebo k nějaké neschopnosti starat se o ten účet. Můžu být prostě na jednotce intenzivní péče, po nějaké autonehodě. Je potřeba s tím účtem něco řešit. Je potřeba podpis a najednou to nejde, protože ten účet je můj a ne mojí ženy. Přestože jsou to naše společné peníze.

Dá se to řešit tím, že má každý svůj účet a zase to stěžuje srozumitelnost toho starání se o majetek. A obecně západ, včetně Švýcarska, umí společný účet. To znamená, ten účet je legálně opravdu několika lidí najednou. Může být vás a vašeho životního partnera, ale můžete k tomu připojit i děti. Takže ten účet může být třeba na čtyři lidi na jednou.

A když dojde k úmrtí jednoho z nich, tak se řeší jenom část dědictví. K tomu zbytku má zbytek rodiny přístup pořád. Ty peníze jsou k dispozici, dá se s nimi operovat, jenom je zablokována ta poměrová část, která byla na toho, kdo zemřel třeba.

A pro člověka jako mě, kterému už je 53, občas někdo zemře na nějaký průšvih. Autonehodu nebo na nějakou nemoc, která nečekaně přijde a rychle zapůsobí. Proto je tento pohled důležitá součást starání se o peníze a  majetek. Je to součást ochrany bohatství – to je to, co chceme. Ochránit bohatství a nedostat rodinu do situace, kdy díky dědickému řízení, které může trvat klidně i roky, bude významná část majetku zablokována, jenom protože dědické řízení není ukončeno.

Josef Podlipný

Přátelé, bavíme se o švýcarském bankovnictví, o prostředí, které může být zárukou klidného spaní. Vladimíre, v čem ještě může švýcarské bankovnictví přinést rentiérovi právě to klidné spaní?

Vladimír Fichtner

Ta druhá věc je, že je dobré v těchto platformách/ bankách, nemít jenom vklady, ale investovat. Protože jakmile investujete, tak se peníze, které tam máte, dostávají mimo insolvenční podstatu. Nebo mimo majetek banky. A vy tím, že máte zainvestováno třeba v amerických ETF nebo v ETF investujících do amerických cenných papírů. (amerických akcí nebo dluhopisů, to je jedno), prostě tím, že je máte v investičních nástrojích, které nejsou spojené s fungováním banky.

Nesmí to být vklad, nesmí to být certifikát té banky, ale můžou to být akcie, dluhopis, ETF, fond. Tím se dostáváte mimo insolvenční podstatu, a ty peníze jsou stranou.

Vlastně nedávno to zažili lidé ve Sberbank. Měli peníze třeba ve fondech, myslím, že ING. A přesto, že ty peníze nějakou dobu nebyly k dispozici, tak to byla jen technická záležitost. Ale ty peníze se přesunuly ze Sberbank, která se starala o ING účty, do, myslím, České spořitelny. Která se starala o ING účty. A pořád tam všechny peníze jsou. Kdežto ti, kteří měli jen vklad ve Sberbank, musí čekat, jestli dostanou něco zpátky. Kdy to dostanou a kolik dostanou zpátky. Takže to je krásný příklad, který jsme zažili nedávno.

A takhle to funguje všude. Takže využívejte účty ve Švýcarsku pro investice, ne pro ukládání hotovosti. Když už tam ukládáte hotovost, tak ji rozdělte klidně do více bank, protože pak se vaše šance, že o majetek přijdete, dramaticky snižuje.

Josef Podlipný

Naši klienti využívají švýcarské bankovnictví. Co je vlastně takovou hlavní známkou toho bezpečí? Čím se to bezpečí měří?

Vladimír Fichtner

Tak ono na to bezpečí jsou různé úhly pohledu. Další věc, kterou my u švýcarských bank řešíme, a měl by to každý řešit u svých bank nebo svých investičních platforem, pokud chce přemýšlet o bezpečí, je jejich velikost, případně rating. Prostě jejich šance, že budou trvat dlouhodobě.

A dneska, po finanční krizi, která přišla v roce 2008, 2009 vznikly celosvětové takzvaně „systematicky důležité finanční instituce“, které v Čechách je možné najít na stránce České národní banky. V Evropě je možné je najít, v Americe je možné je najít, ve světě je možné najít.

Tyhle systematicky důležité instituce jsou takové, o kterých regulátoři říkají, že kdyby zkrachovaly, tak to vlastně nemůžeme úplně dopustit. Protože by vyvolaly dominový efekt, který by mohl i velmi zdravé společnosti napojené na banky, což jsou všechny v principu, a zdravé finance lidí, by mohl poškodit.

Takže Američané to vyřešili kdysi v té finanční krizi tak, že jednu banku nechali zkolabovat. A pak už řekli – to je zlé, to vypadá nebezpečně, tak vlastně vklady garantovali.

V Evropě to bylo to samé. V roce 2008, 2009, v jeden okamžik byla velká nervozita. Kam mám dát peníze, abych o ně nepřišel? I u těch největších bank, to vypadalo, že to nemusí být bezpečné.

A tenkrát myslím, že Němci přišli s tím, že garantujme všechny vklady ve všech bankách. A ustaly veškeré tlaky na banku. To je to, o čem ty jsi mluvil o IPB kdysi dávno. Tak vlastně lidé přestali řešit, kde mají peníze, protože stát jim garantoval, že všechno je bezpečné.

Stát potom pochopil, že garance úplně veškerého bezpečí ve všech bankách je bianko šek pro každého, kdo chce podvádět. Stojí peníze. Takže to nemusí být úplně optimální řešení.

A proto přišel po celém světě koncept se systémově důležitými bankami. Který my doporučujeme zvažovat, když člověk přemýšlí o tom, v jaké bance si otevře účet.

V Rentiérovi ukazujeme seznam cca 30, 40, 50 bank, podle velikosti.

A některé banky mají finanční aktiva 500 miliard franků a některé tisíc miliard.
Vlastně některé jsou systémově důležité a některé nejsou systémově důležité. A to může být věc, kterou při ochraně bohatství je třeba vzít do úvahy, kterou tu investiční platformu využívám. Jak je velká, jak je systematicky důležitá. A ona ta velikost, o které mluvím, jaký má rating případně, a ta velikost je taky důležitá, protože ve finanční krizi 2008, 2009 se ukázalo, že co je velké, to hůř krachuje. To je složitější nechat padnout.

A my vždycky chceme být v situaci, kdy když přijde problém, abychom ho neřešili jenom my dva a náš klient. Ale aby ho řešil ten nejvyšší management na světě. Aby ho řešily státy, aby ho řešili konkurenti. Protože když by kolaboval jeden z největších hráčů na tom trhu, tak to ovlivní konkurenty. A ten business může přestat existovat. A v bankovnictví z hlediska důvěry je to samozřejmě velmi důležité. A my nevíme, jestli v příštích desítkách let nepřijde někam problém, včetně švýcarského bankovnictví.

Takže přemýšlejte o tom, jak banku využíváte. Jestli jako vkladovou instituci nebo jako platformu, to je bod jedna. Bod dva je určitě velikost, rating, systémová důležitost. To jsou faktory bezpečí, které je potřeba brát do úvahy.

Neznamená to, a to bych zdůraznil, že systémově důležitá instituce nemůže zkrachovat. I ta může zkrachovat, ale my hledáme řešení, která jsou nejvíce bezpečná. A velikost a systematická důležitost nám nahrávají do karet, když to bezpečí hledáme.

Josef Podlipný

Dnes jsme se bavili o bezpečí švýcarského bankovnictví.

A tak, jak bylo řečeno, nejenom bezpečná švýcarská velká privátní banka je zárukou bezpečí vašeho bohatství. To, co je zárukou a větší jistotou, že vaše bohatství zůstane v bezpečí, je strategie.

Pokud budete mít strategii, která vám dlouhodobě umožní bohatství zachovat, z hlediska jeho hodnoty a předat ho i dalším generacím, tak pak teprve můžete klidně spát.

Budete-li chtít vědět víc, dozvědět se větší detail, ať už o švýcarském bankovnictví, nebo o samotné strategii ochrany bohatství, rádi vám nabídneme větší detail skrze měsíčník Rentiér nebo v reakci na vaše případné dotazy.

A znovu se budeme těšit u dalšího dílu podcastu Mezi Rentiéry.

Loučím se s vámi, mé jméno je Josef Podlipný.

Vladimír Fichtner

A loučím se i já, Vladimír Fichtner. Nashledanou.

Josef Podlipný

Nashledanou.

 

Jak si vlastně začít v rodině povídat o majetku?
Co vede k otevřené komunikaci v rodině?
Jak jednoduše zapojit nastupující generaci do diskuze?

Vladimír Fichtner ve své rodině před dvěma lety zavedl „rodinnou banku”.
Nástroj, který používají už desítky let bohatí lidé z celého světa, ale v České republice je zatím poměrně neznámý.

Může být rodinná banka vhodná i pro vás a vaši rodinu?

Textový přepis

Josef Podlipný

Jak pomáhá rodinná banka mezigenerační správě majetku a proč jste ji u vás doma zvolili?

Vladimír Fichtner

Rodinná banka je jednoduchý koncept, jak se s dětmi začít bavit o majetku. Našim potomkům je 28, 27 a 17 let a každý je trošku jinak orientovaný – jednoho baví podnikání, druhý se jeví spíše jako typický zaměstnanec a třetí bude možná umělec. To ještě uvidíme, v sedmnácti letech se člověk profesně pořád vyvíjí.

S manželkou Radkou jsme hledali platformu, která by nám pomohla najít způsob, jak si o majetku společně začít povídat. Takovou, která by nám pomáhala hledat cesty, jak by děti mohly mít z majetku prospěch, zejména v první fázi produktivního života.

První transakce rodinné banky

Josef Podlipný

Každá rodina je výjimečná a je to živý organismus, který je potřeba podporovat, kultivovat. A každá komunikace je svým způsobem náročná na to, aby rodinu naopak nerozbila. Jak velká výzva je rodinná banka, ona diskuze uvnitř rodiny o sdílení bohatství a o jeho použití pro jednotlivce, byť je součástí rodiny?

Vladimír Fichtner

Pro nás to byla ta nejmenší výzva. Asi proto jsme jako první začali řešit rodinnou banku. Vzniklo to vlastně v okamžiku, kdy jsme dětem řekli: „Už není úplně potřeba všechny finanční věci řešit s běžnou bankou. A pokud si budete chtít půjčit, tak přijďte. Rodinná banka vám nabízí možnost zafinancovat něco, na co třeba nemáte.“

První přišel jeden z našich synů, že si chce koupit nové auto. Ale že by potřeboval pomoct, aby mohl při prodeji auta udělat dobrý obchod. Potřeboval překlenout cash flow – koupit nové dřív, než prodá to staré. Aby mohl s oběma stranami v klidu vyjednávat a udělat co nejlepší obchod.

A my toho využili a řekli: „Tak se o tom pobavíme jako rodina. A poprvé jako rodinná banka. Tak co potřebuješ?“

Celou situaci nám vysvětlil a já řekl: „Tak se k tomu jednotliví členové rodiny vyjádřete, co vy na to?“

První promluvila jeho přítelkyně, která byla součástí debaty: „No, já myslím, že by si nemusel kupovat každou chvíli nové auto.“

Syna ale auta baví a zatím mu to vždycky vycházelo tak, že na tom vydělal, takže proč ne. Ale bylo zajímavé slyšet přítelkyni, která říkala, že by možná nemusel.

A pak se diskuse rozjela. Brácha se vyjádřil, ségra se vyjádřila, Radka se vyjádřila, já jsem se vyjádřil. A začali jsme si povídat o tématu, které jsme do té doby společně neprobírali. Každý si věci řešil sám. Když jsme si my potřebovali půjčit v bance, s dětmi jsme to neřešili a oni stejnou situaci neřešili s námi. A to první, co se vlastně ukázalo jako nesmírně zajímavé, bylo, a pokračuje to dál, že to je komunikační platforma.

To není o té bance. Je to o tom, že si společně povídáme, že si vzájemně vyjasňujeme názory na některé věci. A tu naši první diskuzi ukončil druhý z našich synů, který řekl: „Kdyby to bylo jenom na mně, já bych mu ty peníze půjčil.“ S tím nakonec všichni souhlasili a přišla první půjčka. Překlenovací úvěr z rodinné banky.

Josef Podlipný

Dobrá. Hovořil jsi o tom, že se jako první vyjádřila synova přítelkyně. Znamená to tedy, že se diskuze v rámci rodinné banky účastní i širší rodina? Nejsou to jenom děti a manželka?

Vladimír Fichtner

My to tak děláme. Záleží i na tématech a na tom, jak je rodina definovaná. Ale my si uvědomujeme, že přítelkyně, nebo přátelé naší dcery, se mohou jednoho dne také stát součástí rodiny. A my je tak bereme relativně od začátku a nemáme nic, co bychom s nimi nemohli probírat. Speciálně věci v rodinné bance. Ono to pomáhá tříbit myšlenky. A je dobře, když u toho partneři našich dětí jsou. Je to dobrá možnost, jak s nimi začít navazovat společnou komunikační linku.

Josef Podlipný

Přítelkyni nápad na koupi nového vozu úplně nepotěšil. Je stále synovou přítelkyní?

Vladimír Fichtner

Není, ale nemyslím, že to s tím mělo něco společného.

Co když rodinná banka řekne ne

Josef Podlipný

To může být ukázka toho, že rodinná banka může vytvořit i problém, třeba komunikační. Vznikaly takové problémy, anebo pokud nevznikaly, jak byste si s nimi poradili? Je na to nějaký recept? Znáš například nějakou zkušenost z jiné rodiny, která už rodinnou banku praktikuje několik generací?

Vladimír Fichtner

Možná na to nějaký recept je. Ale jeden z nejdůležitějších je udržet otevřenou komunikaci. To je to, proč rodinnou banku děláme.

Když jsme řešili další úvěr, to už byl úvěr na podnikání druhého z našich synů, řešili jsme vlastně podobné věci – bavili jsme se společně. Ale musím říct, že asi největší a nejzajímavější diskuzi jsme měli v okamžiku, kdy rodinná banka řekla ne.

Respektive, my s Radkou jsme řekli ne, že se nám to úplně nelíbí. A to bylo v okamžiku, kdy přišla naše 17letá dcera a řekla, že by si chtěla půjčit 35 tisíc na foťák. Fotí hezky, a že by tedy ráda dostala půjčku, jako bráchové.

Přišla s tím na konci letních prázdnin, během kterých jsme se jí několikrát ptali, jestli by si neměla sehnat nějakou brigádu. Ale neměla na to čas. S Radkou jsme pak řekli: „Ale my si nemyslíme, že by rodinná banka měla půjčit někomu, kdo nemá příjem nebo kdo nic nevydělává. Protože nevidíme způsob, jak by banka mohla dostat půjčku zpátky.“

Diskuzi následně přebrali naši synové a jejich přítelkyně. Začali si povídat o tom, jestli existuje cesta a podmínky, za kterých by banka byla ochotná členu rodiny peníze půjčit. V tu chvílí jsme s Radkou zažili asi největší radost. Když děti a jejich blízké osoby hledaly cestu, jak to udělat. Ale přitom, aby to nebylo na úkor rodinného majetku. Skončilo to v nádherné debatě, kdy děti vymyslely, jak by to šlo a definovaly podmínky, za kterých by byly ochotny naší dceři na foťák půjčit.

Zapojily se do toho i ty přítelkyně našich synů, které říkaly: „Tohle je dobrá brigáda, tahle je úplně špatná, támhle to udělej a tam by to mohlo vyjít.“ No, a o měsíc později už podmínky byly splněny. Dcera měla příjem a dostala půjčku na foťák. Ale to nejhezčí bylo, že my diskuzi jenom odstartovali a zbytek rodiny už ji vedl sám. Seděli jsme v pozadí a měli nesmírnou radost, jak komunikace funguje, jak se hledala řešení, jak to bylo otevřené na obě strany. A jak tam například od syna, který si půjčoval na byznys, padala tato slova: „Proč myslíš, že jsem si půjčil? No abych šestnáct hodin makal. To není žádná legrace, půjčit si peníze.“ A to jsou konstatování, která od rodiče nikdy nevyzní tak silně, jako když je řekne brácha, který s tím má vlastní zkušenost.

Takže zatím jsme za ty dva roky nezažili nějakou nepohodu nebo něco neřešitelného. Zažili jsme, že jsme řekli „NE“, ale pak jsme se připojili k souhlasu, protože děti vymyslely, jak na to.

Rodiče i děti jako rovnocenní partneři

Josef Podlipný

To, co brání nepohodě nebo krizovým situacím, je tedy otevřený dialog, komunikace, ochota nejenom naslouchat, ale i společně hledat řešení. A chápu správně, že to je také o přijetí odpovědnosti vlastní, ale i kolektivní?

Vladimír Fichtner

Já bych řekl, že je ještě jedna důležitější věc. Fakt, že se diskuze najednou nevede z pohledu rodič-dítě, ale i z pohledu sourozenců mezi sebou. A to je pro nástupnictví, aby to v rodině fungovalo, zásadní věc. Protože šance, že se nedohodneme s Radkou, není samozřejmě malá, ale nějak to vyřešíme. Ale rodič versus dítě je vždycky trošku jiný vztah. Není partnerský. Pořád je přítomná seniorita a juniorita. Roli hraje vědomí, že ty jsi otec nebo matka a já tě vlastně chci poslouchat. Anebo nechci. Proto je ještě důležitější, že sourozenci si povídají mezi sebou o věcech, a přitom vědí, že jednoho dne můžou být oni na druhé straně.

Josef Podlipný

Mně se teď vybavila jedna teorie z oblasti psychologie. Tuším, že jsem tuto vědomost získal od pana Kezera, který říká, že jsou tři úrovně: rodič, dospělý a dítě. (editor: Jedná se o teorii transakční analýzy, kterou vyvinul Eric Berne v 50. a 60. letech 20. století) A nejhorší je čelit meziúrovňovému konfliktu. To znamená rodič vs. dítě. Dítě praští s hračkou, protože ho rodič zlobí, a rodič se ho zase snaží rychle umravnit. Nejlepším řešením je dostat obě strany na totožnou úroveň – snížit rodiče na dospělou úroveň a dítě pozvednout také tam. Aby byli na jedné palubě a měli chuť si vzájemně naslouchat a pomáhat.

Vladimír Fichtner

To je zajímavé. A myslím, že to je to, co se nám zatím daří. Jsem rád, že jsem se dozvěděl něco nového, co budu moci hned příště použít.

Proč zvážit založení rodinné banky

Josef Podlipný

Co je vlastně rodinná banka? Co to přesně znamená?

Vladimír Fichtner

Z našeho pohledu je rodinná banka nástrojem, jak financovat některé rodinné potřeby. Například vzdělání.

Přišel jeden z našich synů, že by si chtěl koupit víkendový kurz o investování do nemovitostí. Finančně byl nad jeho poměry a normálně by si ho nekoupil. Zeptal se, jestli by rodinná banka nebyla ochotná na to vzdělání přispět. Rodinná banka řekla, že ano. Přispěla i jeho přítelkyni, která o tom ani původně nepřemýšlela. Protože jsme říkali: „My jsme s mamkou taky vždycky dělali jakýkoliv byznys společně. A vždycky nám pomohlo, že jsme na to v rodině byli dva. Člověk pak zná více souvislostí a lépe rozumí partnerově činnosti.“

Rodinná banka financuje některé věci bezúročně, některé formou kreditu na vzdělání nebo zdravotní péči, do kterých by člověk běžně nebyl ochoten nebo schopen investovat.

Anebo je to také nástroj umožňující půjčovat v rámci rodiny peníze, které jsou k dispozici, a získávat z toho nějaký výnos. Protože rodinná banka není úplně charitativní organizace – že „tady to máš bezúročně a nemusíš to vracet“, to v žádném případě. „Tady je úrok a je potřeba ty peníze vrátit. A nějakým způsobem zajistit.“ V našem případě je rodinná banka zatím poměrně neformální setkávání, ale znám případy, kdy už je to poměrně formalizované a vím, že do budoucna k takovému kroku také budeme muset přistoupit.

Josef Podlipný

Možná si rentiéři kladou otázku, proč rodinnou banku provozovat? Vždyť když přijde člen rodiny a bude něco potřebovat, tak pokud je peněz dostatek – na krajíc chleba si nepoložím sedm řízků, sním jenom jeden – není důvod pomoc neposkytnout. Proč tedy rodinná banka?

Vladimír Fichtner

U nás je to kvůli zapojení další generace. Nevnímáme banku jako nástroj rodičů vůči dětem, že můžete něco nebo nemusíte něco. Když v naší rodině někdo přijde s nějakou potřebou, tak si společně sedneme a dáme hlavy dohromady. Takže víc než finanční instituce je to instituce, která pomáhá tříbit myšlenky, které si lze v pohodovém prostředí vyměňovat, a tím se tříbí i samotný názor rodiny. U nás je prostředí zatím pohodové, ale určitě přijdou složitější okamžiky. Ale věřím tomu, že to nemusí být tak složité, jako kdybychom…

Představte si, že úvěr dáme z rodinných peněz jednomu z našich synů. A nikdo se o tom z těch dalších dětí ani nedozví. Nebo nebude u té diskuze o úvěru přítomen. Proč to tak je nebo proč to tak není. To je to, co může v rodině do budoucna z majetkového pohledu vyvolávat zbytečné spory, rozpaky a nejistoty. A to nechceme. Nechceme, aby majetek byl přítěží, ale aby byl pomocí. Aby věci pomáhal řešit jak v rodině, tak mimo ni, například z pohledu filantropie.

Josef Podlipný

Chápu tedy správně, že rodinná banka pomáhá učit nastupující generace, ale i zakladatele spravovat majetek?

Vladimír Fichtner

Já si myslím, že v našem případě to tak je. Jak je to v jiných rodinách a v jiných rodinných bankách, nevím, ale samozřejmě tuším, protože koncept rodinné banky není něco, co bychom si vymysleli. To je věc, která se v západních zemích běžně používá dlouhodobě. V různé míře formality, v různé míře vázanosti. Samozřejmě čím větší jsou potřeby, čím větší je rodina, tím to musí být striktnější. Ale pořád platí, že to je především komunikační nástroj, komunikační platforma pro to, aby se všichni členové rodiny mohli do některých diskuzí zapojit.

První kroky k založení rodinné banky

Josef Podlipný

Vladimíre, dokázal bys vybrat tři nosné zkušenosti nebo návod, jak založit rodinnou banku? Kdybys měl poradit rentiérům, kteří o rodinné bance uvažují, třeba i na základě tohoto rozhovoru, co to bude?

Vladimír Fichtner

Přestože jsme velcí propagátoři toho, aby se z podnikatelského myšlení člověk přesunul do správcovského myšlení, v tomto případě si myslím, že jedna podnikatelská věc je dobrá, a to je příliš o tom nepřemýšlet a začít to dělat.

Prostě vystartovat, využít příležitost: „Kdybyste potřebovali nějaké peníze, tak už nemusíte chodit do banky. Přijďte, sedneme si jako rodina a probereme to.“ A není potřeba příliš přemýšlet, jak to přesně uděláme. Proč to uděláme. Ne. Zkuste si zkrátka začít povídat o penězích společně. To je naše zkušenost. Nehledat, jak to všechno uděláme, jak to všechno „zpapírujeme“, kolik bude oficiální úrok. Prostě si začněte povídat. To je určitě první zkušenost, kterou bych doporučil. Neváhat a využít to, protože potřeby existují pořád. Vzdělání, zdravotní péče a tak dál.

Ale i když jste partneři, neřešte to jenom s manželkou. Řešte to s rodinou společně. To je ten druhý důležitý krok.

My chceme, aby názor v rodině byl jednotný. Ne, že tři přehlasují dva nebo čtyři přehlasují tři. Ale aby byl jednotný. A snažíme se povídat do té doby, než tu jednotu získáme. Zatím se nám to daří, ale máme za sebou jenom dva roky. Takže se to může změnit, samozřejmě.

A třetí věc. Ta nás teprve čeká, ale myslíme si, že je potřeba po určité době a určitém objemu půjček (nebo třeba objemu jedné půjčky) začít banku formalizovat – mít někde napsáno, proč jsme to udělali a za jakých podmínek, jaká je zástava a jak to bude fungovat dál.

Takže:

1. nečekat dlouho,
2. dělat to společně,
3. a postupem času trošku víc formalizovat.

Poslední krok nás brzy čeká, je to důležité i z pohledu daňových konsekvencí a podobně. Člověk přece musí vědět, komu dal nějaké peníze, že to má třeba daňové důsledky nebo nemá. A vždy je lepší to mít podložené nějakým dokumentem.

 

Nástupnictví je jednou z nejdůležitějších součástí rentiérského života. Otázku, v jaké podobě předat nashromážděný majetek dalším generacím, si dříve nebo později položí každý zodpovědný rentiér.

Jaká je tedy cesta ke zdravému předání vybudovaného? Prvním krokem je už samotné uvědomění si této potřeby. Potřeby přestat být „Len onem“, člověkem, který sám rozhoduje a sám spravuje veškerý rodinný majetek.

V další krocích už začínáme rozprostírat odpovědnost na další rodinné členy. Jejich informační zapojení, a zároveň ponechání prostoru k tomu, aby se mohli v rámci rodinného bohatství sami realizovat.

V prvním rozhovoru Josefa a Vladimíra na téma nástupnictví se mimo jiné dozvíte o tom, jakým způsobem přenést odpovědnost na jiné, o tom, proč ostatním nenutit vlastní představu, nebo proč stanovit rodinného lídra.

 

 

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Když se řekne nástupnictví, tak podnikatelé si pod tímto pojmem často představují nástupnictví ve firmě. To je velmi úzká definice.

Moje zkušenost je ale úplně jiná, a podle mě by měla být jiná. Měli bychom si uvědomit, že to je nástupnictví v péči o majetek. Ve firmě nemusím být manažer nebo generální ředitel, ale můžu ji pořád vlastnit. A musím vědět, co s ní mám jako vlastník dělat. Stejně jako s loukou, polem, s nemovitostmi, s jakýmkoliv typem majetku, s finančními aktivy.

Bavíme se o nástupnictví, ale není to jen nástupnictví ve firmě, aby byl někdo z dalších potomků skvělým generálním ředitelem. Může být. Téma nástupnictví zdaleka není takhle úzké.

Jak se rozloučit s „Lenonem“

Josef Podlipný

Vladimíre, nástupnictví je mezi rentiéry často opakované téma. My jsme se o něj podělili článkem Goodbye Lenon v zářiovém čísle měsíčníku Rentiér 2022, který vydáváme pro naše klienty. Proč si zvolit titulek Goodbye Lenon?

Vladimír Fichtner

Nástupnictví, o kterém se zcela přirozeně tolik mluví, protože jsme většinou první generace bohatství – je nám 50, 60 a potřebujeme ho začít řešit – totiž začíná u každého z nás.

Mě na toto téma přivedl jeden slovenský konzultant, který mi u oběda nasdílel svůj příběh. Vystudoval medicínu, chirurga nebo ortopeda, nejsem si jistý, a na klinice zjistil, že zajímavé operace dělá jenom přednosta kliniky. Protože to bylo na Slovensku, tak říkal: „Len on.“ Pochopil, že je v žebříčku asi třicátý sedmý a než se dostane k zajímavým operacím, uplyne příliš mnoho doby. Tak si řekl „Goodbye Len on“ a odešel. Začal dělat konzultanta a dnes je velmi úspěšný. Kdyby ale zůstal na původní pozici, nikdy by se nedočkal anebo by ho čekala velmi dlouhá cesta.

Věděl, že v mém případě udeřil hřebík na hlavičku. Pochopil jsem, že „Len on“ není jenom v jeho příběhu, ale je také ve mně. Nedošlo mi to ale hned, až když jsme začali řešit nástupnictví ve firmě a v rodině. Tehdy jsem si řekl: „Já nechci být jediný, kdo všechno řeší. Musím to nějak dát dohromady.“

Josef Podlipný

Co bylo tím prvním impulzem? Co odstartovalo tento myšlenkový pochod – nechci na to být sám, nechci být tím jediným?

Vladimír Fichtner

Možná jsem to měl trošku jednodušší, protože byznys jsme stavěli s mojí ženou Radkou a de facto od začátku společně. Potom, když ona začala dělat nemovitosti, tak jsem jí také trošku pomáhal. Vždycky jsme na to byli dva. U klientů jsme se často potkávali s tím, že oblast majetku řeší jenom jeden člověk. Většinou to byli muži, kteří jsou se vším obeznámeni a zbytek rodiny ví relativně málo. Často se stává, že když se s novým klientem bavím o majetku a zeptám se ho: „Kdo další teď ví tolik, co my?“, odpoví: „Asi nikdo.“ To je příznak, že je potřeba to řešit, že „Len on“ hraje příliš velkou roli. A že je potřeba dostat ho ze hry.

Josef Podlipný

Dostat ze hry sám sebe? To je obtížná výzva. Jaké překážky jsi musel překonávat, aby ses této výzvy zhostil?

Vladimír Fichtner

Největší překážkou jsem byl já sám, samozřejmě. Protože „nikdo ty věci neudělá tak dobře jako já.“ Ale možná jsem jediný, kdo to tak má. Musel jsem si začít uvědomovat, že jsou kolem mě lidi, kteří jsou lepší. Jsou nejen možná zkušenější, ale mají už i více energie. Mají nové myšlenky, které by mě ani nenapadly.

Měl jsem to štěstí, že jsem takové lidi potkal jak ve firmě, tak i v rodině, kde jsme tomu šli trošku naproti. Věřím, že dáváme rozumný prostor i dětem, aby se zapojily do hry. Protože asi nejhorší, co můžete v nástupnictví udělat, je vymyslet nějakou právní strukturu a nalinkovat zbytku rodiny cestu: „Dcera bude tady, syn bude tady, manželka tady – takhle to máme nalajnované. Berte, nebo neberte.“

To může znamenat velký problém. Uděláte víkendové setkání, kde jim to všem předvedete, a najednou zjistíte, že to není jejich cesta. Že to není to, co oni chtějí. Že mají o své budoucnosti, o svém majetku úplně jiné představy, že s ním chtějí zacházet úplně jinak, a že jste se netrefili.

Proto si myslím, že nejdůležitější je začít u sebe. Jakou máš zkušenost ty, Pepo?

Každý střípek tvoří mozaiku jménem rodina

Josef Podlipný

I já nedal dostatek prostoru rodině. Uvědomil jsem si to v okamžiku, kdy mi nejstarší dcera řekla: „Tati, co to na mě zkoušíš?“ Myslela to vlastně v dobrém. A potom k tomu dodala: „To sis zase přečetl nějakou chytrou knížku, viď? Anebo jsi mluvil s nějakým chytrým člověkem, anebo jsi byl na školení nebo kurzu?“

Až časem mi došlo, že mi vlastně sdělila, že to nebylo o autenticitě sdělení anebo chuti vtáhnout rodinu do děje. Ale že to bylo o prostoru, který rodině dávám. Jak jsem se zahleděl do práce, byznysu, kultivace přátelství s kamarády, tak jsem občas zapomínal na to, že každý střípek v mozaice tvoří jednu velkou rodinu. Takže jsem v určitém okamžiku začal brát nemovitostní portfolio, vlastní práci a byznys – každou z těchto částí – jako člena rodiny.

Rozděloval jsem čas mezi jednotlivé členy rodiny tak, abych neriskoval to, z čeho mají strach rodiče, když mají druhého potomka a říkají si: „Jak to udělat, aby náš prvorozený nebo prvorozená nezačal/a na svého druhého sourozence žárlit?“ Je pochopitelné, že v určitém okamžiku – především maminka – bude věnovat více péče mladšímu sourozenci. Protože potřebuje nakrmit, přebalit, utěšit. Starší už se o sebe asi umí trošku postarat nebo už si tím prošel.

A to je právě chyba. Chyba je věnovat příliš mnoho péče jenom jednomu sourozenci. Každý by měl mít možnost konfrontovat svoje názory s tím druhým, inspirovat se, přemýšlet o tom, a hlavně by k tomu měl mít dostatek času a prostoru.

Vladimír Fichtner

Proč ti dcera řekla „co to na mě zkoušíš“?

Josef Podlipný

Protože jsem předtím věnoval výrazně víc svého času a péče tomu, aby dopadla dobře restituce. Abychom se vypořádali s novými výzvami a tím, jak jsme získali určitý majetek. Přišla i odpovědnost, podobně jako s narozením dětí, kdy jsme si s manželkou říkali: „Co teď vlastně budeme dělat? Jak zabránit příliš mnoha chybám?“ To se nedá nikde přečíst, to je vždycky poprvé.

Tak jsme se o tom společně bavili – jak budeme vychovávat děti, jak budeme hospodařit, kde budeme žít. A já na to zapomněl v okamžiku, kdy jsem vystupoval jako zástupce rodiny v restitučním procesu. Začal jsem se plně věnovat jiné oblasti a zapomněl na to, že jsou i členové rodiny, kteří už žijí. A žijí v té rodině.

Vladimír Fichtner

Takže jsi za dcerou přišel s něčím „tak, tady je to na nalinkované…“

Josef Podlipný

S nápadem. „Teď už je to tady a pojďte mi s tím pomoct, pojďte to se mnou řešit.“ Což byla chyba. Nevyslechl jsem, jak to vnímají oni, neslyšel jsem jejich názor. Říkal jsem si pouze: „Naše povinnost je získat zpátky to, co našim předkům vzali.“ A opřel jsem se do toho až moc velkou silou. V určitém okamžiku jsem energii věnoval prakticky jenom jedním směrem. Když mi dcera dala tuto zpětnou vazbu, nejdřív jsem si myslel, že asi nejsem uvěřitelný. Nebylo to tím. Bylo to tím, že jsem o rodinu přestal pečovat, že jsem na proces restituce byl sám, byl jsem „Len on“.

Lídr nerozhoduje, ale vyzývá ke spolupráci

Vladimír Fichtner

Moje zkušenost v procesu „Len on“ je následující: Prvním krokem je ujasnit si to v hlavě sám se sebou. Druhým krokem je podělit se o to nějakým způsobem s rodinou. Řekl bych, že budování rodiny je neustálý proces. Stejně jako budování vztahu k majetku, předávání zkušeností – vzájemné získávání zkušeností na různé úrovni, vzhledem k věku a podobně.

Když už se rodina shodne na tom, že „Len on“ nemá být jediný, který věci řeší, je potřeba, aby, alespoň u nás to funguje, tam byl lídr. Takový, který táhne proces nástupnictví dál. Ne proto, aby o něm rozhodoval, ale aby udržoval kontinuitu. Aby vyzýval rodinu: „Pojďme si popovídat o těch věcech, pojďme se sejít, pojďme se posunout dál.“ Protože jinak na to v dennodenním shonu není čas.

V této roli jsem se docela našel. Baví mě to, a baví mě si o tom číst, účastnit se kongresů na toto téma. Baví mě povídat si o tom s našimi klienty, protože tam člověk dostává spoustu dalších podnětů, jak některé věci řešit. A baví mě to sdílet nejenom s rodinou, ale i s dalšími lidmi kolem sebe.

Josef Podlipný

Vypadá to, že je to vcelku snadné. Někdo dá impuls, pokud si na to nepřijdeme sami, a pak je to o energii a pravidelném, důsledném a systematickém vracení k dané problematice a řešení, ideálně s celou rodinou. Objevily se nějaké překážky, na které bychom měli ostatní připravit?

Vladimír Fichtner

Když jsme prodali majoritu ve firmě, první věc, se kterou jsme se potkali, byly komentáře od našich právníků: „Měli byste postavit nějakou strukturu, soukromou nadaci, svěřenský fond nebo něco podobného.“ A my s Radkou byli pro, slyšeli jsme, že se to tak dělá.

V té době jsem se o to téma začal hodně zajímat, protože ho začalo řešit hodně našich klientů. S Radkou jsme postupně dospěli k názoru – ale postupně znamená po dlouhých měsících, půl roce, tři čtvrtě roce –, že ta struktura je hrozně studená záležitost. Nakonec jsme do toho nešli, pocitově nám to nesedělo. Až teď zpětně vím, že to je přesně cesta k tomu: „Tady to máte a berte, nebo neberte.“

A to rodina nemusí vůbec skousnout. Postupem času jsme začali řešit úplně jiné věci – rodinnou banku, povídání si o majetku, vzájemné vzdělávání. Začali jsme spolu jezdit na kongresy a podobně.

Strukturu dodnes nemáme, přestože bychom ji už dva roky mohli mít. Daňově to v ČR zatím nedává tolik smysl, ale hlavně to nedává smysl lidsky. Od lidí, kteří to dlouhé roky dělají v Americe, jsem se dozvěděl, že struktury jsou často vnímány jako něco umělého, naroubovaného, technického. Nemají nic společného se vztahy v rodině a s tím, aby to fungovalo. Má to být obráceně. Rodina si nejdřív musí povídat a pak společně něco vytvořit. Ale až po nějaké době. To je alespoň moje zkušenost. Jak to vnímáš ty?

Stavte dům, ve kterém budou spokojeni všichni

Josef Podlipný

Vnímám to podobně. My na tohle přišli úplně mimo diskusi o majetku, bohatství a nástupnictví. V okamžiku, kdy jsme vybírali dům a náš dobrý kamarád architekt říkal: „To je fajn, že se vám tento dům líbí. Vezměte si projekt a do projektu si malujte cesty, kudy budete chodit, až přijedete s nákupem. Kudy budete chodit s dětmi, kudy půjdete na zahradu, kudy půjdete k jezírku, k bazénu. A neklaďte si překážky v místech, kde je těch čar nejvíc. Stejně tak si v domě neklaďte překážky v příjemném žití.“ Jinými slovy, není důležité vybrat jen dům, ale je důležité vybrat dům, ve kterém se všichni budou cítit spokojeni.

Zapojili jsme do toho celou rodinu. Už jsme to s manželkou nestavěli jenom na tom, zda je dům v ideálním místě, s příjemnými sousedy a v dobré cenové relaci. To nejdůležitější pro nás bylo odpovědět si na otázku, jestli se nám tam bude dobře žít. Trošku jiným způsobem jsme získali odpověď na to, co je podstatou bydlení. Aby se tam všichni cítili příjemně a aby třeba v budoucnu chtěli podobně předávat bohatství dalším generacím. Až když je splněná podmínka podstaty, je možné řešit formu. Jestli to bude právní forma nadace, nebo svěřenský fond, nebo úplně něco jiného. To není v tento okamžik tak důležité.

Souhlasím i s tím, že když se někdo uchýlí k větší orientaci na formu, vytvoří si bariéry a omezí své hřiště. Najednou nevidí za obzor a uniká mu spousta souvislostí. Omezuje nejenom sebe, ale i ostatní.

Podobně to možná neprožívá každý rentiér. Někteří jsou už v pozdějším věku a potřebují najít řešení, jak své následovníky připravit na péči o bohatství. Někteří s tím ale teprve začínají a mají ještě mnoho času.

Jaký je tedy nejlepší způsob, jak na to jít? V jakém čase a s jakými posloupnými kroky? Můžeme udělat malé shrnutí?

Vladimír Fichtner

První věc je určitě začít u sebe. Je potřeba dostat „Len ona“ ze hry. Respektive, dát mu novou roli. Ne roli ředitel zeměkoule, kterou zastával doposud. Ujasnit si, kdo bude lídr – to si myslím, že je druhý důležitý krok.

Josef Podlipný

Tady se rovnou doptám, jak vypadal proces ujasnění si, kdo bude lídr? Bylo to o ochotě převzít na sebe to lídrovství, anebo o hlasování, nebo to vyplynulo přirozeně?

Vladimír Fichtner

Chopil jsem se toho vlastně přirozeně. Nebylo žádné hlasování, kdo to povede. Myslím, že není nutné o tom hlasovat, když se člověk dostatečně stáhne z ředitelské role.

Pro mě to byl dobrý podnět, na čem pracovat dál. Pracovat na firmě bylo kdysi to nejdůležitější, teď je pro mě důležité pracovat na tom, aby fungoval majetek a rodina. Je to pro mě dostatečně zajímavá intelektuální výzva.

Nedávno jsem jel s jedním z mých synů z kongresu rodinných firem. Na cestě zpátky jsme volali ženě a druhému synovi. Ptali se nás, jaké to bylo, ale manželka chtěla, aby nejdřív odpověděl syn.

Odpověděl: „Já poprvé viděl, že ty věci, co táta chce – to povídat si v rodině o majetku a nějak o tom přemýšlet a řešit rodinnou banku – vlastně řeší spousta dalších lidí. Tam bylo 120 nebo 130 zajímavých, chytrých, úspěšných lidí a rodin. Takže to možná nebude úplně blbost.“

Co to znamená pro lídrovství? Lídrem může být někdo, kdo té myšlence věří. Je otázka, jestli ji v rodině dokážeme dostatečně sdělit, aby se lídrem stal někdo jiný. U mě to tak není. Proto jako další krok vidím, že to musí mít nějakou hybnou sílu. Někoho, kdo to posouvá dál. Amatérsky, profesionálně, to je jedno. Ale někoho, kdo to posouvá. Co může být další krok?

Josef Podlipný

Jít do toho a nebát se omylů, a někdy názorových střetů. Nebát se diverzity, různorodosti. Velmi důležité je vytvořit si čas a prostor na přemýšlení. Myslím, že se vyplatí tomu tu energii věnovat. Sice se říká „nikdy není pozdě“, ale někdy opravdu pozdě být může. Když si jen vezmeme, kolik zkušeností jsme za naše životy nabyli. Předat zkušenosti přirozeně, nikoliv „tady to máš, vezmi si to a dělej si s tím, co chceš“, také zabere čas a sebere energii.

Od velmi úspěšných podnikatelů a miliardářů jsem paradoxně slýchal, že „na to je ještě čas, já je chci ochránit toho byznysového tlaku a od ne vždy příjemného byznysového prostředí. Chci jim dopřát dětství, spokojený život manželky nebo manžela.“ I mezi ženami jsou rentiérky a úspěšné podnikatelky, na to nesmíme zapomínat. Po pravdě řečeno, ženy se obvykle dožívají i vyššího věku, takže většina majetku možná do budoucna přejde právě do jejich rukou.

My muži bychom neměli zapomínat na to, že je na to musíme také připravit. Nenechat je na to potom samotné.