Archives for Leden 2023

Josef Podlipný sdílí příběh své rodiny, která v 50tých letech přišla o majetek, a cestě k jeho obnově.

Textový přepis

Vladimír Fichtner

Pepo, tvoje rodina měla majetek v rodech už kdysi dávno, protože vaši předkové byli úspěšní. V tom za první republiky pokračovali vaši prarodiče – jak ti tví, tak ti od tvé ženy Jany –, kteří měli velké úspěchy v podnikání a sedlačení. Ale přišel rok 1948, znárodňování a také měnová reforma v roce 1953. Majetek, který generace tvých předků budovaly, najednou zmizel.

Rád bych se tě zeptal, jaké to bylo? Jak jsi to prožíval, když ses to dozvěděl? Kdy ses to dozvěděl a byl jsi už dost starý, abys chápal souvislosti? Zajímalo by mě, jak jsi prožíval fakt, že rodina o majetek přišla? Případně, jak to prožívali tvoji rodiče nebo tvoji prarodiče?

Josef Podlipný

Pamatuji si, jak jsme už nesedlačili, ale obdělávali jen malé políčko, pozemek mezi nějakými cestami. Společnými silami a dílem pomocí strojů jsme vybírali hromady kamení, abychom tam mohli pěstovat brambory. Divil jsem se, proč se plahočíme na takovém nevelkém poli s kameny, proč si nevybereme jiný kus úrodné půdy a nepěstujeme ty brambory tam.

Babička to nesla mnohem bolestivěji, tak mi můj tatínek vysvětloval, že tento pozemek jsme dostali přidělen. A že za něj vlastně můžeme být rádi, protože nám v minulosti ani nepatřil. Teprve tehdy jsem si začal uvědomovat, že se v minulosti asi stala nějaká křivda. Pak jsem to nějaký čas jenom akceptoval a moc jsem to neřešil.

Doma v rodině se o tom tolik nemluvilo. Spíš v náznacích. Babička občas zavzpomínala na měnovou reformu a na to, jak měli nachystané peníze na koupi krásné vily, jenže pak jim z těch peněz zbyla jen plná truhla bankovek bez hodnoty.

Vladimír Fichtner

Ještě mě zajímá, jak rodina nesla břímě ztráty majetku, kterou asi většina z nás považuje při pohledu do zpětného zrcátka jako ne úplně spravedlivou. Jak jste se s tím vyrovnávali? Jaké trauma to bylo?

Josef Podlipný

Napadá mě snad jediná stručná odpověď: Hrdě. Rodina to prostě akceptovala jako fakt. A snažila se pečovat o nás, mladší nastupující generaci. To znamená děda s babičkou o své dva syny. A ti dva synové zase o své děti tak, aby to nepoznaly. Aby je to nepoznamenalo do budoucího života. Aby nedělaly rozhodnutí na základě nějaké předchozí křivdy a nedej bože se nechtěly někomu mstít.

Spíše poukazovali na to, co se v těch těžkých dobách stalo. Že i v těch těžkých časech, kdy děda byl neprávem obviněn a hnán k soudu za to, že neodvedl předepsané dávky, se snažil pomoci svým blízkým nejenom v rodině, ale zaměstnancům. Nesl za ně s babičkou určitou míru odpovědnosti, tak ukazovali tu lepší tvář. Ne tu ošklivou. Ne tu bolestivou. Říkali, že stálo za to těm lidem pomáhat, že stálo za to nějaké dávky krátit a schovat je. Dát je potřebným a použít je samozřejmě i pro sebe.

Ukazovali, že dobro se vyplácelo i v rodinách. Rodina, která byla v příbuzenské linii a byla méně zasažena restriktivními opatřeními anebo ztrátou bohatství, pomohla té, která byla zasažena více.

Vladimír Fichtner

Takže rodina v těžkých časech objevovala rodinné bohatství?

Josef Podlipný

Ano. Širší rodinu to ještě více stmelilo. Místo toho, aby to vazby nějak rozbilo a udělalo z těch charakterních a morálně dobře nastavených lidí v uvozovkách mrzáky.

Vladimír Fichtner

Takže se potvrdila věta, kterou jsem psal ve své knížce Rodinné Bohatství, citaci zkušené staré paní: „Naše rodina byla vždycky bohatá a občas jsme měli i peníze“. Vy jste v rodině vnímali jiný rozměr bohatství – ten lidský a vztahový.

Josef Podlipný

Bylo období, kdy rodina neměla vůbec žádné peníze. Naopak měla dluhy a měla i vykonstruované dluhy typu, že když se něco neodvedlo, vázl na tom dluh a ten se musel buď splatit penězi, anebo zvýšenými dávkami.

Nové možnosti po pádu komunistů

Josef Podlipný

V okamžiku, kdy v roce 1991 už legislativa umožňovala podat žádost o vrácení alespoň části vydatelného majetku, odstartoval strýc Rudolf diskuzi v rodině. A já, protože mě to už dříve zajímalo a cítil jsem se plný energie a elánu, a zároveň jsem měl touhu opětovně získat to bohatství do rodinné správy, jsem se k tomu přihlásil. Říkal jsem: „Já si to beru za své. Pokud dostanu mandát od celé rodiny. Nikoliv od několika jednotlivých členů, ale opravdu stoprocentním hlasováním, tak se toho zhostím.“ Ale to jsem ještě netušil, jak to bude těžké.

Vladimír Fichtner

Rodina se tedy dozvěděla, že je možné dostat část majetku zpět, zabojovat o něj. Tento okamžik mě zajímá. Jak jste tohle prožívali? Rodiče nebo prarodiče – nevím, kdo v té době ještě vlastně žil. Jak to na vás zapůsobilo? Pamatuješ si ten okamžik, kdy to přišlo?

Josef Podlipný

Pamatuji si to zcela přesně. Já si to představoval – jak se říká mezi dětmi – jako Hurvínek válku.

Řekl jsem si fajn, legislativa to všechno popsala, tak to nebude nic složitého. Prostě do toho půjdeme. Cítil jsem určitý závazek vůči předchozím generacím. Především těm nežijícím. Bohužel to byl závazek i vůči mému dědovi, který v ten čas už nežil.

Chtěl jsem to takzvaně vybojovat, dosáhnout toho. U babičky – v ten čas už bohužel nežil ani můj otec – jsem vnímal trošku jiné pocity. Ona měla na jednu stranu radost, že se ta možnost objevila. Zároveň jsem viděl určité dvě obavy. První, aby ten okamžik, který bolestivě prožívala s dědou – ale spousta jiných rodin prožívala totéž, mnohdy třeba ještě horší a v horší podobě – , abychom někdy v budoucnu neabsolvovali také my. Úplně to neříkala, ale bylo to z ní cítit.

A druhou obavu jsem cítil ještě intenzivněji – abychom nebyli zklamaní, že se to nepovede. To znamená – moc nevěřila, alespoň zpočátku, že ten majetek získáme.

Boj o navrácení rodinného majetku

Vladimír Fichtner

Pak přišla ta těžká práce vybojovat to. Co to znamenalo? Co to obsahovalo? Jak to trvalo dlouho? Jak ses to dozvěděl? A co bylo na konci, když jsi měl v ruce nějaký dokument a tam to bylo černé na bílém a ty jsi to měl rodině představit? Jak to na ni zapůsobilo?

Josef Podlipný

Snadno vypadající otázky, ale náročné odpovědi. Pokusím se je rozdělit do dvou částí.

První část byla náročnější, než jsem čekal. Zákon totiž říká, že lze požádat o to, co lze doložit. A doložit bylo nutné i to, že jsme třeba darovali, nebo naši předci darovali, majetek v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek. Těch obratů zákonodárců tam bylo bezpočet.

To, co bylo možné doložit výpisem z pozemkových knih, různých registrů smluv, bylo vcelku snadné. Nicméně, když někdo něco bral, bezpochyby neměl touhu o tom sepisovat rozsáhlé a velmi přesné protokoly. O spoustě majetků nebyly dohledatelné nebo snadno dohledatelné žádné doklady. Pak připadal v úvahu princip čestného prohlášení, doložen nebo podpořen svědeckými výpověďmi. To bylo těžké období. Ani ne tak proto, že jsme se museli domluvit, koho můžeme oslovit, kdo tu svědeckou výpověď může poskytnout a je k tomu oprávněn. Ale především ve chvílích, kdy jsem se s těmi lidmi setkával a oni vzpomínali a popisovali to příkoří.

Při těch vzpomínkách bylo vidět, že znovu otevírám staré rány. Což mi bylo velmi nemilé, protože já je žádal o pomoc. Viděl jsem jejich touhu pomoci, ale vzpomínky na to, co se dělo strašného – třeba i jejich rodinám –, je naprosto zdrtily.

Když jsem to potom sdílel dovnitř naší rodiny, rány se otevíraly znovu. Babička mnohdy plakala nebo tu komunikaci nechtěla dokončit. Takže shromáždit dostatečně neprůstřelné podklady pro to, aby žádosti muselo být vyhověno, to byl opravdu ten nejtěžší úkol.

Závazek vůči předchozím generacím

Vladimír Fichtner

Co ti dávalo sílu to dotáhnout?

Josef Podlipný

Teď to bude znít jako sebemrskačství, ale i ta bolest a ty příběhy. Že jsem si teprve v ten okamžik uvědomil, že to je opravdu můj a náš závazek vůči těm předchozím generacím. A musíme to vybojovat, že to za to stojí. Jinak by se asi, jak se říká, obrátili v hrobě, kdybychom to vzdali. Cítil jsem to jako povinnost.

Čím více jsem se o tom dozvídal, tím více jsem cítil i určitý závazek ty příběhy vyprávět dál. A vyprávět je tak, jak jsem je slyšel. I přesto, že jsem něčemu z toho ani nechtěl věřit. Přišlo mi to nemožné. Jak je možné, že se něco takového může dít? Jak je možné, že někomu můžu něco vzít? A přitom ho ještě potrestat za to, že jsem ho vzal na hůl, nebo že jsem mu ten majetek sebral? Jak je to možné?

Vladimír Fichtner

Takové příběhy patří ke každé rodině, měly by patřit k jejímu bohatství. A teď nemluvíme jenom o bohatství finančním, ale i tom, jak člověk vybudoval firmu, jaké byly začátky…

Konec dobrý, všechno dobré

Tvůj příběh je nesmírně silný. Jaké to bylo, když ses dozvěděl, že se to povedlo nebo aspoň částečně povedlo? Jak to bylo? Jak jsi to zažíval? Kdy se to stalo? Pamatuješ si to? Jak jsi to předal rodině? Jak jsi to předal babičce, pokud v té době žila?

Josef Podlipný

To byla radost. Radost a štěstí.

Vladimír Fichtner

Jak se ta zpráva k tobě dostala? Ty jsi vytáhl nějakou obálku?

Josef Podlipný

Obvykle to byla forma rozhodnutí soudu nebo pozemkového fondu. Ale už v okamžiku, kdy byly splněny zákonné podmínky, byla velmi vysoká pravděpodobnost, že dojde k naplnění. Snad až na případy, kdy odmítli něco vydat, protože část pozemků byla zastavěna podnikem, který odpovídal za státní hmotné rezervy. Nebo tam byl podnik se zahraniční majetkovou účastí – zákon chránil zahraniční vlastníky. Až na tyto výjimky už při splnění všech náležitostí bylo téměř jisté, že k vydání dojde.

Když jsme to měli černé na bílém, bylo to potvrzení, že jsme se vydali správnou cestou. Dojít k cíli nebylo ale jenom na mně. Chtělo to obrovskou podporu celé rodiny a mnohdy probíhaly diskuze dlouho do noci. Přemýšlení, kde člověk, kterého potřebujeme oslovit, asi teď může bydlet, nebo jak se vlastně jmenoval, pokud ještě žil. Byla to spousta debat, někdy více, někdy méně příjemných.

Vladimír Fichtner

Co říkala babička na to finální rozhodnutí? Protože ona určitě byla jeden z těch lidí, kteří – vzhledem k tomu, jakou měla historickou zkušenost – do poslední chvíle v navrácení majetku nevěřili. Jak se to dozvěděla? Od koho? Nebo jsi jí to řekl ty?

Josef Podlipný

Řekli jsme si to vzájemně všichni. Nebylo to tak, že by se to dozvěděl někdo první a ten to šířil v rodině dál. Babička tehdy říkala, že je vlastně ráda, že to tak dopadlo. Jako rodina jsme se tehdy i dohodli, že velkou část, prakticky veškerý majetek, necháme vydat na babičku a nikoliv na někoho z nás. Byť se tomu babička nejdřív bránila, ale nám to přišlo jako nejvhodnější řešení. Ona s dědou byla ta, která o ten majetek přišla.

Takže jsme i v té fázi radosti a zadostiučinění, a zároveň závazku vůči našim nastupujícím generacím, byli ochotni se semknout a říct: „Babi, bude to na tebe. Na tebe to bude všechno napsané a pak se společně poradíme, co s tím budeme dělat dál.“

Poučení pro další generace

Vladimír Fichtner

Mám poslední otázku, Pepo. Myslíš, že by vaše rodina byla víc v pohodě, kdyby tenkrát už znala něco jako filozofii Ochrany bohatství – Wealth Protection. Že by to pomohlo?

Josef Podlipný

S odstupem času, Vladimíre, vím – ne myslím –, ale vím, že by to pomohlo.

Tehdy jsem si to ale nemyslel. Tehdy jsem byl přesvědčený, že nešlo nic udělat, že to byl osud. Špatný okamžik v životě předchozích generací. Teď jsem přesvědčen o tom, že kdyby tehdy rodiny, které potkal podobný osud, měly možnost přemýšlet o možných scénářích a hodnotě bohatství pro nastupující generace – co bohatství tvoří a jak je rozloženo, jak je diverzifikované –, tak by ten osud vypadal jinak.

O tom, co tvoří bohatství, jsem se přesvědčil právě v těch bolestivých fázích, během vyslechnutí příběhů. To bylo znovuobjevování toho, co se v minulosti vlastně dělo. Ale do té doby jsme se o tom v rodině v podstatě nebavili – děda s babičkou, ani můj otec s maminkou to nechtěli moc otevírat, protože v nás nechtěli zanechat určitou pachuť anebo pocit křivdy.

Přitom to patřilo k hodnotám bohatství, které je naší povinností předávat dalším generacím, aby nezapomněly na to, že je důležité mít nějaký morální základ. Že je důležité pomáhat těm, kteří nemají to štěstí, aby měli dostatek majetku pro spokojený život. Aby přemýšlely nad tím, že bohatství nemáme jenom pro sebe, ale že jsme odpovědni za to, že bude sloužit i nastupujícím generacím. A spousta dalších a dalších přínosů, které jsou se správou bohatství spojeny tak, že jsou zároveň závazkem pro toho, kdo se o bohatství stará, kdo je jeho správcem.

Vladimír Fichtner

Dneska jako rentiér víš, že Ochrana bohatství je něco, k čemu vaše rodina směřuje.

Josef Podlipný

Ano, a budu rád, když i nastupující generace, naše tři děti a jejich děti – teď už máme prvního vnoučka – budou ty příběhy a bohatství schopni chránit i pro své budoucí potomky.

Vladimír a Josef sdílí základní principy, které  je dobré dodržovat, abyste své bohatství ochránili pro další generace.

Textový přepis

Josef Podlipný

Vladimíre, Ty jsi filozofii Ochrany bohatství vytvořil. Co tě k tomu vedlo?

Vladimír Fichtner

Vedly mě k tomu zkušenosti, které jsem získal do roku 2003, kdy jsem začínal dělat poradenství. Celý koncept vznikal postupně, skutečný zrod ale nastal, když jsme se poprvé začali starat o peníze lidí, kteří prodali firmu za stovky milionů korun, a tyto prostředky bylo potřeba ochránit. Termín Ochrana Bohatství resp. Wealth Protection jsem začal používat v roce 2008 nebo 2009, protože jsme se ocitli uprostřed finanční krize a ani peníze v bankách tenkrát nebyly v bezpečí.

Ale jak to celé vzniklo? Kvůli historickým zkušenostem. Kdysi jsem koupil certifikát tehdejší Ekoagrobanky za 10 tisíc korun, což byl tehdy v roce 1994 jeden nebo dva platy. Certifikát měl na sobě napsaný nějaký výnos, ale já ho mám dodneška, protože po roce 1996 šla Ekoagrobanka do nucené správy a peníze se mi nevrátily.

Také jsem zažil Českou národní investiční společnost Litoměřice, které se říkalo Litoměřické fondy. Byly to vůbec první fondy, které investovaly do nemovitostí. Po roce 1996 nebo 1997 také zmizely. Do nich jsem zainvestoval, ale včas jsem ještě vybral, protože se ke mně dostala informace, že to možná nepřežije.

Když se ohlédnu těch třicet let zpátky, průšvihů a fatálních ztrát peněz bylo hrozně moc. A bylo jedno, v čem byly zainvestované. V poslední době to byly kryptoměny, předtím zlato, předtím akcie. Nedávno třeba Arca Capital, kde lidé přišli o 18 miliard korun, což není málo. O peníze se dá někde přijít pořád.

Když jsem začal stavět investiční poradenství, uvažoval jsem nad tím, jak zabránit fatálním průšvihům, kdy lidé přijdou o všechno, o všechen svůj majetek. Přemýšlet o tom bylo pro mě velkou inspirací.

Ale Pepo, vaše rodina také zažila v ještě hlubší historii fatální průšvih.

Josef Podlipný

Dědeček s babičkou přišli o velkou část svého majetku, který chtěli použít na nákup vily. Bohužel zažili padesátá léta dvacátého století a měnovou krizi, takže si s penězi mohli tak akorát vytapetovat dům. Když k tomu došlo, mzdy a majetek se přepočítal koeficientem pět ku jedné. To znamená, že mzdy sice narostly pětinásobně, ale peníze se přepočítávaly v opačném poměru. Částka, kterou jste si tehdy mohli vyměnit, byla navíc směšně nízká, šlo pouze o 300 korun. Vše, co bylo nad tuto hranici, bylo v poměru padesát ku jedné, což vlastně znamená 98% ztrátu hodnoty majetku. A to byla velmi bolestivá ztráta pro všechny.

Stejně tak si pamatuji období devadesátých let, kdy se šest milionů lidí zapojilo do kupónové privatizace. Anebo si vzpomínám, když dolar klesl z nejvyšších hodnot přes 40 korun na méně než 15 Kč.

Vybavuji si také slova mého dobrého kamaráda, který říkal: „NWR, OKD – vždyť je to díra do země, to ti nikdo nemůže sebrat, o to nemůžeš přijít.” Bohužel, krach se týkal NWR, týkal se i společnosti OKD. A proto se ptám, Vladimíre, jestli strategie Wealth Protection (Ochrana bohatství) byla odpovědí na tyto problematické okamžiky minulosti? Anebo také reakcí na to, že jsme prostě nepoučitelní?

Vladimír Fichtner

Hlavně byla odpovědí na to, že pokud mám někomu radit, co má dělat s penězi, tak potřebuji dobře spát. Já potřebuji být v klidu. A abych dobře spal, tak musí i moji klienti dobře spát. A když budou v pohodě i v dobách krizových, tak to bude ono. Úplný začátek přemýšlení byl „jak to udělat, aby se nám dobře spalo?“

Josef Podlipný

A jak to udělat, aby se nám dobře spalo?

Vladimír Fichtner

Kroků je několik. Když se potkáváme s lidmi, kteří za námi přicházejí, ptáme se jich, jestli už mají dost.

Josef Podlipný

Tohle je velmi důležitý bod! Jakého nastavení jsou podnikatelé, Vladimíre? Zkusme popsat krátce rozdíl mezi podnikatelem a správcem.

Rozdíl mezi podnikatelem a správcem

Vladimír Fichtner

Podnikatel chce všechno hned. Nic nepočká do zítřka, všechno je možné přes noc nebo přes víkend. Vyhledává riziko, protože to je ta příležitost, která mu pomůže posunout byznys do další úrovně. Netrpělivost, rychlost, vyhledávání rizika, a růst jako mantra. Pro podnikatele je hlavní růst, růst a růst.

Potom ale přijde okamžik, kdy si člověk uvědomí, že má dost. U většiny lidí to tak je, neříkám, že u všech. Ale ti, se kterými se potkáváme, říkají: „O tohle bych fakt už nerad přišel. Co uděláme pro to, aby nenastal zmiňovaný fatální průšvih?“ Oni dál mají své byznysy, start-upy nebo něco dalšího, ale začínají hledat i Ochranu bohatství. První věc je tedy říct si „mám dost“ a začít se chovat jinak.

Přerod z podnikatele na správce je proces. Důležité je uvědomění si, že jako podnikatel jsem z pohledu vnitřního DNA nastaven jinak, než bych měl být jako správce.

Pepo, ty jsi také správcem rodinného majetku. V restituci jsi vybojoval zpátky majetek, který budovaly tvoje předchozí generace. Jak ty vnímáš rozdíl správce versus podnikatel?

Josef Podlipný

Pro odpověď použiji myšlenku převzatou ze šlechtického rodu. Tehdy jeho zástupce řekl, že správce přebírá majetek s tím, že ho předá další generaci v lepším stavu, než ho převzal. Já se k tomu v okamžiku, kdy jsme majetek budovali anebo kdy jsme ho převzali, začal stavět podobně. Protože jsem si říkal, že musím do jisté míry napravit i určitou křivdu.

Naše rodiny z maminčiny strany byly orientovány na sklárny a továrny, kde mimo jiné tvořili i vánoční ozdoby na stromeček. A také je s naší rodinou spojena výroba Hořických trubiček. Z otcovy strany šlo zase o grunt. O odpovědnost za to, že uživí zvířata. Plodiny, které vysejí, také sklidí. A z jejich podnikání a hospodaření bude mít profit i široká obec dalších, kteří se zase živí něčím jiným. Je v tom tedy určitá odpovědnost a zároveň závazek předat další generaci majetek v lepším stavu, než jsem ho převzal.

Vladimír Fichtner

A jak vnímáš konflikt podnikatelského přístupu s Ochranou bohatství? Ten mindset, myšlenkové nastavení, podnikatel versus dlouhodobý správce, o kterém mluvíš? Řekněme šlechtický přístup k rodovému majetku, protože vím, že máš takový přístup v rodině a máš na čem stavět – jsi už s přerušením čtvrtá generace.

Josef Podlipný

Rozdíl je velký. Ne každý rentiér si ho uvědomí včas. Konflikt je především v tom, že podnikatel dělá to, čemu rozumí, na co si může sáhnout, co má pod kontrolou. A tak se snadno stane, že má tzv. všechna vajíčka v jednom košíku. Dělá to, co mu jde, přináší mu to radost a uspokojení. A když se jednou spálí, věří si, že příště se mu to nestane.

A správce? Ten už se na to dívá tak, že košík s vajíčky nemusí vždycky donést. Co když zakopne? Co když tam bude mít všechna vajíčka? Je schopen znovu poprosit slepičky, aby mu snesly další? Jsou vůbec nějaké slepičky? Jinými slovy, s velikostí majetku také roste důležitost rozkládat riziko a přemýšlet o různých potenciálních scénářích. Mnoho filozofů říká „přemýšlet o neznámých neznámých“. Mně se na strategii Ochrany bohatství, jíž jsi zakladatel, líbí právě to, že přemýšlí o scénářích. Pojďme přiblížit, co to je přemýšlení o scénářích.

Scénářové přemýšlení při správě majetku

Vladimír Fichtner

Já to řeknu na příkladu proti-inflační dluhopisů a tom, co jsme sepsali do našeho časopisu Rentiér v létě 2020. Nadnesli jsme tři scénáře budoucnosti a jak se na ně připravit. To povídání bylo delší, ale já to popíšu na příkladu proti-inflační dluhopisů. Instrumentu, který všem, kteří ho mají, přinášel výnos ve výši inflace.

Josef Podlipný

Kolik peněz v tomto instrumentu mají klienti společnosti Fichtner?

Vladimír Fichtner

Podle jejich investičního profilu deset až dvacet pět procent finančního majetku. To znamená poměrně dost. A řeknu, jak jsme se k tomu dostali.

Proti-inflační dluhopisy přišly na trh v dubnu, květnu 2019. Myslím, že se poprvé vydávaly v červnu 2019. Když se přenesete zpátky v čase, zjistíte, že v té době byla inflace velmi nízká. Úrokové sazby byly nulové. Když jste měli hotovost, nebylo s ní moc co udělat. Když jsme se podívali na detaily proti-inflačních dluhopisů, viděli jsme toto: Bude-li inflace záporná – bude takzvaná deflace, což se v té době při hotovosti v euru skutečně dělo – váš nejhorší možný výnos je nula. Všichni, kdo dostávali mínus jedno procento na euru za rok, by v takovém případě byli nadšení. Takže proti-inflační dluhopisy byl dobrý produkt pro období záporné inflace.

Proti-inflační dluhopisy byl zároveň rozumný produkt pro normální inflaci ve výši dvou, tří, čtyř procent. Protože každý rentiér potřebuje mít peníze na své výdaje na rok, dva, pět, šest let – rozumná rezerva je na pět, šest let. V té době neexistoval produkt, kde by šlo ukládat na pět, šest let s rozumným výnosem, který by ochránil inflaci. Poté přišly proti-inflační dluhopisy, které uváděly – kolik bude inflace, tolik bude výnos dluhopisu. Výborně!

Pro scénář záporných sazeb nebo záporné inflace skvělý produkt. Pro normální ochranu krátkodobých a střednědobých peněz skvělý produkt. A pro vysokou inflaci úžasný produkt, protože pořád potřebujeme, aby hotovost vynášela alespoň inflaci. Když jsme popsali tyto tři scénáře – nízká, normální a vysoká inflace – zjistili jsme, že proti-inflační dluhopisy jsou produkt, který v každém scénáři přináší rozumný výnos.

Řekli jsme si, že není co řešit a budeme je kupovat. Na začátku byl limit na jedno rodné číslo pět milionů korun v každé emisi, což pro stamilionáře nebo miliardáře nebylo moc, proto bylo potřeba nakupovat každý rok, dokud tyto dluhopisy trvaly. V roce 2021 – posledním roce, kdy se dluhopisy vydávaly – už byl limit 50 milionů na jedno rodné číslo v každém kvartále. Tam se dalo už nakoupit řádově za stovky milionů a my nakupovali. Tím jsme došli k tomu, že podíl v portfoliích našich klientů je deset až dvacet pět procent.

A proč o tom mluvím? Chci na tomto příkladě popsat scénářové přemýšlení, protože to je nesmírně důležitá součást strategie Ochrany bohatství. Nepřemýšlet o tom, jaký scénář přijde – jestli bude válka, nebo ne. Jestli bude měna silná, nebo slabá, jestli bude inflace vysoká, nebo nízká. Je potřeba přemýšlet o všech scénářích v dané oblasti a vybrat řešení, při kterém se nepotkáme s fatálním průšvihem. Řešení, které bude rozumně fungovat v každém jednom z těch scénářů.

Josef Podlipný

To vypadá jako docela pesimistická práce. Přemýšlíš o rizicích a pak hledáš řešení. Je to opravdu tak, anebo je to naopak zajímavé? Protože výsledek je nějaký mix, který obstojí v různých scénářích budoucnosti, kterou je těžké předvídat.

Vladimír Fichtner

Je to zajímavá práce, která nás baví, proto ji také děláme. Souvisí to i s tím, že péče o majetek není téma na rok, dva nebo pět, deset let. Ale na desítky let. A protože starat se o majetek je potřeba dlouhodobě, tak vůbec netušíme, jaký scénář budoucnost přinese. Proto jsme pracovali se scénářem války ještě před tím, než přišla válka na Ukrajině. Pracovali jsme se scénářem inflace ještě předtím, než přišla vysoká inflace. Protože je to jeden ze scénářů budoucnosti. A máš pravdu, že někdy musíme hledat i ty černé scénáře. To je naše role.

Josef Podlipný

Tím jsi mi nahrál na zmínku na dubnové číslo Rentiéra z roku 2020. V tomto čísle píšeme „Nebezpečí číslo jedna. Dolar za 50 korun, v případě krize ano. Nebezpečí číslo dvě. Inflace umí být rychlá“. To, jak je rychlá inflace, jsme v nedávné minulosti zažili na vlastní kůži v ČR všichni. Guvernér ČNB dokonce prohlašoval, že může vystoupat i nad hranici dvaceti procent. Jak se v takové době daří strategii Ochrany bohatství ochránit majetek rentiérů?

Vladimír Fichtner

Popsal bych to komentářem jednoho z našich klientů, ale podobné komentáře přichází od většiny z nich: „Finanční aktiva nemusím řešit. Vím, že tam mám klid a můžu se soustředit na jiné věci, které jsou v této době důležitější.“ To, že se nám dobře spí, je ukázkou, že to funguje velmi rozumně.

A já si nemyslím, že by to byla atomová věda. Že přemýšlení o scénářích je něco, co by se nedalo vymyslet. My naopak říkáme každému, s kým pracujeme, že naší rolí je to odpracovat a selským rozumem vysvětlit, co se bude dít. Vtáhnout vás do toho přemýšlení, abyste věděli, co si myslíme a jak to může vypadat. A přemýšlení o scénářích je vždy o tom, že se snažíme najít dvě nebo tři různé cesty. Měna bude slabá, stejná nebo silná. A jaké řešení máme zvolit. V tomto případě je to řešení, které tzv. nehedguje korunu proti dolaru.

Josef Podlipný

Vysvětli prosím výraz „nehedguje“ pro ty, kdo se s ním ještě nesetkali.

Vladimír Fichtner

V Čechách hodně lidí řeší, že investice do amerických akcií je zajímavá. Kvůli americké ekonomice, síle amerických firem a podobně. S tím souhlasím. Ale většina českých fondů, které investují do amerických akcií, takzvaně zajišťují (hedgují) korunu. To znamená, že když koruna bude posilovat, tak na ně to nebude mít negativní vliv. Protože když koruna posiluje a máte dolarové akcie, tak ta síla koruny, respektive slabost dolaru, vám ubírá z majetku.

Josef Podlipný

A proč se nezajistit na té koruně? Vždyť mám koruny, žiju v ČR, koruny vydělávám, utrácím…

Vladimír Fichtner

Zajistěte si ji, pokud si myslíte, že ČR bude Švýcarskem střední a východní Evropy. Že měna bude neustále jenom posilovat a chcete vsadit na tento jeden scénář budoucnosti.

Josef Podlipný

Opět jsme u scénářů.

Vladimír Fichtner

Nezajišťujte si ji, pokud si myslíte, že může nastat i druhý scénář. Že ČR nebude Švýcarsko střední a východní Evropy, že se mu nebude dařit tak dobře a koruna může i oslabovat. My nevíme, jestli to bude tak, nebo tak. Ale víme, že v jednom případě, když nebudeme zajišťovat, tak buď vyděláme méně peněz, anebo vyděláme více. Kdežto v druhém případě, když budeme zajišťovat, můžeme sbírat velké ztráty. Zkrátka, sázka jen na jeden scénář vždy může přinést i tu průšvihovou část. Je to sázka. V desítkách let je ale vysoká šance, že prožijeme oba scénáře.

To opět souvisí i s Ochranou bohatství. Jestli chcete růst, tak sázejte. Jděte do jednoho scénáře. Většina bankéřů v privátních bankách proti-inflační dluhopisy s klienty neřešila, přestože to podle mého byla úplně jasná věc. A proč ji neřešili? Pravděpodobně pracovali jenom s jedním scénářem.

Ochrana Bohatství / Wealth Protection není nic dramaticky složitého. Je potřeba o rizicích přemýšlet dopředu a hledat řešení, která budou fungovat vždy. Ne geniálně. Nejgeniálnější řešení je, že vezmu křišťálovou kouli, která mi prozradí, co bude za rok nejdražší na světě, a proto toho nakoupím co nejvíc. Ale když nemám křišťálovou kouli a ta věštba nevyjde, může to mít fatální důsledky. A na to je potřeba dávat pozor.

Seznamte se s protagonisty podcastu Josefem Podlipným a Vladimírem Fichtnerem.
Nahlédněte pod pokličku, co zajímavého pro posluchače v podcastu Mezi Rentiéry připravujeme.